Opakování je prosté opakování slova v krátkém časovém úseku (včetně básně) bez zvláštního umístění slov pro zdůraznění. Je to vícejazyčný písemný nebo mluvený prostředek, často používaný v angličtině a několika dalších jazycích, jako je hindština a čínština, a proto se zřídka nazývá řečnickou figurou. Jeho formy, z nichž mnohé jsou uvedeny níže, mají různý význam pro výčet (formy výčtu, jako „Za prvé, za druhé, za třetí a nakonec...“), jako otázka triviální logiky, která má často podobný účinek. Dnes jsou osudy lidí více než kdy jindy tak úzce propojeny, že katastrofa pro jednoho je katastrofou pro všechny. — Verš z knihy Malé ctnosti z roku 1962 od Natálie Ginzburgové, s opakováním slova katastrofa
Ironie
Ironie je v nejširším slova smyslu protiklad mezi tím, co se na povrchu zdá být pravdivé, a tím, co je ve skutečnosti pravdivé nebo očekávané. Obvykle se používá jako rétorický prostředek a literární technika. V některých filozofických kontextech však nabývá většího významu jako celý způsob života.
Ironie byla definována mnoha různými způsoby a neexistuje žádná obecná shoda o tom, jak nejlépe uspořádat její různé typy. To však neznamená, že se o ní nedá smysluplně říci mnoho.
Typy ironie
Existuje mnoho různých typů ironie, ale některé z nejběžnějších zahrnují:
Verbální ironie: Říká se něco, co je opakem toho, co je myšleno. Například: "To je skvělý nápad" v reakci na špatný nápad.
Situační ironie: Situace, která se jeví jako protikladná nebo absurdní. Například: Hasič, který zapálí dům.
Dramatická ironie: Diváci vědí něco, co postavy ve hře nebo filmu nevědí. Například: Když diváci vědí, že hlavní hrdina spáchá vraždu, ale postavy ve hře to nevědí.
Ironie jako způsob života
Někteří filozofové se domnívají, že ironie může být celý způsob života. To znamená, že lidé, kteří jsou ironičtí, často odmítají brát věci vážně a místo toho se na svět dívají s humorem a skepticismem. Mohou také používat ironii jako způsob, jak vyjádřit své pocity nebo názory, aniž by je museli přímo říkat.
Ironický způsob života může být někdy obtížný, protože může vést k pocitu izolace nebo odcizení. Může však být také osvobozující, protože umožňuje lidem zbavit se očekávání a konvencí.
Ironie v literatuře a umění
Ironie se často používá v literatuře a umění k vytvoření komického efektu nebo k vyjádření vážného poselství. Například v díle Jane Austenové "Pýcha a předsudek" je ironicky zobrazeno, jak se lidé chovají podle očekávání společnosti, i když to vede k nešťastným výsledkům.
Ironie může být také použita k vyjádření politického nebo sociálního komentáře. Například v díle George Orwella "Farma zvířat" je ironicky zobrazeno, jak se zvířata vzbouří proti svým lidským pánům, ale nakonec se stanou stejně utlačujícími jako jejich bývalí páni.
Ironie v každodenním životě
Ironie se vyskytuje i v každodenním životě. Například může být ironické, když někdo, kdo je vždycky nemocný, dostane cenu za "Nejzdravějšího člověka roku". Nebo může být ironické, když někdo, kdo je vždycky zpožděný, přijde na schůzku včas.
Ironie může být někdy zábavná, ale může být také frustrující nebo dokonce bolestivá. Je důležité si uvědomit, že ironie je často subjektivní a co se jednomu člověku může zdát ironické, nemusí se tak zdát druhému.
Poetická dikce je termín používaný pro označení jazykového stylu, slovní zásoby a užití rétorických prostředků v psaní poezie. V západní tradici se všechny tyto prvky považovaly za odlišné v poezii a próze až do doby romantické revoluce, kdy William Wordsworth zpochybnil toto rozlišení ve svém romantickém manifestu, Předmluvě k druhému (1800) vydání Lyrických balad (1798). Wordsworth navrhl, že "jazyk blízký jazyku lidí" je pro poezii stejně vhodný jako pro prózu. Tato myšlenka byla velmi vlivná, i když spíše v teorii než v praxi: zvláštní "poetická" slovní zásoba a způsob metafory přetrvávaly v poezii 19. století. Modernističtí básníci 20. století ji zavrhovali a opět navrhovali, že neexistuje žádné "prozaické" slovo nevhodné pro poezii. Jazyk poezie Poetický jazyk se často vyznačuje použitím obrazných prostředků, jako jsou metafory, přirovnání a personifikace. Tyto prostředky pomáhají vytvářet živé a působivé obrazy v mysli čtenáře. Poezie také často využívá rytmu a rýmu, což může vytvářet hudební efekt a pomoci zdůraznit určitá slova nebo fráze. Slovní zásoba poezie Poezie často využívá specifickou slovní zásobu, která může být zastaralá, formální nebo symbolická. Tato slovní zásoba může pomoci vytvořit určitou náladu nebo atmosféru v básni. Například básníci mohou používat slova jako "mrakodrap" nebo "nebe" k vyvolání pocitu výšky a transcendence. Rétorické prostředky v poezii Poezie často využívá rétorických prostředků, jako je aliterace, asonance a opakování, aby vytvořila určitý zvukový efekt. Tyto prostředky mohou pomoci zdůraznit určitá slova nebo fráze a vytvořit rytmický tok v básni. Například básník může použít aliteraci (opakování stejné souhlásky) ve slovech jako "temný" a "podezřelý" k vytvoření pocitu napětí a nejistoty. Poetická dikce v moderní poezii V moderní poezii se poetická dikce výrazně změnila. Modernističtí básníci odmítli tradiční poetickou slovní zásobu a rétorické prostředky a místo toho používali běžný jazyk a každodenní obrazy. To vedlo k větší svobodě a experimentování v poezii. Závěr Poetická dikce je důležitým prvkem poezie, který může pomoci vytvořit určitou náladu, atmosféru a význam v básni. V průběhu času se poetická dikce měnila, aby odrážela měnící se literární styly a estetické preference.
Dante Alighieri Dante Alighieri (asi 1265 - 14. září 1321), pravděpodobně pokřtěn jako Durante di Alighiero degli Alighieri, často uváděný jako Dante, byl italský básník, spisovatel a filozof. Jeho Božská komedie, původně nazývaná Comedìa (moderní italština: Commedia) a později pokřtěná Divina Giovannim Boccaciem, je všeobecně považována za jednu z nejdůležitějších básní středověku a největší literární dílo v italském jazyce. Dante je známý tím, že zavedl používání lidového jazyka v literatuře v době, kdy byla většina poezie psána latinsky, která byla přístupná pouze vzdělaným čtenářům. Jeho De vulgari eloquentia (O výmluvnosti v lidovém jazyce) byla jednou z prvních vědeckých obhajob lidových jazyků. Jeho použití florentského dialektu v dílech, jako je Nový život (1295) a Božská komedie, pomohlo vytvořit moderní standardizovaný italský jazyk. Tím, že napsal svou báseň v italském lidovém jazyce a ne v latině, ovlivnil Dante vývoj literatury a na několik století učinil z italštiny literární jazyk západní Evropy. Jeho dílo vytvořilo precedens, který později následovali významní italští spisovatelé, jako byl Petrarca a Boccaccio. Dante sehrál zásadní roli v budování italské literatury a je považován za jednoho z národních básníků země a největších literárních ikon západního světa. Jeho zobrazení pekla, očistce a ráje poskytlo inspiraci pro větší část západního umění a literatury. Ovlivnil anglické spisovatele, jako byli Geoffrey Chaucer, John Milton a Alfred Tennyson, a mnoho dalších. Kromě toho je mu připisováno první použití propleteného třířádkového rýmového schématu neboli terziny. Je označován jako "otec" italského jazyka a v Itálii je často nazýván il Sommo Poeta ("Nejvyšší básník"). Dante, Petrarca a Boccaccio jsou také nazýváni tre corone ("tři koruny") italské literatury.
Adam Mickiewicz (24. prosince 1798 – 26. listopadu 1855) byl polský básník, dramatik, esejista, publicista, překladatel a politický aktivista. Je považován za národního básníka v Polsku, Litvě a Bělorusku. Byl hlavní postavou polského romantismu, jedním z polských "Tří bardů" (polsky: Trzej Wieszcze) a je všeobecně považován za největšího polského básníka. Je také považován za jednoho z největších slovanských a evropských básníků a byl nazýván "slovanským bardem". Byl předním romantickým dramatikem a v Polsku i Evropě byl srovnáván s Byronem a Goethem. Je známý především pro své básnické drama Dziady (Předvečer předků) a národní epos Pan Tadeusz. Mezi jeho další vlivná díla patří Konrad Wallenrod a Grażyna. Všechny tyto sloužily jako inspirace pro povstání proti třem císařským mocnostem, které rozdělily polsko-litevské společenství. Mickiewicz se narodil na území bývalého Litevského velkoknížectví, které bylo součástí polsko-litevského společenství, a aktivně se účastnil boje za nezávislost svého rodného kraje. Poté, co strávil pět let ve vyhnanství ve středním Rusku, se mu v roce 1829 podařilo opustit Ruské impérium a stejně jako mnoho jeho krajanů prožil zbytek svého života v zahraničí. Usadil se nejprve v Římě, poté v Paříži, kde něco málo přes tři roky přednášel slovanskou literaturu na Collège de France. Byl aktivistou usilujícím o demokratické a nezávislé Polsko. Zemřel pravděpodobně na choleru v Istanbulu v Osmanské říši, kam se vydal pomoci organizovat polské síly k boji proti Rusku v krymské válce. V roce 1890 byly jeho ostatky převezeny z Montmorency, Val-d'Oise ve Francii do Wawelské katedrály v Krakově v Polsku.
Rúmí Úvod Džaláluddín Rúmí, známý také jednoduše jako Rúmí (30. září 1207 – 17. prosince 1273), byl perský básník, právník hanífovského práva, islámský učenec, teolog maturidismu a súfijský mystik pocházející z Velkého Chorásánu ve Velké Persii. Život Rúmí se narodil ve městě Vachš v dnešním Tádžikistánu, které tehdy patřilo do Chórezmské říše. Jeho otec, Bahá'uddín Valad, byl významným perským mystikem a učencem. Když bylo Rúmímu dvanáct let, jeho rodina uprchla před mongolskou invazí do Anatolie, která byla tehdy pod vládou Seldžucké říše. Usadil se v městě Konya, které se později stalo centrem Rúmího duchovního učení. Dílo Rúmího dílo se skládá především z perské poezie, ale občas používal ve svých verších také turečtinu, arabštinu a řečtinu. Jeho nejznámějším dílem je Masnaví (Mathnaví), které složil v Konye a je považováno za jednu z největších básní perského jazyka. Rúmího dílo bylo přeloženo do mnoha světových jazyků a převedeno do různých formátů. Je široce čteno v původním jazyce ve Velkém Íránu a perskojazyčném světě. Jeho básně ovlivnily nejen perskou literaturu, ale také literární tradice osmanské turečtiny, čagatajštiny, paštštiny, kurdštiny, urdštiny a bengálštiny. Duchovní učení Rúmí byl súfijský mystik a jeho učení se zaměřovalo na lásku, toleranci a jednotu všech věcí. Byl známý svým důrazem na hudbu a tanec jako prostředky k dosažení duchovního osvícení. Rúmího učení mělo hluboký vliv na islámskou mystiku a na duchovní život mnoha lidí po celém světě. Jeho dílo je dodnes široce čteno a studováno a jeho myšlenky nadále inspirují lidi z různých kultur a náboženství. Odkaz Rúmí je považován za jednoho z největších básníků a mystiků všech dob. Jeho dílo bylo přeloženo do více než osmdesáti jazyků a prodalo se více než sto milionů výtisků. Je ctěn jako duchovní mistr a jeho učení nadále inspiruje lidi po celém světě.
Aliterační verš V prozódii je aliterační verš forma verše, která používá aliteraci jako hlavní prostředek k naznačení základní metrické struktury, na rozdíl od jiných prostředků, jako je rým. Nejčastěji studovanými tradicemi aliteračního verše jsou ty, které se nacházejí v nejstarší literatuře germánských jazyků, kde vědci používají termín "aliterační poezie" poměrně široce, aby označili tradici, která sdílí nejen aliteraci jako svůj primární ornament, ale také určité metrické charakteristiky. Stará anglická epická báseň Beowulf, stejně jako většina ostatní staroanglické poezie, starohornoněmecký Muspilli, starosaský Heliand, staroseverská Poetická Edda a mnoho středověkých anglických básní, jako jsou Piers Plowman, Sir Gawain a Zelený rytíř, Layamon's Brut a Alliterative Morte Arthur, všechny používají aliterační verš. Ačkoli je aliterace běžná v mnoha poetických tradicích, je jako strukturovaná charakteristika poetické formy "poměrně vzácná". Nicméně strukturní aliterace se objevuje v různých poetických tradicích, včetně staroirské, velšské, somálské a mongolské poezie. Rozsáhlé použití aliterace v tzv. kalevalském metru nebo runové písni finických jazyků poskytuje úzké srovnání a může přímo vycházet z aliteračního verše germánských jazyků. Na rozdíl od jiných germánských jazyků, kde aliterační verš z velké části vyšel z užívání (s výjimkou záměrných oživení, jako je Richard Wagnerův německý Ring Cycle z 19. století), zůstala aliterace životně důležitým rysem islandské poezie. Po 14. století islandská aliterační poezie většinou sestávala z rímur, formy verše, která kombinuje aliteraci s rýmem. Nejběžnější aliterační formou ríma je ferskeytt, druh čtyřverší. Příklady rímur zahrnují Disneyrímur od Þórarinna Eldjárna, "Unndórs rímur" od anonymního autora a rímur přeměněné na post-rockové hymny od Sigur Rós. Od básníků 19. století, jako byl Jonas Halgrimsson, až po básníky 21. století, jako je Valdimar Tómasson, zůstala aliterace prominentním rysem moderní islandské literatury, ačkoli současní islandští básníci se liší v dodržování tradičních forem. Počátkem 19. století byl aliterační verš ve finštině z velké části omezen na tradiční, převážně venkovské lidové písně, dokud je Elias Lönnrot a jeho krajané neshromáždili a nevydali jako Kalevalu, která se rychle stala národním eposem Finska a přispěla k finskému hnutí za nezávislost. To vedlo k tomu, že básně v kalevalském metru se staly významným prvkem finské literatury a populární kultury. Aliterační verš byl také oživen v moderní angličtině. Mnoho moderních autorů zahrnuje do svých skladeb aliterační verše, včetně Poula Andersona, W. H. Audena, Freda Chapella, Richarda Eberharta, Johna Heatha-Stubbse, C. Daye Lewise, C. S. Lewise, Ezry Pounda, Johna Myerse Myerse, Patricka Rothfusse, L. Sprague de Campa, J. R. R. Tolkiena a Richarda Wilbura. Moderní anglický aliterační verš pokrývá širokou škálu stylů a forem, od básní ve striktních staroanglických nebo staroseverských metrech až po vysoce aliterační volný verš, který používá aliteraci se silným přízvukem ke spojení sousedních frází bez přísného propojení aliterace s řádkovou strukturou. Ačkoli je aliterační verš relativně populární v komunitě spekulativní fikce (zejména spekulativní poezie) a pravidelně se objevuje na akcích sponzorovaných Society for Creative Anachronism, objevuje se také ve sbírkách poezie vydávaných širokou škálou praktikujících básníků.
Životopis Karl Wilhelm Johann Josef Maria Rilke se narodil 4. prosince 1875 v rakousko-uherském městě Praha. Byl známý především jako Rainer Maria Rilke a je považován za významného německy píšícího básník a prozaik. Byl vyzdvihován jako idiosynkratický a mystický básník, který zkoumal témata subjektivní zkušenosti a skepse. Jeho dílo zahrnuje jeden román, několik sbírek poezie a několik svazků korespondence. Rilke hodně po Evropě, než se nakonecz usadil ve Švýcarsku, kde našel inspiraci pro mnoho svých básní. Ačkoli je Rilke nejvíce známý svými přínosy k německé literatuře, psal také francouzsky. Mezi anglickojazyčnými čtenáři jsou jeho nejpopulárnějšími díly dvě sbírky poezie: Duinské elegie (Duineser Elegien) a Sonety Orfeovi (Die Sonette an Orpheus), částečně životopisný román Deníky Malteho Lauridse Briggeho (Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge) a soubor deseti dopisů vydaných posmrtně jako "Dopisy mladému básníku" (Briefe an einen jungen Poeten). V pozdější části 20. století jeho dílo našlo nového publika v citátech autorů knih o seberozvoji a častém používání v televizních pořadech, knihách a filmech. Dílo Rilkeho dílo se vyznačuje bohatou obrazností, lyrickou intenzitou a hlubokým zkoumání lidské zkušenosti. Jeho poezie je často inspirována přírodou, uměním a mystikou. Duinské elegie Duinské elegie jsou považovány za Rilkeho vrcholné dílo. Jedná se o deset dlouhých básní, které zkoumají témata smrti, bytostného byí, a vztah mezi životem a uměním. Elegie jsou plné hlubokých poznatků o lidské podmíněnosti a nabízejí úchvatný pohled na Rilkeho vlastní duchovní cestu. Sonety Orfeovi Sonety Orfeovi jsou souborem 55 sonetů, které oslavují mýtus o Orfeovi a jeho sestupu do podsvětí. Rilke používá tento mýtus k vyjádření své vlastní víry v sílu poezie a její schopnost transformovat smutek a ztrátu. Deníky Malteho Lauridse Briggeho Deníky Malteho Lauridse Briggeho jsou Rilkeho částečně životopisný román, který vypráví příběh mladého dánského básník žijícím v Paříži. Román zkoumá témata osamělosti, hledání identity a umělecké povolání. Dopisy mladému básníku Dopisy mladému básníku jsou sbírkou deseti dopisů, které Rilke napsal mladému aspirantovi na básník jménem Franz Xaver phê. V dopisech Rilke nabízí cenné poznatky o povaze poezie, kreativity a životě umělce. Odkaz Rilke je považován za jednoho z nejvlivnějších básník 20. století. Jeho dílo bylo přeloženo do více než 50 jazyků a inspirovalo nespočet dalších umělců. Jeho poezie je stále oslavována pro svou krásu, hloubku a schopnost oslovit lidské srdce.
Pozorné čtení
V literární kritice je pozorné čtení pečlivou, soustředěnou interpretací krátké pasáže textu. Pozorné čtení zdůrazňuje konkrétní a zvláštní nad obecným prostřednictvím pečlivé pozornosti věnované jednotlivým slovům, syntaxi, pořadí, ve kterém se věty rozvíjejí, a také formálním strukturám.
Pozorné čtení je přemýšlením o tom, co je v pasáži řečeno (obsah) a jak je to řečeno (forma, tj. způsob, jakým je obsah prezentován), což vede k možnostem pozorování a náhledu.
Cíle pozorného čtení
Cílem pozorného čtení je:
Získat hlubší pochopení textu
Identifikovat klíčové myšlenky a témata
Analyzovat autorův styl a techniky
Vyvodit závěry a interpretace
Rozvíjet kritické myšlení a analytické dovednosti
Kroky pozorného čtení
Pozorné čtení zahrnuje následující kroky:
1. Přečtěte si pasáž několikrát: Nejprve si pasáž přečtěte, abyste získali obecnou představu o jejím obsahu. Poté si ji přečtěte znovu a zaměřte se na konkrétní prvky, jako jsou jednotlivá slova, větná struktura a literární zařízení.
2. Identifikujte klíčové myšlenky: Podtrhněte nebo zvýrazněte klíčová slova a fráze, které shrnují hlavní myšlenky pasáže.
3. Analyzujte autorův styl a techniky: Věnujte pozornost tomu, jak autor používá jazyk, strukturu věty a literární zařízení k vytvoření efektu.
4. Vyvoďte závěry a interpretace: Na základě své analýzy vyvoďte závěry o významu a účelu pasáže.
5. Zvažte širší kontext: Umístěte pasáž do kontextu celého díla a zvažte, jak přispívá k celkovému významu.
Výhody pozorného čtení
Pozorné čtení nabízí řadu výhod, mimo jiné:
Zlepšené porozumění textu
Rozvinuté kritické myšlení a analytické dovednosti
Hlubší ocenění autorovy práce
Zvýšená schopnost identifikovat a interpretovat literární zařízení
Vylepšené dovednosti psaní a komunikace
Aplikace pozorného čtení
Pozorné čtení lze aplikovat v různých prostředích, včetně:
Analýza literatury
Studium historie a sociálních věd
Čtení zpráv a publicistiky
Akademický výzkum
Profesní rozvoj
Avestánština Avestánština je souhrnný název pro dva staroiránské jazyky: starou avestánštinu (mluvenou ve 2. až 1. tisíciletí př. n. l.) a mladší avestánštinu (mluvenou v 1. tisíciletí př. n. l.). Jsou známy pouze ze svého společného použití jako liturgického jazyka zoroastrismu a Avesta jim také slouží jako jmenovec. Oba jsou rané východoíránské jazyky v indoíránské větvi indoevropské jazykové rodiny. Jejich přímým předkem byl protoíránský jazyk, sesterský jazyk protoindoárijského jazyka, přičemž oba se vyvinuly z dřívějšího protoindoíránského jazyka; stará avestánština je tedy velice blízká védskému sanskrtu, nejstaršímu dochovanému indoárijskému jazyku, co se týče gramatiky i lexika. Avestánský textový korpus byl sepsán ve starověkých íránských satrapiích Arachosie, Árii, Baktrii a Margianě, které odpovídají celému dnešnímu Afghánistánu a částem Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Jázská kultura Baktria-Margiana je považována za pravděpodobný archeologický odraz rané "východoíránské" kultury, která je popsána v zoroastrijské Avestě.