Selfie: Autoportréty pro sdílení Úvod Selfie je autoportrétní fotografie nebo krátké video, které se obvykle pořizuje elektronickým fotoaparátem nebo chytrým telefonem. Fotoaparát se drží obvykle na délku paže nebo je podepřen selfie tyčí, místo aby se používala samospoušť nebo dálkové ovládání. Koncept fotografování sebe sama při pohledu na svůj vlastní obraz na LCD monitoru fotoaparátu se také nazývá autorekordérství. Sdílení selfie Selfie se často sdílejí na sociálních médiích prostřednictvím sociálních sítí, jako jsou Facebook, Instagram, Threads, Twitter a Snapchat. Video selfie delší než několik minut spíše spadají do kategorie vlogů. Typy selfie Na selfie může být více subjektů; pokud je fotografie pořízena jedním ze zobrazených subjektů, považuje se za selfie. Pro selfie s více lidmi však existují i jiné výrazy, jako jsou usie, groufie a wefie. Alternativně lze pořídit selfie zrcadlem, přičemž fotoaparát je namířen na zrcadlo místo přímo na obličej, často pro získání snímku celého těla. Historie selfie Pojem „selfie“ se poprvé objevil v roce 2002 na australském internetovém fóru. V následujících letech se selfie staly stále populárnějšími, zejména s nástupem chytrých telefonů s předními kamerami. V roce 2013 byl termín „selfie“ zařazen do Oxfordského anglického slovníku. Dopad selfie Selfie měly významný dopad na společnost. Staly se způsobem, jak se lidé prezentují světu, a byly použity k různým účelům, od sebevyjádření po politický aktivismus. Selfie však byly také kritizovány za to, že podporují narcismus a posedlost vzhledem. Bezpečnostní rizika Pořizování selfie může být někdy spojeno s bezpečnostními riziky. Například pořizování selfie na nebezpečných místech může vést k nehodám. Sdílení selfie na sociálních médiích může také vést k problémům s ochranou soukromí, protože fotografie mohou obsahovat citlivé informace. Závěr Selfie jsou nedílnou součástí moderní kultury. Jsou způsobem, jak se lidé prezentují světu a sdílejí své zkušenosti. Je však důležité si uvědomit potenciální bezpečnostní rizika spojená s pořizováním selfie a přijmout opatření k jejich minimalizaci.
Bokeh: Umění rozostření
Bokeh je estetická kvalita rozostření, které vzniká v neostrých částech obrazu. Způsobují ho kroužky rozptylu. Bokeh lze také definovat jako "způsob, jakým čočka vykresluje neostré světelné body". Rozdíly v aberacích čočky a tvaru clony způsobují velmi odlišné efekty bokehu. Některé konstrukce čoček rozmazávají obraz způsobem, který je oku příjemný, zatímco jiné vytvářejí rušivé nebo nepříjemné rozmazání ("dobrý" a "špatný" bokeh). Fotografové mohou záměrně použít techniku mělké hloubky ostrosti k vytvoření snímků s výraznými neostrými oblastmi, čímž zdůrazní bokeh svého objektivu. Bokeh je často nejvíce viditelný kolem malých světelných bodů v pozadí, jako jsou zrcadlové odrazy a světelné zdroje, a proto je často s těmito oblastmi spojován. Bokeh se však neomezuje pouze na světelné body; rozmazání se vyskytuje ve všech oblastech obrazu, které jsou mimo hloubku ostrosti. Opakem bokehu je hloubková ostrost, tedy obraz, ve kterém jsou viditelné více vzdáleností a všechny jsou zaostřené.
Faktory ovlivňující bokeh
Hlavními faktory ovlivňující bokeh jsou:
Clona: Clona čočky určuje velikost otvoru, kterým světlo prochází do fotoaparátu. Čím je clona větší (nižší f-číslo), tím je hloubka ostrosti menší a bokeh výraznější.
Ohnisková vzdálenost: Ohnisková vzdálenost čočky určuje, jak moc je obraz zvětšen. Čím delší je ohnisková vzdálenost, tím je hloubka ostrosti menší a bokeh výraznější.
Konstrukce čočky: Konstrukce čočky může ovlivnit tvar kroužků rozptylu, které vytvářejí bokeh. Některé čočky jsou navrženy tak, aby produkovaly příjemný bokeh, zatímco jiné vytvářejí nepříjemné rozmazání.
Typy bokehu
Existuje mnoho různých typů bokehu, od měkkého a krémového až po tvrdý a hranatý. Každý typ bokehu vytváří jiný vizuální efekt.
Krémový bokeh: Krémový bokeh je hladký a měkký, s jemnými přechody mezi zaostřenými a neostrými oblastmi. Je považován za nejpříjemnější typ bokehu.
Bublinkový bokeh: Bublinkový bokeh vytváří malé, kulaté kroužky rozptylu, které vypadají jako bublinky. Je oblíbený pro jeho hravost a jedinečný vzhled.
Kočičí oko bokeh: Bokeh kočičího oka vytváří oválné kroužky rozptylu, které vypadají jako oči kočky. Je často viditelný u čoček s většími clonami.
Hvězdicový bokeh: Hvězdicový bokeh vytváří světelné body ve tvaru hvězdy. Je způsoben difrakcí světla na lamelových clonách čočky.
Využití bokehu
Bokeh lze použít k různým fotografickým účelům:
Oddělení subjektu od pozadí: Bokeh může pomoci oddělit subjekt od rušivého pozadí tím, že rozostří pozadí a zaměří pozornost na subjekt.
Přidání hloubky a rozměru: Bokeh může přidat hloubku a rozměr obrazu tím, že vytvoří kontrast mezi zaostřenými a neostrými oblastmi.
Vytvoření uměleckého efektu: Bokeh lze použít k vytvoření uměleckého efektu, který může přidat snímku náladu a atmosféru.
Závěr
Bokeh je mocný fotografický nástroj, který lze použít k vytvoření různých vizuálních efektů. Pochopením faktorů, které ovlivňují bokeh, a různých typů bokehu, mohou fotografové záměrně využít bokeh k vylepšení svých snímků a vytvoření úchvatných obrazů.
Kontr světlo
Definice
Kontr světlo je fotografická technika, při níž je fotoaparát namířen přímo na zdroj světla. Výsledkem je snímek s vysokým kontrastem, kdy je hlavní objekt často tmavý a nejasný, zatímco pozadí je jasné a přeexponované.
Historie
Technika kontr světla byla poprvé použita v malířství v 17. století. Umělci jako Rembrandt a Caravaggio využívali kontr světlo k vytváření dramatických scén s vysokým kontrastem. Ve fotografii se kontr světlo začalo používat v 19. století, kdy fotografové zjistili, že může být účinným způsobem, jak zvýraznit tvar a texturu.
Technika
K vytvoření snímku v kontr světle je třeba fotoaparát namířit přímo na zdroj světla. Je důležité vyvážit expozici tak, aby byl objekt stále viditelný, i když je pozadí přeexponované. Toho lze dosáhnout použitím různých technik, jako je například použití blesku nebo nastavení expozice na tmavší části scény.
Použití
Kontr světlo se často používá k vytvoření dramatických a působivých snímků. Může být také použito k vytvoření siluet, kdy je objekt černý a pozadí je bílé. Kontr světlo se také používá k zdůraznění tvaru a textury, například k zobrazení detailů na obličeji nebo na architektonických detailech.
Výhody
Vytváří dramatické a působivé snímky
Zdůrazňuje tvar a texturu
Může být použit k vytvoření siluet
Nevýhody
Může být obtížné vyvážit expozici
Objekt může být tmavý a nejasný
Pozadí může být přeexponované
Příklady
Kontr světlo se používá v různých fotografických žánrech, včetně portrétů, krajin a architektury. Některé slavné příklady fotografií v kontr světle zahrnují:
"Nighthawks" Edwarda Hoppera
"American Gothic" Gordona Parksa
"The Kiss" Roberta Doisneaua
Závěr
Kontr světlo je všestranná fotografická technika, která může být použita k vytvoření dramatických a působivých snímků. Správným použitím kontr světla mohou fotografové zvýraznit tvar a texturu, vytvořit siluety a zachytit jedinečné a nezapomenutelné obrazy.
Brenizerova metoda
Brenizerova metoda, někdy označovaná jako bokeh panorama nebo bokehrama, je fotografická technika charakterizovaná vytvořením digitálního obrazu vykazujícího malou hloubku ostrosti ve spojení se širokým úhlem pohledu. Vznikla použitím panoramatických stehovacích technik aplikovaných na portrétní fotografii a zpopularizoval ji fotograf Ryan Brenizer. Kombinace těchto charakteristik umožňuje fotografovi napodobit vzhled velkoformátové filmové fotografie pomocí digitálního fotoaparátu. Velkoformátové fotoaparáty používají negativ, který má alespoň 4×5 palců (102×127 mm) a jsou známé svou velmi malou hloubkou ostrosti při použití široké clony a svou jedinečnou vysokou úrovní čistoty, kontrastu a kontroly. Formáty obrazových senzorů běžných digitálních fotoaparátů jsou naproti tomu mnohem menší, až po drobné senzory ve fotoaparátech mobilních telefonů. Brenizerova metoda zvětšuje efektivní velikost senzoru fotoaparátu a simuluje vlastnosti velkoformátové fotografie. Ačkoli estetika této formy snímání nejvíce připomíná velkoformátovou analogovou fotografii, její vzhled vedl také k tomu, že byla srovnávána s fotografií s náklonem a posunem. Obě techniky vytvářejí snímky, které vykazují neobvykle malou hloubku ostrosti.
Jak Brenizerova metoda funguje
Brenizerova metoda funguje tak, že pořídí řadu snímků se stejným nastavením expozice a ohniskovou vzdáleností. Tyto snímky jsou poté sešity do jediného panoramatického obrazu pomocí softwaru pro úpravu fotografií. Při sešívání se snímky překrývají, což umožňuje fotografovi vybrat oblasti s nejlepší ostrostí z každého snímku. Výsledkem je digitální obraz s malou hloubkou ostrosti a širokým úhlem pohledu.
Výhody Brenizerovy metody
Brenizerova metoda nabízí řadu výhod oproti tradiční portrétní fotografii:
Malá hloubka ostrosti: Brenizerova metoda umožňuje fotografům vytvářet portréty s velmi malou hloubkou ostrosti, což může pomoci izolovat subjekt od pozadí.
Široký úhel pohledu: Brenizerova metoda také umožňuje fotografům vytvářet portréty se širokým úhlem pohledu, což může být užitečné pro zachycení prostředí subjektu.
Větší kontrola nad ostrostí: Brenizerova metoda poskytuje fotografům větší kontrolu nad ostrostí obrazu. Mohou vybrat oblasti, které chtějí zaostřit, a rozostřit oblasti, které chtějí rozostřit.
Napodobení velkoformátové fotografie: Brenizerova metoda umožňuje fotografům napodobit vzhled velkoformátové filmové fotografie pomocí digitálního fotoaparátu. To může být užitečné pro fotografy, kteří chtějí dosáhnout klasického vzhledu svých portrétů.
Nevýhody Brenizerovy metody
Brenizerova metoda má také několik nevýhod:
Časově náročná: Brenizerova metoda může být časově náročná, protože vyžaduje pořízení a sešití řady snímků.
Technicky náročná: Brenizerova metoda může být technicky náročná, protože vyžaduje použití specializovaného softwaru pro úpravu fotografií.
Může vést k chybám: Brenizerova metoda může vést k chybám, jako je šev, který je viditelný na výsledném obrazu.
Kdy použít Brenizerovu metodu
Brenizerova metoda je vhodná pro fotografování portrétů, kde fotograf chce dosáhnout malé hloubky ostrosti a širokého úhlu pohledu. Může být také použita k napodobení vzhledu velkoformátové filmové fotografie.
Tipy pro použití Brenizerovy metody
Zde je několik tipů pro použití Brenizerovy metody:
Použijte stativ, abyste zajistili, že snímky budou ostré.
Použijte širokoúhlý objektiv, abyste získali široký úhel pohledu.
Použijte malou clonu, abyste dosáhli malé hloubky ostrosti.
Pořiďte překrývající se snímky, abyste měli dostatek materiálu pro sešití.
Použijte software pro úpravu fotografií k sešití snímků a výběru oblastí, které chcete zaostřit.
Úmyslné pohyby fotoaparátu (ICM)
Při úmyslných pohybech fotoaparátu (ICM) je fotoaparát pohybován během expozice za účelem dosažení kreativního nebo uměleckého efektu. To způsobuje, že obrazové body se pohybují přes záznamové médium a vytvářejí různé efekty, jako jsou pruhy, textury a vrstvy ve výsledném obrazu. Základní myšlenkou fotografie ICM je, že pohyb slouží jako primární kompoziční prvek. Přísné technické nebo definiční argumenty zůstávají v této formě fotografie vágní, která má dlouhou historii a je spojena s mnoha dalšími formami fotografie, jako je impresionismus, a často stírá hranice mezi žánry a styly.
Techniky ICM
Techniky ICM jsou široce rozmanité a mohou zahrnovat:
Lineární pohyby: Pohybování fotoaparátem ve vodorovném nebo svislém směru, což vytváří efekt pruhů.
Rotační pohyby: Otáčení fotoaparátu kolem jeho osy, což vytváří efekt víření nebo spirály.
Naklánění fotoaparátu: Naklánění fotoaparátu vzhůru nebo dolů, což vytváří efekt šikmých čar nebo zkreslení.
Zvětšování a zmenšování: Přibližování nebo oddalování fotoaparátu od objektu během expozice, což vytváří efekt rozmazání nebo zkreslení perspektivy.
Kombinované pohyby: Kombinace různých pohybů pro vytvoření komplexnějších a abstraktnějších efektů.
Umělecké použití ICM
ICM se často používá k vytvoření abstraktních a expresivních obrazů. Fotografové mohou využívat pohyb k vyjádření emocí, nálad nebo myšlenek. ICM lze také použít k vytváření jedinečných interpretací objektů, krajin a dalších scén.
Historie ICM
Kořeny ICM lze vysledovat až do počátků fotografie. Experimenty s pohyby fotoaparátu prováděli již raní fotografové, jako byli Étienne-Jules Marey a Eadweard Muybridge. V 20. století se ICM stal populárním mezi fotografy, jako byli Man Ray a László Moholy-Nagy. V posledních letech došlo k oživení zájmu o ICM díky digitální fotografii, která umožňuje větší flexibilitu a kontrolu nad pohybem fotoaparátu.
ICM a další formy fotografie
ICM je úzce spjat s dalšími formami fotografie, jako jsou:
Impresionismus: ICM sdílí s impresionismem důraz na zachycení dojmu nebo atmosféry scény spíše než na přesné zobrazení.
Abstraktní fotografie: ICM lze použít k vytváření abstraktních obrazů, které se nepodobají žádnému konkrétnímu objektu.
Krajinářská fotografie: ICM lze použít k vytváření jedinečných a expresivních interpretací krajin.
Street fotografie: ICM lze použít k zachycení dynamiky a energie ulic.
Závěr
Úmyslné pohyby fotoaparátu (ICM) jsou kreativní a umělecká technika, která umožňuje fotografům vytvářet jedinečné a expresivní obrazy. Prostřednictvím pohybu fotoaparátu během expozice mohou fotografové vytvářet efekty, jako jsou pruhy, textury a vrstvy, a vyjadřovat emoce, nálady a myšlenky. ICM má dlouhou historii a je úzce spjat s dalšími formami fotografie, jako jsou impresionismus a abstraktní fotografie.
Mordançage je alternativní fotografický proces, který upravuje želatinové stříbrné tisky, aby jim dodal znehodnocený efekt. Mordançage roztok funguje dvěma způsoby: chemicky bělí tisk, aby mohl být znovu vyvolán, a zvedá černé oblasti emulze od papíru, což vytváří vzhled závojů. Jakmile je emulze zvednuta, může být odstraněna nebo manipulována v závislosti na požadovaném výsledku. Oblasti, kde byla emulze odstraněna, se zdají být v reliéfu. Tyto tisky mohou během své tvorby oxidovat, což dále mění tonalitu obrazu. Historie mordançage Mordançage byl poprvé použit v 19. století jako způsob tónování fotografických tisků. Proces byl znovu objeven ve 20. století umělci, kteří experimentovali s alternativními fotografickými procesy. V posledních letech se mordançage těší obnovené oblibě mezi fotografy, kteří hledají způsoby, jak vytvořit jedinečné a atmosférické obrazy. Jak mordançage funguje Mordançage roztok se obvykle skládá z chloridu sodného, kyseliny chlorovodíkové a síranu měďnatého. Když je tisk ponořen do roztoku, chlorid sodný a kyselina chlorovodíková bělí tisk. Síran měďnatý reaguje se stříbrem v emulzi a vytváří měďnatý chlorid, který je žlutý. Bělení emulze umožňuje, aby byl tisk znovu vyvolán. To může být provedeno pomocí běžného fotografického vývojky. Druhé vyvolání ztmaví zbývající stříbro v emulzi a vytvoří tmavší obraz. Manipulace s emulzí Jakmile je emulze bělená, může být manipulována tak, aby vytvořila různé efekty. Emulzi lze například odstranit pomocí houby nebo štětce. To vytvoří oblasti, kde je papír odkrytý. Emulzi lze také manipulovat tak, aby vytvořila reliéfní efekty. To lze provést pomocí nástroje, jako je špendlík nebo jehla. Oxidace Během procesu mordançage mohou tisky oxidovat. To může vést k další změně tónu obrazu. Oxidace může být kontrolována použitím antioxidačního činidla, jako je kyselina citronová. Aplikace mordançage Mordançage lze použít k vytvoření široké škály efektů. Proces lze použít k vytvoření jemných a atmosférických obrazů nebo dramatických a expresivních obrazů. Mordançage lze také použít k vytvoření abstraktních obrazů. Závěr Mordançage je všestranný a kreativní proces, který lze použít k vytvoření jedinečných a atmosférických obrazů. Proces je relativně snadný na provedení a lze jej použít s různými typy fotografických papírů.
Noční fotografie
Noční fotografie je činnost, při které se pořizují snímky venku v noci, mezi soumrakem a úsvitem. Noční fotografové si obvykle mohou vybrat mezi použitím umělého osvětlení a dlouhou expozicí, při které se snímek exponuje po dobu několika sekund, minut nebo dokonce hodin, aby se film citlivý na světlo nebo obrazový snímač dostal dostatek času na pořízení požadovaného snímku. S pokrokem vysoce rychlých filmů, digitálních snímačů s vyšší citlivostí, objektivů s velkou světelností a stále většího výkonu městských světel je noční fotografie stále častěji možná pomocí dostupného světla.
Techniky noční fotografie
Existuje mnoho různých technik, které lze použít při noční fotografii. Mezi nejběžnější patří:
Použití stativu: Stativ je nezbytný pro dlouhé expozice, protože pomáhá udržet fotoaparát stabilní a zabraňuje rozmazání obrazu.
Použití širokoúhlého objektivu: Širokoúhlý objektiv vám umožní zachytit více scény, což může být užitečné v nočním prostředí, kde je světlo omezené.
Použití vysoké hodnoty ISO: Hodnota ISO měří citlivost fotoaparátu na světlo. Čím vyšší je hodnota ISO, tím citlivější je fotoaparát na světlo a tím méně světla je potřeba k pořízení snímku.
Použití dlouhé expozice: Dlouhá expozice umožňuje fotoaparátu zachytit více světla, což může být užitečné v nočním prostředí, kde je světlo omezené.
Použití blesku: Blesk lze použít k osvětlení scény v nočním prostředí. Je však důležité blesk používat opatrně, protože může vést k přepáleným snímkům.
Tipy pro noční fotografii
Zde je několik tipů, které vám pomohou při noční fotografii:
Vyhledejte místa s dobrým osvětlením: Vyhledejte místa s dobrým osvětlením, jako jsou městská centra, památky nebo osvětlené parky.
Použijte stativ: Stativ je nezbytný pro dlouhé expozice, protože pomáhá udržet fotoaparát stabilní a zabraňuje rozmazání obrazu.
Použijte širokoúhlý objektiv: Širokoúhlý objektiv vám umožní zachytit více scény, což může být užitečné v nočním prostředí, kde je světlo omezené.
Použijte vysokou hodnotu ISO: Hodnota ISO měří citlivost fotoaparátu na světlo. Čím vyšší je hodnota ISO, tím citlivější je fotoaparát na světlo a tím méně světla je potřeba k pořízení snímku.
Použijte dlouhou expozici: Dlouhá expozice umožňuje fotoaparátu zachytit více světla, což může být užitečné v nočním prostředí, kde je světlo omezené.
Použijte blesk: Blesk lze použít k osvětlení scény v nočním prostředí. Je však důležité blesk používat opatrně, protože může vést k přepáleným snímkům.
Noční fotografie je skvělý způsob, jak zachytit krásu noci. S trochou praxe můžete vytvořit úžasné snímky, které zachytí atmosféru a kouzlo noční scény.
Multiexpoziční HDR snímání, minimum 1000 slov: Ve fotografii a videografii je multiexpoziční HDR snímání technika, která vytváří snímky s vysokým dynamickým rozsahem (HDR) (nebo s rozšířeným dynamickým rozsahem) pořízením a spojením více expozic stejného motivu při různých úrovních expozice. Kombinace více snímků tímto způsobem vede ke snímku s větším dynamickým rozsahem, než by bylo možné pořídit jediným snímkem. Tato technika může být použita také pro snímání videa pořízením a spojením více expozic pro každý snímek videa. Pojem "HDR" se často používá k označení procesu vytváření HDR snímků z více expozic. Mnoho smartphonů má automatizovanou funkci HDR, která se spoléhá na techniky výpočetního zobrazování pro zachycení a kombinaci více expozic. Jediný snímek pořízený fotoaparátem poskytuje konečný rozsah jasu, který je vlastní danému médiu, ať už se jedná o digitální snímač nebo film. Mimo tento rozsah se tonální informace ztratí a žádné prvky nejsou viditelné; tóny, které překračují rozsah, jsou "vyhořelé" a ve světlejších oblastech vypadají čistě bíle, zatímco tóny, které spadají pod rozsah, jsou "rozmačkané" a ve tmavších oblastech vypadají čistě černě. Poměr mezi maximální a minimální tonální hodnotou, kterou lze zachytit v jediném snímku, se nazývá dynamický rozsah. Ve fotografii se dynamický rozsah měří v rozdílech expoziční hodnoty (EV), známých také jako zastávky. Reakce lidského oka na světlo je nelineární: snížení hladiny světla o polovinu nesnímá vnímaný jas prostoru o polovinu, ale způsobí, že vypadá jen o něco méně jasně. Pro většinu úrovní osvětlení je reakce přibližně logaritmická. [1] [2] Lidské oko se poměrně rychle přizpůsobuje změnám hladin světla. HDR tak může vytvářet snímky, které více odpovídají tomu, co člověk vidí při pohledu na daný předmět. Tato technika může být použita k vytvoření snímků, které zachovávají lokální kontrast pro přirozené vykreslení, nebo přehnaný lokální kontrast pro umělecký efekt. HDR je užitečné pro zaznamenávání mnoha reálných scén obsahujících velmi jasné, přímé sluneční světlo až po extrémní stín nebo velmi slabé mlhoviny. [3] [4] [5] [6] Vzhledem k omezením tisku a zobrazovacího kontrastu musí být rozšířený dynamický rozsah HDR snímků komprimován do rozsahu, který lze zobrazit. Metoda vykreslování snímku s vysokým dynamickým rozsahem na standardní monitor nebo tiskové zařízení se nazývá tónové mapování. Tato metoda snižuje celkový kontrast HDR snímku, aby usnadnila zobrazení na zařízeních nebo výtiscích s nižším dynamickým rozsahem.
Panoramatická fotografie Panoramatická fotografie je technika fotografování, která pomocí specializovaného vybavení nebo softwaru zachycuje snímky s horizontálně protáhlým zorným polem. Někdy se jí říká velkoformátová fotografie. Tento termín se také používá pro fotografii, která je oříznuta na poměrně široký poměr stran, jako je známý formát letterbox v širokoúhlém videu. Přestože neexistuje žádné formální rozdělení mezi "širokoúhlou" a "panoramatickou" fotografií, "širokoúhlá" se obvykle vztahuje na typ objektivu, ale použití tohoto typu objektivu nutně nedělá z obrazu panorama. Snímek pořízený ultraširokoúhlým objektivem typu rybí oko, který pokrývá normální filmový snímek 1:1,33, není automaticky považován za panorama. Snímek zobrazující zorné pole přibližně odpovídající nebo větší než zorné pole lidského oka - asi 160° x 75° - lze označit jako panoramatický. To obecně znamená, že má poměr stran 2:1 nebo větší, přičemž obraz je alespoň dvakrát širší než vyšší. Výsledné snímky mají podobu širokého pásu. Některé panoramatické snímky mají poměr stran 4:1 a někdy 10:1, přičemž pokrývají zorné pole až 360 stupňů. Při definování skutečného panoramatického obrazu jsou důležitými faktory jak poměr stran, tak pokrytí zorného pole. Panorama Sydney s (zleva) Sydney Opera House, panorama centrální obchodní čtvrti a Sydney Harbour Bridge Výrobci fotoaparátů Advanced Photo System (APS) používají slovo "panoramatický" k definování jakéhokoli tiskového formátu se širokým poměrem stran, nikoli nutně fotografií, které zahrnují velké zorné pole.
Dlouhá expozice
Dlouhá expozice, časová expozice neboli fotografie s pomalou závěrkou využívá dlouhou dobu otevření závěrky k ostrému zachycení statických prvků obrazu, zatímco rozmazává, rozpíjí nebo zastírá prvky pohybující se.
Fotografie s dlouhou expozicí zachycuje jeden prvek, který konvenční fotografie nezachytí: delší časové období. Dráhy jasně se pohybujících objektů se stávají jasně viditelnými – mraky tvoří široké pásy, světla vozidel vytvářejí jasné pruhy, hvězdy zanechávají stopy na obloze a vodní vlny se zdají být hladké. Pouze jasné objekty zanechávají viditelné stopy, zatímco tmavé objekty obvykle mizí. Lodě na dlouhých expozicích mizí během dne, ale v noci vytvářejí ze svých světel jasné stopy.
Nastavení pro dlouhou expozici
Pro dosažení dlouhé expozice je nutné použít několik klíčových nastavení fotoaparátu:
Dlouhá doba otevření závěrky: Čas otevření závěrky je doba, po kterou zůstane závěrka fotoaparátu otevřená. Delší časy otevření závěrky umožňují více světla vstoupit do fotoaparátu, což vede k světlejším obrazům.
Stativ: Stativ je nezbytný pro udržení fotoaparátu stabilního během dlouhých expozic. Bez stativu by se obraz rozmazal kvůli pohybu fotoaparátu.
Nízká citlivost ISO: Citlivost ISO měří, jak citlivý je snímač fotoaparátu na světlo. Nižší nastavení ISO snižují šum obrazu, což je důležité pro dlouhé expozice.
Úzký clonov: Clona ovládá množství světla vstupujícího do objektivu. Užší clony (vyšší čísla f) snižují množství světla a prodlužují dobu otevření závěrky.
Tipy pro fotografování s dlouhou expozicí
Používejte filtr ND: Filtr ND (neutrální hustoty) blokuje část světla vstupujícího do objektivu, což umožňuje delší dobu otevření závěrky i při jasném světle.
Zvažte použití dálkové spouště: Dálková spoušť zabraňuje otřesům fotoaparátu při stisknutí spouště.
Zaměřte se na nekonečno: Pro většinu scén s dlouhou expozicí je nejlepší zaostřit na nekonečno.
Experimentujte s různými časy expozice: Různé časy expozice povedou k různým efektům. Experimentujte, abyste zjistili, co nejlépe vyhovuje vaší scéně.
Tvůrčí použití dlouhé expozice
Dlouhá expozice může být použita k vytvoření celé řady tvůrčích efektů, včetně:
Rozmazání pohybu: Dlouhá expozice může rozmazat pohybující se objekty, což vytváří dynamický efekt.
Záznam pohybu: Dlouhá expozice může zachytit dráhy pohybujících se objektů, což vytváří světelné stopy nebo pruhy.
Smoothing vodních ploch: Dlouhá expozice může vyhladit vodní plochy, což vytváří klidný a éterický efekt.
Zvýraznění hvězdných stop: Dlouhá expozice může zachytit pohyb hvězd na obloze, což vytváří kruhové stopy.