Velký Dismalský bažinatý úkryt pro uprchlé otroky
Velký Dismalský bažinatý úkryt byl útočištěm pro uprchlé otroky v bažinatých oblastech Velkého Dismalského bažiny ve Virginii a Severní Karolíně. I přes drsné podmínky výzkumy naznačují, že zde žily tisíce lidí v období přibližně od roku 1700 do 60. let 19. století. Harriet Beecher Stoweová vyprávěla příběh uprchlých otroků ve svém románu z roku 1856 Dred: Příběh z Velkého Dismalského bažiny. Nejvýznamnější výzkum osad začal v roce 2002 projektem Dana Sayerse z American University.
Populace
Celkový počet obyvatel není znám, ale odhaduje se, že v úkrytu mohlo žít až 10 000 uprchlíků.
Regiony s významnými populacemi
Velký Dismalský bažina
Jazyky
Angličtina nebo anglicky založený kreolský jazyk
Náboženství
Křesťanství nebo afroamerická diasporní náboženství
Související etnické skupiny
Afroameričané
Gulhaové
Černí Seminolští
Uprchlí otroci
Historie
Uprchlí otroci začali utíkat do Velkého Dismalského bažiny již v 17. století. Bažina poskytovala úkryt před lovci otroků a umožňovala uprchlíkům žít relativně nezávisle. V 18. století se bažina stala známou jako útočiště pro uprchlé otroky a její populace rostla.
V roce 1806 vydal Kongres Spojených států zákon, který povoloval použití armády k potlačení povstání otroků. V důsledku toho se armáda pokusila vtrhnout do Velkého Dismalského bažiny a zatknout uprchlé otroky. Uprchlíci však byli schopni uniknout zajetí a pokračovat v životě v bažině.
V roce 1863 vydal prezident Lincoln Proklamaci o osvobození, která osvobodila všechny otroky ve Spojených státech. V důsledku toho opustili uprchlí otroci Velký Dismalský bažinu a usadili se v okolních komunitách.
Podmínky
Podmínky v bažině byly drsné. Bažina byla plná komárů, jedovatých hadů a dalších nebezpečí. Uprchlíci také trpěli nedostatkem potravy a vody. Přesto se jim podařilo přežít a vytvořit prosperující komunitu.
Kultura
Uprchlí otroci v bažině si vytvořili vlastní kulturu. Vyvinuli svůj vlastní jazyk, náboženství a hudební tradice. Žili v malých osadách a zabývali se zemědělstvím a lovem.
Odkaz
Velký Dismalský bažinatý úkryt pro uprchlé otroky je důležitou součástí americké historie. Je to připomínka odolnosti a odvahy lidí, kteří bojovali za svobodu. Bažina je nyní národním historickým parkem a je oblíbeným cílem turistů a historiků.
Útěk otroků V 18. a 19. století se ve Spojených státech používal pojem uprchlí nebo utečení otroci pro označení lidí, kteří utekli z otroctví. Tento pojem se také vztahuje na federální zákony o uprchlých otrocích z let 1793 a 1850. Tito lidé se také nazývají svobodomyslní, aby se zabránilo tvrzení, že zotročená osoba spáchala trestný čin a že držitel otroků byl poškozenou stranou. Obecně se snažili dostat do států nebo teritorií, kde bylo otroctví zakázáno, včetně Kanady nebo do roku 1821 španělské Floridy. Většina zákonů o otrocích se snažila kontrolovat cestování otroků tím, že vyžadovala, aby nosili oficiální průkazy, pokud cestují bez otrokáře. Přijetí zákona o uprchlých otrocích z roku 1850 zvýšilo tresty proti uprchlým otrokům a těm, kteří jim pomáhali. Z tohoto důvodu někteří svobodomyslní opustili Spojené státy úplně a cestovali do Kanady nebo Mexika. Přibližně 100 000 zotročených Američanů uteklo za svobodou. Část série o otroctví Současnost Dětská práce Dětští vojáci Branná povinnost Dluh Nucené sňatky Nákup nevěst Dětské sňatky Prodej manželek Nucená prostituce Obchodování s lidmi Nevolnictví Trestní práce Současná Afrika Džihádismus 21. století Sexuální otroctví Mzdové otroctví Historie Starověk Egypt Babylónie Řecko Řím Středověká Evropa Ancillae Balkánský obchod s otroky Byzantská říše Kholop Nevolníci Historie V Rusku Emancipace Thrall Muslimský svět Smlouva o propuštění Krymský obchod s otroky Osmanská říše Avret Esir Pazarları Obchod s otroky na pobřeží Barbary Piráti Sack of Baltimore Otrokářský nájezd Suðuroy Turecká únosy Historie konkubinátu Ma malakat aymanukum Avret Esir Pazarları Harém Abbasidský harém Osmanský císařský harém Jarya / Cariye Odalisque Qiyan Umm walad Čerkeský obchod s otroky 21. století Atlantický obchod s otroky Bristol Brazílie Databáze Holandsko Střední pasáž Nantes Nová Francie Panyarring Španělská říše Otrokářské pobřeží Třináct kolonií Témata a praxe Branná povinnost Ghilman Mamluk Devshirme Blackbirding Kuli Korvátní práce Polní otroci ve Spojených státech Zacházení Domácí otroci Saqaliba Otrokářský trh Otrokářské nájezdy Dětští vojáci Bílé otroctví Námořní Veslařský otrok Nábor Piráti Shanghaiing Otrokářská loď Podle země nebo regionu Subsaharská Afrika Současná Afrika Trans-saharský obchod s otroky Obchod s otroky v Rudém moři Obchod s otroky v Indickém oceánu Angola Čad Etiopie Mali Mauritánie Niger Nigérie Seychely Somálsko Jihoafrická republika Súdán Severní a Jižní Amerika Amerika domorodá Indiáni USA Polní otroci ženský Současné mapy část vězení práce Otrokářské kódy Zacházení meziregionální Obchodování s lidmi Bahamy Kanada Karibik Barbados Britské Panenské ostrovy Trinidad Code Noir Latinská Amerika Brazílie Lei Áurea Kolumbie Kuba Haiti vzpoura Restavek (Encomienda) Portoriko Východní, jihovýchodní a jižní Asie Obchodování s lidmi v jihovýchodní Asii Bhútán Čína Booi Aha Laogai trestní systém Indie Dluhové otroctví Chukri systém Japonsko ženy pro potěchu Korea Kwalliso Thajsko Yankee princezna Vietnam Austrálie a Oceánie Austrálie Obchodování s lidmi Blackbirding Otrokářské nájezdy na Velikonočním ostrově Obchodování s lidmi na Papui Nové Guineji Blackbirding v Polynésii Evropa a Severní Asie Sexuální obchodování v Evropě Británie Dánsko Holandská republika Německo za druhé světové války Malta Norsko Polsko Portugalsko Rumunsko Rusko Španělsko Švédsko Severní Afrika a Západní Asie Afghánistán Alžírsko Bahrajn Egypt Obchodování s lidmi na Středním východě Írán Irák Jordánsko Kuvajt Libanon Libye Maroko Omán Palestina Saúdská Arábie Sýrie Tunisko Katar Jemen Spojené arabské emiráty Náboženství Bible Křesťanství Katolicismus Mormonismus Islám Judaismus Baháʼí Faith Opozice a odpor Úmluva o otroctví z roku 1926 Aboliciionismus Spojené království USA Abolicionisté Anglo-egyptská úmluva o obchodu s otroky Anti-Slavery International Blokáda Afriky Spojené království USA Kolonizace Libérie Sierra Leone Kompenzovaná emancipace Osvobození manumise Svoboda žaloba Otrocká moc Podzemní železnice písně Otrocké povstání Zákony o obchodu s otroky Třetí servilská válka 13. dodatek k ústavě Spojených států Časová osa zrušení otroctví a nevolnictví Zrušení obchodu s otroky v Perském zálivu Související Zvykové právo Nevolnictví Nesvobodná práce Zákony o uprchlých otrocích Great Dismal Swamp maroons Seznam vlastníků otroků poslední přeživší amerického otroctví Manželství zotročených lidí (Spojené státy) Otrocké vyprávění filmy písně Otrocké jméno Otrokář Otrocká hlídka Slave Route Project chovatelské soudní spory Washington Jefferson J.Q. Adams Lincoln Emancipační proklamace 40 akrů Freedmen's Bureau Železné sousto Den emancipace
Otrokářské hlídky
Otrokářské hlídky, také známé jako patroleři, hlídači, pattyroleři nebo paddyroleři, byly organizované skupiny ozbrojených mužů, kteří dohlíželi na otroky a vynucovali disciplínu v jižních státech USA před občanskou válkou.
Funkce otrokářských hlídek
Hlavním úkolem otrokářských hlídek bylo dohlížet na otroky, zejména na ty, kteří utekli nebo byli považováni za vzpurné. Také vytvářely říční hlídky, aby zabránily útěku lodí.
Vznik a rozšíření
Otrokářské hlídky byly poprvé zřízeny v Jižní Karolíně v roce 1704 a tato myšlenka se rozšířila po koloniích, dokud nebylo jejich používání ukončeno po občanské válce.
Organizace
Otrokářské hlídky byly obvykle organizovány místními šerify nebo soudci a skládaly se z dobrovolníků nebo placených hlídačů. Členové hlídek byli často majitelé otroků nebo jejich příbuzní a měli oprávnění vstupovat na plantáže, prohledávat domy a zatýkat uprchlé otroky.
Metody
Otrokářské hlídky používaly různé metody k dohledu na otroky, včetně:
Pravidelné hlídkování: Hlídky pravidelně projížděly oblasti, kde žili otroci, a hledaly známky útěků nebo vzpour.
Náhlé přepady: Hlídky mohly náhle vtrhnout na plantáže nebo do čtvrtí otroků, aby hledaly uprchlíky nebo důkazy vzpurného chování.
Stopování: Hlídky často používaly psy k vystopování uprchlých otroků.
Mučení: Hlídky mohly použít mučení, aby přiměly otroky přiznat se k útěkům nebo k poskytnutí informací o dalších uprchlících.
Dopady
Otrokářské hlídky měly významný dopad na životy otroků. Stálý dohled a hrozba násilí udržovaly otroky v područí a bránily jim v útěku nebo vzpouře. Hlídky také pomáhaly zachovat otrokářský systém tím, že zajišťovaly, že otroci budou pracovat a zůstanou pod kontrolou svých pánů.
Odkaz
Otrokářské hlídky jsou temnou připomínkou brutality a útlaku otroctví v amerických dějinách. Jejich dědictví stále ovlivňuje rasu a vztahy v dnešní společnosti.
Projekt Cesta otroků je iniciativa UNESCO, která byla oficiálně zahájena v roce 1994 v Ouidahu v Beninu. Vychází z poslání organizace, která věří, že nevědomost nebo zamlčování významných historických událostí představuje překážku vzájemnému porozumění, usmíření a spolupráci mezi národy. Projekt prolamuje ticho obklopující obchod s otroky a otroctví, které zasáhlo všechny kontinenty a způsobilo velké otřesy, které formovaly naše moderní společnosti. Studiem příčin, způsobů a důsledků otroctví a obchodu s otroky se projekt snaží prohloubit pochopení rozmanitých dějin a dědictví vyplývajících z této celosvětové tragédie.
Projekt se zaměřuje na tři hlavní oblasti:
1. Výzkum a dokumentace: Projekt podporuje výzkum a dokumentaci týkající se obchodu s otroky a otroctví. To zahrnuje studium historických pramenů, archeologických vykopávek a ústní tradice. Projekt také podporuje vytváření archivů a muzeí věnovaných tomuto tématu.
2. Vzdělávání a zvyšování povědomí: Projekt usiluje o zvýšení povědomí o obchodu s otroky a otroctví prostřednictvím vzdělávacích programů, konferencí a výstav. Projekt také podporuje vývoj učebních osnov a výukových materiálů, které se zabývají tímto tématem.
3. Paměť a smíření: Projekt podporuje iniciativy na památku obětí obchodu s otroky a otroctví. To zahrnuje vytváření památníků, pořádání vzpomínkových akcí a podporu projektů zaměřených na uzdravení a smíření.
Projekt Cesta otroků je důležitou iniciativou, která pomáhá zvyšovat povědomí o obchodu s otroky a otroctví a jejich dopadu na světové dějiny. Projekt také podporuje výzkum, vzdělávání a paměť, abychom se z chyb minulosti poučili a vytvořili lepší budoucnost pro všechny.
Zde jsou některé z klíčových výsledků projektu Cesta otroků:
Vytvoření Světové sítě míst paměti otroctví a jeho zrušení, která zahrnuje více než 200 míst po celém světě.
Vydání několika publikací o obchodu s otroky a otroctví, včetně Atlasu otroctví a Atlasu paměti otroctví.
Podpora výzkumných projektů o obchodu s otroky a otroctví, včetně projektu Transatlantického obchodu s otroky a projektu Afrického otroctví.
Vývoj vzdělávacích programů o obchodu s otroky a otroctví, včetně programu UNESCO pro školy a programu UNESCO pro učitele.
Podpora projektů na památku obětí obchodu s otroky a otroctví, včetně projektu Památníku obětem otroctví v Gorée a projektu Památníku otroctví v Liverpoolu.
Projekt Cesta otroků je důležitou součástí práce UNESCO na podporu vzájemného porozumění, usmíření a spolupráce mezi národy. Projekt pomáhá zvyšovat povědomí o obchodu s otroky a otroctví a jejich dopadu na světové dějiny. Projekt také podporuje výzkum, vzdělávání a paměť, abychom se z chyb minulosti poučili a vytvořili lepší budoucnost pro všechny.
Otroctví je stav, kdy je člověk zbaven svobody a je nucen pracovat pro jinou osobu. Otroctví může být dobrovolné, kdy se člověk prodá do otroctví, nebo nedobrovolné, kdy je člověk do otroctví unesen nebo donucen.
Otroctví existuje již od starověku a vyskytovalo se v mnoha kulturách po celém světě. V některých kulturách bylo otroctví běžné a otroci byli považováni za majetek svých pánů. V jiných kulturách bylo otroctví zakázáno nebo omezeno.
V 19. století došlo k celosvětovému hnutí za zrušení otroctví. Toto hnutí vedlo k osvobození milionů otroků a k zákazu otroctví ve většině zemí světa.
Otroctví však bohužel stále existuje i dnes. Odhaduje se, že v současné době je v otroctví přes 40 milionů lidí. Otroctví se dnes vyskytuje v různých formách, včetně nucené práce, obchodování s lidmi a dluhového otroctví.
Formy otroctví
Existuje mnoho různých forem otroctví, včetně:
Nucená práce: Nucená práce je situace, kdy je člověk nucen pracovat pod hrozbou násilí nebo jiných forem trestu. Nucená práce se může vyskytovat v různých odvětvích, včetně zemědělství, stavebnictví a výroby.
Obchodování s lidmi: Obchodování s lidmi je forma otroctví, kdy je člověk unesen nebo donucen pracovat v sexuálním průmyslu nebo v jiných formách vykořisťování. Obchodování s lidmi je celosvětový problém a odhaduje se, že každoročně se stane obětí obchodování s lidmi přes 2 miliony lidí.
Dluhové otroctví: Dluhové otroctví je situace, kdy je člověk nucen pracovat, aby splatil dluh. Dluhové otroctví se často vyskytuje v rozvojových zemích, kde lidé si půjčují peníze od lichvářů, aby mohli přežít.
Příčiny otroctví
Existuje mnoho různých příčin otroctví, včetně:
Chudoba: Chudoba je jednou z hlavních příčin otroctví. Lidé, kteří žijí v chudobě, jsou často zoufalí a zranitelní vůči vykořisťování.
Konflikty: Konflikty jsou další hlavní příčinou otroctví. Během konfliktů jsou lidé často vysídleni ze svých domovů a jsou zranitelní vůči únosům a nucené práci.
Diskriminace: Diskriminace je také příčinou otroctví. Lidé, kteří jsou diskriminováni na základě rasy, pohlaví, náboženství nebo jiných faktorů, jsou často zranitelní vůči vykořisťování.
Důsledky otroctví
Otroctví má řadu negativních důsledků pro oběti, včetně:
Fyzické a psychické násilí: Oběti otroctví jsou často vystaveny fyzickému a psychickému násilí. Mohou být biti, mučeni nebo znásilněni.
Nucená práce: Oběti otroctví jsou často nuceny pracovat dlouhé hodiny v nebezpečných nebo vykořisťovatelských podmínkách.
Chudoba: Oběti otroctví často žijí v chudobě a nemají přístup ke základním službám, jako je zdravotní péče a vzdělání.
Sociální stigma: Oběti otroctví jsou často stigmatizovány a vylučovány ze společnosti.
Boj proti otroctví
Existuje mnoho organizací, které bojují proti otroctví. Tyto organizace poskytují obětem otroctví podporu a služby a pracují na zvyšování povědomí o otroctví a jeho příčinách.
Existuje řada věcí, které můžete udělat, abyste pomohli v boji proti otroctví, včetně:
Informujte se o otroctví: Čím více víte o otroctví, tím lépe můžete pomoci v boji proti němu.
Podpořte organizace, které bojují proti otroctví: Existuje mnoho organizací, které bojují proti otroctví. Můžete je podpořit finančně nebo dobrovolnickou činností.
Bojujte proti diskriminaci: Diskriminace je jednou z hlavních příčin otroctví. Můžete bojovat proti diskriminaci tím, že budete podporovat rozmanitost a inkluzi ve vaší komunitě.
Nakupujte eticky: Když nakupujete, můžete učinit rozhodnutí, která pomohou v boji proti otroctví. Nakupujte výrobky od společností, které jsou zavázány k dodržování etických pracovních postupů.
Otroctví je vážným porušením lidských práv. Je to celosvětový problém, který ovlivňuje miliony lidí. Existuje však mnoho věcí, které můžeme udělat, abychom pomohli v boji proti otroctví.
Otroctví
Otroctví je stav, kdy je člověk nucen pracovat bez odměny a je zbaven své svobody. V průběhu historie existovalo mnoho různých forem otroctví, od starověkého otroctví až po moderní formy otroctví, jako je obchodování s lidmi.
Starověké otroctví
Otroctví bylo rozšířené ve starověkých civilizacích, jako byl Egypt, Babylón, Řecko a Řím. Otroci byli často zajatci z válek nebo lidé, kteří se narodili do otroctví. Byli nuceni pracovat na různých úkolech, včetně zemědělství, stavebnictví a domácích prací.
Středověké otroctví
Otroctví pokračovalo ve středověku v Evropě a na Blízkém východě. Otroci byli často získáváni z válek nebo obchodu s otroky. V Evropě byli otroci často používáni jako zemědělští dělníci nebo domácí služebníci. Na Blízkém východě byli otroci často používáni jako vojáci nebo dělníci.
Moderní otroctví
Otroctví bylo v 19. století ve většině zemí světa zrušeno. Avšak moderní formy otroctví, jako je obchodování s lidmi, přetrvávají dodnes. Obchodování s lidmi je forma otroctví, kdy jsou lidé nuceni pracovat nebo poskytovat sexuální služby proti své vůli. Obchodníci s lidmi často cílí na zranitelné lidi, jako jsou ženy, děti a uprchlíci.
Otroctví dnes
Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) je dnes ve světě více než 40 milionů lidí v otroctví. Otroctví existuje ve všech regionech světa, ale nejrozšířenější je v Asii a Africe. Otroci jsou nuceni pracovat v různých odvětvích, včetně zemědělství, stavebnictví, výroby a sexuálního průmyslu.
Příčiny otroctví
Existuje mnoho příčin otroctví, včetně:
Chudoba: Chudoba je jedním z hlavních faktorů, které přispívají k otroctví. Lidé, kteří žijí v chudobě, jsou často zoufalí a mohou být nuceni pracovat v otroctví, aby přežili.
Konflikt: Válka a konflikty často vedou k otroctví. Lidé, kteří jsou vysídleni z domova nebo zajati během války, mohou být zotročeni.
Diskriminace: Diskriminace může vést k otroctví tím, že zranitelné skupiny obyvatel jsou náchylnější ke zotročení. Například ženy a děti jsou často cílem obchodníků s lidmi.
Důsledky otroctví
Otroctví má mnoho negativních důsledků pro oběti, včetně:
Fyzické a psychické týrání: Otroci jsou často vystaveni fyzickému a psychickému týrání. Mohou být biti, mučeni nebo znásilňováni.
Nedostatek základních potřeb: Otrokům jsou často odepírány základní potřeby, jako je jídlo, voda a přístřeší.
Smrt: Otroctví může vést k smrti. Otroci mohou zemřít kvůli podvýživě, nemocem nebo zraněním.
Boj proti otroctví
Existuje mnoho organizací, které bojují proti otroctví. Tyto organizace poskytují obětem otroctví podporu a služby a pracují na zvyšování povědomí o otroctví a jeho příčinách.
Mezinárodní organizace práce (ILO)
ILO je mezinárodní organizace, která bojuje proti otroctví. ILO přijala několik úmluv o otroctví, včetně Úmluvy o nejhorších formách dětské práce a Úmluvy o nucené práci.
Organizace spojených národů (OSN)
OSN bojuje proti otroctví prostřednictvím svých agentur, jako je Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM).
Nestátní organizace (NGO)
Existuje mnoho nevládních organizací, které bojují proti otroctví. Tyto organizace poskytují obětem otroctví podporu a služby a pracují na zvyšování povědomí o otroctví a jeho příčinách.
Jak můžete pomoci
Existuje mnoho způsobů, jak můžete pomoci v boji proti otroctví. Můžete:
Vzdělávejte se o otroctví: Zjistěte více o otroctví a jeho příčinách.
Podporujte organizace, které bojují proti otroctví: Finančně nebo dobrovolnicky podpořte organizace, které bojují proti otroctví.
Nakupujte eticky: Nakupujte produkty od společností, které se zavázaly bojovat proti otroctví.
Zvyšujte povědomí: Mluvte o otroctví a jeho příčinách.
Čtyřicet akrů a mula Čtyřicet akrů a mula byl součástí zvláštního polního rozkazu č. 15, válečného rozkazu vyhlášeného unionistickým generálem Williamem Tecumsehem Shermanem 16. ledna 1865 během americké občanské války, aby přidělil půdu některým osvobozeným rodinám na pozemcích o rozloze nepřesahující 40 akrů (16 ha). Sherman později nařídil armádě, aby zapůjčila muly na podporu agrární reformy. Polní rozkazy následovaly po sérii rozhovorů mezi ministrem války Edwinem M. Stantonem a radikálními republikánskými abolicionisty Charlesem Sumnerem a Thaddeusem Stevensem po narušení instituce otroctví vyvolané americkou občanskou válkou. Mnoho osvobozených lidí věřilo, poté co jim různí političtí činitelé řekli, že mají právo vlastnit půdu, kterou byli nuceni obdělávat jako otroci, a dychtili po kontrole nad svým vlastním majetkem. Osvobození lidé všeobecně očekávali, že si legálně nárokují 40 akrů půdy. Nástupce Abrahama Lincolna v prezidentském úřadu, Andrew Johnson, se však pokusil zvrátit záměr Shermanova válečného rozkazu č. 15 a podobných ustanovení zahrnutých v druhém zákoně Freedmen's Bureau. K určitému přerozdělování půdy došlo pod vojenskou jurisdikcí během války a po ní po krátkou dobu. Federální a státní politika během éry rekonstrukce však kladla důraz na mzdovou práci, nikoli na vlastnictví půdy pro černochy. Téměř veškerá půda přidělená během války byla vrácena jejím předválečným bílým vlastníkům. Několik černých komunit si udrželo kontrolu nad svou půdou a některé rodiny získaly novou půdu homesteadingem. Vlastnictví půdy černými výrazně vzrostlo zejména v Mississippi v 19. století. Stát měl mnoho nezastavěné údolní půdy (nížinné naplaveninové půdy poblíž řeky) za pobřežními oblastmi, které byly obdělávány před válkou. Většina černých lidí získala půdu prostřednictvím soukromých transakcí, přičemž vlastnictví dosáhlo vrcholu 15 milionů akrů (6,1 milionu hektarů) nebo přibližně 23 000 čtverečních mil v roce 1910, než prodloužená finanční recese způsobila problémy, které vedly ke ztrátě majetku mnoha lidí.
Železné udidlo, známé také jako roubík, používali otrokáři a dozorci jako formu trestu pro otroky v jižních Spojených státech. Udidlo, někdy zobrazované jako klece hanby, využívá podobné mechaniky jako běžné koňské udidlo. Klec hanby je však téměř vždy spojována s jejím použitím na ženy na počátku 17. století a existuje jen velmi málo zpráv o tomto zařízení jako o metodě mučení černých otroků pod tímto konkrétním názvem. Na rozdíl od biče postrádá železné udidlo historickou, společenskou a literární symbolickou slávu, která by zpřístupnila informace o jeho použití. Jeho použití v průběhu historie však přitáhlo jistou pozornost, a to především z literárních textů. Už dříve o něm svědčily otrocké příběhy a publikace novin a časopisů od 18. století. Železné udidlo bylo vyrobeno z kovu, obvykle ze železa, a mělo tvar kousku kovu, který se vkládal do úst otroka. Byl připevněn k řemínku nebo řetězu, který byl připevněn k hlavě otroka. Udidlo bylo navrženo tak, aby způsobovalo bolest a nepohodlí, a mohlo být použito k potrestání otroků za různé přestupky, jako je útěk, krádež nebo vzdor. Použití železného udidla bylo krutým a nelidským trestem. Mohlo způsobit vážné zranění úst a hrdla otroka a mohlo vést k infekci nebo smrti. Udidlo bylo také použito k zastrašování a ponížení otroků a bylo symbolem jejich podřadného postavení. Používání železného udidla bylo v 19. století postupně zakazováno, ale jeho použití pokračovalo až do konce občanské války. Dnes je železné udidlo považováno za symbol krutosti a barbarství otroctví.
Prohlášení o osvobození Prohlášení o osvobození, oficiálně Prohlášení 95, bylo prezidentským prohlášením a výkonným nařízením vydaným prezidentem Spojených států Abrahamem Lincolnem 1. ledna 1863 během americké občanské války. Prohlášení mělo za následek změnu právního postavení více než 3,5 milionu zotročených Afroameričanů v odtržených státech Konfederace ze zotročených na svobodné. Jakmile se otroci vymanili z kontroly svých zotročovatelů, ať už útěkem k liniím Unie nebo postupem federálních vojsk, byli trvale svobodní. Prohlášení navíc umožňovalo bývalým otrokům "být přijati do ozbrojených sil Spojených států". Prohlášení o osvobození sehrálo významnou roli v ukončení otroctví ve Spojených státech. Dne 22. září 1862 vydal Lincoln předběžné prohlášení o osvobození. Jeho třetí odstavec zní: "Že prvního dne ledna roku našeho Pána jednoho tisíce osmi set šedesát tři budou všechny osoby drženy jako otroci v kterémkoli státě nebo určené části státu, jehož lid bude v té době v povstání proti Spojeným státům, od té doby svobodní; a výkonná vláda Spojených států, včetně její vojenské a námořní autority, bude uznávat a udržovat svobodu takových osob a nebude činit žádné činy nebo akty k potlačení takových osob nebo kteréhokoli z nich v jakékoli snaze, kterou mohou vynaložit pro svou skutečnou svobodu." Dne 1. ledna 1863 vydal Lincoln konečné prohlášení o osvobození. Po citaci z předběžného prohlášení o osvobození uvedl: "Já, Abraham Lincoln, prezident Spojených států, na základě moci, která mi byla svěřena jako vrchní velitel armády a námořnictva Spojených států v době skutečného ozbrojeného povstání proti autoritě a vládě Spojených států a jako vhodné a nezbytné válečné opatření pro potlačení uvedeného povstání, nařizuji a označuji jako státy a části států, v nichž se jejich lid v současné době bouří proti Spojeným státům, následující, a to: Lincoln poté vyjmenoval deset států, které byly stále ve vzpouře, s výjimkou částí států pod kontrolou Unie, a pokračoval: "Nařizuji a prohlašuji, že všechny osoby drženy jako otroci v uvedených určených státech a částech států jsou a nadále budou svobodné. ... Takové osoby vhodné kondice budou přijaty do ozbrojených sil Spojených států. ... A na tento čin, o němž se upřímně věří, že je činem spravedlnosti, odůvodněným ústavou, vojenskou nutností, vzývám ohleduplný úsudek lidstva a milostivou přízeň Všemohoucího Boha." Prohlášení stanovilo, že výkonná moc, včetně armády a námořnictva, "bude uznávat a udržovat svobodu uvedených osob". Ačkoli vylučovalo státy, které nebyly ve vzpouře, stejně jako části Louisiany a Virginie pod kontrolou Unie, stále se vztahovalo na více než 3,5 milionu ze 4 milionů zotročených lidí v zemi. V těch regionech Konfederace, kde byla americká armáda již přítomna, bylo okamžitě osvobozeno asi 25 000 až 75 000 osob. V oblastech, které byly stále ve vzpouře, nemohlo být vynuceno, ale jakmile armáda Unie převzala kontrolu nad regiony Konfederace, Prohlášení poskytlo právní rámec pro osvobození více než tří a půl milionu zotročených lidí v těchto regionech do konce války. Prohlášení o osvobození pobouřilo bílé Jižany a jejich sympatizanty, kteří v něm viděli začátek rasové války. Podnítilo abolicionisty a oslabilo ty Evropany, kteří chtěli zasáhnout a pomoci Konfederaci. Prohlášení povzbudilo jak svobodné, tak zotročené Afroameričany. Mnohé to povzbudilo k útěku z otroctví a k útěku k liniím Unie, kde se mnozí připojili k armádě Unie. Prohlášení o osvobození se stalo historickým dokumentem, protože "předefinovalo občanskou válku a změnilo ji [pro Sever] z boje [pouze] za zachování Unie na boj [také] zaměřený na ukončení otroctví a stanovilo rozhodující směr pro to, jak bude národ po tomto historickém konfliktu přetvořen." Prohlášení o osvobození nebylo u soudu nikdy napadeno. Aby zajistil zrušení otroctví ve všech Spojených státech, trval Lincoln také na tom, aby plány obnovy pro jižní státy vyžadovaly, aby vydaly zákony o zrušení otroctví (což se stalo během války v Tennessee, Arkansasu a Louisianě); Lincoln povzbuzoval pohraniční státy k přijetí zrušení otroctví (což se stalo během války v Marylandu, Missouri a Západní Virginii) a tlačil na přijetí 13. dodatku. Senát přijal 13. dodatek potřebnými dvěma třetinami hlasů 8. dubna 1864; Sněmovna reprezentantů tak učinila 31. ledna 1865; a požadované tři čtvrtiny států jej ratifikovaly 6. prosince 1865. Dodatek učinil otroctví a nedobrovolné otroctví protiústavními "s výjimkou trestu za zločin".
Brazílie koloniale (portugalsky: Brasil Colonial) zahrnuje období od roku 1500, kdy do země přišli Portugalci, do roku 1815, kdy byla Brazílie povýšena na království ve spojení s Portugalskem jako Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarve. Během prvních 300 let brazilských koloniálních dějin bylo hospodářské využívání území založeno nejprve na těžbě dřeva pau brazil (16. století), podle kterého území dostalo své jméno; výroba cukru (16.–18. století); a nakonec na těžbě zlata a diamantů (18. století). Otroci, zejména ti dovezení z Afriky, tvořili většinu pracovní síly brazilského exportního hospodářství po krátkém období indiánského otroctví, které mělo za úkol kácet dřevo pau brazil. Na rozdíl od sousedních španělských držav, které měly několik místokrálovství s jurisdikcí zpočátku nad Novým Španělskem (Mexiko) a Peru, a v osmnáctém století se rozšířila na místokrálovství Río de la Plata (Argentina, Uruguay a Bolívie) a Nová Granada (Kolumbie, Venezuela, Panama, Ekvádor a Guyana), byla portugalská kolonie Brazílie osídlena hlavně v pobřežní oblasti Portugalci a početnou černošskou otrockou populací pracující na cukrových plantážích a v dolech. Ekonomické cykly růstu a poklesu byly spojeny s vývozními produkty. Brazilský cukrový věk s rozvojem plantážního otroctví, obchodníci působící jako prostředníci mezi místy výroby, brazilskými přístavy a Evropou byl ukončen růstem cukrovarnického průmyslu v Karibiku na ostrovech, které evropské mocnosti zabavily Španělsku. Zlato a diamanty byly objeveny a těženy v jižní Brazílii až do konce koloniální éry. Brazilská města byla převážně přístavní města a koloniální správní hlavní město bylo dvakrát přesunuto v reakci na vzestup a pád významu vývozních produktů. Na rozdíl od španělské Ameriky, která se po vyhlášení nezávislosti rozpadla na mnoho republik, zůstala Brazílie jednotným správním celkem pod monarchou jako Brazilské císařství, což dalo vzniknout největší zemi v Latinské Americe. Stejně jako španělština a římskokatolicismus byly hlavním zdrojem soudržnosti mezi rozsáhlými a multietnickými územími Španělska, brazilskou společnost sjednocoval portugalský jazyk a římskokatolicismus. Jako jediný lusofonní útvar v Americe byl portugalský jazyk pro brazilskou identitu obzvláště důležitý.