Západní břeh Západní břeh (arabsky: الضفة الغربية, DMG aḍ-Ḍaffa al-ġarbiyya) je území na Blízkém východě, které je ohraničené Jordánskem na východě, Izraelem na západě a severu a Egyptem na jihu. Je domovem palestinského obyvatelstva a je předmětem izraelsko-palestinského konfliktu. Geografie Západní břeh má rozlohu přibližně 5 860 km² a je rozdělen do tří hlavních oblastí: Judsko, Samaří a Jordánské údolí. Judsko je hornatá oblast na jihu, Samaří je kopcovitá oblast uprostřed a Jordánské údolí je úrodná nížina na východě. Historie Západní břeh byl osídlen již od pravěku. V biblických dobách byl součástí starověkého Izraele a později Judského království. Po babylonském zajetí se stal součástí Persie, Řecka a Římské říše. V 7. století našeho letopočtu jej dobyli muslimové a zůstal pod muslimskou nadvládou až do 16. století, kdy jej dobyli Osmané. Po první světové válce se Západní břeh stal součástí britského mandátu Palestina. V roce 1948, po arabsko-izraelské válce, byl Západní břeh obsazen Jordánskem. V roce 1967, během šestidenní války, byl Západní břeh obsazen Izraelem. Politický status Politický status Západního břehu je sporný. Palestinci jej považují za součást budoucího palestinského státu, zatímco Izrael jej považuje za sporné území. Mezinárodní společenství obecně považuje Západní břeh za okupované území a vyzývá Izrael, aby jej vrátil Palestincům. Obyvatelstvo Na Západním břehu žije přibližně 2,8 milionu obyvatel, z nichž většinu tvoří Palestinci. Na Západním břehu žije také přibližně 400 000 izraelských osadníků. Ekonomika Ekonomika Západního břehu je závislá na zemědělství, cestovním ruchu a zahraniční pomoci. Hlavními zemědělskými produkty jsou olivy, datle a citrusové plody. Cestovní ruch je také důležitým průmyslovým odvětvím, zejména náboženská turistika. Budoucnost Budoucnost Západního břehu je nejistá. Mezinárodní společenství vyzývá k vytvoření dvoustátního řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci, které by vedlo ke vzniku nezávislého palestinského státu na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Avšak mírové rozhovory mezi oběma stranami byly v posledních letech zablokovány.
Údolí Hula (hebrejsky עמק החולה, translit. Emek Ha-Ḥula; také přepisováno jako Huleh Valley, arabsky سهل الحولة) je zemědělská oblast v severním Izraeli s hojností sladké vody, která dříve tvořila jezero Hula, než bylo vysušeno. Je to hlavní zastávka pro ptáky migrující podél syrsko-afrického riftového údolí mezi Afrikou, Evropou a Asií. Jezero Hula a okolní mokřady byly líhní komárů přenášejících malárii, a proto byly v 50. letech 20. století vysušeny. Později byla malá část údolí znovu zaplavena ve snaze oživit téměř vyhynulý ekosystém. Odhaduje se, že údolím Hula nyní každoročně prolétne 500 milionů stěhovavých ptáků. Historie Údolí Hula bylo po tisíce let důležitou zemědělskou oblastí. V 19. století bylo údolí bažinaté a malarické, ale v roce 1950 byla bažina vysušena izraelskou vládou. V důsledku toho se údolí stalo jednou z nejúrodnějších zemědělských oblastí v Izraeli. V roce 1996 bylo údolí Hula vyhlášeno přírodní rezervací. Rezervace je domovem široké škály rostlin a živočichů, včetně více než 500 druhů ptáků. Geografie Údolí Hula se nachází v severním Izraeli, v blízkosti hranic se Sýrií a Libanonem. Údolí je obklopeno horami a je protkané řekami a potoky. Podnebí je středomořské, s horkými léty a mírnými zimami. Flóra a fauna Údolí Hula je domovem široké škály rostlin a živočichů. Rezervace je domovem více než 500 druhů ptáků, včetně mnoha stěhovavých druhů. V údolí se také vyskytuje řada savců, včetně šakalů, lišek a divokých prasat. Ekonomika Údolí Hula je jednou z nejúrodnějších zemědělských oblastí v Izraeli. V údolí se pěstuje široká škála plodin, včetně pšenice, ječmene, bavlny a ovoce. Údolí je také domovem řady vinařství. Turismus Údolí Hula je oblíbenou turistickou destinací. Rezervace nabízí řadu aktivit, včetně pěší turistiky, cyklistiky a pozorování ptáků. V údolí se nachází také řada historických míst, včetně starověkého města Hazor. Budoucnost Údolí Hula je důležitou součástí izraelského ekosystému. Rezervace hraje klíčovou roli při ochraně stěhovavých ptáků a dalších druhů divoké zvěře. V budoucnu se očekává, že údolí Hula bude i nadále důležitou zemědělskou oblastí a oblíbenou turistickou destinací.
Gilead
Gilead (hebrejsky: גִּלְעָד, arabsky: جلعاد) je historické biblické označení pro hornatou severní část území v Zajordánsku.
Geografie
Gilead se nachází v dnešním Jordánsku a zhruba odpovídá governorátům Irbid, Adžlún, Džaraš a Balqa. Na západě je ohraničen řekou Jordán, na severu hlubokým údolím řeky Jarmúk a regionem Bašan, na jihozápadě planinami Moab a na východě nemá žádnou jasnou hranici. V některých případech se v Bibli používá termín "Gilead" pro celou oblast východně od řeky Jordán.
Dějiny
Gilead byl významnou oblastí v biblických dobách. Zmíněn je například v příběhu o Jákobovi, který se tam setkal s andělem. Gilead byl také místem několika bitev, včetně bitvy u Jabboku, ve které Izraelité porazili Ammonity.
V helénistickém období byl Gilead součástí Seleukovské říše. Později se stal součástí Nabatejského království a Římské říše. V byzantském období byl Gilead křesťanským centrem a bylo zde postaveno mnoho kostelů.
Po muslimském dobytí v 7. století se Gilead stal součástí islámského chalífátu. V 12. století byl dobyt křižáky, kteří zde založili Jeruzalémské království. Po pádu Jeruzalémského království v roce 1291 se Gilead stal součástí Mamluckého sultanátu.
V 16. století se Gilead stal součástí Osmanské říše. V roce 1921 se stal součástí britského mandátu Palestina. V roce 1946 se Gilead stal součástí nezávislého Jordánska.
Současnost
Dnes je Gilead významnou zemědělskou oblastí. Pěstuje se zde především pšenice, ječmen a olivy. V regionu se nachází také několik historických památek, například hrad Ajlún a římské město Jerash.
Biblické odkazy
Gilead je v Bibli zmíněn více než 100krát. Zde je několik příkladů:
"A Jákob odešel do země synů východních." (Genesis 29:1)
"A anděl Boží řekl Jákobovi ve snu: 'Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta, protože tě učiním velkým národem.'" (Genesis 46:3)
"A synové Izraele vytáhli proti synům Ammóna a bojovali proti nim. A synové Ammóna porazili syny Izraele." (Soudci 10:9)
"A Jiftach, Gileádec, byl mocný hrdina. Byl synem nevěstky a Gilead zplodil Jiftacha." (Soudci 11:1)
"A David řekl: 'Kde je ten Gileádec?' A odpověděli mu: 'Je za horou.'" (1. Samuelova 23:26)
Arabská příkopová propadlina Arabská příkopová propadlina, neboli Arabah (arabsky: وادي عربة, hebrejsky: הָעֲרָבָה) je volně definovaná geografická oblast v Negevské poušti jižně od Mrtvého moře, která tvoří část hranice mezi Izraelem na západě a Jordánskem na východě. Historický význam Původní význam, který se používal až do počátku 20. století, zahrnoval téměř celou délku dnešního jordánského riftového údolí, které se táhlo v severojižním směru mezi jižním koncem Galilejského moře a severním cípem Akabského zálivu Rudého moře u Akaby – Ejlatu. Zahrnovalo to údolí řeky Jordán mezi Galilejským mořem a Mrtvým mořem, samotné Mrtvé moře a to, co se dnes běžně nazývá údolí Arava. Současné použití Současné použití tohoto termínu je omezeno pouze na tuto jižní část.
Retjenu (egyptský hieroglyf: „cizí země“) bylo staroegyptské označení pro Kanaán a Sýrii. Zahrnovalo oblast od Gazy na jihu po Tartús na severu. Hranice Retjenu se v průběhu času měnily, ale obecně se skládalo ze tří oblastí. Nejjižnější byla Djahy, která měla zhruba stejné hranice jako Kanaán. [2] Vlastní Libanon se nacházel uprostřed, mezi Středozemním mořem a údolím Bekaa, starobylou Coele-Sýrií. [2] Okres Akkar jižně od Tartúsu v Sýrii byl označován jako Amurru, země Amorejců. [2] Retjenu v egyptských textech Retjenu se poprvé objevuje v egyptských textech v době Staré říše (kolem 2686-2181 př. n. l.). Je zmíněn v Palermské kameni, která uvádí, že faraon Sneferu podnikl vojenskou výpravu do Retjenu. [3] Retjenu je také zmíněno v textech z období Střední říše (kolem 2055-1650 př. n. l.), například v příběhu Sinuheta. [4] Vztah Retjenu ke Kanaánu Retjenu je často ztotožňováno s Kanaánem, ale není to úplně stejné. Kanaán byl kulturní a geografický region, který zahrnoval části dnešního Izraele, Palestiny, Libanonu a Sýrie. Retjenu byl politická entita, která se někdy překrývala s Kanaánem, ale někdy se od něj lišila. [5] Hranice Retjenu Hranice Retjenu se v průběhu času měnily. Za vlády faraona Thutmose III. (kolem 1479-1425 př. n. l.) se Retjenu rozkládalo od Gazy na jihu po Kadeš na severu. [6] Za vlády faraona Ramesse II. (kolem 1279-1213 př. n. l.) se Retjenu rozkládalo od Gazy na jihu po Ugarit na severu. [7] Obyvatelé Retjenu Obyvatele Retjenu tvořily různé skupiny lidí, včetně Amorejců, Kanaánců, Féničanů a Chetitů. [8] Retjenu bylo centrem obchodu a kultury a jeho obyvatelé měli blízké vztahy s Egyptem a Mezopotámií. [9] Retjenu v Bibli Retjenu je zmíněno v Bibli několikrát. V knize Genesis je uvedeno, že patriarcha Abraham pochází z Uru v Chaldeji a putuje do země Kanaán. [10] V knize Exodus je uvedeno, že Izraelité opouštějí Egypt a cestují do země Kanaán. [11] V knize Jozue je uvedeno, že Izraelité dobývají zemi Kanaán. [12] Závěr Retjenu bylo staroegyptské označení pro Kanaán a Sýrii. Bylo to centrum obchodu a kultury a jeho obyvatelé měli blízké vztahy s Egyptem a Mezopotámií. Hranice Retjenu se v průběhu času měnily, ale obecně se skládalo ze tří oblastí: Djahy, Libanonu a Amurru.
Údolí Bikáa (arabsky: وادي البقاع, Wādī l-Biqā‘, libanonsky [bʔaːʕ]), také přepisováno jako Bekaa, Biqâ a Becaa, známé v klasické antice jako Coele-Syria, je úrodné údolí ve východním Libanonu. Je to nejdůležitější zemědělský region Libanonu. [1] V Bekaa vzkvétá i průmysl, zejména ten související se zemědělstvím. Bekaa se nachází asi 30 km východně od Bejrútu. Údolí leží mezi pohořím Libanon na západě a pohořím Anti-Libanon na východě. Je to severní pokračování jordánského příkopového propadu a tedy součást Velkého příkopového propadu, který se táhne od Sýrie k Rudému moři. Údolí Bikáa je dlouhé 120 kilometrů a v průměru 16 kilometrů široké. Má středomořské klima s vlhkými, často zasněženými zimami a suchými, teplými léty. Region dostává omezené srážky, zejména na severu, protože pohoří Libanon vytváří srážkový stín, který blokuje srážky přicházející z moře. Severní část má průměrné roční srážky 230 milimetrů, zatímco ve středním údolí je to 610 milimetrů. Přesto ve údolí pramení dvě řeky: Orontes (Asi), která teče na sever do Sýrie a Turecka, a Litani, která teče na jih a poté na západ do Středozemního moře. Od 1. století před naším letopočtem, kdy byl region součástí Římské říše, sloužilo údolí Bikáa jako zdroj obilí pro římské provincie Levanty. Dnes údolí tvoří 40 procent orné půdy Libanonu. Severní konec údolí s nízkými srážkami a méně úrodnou půdou slouží především jako pastviny pro pastevecké nomády. Dále na jih úrodnější půdy podporují pěstování pšenice, kukuřice, bavlny a zeleniny s vinicemi a sady soustředěnými na Zahlé. Údolí také produkuje hašiš a pěstuje mák setý, který se vyváží jako součást nelegálního obchodu s drogami. Od roku 1957 projekt vodní elektrárny Litani, řada kanálů a přehrada umístěná na jezeře Qaraoun na jižním konci údolí, zlepšila zavlažování farem v údolí Bikáa.
Samárie Samárie je počeštěný tvar hebrejského názvu Šomron, který se používal jako historické a biblické označení pro centrální oblast Izraele, ohraničenou Judeou na jihu a Galilejí na severu. Oblast je Palestincům známá pod dvěma arabskými názvy: Samíra a hora Nábulus. Dějepisci z prvního století Josefovi sloužilo jako její západní hranice Středozemní moře a jako východní řeka Jordán. Její území z velké části odpovídá biblickému území kmene Efraim a západní polovině kmene Manases. Zahrnuje většinu území starověkého Izraelského království, které leželo severně od Judského království. Hranice mezi Samárií a Judeou je stanovena na zeměpisné šířce Ramalláhu. Název „Samárie“ je odvozen od starověkého města Samárie, hlavního města severního Izraelského království. Název Samárie se pravděpodobně začal používat pro celé království krátce poté, co se město Samárie stalo izraelským hlavním městem, ale poprvé je doložen až po jeho dobytí Novoasyrskou říší, která tuto zemi začlenila do provincie Samerina. Samárie byla použita k popisu severní střední části země v plánu OSN na rozdělení Palestiny v roce 1947. Stala se administrativním pojmem v roce 1967, kdy byl Západní břeh izraelskými úředníky definován jako oblast Judea a Samárie, z níž celá oblast severně od jeruzalémského okresu se nazývá Samárie. V roce 1988 se Jordánsko vzdalo svého nároku na tuto oblast ve prospěch Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V roce 1994 předal Izrael kontrolu nad oblastmi „A“ (plná civilní a bezpečnostní kontrola Palestinskou autonomií) a „B“ (palestinská civilní kontrola a společná izraelsko-palestinská bezpečnostní kontrola) Palestinské autonomii. Palestinská autonomie a mezinárodní společenství neuznávají pojem „Samárie“; v moderní době je toto území obecně známo jako součást Západního břehu. Geografie Samárie je hornatá oblast s úrodnými údolími a planinami. Nejvyšším bodem je hora Tall Asur (Ba'al Hazor) s výškou 1 016 m n. m. Hlavními řekami v regionu jsou Jordán a Jarkon. Klima v Samárii je středomořské, s horkými léty a mírnými zimami. Historie Samárie byla osídlena již od pravěku. V době bronzové byla součástí kanaánské země. V 13. století př. n. l. ji dobyli Izraelité a stala se součástí Izraelského království. Po rozdělení Izraelského království v roce 930 př. n. l. se Samárie stala součástí severního Izraelského království. V roce 722 př. n. l. bylo Izraelské království dobyto Novoasyrskou říší a jeho obyvatelé byli odvedeni do zajetí. Po návratu z babylonského zajetí se Samárie stala součástí perské provincie Jehud. V helénistickém období byla součástí Seleukovské říše. V roce 63 př. n. l. byla dobyta Římany a stala se součástí římské provincie Judea. V roce 636 n. l. byla dobyta Araby a stala se součástí chalífátu. V roce 1099 byla dobyta křižáky a stala se součástí Jeruzalémského království. V roce 1291 byla dobyta muslimy a stala se součástí Mamlúckého sultanátu. V roce 1517 byla dobyta Osmanskou říší. V roce 1917 byla Samárie dobyta Brity a stala se součástí britského mandátu Palestina. V roce 1948 byla Samárie dobyta Jordánskem a stala se součástí Západního břehu. V roce 1967 byla Samárie dobyta Izraelem a stala se součástí okupovaného Západního břehu. Demografie V Samárii žije asi 350 000 Palestinců a asi 40 000 izraelských osadníků. Hlavním městem Samárie je Nábulus. Dalšími významnými městy jsou Dženín, Túlkaram a Kalkílija. Ekonomika Ekonomika Samárie je založena na zemědělství, cestovním ruchu a průmyslu. Hlavními zemědělskými produkty jsou olivy, fíky a mandle. V Samárii se nachází také řada historických a náboženských památek, které přitahují turisty z celého světa. Politika Samárie je součástí okupovaného Západního břehu. Izraelská vláda tvrdí, že Samárie je součástí Izraele, ale mezinárodní společenství toto tvrzení neuznává. Palestinská autonomie požaduje, aby Samárie byla součástí budoucího palestinského státu.
Aram (staroaram. ğʿrām; heb. ʾārām; syr. ʾrām) byl historický region zmiňovaný v raných klínopisech a v Bibli, osídlený Aramejci. Oblast se nerozvinula do větší říše, ale skládala se z řady malých států v dnešní Sýrii a severním Izraeli. Některé státy jsou zmíněny ve Starém zákoně, nejvýznamnějším byl Damašek, který zahrnoval většinu Sýrie. Navíc je Aram-Damašek ve Starém zákoně běžně označován jednoduše jako Aram. Po konečném dobytí vzrůstající Novoasyrskou říší v druhé polovině 8. století a také během pozdějších po sobě jdoucích vlád Novo Babylonské říše (612–539 př. n. l.) a Achaimenovské říše (539–332 př. n. l.) ztratila oblast Aramu většinu své suverenity. Během seleukovského období (312–64 př. n. l.) byl zaveden termín Sýrie jako helénistické označení pro tuto oblast. Do začátku 5. století tato praxe začala ovlivňovat také terminologii aramejských církevních a literárních elit a syrské názvy začaly nabývat na frekvenci a přijetí nejen v aramejských překladech řeckých děl, ale také v původních dílech aramejských spisovatelů. Aramejština nakonec nahradila akkadštinu jako lingua franca celého regionu a stala se administrativním a obchodním jazykem několika říší, jako byla Achaimenovská říše a Novo Babylonská říše. Již brzy byla křesťanská Bible přeložena do aramejštiny a ve 4. století se místní aramejský dialekt Edessy (Urhay) vyvinul v literární jazyk, známý jako edesská aramejština (Urhaya).
Alborz Geografie Pohoří Alborz (persky البرز) je pohoří na severu Íránu, které se táhne od hranice s Ázerbájdžánem podél západního a celého jižního pobřeží Kaspického moře a nakonec vede na severovýchod a spojuje se s menším pohořím Aladagh a hraničí na severovýchodě s paralelním horským hřebenem Kopet Dag v severních částech Chorásánu. Všechny tyto hory jsou součástí mnohem většího alpsko-himálajského pásma. Pohoří Alborz se dělí na Západní, Střední a Východní Alborz. Západní pohoří Alborz (obvykle nazývané Talyš) probíhá na jih-jihovýchod téměř podél západního pobřeží Kaspického moře. Střední Alborz (pohoří Alborz v nejpřísnějším slova smyslu) vede od západu na východ podél celého jižního pobřeží Kaspického moře, zatímco Východní pohoří Alborz vede severovýchodním směrem, směrem k severním částem regionu Chorásán, jihovýchodně od Kaspického moře. Hora Damavand Hora Damavand, nejvyšší hora v Íránu měřící 5 610,0 m, se nachází ve Středním pohoří Alborz. Hora Damavand je 12. nejvýznamnějším vrcholem na světě a druhým nejvýznamnějším v Asii po hoře Mount Everest.
Kura-Arakská nížina Kura-Arakská nížina, Kura-Arakská deprese nebo Kura-Arakská pánev (ázerbájdžánsky: Kür-Araz ovalığı) je rozsáhlá deprese ve střední a jižní Ázerbájdžánu, vymezená údolími řek Kury a Araksu. Leží na západním pobřeží Kaspického moře a je součástí Aralsko-kaspické deprese. Na severu je ohraničena Velkým Kavkazem, na západě Malým Kavkazem a na jihu horami Talyš. Název je odvozen od názvů dvou řek v této oblasti: Kury a Araksu. Geografie Kura-Arakská nížina je nížinná oblast, která se rozkládá na ploše přibližně 50 000 km². Je tvořena aluviálními a mořskými sedimenty, které byly uloženy v průběhu milionů let řekami Kura a Araks. Nížina je převážně rovná, s mírným sklonem k jihu směrem ke Kaspickému moři. Průměrná nadmořská výška je kolem 100 m n. m. Nejvyšším bodem je hora Bojuk-Kejrek (398 m n. m.), která se nachází na západním okraji nížiny. Klima v Kura-Arakské nížině je kontinentální, s horkými léty a chladnými zimami. Průměrná teplota v červenci je kolem 25 °C, zatímco v lednu je kolem 0 °C. Roční úhrn srážek je kolem 250 mm, přičemž většina srážek spadne na jaře a na podzim. Hydrologie Hlavními řekami v Kura-Arakské nížině jsou Kura a Araks. Kura pramení v Turecku a protéká celou nížinou, než se vlévá do Kaspického moře. Araks pramení v Arménii a protéká východní částí nížiny, než se vlévá do Kury. V nížině se nachází také několik jezer, z nichž největší je jezero Sarysu. Jezero Sarysu je bezodtoké jezero, které je napájeno řekou Kura. Půda Půdy v Kura-Arakské nížině jsou převážně černozemě, které jsou velmi úrodné. Černozemě jsou tmavé, hluboké a bohaté na organickou hmotu. Jsou vhodné pro pěstování široké škály plodin, včetně obilí, bavlny a ovoce. Vegetace Vegetace v Kura-Arakské nížině je převážně stepní, s řídkými stromy a keři. Mezi nejběžnější rostliny patří trávy, ostřice a paliny. V některých oblastech se vyskytují také lesy, které jsou tvořeny duby, buky a habry. Fauna Fauna v Kura-Arakské nížině je poměrně bohatá. Mezi nejběžnější živočichy patří zajíci, lišky, vlci a ptáci, jako jsou dropi, jeřábi a orli. V nížině se vyskytují také některé ohrožené druhy, jako je levhart perský a gazela perská. Hospodářství Kura-Arakská nížina je jednou z nejúrodnějších oblastí v Ázerbájdžánu. Hlavními ekonomickými aktivitami jsou zemědělství, chov dobytka a rybolov. Nejčastěji pěstovanými plodinami jsou obilí, bavlna, ovoce a zelenina. V nížině se také chová velké množství ovcí, koz a skotu. Rybolov je důležitým zdrojem potravy a příjmů pro místní obyvatele. V Kura-Arakské nížině se nachází také několik průmyslových center. Mezi hlavní průmyslová odvětví patří těžba ropy a zemního plynu, petrochemie a potravinářství. Doprava Kura-Arakská nížina je důležitým dopravním uzlem. Prochází jí několik hlavních silnic a železničních tratí, které spojují Ázerbájdžán s okolními zeměmi. V nížině se také nachází několik letišť, včetně mezinárodního letiště Heydar Aliyev v Baku. Historie Kura-Arakská nížina byla osídlena již od starověku. V 7. století př. n. l. se oblast stala součástí Medské říše. Později byla součástí Achajmenovské říše, Seleukovské říše, Parthské říše a Sásánovské říše. V 7. století n. l. byla oblast dobyta Araby a stala se součástí chalífátu Abbásovců. V 11. století n. l. se oblast stala součástí Seldžucké říše. Později byla součástí Ilchanátu, Timurovské říše a Safíovské říše. V 18. století n. l. byla oblast dobyta Ruskou říší. Po ruské revoluci v roce 1917 se oblast stala součástí Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se oblast stala součástí nezávislého Ázerbájdžánu.