Mořská archeologie (také známá jako námořní archeologie) je obor archeologie, který se zabývá studiem lidské interakce s mořem, jezery a řekami prostřednictvím studia souvisejících fyzických pozůstatků, ať už se jedná o lodě, pobřežní zařízení, přístavní stavby, náklady, lidské ostatky a potopené krajiny. Specializací v rámci mořské archeologie je námořní archeologie, která studuje stavbu a využívání lodí. Stejně jako archeologie jako celek, lze mořskou archeologii praktikovat v historickém, průmyslovém nebo prehistorickém období. Související obor, opět spadající do archeologie, je podvodní archeologie, která studuje minulost prostřednictvím všech potopených pozůstatků, ať už mají námořní význam, nebo ne. Příkladem z prehistorické éry by mohly být pozůstatky potopených sídlišť nebo ložisek, která nyní leží pod vodou, přestože za nižších hladin moře byla suchou zemí. Studium potopených letadel ztracených v jezerech, řekách nebo v moři je příkladem z historické, průmyslové nebo moderní éry. Dalším příkladem jsou pozůstatky objevených a potenciálních středověkých mostů spojujících ostrovy na jezeře s pevninou. V posledních letech vzniklo mnoho specializovaných poddisciplín v rámci širších kategorií mořské a podvodní archeologie. Mořská archeologická naleziště často vznikají v důsledku ztroskotání lodí nebo někdy seismické aktivity, a proto představují spíše okamžik v čase než pomalé ukládání materiálu nahromaděného za několik let, jak je tomu u přístavních staveb (jako jsou mola, nábřeží, doky a mola), kde jsou předměty ztraceny nebo vyhozeny ze staveb po delší dobu. Tato skutečnost vedla k tomu, že ztroskotání lodí jsou v médiích a v populárních zprávách často popisována jako „časové schránky“. Archeologický materiál v moři nebo v jiných podvodních prostředích obvykle podléhá jiným faktorům než artefakty na souši. Stejně jako v případě pozemní archeologie však to, co přežije, aby bylo zkoumáno moderními archeology, může být často jen nepatrným zlomkem původně uloženého materiálu. Charakteristickým rysem mořské archeologie je, že i přes veškerý ztracený materiál existují příležitostné vzácné příklady podstatného přežití, z nichž se lze hodně naučit, kvůli obtížím, které se často vyskytují při přístupu k nalezištím. V archeologické komunitě jsou tací, kteří považují mořskou archeologii za samostatný obor s vlastními zájmy (jako jsou vraky lodí) a vyžadující specializované dovednosti podvodního archeologa. Jiní oceňují integrovaný přístup a zdůrazňují, že námořní činnost má ekonomické a sociální vazby na komunity na souši a že archeologie je archeologií bez ohledu na to, kde se studie provádí. Jediné, co se vyžaduje, je zvládnutí dovedností specifických pro prostředí, ve kterém se práce odehrává.
Maják je věž, budova nebo jiná fyzická stavba určená k vyzařování světla ze systému lamp a čoček a slouží jako navigační pomůcka pro námořní piloty na moři nebo na vnitrozemských vodních cestách. Majáky označují nebezpečné pobřeží, nebezpečné mělčiny, útesy, skály a bezpečné vjezdy do přístavů; pomáhají také při letecké navigaci. Kdysi široce používaný počet provozních majáků klesl kvůli nákladům na údržbu a stal se neekonomickým od nástupu mnohem levnějších, sofistikovanějších a efektivnějších elektronických navigačních systémů. Historie Majáky existují již tisíce let a nejstarší známý maják je maják na ostrově Faros v Alexandrii v Egyptě, který byl postaven ve 3. století před naším letopočtem. Maják v Alexandrii byl jedním ze sedmi divů starověkého světa a byl vysoký přes 100 metrů. V průběhu staletí byly majáky budovány po celém světě, aby pomáhaly námořníkům bezpečně navigovat. Majáky byly obzvláště důležité v době před vynálezem GPS a dalších moderních navigačních systémů. Konstrukce Majáky jsou obvykle vysoké věže s lucernou na vrcholu. Lucerna obsahuje systém lamp a čoček, které vyzařují světlo. Světlo z majáku je viditelné na mnoho kilometrů a pomáhá námořníkům určit svou polohu a vyhnout se nebezpečí. Majáky jsou obvykle postaveny z kamene, betonu nebo kovu. Musí být dostatečně pevné, aby odolaly drsným povětrnostním podmínkám, jako jsou bouře a zemětřesení. Údržba Majáky vyžadují pravidelnou údržbu, aby zůstaly v provozu. Údržba zahrnuje výměnu žárovek, čištění čoček a opravu případných škod. V posledních letech se údržba majáků stala nákladnější a časově náročnější kvůli jejich odlehlé poloze a složité konstrukci. Automatizace V posledních letech byly mnohé majáky automatizovány. Automatizované majáky jsou vybaveny senzory a počítači, které monitorují světlo a provádějí údržbu. Automatizace snížila náklady na údržbu majáků a umožnila jejich provoz bez přítomnosti lidského personálu. Budoucnost majáků I když se počet provozních majáků v posledních letech snížil, majáky zůstávají důležitou součástí námořní navigace. Majáky poskytují záložní navigační systém v případě selhání elektronických systémů a mohou být také použity k vyhledávání a záchraně. V budoucnu budou majáky pravděpodobně i nadále hrát důležitou roli v námořní bezpečnosti. Budou však pravděpodobně stále více automatizované a integrované s jinými navigačními systémy.
Námořní historie a námořní bitva
Námořní válčení je boj na moři, oceánu nebo na jiném bojišti zahrnujícím velkou vodní plochu, jako je velké jezero nebo široká řeka. Bitvy na vodě se vedou již více než 3 000 let. Ozbrojenou složkou určenou pro námořní válčení je námořnictvo. Námořní operace lze obecně rozdělit na říční a pobřežní aplikace (hnědovodenní námořnictvo), aplikace na otevřeném oceánu (modrovodní námořnictvo) a něco mezi tím (zelenovodní námořnictvo), ačkoli tato rozlišení se týkají spíše strategického rozsahu než taktického nebo operačního rozdělení. Strategickým útočným účelem námořní války je projekce síly prostřednictvím vody a jejím strategickým obranným účelem je zmařit podobnou projekci síly ze strany nepřátel.
Počátky námořní války
Nejstarší známé důkazy o námořních bitvách pocházejí z Mezopotámie a Egypta kolem roku 3000 před naším letopočtem. Tyto bitvy byly vedeny pomocí veslic a plachet a zbraněmi byly luky, šípy a oštěpy. V průběhu času se námořní technologie vyvíjela a námořní bitvy se stávaly stále složitějšími.
Námořní válčení ve starověku
Ve starověku bylo námořní válčení zásadní součástí vojenské strategie. Řekové, Kartáginci a Římané byli všichni mořeplavecké mocnosti a vedli mnoho velkých námořních bitev. V roce 480 př. n. l. porazilo řecké námořnictvo perské námořnictvo v bitvě u Salamíny, což byl jeden z rozhodujících okamžiků řecko-perských válek. V roce 264 př. n. l. zahájili Římané první punskou válku proti Kartágu, což byla série námořních bitev, které nakonec vedly k římskému vítězství.
Námořní válčení ve středověku
Ve středověku pokračovalo námořní válčení v důležitosti. Vikingové byli známí svými nájezdy na lodích a dobývali území v celé Evropě. Byzantská říše měla silné námořnictvo, které bránilo říši před útoky Arabů a Turků. V roce 1066 porazilo normanské námořnictvo anglické námořnictvo v bitvě u Hastingsu, což vedlo k normanskému dobytí Anglie.
Námořní válčení v raném novověku
V raném novověku se námořní válčení stalo ještě důležitějším. Evropské mocnosti začaly zkoumat svět a zakládat kolonie. K tomu bylo potřeba silných námořnictev, aby chránila obchodní cesty a dobyla nová území. V 16. století vedlo Španělsko a Portugalsko mnoho námořních bitev proti sobě a dalším evropským mocnostem. V 17. století se Nizozemci stali hlavní námořní mocností a vedli války s Anglií a Francií.
Námořní válčení v moderní době
V moderní době se námořní válčení stalo ještě složitějším. Parní pohon a obrněné lodě vedly k vývoji nových typů válečných lodí, jako jsou bitevní lodě a křižníky. V 19. století vedla britské královské námořnictvo mnoho námořních bitev proti francouzskému námořnictvu a dalším nepřátelům. V 20. století se námořní válčení stalo ještě ničivějším s vývojem ponorek, letadel a jaderných zbraní.
Námořní válčení dnes
Dnes je námořní válčení stále důležitou součástí vojenské strategie. Námořnictva jsou využívána k ochraně obchodních cest, k projekci síly a k vedení válek. Námořní válčení se také používá k humanitárním účelům, jako je poskytování pomoci při katastrofách a evakuace obyvatel z válečných zón.
Námořní bitvy
Námořní bitvy jsou ozbrojené střety mezi námořnictvy. Námořní bitvy se mohou odehrávat na otevřeném oceánu, v pobřežních vodách nebo na řekách. Námořní bitvy mohou být vedeny různými typy válečných lodí, včetně bitevních lodí, křižníků, torpédoborců, ponorek a letadlových lodí. Námořní bitvy mohou být rozhodujícími událostmi ve válkách a mohou mít zásadní vliv na výsledek konfliktu.
Některé z nejznámějších námořních bitev v historii zahrnují:
Bitva u Salamíny (480 př. n. l.)
Bitva u Trafalgaru (1805)
Bitva u Jutského poloostrova (1916)
Bitva o Midway (1942)
Bitva u Leyte (1944)
Chrám v Isthmii Chrám v Isthmii je starověký řecký chrám na Korintské šíji zasvěcený bohu Poseidonovi a postavený v archaickém období. Nachází se asi 16 kilometrů východně od starého Korintu na místě starověké Isthmie. Zdá se, že byl postaven v sedmém století před naším letopočtem, ale později byl v roce 470 př. n. l. zničen a přestavěn jako chrám Poseidona v Isthmii kolem roku 440 př. n. l. v klasickém období. Historie Chrám byl původně postaven v letech 690 až 650 př. n. l. jako součást náboženského komplexu v Isthmii, který zahrnoval také stadion a divadlo. Byl to hlavní chrám panhelénských isthmických her, které se konaly každé dva roky na počest Poseidona. Chrám byl zničen v roce 470 př. n. l. perskou armádou během řecko-perských válek. Později byl přestavěn v klasickém období kolem roku 440 př. n. l. Přestavěný chrám byl větší a velkolepější než původní a stal se jedním z nejdůležitějších náboženských center v Řecku. Chrám byl opuštěn ve čtvrtém století našeho letopočtu a v průběhu staletí se postupně rozpadal. V 19. století byl vykopán a jeho ruiny jsou dnes přístupné veřejnosti. Popis Chrám v Isthmii byl obdélníková stavba o délce 40,05 m a šířce 14,018 m. Byl postaven z vápence a měl šest dórských sloupů na přední a zadní straně a patnáct sloupů na každé boční straně. Vnitřek chrámu byl rozdělen na cella, kde byla umístěna kultovní socha Poseidona, a pronaos, který sloužil jako vchod do celly. Cella byla obklopena kolonádou, která ji oddělovala od pronaosu. Význam Chrám v Isthmii byl jedním z nejdůležitějších náboženských center ve starověkém Řecku. Byl místem konání isthmických her, jedněch z nejdůležitějších panhelénských her. Chrám byl také významným místem uctívání Poseidona, boha moře a zemětřesení. Ruiny chrámu v Isthmii jsou dnes důležitou turistickou atrakcí a připomínkou slávy starověkého Řecka.
Lidé moře Lidé moře jsou hypotetickou námořní konfederací, která zaútočila na starověký Egypt a další regiony ve východním Středomoří před a během kolapsu pozdní doby bronzové (1200 – 900 př. n. l.). Po vytvoření tohoto konceptu v 19. století se vpády Lidí moře staly jednou z nejslavnějších kapitol egyptské historie, vzhledem k jejich spojení, jak řekl Wilhelm Max Müller, s "nejdůležitějšími otázkami etnografie a primitivní historií klasických národů". Původ Lidí moře není zdokumentován. Předpokládá se, že Lidé moře pocházeli z řady různých míst, jako je západní Anatolie, Egejské moře, středomořské ostrovy a jižní Evropa. Přestože archeologické důkazy neobsahují odkaz na migraci, předpokládá se, že Lidé moře pluli po východním Středomoří a napadali Anatolii, Sýrii, Fénicii, Kanaan, Kypr a Egypt ke konci doby bronzové. Francouzský egyptolog Emmanuel de Rougé poprvé použil termín peuples de la mer (doslovně "lidé moře") v roce 1855 v popisu reliéfů na Druhém pylonu v Medinet Habu, které dokumentují 8. rok vlády Ramesse III. Na konci 19. století Gaston Maspero, de Rougův nástupce na Collège de France, následně zpopularizoval termín "Lidé moře" a související migrační teorii. Od počátku 90. let 20. století je jeho migrační teorie zpochybňována řadou vědců. Lidé moře zůstávají pro většinu moderních vědců neidentifikováni a hypotézy týkající se původu různých skupin jsou zdrojem mnoha spekulací. Existující teorie různě předpokládají, že šlo o kterékoli z několika egejských kmenů, lupiče ze střední Evropy, rozptýlené vojáky, kteří se obrátili na pirátství nebo se stali uprchlíky, nebo dokonce migranty spojené s přírodními katastrofami, jako jsou zemětřesení nebo klimatické změny.
Nusantao: Námořní obchodní a komunikační síť v Asii a Tichomoří Hypotéza Wilhelma Solheima předpokládá existenci Nusantao Maritime Trading and Communication Network (NMTCN), tedy námořní obchodní a komunikační sítě, která se poprvé objevila v asijsko-tichomořském regionu v neolitu, tedy zhruba kolem roku 5000 př. n. l. Nusantao je umělý termín, který Solheim vytvořil z austronéských kořenů nusa (ostrov) a tao (člověk, lid). Solheimova teorie je alternativní hypotézou k rozšíření austronéské jazykové rodiny v jihovýchodní Asii. Oproti tomu stojí obecně přijímanější hypotéza z Tchaj-wanu (OOT) od Petera Bellwooda. Solheim zdůrazňuje kulturní aspekty jihovýchodních Asiatů, zatímco Bellwoodova teorie se více zaměřuje na jazykový původ lidí. Solheim poprvé představil svůj koncept v roce 1964. NMTCN se snaží vysvětlit šíření kulturních rysů v celém asijsko-tichomořském regionu, což je vzor, který neodpovídá předpovědím šíření kultury prostřednictvím teorií jednoduché migrace. Dnes je to jedna z dominantních teorií raného osídlení jihovýchodní Asie. Solheim naznačuje, že "pokud se prvky kultury šíří migracemi, pak by se šíření odehrávalo především jedním směrem." Domnívá se, že vzhledem k tomu, že vzor kulturní difúze v asijsko-tichomořském regionu se šíří všemi směry, je pravděpodobné, že se šíření kulturních rysů odehrávalo prostřednictvím nějaké obchodní sítě, nikoli prostřednictvím série migrací. V Solheimově hypotéze jsou lidé, kteří tuto obchodní síť tvořili, označováni jako "Nusantao". Nusantao nyní definuji jako domorodce z jihovýchodní Asie a jejich potomky s námořní kulturou od jejich počátků, tyto počátky pravděpodobně na jihovýchodě ostrovní jihovýchodní Asie kolem roku 5000 př. n. l. nebo možná i dříve. Většina Nusantao pravděpodobně mluvila příbuzným nebo předaustronéským jazykem, ale pravděpodobně někteří mluvili také neaustronéským jazykem. Nemyslel jsem si, že by neaustronéští mluvčí byli Nusantao. Podle recenze Solheimovy knihy Archeologie a kultura v jihovýchodní Asii: Rozplétání Nusantao se Solheim domníval, že kategorizace "Nusantao" je zastaralá a nepřesně nereprezentuje celou kulturu; později je nazval '"Austronésané" podle jejich identifikovaného jazyka. Solheim naznačuje, že existuje náznak námořní sítě, která sahá až do 30 000 př. n. l., když popisuje pohyb artefaktů, jak byly nalezeny na Filipínách, v severním Vietnamu, pobřežní jižní Číně, na Tchaj-wanu, v Koreji a Japonsku. Mezi artefakty, které jsou popisovány jako spojené s pěstováním rýže, patří stolové a krycí dolmeny, stupňovité a pediformní teslice a obyčejná keramika. Někteří lingvisté se domnívají, že to je důvod, proč existují určitá japonská slova, která byla vytvořena v jihovýchodní Asii; například druh rýže, javanica, je přítomen v Japonsku, ale pochází ze Sarawaku.
Talasokracie Talasokracie je stát, jehož říše se nachází především na moři, námořní říše nebo říše na moři. Tradiční talasokracie zřídka ovládají vnitrozemí, a to ani na svém domácím území. Příklady jsou fénické státy Týros, Sidón a Kartágo; italské námořní republiky Benátky a Janov ve Středomoří; dynastie Čóla v indickém státě Tamil Nadu; Ománská říše v Arábii a austronéské říše Šrívidžaja a Madžapahit v námořní jihovýchodní Asii. Talasokracie se tak liší od tradičních říší, kde se území státu, i když možná spojené hlavně nebo výhradně námořními cestami, obecně rozšiřují do vnitrozemí v tellurokracii („hegemonie založená na zemi“). Pojem talasokracie se může vztahovat také jednoduše k námořní nadvládě, a to ve vojenském nebo obchodním smyslu. Slovo talasokracie poprvé použili staří Řekové k popisu vlády minojské civilizace, jejíž moc závisela na jejím námořnictvu. Hérodotos rozlišoval námořní moc od pozemní moci a hovořil o potřebě čelit fénické talasokracii rozvojem řecké „říše moře“. Jeho realizace a ideologický konstrukt se nazývá maritimismus (jako v případě Estado Novo), na rozdíl od kontinentálního přístupu.
Podmořský průzkum je zkoumání jakéhokoli podvodního prostředí, ať už přímým pozorováním průzkumníka, nebo dálkovým pozorováním a měřením pod vedením vyšetřovatelů. Cílený průzkum je nejúčinnější metodou, jak zvýšit porozumění oceánu a dalších podvodních oblastí, aby mohly být efektivně spravovány, chráněny, regulovány a jejich zdroje objevovány, využívány a využívány. Méně než 10 % oceánu bylo zmapováno v jakýchkoli detailech, méně bylo vizuálně pozorováno a celková rozmanitost života a distribuce populací je podobně nejasná. Typy průzkumu zahrnují zkoumání tvaru a rozsahu vodní plochy nebo její části, zkoumání geologických charakteristik podvodního prostředí a sladkovodních ekvivalentů a zkoumání geologické struktury, vrstev a sedimentů ležících pod vodní plochou, zkoumání fyzikálních a ekologických charakteristik vodní plochy a jejích geografických rysů, objevování a zkoumání vraků lodí a archeologických nalezišť a přímé a dálkové vizuální pozorování toho, co tam je. Oceány lze rozdělit na hluboký oceán a pobřežní vody. Vnitrozemské vody jsou většinou sladké a sestávají z řek, jezer a podzemní vody, z nichž některé jsou v nepřístupných jeskyních. Podmořský průzkum je z velké části nedávným vývojem, protože se spoléhá na poměrně pokročilou technologii na téměř celém příslušném území.
Podvodní archeologie Podvodní archeologie je archeologie provozovaná pod vodou. Stejně jako všechny ostatní odvětví archeologie se vyvinula z kořenů v prehistorii a v klasické éře a zahrnuje lokality z historických a průmyslových období. Její přijetí bylo poměrně pozdním vývojem kvůli obtížím při přístupu a práci na podvodních lokalitách a protože aplikace archeologie na podvodní lokality zpočátku vycházela ze dovedností a nástrojů vyvinutých vyprošťovači vraků. V důsledku toho podvodní archeologie zpočátku bojovala o to, aby se etablovala jako skutečný archeologický výzkum. To se změnilo, když univerzity začaly vyučovat tento předmět a teoretická a praktická základna pro tento obor byla pevně stanovena na konci 80. let 20. století. Podvodní archeologie má nyní řadu odvětví, včetně námořní archeologie: vědecky podložené studium minulého lidského života, chování a kultur a jejich aktivit ve, na, kolem a (v poslední době) pod mořem, v ústích řek a řekách. Toho se nejčastěji dosahuje pomocí fyzických pozůstatků nalezených ve slané nebo sladké vodě nebo pod ní nebo pohřbených pod podmáčeným sedimentem. V posledních letech se jako oprávněná aktivita objevilo také studium potopených míst z druhé světové války a potopených letadel ve formě podvodní letecké archeologie. Přestože je často mylně chápána jako taková, podvodní archeologie se neomezuje pouze na studium vraků lodí. Změny hladiny moře v důsledku místních seismických událostí, jako jsou zemětřesení, která zdevastovala Port Royal a Alexandrii, nebo rozsáhlejší klimatické změny v kontinentálním měřítku, znamenají, že některá místa lidského osídlení, která byla kdysi na souši, jsou nyní ponořena. Na konci poslední doby ledové byla Severní moře velká pláň a antropologický materiál, stejně jako pozůstatky zvířat, jako jsou mamuti, jsou někdy vyloveny vlečnými sítěmi. Také proto, že lidské společnosti vždy využívaly vodu, někdy ještě existují pozůstatky staveb, které tyto společnosti postavily pod vodou (jako jsou základy crannogů, mostů a přístavů), když stopy na souši byly ztraceny. V důsledku toho podvodní archeologická naleziště pokrývají širokou škálu, včetně: potopených původních nalezišť a míst, kde lidé kdysi žili nebo je navštívili, která byla následně pokryta vodou kvůli stoupající hladině moře; studny, cenoty, vraky (vraky lodí; letadla); pozůstatky staveb vytvořených ve vodě (jako jsou crannogy, mosty nebo přístavy); další přístavní stavby; místa s odpadem nebo troskami, kde lidé likvidovali svůj odpad, odpadky a další předměty, jako jsou lodě, letadla, munice a stroje, vyhozením do vody. Podvodní archeologie často doplňuje archeologický výzkum na suchozemských nalezištích, protože obě jsou často propojeny mnoha různými prvky, včetně geografických, sociálních, politických, ekonomických a dalších úvah. V důsledku toho může studium archeologické krajiny zahrnovat multidisciplinární přístup vyžadující zapojení mnoha specialistů z různých oborů, včetně prehistorie, historické archeologie, námořní archeologie a antropologie. Existuje mnoho příkladů. Jedním z nich je vrak lodi VOC Zuytdorp, která se potopila v roce 1711 na pobřeží západní Austrálie, kde existuje značná spekulace, že někteří členové posádky přežili a poté, co se usadili na břehu, smísili se s domorodými kmeny z oblasti. Archeologický podpis na tomto místě se nyní také rozšiřuje na interakci mezi domorodým obyvatelstvem a evropskými pastevci, kteří vstoupili do oblasti v polovině 19. století.
Archeologie lodních vraků
Archeologie lodních vraků je oborem archeologie, který se specializuje především na studium a průzkum lodních vraků. Kombinuje archeologické techniky s technikami potápění, aby se stala podvodní archeologií. Nicméně, lodní vraky jsou objevovány na tom, co se stalo podvodními nalezištěmi.
Je nutné porozumět procesům a teoriím, kterými se vytváří místo vraku, aby bylo zohledněno zkreslení v materiále způsobené filtrováním a mícháním materiálových pozůstatků, ke kterým docházelo během a po ztroskotání.
Než loď ztroskotala, fungovala jako organizovaný stroj a její posádka, vybavením, pasažéři a zboží musely být považovány za systém. Materiální pozůstatky by měly obsahovat vodítka k funkcí plavby, navigace a pohonu, stejně jako k životu na lodi. Tyto vodítka mohou také naznačovat, jak loď fungovala, zejména ve vztahu ke společenským, politickým a ekonomickým systémům.
Tato podvodní naleziště lodních vraků jsou chráněna Úmluvou UNESCO.
Procesy a teorie vzniku místa vraku
Místo vraku se vytváří v průběhu času složitou interakcí fyzikální, chemické a biologické činnosti. Hned po potopení lodi začíná proces rozkladu, kdy organické materiály, jako je dřevo a plátno, jsou rozkládány bakteriemi a jinými organismy. Neorganické materiály, jako je kov a sklo, jsou méně náchylné k rozkladu, ale mohou být stále poškozeny korozí a erozi.
Postupem času se na místo vraku ukládají sedimenty, které jej postupně pokrývají. Sedimenty mohou chránit místo vraku před dalším poškozením, ale mohou také znesnadnit jeho průzkum.
Místo vraku může být také ovlivněno lidskou činnosti. Lodní vraky mohou být záměrně potopené, aby vytvořily umělé útesy nebo vlnolam, nebo mohou být vypleněny pro jejich artefakty.
Distorze v materiále
Distorze v materiále, ke kterým docházelo během a po ztroskotání, mohou zkomplikovat interpretaci archeologického naleziště. Tyto distorze mohou být způsobeny řadou faktorů, včetně:
Pohyb: Ztroskotání lodi může způsobit, že se její trosky rozptýlí na velké ploše. To může znesnadnit nalezení a identifikaci všech částí vraku.
Usazování: Sedimenty se mohou na místě vraku usazovat nerovnoměrně, což může pohřbít některé artefakty a odhalit ostatní.
Koroze a eroze: Koroze a eroze mohou poškodit nebo zničit artefakty, což znesnadňuje jejich identifikaci a interpretaci.
Biologická aktivita: Bakterie a další organismy mohou rozložit organické materiály, jako je dřevo a plátno, což může zanechat za sebou jen stopy po jejich přítomnosti.
Archeologické techniky
Archeologové používají řadu technik k průzkumu lodních vraků. Tyto techniky zahrnují:
Průzkum: Archeologové nejprve provedou průzkum místa vraku, aby zmapovali jeho rozložení a určili jeho stav. To lze provést pomocí řady technik, včetně dálkového průzkumu, potápění a podvodních kamer.
Vykopávky: Archeologové mohou provádět vykopávky na místě vraku, aby odkryli artefakty a další důkazy. Vykopávky se provádějí opatrně, aby se minimalizovalo poškození místa vraku.
Konzervace: Archeologové pracují na konzervaci artefaktů z místa vraku, aby je ochráнили před dalším poškozením. Konzervační techniky mohou zahrnovat čištění, opravu a stabilizaci artefaktů.
Význam archeologie lodních vraků
Archeologie lodních vraků je důležitým oborem, který nám může pomoci porozumět historii lodní dopravy, obchodu a války. Lodní vraky mohou také obsahovat cenné artefakty, které nám mohou pomoci dozvědět se více o životě v minulosti.
Archeologie lodních vraků se používá k ochraně a zachování podvodního kulturního dědictví. Lodní vraky jsou důležitou součástí naší sdílené minulosti a je důležité je chránit pro současné i pro příští generace.