Balzamování Balzamování je umění a věda, která se zabývá uchováváním lidských ostatků jejich ošetřením (v moderní době chemickými látkami), aby se zabránilo rozkladu. Obvykle se provádí, aby se zesnulý připravil k vystavení v rámci pohřebního obřadu nebo aby se zachoval pro lékařské účely v anatomické laboratoři. Tři cíle balzamování jsou dezinfekce, prezentace a uchování, přičemž restaurování je v některých případech důležitým dodatečným faktorem. Pokud je balzamování provedeno úspěšně, může pomoci zachovat tělo po mnoho let. Balzamování má velmi dlouhou a mezikulturní historii, přičemž mnoho kultur přikládá balzamovacím procesům větší náboženský význam. Podobnými metodami lze balzamovat i zvířecí ostatky, balzamování se však liší od taxidermie. Balzamování zachovává tělo neporušené, zatímco taxidermie je vytvoření podoby zvířete, často za použití pouze kůže, srsti nebo peří zvířete připevněného na anatomickou formu.
Mumie Mumie je mrtvý člověk nebo zvíře, jehož měkké tkáně a orgány byly zakonzervovány buď úmyslným, nebo náhodným vystavením chemikáliím, extrémnímu chladu, velmi nízké vlhkosti nebo nedostatku vzduchu, takže nalezené tělo se při uchovávání v chladných a suchých podmínkách dále nerozkládá. Některé autority omezují použití tohoto termínu pouze na těla úmyslně nabalzamovaná chemikáliemi, ale používání tohoto slova pro označení náhodně vysušených těl sahá přinejmenším do počátku 17. století. Mumie lidí a zvířat byly nalezeny na všech kontinentech, a to jak v důsledku přirozeného zachování za neobvyklých podmínek, tak jako kulturní artefakty. V Egyptě bylo nalezeno přes milion zvířecích mumií, z nichž mnohé jsou kočky. Mnoho egyptských zvířecích mumií jsou posvátné ibisové a radiokarbonové datování naznačuje, že egyptské mumie ibisů, které byly analyzovány, pocházejí z časového období, které spadá přibližně mezi 450 a 250 př. n. l. Kromě mumií ve starověkém Egyptě byla záměrná mumifikace charakteristickým znakem několika starověkých kultur v oblastech Ameriky a Asie s velmi suchým podnebím. Mumie Spirit Cave z Fallonu v Nevadě v Severní Americe byly přesně datovány na více než 9 400 let. Před tímto objevem byla nejstarší známou záměrnou mumií dítě, jedna z mumií Chinchorro nalezených v údolí Camarones v Chile, která je datována kolem roku 5050 př. n. l. Nejstarší známá přirozeně mumifikovaná lidská mrtvola je useknutá hlava datovaná na 6 000 let, která byla nalezena v roce 1936 n. l. na místě nazvaném Inca Cueva č. 4 v Jižní Americe.
Thot Thot byl staroegyptský bůh. Byl bohem Měsíce, moudrosti, vědění, písma, hieroglyfů, vědy, magie, umění a soudu. Thotův hlavní chrám se nacházel ve městě Hermopolis (staroegyptsky ḫmnw /χaˈmaːnaw/, egyptologická výslovnost: "Khemenu", koptsky: Ϣⲙⲟⲩⲛ Šmun). Později známé jako el-Ašmúnein v egyptské arabštině, byl Thotův chrám většinou zničen před začátkem křesťanské éry. Jeho velmi velké pronaos stále stál v roce 1826, ale byl zbořen a použit jako výplň základů cukrovaru v polovině 19. století. Thot hrál mnoho důležitých a významných rolí v egyptské mytologii, jako například udržování vesmíru a byl jedním ze dvou božstev (druhým byla Maat), kteří stáli po obou stranách Raovy sluneční bárky. V pozdější historii starověkého Egypta se Thot stal úzce spojen s arbitráží božských sporů, magickými uměními, systémem písma a soudem mrtvých. V umění byl Thot často zobrazován jako muž s hlavou ibise nebo paviána, zvířat, která mu byla posvátná. Jeho ženským protějškem byla Sešat a jeho manželkou byla Maat.
Malachit Malachit je minerál uhličitanu měďnatého hydroxidu se vzorcem Cu2CO3(OH)2. Tento neprůhledný, zeleně pruhovaný minerál krystalizuje v monoklinické soustavě a nejčastěji tvoří hroznovité, vláknité nebo stalaktitické masy ve puklinách a hlubokých podzemních prostorách, kde hladina podzemní vody a hydrotermální tekutiny poskytují prostředky pro chemické srážení. Jednotlivé krystaly jsou vzácné, ale vyskytují se jako štíhlé až jehlicovité hranoly. Vyskytují se také pseudomorfy po tabulárnějších nebo blokovitějších krystalech azuritu.
Těžba zlata
Těžba zlata je proces získávání zlata prostřednictvím hornické činnosti. Historicky se zlato získávalo z náplavových ložisek pomocí ručních metod, jako je rýžování zlata. Rozšíření těžby zlata na rudy, které se nenacházejí na povrchu, vedlo ke složitějším extrakčním procesům, jako je těžba v dolech a kyanidace zlata. Ve 20. a 21. století prováděla většinu těžby velká korporace; nicméně hodnota zlata vedla k milionům malých řemeslných těžařů v mnoha částech globálního Jihu.
Stejně jako u všech těžebních činností jsou v odvětví těžby zlata běžné problémy s lidskými právy a životním prostředím, které mohou vést ke konfliktům souvisejícím s životním prostředím. V dolech s menší regulací jsou rizika pro zdraví a bezpečnost mnohem vyšší. Více než tři čtvrtiny veškerého zlata se používá na výrobu šperků.
Metody těžby zlata
Rýžování zlata: Jedná se o tradiční metodu, při které se zlato získává z náplavových ložisek pomocí pánve.
Těžba v dolech: Tento proces zahrnuje vykopání dolu do země a extrakci rudy obsahující zlato.
Kyanidace zlata: Jedná se o chemický proces, při kterém se zlato extrahuje z rudy pomocí kyanidu sodného.
Placerová těžba: Tento proces zahrnuje těžbu zlata z náplavových ložisek pomocí těžkých strojů.
Dopady těžby zlata
Dopady na životní prostředí: Těžba zlata může mít významný dopad na životní prostředí, včetně znečištění vody, odlesňování a ztráty biologické rozmanitosti.
Dopady na zdraví: Těžba zlata může představovat zdravotní rizika pro pracovníky a komunity žijící v blízkosti dolů, včetně vystavení toxickým chemikáliím a těžkým kovům.
Dopady na lidská práva: Těžba zlata může vést k porušování lidských práv, včetně nucené práce, dětské práce a vysídlování komunit.
Regulace těžby zlata
Těžba zlata je regulována vládami po celém světě, aby se minimalizovaly negativní dopady na životní prostředí a lidská práva. Tato regulace může zahrnovat:
Požadavky na environmentální povolení
Bezpečnostní předpisy
Požadavky na náhradu škod
Sledování a vymáhání
Šedý pískovec (greywacke)
Šedý pískovec, známý také jako greywacke, je druh pískovce, který se obecně vyznačuje svou tvrdostí, tmavou barvou a špatně tříděnými hranatými zrny křemene, živce a malých úlomků hornin nebo písčitých úlomků uložených v kompaktní, jílovité matrix. Jedná se o texturně nezralou sedimentární horninu, která se běžně vyskytuje ve vrstvách paleozoika. Větší zrna mohou mít velikost písku až štěrku a matrixové materiály obecně tvoří více než 15 % objemu horniny.
Složení a vlastnosti
Šedý pískovec je tvořen různými minerály a úlomky hornin, včetně křemene, živce, jílu a dalších. Zrnitost se může značně lišit, od jemnozrnných až po hrubozrnné odrůdy. Šedý pískovec je typicky tmavě šedý až černý, ale může se vyskytovat i v jiných barvách, jako je zelená, hnědá nebo červená.
Vznik
Šedý pískovec vzniká z usazenin unášených vodou, jako jsou písek, štěrk a jílové částice. Tyto usazeniny se ukládají ve vrstvách a časem se zhutňují a cementují. Šedý pískovec se často vyskytuje ve spojeních s břidlicemi, pískovci a slepenci.
Výskyt
Šedý pískovec je rozšířenou horninou po celém světě a vyskytuje se ve vrstvách různých geologických období, zejména však v paleozoiku. Mezi významná ložiska šedého pískovce patří:
Apalačské pohoří, USA
Armorický masiv, Francie
Rýnská břidličná oblast, Německo
Jižní Afrika
Austrálie
Použití
Šedý pískovec je všestranný kámen s řadou použití:
Stavební materiál: Šedý pískovec se tradičně používá jako stavební kámen pro zdi, mosty a další konstrukce. Je odolný a relativně snadno opracovatelný.
Dlažební kámen: Šedý pískovec se používá jako dlažební kámen pro chodníky, terasy a další venkovní povrchy. Je odolný proti povětrnostním vlivům a má protiskluzové vlastnosti.
Obkladový kámen: Šedý pískovec se používá jako obkladový kámen pro vnitřní i venkovní použití. Dodává budovám a konstrukcím rustikální a přirozený vzhled.
Dekorativní kámen: Šedý pískovec se používá pro výrobu dekorativních předmětů, jako jsou sochy, vázy a zahradní prvky. Jeho tmavá barva a texturovaný povrch mu dodávají jedinečný vzhled.
Ekologický význam
Šedý pískovec hraje důležitou roli v ekosystémech, protože poskytuje útočiště a potravu pro různé druhy rostlin a živočichů. Jeho pórovitá struktura umožňuje zadržování vody, což je prospěšné pro rostliny a živočichy, kteří na něm závisí.
Členy v české gramatice
Člen je druh slova, který se používá před podstatným jménem nebo jmennou frází, aby vyjádřil určitelnost nebo neurčitelnost referentu podstatného jména. Členy tvoří samostatnou slovní kategorii. V češtině máme dva členy: určitý "ten" a neurčitý "nějaký".
Určitý člen
Určitý člen "ten" se používá, když mluvčí předpokládá, že posluchač ví, o jaký předmět nebo osobu se jedná. Například:
"Ten pes je hodný." (Mluvčí předpokládá, že posluchač ví, o kterém psovi se mluví.)
Neurčitý člen
Neurčitý člen "nějaký" se používá, když mluvčí předpokládá, že posluchač neví, o jaký předmět nebo osobu se jedná. Například:
"Koupil jsem si nějakou knihu." (Mluvčí nepředpokládá, že posluchač ví, o jakou knihu se jedná.)
Další funkce členů
Kromě vyjadřování určitelnosti mohou členy také vyjadřovat další gramatické informace, jako je rod, číslo a pád. V češtině však členy rod a číslo nevyjadřují.
Členy jako součást determinativů
Členy jsou součástí širší kategorie nazývané determinativy, která zahrnuje také ukazovací zájmena, přivlastňovací zájmena a kvantifikátory.
Zkratka pro členy
V lingvistickém interlineárním glosingu se členy zkracují jako ART.
Lingvistická typologie
Lingvistická typologie se zabývá klasifikací jazyků na základě jejich strukturních vlastností. Mezi základní typologická kritéria patří:
Morfologická typologie
Analytické jazyky: Používají málo afixů a syntaktické role slov jsou určeny především slovosledem.
Syntetické jazyky: Používají hojně afixů a syntaktické role slov jsou vyjádřeny především jejich tvarem.
Fuzionální jazyky: Afixy vyjadřují více gramatických významů najednou.
Aglutinativní jazyky: Afixy vyjadřují pouze jeden gramatický význam a jsou k sobě řazeny za sebou.
Polysyntetické jazyky: Slova mohou vyjadřovat velmi komplexní významy a obsahují mnoho afixů.
Oligosyntetické jazyky: Slova jsou tvořena z malého počtu morfémů a mají relativně jednoduchou strukturu.
Morfosyntaktické uspořádání
Nominativ-akuzativ: Podmět stojí v nominativu, předmět v akuzativu.
Ergativ-absolutiv: Podmět tranzitivního slovesa stojí v ergativu, podmět intranzitivního slovesa a předmět tranzitivního slovesa stojí v absolutivu.
Rozdělený ergativ: Ergativ se používá pouze u určitých typů podmětů.
Symetrický hlas: Podmět a předmět mají stejnou morfologickou formu.
Aktiv-stativ: Rozlišuje se mezi aktivními a stativními slovesy, která mají odlišnou morfologii.
Tripartitní: Rozlišují se tři gramatické pády: nominativ, akuzativ a dativ.
Nominativ-akuzativ s přímým-nepřímým: Rozlišuje se mezi přímým a nepřímým předmětem.
Ditranzitiv/monotranzitiv: Jazyk rozlišuje mezi slovesy s dvěma předměty a slovesy s jedním předmětem.
Sekundativ: Existuje speciální pád, který vyjadřuje sekundární účastníka děje.
Indirektiv: Existuje speciální pád, který vyjadřuje cíl nebo směr děje.
Nulové značení: Gramatické kategorie nejsou vyjádřeny žádnými morfologickými prostředky.
Závislé značení: Gramatické kategorie jsou vyjádřeny prostředky, které jsou závislé na jiných morfémech.
Dvojité značení: Gramatické kategorie jsou vyjádřeny dvěma různými morfologickými prostředky.
Hlavové značení: Gramatické kategorie jsou vyjádřeny prostředky, které jsou připojeny k hlavě syntaktické konstrukce.
Nulový subjekt: V určitých kontextech může být subjekt vynechán.
Syntaktický pivot: Existuje speciální slovo nebo konstrukce, která slouží jako referenční bod pro jiné části věty.
Sémantické role
Agens: Ten, kdo provádí děj.
Patiens: Ten, na koho děj působí.
Recipient: Ten, kdo dostává něco.
Instrument: Ten, pomocí čeho se děj provádí.
Benefaktiv: Ten, kdo má prospěch z děje.
Slovosled
VO jazyky: Slovosled podmět-sloveso-předmět.
SV jazyky: Slovosled sloveso-podmět-předmět.
VS jazyky: Slovosled sloveso-předmět-podmět.
OV jazyky: Slovosled předmět-sloveso-podmět.
OS jazyky: Slovosled předmět-sloveso.
V1 slovosled: Sloveso stojí na prvním místě ve větě.
V2 slovosled: Sloveso stojí na druhém místě ve větě.
OS slovosled: Předmět stojí na prvním místě ve větě.
Volný slovosled: Slovosled není pevně určen.
Lexikon
Názvy barev: Jazyky se liší v počtu základních názvů barev, které mají.
Číslovky: Jazyky se liší v tom, jak vyjadřují čísla.
Žádný přirozený jazyk není čistě analytický nebo čistě syntetický. Většina jazyků vykazuje kombinaci analytických a syntetických rysů.
Syntetický jazyk Syntetický jazyk je jazyk, který se statisticky vyznačuje vyšším poměrem morfémů k slovům. Podle pravidel se syntetický jazyk vyznačuje označováním syntaktického vztahu mezi slovy pomocí skloňování a aglutinace, které je dělí na fuzionální nebo aglutinační podtypy syntézy slov. Další dělení zahrnuje polysyntetické jazyky (většina z nich patří k aglutinačnímu podtypu, i když Navajo a další athabaské jazyky jsou často klasifikovány jako patřící k fuzionálnímu podtypu) a oligosyntetické jazyky (nacházejí se pouze v konstruovaných jazycích). Naproti tomu se analytické jazyky podle pravidel více spoléhají na pomocná slovesa a slovosled, aby označily syntaktický vztah mezi slovy. Přidávání morfémů ke kořenovému slovu se používá ve flexi k vyjádření gramatické vlastnosti slova, jako je označení subjektu nebo objektu. Kombinace dvou nebo více morfémů do jednoho slova se naopak používá v aglutinačních jazycích. Například slovo fast, pokud je flexivně zkombinováno s er, aby vytvořilo slovo faster, zůstává přídavným jménem, zatímco slovo teach derivativně zkombinované s er, aby vytvořilo slovo teacher, přestává být slovesem. Někteří lingvisté považují relační morfologii za typ derivační morfologie, což může komplikovat klasifikaci.
Hieratické písmo
Hieratické písmo je kurzivní systém písma, který se používal pro staroegyptštinu. Bylo to hlavní písmo používané pro zápis tohoto jazyka od jeho vzniku ve třetím tisíciletí př. n. l. až do nástupu démotického písma v polovině prvního tisíciletí př. n. l. Hieratické písmo se psalo převážně inkoustem s rákosovým perem na papyrus.
Historie
Hieratické písmo se vyvinulo z egyptských hieroglyfů, které byly formálním a monumentálním písmem používaným pro nápisy na stěnách chrámů, hrobek a dalších kamenných památkách. Hieratické písmo bylo zjednodušenou a rychlejší formou hieroglyfů, která byla vhodnější pro psaní na papyrus.
Nejstarší známé hieratické texty pocházejí z období kolem roku 3200 př. n. l. Hieratické písmo se používalo po celou dobu staroegyptské civilizace a bylo používáno ještě v římské době.
Vlastnosti
Hieratické písmo je logografické písmo s konsonanty, což znamená, že každý znak představuje slovo nebo slabiku. Písmo se píše zprava doleva.
Hieratické písmo má celkem asi 200 znaků. Znaky se skládají z jednoduchých tahů, které mohou být rovné, zakřivené nebo smyčkové.
Použití
Hieratické písmo se používalo pro širokou škálu účelů, včetně:
Náboženských textů
Administrativních dokumentů
Literárních děl
Vědeckých pojednání
Dopisy
Hieratické písmo bylo hlavním písmem používaným pro každodenní komunikaci ve starověkém Egyptě.
Význam
Hieratické písmo je jedním z nejdůležitějších písem starověkého světa. Je to klíčový nástroj pro studium staroegyptské kultury a historie. Hieratické texty nám poskytují bohatý zdroj informací o životě, náboženství a myšlení starých Egypťanů.