Casi Casi Režie: Jaime Vallés, Tony Vallés Scénář: Jaime Vallés, Tony Vallés Produkce: Jaime Vallés, Tony Vallés Hrají: Marian Pabón, Mario Pabón II, Irene Lucio, Fernando Castro - Álvarez, Alexis Arce, Ricardo Arias, Marisa Gómez, Maite Cantó, Manuel Benítez, Albert Rodríguez, Tino García Datum vydání: březen 2006 (San Diego Latino Film Festival), 2007 (Portoriko) Délka: 93 minut Země původu: Portoriko Jazyk: španělština Casi Casi (v překladu „Téměř téměř“) je portorický film z roku 2006, který napsali a režírovali bratři Jaime a Tony Vallésovi. V Portoriku byl uveden začátkem roku 2007. Film se odehrává na katolické škole v Portoriku, kde je hlavní hrdina Emilio zamilovaný do Jacklynne, nejpopulárnější dívky ve škole. Aby ji ohromil a získal si ji, rozhodne se kandidovat na předsedu studentské rady, ale zjistí, že jeho protivnicí bude právě Jacklynne. Emilio poté vymyslí plán, jak společně se svými přáteli zmanipulovat volby a prohrát. Musí se však vyhnout tomu, aby je přistihla přísná ředitelka Richardsonová (Marian Pabón).
El Pez que Fuma
Film El Pez que Fuma natočil v roce 1977 venezuelský režisér Román Chalbaud. Scénář napsal také Román Chalbaud (divadelní hru i scénář) ve spolupráci s Josém Ignaciem Cabrujasem. Produkce se ujala společnost Gente de Cine C.A. Hlavní role ztvárnili Miguel Ángel Landa, Orlando Urdaneta, Hilda Vera, Haydée Balza a Claudio Brook. Film měl premiéru v roce 1977 a trvá 115 minut. Zemí původu je Venezuela a film je natočen ve španělštině.
El Pez que Fuma (česky Kouřící ryba) je považován za jeden z vrcholů venezuelské kinematografie a vznikl v době jejího zlatého věku. Příběh odráží sociální realitu Venezuely, ukazuje chudobu a kriminalitu, ale nečiní z nich ústřední téma. Film také inovativním způsobem využívá hudbu jako symbol. Chalbaud jej popisuje jako film, který je velmi zaměřený na postavy, a je strukturován jako tradiční melodrama.
V roce 2016 byl film promítán u příležitosti 40. výročí v Cinemateca Nacional de Venezuela del Museo de Bellas Artes.
Děj
Film se odehrává v přístavním městě La Guaira v titulárním bordelu. Hlavní postavou je prostitutka La Garza (Hilda Vera), která se snaží uniknout svému životu a najít lásku. Do bordelu přichází námořník (Miguel Ángel Landa) a zamiluje se do La Garzy. Ta však má strach z toho, že ji kvůli její minulosti opustí.
Postavy
La Garza (Hilda Vera): Prostitutka, která se snaží uniknout svému životu a najít lásku.
Námořník (Miguel Ángel Landa): Námořník, který se zamiluje do La Garzy.
El Pez (Orlando Urdaneta): Majitel bordelu.
La Rubia (Haydée Balza): Prostitutka, která je nejlepší přítelkyní La Garzy.
El Muerto (Claudio Brook): Mafiánský boss, který je zamilovaný do La Garzy.
Témata
Film zkoumá řadu témat, včetně lásky, zrady, přátelství a vykoupení. Ukazuje také těžký život prostitutek a chudých ve Venezuele.
Styl
Film je natočen v realistickém stylu a používá dlouhé záběry a přirozené osvětlení. Hudba hraje důležitou roli při vytváření nálady a atmosféry filmu.
Ocenění
Film El Pez que Fuma získal řadu ocenění, včetně:
Cena za nejlepší film na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu (1977)
Cena za nejlepší herečku pro Hildu Veru na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu (1977)
Cena za nejlepší scénář pro Romána Chalbauda na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu (1977)
Film je považován za klasiku venezuelské kinematografie a je stále široce oceňován kritiky i diváky.
Latinskoamerická literatura je označení pro ústní i písemnou literaturu pocházející z Latinské Ameriky, a to v různých jazycích, zejména ve španělštině, portugalštině a původních indiánských jazycích Ameriky. Světového významu nabyla latinskoamerická literatura zejména ve druhé polovině 20. století, a to především díky mezinárodnímu úspěchu stylu známého jako magický realismus. Díky tomu je literatura tohoto regionu často spojována výhradně s tímto stylem, s literárním hnutím 20. století známým jako latinskoamerický boom a s jeho nejznámějším představitelem Gabrielem Garcíou Márquezem. Latinskoamerická literatura má bohatou a složitou tradici literární tvorby, která sahá mnoho století zpět. Původní indiánská literatura Původní indiánská literatura se vyvíjela v Americe po tisíce let před příchodem Evropanů. Byla převážně ústní a předávala se z generace na generaci. Zahrnovala různé žánry, jako jsou mýty, legendy, pohádky, básně a písně. Mezi nejznámější díla původní indiánské literatury patří epos Popol Vuh z Mayů, básně Incké říše a mytologie Aztéků. Koloniální období S příchodem Evropanů v 16. století začalo období kolonizace Latinské Ameriky. Toto období mělo zásadní vliv na vývoj latinskoamerické literatury. Evropští kolonizátoři přinesli s sebou svou vlastní kulturu a jazyk, které začaly ovlivňovat místní literaturu. V tomto období vznikala především náboženská literatura, kroniky a historické spisy. Mezi významné autory tohoto období patří například Inca Garcilaso de la Vega a Sor Juana Inés de la Cruz. 19. století V 19. století došlo v Latinské Americe k významným politickým a společenským změnám. Tyto změny se odrazily i v literatuře, která se začala více zabývat sociálními a politickými tématy. V tomto období vznikly významné romány a básně, které kritizovaly společenské nespravedlnosti a bojovaly za nezávislost. Mezi významné autory tohoto období patří například José Martí, Rubén Darío a Domingo Faustino Sarmiento. 20. století 20. století bylo pro latinskoamerickou literaturu obdobím nebývalého rozkvětu. Vzniklo mnoho významných literárních hnutí, jako například modernismus, avantgarda a magický realismus. Latinskoamerická literatura se stala světově proslulá a získala řadu významných ocenění, včetně Nobelovy ceny za literaturu. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří například Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa, Julio Cortázar a Isabel Allende. Současnost V současnosti latinskoamerická literatura pokračuje v bohaté tradici svých předchůdců. Vzniká mnoho nových a talentovaných autorů, kteří obohacují literární scénu regionu. Latinskoamerická literatura se vyznačuje svou originalitou, rozmanitostí a schopností oslovit čtenáře z celého světa.
Oriana
Film Oriana pochází z roku 1985 a režírovala jej Fina Torresová. Scénář k filmu napsali Antoine Lacomblez a sama Torresová.
Tento dramatický film se odehrává na haciendě a vypráví příběh Marie, ženy, která se vrací do domu, kde strávila krátké období jako dívka, aby odhalila tajemství o své tetě, titulní postavě, která zemřela a odkázala jí svůj majetek.
Film získal na filmovém festivalu v Cannes v roce 1985 cenu Caméra d'Or jako nejlepší celovečerní debut. Byl to první celovečerní film Fina Torresové a získal v té době mnoho ocenění. Byl vybrán jako venezuelský příspěvek do kategorie Nejlepší cizojazyčný film na 58. ročníku udílení Oscarů, ale nebyl nominován.
Děj
Film začíná scénou, kdy Maria přijíždí na haciendu své tety Oriany. Byla pozvána svým bratrancem Pedrem, aby pomohla s přípravami na prodej majetku. Maria strávila na haciendě jen krátké období jako dívka, a tak se těší, že se vrátí a dozví se více o své tetě, kterou nikdy nepoznala.
Jakmile Maria dorazí na haciendu, začne se ptát na Oriannu. Pedro jí však odpovídá vyhýbavě a zdá se, že skrývá nějaké tajemství. Maria se rozhodne sama prozkoumat haciendu a postupně odhaluje pravdu o Orianně.
Maria se dozví, že Oriana byla svobodomyslná a nezávislá žena, která se vzepřela tradičním rolím žen ve společnosti. Byla vášnivou milovnicí a měla mnoho milenců. Její životní styl však šokoval a pohoršoval místní komunitu.
Oriana se nakonec zapletla s místním revolucionářem a byla zabita vládními silami. Její smrt byla utajována a Pedro se staral o její majetek, dokud Maria nedorazila.
Maria se dozvídá o Oriannině životě a odkazu a začíná se ztotožňovat se svou tetou. Uvědomuje si, že i ona je silná a nezávislá žena, která se chce vymanit z očekávání společnosti.
Film končí tím, že Maria opouští haciendu a vydává se na novou cestu, inspirovaná Orianniným životem.
Téma
Hlavním tématem filmu Oriana je ženská emancipace. Film zkoumá, jak ženy v tradiční společnosti bojují za svobodu a nezávislost. Film také zkoumá důležitost paměti a odkazu a to, jak nás může inspirovat a motivovat.
Obsazení
Doris Wellsová jako Maria
Jean-Claude Brialy jako Pedro
Xiomara Morenová jako Oriana
Orlando Urdaneta jako Ricardo
Ocenění
Caméra d'Or na filmovém festivalu v Cannes (1985)
Nejlepší film na filmovém festivalu v Gramadu (1985)
Nejlepší režie na filmovém festivalu v Gramadu (1985)
Nejlepší herečka (Doris Wellsová) na filmovém festivalu v Gramadu (1985)
Nejlepší scénář (Antoine Lacomblez a Fina Torresová) na filmovém festivalu v Gramadu (1985)
Venezuelanalysis je probolivarská revoluční stránka, která sama sebe popisuje jako „nezávislou stránku produkovanou jednotlivci, kteří se věnují šíření zpráv a analýz o současné politické situaci ve Venezuele“. [3] Jejím deklarovaným cílem je „čelit propagandě korporátních médií proti bolivarské revoluci tím, že dá hlas levicovým a lidový hnutím ve Venezuele“. [3]
Caméra d'Or
Caméra d'Or (Zlatá kamera) je ocenění udělované na filmovém festivalu v Cannes za nejlepší debutující celovečerní film uvedený v některé z festivalových sekcí (oficiální výběr, Quinzaine des Réalisateurs nebo Týden kritiky).
Cenu založil v roce 1978 Gilles Jacob a je udělována během závěrečného ceremoniálu festivalu nezávislou porotou.
Historie
První ročník ceny Caméra d'Or se konal v roce 1978 a ocenění získal John Sayles za film "The Return of the Secaucus Seven". Od té doby je cena udělována každoročně a stala se jedním z nejprestižnějších ocenění pro začínající filmaře.
Výběr filmů
Filmy, které se mohou ucházet o cenu Caméra d'Or, musí splňovat následující kritéria:
Musí se jednat o celovečerní film s délkou minimálně 60 minut.
Musí být prvním celovečerním filmem režiséra.
Musí být uveden v jedné z festivalových sekcí: Oficiální výběr, Quinzaine des Réalisateurs nebo Týden kritiky.
Porota
Porota pro cenu Caméra d'Or se skládá z filmových profesionálů, včetně režisérů, producentů, kritiků a dalších odborníků z filmového průmyslu. Porota je nezávislá a její složení se každý rok mění.
Ocenění
Cena Caméra d'Or je symbolem uznání pro začínající filmaře a může jim pomoci odstartovat jejich kariéru. Vítězové ceny získávají trofej a finanční odměnu.
Význam
Cena Caméra d'Or je považována za jedno z nejprestižnějších ocenění pro začínající filmaře. Vítězství v této kategorii může pomoci filmařům získat uznání a otevřít jim dveře k dalším příležitostem ve filmovém průmyslu.
Seznam vítězů
Mezi významné vítěze ceny Caméra d'Or patří:
Steven Soderbergh (1989, "Sex, lži a videokazety")
Spike Lee (1986, "She's Gotta Have It")
Quentin Tarantino (1992, "Reservoir Dogs")
Alejandro González Iñárritu (2000, "Amores perros")
Cristian Mungiu (2007, "4 měsíce, 3 týdny a 2 dny")
Nadine Labaki (2018, "Kapharnaüm")
Román Chalbaud Quintero
Venezuelský filmový režisér, scenárista a dramatik. Narodil se 10. října 1931 v Méridě ve Venezuele. Zemřel 12. září 2023 v Caracasu ve Venezuele ve věku 91 let.
Život a kariéra
Román Chalbaud se narodil v Méridě ve Venezuele. Studoval na univerzitě v Caracasu, kde se věnoval divadlu. Po studiích pracoval v televizi, kde režíroval televizní pořady a seriály.
V roce 1959 natočil svůj první film "Caín adolescente". Tento film získal několik ocenění a byl považován za jeden z nejlepších venezuelských filmů všech dob.
V 60. a 70. letech Chalbaud pokračoval v natáčení filmů, které se vyznačovaly sociálním a politickým komentářem. Mezi jeho nejznámější filmy z tohoto období patří "El pez que fuma" (1977), "El rebaño de los ángeles" (1979) a "La quema de Judas" (1985).
V 80. a 90. letech se Chalbaud věnoval především divadlu. Byl ředitelem divadla Ateneo de Caracas a napsal několik úspěšných divadelních her.
V roce 2000 se vrátil k filmu a natočil film "Sicario" (2000). Tento film byl vybrán do soutěže na filmovém festivalu v Benátkách.
Chalbaud byl také prezidentem venezuelské akademie filmových umění a věd a členem poroty na několika mezinárodních filmových festivalech.
Ocenění a uznání
Román Chalbaud získal za svou práci řadu ocenění, včetně:
Zlatý lev na filmovém festivalu v Benátkách za film "El pez que fuma" (1977)
Cena Goya za nejlepší iberoamerický film za film "El rebaño de los ángeles" (1979)
Cena Ariel za nejlepší latinskoamerický film za film "La quema de Judas" (1985)
Národní cena za kulturu ve Venezuele (1995)
Chalbaud je považován za jednoho z nejvýznamnějších venezuelských filmových režisérů všech dob. Jeho filmy se vyznačují sociálním a politickým komentářem, silnými postavami a působivou vizuální stránkou.
Elitní jednotka
Režie: José Padilha
Scénář: Bráulio Mantovani, José Padilha, Rodrigo Pimentel
Předloha: Elite da Tropa od Andrého Batisty, Luize Eduarda Soarese a Rodriga Pimentela
Hrají: Wagner Moura, Caio Junqueira, André Ramiro
Kamera: Lula Carvalho
Střih: Daniel Rezende
Hudba: Pedro Bromfman
Produkce: Zazen Produções
Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 17. srpna 2007 (Rio de Janeiro)
Délka: 115 minut
Země původu: Brazílie
Jazyk: portugalština
Rozpočet: 11 milionů R$ (8 milionů USD)
Tržby: 28 milionů R$ (14,1 milionů USD)
Elitní jednotka (portugalsky: Tropa de Elite, výslovnost: [ˈtɾɔpɐ dʒi eˈlitʃi], doslovně: „elitní sbor“) je brazilský kriminální film z roku 2007 natočený na motivy stejnojmenného románu Luize Eduarda Soarese, Andrého Batisty a Rodriga Pimentela. Režisér José Padilha (podle scénáře Padilhy, Bráulia Mantovaniho a Pimentela) obsadil do hlavních rolí Wagnera Mouru, Caia Junqueiru a Andrého Ramira. Film vypráví příběh Roberta Nascimenta (Moura), kapitána Batalhão de Operações Policiais Especiais (BOPE, „speciální policejní operační prapor“), který vede policejní zátah na několik favel v Riu de Janeiro v rámci příprav na státní návštěvu papeže Jana Pavla II.
Film Elitní jednotka, inspirovaný vojenskou policií v Riu a jejími přidruženými složkami, je druhým celovečerním a prvním hraným filmem Josého Padilhy po dokumentu Bus 174 (2002). Elitní jednotka zaznamenala ohromný kritický i komerční úspěch a stala se v Brazílii kulturním fenoménem. Na Berlínském filmovém festivalu v roce 2008 získal film Zlatého medvěda. Jeho pokračování, Elitní jednotka: Nepřítel uvnitř, bylo v Brazílii uvedeno do kin 8. října 2010 a drží v zemi rekordy v počtu prodaných lístků a hrubých tržbách.
Synopse
Film Elitní jednotka se odehrává v roce 1997 a sleduje kapitána Roberta Nascimenta, velitele jednotky BOPE, která je pověřena provedením policejního zátahu na favely v Riu de Janeiro před návštěvou papeže Jana Pavla II. Nascimento je idealistický a oddaný policista, který věří v zákon a pořádek. Je však také svědkem korupce a brutality, která se v policejních řadách i ve favelách běžně vyskytuje.
Během zátahu Nascimento a jeho muži čelí těžkým podmínkám a nebezpečí. Jsou svědky násilí, chudoby a beznaděje, které jsou v těchto komunitách běžné. Nascimento začíná pochybovat o svých metodách a o tom, zda je skutečně možné zlepšit situaci ve favelách.
Film Elitní jednotka je syrovým a realistickým zobrazením života v brazilských favelách a zkoumá složité otázky chudoby, násilí a korupce. Je to také příběh o lidské odolnosti a o boji jednotlivců proti systému, který se zdá být nespravedlivý a nezničitelný.
Obsazení
Wagner Moura jako kapitán Roberto Nascimento
Caio Junqueira jako Neto
André Ramiro jako Matias
Fernanda Montenegro jako matka Nascimentova
Maria Ribeiro jako Rosane
Paulo Vilela jako Fraga
Milhem Cortaz jako Capitão Fábio
André Mattos jako André Matias
Fábio Lago jako Baiano
Marcelo Valle jako Peixe
Seu Jorge jako Mané Galinha
Témata
Film Elitní jednotka se zabývá řadou témat, včetně:
Chudoba a násilí: Film ukazuje chudobu a násilí, které jsou v brazilských favelách běžné.
Korupce: Film zkoumá korupci, která se vyskytuje v policejních řadách i ve favelách.
Lidská odolnost: Film vypráví příběh o lidské odolnosti a o boji jednotlivců proti systému, který se zdá být nespravedlivý a nezničitelný.
Odpovědnost: Film zkoumá odpovědnost, kterou mají jednotlivci za své činy a za svět, ve kterém žijí.
Kritika
Film Elitní jednotka získal od kritiků převážně pozitivní recenze. Chválen byl za realistické zobrazení života v brazilských favelách, za silné výkony herců a za důraz na sociální a politické otázky. Někteří kritici však film kritizovali za násilí a za to, že nabízel zjednodušené řešení složitých problémů.
Ocenění
Film Elitní jednotka získal řadu ocenění, včetně:
Zlatý medvěd na Berlínském filmovém festivalu v roce 2008
Cena za nejlepší film na Premios do Cinema Brasileiro v roce 2008
Cena za nejlepší režii na Premios do Cinema Brasileiro v roce 2008
Cena za nejlepší herce pro Wagnera Mouru na Premios do Cinema Brasileiro v roce 2008
Dopad
Film Elitní jednotka měl v Brazílii významný dopad. Vyvolal debatu o chudobě, násilí a korupci v zemi a vedl k volání po reformách. Film také inspiroval vznik televizního seriálu Elitní jednotka: Speciální operace, který se vysílal v letech 2010 až 2014.
Pokračování
Pokračování filmu Elitní jednotka s názvem Elitní jednotka: Nepřítel uvnitř bylo uvedeno do kin v roce 2010. Film se odehrává deset let po událostech z prvního filmu a sleduje kapitána Nascimenta, který nyní pracuje jako instruktor na policejní akademii. Film se zabývá korupcí a násilím v policejních řadách a zkoumá rostoucí moc milicí ve favelách.
Sor Juana Inés de la Cruz Juana Inés de la Cruz, známá také jako Juana de Asbaje y Ramírez de Santillana, byla mexická jeptiška, spisovatelka, filozofka, skladatelka a básnířka barokního období. Narodila se 12. listopadu 1648 v San Miguel Nepantla v Novém Španělsku (dnes Tepetlixpa, Mexiko) a zemřela 17. dubna 1695 v Mexico City. Juana byla výjimečné dítě, které se naučilo číst a psát již ve třech letech. V osmi letech složila svou první báseň a v patnácti letech vstoupila do kláštera sv. Jeronýma v Mexico City. Přestože se stala jeptiškou, pokračovala v psaní a skládání hudby. Její dílo zahrnuje básně, hry, eseje a náboženské spisy. Její nejznámější díla jsou "Carta Atenagórica" (Atenagorický dopis), "Sueño" (Sen), "Redondillas" (Kulaté verše) a "Sátira filosófica" (Filozofická satira). Juana byla známá svým intelektem, vzděláním a nezávislým myšlením. Často se zabývala otázkami genderové rovnosti, vzdělávání žen a náboženské svobody. Její dílo bylo uznáváno již za jejího života a byla oslavována jako "desátá múza" a "fénix Ameriky". Po její smrti však její dílo upadlo do zapomnění. V 19. století bylo znovuobjeveno a od té doby je považováno za jedno z nejvýznamnějších děl španělskojazyčné literatury. Juana Inés de la Cruz je dodnes uznávána jako jedna z nejvýznamnějších postav mexické a španělskojazyčné literatury. Její dílo inspiruje a oslovuje čtenáře po celém světě a její odkaz zůstává předmětem mnoha studií a diskusí.
Bernal Díaz del Castillo Bernal Díaz del Castillo (kolem roku 1492 – 3. února 1584) byl španělský conquistador, který se zúčastnil jako voják dobytí Aztécké říše pod Hernánem Cortésem a později v životě sepsal popis těchto událostí. Jako zkušený žoldák se již před svým připojením ke Cortésovi zúčastnil výprav do Tierra Firme, na Kubu a na Yucatán. V pozdějších letech působil jako encomendero a guvernér v Guatemale, kde napsal své paměti nazvané Pravdivá historie dobytí Nového Španělska. Svůj popis dobytí začal psát téměř třicet let po událostech a později jej revidoval a rozšířil v reakci na životopis, který vydal Cortésův kaplan Francisco López de Gómara, který považoval za značně nepřesný, protože nedával náležité uznání úsilí a obětem ostatních ve španělské výpravě. Díazův popis dobytí Díazův popis dobytí je cenným zdrojem informací o událostech, protože poskytuje pohled očitého svědka a účastníka. Podrobně popisuje strasti a strádání, kterými si conquistadoři prošli, a poskytuje živé líčení bitev a interakcí s domorodými obyvateli. Díazův popis je také pozoruhodný svou otevřeností a kritikou Cortésova vedení. Zatímco obdivoval Cortésovy vojenské schopnosti, věřil, že Cortés byl často krutý a chamtivý a že nezacházel spravedlivě se svými muži. Díazův popis dobytí byl přeložen do mnoha jazyků a dodnes zůstává důležitým zdrojem informací o jedné z nejvýznamnějších událostí v historii Ameriky. Díazův odkaz Díaz je považován za jednoho z nejdůležitějších kronikářů dobytí Ameriky. Jeho popis dobytí je cenným zdrojem informací o událostech a poskytuje jedinečný pohled na myšlení a motivace conquistadorů. Díazův odkaz trvá dodnes a jeho popis dobytí je stále studován a diskutován historiky a učenci.