Bitva u Salamíny Úvod Bitva u Salamíny byla námořní bitva, která se odehrála v roce 306 př. n. l. u břehů ostrova Kypr. V bitvě se střetly flotily Ptolemaia I. Sótéra, vládce Egypta, a Antigona I. Monofthalma, vládce Makedonie a většiny Malé Asie. Pozadí Po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. se jeho říše rozpadla a jeho bývalí generálové, známí jako diadochové, bojovali o kontrolu nad jeho územím. Ptolemaios ovládl Egypt a Kypr, zatímco Antigonos se stal nejvýznamnějším diadochem v Malé Asii a Levantě. Průběh bitvy V roce 306 př. n. l. vyslal Antigonos svého syna Démétria Poliorkéta, aby napadl Kypr, který sloužil Ptolemaiovi jako základna pro operace proti Antigonovým územím. Démétrios přistál na severovýchodním pobřeží ostrova a postupoval k Salamíně, kde porazil Ptolemaiova bratra Meneláa v bitvě a oblehl město. Meneláos dokázal Démétriovým útokům vzdorovat až do příchodu posil. Ptolemaios osobně vedl velkou záchrannou výpravu s cílem chytit Démétria mezi svými silami a silami Meneláa, kteří vyrazili ze Salamíny. Démétrios podstoupil vypočítavé riziko, když ponechal jen malou sílu, aby zadržela Meneláa, a soustředil většinu svých sil proti Ptolemaiovi. Následující bitva byla pro Démétria úplným vítězstvím, který zničil nebo zajal většinu Ptolemaiovy flotily a armády. Po bitvě se Meneláos a jeho muži vzdali a zbytek Kypru byl Démétriem dobyt. V důsledku tohoto vítězství si Antigonos přisvojil královský titul, který byl uvolněný od zavraždění Alexandrova nezletilého syna, a brzy ho následovali i ostatní diadochové. Význam Bitva u Salamíny byla významným milníkem ve válkách diadochů. Znamenala začátek Démétriovy kariéry jako jednoho z nejvýznamnějších vojenských velitelů své doby a potvrdila Antigonovu dominanci ve východním Středomoří. Dopad Bitva měla dalekosáhlé důsledky pro helénistický svět. Vedla k rozdělení Alexandrovy říše na několik samostatných království a zahájila éru soupeření a konfliktů mezi diadochy, která trvala několik desetiletí.
Římský ústup z Afriky (255 př. n. l.) Římský ústup z Afriky byl pokusem Římské republiky v roce 255 př. n. l. zachránit přeživší ze své poražené expediční síly do Kartága v Africe během první punské války. Velké flotile pod velením Servia Fulvia Paetina Nobiliora a Marca Aemilia Paulla se podařilo úspěšně evakuovat přeživší po porážce zachycující kartáginské flotily, ale při návratu ji zasáhla bouře a ztratila většinu svých lodí. Římané vpadli do kartaginské vlasti (na území dnešního severovýchodního Tuniska) v roce 256 př. n. l. Po počátečních úspěších zanechali sílu 15 500 mužů, aby udrželi svůj zábor přes zimu. Tato síla pod velením Marca Atilia Regulama byla rozhodujícím způsobem poražena v bitvě u Tunisu na jaře roku 255 př. n. l., což vedlo k Regulovu zajetí. Dva tisíce přeživších bylo obléháno v přístavu Aspis. Římská flotila 390 válečných lodí byla vyslána, aby je zachránila a evakuovala. Kartáginská flotila 200 lodí je zachytila u mysu Hermaeum (moderní mys Bon nebo Ras ed-Dar), severně od Aspisu. Kartáginci byli poraženi se 114 svými loděmi zajatými i s jejich posádkami a 16 potopenými. Římské ztráty nejsou známy; většina moderních historiků předpokládá, že žádné nebyly. Římané přistáli v Aspisu, vyrazili, rozptýlili obléhající a přepadli okolní zemi kvůli jídlu. Všichni se poté znovu nalodili a odjeli do Itálie. U jihovýchodního cípu Sicílie se zvedla náhlá letní bouře a zpustošila římskou flotilu. Z jejich celkového počtu 464 válečných lodí bylo potopeno 384, stejně jako 300 transportů; a více než 100 000 mužů bylo ztraceno. Přes těžké ztráty na obou stranách válka pokračovala dalších 14 let, většinou na Sicílii nebo v nedalekých vodách, než skončila římským vítězstvím.
Bitva u mysu Eknómu Bitva u mysu Eknómu byla námořní bitva, která se odehrála u jižního pobřeží Sicílie v roce 256 př. n. l. mezi flotilami Kartága a Římské republiky během první punské války (264–241 př. n. l.). Kartáginské flotile velel Hanno a Hamilkar; římské flotile společně konzulové daného roku, Marcus Atilius Regulus a Lucius Manlius Vulso Longus. Výsledkem bylo jednoznačné vítězství Římanů. Římská flotila 330 válečných lodí plus neznámý počet transportních lodí vyplul z Ostie, přístavu Říma, a krátce před bitvou nalodil přibližně 26 000 vybraných legionářů. Plánovali přeplout do Afriky a napadnout kartáginskou domovinu v dnešním Tunisku. Kartáginci si byli vědomi římských záměrů a shromáždili všechny dostupné válečné lodě, 350, u jižního pobřeží Sicílie, aby je zachytili. S celkovým počtem asi 680 válečných lodí přepravujících až 290 000 posádky a námořníků byla bitva pravděpodobně největší námořní bitvou v historii podle počtu zapojených bojovníků. Když se flotily setkaly, Kartáginci převzali iniciativu a bitva se rozdělila do tří samostatných konfliktů, kde Kartáginci doufali, že jejich lepší schopnosti ovládání lodí rozhodnou. Po dlouhém a zmateném dni bojů byli Kartáginci rozhodně poraženi a ztratili 30 potopených a 64 zajatých lodí, zatímco Římané ztratili 24 potopených lodí.
Bitva u Hellespontu byla jednou ze dvou námořních bitev, které proběhly v roce 324 našeho letopočtu mezi konstantinovským loďstvem vedeným Crispem, nejstarším synem Konstantina I., a větším loďstvem pod velením Liciniova admirála Abanta (nebo Amanda). Přestože byl Crispův počet lodí nižší, dosáhl naprostého vítězství. Pozadí Po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. se jeho říše rozpadla na několik menších království. Jedním z těchto království byla Thrákie, kterou vládl Lysimachos. Lysimachos byl jedním z Alexandrových generálů a stal se jedním z Diadochů, kteří bojovali o kontrolu nad Alexandrovou říší. V roce 301 př. n. l. se Lysimachos spojil s Cassandrem, dalším z Diadochů, aby porazili Antigona, dalšího z Diadochů. Po vítězství se Lysimachos a Cassander rozdělili Alexandrovou říši mezi sebe. Lysimachos získal Thrákii a Cassander získal Makedonii. V roce 281 př. n. l. byl Lysimachos zabit v bitvě u Ipsusu, další bitvě Diadochů. Jeho království bylo rozděleno mezi jeho generály a Thrákie se stala nezávislým královstvím. Bitva u Hellespontu V roce 324 našeho letopočtu se Licinius, který vládl východní části Římské říše, pokusil napadnout Konstantina I., který vládl západní části Římské říše. Licinius shromáždil velké loďstvo a pokusil se přepravit své vojáky přes Hellespont, což je úžina oddělující Evropu od Asie. Constantinus shromáždil své vlastní loďstvo a postavil se Liciniovi u Hellespontu. Konstantinovo loďstvo bylo menší než Liciniovo, ale bylo lépe vycvičené a vybavené. Dne 3. července 324 našeho letopočtu se obě loďstva střetla v bitvě u Hellespontu. Bitva byla tvrdá, ale nakonec Konstantinovo loďstvo zvítězilo. Liciniovo loďstvo bylo zničeno a Licinius sám byl zajat. Důsledky Bitva u Hellespontu byla významným vítězstvím pro Konstantina I. a znamenala konec Liciniovy vlády. Konstantin se stal jediným vládcem Římské říše a nastolil období míru a prosperity. Bitva u Hellespontu je také významná, protože se jednalo o jednu z prvních bitev, ve kterých byla použita dělost. Konstantinovo loďstvo bylo vybaveno velkým počtem dělostřeleckých kusů, které pomohly zničit Liciniovo loďstvo. Bitva u Hellespontu je dodnes studována jako jeden z nejvýznamnějších námořních střetů v historii.
Bitva u Mylae Bitva u Mylae se odehrála v roce 260 př. n. l. během první punské války a byla první skutečnou námořní bitvou mezi Kartágem a Římskou republikou. Tato bitva byla klíčová v římském vítězství u Mylae (dnešní Milazzo) i na samotné Sicílii. Označila také první římský námořní triumf a první použití korvu v bitvě. Pozadí První punská válka začala v roce 264 př. n. l., když se Řím zapojil do konfliktu mezi Kartágem a Messanskou republikou na Sicílii. Kartágo, mocná námořní velmoc, ovládalo většinu Sicílie, zatímco Řím byl především suchozemská mocnost. Přípravy Římané si uvědomovali, že aby mohli zvítězit nad Kartágem, musí vybudovat vlastní námořnictvo. V roce 261 př. n. l. začali stavět flotilu 100 quinquerem (pětiveslic) a 20 trirem (trojveslic). Gaius Duilius byl jmenován velitelem flotily. Kartágo mělo mnohem větší námořnictvo, které čítalo 130 quinquerem a trirem pod velením Hannibala Gisca. Kartaginské lodě byly lépe vybavené a měly zkušenější posádky. Bitva Dne 260 př. n. l. se obě flotily setkaly u pobřeží Mylae na severní Sicílii. Římané použili inovativní zařízení nazývané corvus, což byl můstek, který umožnil jejich vojákům nastoupit na nepřátelské lodě a bojovat zblízka. Corvus se ukázal jako rozhodující faktor v bitvě. Římské lodě byly těžší a stabilnější než kartaginské lodě, což jim umožnilo efektivněji používat corvus. Kartaginské lodě byly také přeplněné vojáky, což ztěžovalo jejich manévrování. Bitva trvala několik hodin a byla zuřivá. Nakonec Římané zvítězili a potopili nebo zajali 50 kartaginských lodí, včetně sedmi lodí se sedmi veslicemi, což byl nejvyšší typ kartaginské válečné lodi. Kartaginské ztráty na životech činily 10 000 mužů, zatímco římské ztráty byly mnohem nižší. Důsledky Vítězství u Mylae bylo pro Řím obrovským překvapením. Prokázalo, že Římané byli schopni porazit Kartágo na moři, a dalo jim kontrolu nad Messinskou úžinou. Vítězství také zvýšilo morálku Římanů a podkopalo důvěru Kartáginců. Bitva u Mylae byla prvním významným římským námořním vítězstvím a označila začátek římské námořní dominance ve Středomoří. Válka pokračovala dalších 22 let, ale Řím nakonec zvítězil a získal kontrolu nad Sicílií, Sardinií a Korsikou.
Bitva u Chiu Bitva u Chiu se odehrála v roce 201 př. n. l. mezi flotilou Filipa V. Makedonského a spojenou flotilou Rhodu, Pergamu, Byzancie a Kyziku. Krétská válka začala v roce 205 př. n. l., kdy Makedonci a jejich pirátští a krétští spojenci začali útočit na rhodské lodě, protože Rhodos měl nejbohatší obchodní flotilu v Egejském moři. Námořnictva rhodských spojenců Pergamu, Byzancie a Kyziku se připojila k rhodské flotile a poté porazila makedonskou flotilu u Chiu. Pozadí Krétská válka byla námořní konflikt mezi Makedonií a Rhodem a jeho spojenci. Válka začala v roce 205 př. n. l., když Makedonci a jejich spojenci začali útočit na rhodské lodě. Rhodos byl významným obchodním městem a měl mocnou flotilu, která chránila jeho obchodní zájmy. Makedonci se pokusili rozšířit svou moc v Egejském moři a považovali Rhodos za hrozbu. Rhodos se spojil s Pergamem, Byzancí a Kyzikem, aby vytvořil alianci proti Makedonii. Bitva Bitva u Chiu se odehrála v roce 201 př. n. l. u pobřeží ostrova Chios. Makedonská flotila byla vedena králem Filipem V. Makedonským. Spojenecká flotila byla vedena Theofiliscem z Rhodu. Makedonská flotila měla asi 200 lodí, zatímco spojenecká flotila měla asi 100 lodí. Bitva byla tvrdě bojovaná a trvala několik hodin. Nakonec spojenecká flotila zvítězila a potopila 92 makedonských lodí a zajala dalších 7. Makedonci ztratili v bitvě asi 9 000 mužů, zatímco spojenci ztratili pouze asi 60 mužů. Důsledky Bitva u Chiu byla významným vítězstvím pro Rhodos a jeho spojence. Zastavila makedonskou expanzi v Egejském moři a upevnila postavení Rhodu jako námořní mocnosti. Válka pokračovala ještě několik let, ale Makedonie již nebyla schopna ohrozit Rhodos nebo jeho spojence. Krétská válka skončila v roce 200 př. n. l. mírovou smlouvou, která obnovila status quo před válkou.
Bitva u Naulochu Námořní bitva u Naulochu (italsky: Battaglia di Nauloco) se odehrála 3. září 36 př. n. l. mezi loďstvy Sexta Pompeia a Marka Vipsania Agrippy u Naulochu na Sicílii. Vítězství Agrippy, admirála Octaviana, znamenalo konec pompejské rezistence proti druhému triumvirátu. Pozadí Po zavraždění Julia Caesara v roce 44 př. n. l. se římská republika ocitla v chaosu. V roce 43 př. n. l. se Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus spojili ve druhém triumvirátu, aby obnovili pořádek. Sextus Pompeius, syn Gnaea Pompeia Magna, se však postavil proti triumvirům a ovládl Sicílii. Pompeius vybudoval silné námořnictvo a ovládl dodávky obilí do Říma. To vyvolalo obavy triumvirů, kteří se rozhodli Pompeia porazit. V roce 36 př. n. l. vyslal Octavianus Agrippu, aby Pompeia napadl. Bitva Agrippův plán spočíval v tom, že využije rychlosti a manévrovatelnosti svých lodí, aby obklíčil a porazil Pompeiovo těžší loďstvo. Bitva začala kolem poledne a trvala několik hodin. Agrippův plán fungoval dokonale. Jeho lodě obklíčily Pompeiovo loďstvo a začaly je ničit. Pompeius se snažil uniknout, ale jeho lodě byly příliš pomalé. Agrippův útok byl neúprosný a Pompeiovo loďstvo bylo nakonec zničeno. Důsledky Bitva u Naulochu byla rozhodujícím vítězstvím pro Octaviana a triumvirát. Pompeius byl poražen a jeho námořnictvo bylo zničeno. Sicílie byla dobyta a dodávky obilí do Říma byly zajištěny. Vítězství u Naulochu znamenalo konec pompejské rezistence a upevnilo Octavianovu moc. V roce 31 př. n. l. se stal jediným vládcem Říma a přijal titul Augustus. Římská republika se stala Římskou říší a začalo období míru a prosperity známé jako Pax Romana. Význam Bitva u Naulochu byla významnou událostí v římských dějinách. Byla to rozhodující bitva, která ukončila sicilskou revoltu a vedla ke vzestupu Octaviana Augusta. Bitva také demonstrovala důležitost námořní síly v římské válce a byla předzvěstí budoucích římských námořních vítězství.
Bitva u Aegatských ostrovů Bitva u Aegatských ostrovů byla námořní bitva, která se odehrála 10. března 241 př. n. l. mezi flotilami Kartága a Říma během první punské války. Odehrála se u Aegatských ostrovů, u západního pobřeží ostrova Sicílie. Kartágincům velel Hanno a Římanům celkově Gaius Lutatius Catulus, ale během bitvy velel Quintus Valerius Falto. Jednalo se o finální a rozhodující bitvu 23 let trvající první punské války. Římská armáda několik let blokovala Kartágince v jejich posledních pevnostech na západním pobřeží Sicílie. Římané, kteří byli téměř na mizině, si půjčili peníze na stavbu námořní flotily, kterou použili k rozšíření blokády na moře. Kartáginci shromáždili větší flotilu, kterou chtěli použít k dodání zásob na Sicílii. Poté by nalodilo velkou část kartáginské armády umístěné tam jako námořníky. Byla zachycena římskou flotilou a v těžkém boji lépe vycvičení Římané porazili nedostatečně obsazenou a špatně vycvičenou kartáginskou flotilu, která byla dále znevýhodněna tím, že byla naložena zásobami a ještě nenalodila svůj plný počet námořníků. V důsledku toho Kartágo požádalo o mír a souhlasilo s Lutatiovou smlouvou, podle které Kartágo postoupilo Sicílii Římu a zaplatilo značné reparace. Od té doby byl Řím vedoucí vojenskou mocností v západním Středomoří a stále více i v celém středomořském regionu. Pozadí První punská válka začala v roce 264 př. n. l., když se Řím a Kartágo střetly o kontrolu nad Sicílií. Válka se zpočátku nevyvíjela dobře pro Řím, který utrpěl několik porážek na moři. V roce 260 př. n. l. však Římané vyhráli rozhodující vítězství v bitvě u Mylae a získali kontrolu nad Messinskou úžinou. V následujících letech Římané postupně vytlačovali Kartágince ze Sicílie, až jim zůstala jen hrstka pevností na západním pobřeží. V roce 241 př. n. l. se Kartáginci rozhodli pokusit se prolomit římskou blokádu a znovu zásobit své síly na Sicílii. Shromáždili velkou flotilu 250 quinquerem, kterou velel Hanno. Římané pod vedením Gaia Lutatia Catula měli také velkou flotilu, ale byla menší než kartáginská, měla asi 200 quinquerem. Bitva Dne 10. března 241 př. n. l. se obě flotily setkaly u Aegatských ostrovů. Římská flotila byla rozdělena do tří divizí, zatímco kartáginská flotila byla rozdělena do čtyř divizí. Bitva začala tím, že Římané zaútočili na kartáginské centrum. Kartáginci se bránili urputně, ale Římané byli nakonec schopni prolomit jejich linii. Poté Římané zaútočili na kartáginské křídla a také je porazili. Kartáginci byli poraženi a ztratili 50 quinquerem potopených a 70 zajatých. Římané ztratili 30 quinquerem potopených a 50 poškozených. Kartáginci také ztratili 10 000 mužů, zatímco Římané ztratili jen málo mužů. Následky Bitva u Aegatských ostrovů byla rozhodujícím vítězstvím pro Řím. Kartágo bylo nuceno požádat o mír a v roce 241 př. n. l. byla podepsána Lutatiova smlouva. Smlouva stanovila, že Kartágo postoupí Sicílii Římu a zaplatí značné reparace. Kartágo také souhlasilo s tím, že nebude bez souhlasu Říma válčit s žádným státem na Sicílii nebo v Itálii. Bitva u Aegatských ostrovů byla významným milníkem v římských dějinách. Byla to první velká námořní bitva, kterou Řím vyhrál, a pomohla učinit z Říma dominantní mocnost ve Středomoří.
Bitva u Mykalé Bitva u Mykalé byla jednou ze dvou hlavních bitev (druhou byla bitva u Platají), které ukončily druhou perskou invazi do Řecka během řecko-perských válek. Odehrála se 27. srpna 479 př. n. l. na svazích hory Mykalé na pobřeží Iónie naproti ostrovu Samos. Bitva se odehrála mezi aliancí řeckých městských států, včetně Sparty, Atén a Korintu, a perskou říší Xerxa I. Předchozího roku perská invazní armáda vedená samotným Xerxem zvítězila v bitvách u Thermopyl a Artemisium a dobyla Thesálii, Boiótii a Attiku. V následné bitvě u Salamíny však spojené řecké námořnictvo vybojovalo nepravděpodobné vítězství a zabránilo tak dobytí Peloponésu. Xerxes se poté stáhl a zanechal svého generála Mardoniosa se značnou armádou, aby příští rok dokončil Řeky. V létě roku 479 př. n. l. Řekové shromáždili armádu a vyrazili, aby se postavili Mardoniosovi v bitvě u Platají. Současně spojené loďstvo vypluly na Samos, kde sídlily demoralizované zbytky perského námořnictva. Peršané, kteří se chtěli vyhnout bitvě, přirazili své loďstvo pod svahy Mykalé a s podporou perské armádní skupiny postavili opevněný tábor. Řecký velitel Leotychidés se rozhodl na Peršany přesto zaútočit a vysadil k tomu účelu námořní pěchotu. Přestože perské síly kladly houževnatý odpor, těžce obrnění řecké hoplíti opět prokázali svou převahu v boji a nakonec perské vojáky porazili, kteří uprchli do svého tábora. Iónské řecké kontingenty v perské armádě zběhly a tábor byl napaden a velké množství Peršanů pobito. Perské lodě byly poté zajaty a spáleny. Úplné zničení perského námořnictva spolu se zničením Mardoniovy armády u Platají (údajně ve stejný den jako bitva u Mykalé) rozhodně ukončilo invazi do Řecka. Po Platajích a Mykalé přešli spojenci Řekové do ofenzívy proti Peršanům, což znamenalo novou fázi řecko-perských válek. Přestože byla Mykalé v každém ohledu rozhodujícím vítězstvím, zdá se, že jí nebyla přisuzována stejná důležitost (ani v té době) jako například aténské vítězství v bitvě u Marathonu nebo dokonce řecká porážka v bitvě u Thermopyl.
Beranění je technika používaná v leteckém, námořním a pozemním boji. Pojem pochází z beranidla, obléhací zbraně používané ke zboření opevnění nárazem beranidla, a nakonec od berana. V boji tedy beranění znamená udeřit do cíle tím, že se do něj nabouráte. Dnes jsou ruční beranidla jedním z mnoha nástrojů používaných donucovacími orgány a vojenským personálem k prolamování dveří. Násilný vstup zločinců byl proveden pomocí takových metod, jako jsou vozidla narážející do budov. Historie Beranění je jednou z nejstarších forem boje, která sahá až do starověku. První zaznamenané použití beranů bylo při obléhání města Trója v 13. století př. n. l. Řekové použili obrovské dřevěné beranidlo k rozbití městských hradeb a získání vstupu do města. Beranidla se v průběhu staletí používala v různých podobách. Římané vyvinuli obléhací věž, která nesla beranidlo a umožňovala vojákům útočit na hradby z výšky. Ve středověku se beranidla používala k dobývání hradů a pevností. V 19. století se beranění začalo používat v námořním boji. Parní lodě byly vybaveny berany, které používaly k potopení nepřátelských lodí. Beranění bylo také používáno v leteckém boji během první světové války. Moderní použití Dnes se beranění používá v různých formách. Ruční beranidla se používají k prolamování dveří a jiných bariér. Vojenská vozidla jsou někdy vybavena berany, které lze použít k ničení nepřátelských vozidel nebo opevnění. Beranění se také používá v policejních akcích. Například policie může použít beranidlo k prolomení dveří domu podezřelého zločince. Rizika Beranění je nebezpečná technika, která může vést ke zranění nebo smrti. Je důležité, aby byl personál, který používá beranidla, řádně vyškolen a vybaven. Závěr Beranění je mocná technika, která se používá v boji již po staletí. Dnes se beranění používá v různých formách, od ručních beranidel až po berany namontované na vozidlech. Je důležité, aby byl personál, který používá beranidla, řádně vyškolen a vybaven, aby se minimalizovala rizika spojená s touto technikou.