Typologie jazyků
Morfologická
Analytické - slova jsou tvořena samostatnými morfémy (např. angličtina)
Izolující - slova jsou tvořena jediným morfémem (např. čínština)
Syntetické - slova jsou tvořena spojením několika morfémů (např. čeština)
Fuzivní - morfémy se navzájem ovlivňují a vytvářejí nové tvary (např. němčina)
Aglutinativní - morfémy se řadí za sebe a vytvářejí nové tvary bez vzájemného ovlivňování (např. finština)
Polysyntetické - jedno slovo vyjadřuje celou větu (např. inuitština)
Oligosyntetické - jedno slovo vyjadřuje několik gramatických kategorií (např. některé indiánské jazyky)
Morfosyntaktické uspořádání
Nominativně-akuzativní - podmět stojí v nominativu, předmět v akuzativu (např. čeština)
Značkovaný nominativ - podmět je vyznačen zvláštním pádem (např. ruština)
Ergativně-absolutivní - podmět tranzitivní věty stojí v ergativu, předmět v absolutivu (např. baskičtina)
Štěpený ergativ - ergativ se používá pouze u některých sloves (např. některé australské jazyky)
Symetrický hlas - není rozdíl mezi aktivním a pasivním rodem (např. inuitština)
Aktivně-stativní - aktivní rod vyjadřuje činnost, stativní rod stav (např. některé kavkazské jazyky)
Trojčlenný systém - kromě nominativu a akuzativu se používá ještě dativ (např. němčina)
Nominativně-akuzativní - podmět stojí v nominativu, předmět v akuzativu (např. čeština)
Přímý-nepřímý - podmět tranzitivní věty stojí v přímém pádě, předmět v nepřímém pádě (např. maďarština)
Dvojtranzitivní/jednotranzitivní - jazyky, které rozlišují mezi dvěma předměty (např. němčina)
Sekundativní - jazyky, které rozlišují mezi dvěma druhy předmětů (např. čeština)
Indirektivní - jazyky, které rozlišují mezi přímým a nepřímým předmětem (např. francouzština)
Nulové značení - gramatické kategorie nejsou vyznačeny žádným morfémem (např. čínština)
Závislé značení - gramatické kategorie jsou vyznačeny morfémem, který je závislý na jiném morfému (např. čeština)
Dvojité značení - gramatické kategorie jsou vyznačeny dvěma morfémy (např. němčina)
Hlavové značení - gramatické kategorie jsou vyznačeny na hlavním slově ve větě (např. angličtina)
Nulový subjekt - subjekt není ve větě vyjádřen (např. italština)
Syntaktický pivot - prvek, který se nachází na pevném místě ve větě (např. podmět v češtině)
Sémantická role
Aktér - osoba nebo věc, která provádí činnost
Pacient - osoba nebo věc, která je činností ovlivněna
Benefaktiv - osoba nebo věc, která má z činnosti prospěch
Instrumentál - nástroj nebo prostředek, pomocí kterého je činnost prováděna
Lokál - místo, kde se činnost odehrává
Slovosled
VO jazyky - sloveso následuje předmět (např. čeština)
Subjekt-verb-objekt - podmět, sloveso, předmět (např. angličtina)
Verb-subjekt-objekt - sloveso, podmět, předmět (např. japonština)
Verb-objekt-subjekt - sloveso, předmět, podmět (např. arabština)
OV jazyky - předmět následuje sloveso (např. němčina)
Subjekt-objekt-verb - podmět, předmět, sloveso (např. japonština)
Objekt-subjekt-verb - předmět, podmět, sloveso (např. některé indiánské jazyky)
Objekt-verb-subjekt - předmět, sloveso, podmět (např. některé africké jazyky)
V1 slovosled - sloveso stojí na prvním místě ve větě (např. němčina)
V2 slovosled - sloveso stojí na druhém místě ve větě (např. angličtina)
OS slovosled - předmět stojí na prvním místě ve větě (např. čeština)
Volný slovosled - pořadí slov ve větě není pevně stanoveno (např. lat
Morfologická typologie
Analytická
Morfémy jsou oddělené, mají jeden význam a jsou volně řazené.
Příklad: angličtina (he runs = běží)
Izolující
Každé slovo je tvořeno jedním morfémem.
Příklad: čínština (wo chi fan = jím jídlo)
Syntetická
Morfémy jsou spojené do slov a mohou mít více významů.
Příklad: čeština (dům-ek = domů)
Fuzivní
Morfémy jsou tak silně spojené, že ztrácejí svůj původní význam.
Příklad: latina (amicus = přítel, amicum = přítele)
Aglutinativní
Morfémy jsou řazeny za sebou a každý má jeden význam.
Příklad: turečtina (ev-ler-de = v domech)
Polysyntetická
Slova mohou obsahovat velké množství morfémů a vyjadřovat celé věty.
Příklad: inuitština (qimmi-mi-si-qu-tta-ra = jdu hledat svou velkou loď)
Oligosyntetická
Slova obsahují jen několik morfémů a vyjadřují pouze základní informace.
Příklad: nahuatl (te-tla-chi-wa = děláme)
Morfosyntaktické zarovnání
Nominativ-akuzativ
Podmět má nominativní pád, předmět akuzativní pád.
Příklad: čeština (pes žere maso)
Značkovaný nominativ
Podmět má speciální značku, předmět má nulový pád.
Příklad: estonština (mees tuleb = muž přichází)
Ergativ-absolutiv
Podmět tranzitivní věty má ergativní pád, podmět intranzitivní věty a předmět mají absolutivní pád.
Příklad: baskičtina (gizon-ak mutila ikusi du = muž viděl ženu)
Rozštěpený ergativ
Ergativní pád se používá pouze v některých kontextech, například u osobních zájmen.
Příklad: hindština (mai kitab padhta hun = čtu knihu)
Symetrický hlas
Neexistuje rozdíl mezi aktivním a pasivním hlasem.
Příklad: japonština (watashi wa hon o yomu = čtu knihu)
Aktivní-stativní
Aktivní hlas vyjadřuje činnost, stativní hlas vyjadřuje stav.
Příklad: australské domorodé jazyky (ngu-rnu = spím)
Třídílný
Existují tři pády: nominativ, ergativ a absolutiv.
Příklad: dyirbalština (ŋaŋu-gu = já)
Nominativ-akuzativ
Podmět a předmět mají stejný pád.
Příklad: turečtina (adam evde = muž v domě)
Přímý-inverzní
V závislosti na tom, zda je předmět animovaný nebo neanimovaný, mění se pády podmětu a předmětu.
Příklad: inuktitutština (inu-up qimmi-q = muž hledá loď)
Dvojpřechodný/Jednopřechodný
Tranzitivní slovesa mají dva pády předmětu, zatímco intranzitivní slovesa mají pouze jeden.
Příklad: japonština (watashi wa hon o yonda = četl jsem knihu)
Sekundativní
Předmět je označen sekundárním pádem.
Příklad: estonština (ta tahtis süüa = chceš jíst)
Indirektiv
Předmět je označen nepřímým pádem.
Příklad: baskičtina (nire aitak liburua eman dio = můj otec mi dal knihu)
Nulové značení
Gramatické funkce nejsou vyznačeny žádnými morfémy.
Příklad: čínština (wo chi fan = jím jídlo)
Závislé značení
Gramatické funkce jsou vyznačeny pouze v závislosti na jiných morfémech.
Příklad: nahuatl (ni-tla-chi-wa = dělám)
Dvojité značení
Gramatické funkce jsou vyznačeny dvěma morfémy.
Příklad: baskičtina (gizon-ak mutila ikusi du = muž viděl ženu)
Hlavní značení
Gramatické funkce jsou vyznačeny na hlavním slově věty.
Příklad: inuktitutština (inu-up qimmi-q = muž hledá loď)
Nulový subjekt
Subjekt není ve větě vyjádřen.
Příklad: španělština (hablan español = mluví španělsky)
Syntaktický pivot
Slovo, které určuje syntaktické vztahy mezi ostatními slovy ve větě.
Příklad: baskičtina (gizon-ak mutila ikusi du = muž viděl ženu)
Tématická role
Funkce, kterou slovo plní ve větě.
Příklad: agent, pacient, příjemce
Slovosled
VO jazyky
Podmět-sloveso-předmět
Příklad: angličtina (Sam ate oranges = Sam jedl pomeranče)
SVO
Podmět-sloveso-předmět
Příklad: čeština (Pes žere maso)
VSO
Sloveso-podmět-předmět
Příklad: irština (Is fearr liom cáca = Mám rád lidi)
OV jazyky
Předmět-sloveso-podmět
Příklad: japonština (Kuruma ga hashiru = Auto jede)
SOV
Předmět-sloveso-podmět
Příklad: hindština (Mera dost kitabe padhte hai = Můj přítel čte knihy)
VOS
Předmět-sloveso-podmět
Příklad: malgaština (Ny trano mihinana boky = Dům spaluje oheň)
OVS
Předmět-sloveso-podmět
Příklad: hixkaryana (Ki-a pë tɨ = Já jím maso)
OSV
Předmět-sloveso-podmět
Příklad: tobati (Lo'a de ma sa = Muž dělá dům)
Frekvenční rozdělení slovosledu v jazycích zkoumaných Russellem S. Tomlinem v 80. letech 20. století
| Slovosled | Podíl jazyků | Příkladné jazyky |
|---|---|---|
| SOV | 45 % | starořečtina, bengálština, barmština, hindština/urdština, japonština, korejština, latina, oromština, perština, sanskrt, tamilština, telugština, turečtina |
| SVO | 42 % | čínština, angličtina, francouzština, hauština, hebrejština, arabština, italština, malajština, portugalština, španělština, svahilština, thajština, vietnamština |
| VSO | 9 % | biblická hebrejština, klasická arabština, filipínština, ge'ez, irština, maorština, tuarežsko-berberské jazyky, velština |
| VOS | 3 % | car, fidžijština, malgaština, q'eqchi', terêna |
| OVS | 1 % | hixkaryana, urarina |
| OSV | 0 % | tobati, warao |
Koptská církev Koptská pravoslavná církev, také známá jako Koptský pravoslavný patriarchát alexandrijský, je východní pravoslavná křesťanská církev se sídlem v Egyptě, Africe a na Blízkém východě. Hlavou církve a sídlem Alexandrie je alexandrijský papež na Svatém apoštolském stolci svatého Marka, který také nese titul Otec otců, Pastýř pastýřů, Ekumenický soudce a 13. mezi apoštoly. Sídlo Alexandrie je titulární. Koptský papež předsedá z katedrály svatého Marka Koptské pravoslavné v okrese Abbassia v Káhiře. Církev se řídí koptským ritem pro svou liturgii, modlitbu a zbožné dědictví. Křesťané v Egyptě tvoří asi 10 milionů lidí a koptští křesťané tvoří největší a nejvýznamnější menšinovou populaci v Egyptě a největší populaci křesťanů na Blízkém východě a v severní Africe (MENA). Koptskou pravoslavnou církev založil Marek, apoštol a evangelista, v polovině 1. století (kolem roku 42 n. l.). Kvůli sporům týkajících se povahy Krista se východní pravoslavné církve a východní pravoslavná církev po Chalcedonském koncilu v roce 451 n. l. rozdělily, což vedlo ke konfliktu s řeckou pravoslavnou církví v Alexandrii. Po roce 639 byl Egypt ovládán svými islámskými dobyvateli z Arábie. Ve 12. století přestěhovala církev své sídlo z Alexandrie do Káhiry. Ve stejném století se také Koptové stali náboženskou menšinou. Ve 14. a 15. století bylo núbijské křesťanství nahrazeno islámem. V 19. a 20. století se větší část etnických egyptských křesťanů začala nazývat koptskými pravoslavnými, aby se odlišili od katolických Koptů a od východních pravoslavných, kteří jsou většinou Řekové. V roce 1959 byla etiopské pravoslavné církvi Tewahedo udělena autokefalie. To bylo rozšířeno na eritrejskou pravoslavnou církev Tewahedo v roce 1998 po úspěšné eritrejské válce za nezávislost na Etiopii. Od egyptské revoluce v roce 2011 čelí koptští křesťané zvýšené náboženské diskriminaci a násilí.
Lingvistická typologie
Lingvistická typologie je obor lingvistiky, který se zabývá klasifikací jazyků na základě jejich strukturních vlastností.
Morfologická typologie
Morphologická typologie se zabývá tím, jak jsou v jazyce tvořena slova. Rozlišuje se několik základních typů jazyků:
Analytické jazyky - slova jsou tvořena volným spojením morfémů (významových jednotek), které se nemění. Například v angličtině se budoucí čas tvoří pomocí pomocného slovesa "will".
Izolační jazyky - slova jsou tvořena jedním morfémem, který vyjadřuje celý význam. Například v čínštině se slovo "dům" vyjadřuje jedním znakem.
Syntetické jazyky - slova jsou tvořena spojením více morfémů, které se mohou měnit v závislosti na gramatickém kontextu. Například v češtině se skloňování podstatných jmen provádí pomocí koncovek.
Fuzionální jazyky - morfémy jsou navzájem spojeny a tvoří jeden celek, který nelze rozložit na jednotlivé části. Například v latině se pád a číslo vyjadřují jednou koncovkou.
Aglutinační jazyky - morfémy jsou připojovány k sobě v řadě za sebou, přičemž každý morfém vyjadřuje pouze jeden gramatický význam. Například v turečtině se sloveso může skloňovat pomocí až několika přípon, z nichž každá vyjadřuje jiný gramatický význam.
Polysyntetické jazyky - slova jsou tvořena spojením několika morfémů, které vyjadřují více gramatických významů. Například v jazyce inuktitut může jediné slovo vyjadřovat význam věty "muž loví tuleně na ledu".
Oligosyntetické jazyky - slova jsou tvořena spojením několika morfémů, které vyjadřují pouze omezený počet gramatických významů. Například v jazyce nahuatl se sloveso skloňuje pomocí pouze několika přípon.
Morfosyntaktické uspořádání
Morfosyntaktické uspořádání se zabývá tím, jak jsou v jazyce vyjadřovány gramatické vztahy mezi slovy. Rozlišují se dva základní typy uspořádání:
Nominativně-akuzativní - podmět je v nominativu a předmět v akuzativu. Tento typ uspořádání je typický pro indoevropské jazyky, včetně češtiny.
Ergativně-absolutivní - podmět přechodného slovesa je v ergativu a předmět v absolutivu. Tento typ uspořádání je typický pro baskické a kavkazské jazyky.
Syntaktická vazba
Syntaktická vazba se zabývá tím, jak jsou v jazyce vyjadřovány vztahy mezi větnými členy. Rozlišují se tři základní typy vazeb:
Nominativní vazba - větné členy jsou vázány na sloveso podle svého gramatického případu. Například v češtině je podmět v nominativu a předmět v akuzativu.
Akční vazba - větné členy jsou vázány na sloveso podle své sémantické role. Například v jazyce inuktitut je podmět vyjadřován v pádě, který vyjadřuje původce děje, a předmět v pádě, který vyjadřuje příjemce děje.
Dvojnásobná vazba - větné členy jsou vázány na sloveso jak podle svého gramatického případu, tak podle své sémantické role. Tento typ vazby je typický pro australské jazyky.
Slovosled
Slovosled se zabývá tím, v jakém pořadí jsou v jazyce řazena slova ve větě. Rozlišují se čtyři základní typy slovosledů:
VO jazyky - podmět předchází sloveso a předmět. Tento typ slovosledu je typický pro indoevropské jazyky, včetně češtiny.
OV jazyky - předmět předchází sloveso a podmět. Tento typ slovosledu je typický pro japonské a korejské jazyky.
VSO jazyky - sloveso předchází podmět a předmět. Tento typ slovosledu je typický pro keltské a semitské jazyky.
VOS jazyky - sloveso předchází předmět a podmět. Tento typ slovosledu je typický pro některé africké jazyky.
Lexikon
Lexikon se zabývá slovní zásobou jazyka. Rozlišují se různé typy lexikálních položek, například podstatná jména, slovesa, přídavná jména a příslovce.
Sémantika
Sémantika se zabývá významem jazykových jednotek. Rozlišují se různé typy významů, například lexikální význam, gramatický význam a pragmatický význam.
Syntax
Syntax se zabývá tím, jak jsou v jazyce tvořeny věty. Rozlišují se různé typy vět, například jednoduché věty, souvětí a podřadné věty.
Empfatické souhlásky v semitských jazycích V semitské lingvistice je empfatická souhláska obstrukční souhláska, která původně kontrastovala s řadou jak znělých, tak neznělých obstrukčních souhlásek. Ve specifických semitských jazycích mohou být členy této řady realizovány jako uvularizované nebo faryngalizované, velarizované, ejektivní nebo obyčejné znělé nebo neznělé souhlásky. V menší míře se také používá k popisu příbuzných řad v jiných afroasijských jazycích, kde jsou typicky realizovány jako ejektivní, implozivní nebo faryngalizované souhlásky. V semitských studiích jsou běžně přepisovány pomocí konvence umístění tečky pod nejbližší obyčejnou obstrukční souhlásku v latinské abecedě. S ohledem na konkrétní semitské a afroasijské jazyky tento termín popisuje konkrétní fonetický rys, který tyto souhlásky odlišuje od ostatních souhlásek. V arabštině je tedy důraz synonymem pro sekundární artikulaci zahrnující retrakci dorza nebo kořene jazyka, která byla různě popsána jako velarizace nebo faryngalizace v závislosti na tom, kde se předpokládá místo retrakce. Původní empfatické k se vyvinulo v [q] ve většině semitských jazyků; přesněji řečeno, přestalo být empfatickou verzí k a stalo se úplně jinou souhláskou. (Podle toho je dalším běžným přepisem v semitských jazycích q). V arabštině se empfatické souhlásky foneticky realizují od dialektu k dialektu, ale typicky se realizují jako faryngalizované souhlásky. V etiopských semitských a moderních jihoarabských jazycích se realizují jako ejektivní souhlásky. I když tyto zvuky nemají nutně žádné společné fonetické vlastnosti, většina z nich historicky pochází ze společného zdroje. Pro protosemitštinu bylo rekonstruováno pět takových "empfatických" fonémů: | Protosemitský foném | Popis | IPA trans. | Hebrejština | Aramejština | Arabština | IPA trans. | |---|---|---|---|---|---|---| | Alveolární ejektiv | [tʼ] | ṭ | Tet ט | Teth Ṭāʼ ط | [tˤ] | ṭ | | Dentální ejektivní frikativa | [θʼ] | ṱ | Tsadi צ | Teth Ẓāʾ ظ | [ðˤ] | ẓ | | Alveolární ejektivní frikativa nebo afrikáta | [(t)sʼ] | ṣ | Tsadi צ | Ṣade Ṣad ص | [sˤ] | ṣ | | Alveolární laterální ejektivní frikativa nebo afrikáta | [(t)ɬʼ] | ṣ́ | Tsadi צ | Ayin Ḍād ض | [dˤ] < [ɮˤ] | ḍ | | Velární ejektiv | [kʼ] | ḳ | Qoph ק | Qoph Qāf ق | [q] | q | Obecná izraelská moderní hebrejština a maltština jsou pozoruhodné výjimky mezi semitskými jazyky, co se týče přítomnosti empfatických souhlásek. V obou jazycích byly ztraceny pod vlivem indoevropských jazyků (zejména jidiš v případě hebrejštiny a sicilština v případě maltštiny, i když vliv mohly mít i jiné jazyky). V hebrejštině zůstává písmeno tsadi (z protosemitského ṱ, ṣ, ṣ́) odlišné jako afrikáta /ts/, ale bez faryngalizace. Empfatické ḳ se v některých pozicích sloučilo s obyčejným k, ale zůstává odlišné po vokálu, kde se obyčejná souhláska stává /x/, zatímco původní empfatická souhláska zůstává. Semitské ṭ se zcela sloučilo s obyčejným t. V maltštině zůstává odlišné pouze empfatické ḳ (= q). V několika vesnicích se stále realizuje jako uvulární závěrka [q], jinak se vyvinulo v glotální závěrku. Všechny ostatní empfatické souhlásky se sloučily v obyčejné souhlásky. Někdy je však stále lze rozpoznat podle zvláštního vývoje vokálů, který vyvolaly před sloučením. Srovnejte sejf ("meč") se sajf ("léto"), ve kterém měl původně důraz ṣ, který zabránil tomu, aby se a stalo e (jako v prvním slově s obyčejným s).
Rakvové texty
Rakvové texty jsou sbírkou staroegyptských pohřebních zaříkadel, která byla psána na rakve od počátku Prvního přechodného období. Částečně vycházejí z dřívějších Pyramidálních textů, které byly vyhrazeny pouze pro královské použití, ale obsahují podstatný nový materiál týkající se každodenních tužeb, což naznačuje novou cílovou skupinu obyčejných lidí. Rakvové texty jsou datovány do roku 2100 př. n. l.
Obyčejní Egypťané, kteří si mohli dovolit rakev, měli přístup k těmto pohřebním zaříkadlům a faraon již neměl výhradní právo na posmrtný život. Jak napovídá moderní název této sbírky asi 1 185 zaříkadel, byla většinou napsána na rakve Střední říše. Někdy byly také psány na stěny hrobek, stély, kanopické truhly, papyry a masky mumií. Vzhledem k omezeným psacím plochám některých z těchto předmětů byla zaříkadla často zkrácena, což vedlo ke vzniku dlouhých a krátkých verzí, z nichž některé byly později opsány do Knihy mrtvých.
Obsah rakvových textů
Rakvové texty obsahují širokou škálu zaříkadel, která se týkají různých aspektů posmrtného života. Některá z nejběžnějších zaříkadel zahrnují:
Zaříkadla pro ochranu mrtvého: Tato zaříkadla měla za úkol chránit mrtvého před škodlivými silami v podsvětí.
Zaříkadla pro získání jídla a pití: Tato zaříkadla měla zajistit, aby mrtvý měl dostatek jídla a pití v posmrtném životě.
Zaříkadla pro cestování podsvětím: Tato zaříkadla měla pomoci mrtvému cestovat podsvětím a překonat jeho překážky.
Zaříkadla pro transformaci do různých forem: Tato zaříkadla měla umožnit mrtvému transformovat se do různých forem, například do ptáka nebo boha.
Zaříkadla pro získání moci a autority: Tato zaříkadla měla dát mrtvému moc a autoritu v posmrtném životě.
Význam rakvových textů
Rakvové texty jsou důležitým zdrojem informací o staroegyptských pohřebních praktikách a víře v posmrtný život. Poskytují také cenné poznatky o každodenním životě obyčejných Egypťanů. Kromě svého náboženského významu jsou rakvové texty také důležitým literárním dílem a představují jedinečný pohled na staroegyptskou mysl.
Jean-François Champollion Jean-François Champollion, známý také jako Champollion le jeune (mladší; 23. prosince 1790 - 4. března 1832), byl francouzský filolog a orientalista, známý především jako rozluštitel egyptských hieroglyfů a zakladatel oboru egyptologie. Champollion, který byl částečně vychován svým bratrem, vědcem Jacquesem Josephem Champollionem-Figeac, byl zázračným dítětem ve filologii a svůj první veřejný článek o rozluštění démotického písma přednesl již v polovině svého mládí. Jako mladý muž byl uznávaným vědcem a četl koptsky, starořecky, latinsky, hebrejsky a arabsky. Na počátku 19. století zažila francouzská kultura období "egyptomanie", které bylo vyvoláno Napoleonovými objevy v Egyptě během jeho tažení (1798-1801), které také přineslo na světlo trojjazyčnou Rosettskou desku. Vědci diskutovali o stáří egyptské civilizace a funkci a povaze hieroglyfického písma, který jazyk, pokud vůbec nějaký, zaznamenávalo, a do jaké míry byly znaky fonetické (reprezentující zvuky řeči) nebo ideografické (zaznamenávající sémantické koncepty přímo). Mnozí se domnívali, že písmo bylo používáno pouze pro posvátné a rituální funkce, a že jako takové je nepravděpodobné, že by bylo rozluštitelné, protože bylo svázáno s ezoterickými a filozofickými myšlenkami a nezaznamenávalo historické informace. Význam Champollionova rozluštění spočíval v tom, že ukázal, že tyto předpoklady jsou chybné, a umožnil začít získávat mnoho druhů informací zaznamenaných starými Egypťany. Champollion žil v období politických nepokojů ve Francii, které neustále hrozily narušením jeho výzkumu různými způsoby. Během napoleonských válek se mu podařilo vyhnout odvodu, ale jeho napoleonské sympatie znamenaly, že byl následným royalistickým režimem považován za podezřelého. Jeho vlastní činy, někdy troufalé a bezohledné, jeho případu nepomohly. Pomohly mu jeho vztahy s významnými politickými a vědeckými osobnostmi té doby, jako byli Joseph Fourier a Silvestre de Sacy, i když v některých obdobích žil ve vyhnanství z vědecké komunity. V roce 1820 se Champollion pustil do projektu rozluštění hieroglyfického písma, který brzy zastínil úspěchy britského polyhistora Thomase Younga, který před rokem 1819 učinil první pokroky v rozluštění. V roce 1822 Champollion zveřejnil svůj první průlom v rozluštění hieroglyfů na Rosettské desce, kde ukázal, že egyptský systém písma je kombinací fonetických a ideografických znaků - první takové písmo, které bylo objeveno. V roce 1824 vydal Précis, ve kterém podrobně popsal rozluštění hieroglyfického písma a ukázal hodnoty jeho fonetických a ideografických znaků. V roce 1829 odcestoval do Egypta, kde mohl číst mnoho hieroglyfických textů, které dosud nikdy nebyly studovány, a přivezl si domů velké množství nových kreseb hieroglyfických nápisů. Doma dostal profesuru egyptologie, ale přednášel jen několikrát, než mu zdravotní stav, zničený útrapami egyptské cesty, donutil přestat s výukou. Zemřel v Paříži v roce 1832 ve věku 41 let. Jeho gramatika staroegyptštiny byla vydána posmrtně. Během jeho života i dlouho po jeho smrti se mezi egyptology vedly intenzivní diskuse o zásluhách jeho rozluštění. Někteří mu vyčítali, že nedal dostatečný kredit raným objevům Younga a obviňovali ho z plagiátorství, jiní dlouho zpochybňovali přesnost jeho rozluštění. Následné nálezy a potvrzení jeho čtení vědci, kteří stavěli na jeho výsledcích, však postupně vedly k obecnému přijetí jeho práce. Ačkoli někteří stále tvrdí, že měl uznat Youngovy příspěvky, jeho rozluštění je nyní všeobecně přijímáno a stalo se základem pro všechny další vývoj v tomto oboru. Proto je považován za "zakladatele a otce egyptologie".
Autobiografie Veniho Autobiografie Veniho, nyní uložená v Egyptském muzeu v Káhiře Materiál Cedrové dřevo a sádra Vytvořeno kolem 2250 př. n. l. Objeveno 1999 Uni (Unj) v hieroglyfech Autobiografie Veniho je hrobní nápis ze starověkého Egypta, který má velký význam pro egyptologické studie. Veni starší neboli Uni byl dvorský úředník 6. dynastie starověkého Egypta. Hrobka Veniho byla ztracena v důsledku nejasného popisu Auguste Marietteho z roku 1880 ("[na] vysokém kopci, který dal střednímu hřbitovu jeho jméno"). V roce 1999 ji znovuobjevil americký tým archeologů vedený Dr. Janet Richardsovou. Nedávnější práce v nekropoli Pepiho I. v Sakkáře odhalily druhý hrob pro Veniho s téměř identickou kopií jeho biografie. Venihův život a kariéra Veni se narodil kolem roku 2300 př. n. l. za vlády faraona Pepiho I. Byl synem vysokého úředníka jménem Kemuni a jeho matkou byla žena jménem Nebet. Veni měl tři bratry a dvě sestry. Veniho kariéra začala jako písař v královském paláci. Rychle postupoval v řadách a stal se jedním z nejmocnějších mužů v Egyptě. Sloužil jako vezír, což byl nejvyšší úřad v zemi po faraonovi. Byl také zodpovědný za stavbu několika pyramid a chrámů. Veni byl velmi úspěšný muž. Nahromadil velké bohatství a vlastnil mnoho půdy. Byl také ženatý a měl několik dětí. Venihův hrob Venihův hrob byl objeven v roce 1999 americkým týmem archeologů vedeným Dr. Janet Richardsovou. Hrob se nachází v nekropoli Pepiho I. v Sakkáře. Hrob je velký a složitý a skládá se z několika komor. Stěny komor jsou pokryty reliéfy a nápisy, které popisují Venihův život a kariéru. Venihův nápis Nejvýznamnějším nálezem v Veniho hrobě je jeho nápis. Nápis je napsán v hieroglyfech a popisuje Venihův život a kariéru. Nápis je cenným zdrojem informací o starověkém Egyptě. Nápis je rozdělen do několika částí. První část popisuje Veniho narození a rodinu. Druhá část popisuje jeho kariéru a úspěchy. Třetí část popisuje jeho smrt a pohřeb. Význam Veniho autobiografie Venihův nápis je významným zdrojem informací o starověkém Egyptě. Nápis poskytuje informace o životě a kariéře jednoho z nejmocnějších mužů v zemi. Nápis také poskytuje informace o egyptské společnosti a kultuře. Venihův nápis je důležitým dokumentem, který nám pomáhá pochopit starověký Egypt.
Westcarský papyrus
Westcarský papyrus je staroegyptský text, který obsahuje pět příběhů o zázracích vykonaných kněžími a mágy. V papyru jsou tyto příběhy vyprávěny králi Chufuovi (Cheopsovi) (4. dynastie, 26. století př. n. l.) jeho syny na královském dvoře. Příběh v papyru se obvykle překládá do angličtiny jako „Král Cheops a mágové“ a „Příběh o královském dvoře Cheopsově“. V němčině, do které byl text Westcarského papyru poprvé přeložen, se překládá jako Die Märchen des Papyrus Westcar („pohádky Westcarského papyru“).
Dochovaný materiál Westcarského papyru tvoří dvanáct sloupců napsaných hieratickým písmem. Miriam Lichtheim datuje dokument do období Hyksósů (18. až 16. století př. n. l.) a uvádí, že je napsán klasickou střední egyptštinou. Lingvistka a egyptoložka Verena Lepper se domnívá, že je možné, že Westcarský papyrus byl napsán během 13. dynastie. Papyrus byl historiky používán jako literární zdroj pro rekonstrukci historie 4. dynastie. Papyrus je nyní vystaven za podmínek slabého osvětlení v Egyptském muzeu v Berlíně.
Příběhy
Pět příběhů v Westcarském papyru vypráví královi Chufuovi jeho synové. Každý příběh vypráví o zázraku vykonaném knězem nebo mágem. Příběhy jsou následující:
Příběh o Djedefhorovi a jeho synovi – Kněz Djedefhor vypráví příběh o svém synovi, který byl oživen bohem Thovt poté, co byl zabit krokodýlem.
Příběh o Redžedžefovi a jeho synovi – Kněz Redžedžef vypráví příběh o svém synovi, který byl oživen bohem Ra poté, co byl zabit lvem.
Příběh o Ubahnerovi a jeho synovi – Kněz Ubahner vypráví příběh o svém synovi, který byl oživen bohem Ptahem poté, co byl zabit hadem.
Příběh o Sachmet-Etefovi a jeho synovi – Kněz Sachmet-Etef vypráví příběh o svém synovi, který byl oživen bohem Atonem poté, co byl zabit skarabouem.
Příběh o Hor-džedefovi a jeho synovi – Kněz Hor-džedef vypráví příběh o svém synovi, který byl oživen bohem Chnumem poté, co byl zabit hrochem.
Význam
Westcarský papyrus je důležitým zdrojem informací o staroegyptských náboženských vírách a praktikách. Příběhy v papyru poskytují vhled do staroegyptské víry v posmrtný život a do síly bohů. Papyrus je také důležitým literárním dílem a je považován za jeden z nejlepších příkladů staroegyptské literatury.
Chufue
Chufue byl staroegyptský faraon, druhý panovník čtvrté dynastie v první polovině období Staré říše (26. století př. n. l.). Na trůn nastoupil po svém otci Snofruovi. Obecně se má za to, že byl objednatelem Velké pyramidy v Gíze, jednoho ze Sedmi divů starověkého světa, ale mnoho dalších aspektů jeho vlády je špatně zdokumentováno.
Jediným zcela dochovaným portrétem krále je třípalcová slonovinová figurka nalezená v roce 1903 v ruinách chrámu z pozdějšího období v Abydu. Všechny ostatní reliéfy a sochy byly nalezeny ve fragmentech a mnoho Chufuových staveb se ztratilo. Vše, co o Chufuovi víme, pochází z nápisů v jeho nekropoli v Gíze a z pozdějších dokumentů. Chufue je například hlavní postavou zmíněnou v Západním papyru ze 13. dynastie.
Většina dokumentů, které se o králi Chufuovi zmiňují, byla napsána staroegyptskými a řeckými historiky kolem roku 300 př. n. l. Chufuův nekrolog je v nich prezentován rozporuplně: zatímco si král užíval dlouhodobého zachování kulturního dědictví v období Staré a Nové říše, staří historikové Manehto, Diodoros a Hérodotos předávají velmi negativní obraz Chufuovy povahy. Díky těmto dokumentům přetrvává nejasný a kritický obraz Chufuovy osobnosti.
Rodina a děti
Chufuovou manželkou byla Meritites I. Spolu měli několik dětí, včetně:
Kawab
Djedefhor
Hetepheres II
Meritites II
Meresankh II
Baufra
Djedefre
Minkhaf I
Chafre
Chufuchaf I
Babaef
Horbaef
Nefertiabet
Chamerernebty I
Památky a odkaz
Nejznámější Chufuovou památkou je Velká pyramida v Gíze, která byla postavena jako jeho hrobka. Je to jedna z největších a nejznámějších staveb na světě. Chufuovi se připisuje také stavba několika dalších pyramid, chrámů a dalších staveb.
Chufue je jednou z nejznámějších postav starověkého Egypta. Jeho jméno je synonymem pro moc a velikost Staré říše. Byl to plodný stavitel a jeho památky patří k nejtrvalejším a nejpůsobivějším na světě.