Rámování (výtvarné umění)
Rámování je ve výtvarném umění, a zejména v kinematografii, způsob, jakým jsou vizuální prvky uspořádány v obraze, zejména umístění objektu ve vztahu k ostatním objektům. Rámování může obraz zestetizovat a udržet pozornost diváka na rámovaném objektu či objektech. Může být také použito jako repoussoir, tedy k nasměrování pozornosti zpět do scény. Může dodat obrazu hloubku a přidat mu na zajímavosti, když je rám tematicky spjat s rámovaným objektem.
Typy rámů
Existuje mnoho různých typů rámů, které lze použít k vytvoření různých efektů. Mezi nejběžnější typy rámů patří:
Uzavřené rámy: Tyto rámy zcela obklopují objekt a vytvářejí tak pocit izolace a důležitosti.
Otevřené rámy: Tyto rámy obklopují objekt pouze částečně, což vytváří pocit otevřenosti a spojení s okolím.
Diagonální rámy: Tyto rámy používají diagonální linie k vytvoření dynamičtějšího a napínavějšího obrazu.
Symetrické rámy: Tyto rámy používají symetrii k vytvoření pocitu rovnováhy a harmonie.
Asymetrické rámy: Tyto rámy používají asymetrii k vytvoření pocitu nerovnováhy a napětí.
Techniky rámování
Existuje mnoho různých technik rámování, které lze použít k vytvoření různých efektů. Mezi nejběžnější techniky rámování patří:
Umístění objektu: Umístění objektu v rámci rámu může výrazně ovlivnit celkový dojem z obrazu. Objekt umístěný ve středu rámu bude například působit stabilněji a důležitěji než objekt umístěný na okraji rámu.
Velikost rámu: Velikost rámu může také ovlivnit celkový dojem z obrazu. Menší rám bude například vytvářet pocit intimity, zatímco větší rám bude vytvářet pocit monumentality.
Tvar rámu: Tvar rámu může také ovlivnit celkový dojem z obrazu. Čtvercový rám bude například vytvářet pocit stability, zatímco kruhový rám bude vytvářet pocit dynamiky.
Barva rámu: Barva rámu může také ovlivnit celkový dojem z obrazu. Tmavý rám bude například vytvářet pocit vážnosti, zatímco světlý rám bude vytvářet pocit lehkosti.
Použití rámování
Rámování lze použít k vytvoření různých efektů v obraze. Mezi nejběžnější použití rámování patří:
Vyčlenění objektu: Rámování lze použít k vyčlenění objektu z jeho okolí a vytvoření tak pocitu důležitosti.
Vytvoření hloubky: Rámování lze použít k vytvoření pocitu hloubky v obraze tím, že objekt umístí do prostoru a vytvoří tak vrstvy.
Vytvoření napětí: Rámování lze použít k vytvoření pocitu napětí v obraze tím, že objekt umístí do asymetrického nebo nestabilního rámu.
Vytvoření nálady: Rámování lze použít k vytvoření určité nálady v obraze tím, že použije vhodné barvy, tvary a velikosti rámu.
Rámování je mocný nástroj, který lze použít k vytvoření různých efektů v obraze. Pochopením různých typů rámů, technik a použití rámování můžete vytvářet vizuálně zajímavé a působivé obrazy.
Autochrome Lumière Autochrome Lumière byl časný postup barevné fotografie patentován v roce 1903 bratry Lumière ve Francii a poprvé uveden na trh v roce 1907. Autochrome byl aditivní barevný proces využívající rastrovou desku. Byl to hlavní proces barevné fotografie používané před příchodem negativního barevné filmu v polovině 30. let. Před bratry Lumière vytvořil Louis Ducos du Hauron barevných obrazů na papíře pomocí rastrových desek pomocí techniky oddělování, která vytváří přirozené barvy pomocí super pozice, která se stala základem veškeré komerční barevné fotografie. Potomci fotografa Antoina Lumière, vynalézavci Louis a Auguste Lumière, využili techniky Du Haurona (1869), kterou vylepšili další vynalézavci, jako John Joly (1894) a James William McDonough (1896), což umožnilo tisknout barevné obrazy. Jednou z nejpoužívanějších forem barevné fotografie na počátku 20. století byl autochrome uznán pro svou estetickou přitažlivost.
Skříňový fotoaparát je jednoduchý typ fotoaparátu, jehož nejběžnější formou je kartonová nebo plastová krabice s objektivem na jednom konci a filmem na druhém. Byly prodávány ve velkém počtu koncem 19. a počátkem 20. století. Objektivy jsou často jednoprvkové konstrukce, meniskus s pevnou ohniskovou vzdáleností, nebo u kvalitnějších skříňových fotoaparátů duplet s minimálními (pokud vůbec nějakými) možnými úpravami clony nebo rychlosti závěrky. Vzhledem k nemožnosti zaostření, malé cloně objektivu a nízké citlivosti dostupných citlivých materiálů fungují tyto fotoaparáty nejlépe za jasně osvětlených denních scén, kdy je objekt v hyperfokální vzdálenosti pro objektiv a objekty, které se během expozice příliš nepohybují. Nakonec byly zavedeny skříňové fotoaparáty s fotografickým bleskem, nastavením závěrky a clony, což umožnilo pořizovat fotografie v interiéru.
Konstrukce
Skříňový fotoaparát se skládá z následujících hlavních částí:
Tělo: Tělo fotoaparátu je obvykle vyrobeno z lepenky nebo plastu a má obdélníkový nebo čtvercový tvar.
Objektiv: Objektiv je umístěn na jednom konci těla fotoaparátu a je obvykle jednoprvkový meniskus s pevnou ohniskovou vzdáleností.
Clona: Clona je umístěna před objektivem a řídí množství světla, které vstupuje do fotoaparátu.
Závěrka: Závěrka je umístěna za objektivem a řídí dobu, po kterou je film vystaven světlu.
Film: Film je umístěn na druhém konci těla fotoaparátu a je citlivý na světlo.
Princip fungování
Skříňový fotoaparát funguje na principu camery obscury. Světlo vstupuje do fotoaparátu objektivem a vytváří obraz na filmu. Čím delší je ohnisková vzdálenost objektivu, tím větší je obraz na filmu. Čím menší je clona, tím menší je množství světla, které vstupuje do fotoaparátu, a tím delší musí být doba expozice.
Použití
Skříňové fotoaparáty byly oblíbené v době, kdy byly poprvé představeny, protože byly levné a snadno se používaly. Byly často používány amatérskými fotografy a novináři. Dnes se skříňové fotoaparáty používají především jako novinka nebo jako způsob, jak vytvořit jedinečné fotografie.
Výhody
Levné
Snadno se používá
Vytváří jedinečné fotografie
Nevýhody
Špatná kvalita obrazu
Omezené možnosti nastavení
Nelze zaostřit
Pravidlo třetin je pravidlem kompozice používaným v různých oblastech vizuálního umění, jako je fotografie, malířství, design a film. [3] Pravidlo navrhuje rozdělit obraz dvěma stejně vzdálenými horizontálními a dvěma stejně vzdálenými vertikálními liniemi na devět stejných částí a umístit důležité kompoziční prvky podél těchto linií nebo jejich průsečíků. [4] Zastánci této techniky tvrdí, že zarovnání subjektu s těmito body vytváří větší napětí, energii a zájem o kompozici než prosté vystředění subjektu. Někteří zastánci tvrdí, že body zájmu na fotografii se nemusí skutečně dotýkat jedné z těchto linií, aby mohly využít výhody pravidla třetin. Například nejjasnější část oblohy poblíž horizontu, kde nedávno zapadlo slunce, nespadá přímo na jednu z linií, ale spadá poblíž průsečíku dvou z linií, dostatečně blízko, aby mohla využít výhody pravidla.
Historie
Původ pravidla třetin není přesně znám, ale jeho kořeny lze vysledovat až do starověkého Řecka. Řecký sochař Feidias použil podobnou techniku kompozice ve svých sochách, jako je například Zeus v Olympii. [5] V renesanci malíři jako Leonardo da Vinci a Albrecht Dürer používali podobné zásady kompozice ve svých malbách. [6]
Aplikace
Pravidlo třetin lze použít v různých situacích, včetně:
Fotografie: Fotografové používají pravidlo třetin k zarovnání subjektů, horizontů a dalších prvků v kompozici. [7]
Malířství: Malíři používají pravidlo třetin k vytváření vyvážených a dynamických kompozic. [8]
Design: Designéři používají pravidlo třetin k uspořádání prvků na stránce nebo obrazovce. [9]
Film: Režiséři používají pravidlo třetin k vytváření vizuálně zajímavých snímků. [10]
Výhody
Pravidlo třetin má řadu výhod, včetně:
Vyvážení: Pravidlo třetin pomáhá vytvořit vyváženou kompozici tím, že rozdělí obraz na devět stejných částí. [11]
Napětí: Zarovnání subjektů s průsečíky linií může vytvořit napětí a zájem v kompozici. [12]
Pohyb: Pravidlo třetin lze použít k vytvoření dojmu pohybu v kompozici tím, že umístíte subjekty podél diagonálních linií. [13]
Hloubka: Pravidlo třetin lze použít k vytvoření dojmu hloubky v kompozici tím, že umístíte subjekty do různých vzdáleností od fotoaparátu. [14]
Omezení
Pravidlo třetin není univerzální pravidlo a ne vždy se hodí pro všechny situace. Například:
Silné subjekty: Silné subjekty, jako jsou lidé nebo zvířata, mohou být umístěny mimo pravidlo třetin, aby se zdůraznila jejich důležitost. [15]
Abstraktní umění: Pravidlo třetin se nemusí hodit pro abstraktní umění, kde kompozice nemusí být založena na tradičních pravidlech. [16]
Experimentální fotografie: Experimentální fotografové mohou porušit pravidlo třetin, aby vytvořili jedinečné a neobvyklé kompozice. [17]
Závěr
Pravidlo třetin je užitečným nástrojem pro vytváření vizuálně zajímavých kompozic v různých oblastech vizuálního umění. Ačkoli to není univerzální pravidlo, může pomoci fotografům, malířům, designérům a režisérům vytvořit vyvážené, dynamické a poutavé kompozice.
Dufaycolor je raný britský proces barevné aditivní fotografie, který byl představen pro použití ve filmovém průmyslu v roce 1932 a pro fotografii v roce 1935. Byl odvozen z desek Dioptichrome od Louise Dufaye, produktu na bázi skla pro barevnou fotografii, který byl představen ve Francii v roce 1909. Dioptichrome i Dufaycolor pracovaly na stejných principech jako proces Autochrome, ale dosáhly svých výsledků pomocí vrstvy malých barevných filtračních prvků uspořádaných v pravidelným geometrickém vzoru, na rozdíl od náhodného uspořádání barevných škrobových zrnek Autochrome. Výroba filmu Dufaycolor skončila koncem 50. let. Historie Louis Dufay, francouzský inženýr, vynalezl proces Dioptichrome v roce 1908. Dioptichrome byla aditivní barevná fotografická deska, která používala pravidelné uspořádání barevných filtrů k vytvoření barevného obrazu. Dufay založil společnost Dufaycolor Limited v roce 1931 s cílem vyvinout filmovou verzi Dioptichromu. První film Dufaycolor byl představen v roce 1932. Byl to dvouvrstvý film, který používal vrstvu červených a zelených filtrů nanesených na průhlednou základnu. Modrá část obrazu byla vytvořena pomocí emulze citlivé na ultrafialové záření. V roce 1935 byla představena třetí vrstva pro modré světlo. To zlepšilo celkovou kvalitu obrazu a snížilo potřebu dlouhých expozičních časů. Proces Proces Dufaycolor byl aditivní barevný proces, což znamená, že barvy byly vytvářeny smícháním světla procházejícího barevnými filtry. Filtr červená propouštěl červené světlo, filtr zelený propouštěl zelené světlo a filtr modrý propouštěl modré světlo. Když se tyto tři světla smíchala, vytvořila se bílá. Barevné filtry byly vyrobeny z barveného celofánu. Byly uspořádány do pravidelné mřížky s roztečí přibližně 10 mikronů. Tato mřížka byla nanesena na průhlednou základnu, která byla poté potažena emulzí citlivou na světlo. Když byl film vystaven světlu, světlo procházelo barevnými filtry a dopadalo na emulzi. Emulze zaznamenala intenzitu světla pro každou barvu. Po expozici byl film vyvolán a ustálen. To odstranilo nevystavené stříbrné halogenidy a zanechalo pouze stříbrný obraz. Výhody a nevýhody Dufaycolor měl oproti jiným barevným procesům té doby řadu výhod. Byl relativně levný na výrobu a mohl být zpracován ve stejných zařízeních jako černobílý film. Byl také méně náchylný k vyblednutí než jiné barevné procesy. Dufaycolor měl však také řadu nevýhod. Měl nižší rozlišení než černobílý film a byl náchylný k moaré. Moaré je efekt, který se vyskytuje, když se pravidelné vzory v obraze překrývají a vytvářejí rušivé vzory. Použití Dufaycolor byl používán pro řadu aplikací, včetně filmového průmyslu, fotografie a vědecké fotografie. Byl oblíbený u amatérských fotografů, protože byl relativně levný a snadno se používal. Byl také používán profesionálními fotografy pro komerční a uměleckou fotografii. Dufaycolor se používal také ve vědecké fotografii, kde se jeho vysoká rozlišovací schopnost hodila pro mikroskopii a jiné aplikace. Zánik Výroba filmu Dufaycolor skončila koncem 50. let. To bylo způsobeno nástupem nových barevných procesů, jako je Kodachrome a Ektachrome. Tyto nové procesy měly vyšší rozlišení a byly méně náchylné k moaré. Dufaycolor je dnes sběratelskou položkou. Existuje jen málo zbývajících příkladů filmů Dufaycolor a jsou vysoce ceněny sběrateli.
Fotografie v Dánsku Fotografie v Dánsku se vyvinula ze silné účasti a zájmu na samém počátku tohoto umění v roce 1839 k úspěchu značného počtu Dánů ve světě fotografie v současnosti. Průkopníci Mads Alstrup a Georg Emil Hansen připravili cestu pro rychle se rozvíjející profesi během poslední poloviny 19. století, zatímco jak umělečtí, tak tiskoví fotografové přispěli mezinárodně uznávanými díly. Přestože Dánsko přijalo fotografii jako uměleckou formu pomalu, dánští fotografové jsou nyní stále aktivnější a účastní se klíčových výstav po celém světě. Mezi nejúspěšnější současné dánské fotografy patří Jacob Aue Sobol, který získal uznání za portréty své přítelkyně, a Per Bak Jensen, který představil novou perspektivu moderní krajinářské fotografie. Tisková fotografie také vzkvétala pod vedením Jana Grarupa a Clause Björna, kteří v posledních 20 letech pokrývali války a konflikty celosvětového významu.
Historie fotografie v Albánii Historie fotografie v Albánii začíná dynastií Marubiů a jejím zakladatelem Pietrem Marubim (1834–1903), který se ve druhé polovině 19. století usadil v severozápadním městě Shkodër z italské Piacenzie a v roce 1858 tam otevřel první fotografický ateliér. Pietro Marubi neměl vlastní děti, a tak jeho prvními asistenty a věrnými nástupci byli Mati a Kel Kodheliové, synové jeho zahradníka Rroka Kodheliho. Pietro poslal staršího ze dvou bratrů, Matiho, studovat fotografii do studia Sebastianutti & Benque v Terstu. Když Mati předčasně zemřel ve věku devatenácti let v roce 1881, Pietro adoptoval Kela, kterého také poslal studovat do Itálie a který si později vzal příjmení Marubi. Po Pietrov去世 v roce 1903 zdědil Kel ateliér svého adoptivního otce a pokračoval v jeho práci. Po něm v podnikání následoval jeho vlastní syn, Geg Marubi, který studoval fotografii a kinematografii ve Francii ve studiu bratrů Lumièrových. S nástupem komunistické vlády ve 40. letech 20. století, kdy byl každý soukromý podnik ze zákona zakázán, byl Geg Marubi nucen předat rodinný archiv státu. Ostatní fotografická studia, která v Albánii vznikla v průběhu téže dekády, včetně Dritëshkroja e Kolës (1886), Fotografija Pici (1924), Foto Jakova (1932) a Foto Rraboshta (1943), musela rovněž vydat své snímky. Z těchto kombinovaných zdrojů byla založena Fototéka Marubi jako součást Historického muzea v Shkodëru. Zůstala součástí tohoto muzea až do roku 2003, kdy se stala samostatnou institucí. Její nástupce, Národní muzeum fotografie „Marubi“ a první albánské muzeum fotografie, bylo otevřeno 9. května 2016. Jádro jeho sbírky tvoří bývalý obsah Fototéky Marubi. Muzeum Marubi uchovává a propaguje sbírku více než 500 000 negativů pocházejících z druhé poloviny 19. století až do konce 20. století. Rodinný archiv Marubiů spolu s archivy mnoha dalších fotografů ve sbírkách muzea dokumentují klíčové okamžiky albánského společenského, kulturního a politického života v průběhu století a půl. Předválečné období je často považováno za „zlatý věk“ albánské fotografie. Mezi další známé fotografy této doby patří Dhimitër Vangjeli, Vani Burda, Kristo Sulidhi, Pero Kaçauni, Kolë Maca, Kristaq Sotiri, Foti Papajani, Dedë Jakova, Ali Bakiu, Petro Dhimitri, Manaqi Brothers, Lilo Xhimitiku, Ymer Bali, Shan Pici, Pjetër Rraboshta a další.
Fotografie na Filipínách
Průkopníky fotografie na Filipínách byli západní fotografové, převážně z Evropy. Praxe pořizování fotografií a otevírání prvních fotografických ateliérů na španělských Filipínách v období od 40. do 90. let 19. století byla motivována následujícími důvody: fotografie byly používány jako médium zpráv a informací o kolonii, jako nástroj cestovního ruchu, jako nástroj antropologie, jako prostředek k prosazování společenského statusu, jako nástroj pro historickou dokumentaci, jako prostředek komunikace, jako materiál pro propagandu a jako zdroj nápadů pro ilustrace a rytiny. Praxe fotografie na Filipínách nebyla bez vlivu a přílivu západních uměleckých konceptů do kolonizovaného souostroví.
Rané období fotografie na Filipínách
Nejstarší známá fotografie pořízená na Filipínách pochází z roku 1840 a zachycuje scénu z Manily. Fotografii pořídil britský důstojník John Crawfurd, který navštívil Filipíny v rámci své diplomatické mise.
V 50. letech 19. století se na Filipínách objevili první fotografové, kteří zde otevřeli fotografické ateliéry. Mezi nejznámější z nich patřili:
Francis Charles C. Duguid (1833-1896), britský fotograf, který se proslavil svými portréty domorodých Filipínců.
Eduardo Gil (1846-1916), španělský fotograf, který se specializoval na krajiny a dokumentární fotografii.
Isabelo Tampinco (1850-1933), filipínský fotograf, který se proslavil svými portréty a fotografiemi městských scén.
Vliv západního umění na filipínskou fotografii
Praxe fotografie na Filipínách byla silně ovlivněna západním uměním. Mnoho filipínských fotografů bylo ovlivněno evropským realismem a impresionismem.
Vliv západního umění se projevil v následujících aspektech filipínské fotografie:
Kompozice: Filipínští fotografové často používali klasické kompoziční techniky, jako je pravidlo třetin a zlatý řez.
Osvětlení: Filipínští fotografové používali přirozené a umělé světlo k vytváření dramatických a atmosférických obrazů.
Témata: Filipínští fotografové se často zaměřovali na tradiční filipínské náměty, jako jsou portréty, krajiny a městské scény.
Filipínská fotografie ve 20. století
Ve 20. století pokračovala filipínská fotografie ve vývoji a získala mezinárodní uznání. Někteří z nejvýznamnějších filipínských fotografů 20. století jsou:
Napoleon Abueva (1930-2018), sochař a fotograf, který se proslavil svými fotografiemi moderní filipínské architektury.
George Tapan (1928-2015), fotožurnalista, který se proslavil svými fotografiemi filipínské revoluce.
Pete Reyes (1939-), fotožurnalista, který se proslavil svými fotografiemi filipínského lidu a kultury.
Filipínská fotografie dnes
Dnes je filipínská fotografie živá a prosperující scéna. Filipínští fotografové získávají ocenění na mezinárodních soutěžích a jejich práce je vystavována v galeriích a muzeích po celém světě.
Filipínská fotografie má jedinečný a rozmanitý charakter, který odráží bohatou kulturu a historii země. Filipínští fotografové pokračují v tradici používání fotografie k zachycení krásy a složitosti filipínské zkušenosti.
Fotografie ve Spojených státech Historie fotografie ve Spojených státech sahá do 19. století, kdy došlo k významnému pokroku ve vývoji fotografie a po roce 1839, kdy byla ve Francii představena daguerrotypie. První komerční využití fotografie v zemi nastalo v roce 1840, kdy Alexander Walcott a John Johnson otevřeli první komerční portrétní galerii. V roce 1866 byla pořízena první barevná fotografie. Teprve v 80. letech 19. století se fotografie rozšířila mezi masy díky prvnímu snadno použitelnému a lehkému fotoaparátu Kodak, který uvedl na trh George Eastman se svou společností. Počátky fotografie První fotografie ve Spojených státech byly pořízeny v roce 1839, krátce po vynálezu daguerrotypie ve Francii. Prvními fotografy v zemi byli Robert Cornelius a John Draper, kteří oba pořídili autoportréty pomocí daguerrotypického procesu. Daguerrotypie byl první praktický fotografický proces, který vytvářel jedinečný pozitivní obraz na stříbrné desce. Proces byl však komplikovaný a vyžadoval dlouhou dobu expozice. Kommercializace fotografie V roce 1840 otevřeli Alexander Walcott a John Johnson první komerční portrétní galerii v New Yorku. Studio se rychle stalo úspěšným a brzy následovaly další galerie po celé zemi. Portrétní fotografie se stala populární formou umění a mnozí lidé si nechávali pořizovat portréty na památku. Portrétní fotografové často používali umělecké techniky, jako je malování pozadí a retušování negativů, aby vylepšili vzhled svých subjektů. Rozšíření fotografie V 80. letech 19. století došlo k významnému rozšíření fotografie díky zavedení prvního snadno použitelného a lehkého fotoaparátu Kodak. Fotoaparát Kodak byl navržen tak, aby jej mohl používat každý, a byl dodáván s přednaplněným filmem. Vynález fotoaparátu Kodak umožnil lidem pořizovat fotografie mimo studio a zachytit každodenní život. Fotografie se stala oblíbeným koníčkem a lidé začali fotografovat své rodiny, přátele a dovolené. Barevná fotografie První barevná fotografie byla pořízena v roce 1866 Scottem Archerem. Proces však byl komplikovaný a vyžadoval dlouhou dobu expozice. Teprve v roce 1935 uvedla společnost Kodak na trh první komerčně úspěšný barevný film. Barevná fotografie se rychle stala populární a brzy nahradila černobílou fotografii jako hlavní formu fotografie. Moderní fotografie Ve 20. století došlo k dalším významným pokrokům ve fotografii, včetně vynálezu digitální fotografie. Digitální fotografie umožnila lidem pořizovat, upravovat a sdílet fotografie snadněji než kdykoli předtím. Dnes je fotografie všudypřítomnou součástí moderního života. Používá se k dokumentování událostí, sdílení vzpomínek a vyjadřování kreativity.
Historie fotografie na Tchaj-wanu Tchajwanská fotografie je hluboce zakořeněná v jedinečné a rychle se měnící historii země. Její raná fotografie se často dělí do dvou období: předjaponské od přibližně 1858 do 1895 a éry japonského vlivu od 1895 do 1945, kdy skončila japonská vláda na Tchaj-wanu. Mnoho fotografií z období, kdy byl Tchaj-wan pod japonskou nadvládou, bylo zachováno jako pohlednice. Velkou část předjaponské éry fotografie prováděli zahraniční misionáři (jako například skotský presbyteriánský ministr John Thomson) a obchodníci. Chang Tsai (張才), Deng Nan-guang (鄧南光) a Lee Ming-diao (李鳴鵰), společně známí jako „tři mušketýři“, patří mezi nejznámější tchajwanské fotografy, kteří byli aktivní ve 30. až 50. letech 20. století. Čínský vliv nahradil japonský vliv, když nacionalistická vláda formálně převzala Tchaj-wan v roce 1945 a zavedla svou autoritářskou vládu. Zrušení stanného práva otevřelo tchajwanskou uměleckou scénu včetně její fotografie. Fotograf Chang Tsang-tsang řekl: „Zrušení stanného práva a zrušení zákazů zřizování novin a politických stran na konci 80. let 20. století podnítilo domácí uměleckou scénu a podpořilo diverzifikaci fotografie na Tchaj-wanu.“ Photographers International je považován za jeden z předních tchajwanských fotografických časopisů v 90. letech 20. století (vydávání bylo ukončeno v roce 2014). Časopis představil klíčové tchajwanské fotografy, jako jsou Chang Yung-Chieh (張詠捷), Wu Chung-Wei (吳忠維), Hsieh Chun-Teh, (謝春德), Ho Ching-Tai (何經泰), Chuang Ling (莊靈), Liu Chen-Shan (劉振祥) a editor Juan I-Jong (阮義忠) v čísle s názvem „Taiwan Vision“. Dalším známým tchajwanským fotografem je tchajwanský rodák Chien-Chi Chang (張乾琦), člen agentury Magnum Photos. Dalším důležitým vlivem je fotograf Chang Chao-Tang (張照堂), který je mnohými považován za nejdůležitějšího fotografa na Tchaj-wanu po druhé světové válce.