Otroctví je společenský fenomén, který existuje od starověku až do současnosti. Otroctví je stav, ve kterém je člověk zbaven svobody a nucen pracovat pro jiného člověka. Otroci jsou často považováni za majetek a mohou být kupováni, prodáváni nebo obchodováni.
Otroctví má dlouhou a složitou historii. V některých společnostech bylo otroctví považováno za normální a přijatelné, zatímco v jiných bylo odsuzováno jako nemorální. V průběhu staletí bylo otroctví používáno k různým účelům, včetně práce na plantážích, v domácnostech a v armádě.
V moderní době bylo otroctví formálně zrušeno ve většině zemí světa. Nicméně neformální formy otroctví, jako je nucená práce, dluhové otroctví a obchodování s lidmi, stále existují.
Příčiny otroctví
Existuje mnoho faktorů, které mohou vést k otroctví. Některé z nejčastějších příčin zahrnují:
Válka: Otroctví bylo často důsledkem války. Vítězové války často zotročovali poražené, aby získali pracovní sílu nebo jako formu trestu.
Ekonomická nerovnost: Otroctví bylo také poháněno ekonomickou nerovností. V některých společnostech byli lidé, kteří neměli prostředky k obživě, nuceni se prodat do otroctví.
Rasismus a předsudky: Otroctví bylo často ospravedlňováno rasismem a předsudky. Někteří lidé věřili, že někteří lidé jsou přirozeně otroky a že je správné je zotročit.
Důsledky otroctví
Otroctví má ničivé důsledky pro jednotlivce i pro celou společnost. Některé z nejčastějších důsledků zahrnují:
Fyzické a psychické trauma: Otroci jsou často vystaveni fyzickému a psychickému týrání. Mohou být bity, znásilněny nebo nuceny pracovat v nelidských podmínkách.
Ztráta svobody: Otroci jsou zbaveni svobody a nemají kontrolu nad svým vlastním životem. Mohou být nuceni pracovat, kamkoli je jejich pán pošle, a nemohou se svobodně stěhovat nebo volit.
Ekonomická nespravedlnost: Otroctví je forma ekonomické nespravedlnosti. Otroci jsou často nuceni pracovat bez nároku na mzdu a jejich práce je často využívána k obohacení jejich pánů.
Sociální stigma: Otroci jsou často stigmatizováni a považováni za méněcenné. Mohou být diskriminováni v zaměstnání, bydlení a dalších oblastech života.
Boj proti otroctví
Boj proti otroctví je dlouhý a složitý proces. Existuje mnoho organizací a jednotlivců, kteří pracují na ukončení otroctví ve všech jeho formách. Některé z nejdůležitějších kroků, které lze podniknout k boji proti otroctví, zahrnují:
Vzdělávání: Vzdělávání je klíčem k ukončení otroctví. Lidé potřebují vědět o hrůzách otroctví a o tom, jak se mu bránit.
Zákony a vymáhání práva: Zákony proti otroctví jsou důležité, ale pouze pokud jsou vymáhány. Vlády musí zajistit, aby zákony proti otroctví byly účinně vymáhány.
Ekonomické příležitosti: Jedním z nejlepších způsobů, jak bojovat proti otroctví, je poskytnout lidem ekonomické příležitosti. Když lidé mají prostředky k obživě, je méně pravděpodobné, že se stanou oběťmi otroctví.
Podpora přeživších: Přeživší otroctví potřebují podporu a služby, aby se mohli znovu začlenit do společnosti. Vlády a organizace by měly poskytovat přeživším otroctví bydlení, vzdělání, zdravotní péči a další služby.
Boj proti otroctví je náročný, ale důležitý úkol. Prací společně můžeme vytvořit svět bez otroctví.
Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves (portugalsky Reino Unido de Portugal, Brasil e Algarves) byla plurikoninentální monarchie vzniklá povýšením portugalské kolonie Stát Brazílie na království a současným spojením tohoto Království Brazílie s Královstvím Portugalska a Královstvím Algarves, čímž vznikl jeden stát sestávající ze tří království. Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves bylo vytvořeno v roce 1815 po přesunu portugalského dvora do Brazílie během napoleonských invazí do Portugalska a existovalo přibližně jeden rok po návratu dvora do Evropy, de facto se rozpadlo v roce 1822, kdy Brazílie vyhlásila nezávislost. Rozpad Spojeného království byl Portugalskem přijat a formalizován de jure v roce 1825, kdy Portugalsko uznalo nezávislé Brazilské císařství. Během své existence Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves neodpovídalo celému portugalskému impériu: Spojené království bylo spíše zámořskou metropolí, která ovládala portugalskou koloniální říši se svými zámořskými državami v Africe a Asii. Z pohledu Brazílie tedy povýšení na království a vytvoření Spojeného království představovalo změnu statutu z kolonie na rovnocenného člena politického svazku. V návaznosti na liberální revoluci v roce 1820 v Portugalsku vedly pokusy ohrozit autonomii a dokonce i jednotu Brazílie k rozpadu unie.
Dom Pedro I., brazilský císař a portugalský král Pedro IV. Dom Pedro I., celým jménem Pedro de Alcântara Francisco António João Carlos Xavier de Paula Miguel Rafael Joaquim José Gonzaga Pascoal Cipriano Serafim de Bragança e Bourbon, se narodil 12. října 1798 v paláci Queluz v Portugalsku. Byl čtvrtým dítětem krále Dom Joao VI. Portugalského a královny Carloty Joaquiny Španělské. Byl tedy členem dynastie Braganza. Když bylo Portugalsko v roce 1807 napadeno francouzskými vojsky, Pedro I. a jeho rodina uprchli do největší a nejbohatší portugalské kolonie, Brazílie. Vypuknutí liberální revoluce v roce 1820 v Lisabonu přimělo Pedrova otce, aby se v dubnu 1821 vrátil do Portugalska a nechal ho vládnout Brazílii jako regenta. Musel se vypořádat s výzvami revolucionářů a neposlušností portugalských vojsk, které všechny potlačil. Hrozba portugalské vlády, že odvolá politickou autonomii, kterou Brazílie požívala od roku 1808, vyvolala v Brazílii širokou nespokojenost. Pedro I. se postavil na stranu Brazilců a 7. září 1822 vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku. 12. října byl prohlášen brazilským císařem a do března 1824 porazil všechny armády loajální k Portugalsku. O několik měsíců později Pedro I. potlačil krátkodobou Konfederaci rovníku, neúspěšný pokus o odtržení provinčních povstalců na severovýchodě Brazílie. Secesní povstání v jižní provincii Cisplatina na počátku roku 1825 a následný pokus Spojených provincií Río de la Plata o jeho připojení vedly císařství do cisplatinské války. V březnu 1826 se Pedro I. na krátkou dobu stal portugalským králem, než abdikoval ve prospěch své nejstarší dcery, Dona Maria II. Situace se zhoršila v roce 1828, kdy válka na jihu vedla ke ztrátě Cisplatiny v Brazílii. Ve stejném roce v Lisabonu byl trůn Maria II. uchvácen princem Dom Miguelem, mladším bratrem Pedra I. Současný a skandální sexuální poměr císaře s Domitillou de Castro poškodil jeho pověst. Další potíže nastaly v brazilském parlamentu, kde od roku 1826 do roku 1831 dominovaly politickým debatám spory o to, zda bude vládu volit monarcha nebo zákonodárný sbor. Pedro I. nebyl schopen vypořádat se současně s problémy v Brazílii i Portugalsku, a tak 7. dubna 1831 abdikoval ve prospěch svého syna Dom Pedro II. a odplul do Evropy. V červenci 1832 Pedro I. vtrhl do Portugalska v čele armády. Zpočátku čelil tomu, co se zdálo jako národní občanská válka, brzy se však zapojil do širšího konfliktu, který zachvátil Iberský poloostrov v boji mezi zastánci liberalismu a těmi, kteří usilovali o návrat k absolutismu. Pedro I. zemřel na tuberkulózu v září 1834, jen několik měsíců poté, co on a liberálové zvítězili. Současníci i potomci ho považovali za klíčovou osobnost, která pomohla šířit liberální ideály, které umožnily Brazílii a Portugalsku přejít od absolutistických režimů k zastupitelským formám vlády.
Provincie Cisplatina
Provincie Cisplatina byla brazilská provincie existující v letech 1821 až 1828, která vznikla po lusko-brazilské invazi do Banda Oriental. V letech 1815 až 1822 byla Brazílie součástí Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarves. Po vyhlášení nezávislosti Brazílie a vzniku Brazilského císařství zůstala provincie Cisplatina jeho součástí. V roce 1828 se po podepsání předběžné mírové dohody stala provincie Cisplatina nezávislá jako Uruguay.
Historie
Provincie Cisplatina byla vytvořena po invazi portugalsko-brazilských vojsk do Banda Oriental v roce 1816. Banda Oriental byla v té době součástí španělského místokrálovství Río de la Plata. Portugalsko-brazilská vojska okupovala území Banda Oriental až do roku 1822, kdy byla vyhlášena nezávislost Brazílie. Provincie Cisplatina se poté stala součástí Brazilského císařství.
Obyvatelé provincie Cisplatina nebyli s brazilskou nadvládou spokojeni. V roce 1825 vypuklo v provincii povstání, které bylo potlačeno brazilskými vojsky. V roce 1828 se obyvatelé provincie Cisplatina znovu vzbouřili a tentokrát se jim podařilo získat nezávislost. Dne 28. srpna 1828 byla podepsána předběžná mírová dohoda, která uznala nezávislost provincie Cisplatina. Provincie Cisplatina se poté stala nezávislým státem Uruguay.
Guvernéři provincie Cisplatina
1817–1825 Carlos Frederico Lecor
1825–1828 Francisco de Paula Magessi Tavares de Carvalho
Bahia
Umísťení a geografie
Bahia je jedním z 26 států Brazílie a nacházející se v severovýchodní části země. Je čtvrtým největším státem v Brazílii podle počtu obyvatel (po São Paulu, Minas Gerais a Rio de Janeiro) a pátým největším podle plochy. Hlavním městem Bahie je Salvador (dříve známý jako "Cidade do São Salvador da Baía de Todos os Santos", doslovně "Město svatého Spasitele zátoky všech svatých"), ležící na úzké pevnině oddělující zátoku Todos os Santos od Atlantského okeanu.
Historie
Bahia byla kdysi baštou monarchie ovládanou zemědělstvím, otroctvím a rančerskými zájmy. Nyní je to převážně dělnický průmyslový a zemědělský stát. Stát je domovem 7 % populace Brazílie a produkuje 4,2 % HDP země.
Ekonomika
Bahia má diverzifikovanou ekonomiku s významnými průmyslovými odvětvími, jako je petrochemie, automobilový průmysl a turistika. Je také významným zemědělským státem, který produkuje sóju, bavlnu a kakao.
Kultura
Bahia je známá svou bohatou kulturou, která odráží její africké, portugalské a domorodé dědictví. Stát je domovem mnoha populárních hudebních žánrů, jako je samba a axé, a je také známý svými karnevalovými oslavami.
Turistické atrakce
Bahia je oblíbenou turistickou destinací díky svým nádherným plážím, koloniální architektuře a bohaté kultuře. Mezi hlavní turistické atrakce patří:
Zátoka Todos os Santos: malebná zátoka, která je domovem mnoha ostrovů a poloostrovů.
Pelourinho: historické centrum Salvadoru, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.
Náboženský komplex São Francisco: impozantní barokní kostel a klášter.
Náboženský komplex Bomfim: další slavný barokní kostel a poutní místo.
Praia do Forte: oblíbená pláží s klidnými vodami a palmami.
Náboženský komplex Santa Tereza: klášter a kostel na kopci s panoramatickým výhledem na Salvador.
Ilha de Itaparica: největší ostrov v zátoce Todos os Santos, známý svými mangrovými porosty a nedotčenými pláží.
Náboženský komplex Bonfim: poutní místo a kostel zasvěcený svatému Křížu.
Náboženský komplex Sant'Ana: barokní kostel a klášter, který je známý svými modrými dlaždicemi.
Praia de Porto Seguro: historické město a oblíbená turistická destinace se slavnými pláží.
Náboženský komplex Santo Amaro: barokní kostel a klášter, který je známý svými zlacenými oltáři.
Pará je brazilský stát, který se nachází na severu země a protéká jím dolní tok řeky Amazonky. Sousedí s brazilskými státy Amapá, Maranhão, Tocantins, Mato Grosso, Amazonas a Roraima. Na severozápadě hraničí s Guyanou a Surinamem, na severovýchodě se nachází Atlantský oceán. Hlavním a největším městem je Belém, které leží v zálivu Marajó poblíž ústí řeky Amazonky. Stát, který je domovem pro 4,1 % brazilské populace, je zodpovědný pouze za 2,2 % brazilského HDP. Pará je nejlidnatějším státem severního regionu s více než 8,6 miliony obyvatel a je devátým nejlidnatějším státem v Brazílii. Je druhým největším státem Brazílie z hlediska rozlohy, s rozlohou 1,2 milionu čtverečních kilometrů (460 000 čtverečních mil), hned za státem Amazonas proti proudu řeky. Jeho nejznámějšími ikonami jsou řeka Amazonka a amazonský deštný prales. Pará produkuje kaučuk (získávaný z kaučukovníkových hájů), maniok, açaí, ananas, kakao, černý pepř, kokos, banán, tropické tvrdé dřevo, jako je mahagon, a minerály, jako je železná ruda a bauxit. Novou komoditní plodinou je sója, pěstovaná v oblasti Santarém. Každý říjen přijíždí do Belému desetitisíce turistů na nejdůležitější náboženskou oslavu roku: procesí Círio de Nazaré. Další významnou atrakcí hlavního města je keramika ve stylu Marajó, založená na zaniklé kultuře Marajoara, která se rozvinula na tomto velmi velkém ostrově v řece Amazonce.
Riogrendská repub Phaseika Riogrendská repubarika, často přezdívána Republuka Piranček (port. República do Piranček), byl separatistický stát, který se odtrhl od Brazilského císařství a jeho území přibližně odpovídalo dnešnímu stánu Ria de Janeiro do sul. Byla vyhlášena 11. září 1836 generálem Antôniem de Sousa Neto, který byl vůdčím představitelem gaučských sil, které zvít?zily v bitvě u Sepe (1836) během války Farroupilha (1835–1845). Ústava byla přijata v roce 1843 a byla uznávána pouze Spojením Královstvím, Francií a Uruguají. V roce 1839 vytvořila konfederaci s krátce trvajícími Juliáňskou republikou (port. Republica Juliana), která vyhlásila nezávislosti ve ste?jnem roce. Avšak v brzkém prosinci 1839 vedla válka k porážce a pádu Juliáňské republiky. Riogrendská repubarika m?la během své devítileté existence p?et hlavních m?st: města Piranček (po n?mž je často jmenován), Alagrete, Caçapava do sul (oficiální hlavní m?sta), Bagé (pouze na 2 týdny) a S?o Borja. Válka gaučů proti brazilskému císařství byla ukončena kapitulaci v Ponta P?o.
Brazilské císařství (1822–1889) Brazilské císařství byl stát, který existoval v 19. století a zahrnoval území, která dnes tvoří Brazílii a do roku 1828 také Uruguay. Jeho vládní formou byla konstituční monarchie se zastupitelským parlamentem pod vládou císařů Pedra I. a jeho syna Pedra II. Brazílie byla kolonií Portugalského království a v roce 1808 se stala sídlem Portugalského impéria, když portugalský princ regent, pozdější král Dom Joao VI., uprchl před Napoleonovou invazí do Portugalska a usadil se se svou vládou v brazilském městě Rio de Janeiro. Joao VI. se později vrátil do Portugalska a svého nejstaršího syna a následníka trůnu Pedra nechal vládnout Království Brazílie jako regenta. Dne 7. září 1822 Pedro vyhlásil nezávislost Brazílie a po úspěšné válce proti království svého otce byl 12. října prohlášen za Pedra I., prvního brazilského císaře. Nová země byla obrovská, řídce osídlená a etnicky rozmanitá. Na rozdíl od většiny sousedních hispánskoamerických republik měla Brazílie politickou stabilitu, dynamický ekonomický růst, ústavně zaručenou svobodu slova a respekt k občanským právům svých poddaných, i když existovala zákonná omezení pro ženy a otroky, kteří byli považováni za majetek, nikoli za občany. Dvoukomorový parlament říše byl volen poměrně demokratickými metodami na danou dobu, stejně jako provinční a místní zákonodárné sbory. To vedlo k dlouhému ideologickému konfliktu mezi Pedrem I. a významnou parlamentní frakcí o roli monarchy ve vládě. Musel také čelit dalším překážkám. Neúspěšná cisplatinská válka proti sousedním Spojeným provinciím Río de la Plata v roce 1828 vedla k odtržení provincie Cisplatina (později Uruguay). V roce 1826 se stal navzdory své roli v brazilské nezávislosti portugalským králem; portugalského trůnu se vzdal ve prospěch své nejstarší dcery. O dva roky později byl sesazen Pedrovým mladším bratrem Miguelem. Pedro I. nebyl schopen vyřešit jak brazilské, tak portugalské záležitosti, a 7. dubna 1831 se vzdal svého brazilského trůnu a okamžitě odcestoval do Evropy, aby svou dceru vrátil na portugalský trůn. Pedro I. v Brazílii vystřídal jeho pětiletý syn Pedro II. Protože byl nezletilý, byla vytvořena slabá regentství. Mocenské vakuum vyplývající z absence vládnoucího monarchy jako konečného arbitra v politických sporech vedlo k regionálním občanským válkám mezi místními frakcemi. Pedro II. zdědil říši na pokraji rozpadu a poté, co byl prohlášen za zletilého, dokázal do země přinést mír a stabilitu, která se nakonec stala vznikající mezinárodní mocností. Brazílie zvítězila za vlády Pedra II. ve třech mezinárodních konfliktech (platinská válka, uruguayská válka a paraguayská válka) a říše zvítězila v několika dalších mezinárodních sporech a propuknutích vnitřních sporů. S prosperitou a hospodářským rozvojem přišel příliv evropské imigrace, včetně protestantů a židů, i když Brazílie zůstala převážně katolická. Otroctví, které bylo zpočátku rozšířené, bylo postupně omezováno až do jeho definitivního zrušení v roce 1888. V této době pokroku se rozvíjelo brazilské výtvarné umění, literatura a divadlo. I když byl silně ovlivněn evropskými styly od neoklasicismu po romantismus, každý koncept byl přizpůsoben tak, aby vytvořil kulturu, která byla jedinečně brazilská. Přestože posledních čtyřicet let vlády Pedra II. bylo charakterizováno trvalým vnitřním mírem a hospodářskou prosperitou, neměl zájem o to, aby monarchie přežila po jeho smrti, a nevynaložil žádné úsilí na udržení podpory pro instituci. Další v řadě na trůn byla jeho dcera Isabel, ale ani Pedro II., ani vládnoucí třídy nepovažovali ženu-monarchu za přijatelnou. Bez jakéhokoli životaschopného dědice neviděli političtí představitelé říše důvod k obraně monarchie. Po 58leté vládě byl 15. listopadu 1889 císař svržen v náhlém státním převratu vedeném skupinou vojenských vůdců, jejichž cílem bylo vytvoření republiky vedené diktátorem, a vytvořili tak První brazilskou republiku.
Provincie Entre Ríos
Entre Ríos je argentinská provincie, která se nachází v regionu Mesopotamia. Sousedí s provinciemi Buenos Aires (na jihu), Corrientes (na severu) a Santa Fe (na západě) a s Uruguayí na východě. Jejím hlavním městem je Paraná (250 000 obyvatel), které leží na řece Paraná, naproti městu Santa Fe. Společně s Córdobou a Santa Fe je provincie od roku 1999 součástí ekonomicko-politického sdružení známého jako Centrální region.
Geografie
Provincie Entre Ríos má rozlohu 78 781 km2 a je 17. největší provincií v Argentině. Krajina je převážně rovinatá, s nízkými pahorky a údolími. Provincii protéká několik řek, včetně řeky Paraná, Uruguay a Gualeguay.
Klima
Klima v Entre Ríos je subtropické, s horkými léty a mírnými zimami. Průměrná teplota v lednu (nejteplejším měsíci) je 27 °C a v červenci (nejchladnějším měsíci) 12 °C. Srážky jsou poměrně rovnoměrně rozloženy po celý rok, s průměrem 1 000 mm ročně.
Ekonomika
Ekonomika Entre Ríos je založena především na zemědělství, chovu dobytka a turistice. Provincie je jedním z největších producentů sóji, kukuřice a pšenice v Argentině. Je zde také významný chov skotu, prasat a drůbeže. Turismus je soustředěn kolem hlavního města Paraná a přírodních krás provincie, jako jsou vodopády Salto Grande a národní park El Palmar.
Obyvatelstvo
V Entre Ríos žije 1 426 426 obyvatel (sčítání lidu z roku 2022), což představuje 8. nejvyšší počet obyvatel v Argentině. Hustota obyvatelstva je 18 obyvatel na km2. Většina obyvatel žije ve městech, přičemž největším městem je hlavní město Paraná.
Kultura
Kultura Entre Ríos je směsicí španělských, italských a gaučských vlivů. Provincie je známá svými tradičními festivaly, jako je Festival jízdy na koni v Jesús María a Festival folklóru v Concepción del Uruguay. V Entre Ríos je také několik muzeí a historických památek, včetně Arruabarrena Palace Museum a kostela San Miguel Arcángel.
Zajímavosti
Vodopády Salto Grande: Tyto vodopády se nacházejí na řece Uruguay a tvoří hranici mezi Argentinou a Uruguayí.
Národní park El Palmar: Tento park chrání jeden z posledních zbývajících palmových lesů v Argentině.
Plážové letovisko Colón: Toto letovisko se nachází na řece Uruguay a je oblíbenou destinací pro letní rekreaci.
Historické město Concepción del Uruguay: Toto město bylo založeno v roce 1783 a je domovem několika historických budov a muzeí.
Muzeum Arruabarrena Palace: Toto muzeum se nachází v hlavním městě Paraná a vystavuje umění, historii a kulturu provincie.
Santa Catarina Poloha Santa Catarina je stát nacházející se v jižním regionu Brazílie. Z hlediska rozlohy je sedmým nejmenším státem z celkových 26 států Brazílie a 11. nejlidnatějším. Navíc je devátým největším sídlem s 295 obcemi. Stát s 3,4 % brazilské populace generuje 3,8 % národního HDP. Santa Catarina sousedí s Paranou na severu, Rio Grande do Sul na jihu, Atlantským oceánem na východě a argentinskou provincií Misiones na západě. Pobřeží je dlouhé přes 450 km, což je zhruba polovina pobřeží pevninského Portugalska. Sídlem státní výkonné, zákonodárné a soudní moci je hlavní město Florianópolis. Joinville je však nejlidnatějším městem ve státě. Kromě Espírito Santo je Santa Catarina jediným státem, jehož hlavním městem není nejlidnatější město. Klima Na jih od obratníku Kozoroha, který se nachází v jižním mírném pásmu planety, má stát východně a západně vlhké subtropické klima (Cfa) a uprostřed oceánské klima (Cfb). Klimatické podmínky se liší podle reliéfu regionu: na západě a na hornaté plošině jsou relativně časté sníh a mráz, zatímco na pobřeží je klima teplejší a v létě může dosáhnout vysokých teplot. Historie Území Santa Catarině je jedním z nejstarších států v Brazílii. Oddělilo se od São Paula v roce 1738 a jeho prvním guvernérem byl José da Silva Pais. Stát byl vytvořen s cílem rozšířit portugalské domény na jih Brazílie, až dosáhnou oblasti Rio de la Plata. Je to také nejstarší stát v jižním regionu Brazílie, starší než Rio Grande do Sul (1807) a Paraná (1853). Stát Santa Catarina byl osídlen evropskými přistěhovalci: pobřeží bylo kolonizováno azorskými Portugalci v 18. století; údolí Itajaí – část jižního regionu a severní Santa Catarina – bylo osídleno Němci v polovině 19. století. Jižní část státu byla osídlena Italy v posledních letech 19. století. Děti a vnoučata italských a německých přistěhovalců, kteří se přestěhovali z Rio Grande do Sul, se usadili v západní Santa Cataríně v polovině 20. století. Společenské ukazatele Sociální ukazatele státu patří k nejlepším v Brazílii. Má nejvyšší míru očekávané délky života v zemi (stejně jako federální distrikt), nejnižší míru kojenecké úmrtnosti a je také státem s nejnižší ekonomickou nerovností a negramotností v Brazílii. Ekonomika Santa Catarina má šestý nejvyšší HDP v zemi s různorodou a industrializovanou ekonomikou.