Pásmo Panamského průplavu (španělsky Zona del Canal de Panamá), též známé zkráceně jako Pásmo průplavu, byla koncese Spojených států amerických na území Panamské šíje, která existovala v letech 1903–1979. Tvořil ji Panamský průplav a oblast táhnoucí se zhruba pět mil (8 km) na každou stranu od osy průplavu, vyjma města Panama City a jeho přístavu. Hlavním městem bylo Balboa. Pásmo Panamského průplavu vzniklo 18. listopadu 1903 z území Panamy na základě Hay–Bunau-Varillovy smlouvy, která umožnila Spojeným státům výstavbu Panamského průplavu na tomto území. Pásmo existovalo až do 1. října 1979, kdy bylo opět začleněno do Panamy. V roce 1904 byla vyhlášena smlouva o Průplavu v Panamské šíji. V ní Panamská republika na věčné časy poskytla Spojeným státům právo užívat, okupovat a ovládat pás území a podmořského území pro stavbu, údržbu, provoz, sanitaci a ochranu průplavu. V letech 1903–1979 bylo území kontrolováno Spojenými státy, které je odkoupily od soukromých a veřejných vlastníků, postavily průplav a financovaly jeho výstavbu. Pásmo průplavu bylo zrušeno v roce 1979 na základě podmínek Torrijos–Carterových smluv uzavřených o dva roky dříve; samotný průplav byl později pod společnou kontrolou USA a Panamy, dokud nebyl v roce 1999 zcela předán Panamě.
Diego Rivera Diego Rivera, celým jménem Diego María de la Concepción Juan Nepomuceno Estanislao de la Rivera y Barrientos Acosta y Rodríguez, byl významný mexický malíř. Jeho velké fresky pomohly založit hnutí muralismu v mexickém i světovém umění. V letech 1922 až 1953 namaloval Rivera nástěnné malby mimo jiné v Mexico City, Chapingu a Cuernavaca v Mexiku a v San Franciscu, Detroitu a New Yorku ve Spojených státech. V roce 1931 se konala retrospektivní výstava jeho děl v Muzeu moderního umění v New Yorku; to bylo ještě před dokončením jeho série 27 nástěnných maleb známých jako Detroit Industry Murals. Rivera měl čtyři manželky a mnoho dětí, včetně nejméně jedné nemanželské dcery. Jeho první dítě a jediný syn zemřel ve věku dvou let. Jeho třetí manželkou byla mexická umělkyně Frida Kahlo, se kterou měl bouřlivý vztah, který trval až do její smrti. Jeho čtvrtou a poslední manželkou byla jeho agentka. Vzhledem k jeho významu v dějinách umění v zemi mexická vláda prohlásila Riverovy práce za monumentos históricos (historické památky). Od roku 2018 drží Rivera rekord v nejvyšší aukční ceně za dílo latinskoamerického umělce. Obraz z roku 1931 The Rivals, který byl součástí rekordní sbírky Peggy Rockefeller a Davida Rockefellera, se prodal za 9,76 milionu USD.
Latinskoamerické umění je souhrnné označení pro umělecký projev Jižní Ameriky, Střední Ameriky, Karibiku a Mexika, jakož i Latinoameričanů žijících v jiných regionech. Umění má kořeny v mnoha různých domorodých kulturách, které obývaly Ameriku před evropskou kolonizací v 16. století. Domorodé kultury si každá vyvinula propracované umělecké disciplíny, které byly silně ovlivněny náboženskými a duchovními zájmy. Jejich dílo je souhrnně známo a označováno jako předkolumbovské umění. Smíchání indiánských, evropských a afrických kultur vedlo k jedinečné mestické tradici. Předkolumbovské umění Předkolumbovské umění se vztahuje na umělecké výtvory vytvořené domorodými kulturami Ameriky před příchodem Evropanů v roce 1492. Zahrnuje širokou škálu uměleckých forem, jako je sochařství, keramika, malířství, textil a šperky. Předkolumbovské umění je často charakterizováno svým důrazem na symbolické a náboženské zobrazení. Mezi nejznámější příklady předkolumbovského umění patří sochy olmécké kultury, keramika mayské civilizace a textilní výrobky incké říše. Koloniální umění Koloniální umění se vztahuje na umělecké výtvory vytvořené v Latinské Americe během koloniálního období, které trvalo od 16. do 19. století. Koloniální umění bylo silně ovlivněno evropskými uměleckými styly, jako je barok a rokoko. Umělci však často začleňovali do svých děl také domorodé prvky. Mezi nejznámější příklady koloniálního umění patří obrazy mexického malíře Diega Rivery a sochy ekvádorského sochaře Manuela Chiliho Caspary. Moderní a současné umění Moderní a současné latinskoamerické umění se vyznačuje širokou škálou stylů a hnutí. Mezi nejvýznamnější umělce 20. století patří mexický malíř Frida Kahlo, kubánský malíř Wifredo Lam a brazilský architekt Oscar Niemeyer. Současní latinskoameričtí umělci pokračují v rozvíjení nových a inovativních uměleckých forem, které často zkoumají otázky identity, politiky a sociální spravedlnosti. Vliv latinskoamerického umění Latinskoamerické umění mělo významný vliv na světovou uměleckou scénu. Umělci z Latinské Ameriky byli průkopníky v používání nových materiálů a technik a jejich díla byla často vystavována v prestižních muzeích a galeriích po celém světě. Latinskoamerické umění pomohlo rozšířit hranice současného umění a nadále inspiruje umělce a diváky po celém světě.
Coolie Coolie je hanlivé označení pro nekvalifikované dělníky, obvykle indického nebo čínského původu. Slovo coolie poprvé použili evropští obchodníci v 16. století v Asii. V 18. století se tímto výrazem označovali migrující indičtí smluvní dělníci. V 19. století, v době britské koloniální éry, se tento výraz používal pro přepravu a zaměstnávání asijských dělníků na základě pracovních smluv na cukrových plantážích, na kterých dříve pracovali zotročení Afričané. Slovo má řadu negativních konotací. V moderní angličtině je obecně považováno za urážlivé. V Indii, zemi svého původu, je považováno za hanlivou nadávku. V mnoha ohledech je podobné španělskému výrazu peón, ačkoli oba výrazy se v některých zemích používají s různými konotacemi. Ve 21. století je coolie obecně považováno za rasovou nadávku pro Asiaty v Oceánii, Africe, jihovýchodní Asii a Americe, zejména v Karibiku. Slovo pochází ze 17. století na indickém subkontinentu a znamenalo "denní dělník"; od 20. století se toto slovo v Britské Indii používalo pro nosiče na železničních stanicích. Tento výraz se liší od slova "Dougla", které se vztahuje na lidi smíšeného afrického a indického původu. Coolie se místo toho používá pro lidi plnokrevného indického původu, jejichž předkové migrovali do bývalých britských kolonií v Africe, Asii a Karibiku. To platí zejména v Jižní Africe, východoafrických zemích, Trinidadu a Tobagu, Guyaně, Surinamu, Jamajce, dalších částech Karibiku, Mauriciu, Fidži a Malajském poloostrově. V moderní indické populární kultuře jsou coolie často zobrazováni jako hrdinové nebo antihrdinové z dělnické třídy. Mezi indické filmy oslavující coolie patří Deewaar (1975), Coolie (1983) a několik filmů s názvem Coolie No. 1 (vydaných v letech 1991, 1995 a 2020).
Smlouvy Torrijos-Carter Smlouvy Torrijos-Carter jsou dvě smlouvy podepsané Spojenými státy a Panamou ve Washingtonu, D.C. dne 7. září 1977, které nahradily Hay-Bunau-Varillovu smlouvu z roku 1903. Smlouvy zaručovaly, že Panama převezme kontrolu nad Panamským průplavem po roce 1999 a ukončí tak kontrolu nad průplavem, kterou USA vykonávaly od roku 1903. Smlouvy jsou pojmenovány po dvou signatářích, americkém prezidentovi Jimmy Carterovi a veliteli panamské národní gardy, generálu Omaru Torrijovi. První smlouva První smlouva je oficiálně nazvána Smlouva o trvalé neutralitě a provozování Panamského průplavu a je běžně známá jako "Smlouva o neutralitě". Podle této smlouvy si USA ponechaly trvalé právo bránit průplav před jakoukoli hrozbou, která by mohla narušit jeho trvalou neutrální službu lodím všech národů. Druhá smlouva Druhá smlouva je nazvána Smlouva o Panamském průplavu a stanovila, že od 12:00 dne 31. prosince 1999 převezme Panama plnou kontrolu nad provozem průplavu a stane se primárně zodpovědnou za jeho obranu. Význam Smlouvy Torrijos-Carter byly významným mezníkem ve vztazích mezi USA a Panamou. Ukončily kontrolu USA nad Panamským průplavem a umožnily Panamě převzít plnou kontrolu nad svým územím. Smlouvy také pomohly zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a podpořily stabilitu a prosperitu v regionu. Ratifikace Smlouvy Torrijos-Carter byly ratifikovány americkým Senátem dne 18. března 1978 a panamskou Národní legislativní radou dne 23. října 1977. Nabyly účinnosti dne 1. října 1979. Odkaz Smlouvy Torrijos-Carter zůstávají důležitým mezníkem ve vztazích mezi USA a Panamou. Ukazují na sílu diplomacie a význam respektování suverenity jiných národů.
Joaquín Torres-García Joaquín Torres García (28. července 1874 – 8. srpna 1949) byl významný uruguaysko-španělský umělec, teoretik a spisovatel, proslulý svým mezinárodním vlivem na moderní umění. Narodil se v Montevideu v Uruguayi, ale jeho rodina se přestěhovala do Katalánska ve Španělsku, kde začala jeho umělecká cesta. Jeho kariéra se rozvíjela v několika zemích, včetně Španělska, New Yorku, Itálie, Francie a Uruguaye. Jako zakladatel uměleckých škol a skupin významně založil první evropskou skupinu abstraktního umění Cercle et Carré (Kruh a čtverec) v Paříži v roce 1929, která zahrnovala Piet Mondriana a Kandinského. Odkaz Torrese-Garcíi je hluboce zakořeněn v jeho rozvoji moderního klasicismu a univerzálního konstruktivismu. Život a kariéra Joaquín Torres García se narodil 28. července 1874 v Montevideu v Uruguayi. Jeho otec, Joaquín Torres, byl katalánský obchodník a jeho matka, María García, byla uruguayská. V roce 1885 se jeho rodina přestěhovala do Barcelony ve Španělsku, kde Torres-García studoval na Escuela Oficial de Bellas Artes. Po absolvování studia v roce 1891 se Torres-García přestěhoval do Paříže, kde strávil několik let studiem a prací. V roce 1900 se vrátil do Španělska a usadil se v Barceloně, kde se stal aktivním členem uměleckého hnutí noucentisme. V roce 1910 se Torres-García přestěhoval do New Yorku, kde strávil tři roky. Během této doby se seznámil s moderním uměním a stal se obdivovatelem děl Pabla Picassa a Georgese Braquea. V roce 1913 se vrátil do Barcelony a začal vyvíjet svůj vlastní styl abstraktního umění. V roce 1919 se Torres-García přestěhoval do Itálie, kde strávil tři roky. Během této doby se seznámil s futurismem a konstruktivismem. V roce 1922 se vrátil do Barcelony a založil skupinu umělců známou jako ADLAN. V roce 1929 se Torres-García přestěhoval do Paříže, kde založil skupinu Cercle et Carré. Skupina měla významný vliv na vývoj abstraktního umění a jejími členy byli Piet Mondrian, Wassily Kandinsky a Jean Arp. V roce 1933 se Torres-García vrátil do Uruguaye, kde založil Escuela del Sur (Škola jihu). Škola měla významný vliv na vývoj moderního umění v Uruguayi a jejími studenty byli José Gurvich a Carmelo Arden Quin. Torres-García zemřel v Montevideu 8. srpna 1949 ve věku 75 let. Umělecký styl Umělecký styl Torrese-Garcíi se vyvíjel v průběhu jeho kariéry. Jeho rané práce byly ovlivněny noucentismem, uměleckým hnutím, které se vyznačovalo jasnými barvami a geometrickými tvary. Později se Torres-García začal zajímat o moderní umění a začal vyvíjet svůj vlastní styl abstraktního umění. Jeho abstraktní díla jsou charakteristická svými geometrickými tvary, jasnými barvami a důrazem na strukturu. Torres-García také vytvořil řadu konstruktivních děl. Jeho konstruktivní díla jsou charakteristická svými geometrickými tvary a použitím průmyslových materiálů. Odkaz Joaquín Torres-García je považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století. Jeho práce měla významný vliv na vývoj moderního umění a jeho odkaz nadále inspiruje umělce po celém světě.
José Clemente Orozco José Clemente Orozco Orozco (23. listopadu 1883 – 7. září 1949) byl mexický karikaturista a malíř, který se specializoval na politické nástěnné malby, které spolu s nástěnnými malbami Diega Rivery, Davida Alfara Siqueirose a dalších založily mexickou renesanci nástěnných maleb. Orozco byl nejkomplexnějším z mexických muralistů, který měl rád téma lidského utrpení, ale byl méně realistický a více fascinovaný stroji než Rivera. Byl především ovlivněn symbolismem, byl také malířem žánru a litografem. V letech 1922 až 1948 namaloval Orozco nástěnné malby v Mexico City, Orizabě, Claremontu v Kalifornii, New Yorku, Hanoveru v New Hampshire, Guadalajaře v Jalisco a Jiquilpanu v Michoacánu. Jeho kresby a obrazy vystavuje muzeum Carrillo Gil v Mexico City a Orozco Workshop-Museum v Guadalajaře. Orozco byl známý jako politicky angažovaný umělec a podporoval politické cíle rolníků a dělníků.
Santiago Martínez Delgado (1906–1954) byl kolumbijský malíř, sochař, historik umění a spisovatel. V 40. letech 20. století si vybudoval reputaci významného malíře nástěnných maleb a je také známý svými akvarely, olejovými malbami, ilustracemi a dřevořezbami. Martínez studoval na Chicagské akademii výtvarných umění pod vedením Ruth VanSickle Fordové. V roce 1933 získal Loganovu medaili za umění za svou nástěnnou malbu na Mezinárodní výstavě "Století pokroku" v Chicagu. V těchto letech v Chicagu vytvořil různé ilustrace pro časopis Esquire a zúčastnil se Federálního uměleckého projektu. Martínez byl žákem Franka Lloyda Wrighta v Taliesinu, kde začal experimentovat se stylem art deco. V Kolumbii získal Martínez zlatou medaili v roce 1940 na Salónu kolumbijských umělců a v roce 1941 získal opět hlavní cenu. V roce 1947 namaloval Martinez Delgado nástěnnou malbu v Salónu Elíptico v budově kolumbijského Kongresu, která je považována za jednu z největších nástěnných maleb 20. století. Martínez byl poté vyznamenán La Orden De Boyaca (nejvyšším vládním vyznamenáním Kolumbie). Martinez byl na vrcholu latinskoamerické výtvarné scény, když ve věku 47 let zemřel.
Jesús Rafael Soto Život Jesús Rafael Soto se narodil 5. června 1923 ve venezuelském Ciudad Bolívar. V letech 1942-1947 studoval na Escuela de Artes Plásticas y Aplicadas v Caracasu. Později se přestěhoval do Paříže, kde strávil většinu svého života a kde zemřel 14. ledna 2005 ve věku 81 let. Dílo Soto byl jedním z nejvýznamnějších představitelů kinetického a optického umění. Jeho díla se vyznačují dynamickými a interaktivními prvky, které vytvářejí optické iluze a pohybové efekty. Soto používal různé materiály, jako jsou kovové tyče, dráty, plexisklo a neonové světla. Často vytvářel velké instalace, které umožňovaly divákům procházet skrz ně a interagovat s nimi. Penetrables Jedním z nejznámějších Sotových děl jsou jeho "penetrables". Jedná se o velké struktury složené z visících prvků, které diváci mohou procházet. Při průchodu těmito strukturami dochází k optickým iluzím a vytváří se dojem pohybu. Výstavy a ocenění Soto vystavoval svá díla v prestižních galeriích a muzeích po celém světě. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách významných institucí, jako je Tate Modern v Londýně, Muzeum Ludwig v Německu, Centre Pompidou v Paříži, Galleria Nazionale d'Arte Moderna v Římě a MoMA v New Yorku. Soto získal řadu ocenění, včetně Ceny Bienále v São Paulu (1955) a Velké ceny Bienále v Benátkách (1966). V roce 1973 byl jmenován členem Francouzské akademie výtvarných umění. Odkaz Jesús Rafael Soto je považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století. Jeho díla měla velký vliv na vývoj kinetického a optického umění a inspirovala mnoho dalších umělců. Ve venezuelském Ciudad Bolívar se nachází Muzeum Jesús Rafaela Sota, které vystavuje rozsáhlou sbírku jeho děl.
Alejandro Otero
Alejandro Otero (El Manteco, Bolívar, 7. března 1921 – Caracas, 13. srpna 1990) byl venezuelský malíř, sochař, spisovatel a kulturní činitel. Byl jedním ze zakládajících členů skupiny Los Disidentes.
Život a dílo
Alejandro Otero se narodil 7. března 1921 v El Manteco ve státě Bolívar ve Venezuele. Studoval na Escuela de Artes Plásticas y Aplicadas v Caracasu a později v New Yorku na Art Students League. V roce 1945 se vrátil do Venezuely a stal se členem skupiny Los Disidentes, která usilovala o modernizaci venezuelského umění.
Oterova díla jsou charakteristická svým geometrickým abstraktním stylem. Často používal jasné barvy a jednoduché tvary, aby vytvořil dynamické a vizuálně působivé kompozice. Jeho sochy jsou často vyrobeny z kovu a jsou navrženy tak, aby vytvářely iluzi pohybu.
Otero byl také plodným spisovatelem a vydal několik knih o umění a kultuře. Byl také aktivním kulturním činitelem a pomáhal založit několik muzeí a uměleckých institucí ve Venezuele.
Ocenění a uznání
Alejandro Otero získal za svou práci řadu ocenění, včetně Národní ceny za malířství v Oficiálním salonu v roce 1958 a čestného uznání na bienále v São Paulu v roce 1959. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách významných muzeí po celém světě, včetně Muzea moderního umění v New Yorku a Tate Modern v Londýně.
Alejandro Otero zemřel 13. srpna 1990 v Caracasu ve věku 69 let. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších venezuelských umělců 20. století a jeho dílo nadále inspiruje a ovlivňuje současné umělce.
Některá z jeho nejznámějších děl:
Esferas cromáticas (1957-1967)
Estructura cinética amarilla (1969)
Propileo de color aditivo (1972)
El coloritmo de las torres de El Silencio (1974)
Homenaje a Caracas (1982)
Odkaz
Alejandro Otero je považován za jednoho z průkopníků geometrické abstrakce v Latinské Americe. Jeho dílo bylo vystaveno v prestižních muzeích po celém světě a je součástí sbírek mnoha významných uměleckých institucí. Otero byl také vlivným kulturním činitelem a jeho práce pomohla formovat venezuelské umění ve 20. století.