Arménská vysočina Arménská vysočina leží v blízkosti hranice mezi Íránem a Tureckem. Nejvyšším bodem je hora Ararat v Turecku, která se tyčí do výšky 5 137 m. Vysočina je součástí alpsko-himálajského pásu a její souřadnice jsou 39°42'07'' severní šířky a 44°17'54'' východní délky. Rozsah a zeměpisné souřadnice Arménská vysočina má rozlohu přibližně 400 000 km2. Geograficky se rozkládá mezi Arménií, Ázerbájdžánem, Íránem a Tureckem. Souřadnice středu vysočiny jsou 39°17'01'' severní šířky a 43°22'19'' východní délky. Rozdělení a názvosloví Arménská vysočina se dělí na západní a východní část, které jsou odděleny údolím Araratu, kde se nachází hora Ararat. Západní Arménie se dnes nazývá východní Anatolie a východní Arménie Malý Kavkaz nebo Předkavkazí, historicky Anti-Kavkaz, což znamená "naproti Kavkazu". V době železné byla oblast známá jako Ararat (Urartu, Uruatri, Urashtu). Později byla vysočina nazývána Velká Arménie, která byla ústředním regionem historie Arménů a jednou ze čtyř geopolitických oblastí spojených s Armény, dalšími třemi byly Malá Arménie, Sofene a Kommagene. Vysočinu primárně definuje geografické rozšíření jejích původních obyvatel, Arménů. Před objevením se arménského národa v historických záznamech historici předpokládají, že oblast musela být domovem různých etnických skupin, které se staly homogenními, když se arménský jazyk stal dominantním. Zdá se, že populace arménské vysočiny měla po dobu více než 6 000 let vysokou úroveň regionální genetické kontinuity. Nedávné studie ukázaly, že arménský lid je původní pro arménskou vysočinu a tvoří v regionu výrazný genetický izolát. V antice obývaly oblast také menšiny, jako byli Asyřané, Gruzínci, Řekové, Židé a Íránci. Ve středověku se ve velké míře usadili v arménské vysočině Arabové a zejména Turkmeni a Kurdové. Křesťanské obyvatelstvo západní poloviny regionu bylo vyhlazeno během arménské genocidy (1915-1917), kterou zorganizoval a provedl Výbor pro jednotu a pokrok v rámci své politiky turkifikace. Dnes je východní polovina obývána převážně Armény, Ázerbájdžánci a Gruzínci, zatímco západní polovina je obývána převážně Armény (včetně kryptoarménů a Hemšinů), Kurdy (včetně jezídů a Zazů), Turky a Ázerbájdžánci. Historie Většinu své známé historie byla oblast spravována arménskou šlechtou a státy, ať už jako součást zcela nezávislého arménského státu, jako vazalové nebo jako součást cizího státu. Od 11. století byla vysočina pod vládou různých turkických národů a dynastie Safávců, s kapsami arménské autonomie na místech jako Arcach. Velká část východní Arménie, která byla od 16. století ovládána Safávci, se v roce 1828 stala součástí Ruského impéria a později byla včleněna do Sovětského svazu, zatímco velká část západní Arménie byla pod vládou Osmanské říše a později včleněna do moderního Turecka. Dnes je region rozdělen mezi Arménii, Ázerbájdžán, Írán a Turecko.
Aeolie
Aeolie (řecky Αἰολίς, latinsky Aeolis) byla starověká oblast v Anatolii, v západním Turecku.
Geografie
Aeolie se rozkládala podél pobřeží západní Anatolie a zahrnovala několik pobřežních ostrovů, včetně Lesbu. Na severu hraničila s Mysií, na jihu s Iónií a na východě s Lydií.
Dějiny
Aeolie byla obydlena od pravěku. V 8. století př. n. l. se zde usadili Řekové, kteří založili dvanáct městských států, známých jako Dodekapolis. Mezi tato města patřila Smyrna (dnešního İzmiru), Kyzikos a Pergamon.
V 6. století př. n. l. se Aeolie stala součástí perské říše. Později ji ovládli Makedonci a nakonec Římané, kteří ji připojili k provincii Asie.
Kultura
Aeolie byla známá svým vysoce rozvinutým řeckým dialektem, aeojštinou. Aeojština se používala v literatuře, poezii a náboženských textech.
Obyvatelé Aeolis byli známí svými dovednostmi v zemědělství, obchodu a řemeslech. Vyváželi olivový olej, víno a vlnu. Byli také známí svými hudebními a tanečními tradicemi.
Města
Nejdůležitějšími městy v Aeolis byla:
Smyrna (dnešního İzmiru) byla největším a nejbohatším městem v regionu. Byla známá svými chrámy a divadly.
Kyzikos byl důležitým obchodním centrem, které se nacházelo na ostrově v Marmarském moři.
Pergamon byl kulturním a náboženským centrem, které se proslavilo svou knihovnou.
Lesbos byl ostrov známý svými básnířkami, jako byla Sapfó.
Odkaz
Aeolie hrála důležitou politickou, kulturní a ekonomickou v antickém Řecku. Její odkaz je dodnes patrný v architektuře, jazyce a tradicích západního Turecka.
Širván (persky: شیروان, ázerbájdžánsky: Şirvan, tatarsky: Şirvan) je historický region východního Kavkazu, který byl známý již v předislámském období sasánovců a v islámském období.
Dnes je region průmyslově a zemědělsky rozvinutou součástí Ázerbájdžánské republiky, která se rozkládá mezi západními břehy Kaspického moře a řekou Kura, se středem v Širvánské nížině.
Etymologie
Název Širván pochází z perštiny a znamená "země lvů". Je možné, že tento název souvisí s tím, že v regionu kdysi žilo velké množství lvů.
Historie
Historie Širvánu sahá až do starověku. Region byl součástí Kavkazské Albánie, starověkého království, které existovalo od 4. století př. n. l. do 7. století n. l. V 7. století n. l. byl Širván dobyt Araby a stal se součástí Arabského chalífátu.
V 9. století n. l. se Širván stal nezávislým emirátem. Prvním emírem Širvánu byl Hejsam ibn Chazar. Emírové Širvánu vládli regionu až do 16. století n. l., kdy byl Širván dobyt Safíjovci.
V 18. století n. l. se Širván stal součástí Ruské říše. V roce 1828 byl Širván oficiálně připojen k Rusku Gulistánskou smlouvou.
V roce 1918 se Širván stal součástí Ázerbájdžánské demokratické republiky. V roce 1920 byla Ázerbájdžánská demokratická republika dobyta bolševiky a Širván se stal součástí Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky.
V roce 1991 se Širván stal součástí nezávislé Ázerbájdžánské republiky.
Geografie
Širván se nachází východně od Velkého Kavkazu a západně od Kaspického moře. Region je ohraničen řekou Kura na severu a řekou Aras na jihu. Širván je převážně nížinatý region, ale v regionu se nachází také několik hor.
Klima v Širvánu je kontinentální. Léto je horké a suché, zatímco zima je chladná a vlhká.
Ekonomika
Širván je průmyslově a zemědělsky rozvinutý region. Hlavními průmyslovými odvětvími v regionu jsou ropný průmysl, plynárenství a chemie. Hlavními zemědělskými produkty v regionu jsou pšenice, ječmen, bavlna a ovoce.
Kultura
Širván má bohatou kulturu. Region je domovem mnoha historických památek, včetně mešit, madras a karavanserájů. Širván je také domovem mnoha uměleckých forem, včetně hudby, tance a literatury.
Největší města
Největšími městy v Širvánu jsou:
Šeki
Širván
Hajibajov
İsmayıllı
Kürdəmir
Kartli (gruzínsky: ქართლი) je historický region ve střední až východní Gruzii, kterým protéká řeka Mtkvari (Kura), na níž leží hlavní město Gruzie, Tbilisi. Klasičtí autoři znali Kartli jako Iberii, která hrála klíčovou roli v etnické a politické konsolidaci Gruzínců ve středověku. Kartli neměla přesně vymezené hranice a v průběhu dějin se výrazně měnily. Po rozdělení gruzínského království v 15. století se Kartli stalo samostatným královstvím s hlavním městem v Tbilisi. Historické země Kartli jsou dnes rozděleny mezi několik správních oblastí Gruzie. Gruzínci žijící v historických zemích Kartli jsou známí jako Kartleli (ქართლელი) a tvoří jednu z největších geografických podskupin gruzínského národa. Většina z nich jsou východní pravoslavní křesťané patřící k národní gruzínské pravoslavné církvi a mluví dialektem, který je základem moderního gruzínského literárního jazyka. Geografie Kartli je ohraničeno Velkým Kavkazem na severu, Malým Kavkazem na jihu, řekou Aragvi na východě a řekou Liakhvi na západě. Region je převážně hornatý, s nížinami podél řek Mtkvari a Aragvi. Nejvyšším bodem Kartli je hora Kazbek (5 047 m) ve Velkém Kavkaze. Historie Kartli je jedním z nejstarších osídlených regionů na území Gruzie. Archeologické nálezy naznačují, že zde lidé žili již v paleolitu. V době bronzové se Kartli stalo centrem kultury Kura-Araxes, která se rozšířila po celém jižním Kavkaze. V 6. století př. n. l. se v Kartli usadili Iberové, kteří založili iberské království. Iberské království bylo jedním z nejmocnějších království na Kavkaze. V 1. století př. n. l. se stalo vazalem Římské říše. V 4. století n. l. se Kartli stalo křesťanským královstvím. V 6. století bylo iberské království dobyto Sásánovci. V 7. století se Kartli stalo součástí Arabského chalífátu. V 9. století se Kartli stalo součástí Bagrationovského království Gruzie. V 11. století se Kartli stalo centrem sjednoceného gruzínského království. Ve 13. století bylo Kartli dobyto Mongoly. V 14. století se Kartli stalo součástí Timuridské říše. V 15. století se Kartli rozpadlo na několik menších království. V 18. století se Kartli stalo součástí Ruského impéria. V roce 1918 se Kartli stalo součástí Demokratické republiky Gruzie. V roce 1921 byla Gruzie dobyta Sovětským svazem. Kultura Kartli je centrem gruzínské kultury. V regionu se nachází mnoho historických památek, včetně kláštera Svetitskhoveli, který je jedním z nejstarších křesťanských kostelů na světě. Kartli je také domovem gruzínského národního divadla a opery. Hospodářství Kartli je jedním z nejrozvinutějších regionů Gruzie. V regionu se nachází mnoho průmyslových podniků, včetně továren na výrobu oceli, automobilů a potravin. Kartli je také významným zemědělským regionem. V regionu se pěstuje vinná réva, ovoce, zelenina a obilí. Obyvatelstvo V Kartli žije přibližně 2,5 milionu lidí. Většinu obyvatelstva tvoří Gruzínci. V regionu žijí také menší skupiny Arménů, Rusů a Azerů. Kartli dnes Kartli je dnes jedním z nejrozvinutějších regionů Gruzie. V regionu se nachází mnoho historických památek, kulturních institucí a průmyslových podniků. Kartli je také významným zemědělským regionem.
Hauran Hauran (arabsky: حَوْرَان, romanizováno: Ḥawrān; též psáno Hawran nebo Houran) je region, který se rozkládá na částech jižní Sýrie a severního Jordánska. Na severu je ohraničen oázou Ghouta, na východě polem al-Safa, na jihu jordánskou pouštní stepí a na západě Golanskými výšinami. Tradičně se Hauran skládá ze tří dílčích oblastí: plání Nuqrah a Jaydur, masivu Jabal al-Druze a vulkanického pole Lajat. Obyvatelstvo Hauranu je převážně arabské, ale nábožensky různorodé; většina obyvatel plání jsou sunnitští muslimové patřící k velkým zemědělským klanům, zatímco v Jabal al-Druze tvoří většinu Drúzové a na západních úpatích Jabal al-Druze žije významná menšina řeckých pravoslavných a řeckých katolíků. Největšími městy v regionu jsou Daraa, al-Ramtha a al-Suwayda. Od poloviny 1. století př. n. l. byl region ovládán herodiánskými a nabatejskými klientskými králi Římské říše, dokud nebyl ve 2. století n. l. formálně připojen k říši. Hauran za římské nadvlády (106–395 n. l.) vzkvétal a jeho vesnice fungovaly jako převážně samosprávné jednotky, z nichž některé se vyvinuly v císařská města. Region pokračoval ve svém rozkvětu v byzantské éře (395–634), během níž různé arabské kmeny ovládaly Hauran jménem Byzance, včetně Salihídů (5. století) a Ghassanidů (6. století) až do muslimského dobytí v polovině 630. let. Po většinu islámské éry až do osmanské nadvlády (1517–1917) byl Hauran rozdělen do okresů al-Bathaniyya a Ḥawrān, které odpovídaly klasickým oblastem Batanea a Auranitis. Středověcí muslimští zeměpisci různě popisovali tyto okresy jako prosperující, dobře zavlažované a hustě osídlené. Za Římanů bylo obilí z Batanei a víno z Auranitis důležité pro imperiální obchod a po celou svou historii byl Hauran hlavním zdrojem obilí pro Levant. V 17. století region zaznamenal úpadek, dokud zvýšená poptávka po syrském obilí a zlepšená bezpečnost nevedly v polovině 19. století k zemědělskému oživení a opětovnému osídlení Hauranu. Region také historicky těžil z toho, že byl klíčovou tranzitní oblastí na tradiční karavanní trase Hajj do Mekky a později na hedžázské železnici. Hauran zůstal obilnicí Sýrie, dokud jej v polovině 20. století do značné míry nenahradil severní Sýrie, což se shodovalo s jeho oddělením od vzájemně závislých oblastí kvůli mezinárodním hranicím a arabsko-izraelskému konfliktu. Přesto se až do 20. let 20. století udrželo jako důležitá zemědělská a obchodní tranzitní oblast. Během syrské občanské války, která byla v roce 2011 zahájena v Hauranu, se region stal hlavní konfliktní zónou mezi povstalci a vládními silami v rámci kampaně v guvernorátu Daraa, dokud vláda v roce 2018 neobnovila kontrolu. Široká dostupnost čediče v Hauranu vedla k rozvoji výrazné lidové architektury charakterizované výhradním používáním čediče jako stavebního materiálu a fúzí helénistického, nabatejského a římského stylu. Trvanlivost čediče je přičítána skutečnosti, že Hauran vlastní jednu z nejvyšších koncentrací dobře zachovaných památek z klasické éry na světě. Hauranská města jako Bosra, Qanawat, Shahba, Salkhad, Umm al-Jimal a mnohá další obsahují římské chrámy a divadla, kostely a kláštery z byzantské éry a pevnosti, mešity a lázně postavené po sobě jdoucími muslimskými dynastiemi.
Isaurie (řecky Ἰσαυρία, latinsky Isauria) je hornatá oblast ve vnitrozemí Malé Asie. V různých obdobích měla různé rozlohy, ale obecně pokrývala oblast dnešního okresu Bozkır a jeho okolí v provincii Konya v Turecku, neboli jádro pohoří Taurus. V pobřežním úseku sousedí s Kilikii. Svůj název odvozuje od sporného isaurijského kmene a dvojčatých osad Isaura Palaea (Ἰσαυρα Παλαιά, latinsky Isaura Vetus „Stará Isaura“) a Isaura Nea (Ἰσαυρα Νέα, latinsky Isaura Nova „Nová Isaura“). Isaurijští lupiči byli divoce nezávislí horalé, kteří pod makedonskou a římskou nadvládou způsobovali zmatek v sousedních oblastech. Geografie Isaurie je hornatá oblast ve vnitrozemí Malé Asie. Je ohraničena pohořím Taurus na severu, pohořím Antitaurus na východě a pohořím Amanus na jihu. Na západě sousedí s Pamfylií a Kilikii. Dějiny Isaurie byla poprvé osídlena v 1. tisíciletí př. n. l. Isaurijci, kteří byli luvijsky mluvícím národem. V 6. století př. n. l. se Isaurie stala součástí perské říše. V 4. století př. n. l. se stala součástí říše Alexandra Velikého. Po Alexandrově smrti se Isaurie stala součástí Seleukovské říše. V 1. století př. n. l. se Isaurie stala součástí Římské říše. Římské období Během římského období byla Isaurie provincií Římské říše. Provincie byla spravována z města Isaura Nova. Isaurijci byli známí svými loupeživými nájezdy na sousední provincie. V 3. století n. l. se Isaurijci vzbouřili proti římské nadvládě. Povstání bylo potlačeno, ale Isaurijci si zachovali svou nezávislost. V 4. století n. l. se Isaurie stala součástí Východořímské říše. Byzantské období Během byzantského období byla Isaurie součástí Byzantské říše. Provincie byla spravována z města Isaura Nova. Isaurijci byli známí svými vojenskými schopnostmi. V 6. století n. l. se Isaurijci zúčastnili Justiniánovy reconquisty Severní Afriky. V 7. století n. l. se Isaurijci zúčastnili arabských výbojů. V 8. století n. l. se Isaurijci zúčastnili byzantsko-arabských válek. Osmanské období V 15. století n. l. se Isaurie stala součástí Osmanské říše. Provincie byla spravována z města Konya. Isaurijci byli známí svými vojenskými schopnostmi. V 16. století n. l. se Isaurijci zúčastnili osmanských výbojů v Evropě. V 17. století n. l. se Isaurijci zúčastnili osmansko-benátských válek. Moderní období V 19. století n. l. se Isaurie stala součástí Turecké republiky. Provincie byla spravována z města Konya. Isaurijci byli známí svými zemědělskými schopnostmi. V 20. století n. l. se Isaurijci zúčastnili turecké války za nezávislost. V 21. století n. l. se Isaurijci zúčastnili tureckého ekonomického rozvoje. Kultura Isaurijci byli známí svou kulturou. Mluvili isaurštinou, která byla luvijsky mluvícím jazykem. Isaurijci byli známí svými náboženskými praktikami. Uctívali bohy, jako byl Zeus, Apollón a Artemis. Isaurijci byli známí svými uměleckými díly. Vyráběli keramiku, sochy a šperky.
Paflagonie (řecky Παφλαγονία, latinsky Paphlagonia, turecky Paflagonya) je historická oblast v severozápadní Anatolii, která se nachází mezi Bytínií na západě a Pontem na východě a je oddělena od Frýgie (později Galatie) prodloužením Bithynian Olympus na východ. Podle Strabóna tvořila západní hranici oblasti řeka Parthenius a na východě byla ohraničena řekou Halys. Říká se, že Paflagonie byla pojmenována po Paflagonovi, synovi mýtického Fínea. Geografie Paflagonie je hornatá oblast s několika úrodnými údolími. Nejvyšší horou je Ilgaz Dağı (2587 m), která se nachází v západní části regionu. Podnebí je mírné, s horkými léty a chladnými zimami. Historie Paflagonie byla obývána od neolitu. Prvními známými obyvateli byli Hatti, kteří byli později nahrazeni Frýgy. V 7. století př. n. l. byla oblast dobyta Kimmerijci a poté Lydy. V 6. století př. n. l. se Paflagonie stala součástí Perské říše. Po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. se Paflagonie stala nezávislým královstvím. Prvním králem byl Mithridates I. Který vládl od roku 302 do 266 př. n. l. Paflagonské království dosáhlo svého vrcholu za vlády Mithridata III. (vládl 210-185 př. n. l.), který rozšířil své území na východ až k řece Halys. V roce 183 př. n. l. byla Paflagonie dobyta Pontským královstvím. Pontské království bylo později dobyto Římem v roce 63 př. n. l. Paflagonie se stala součástí římské provincie Pontus et Bithynia. V roce 395 n. l. byla Římská říše rozdělena na Východní a Západní říši. Paflagonie se stala součástí Východní říše, která byla později známá jako Byzantská říše. V 11. století byla Paflagonie dobyta Seldžuckými Turky. Seldžucká říše byla později nahrazena Osmanskou říší. Paflagonie se stala součástí Osmanské říše v roce 1461. Kultura Paflagonie byla domovem řady různých kultur. Nejvýznamnějšími z nich byli Hatti, Frýgové, Kimmerijci, Lydové, Peršané, Řekové a Římané. Každá z těchto kultur zanechala svůj otisk na kultuře Paflagonie. Náboženství V Paflagonii se praktikovala řada různých náboženství. Nejvýznamnějšími z nich byly hattské, frýžské, řecké a římské náboženství. Každé z těchto náboženství zanechalo svůj otisk na náboženství Paflagonie. Jazyk V Paflagonii se mluvilo řadou různých jazyků. Nejvýznamnějšími z nich byly hattský, frýžský, řecký a latinský jazyk. Každý z těchto jazyků zanechal svůj otisk na jazyce Paflagonie. Ekonomika Ekonomika Paflagonie byla založena na zemědělství a obchodu. Nejvýznamnějšími produkty byly obilí, víno, olivy a dřevo. Paflagonie byla také významným obchodním centrem.
Lykaonie Lykaonie byla velká oblast ve vnitrozemí Malé Asie (dnešní Turecko), severně od pohoří Taurus. Na východě sousedila s Kappadokií, na severu s Galatií, na západě s Frýgií a Pisidií a na jihu se rozkládala až k pohoří Taurus, kde sousedilo s krajinou, která se v dřívějších dobách nazývala Kilikie a v byzantském období Isaurie; ale její hranice se v různých dobách značně měnily. Název se nenachází v Herodota, ale Xenofón zmiňuje Lykaonii jako místo, kterým prošel Kýros mladší při svém pochodu přes Asii. Tento autor popisuje Ikonium jako poslední město Frýgie; a ve Skutcích 14:6 Pavel po opuštění Ikonia překročil hranici a přišel do Lystry v Lykaonii. Ptolemaios na druhé straně zahrnuje Lykaonii jako součást provincie Kappadokie, se kterou byla Římany spojena pro administrativní účely; ale obě země jsou jasně odlišeny jak Strabónem a Xenofontem, tak i obecně autoritami.
Kappadokie Historické regiony Kappadokie je historický region ve střední Anatolii v Turecku. Nachází se převážně v provinciích Nevşehir, Kayseri, Aksaray, Kırşehir, Sivas a Niğde. Historické hranice Podle Hérodota obývali Kappadočané v době iónského povstání (499 př. n. l.) oblast od pohoří Taurus až k Euxinu (Černému moři). Kappadokie byla v tomto smyslu na jihu ohraničena pohořím Taurus, které ji oddělovalo od Kilikie, na východě horním Eufratem, na severu Pontem a na západě Lykaonií a východní Galatií. Název Název, který se tradičně používal v křesťanských pramenech v průběhu historie, se i nadále používá jako mezinárodní turistický pojem k definování regionu s výjimečnými přírodními divy, zejména charakteristickými skalními komíny, kromě svého náboženského dědictví centra raného křesťanského učení, o čemž svědčí stovky kostelů a klášterů (jako jsou Göreme a Ihlara), stejně jako podzemní města, která byla vykopána, aby poskytla ochranu v dobách pronásledování. Přírodní divy Kappadokie je známá svými jedinečnými přírodními útvary, zejména skalními komíny. Tyto komíny vznikly erozí měkké vulkanické horniny, která vytvořila bizarní tvary připomínající pohádkové stavby. Náboženské dědictví Kappadokie byla důležitým centrem raného křesťanství. V regionu se nacházejí stovky kostelů a klášterů vytesaných do skal, které svědčí o bohaté náboženské historii regionu. Mezi nejznámější patří Göreme Open Air Museum, které je domovem několika desítek vyzdobených kostelů. Podzemní města Kappadokie je také známá svými podzemními městy. Tato města byla vykopána v měkké vulkanické hornině a sloužila jako úkryt před útočníky a pronásledovateli. Největší z těchto měst, Kaymaklı a Derinkuyu, jsou otevřena pro veřejnost a nabízejí fascinující pohled do minulosti regionu. Turismus Kappadokie je oblíbenou turistickou destinací díky své jedinečné kombinaci přírodních divů a historického dědictví. Region nabízí širokou škálu aktivit, včetně pěší turistiky, jízdy na koni, vyhlídkových letů balónem a návštěv historických památek.
Bithýnie (řecky Βιθυνία) byla starověká oblast, království a římská provincie na severozápadě Malé Asie (dnešní Turecko), sousedící s Marmarským mořem, Bosporem a Černým mořem. Sousedilo s Mysií na jihozápadě, Paflagonií na severovýchodě podél pontského pobřeží a Frygií na jihovýchodě směrem do vnitrozemí Malé Asie. Helénistická Bithýnie byla nezávislým královstvím od 4. století před naším letopočtem. Jeho hlavním městem byla Nikomédie, která byla přestavěna na místě starověkého Astaku v roce 264 před naším letopočtem Nikomédem I. Bithýnským. Bithýnie byla odkázána Římské republice v roce 74 před naším letopočtem a byla spojena s oblastí Pontus jako provincie Bithýnie a Pontus. V 7. století byla začleněna do byzantského tématu Opsikion. Ve 13. století se stala pohraniční oblastí seldžucké říše a nakonec byla dobyta osmanskými Turky v letech 1325 až 1333. Geografie Bithýnie byla hornatá oblast s úrodnými údolími a pobřežními pláněmi. Hlavními řekami byly Sangarius (dnešní Sakarya) a Rhyndacus (dnešní Mustafakemalpaşa Çayı). Klima bylo mírné, s horkými léty a mírnými zimami. Obyvatelstvo Původními obyvateli Bithýnie byli Thýnové, kteří byli příbuzní s Frýgy. V 7. století před naším letopočtem se do oblasti přistěhovali Bithýnové, kteří byli thráckého původu. Během helénistického období se v Bithýnii usadilo mnoho Řeků a v římském období se stala významným centrem křesťanství. Historie Helénistické období Bithýnie byla nezávislým královstvím od 4. století před naším letopočtem. Prvním králem byl Bas, který založil dynastii, která vládla Bithýnii po dobu téměř 200 let. Království dosáhlo svého vrcholu za vlády Prusia I. (228-182 př. n. l.), který rozšířil své území a učinil z Nikomédie hlavní město. Římské období V roce 74 př. n. l. odkázal poslední bithýnský král Nikomédes IV. Bithýnii Římské republice. Římané spojili Bithýnii s Pontem a vytvořili provincii Bithýnie a Pontus. Provincie byla spravována prokonzulem, který sídlil v Nikomédii. Bithýnie se stala důležitým centrem římské správy a obchodu. Byla také důležitým centrem křesťanství a v Nikaji se konal první ekumenický koncil v roce 325 našeho letopočtu. Byzantské období V 7. století byla Bithýnie začleněna do byzantského tématu Opsikion. Oblast se stala důležitým pohraničním regionem s muslimskými státy na východě. V 11. století byla Bithýnie dobyta Seldžuckými Turky, ale byla znovu dobyta Byzantinci v roce 1097. Osmanské období Ve 13. století se Bithýnie stala pohraniční oblastí seldžucké říše. V roce 1325 dobyli osmanští Turci Nikomédii a v roce 1333 dobyli zbytek Bithýnie. Oblast se stala součástí Osmanské říše a zůstala jí až do počátku 20. století. Dědictví Bithýnie zanechala bohaté historické a kulturní dědictví. V oblasti se nachází mnoho starověkých památek, včetně ruin Nikomédie, Nikaie a dalších měst. Oblast je také domovem mnoha byzantských kostelů a klášterů.