Synopse
Syn filmu vypráví o otci, který se snaží splnit své dceři přání a uspořádat jí svatbu, přestože se jeho vlastní život blíží ke konci.
Děj
Rafael Belvedere (Ricardo Darín) je stárnoucí restaurátor, který žije se svou ženou Ninou (Norma Aleandro) a jejich dospělou dcerou Victorii (Natalia Verbeke). Rafael se dozví, že má rakovinu a jeho dny jsou sečteny.
Victoria se chce vdát za svého přítele Gabriela (Eduardo Blanco), ale Rafael nemá dostatek peněz na to, aby uspořádal svatbu. Rozhodne se tedy prodat svůj drahý fotbalový míč, který podepsal Diego Maradona.
Rafaelův otec Don Julio (Héctor Alterio) je bývalý tanečník, který trpí Alzheimerovou chorobou. Julio má stále jasné chvíle a pomáhá Rafaelovi připravit svatbu.
Svatba se koná v Rafaelovo oblíbené restauraci. Je to krásný a dojemný obřad, který se dotkne všech přítomných. Rafael zemře krátce po svatbě, ale jeho duch je stále přítomen a dohlíží na štěstí své dcery.
Obsazení
Ricardo Darín jako Rafael Belvedere
Norma Aleandro jako Nina Belvedere
Héctor Alterio jako Don Julio
Eduardo Blanco jako Gabriel
Natalia Verbeke jako Victoria Belvedere
Claudio Rissi jako Rodolfo
Osvaldo Santoro jako Padre Mario
Moria Casán jako Susy
Enrique Pinti jako Dr. López
Darío Grandinetti jako Juan
Ocenění
Nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film
Stříbrný kondor za nejlepší film
Cena Goya za nejlepší španělsky mluvený zahraniční film
Zajímavosti
Film byl natočen v Buenos Aires v Argentině.
Hlavní role Rafaela Belvedereho byla původně nabídnuta Marcellovi Mastroiannimu, ale ten ji odmítl.
Film byl komerčním úspěchem a celosvětově vydělal přes 8,5 milionu dolarů.
Film byl chválen za svůj dojemný příběh, skvělé herecké výkony a krásnou kinematografii.
Divoké historky (španělsky: Relatos salvajes) je španělsky mluvený film z roku 2014, který napsal a režíroval argentinský filmař Damián Szifron. Film, který je španělsko-argentinskou koprodukcí, se skládá ze šesti samostatných krátkých filmů se společným tématem katarze, násilí a pomsty. Film má hvězdné obsazení, které tvoří Ricardo Darín, Oscar Martínez, Leonardo Sbaraglia, Érica Rivas, Rita Cortese, Julieta Zylberberg a Darío Grandinetti. Kvůli Szifronově touze pracovat s Darínem a Martínezem si tito herci mohli vybrat roli, kterou chtěli. Čtyři z filmových příběhů byly částečně založeny na Szifronových skutečných životních zkušenostech a všechny byly plánovány buď jako thrillery, nebo dramata. Divoké historky koprodukovala tři argentinská studia a španělská společnost El Deseo bratrů Augustína a Pedra Almodóvarových. Bratři se připojili ke společnostem Kramer & Sigman Films, Telefe Productions a Corner Contenidos poté, co viděli Szifronův předchozí film Na zkoušku (2005). Divoké historky byly natočeny v Argentině mezi dubnem a květnem 2013 a stály 3,3–4,5 milionu USD – 70 % z toho pocházelo z Argentiny a 30 % ze Španělska. Film získal kritiky, zejména za to, že je dobrým příkladem poutavého antologického filmu, za herecké výkony (zejména Rivas), humor, kameru a hudbu. Získal mnoho ocenění, včetně osmi z deseti cen Platino Awards, ceny BAFTA za nejlepší neanglicky mluvený film a ceny Goya za nejlepší španělskojazyčný zahraniční film. Byl také nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film na 87. ročníku udílení Oscarů a na Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes v roce 2014. Divoké historky jsou nejsledovanějším argentinským filmem všech dob a byly držitelem rekordu v návštěvnosti v Argentině, kde vydělaly 11,7–21,1 milionu USD, což představuje celkem 30,6–44,1 milionu USD celosvětově.
Tajemství v jejich očích Režie: Juan José Campanella Scénář: Juan José Campanella, Eduardo Sacheri Podle knihy: La pregunta de sus ojos od Eduarda Sacheriho Hrají: Ricardo Darín, Soledad Villamil, Pablo Rago, Javier Godino, Guillermo Francella Kamera: Félix Monti Střih: Juan José Campanella Hudba: Federico Jusid, Sebastian Kauderer Produkční společnosti: Haddock Films, 100 Bares, Tornasol Films Distribuce: Distribution Company (Argentina), Alta Classics (Španělsko) Datum vydání: 13. srpna 2009 Délka: 128 minut Země: Argentina, Španělsko Jazyk: Španělština Rozpočet: 2 miliony dolarů Tržby: 34 milionů dolarů Tajemství v jejich očích (španělsky El secreto de sus ojos) je argentinsko-španělský kriminální film z roku 2009, který produkoval, editoval a režíroval Juan José Campanella podle scénáře, který napsal společně s Eduardem Sacheri. Film je založen na Sacheriho románu La pregunta de sus ojos z roku 2005. V hlavních rolích hrají Ricardo Darín, Soledad Villamil, Pablo Rago, Javier Godino a Guillermo Francella. Film se zaměřuje na vztah mezi soudními úředníky Benjamínem Espóstitem (Darín) a Irene Hastingsovou (Villamil) a na jejich vyšetřování případu vraždy v Argentině v 70. letech. Film je čtvrtou celovečerní spoluprací mezi Campanellem a Darínem po filmech Láska je láska (1999), Syn nevěsty (2001) a Měsíc nad Avellanedou (2004). Film využívá nelineární vyprávění a zkoumá náročné politické a společenské klima v Argentině v průběhu druhé poloviny 20. století. Film je oceňován pro svůj pětiminutový nepřerušovaný záběr, který probíhá velkým stadionem, kde se koná fotbalový zápas. Tajemství v jejich očích bylo v Argentině uvedeno do kin 13. srpna 2009. Film získal kritiky za svůj scénář, tematický obsah, Campanellovo režii a výkony herců. Film vydělal po celém světě přes 34 milionů dolarů a stal se druhým nejvýdělečnějším argentinským filmem všech dob, hned za filmem Nazareno Cruz a vlk (1975). Film získal řadu ocenění a nominací, včetně ceny za nejlepší cizojazyčný film na 82. ročníku udílení Oscarů a za nejlepší španělskojazyčný zahraniční film na 24. ročníku udílení cen Goya.
Centrální nádraží Režie: Walter Salles Scénář: João Emanuel Carneiro, Marcos Bernstein Příběh: Walter Salles Produkce: Arthur Cohn, Martine de Clermont-Tonnerre, Robert Redford Hrají: Fernanda Montenegro, Marília Pêra, Vinícius de Oliveira Kamera: Walter Carvalho Střih: Felipe Lacerda Hudba: Antonio Pinto, Jaques Morelenbaum, Stewart Copeland Distribuce: Europa Filmes (Brazílie), Mars Distribution (Francie) Premiéra: 16. ledna 1998 (Švýcarsko), 3. dubna 1998 (Brazílie), 2. prosince 1998 (Francie) Délka: 113 minut Země původu: Brazílie, Francie Jazyk: portugalština Rozpočet: 2,9 milionu dolarů Tržby: 22 milionů dolarů Centrální nádraží (portugalsky Central do Brasil) je brazilský dramatický film z roku 1998, který režíroval Walter Salles. V hlavních rolích se představili Fernanda Montenegro, Marília Pêra a Vinícius de Oliveira. Scénář, který podle příběhu režiséra Waltera Sallese adaptovali João Emanuel Carneiro a Marcos Bernstein, vypráví příběh přátelství mladého chlapce s unavenou ženou středního věku. Výkon Fernandy Montenegrové jí vynesl mezinárodní uznání kritiky a nominaci na Oscara za nejlepší herečku (stala se tak první a dosud jedinou brazilskou herečkou, která byla nominována v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli). Sám film byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Argentina, 1985 Historické soudní drama z roku 2022, které produkoval a režíroval Santiago Mitre. Scénář napsali Mitre a Mariano Llinás a hlavní role hrají Ricardo Darín, Peter Lanzani, Alejandra Flechner a Norman Briski. Film sleduje soudní proces s juntou z roku 1985, který byl veden proti členům vojenské vlády, jež vládla Argentině v rámci diktatury Národního reorganizačního procesu. Během této doby bylo běžné mučení, mimosoudní vraždy a nucená zmizení civilistů. Film se zaměřuje na perspektivu žalobního týmu vedeného Juliem Césarem Strasserou a Luisem Morenem Ocampem, včetně jejich vyšetřování před soudem. Práce na scénáři začaly asi pět let před uvedením filmu. Po přečtení prvního návrhu scénáře převzal Darín hlavní roli a stal se producentem filmu. Jakmile byl scénář hotový a určeno obsazení, připojila se k projektu produkční společnost Amazon Studios. Natáčení začalo v červnu 2021 a skončilo v září a odehrávalo se především v Buenos Aires. Film byl natáčen na místech, kde se odehrály zobrazované události, jako je původní soudní síň v Tribunales. Film, který je koprodukcí Argentiny, Spojeného království a Spojených států, měl premiéru v hlavní soutěži na 79. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách 3. září 2022, kde získal cenu FIPRESCI od Mezinárodní federace filmových kritiků. V kinech byl uveden v Argentině 29. září 2022 a ve Velké Británii a USA 21. října 2022 a zaznamenal komerční úspěch, když debutoval na prvním místě v argentinské pokladně a stal se nejsledovanějším argentinským filmem roku 2022. Film získal ohlas u kritiků a mimo jiné získal Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film, cenu Goya za nejlepší iberoamerický film a Cenu Národní rady za svobodu projevu. Národní rada jej také jmenovala jedním z pěti nejlepších mezinárodních filmů roku 2022 a získal nominaci na Oscara za nejlepší mezinárodní film.
Oficiální historie Oficiální historie (španělsky: La historia oficial) je argentinský historický dramatický film z roku 1985, který režíroval Luis Puenzo a napsali Puenzo a Aída Bortnik. V hlavních rolích se představili Norma Aleandro, Héctor Alterio, Chunchuna Villafañe a Hugo Arana. Ve Spojeném království byl uveden pod názvem The Official Version. Film pojednává o příběhu páru z vyšší střední třídy, který žije v Buenos Aires s nelegálně adoptovaným dítětem. Matce dojde, že její dcera může být dítětem desaparecida, oběti nucených zmizení, ke kterým docházelo během poslední vojenské diktatury v Argentině (1976-1983), která byla svědkem rozsáhlého porušování lidských práv včetně mnoha tisíců vražd. Kromě několika dalších mezinárodních ocenění získal na 58. ročníku udílení Oscarů Oscara za nejlepší cizojazyčný film, což bylo poprvé pro latinskoamerický film. V anketě, kterou v roce 2000 provedlo Museo del Cine Pablo Ducrós Hicken, byl vybrán jako osmý nejlepší argentinský film všech dob. V nové verzi průzkumu, který v roce 2022 uspořádaly odborné časopisy La vida util, Taipei a La tierra quema a který byl představen na Mezinárodním filmovém festivalu Mar del Plata, se film umístil na 28. místě. Také v roce 2022 byl film zařazen do seznamu 20 nejlepších argentinských filmů všech dob španělského časopisu Fotogramas.
Dobrodružství zvané Menudo
Režie: Orestes Trucco
Produkce: Jorge Garcia
Hrají: Alondra, Ricky Meléndez, Charlie Massó, Johnny Lozada, Miguel Cancel, Xavier Serbiá, Gladys Rodriguez, Ed Trucco
Kamera: Héctor Collodoro
Střih: Perfecto Orellano
Datum vydání: 1982
Délka: 90 minut
Země: Portoriko
Jazyk: Španělština
Una aventura llamada Menudo je film z roku 1982, ve kterém hraje chlapecká kapela Menudo a portorická herečka Gladys Rodríguez. Soundtrack k filmu byl nominován na cenu Grammy za nejlepší latinskoamerické popové album.
Děj
Film sleduje dobrodružství členů kapely Menudo, kteří se snaží vyhrát hudební soutěž. Cestou se setkávají s různými výzvami a překážkami, ale jejich přátelství a láska k hudbě jim pomáhají překonat vše.
Obsazení
Alondra: dívka, která se zamiluje do Rickyho
Ricky Meléndez: zpěvák a vůdce skupiny Menudo
Charlie Massó: člen skupiny Menudo
Johnny Lozada: člen skupiny Menudo
Miguel Cancel: člen skupiny Menudo
Xavier Serbiá: člen skupiny Menudo
Gladys Rodriguez: matka Alondry
Ed Trucco: manažer skupiny Menudo
Hudba
Soundtrack k filmu obsahuje několik hitů skupiny Menudo, včetně písní "A Volar", "Claridad" a "Súbete a mi moto". Album bylo nominováno na cenu Grammy za nejlepší latinskoamerické popové album.
Přijetí
Film byl komerčním úspěchem a stal se jedním z nejvýdělečnějších portorických filmů všech dob. Byl také chválen za svou chytlavou hudbu a pozitivní poselství.
Odkaz
Film Una aventura llamada Menudo zůstává oblíbeným filmem mezi fanoušky skupiny Menudo a je považován za klasiku portorické kinematografie. Film pomohl popularizovat skupinu Menudo a přispěl k jejich úspěchu na mezinárodní scéně.
Město bohů (portugalsky: Cidade de Deus) je brazilský epický kriminální film z roku 2002, který režíroval Fernando Meirelles a jako spoluředitelka se podílela Kátia Lundová. Scénář Bráulia Mantovaniho byl adaptován z románu stejného jména z roku 1997, který napsal Paulo Lins, ale děj je volně založen na skutečných událostech. Zobrazuje růst organizovaného zločinu v předměstí Cidade de Deus v Riu de Janeiru mezi koncem 60. let a začátkem 80. let, přičemž závěr filmu zobrazuje válku mezi drogovým dealerem Li'l Zé a mstitelem, který se stal zločincem, Knockout Nedem. Hlavní slogan zní: "Pokud poběžíš, bestie tě chytí; pokud zůstaneš, bestie tě sežere." Ve filmu hrají Alexandre Rodrigues, Leandro Firmino, Jonathan a Phellipe Haagensen, Douglas Silva, Daniel Zettel a Seu Jorge. Většina herců byli ve skutečnosti obyvatelé favel, jako jsou Vidigal a samotná Cidade de Deus. Město bohů získalo uznání kritiků a získalo čtyři nominace na 76. ročníku udílení cen Akademie: nejlepší kamera (César Charlone), nejlepší režie (Meirelles), nejlepší střih (Daniel Rezende) a nejlepší scénář (adaptovaný scénář) (Mantovani). V roce 2003 byl brazilským kandidátem na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, ale nakonec nebyl nominován jako jeden z pěti finalistů. Často je uváděn mnoha kritiky a diváky jako jeden z největších filmů 21. století a jeden z nejlepších filmů všech dob. Meirelles a Lundová pokračovali ve vytváření televizního seriálu Město mužů a jeho filmové adaptace z roku 2007, které sdílejí některé herce (zejména hlavní představitele Silvu a Darlana Cunhu) a jejich prostředí s Městěm bohů.
Jsem zločinec Režie: Clemente de la Cerda Hrají: Orlando Zarramera, María Escalona, Consuelo "Chelo" Rodríguez Kamera: José Jiménez Střih: Alcides Longa Hudba: Miguel A. Fuster Datum vydání: 1976 (1976) Délka: 116 minut Země: Venezuela Jazyk: španělština Jsem zločinec (anglicky: I Am a Criminal) je venezuelský film z roku 1976 režiséra Clementa de la Cerdy, natočený podle autobiografie Ramóna Antonia Brizuela. Film byl ve Venezuele hitem, překonal i velké americké produkce jako Čelisti a je považován za jeden z nejvýznamnějších filmů hnutí zvaného "Nuevo Cine Venezolano". Někteří kritici tvrdí, že tento film je jasně ovlivněn italským neorealismem, který zavádí běžné prvky, jako je přítomnost neprofesionálních herců a použití skutečných ulic jako kulis pro scény. Film získal Zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu v roce 1977.
Historie televize ve Venezuele Televize ve Venezuele se objevila poprvé v roce 1952, kdy tehdejší prezident Marcos Pérez Jiménez založil státní kanál Televisora Nacional, což učinilo z Venezuely devátou zemi na světě, která měla veřejnoprávní televizi. V roce 1963 mělo televizi již čtvrtina venezuelských domácností; toto číslo vzrostlo do roku 1969 na 45 % a do roku 1982 na 85 %. Telenovely jsou ve Venezuele velmi oblíbené a některé venezuelské produkce (například Cara Sucia) se distribuují po celém světě. Pravděpodobně nejznámějším televizním pořadem na mezinárodní úrovni byla týdenní talk show prezidenta Huga Cháveze Aló Presidente, která začala v roce 1999 a skončila v roce 2012. Vláda také pravidelně využívá takzvané "cadenas" (povinné přerušení vysílání na všech kanálech, během kterého jsou vysílány vládní zprávy).