José Julián Martí Pérez (28. ledna 1853 – 19. května 1895) byl kubánský národní hrdina, básník, spisovatel, filosof, esejista, novinář, překladatel, profesor a vydavatel. Život a dílo José Martí se narodil v Havaně na Kubě, která byla v té době španělskou kolonií. Už od mládí se zapojil do politického aktivismu a zasazoval se o nezávislost Kuby na Španělsku. Za své aktivity byl uvězněn a později vyhoštěn ze země. Martí strávil mnoho let v exilu ve Španělsku, Latinské Americe a Spojených státech. Během této doby psal články a básně, ve kterých propagoval myšlenky kubánské nezávislosti a sjednocoval kubánské exulanty. V roce 1892 založil Kubánskou revoluční stranu, která měla za cíl bojovat za nezávislost Kuby. V roce 1895 se Martí vrátil na Kubu, aby se připojil k povstání proti španělské nadvládě. Byl zabit v bitvě u Dos Ríos 19. května 1895. Odkaz José Martí je považován za jednoho z největších kubánských intelektuálů. Jeho myšlenky o svobodě, demokracii a nezávislosti měly velký vliv na kubánskou kulturu a politiku. Po kubánské revoluci v roce 1959 se Martího ideologie stala jedním z hlavních pilířů kubánské politiky. Dílo José Martí byl plodným spisovatelem a jeho dílo zahrnuje básně, eseje, dopisy, přednášky, román a dětský časopis. Jeho nejznámější básně jsou sbírky Versos libres (Volné verše) a Versos sencillos (Jednoduché verše). Martího eseje jsou známé svým lyrickým stylem a vášnivou obhajobou svobody a nezávislosti. Jeho nejslavnější esej je Nuestra América (Naše Amerika), ve které kritizuje americký imperialismus a vyzývá k jednotě latinskoamerických národů. Martí také napsal román Amistad funesta (Osudové přátelství), který pojednává o otroctví na Kubě. Román byl vydán posmrtně v roce 1895. Význam José Martí je jednou z nejvýznamnějších osobností kubánské historie. Jeho myšlenky a dílo měly velký vliv na kubánskou kulturu a politiku a je považován za jednoho z největších kubánských národních hrdinů.
Sto roků samoty
Sto roků samoty (španělsky Cien años de soledad) je román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze z roku 1967, který vypráví příběh několika generací rodiny Buendíů, jejíž patriarcha José Arcadio Buendía založil fiktivní město Macondo. Román je často považován za jeden z největších literárních počinů světové literatury.
Magický realismus a tematická podstata Sta roků samoty z něj učinily důležitý román latinskoamerického literárního boomu 60. a 70. let 20. století, který byl stylově ovlivněn modernismem (evropským a severoamerickým) a kubánským avantgardním literárním hnutím. Od svého prvního vydání v květnu 1967 v Buenos Aires nakladatelstvím Editorial Sudamericana bylo Sto roků samoty přeloženo do 46 jazyků a prodalo se více než 50 milionů výtisků.
Román, považovaný za Garcíi Márquezovo mistrovské dílo, zůstává široce uznávaný a je uznáván jako jedno z nejvýznamnějších děl jak v hispánském literárním kánonu, tak ve světové literatuře.
Postavy
José Arcadio Buendía: Patriarcha rodiny Buendíů, který založil Macondo.
Úrsula Iguaránová: Josého Arcardia manželka, silná a odhodlaná žena.
Aureliano Buendía: Prvorozený syn Josého Arcardia a Úrsuly, válečný hrdina.
Remedios Moscote: Aurelianova manželka, krásná a nevinná dívka.
Amaranta: Josého Arcardia a Úrsulina dcera, krásná a vášnivá žena.
Rebeca: Aurelianova druhá manželka, tajemná a nešťastná žena.
José Arcadio Druhý: Aureliano a Rebečin syn, tyran a revolucionář.
Melquíades: Záhadný cikán, který navštěvuje Macondo a zanechává rodině Buendíů svitky, které obsahují historii rodiny.
Témata
Samota: Hlavním tématem románu je samota, kterou zažívají členové rodiny Buendíů.
Osud: Rodina Buendíů je odsouzena k opakování stejných chyb a tragédií, jako by byli řízeni neúprosným osudem.
Historie: Román zkoumá historii Latinské Ameriky a její dopad na jednotlivce.
Magický realismus: Román využívá magický realismus, styl, který mísí reálné a fantastické prvky.
Styl
Dlouhé věty: García Márquezův styl je charakteristický dlouhými, plynulými větami.
Poetický jazyk: Román je napsán poetickým jazykem, který vytváří bohatou a smyslnou atmosféru.
Magický realismus: Román využívá magický realismus, styl, který mísí reálné a fantastické prvky.
Vliv
Sto roků samoty mělo významný vliv na světovou literaturu. Román pomohl popularizovat magický realismus a inspiroval mnoho dalších spisovatelů. Román byl také přeložen do mnoha jazyků a stal se bestsellerem po celém světě.
Skákání panáka (španělsky: Rayuela) je román argentinského spisovatele Julia Cortázara. Byl napsán v Paříži a vydán ve španělštině v roce 1963 a v angličtině v roce 1966. Za první vydání v USA získal překladatel Gregory Rabassa Národní knižní cenu v kategorii překlad.
Skákání panáka je román proudu vědomí, který lze číst podle dvou různých sledů kapitol. Tento román je často označován jako antin román, jak jej sám Cortázar nazýval. Představoval zkoumání s více konci, nekonečné hledání neodpověditelných otázek.
Struktura
Román má dvě hlavní části:
Tablero de dirección (Hrací plán): Tato část se skládá z 155 kapitol, které jsou číslovány a uspořádány lineárně. Obsahuje hlavní příběh románu a lze ji číst v tradičním pořadí.
De otros lados (Z jiných stran): Tato část se skládá z 99 kapitol, které jsou označeny písmeny. Obsahuje doplňkové materiály, jako jsou básně, eseje a fragmenty deníku, které rozšiřují a doplňují hlavní příběh.
Čtenář si může vybrat, zda bude číst román v lineárním pořadí, nebo zda bude skákat mezi kapitolami podle pokynů uvedených v kapitole 62. Tato kapitola poskytuje "návod" na alternativní způsoby čtení románu, což vede k různým interpretacím a zkušenostem.
Postavy
Hlavní postavy románu jsou:
Horacio Oliveira: Argentinský spisovatel žijící v Paříži. Je intelektuál, který je znechucen konvenční společností a hledá smysl v životě.
La Maga: Mladá urugayská žena, která je krásná, svobodná a spontánní. Je Olivierovou milenkou a představuje jeho ideál ženskosti.
Morelli: Starý argentinský spisovatel, který je Olivierovým mentorem a intelektuálním průvodcem.
Traveller: Záhadná postava, která se objevuje v celém románu a představuje Olivierovu alter ego.
Témata
Skákání panáka zkoumá řadu témat, včetně:
Existencialismus: Román se zabývá otázkami identity, smyslu života a svobody.
Láska a vztahy: Román zkoumá komplexní a často bolestivé povahu lásky a vztahů.
Hledání: Román je o neustálém hledání smyslu a naplnění.
Umění a kreativita: Román zkoumá úlohu umění a kreativity v lidském životě.
Hra a improvizace: Román povzbuzuje čtenáře, aby se zapojili do hry a improvizace, a to jak při čtení, tak i v životě.
Odkaz
Skákání panáka je považováno za jeden z nejvlivnějších románů 20. století. Bylo přeloženo do více než 30 jazyků a mělo významný dopad na spisovatele, umělce a hudebníky. Román je oslavován pro svou experimentální formu, filozofickou hloubku a emocionální sílu.
Latinskoamerický boom
Latinskoamerický boom (španělsky: Boom latinoamericano) byl literární hnutí 60. a 70. let 20. století, kdy se díla skupiny relativně mladých latinskoamerických romanopisců rozšířila do Evropy a po celém světě.
Boom je nejvíce spojován s Juliem Cortázarou z Argentiny, Carlosem Fuentesem z Mexika, Mariem Vargasem Llosou z Peru a Gabrielem Garcíou Márquezem z Kolumbie. Tito spisovatelé byli ovlivněni evropským a severoamerickým modernismem, ale také latinskoamerickým hnutím Vanguardia a zpochybňovali zavedené konvence latinskoamerické literatury. Jejich dílo je experimentální a vzhledem k politickému klimatu v Latinské Americe 60. let také velmi politické.
„Není přehnané“, píše kritik Gerald Martin, „říci, že pokud byl jižní kontinent známý dvěma věcmi nade vše ostatní v 60. letech, pak to byla především kubánská revoluce (i když Kuba není v Jižní Americe) a její dopad jak na Latinskou Ameriku, tak na třetí svět obecně, a za druhé, boom v latinskoamerické beletrii, jehož vzestup a pád se shodoval se vzestupem a pádem liberálních vnímání Kuby mezi lety 1959 a 1971.“ [1]
Náhlý úspěch autorů Boomu byl z velké části způsoben tím, že jejich díla byla jedněmi z prvních latinskoamerických románů, které byly vydány v Evropě, nakladatelstvími jako například avantgardní Seix Barral v Barceloně. [2] Frederick M. Nunn skutečně píše, že „latinskoameričtí romanopisci se stali světově proslulými svým psaním a obhajobou politických a sociálních akcí a protože mnozí z nich měli to štěstí, že oslovili trhy a publikum mimo Latinskou Ameriku prostřednictvím překladu a cestování – a někdy i exilu.“ [3]
Hlavní rysy
Díla latinskoamerického boomu mají několik společných rysů, včetně:
Experimentální forma: Autoři Boomu experimentovali s formou a strukturou svých románů, často využívali nelineární vyprávění, vícenásobné perspektivy a magický realismus.
Politický obsah: Díla Boomu často zkoumala politické a sociální problémy Latinské Ameriky, jako je diktatura, chudoba a nerovnost.
Magický realismus: Magický realismus je literární technika, která spojuje realistické prvky s fantastickými nebo nadpřirozenými prvky. Byla to běžná technika používaná autory Boomu, jako je García Márquez.
Globální vliv: Díla Boomu měla významný vliv na světovou literaturu a inspirovala další spisovatele po celém světě.
Významní autoři
Mezi nejvýznamnější autory latinskoamerického boomu patří:
Julio Cortázar: Argentinský spisovatel známý svým románem „Hra na klasickou“ (Rayuela).
Carlos Fuentes: Mexický spisovatel známý svým románem „Smrt Artemia Cruze“ (La muerte de Artemio Cruz).
Mario Vargas Llosa: Peruánský spisovatel známý svým románem „Město a psi“ (La ciudad y los perros).
Gabriel García Márquez: Kolumbijský spisovatel známý svým románem „Sto roků samoty“ (Cien años de soledad).
Dopad
Latinskoamerický boom měl významný dopad na světovou literaturu. Přinesl latinskoamerickou literaturu do mezinárodního povědomí a inspiroval další spisovatele po celém světě. Díla autorů Boomu se dodnes čtou a studují po celém světě.
Carlos Fuentes (11. listopadu 1928 – 15. května 2012) byl mexický spisovatel a esejista. Mezi jeho díla patří Smrt Artemia Cruze (1962), Aura (1962), Terra Nostra (1975), Starý gringo (1985) a Narozený Kryštof (1987). V jeho nekrologu jej The New York Times označil za "jednoho z nejobdivovanějších spisovatelů ve španělsky mluvícím světě" a důležitý vliv na latinskoamerický boom, "explozi latinskoamerické literatury v 60. a 70. letech", [2] zatímco The Guardian ho nazval "nejvýznamnějším mexickým romanopiscem". [3] Jeho mnohá literární ocenění zahrnují Cenu Miguela de Cervantese a nejvyšší mexické ocenění, Medaili cti Belisaria Domíngueze (1999). [4] Často byl jmenován jako pravděpodobný kandidát na Nobelovu cenu za literaturu, kterou však nikdy nezískal. [5] Život a kariéra Carlos Fuentes se narodil v Panamě, kde jeho otec pracoval jako diplomat. Jeho rodina se často stěhovala a on strávil část svého dětství v Mexiku, Chile, Argentině a Spojených státech. Vystudoval práva na Národní autonomní univerzitě v Mexiku a později pracoval jako diplomat v Mexiku a Evropě. Fuentes začal psát již v mládí a svůj první román, V nejčistším čase (1954), vydal ve věku 26 let. Kniha získala značný ohlas a upevnila jeho pověst jednoho z nejtalentovanějších mladých spisovatelů v Mexiku. Jeho následné romány, včetně Smrti Artemia Cruze (1962) a Terry Nostry (1975), mu přinesly mezinárodní uznání. Dílo Dílo Carlose Fuenteho je rozsáhlé a různorodé a zahrnuje romány, povídky, eseje a divadelní hry. Jeho díla jsou často charakterizována jejich komplexními postavami, bohatou obrazností a historickými a politickými tématy. Jedním z nejvýznamnějších témat ve Fuenteho díle je vztah mezi Mexikem a Spojenými státy. V mnoha svých románech zkoumá složitou historii a kulturní dynamiku mezi těmito dvěma zeměmi. V díle Smrt Artemia Cruze například sleduje život umírajícího revolucionáře, který bojuje s odkazem mexické revoluce a vzestupem Spojených států jako globální mocnosti. Fuentes byl také plodným esejistou a napsal řadu esejů o mexické kultuře, politice a historii. Jeho eseje byly často kontroverzní a podněcovaly k zamyšlení, ale byly také vysoce ceněny pro jejich intelektuální hloubku a jasný styl. Odkaz Carlos Fuentes je považován za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů latinskoamerického boomu a jeho dílo mělo trvalý vliv na latinskoamerickou literaturu. Jeho romány a eseje byly přeloženy do více než 20 jazyků a získaly mu četná ocenění a uznání. Fuentes zemřel v roce 2012 v Mexico City ve věku 83 let. Jeho smrt byla truchlena po celém světě a jeho dílo zůstává i nadále zdrojem inspirace a vhledu pro čtenáře i spisovatele.
Jorge Luis Borges Jorge Luis Borges, vlastním jménem Jorge Francisco Isidoro Luis Borges Acevedo, se narodil 24. srpna 1899 v Buenos Aires v Argentině. Byl argentinským spisovatelem, esejistou, básníkem a překladatelem, považovaným za klíčovou postavu španělskojazyčné a světové literatury. Jeho nejznámější díla, Ficciones (Fikce) a El Aleph (Aleph), vydané ve 40. letech 20. století, jsou sbírky povídek, které zkoumají motivy jako sny, labyrinty, náhoda, nekonečno, archivy, zrcadla, fiktivní spisovatelé a mytologie. Borgesova díla přispěla k filozofické literatuře a žánru fantasy a měla zásadní vliv na hnutí magického realismu v latinskoamerické literatuře 20. století. Borges se narodil v Buenos Aires, ale v roce 1914 se s rodinou přestěhoval do Švýcarska, kde studoval na Collège de Genève. Rodina hodně cestovala po Evropě, včetně Španělska. Po návratu do Argentiny v roce 1921 začal Borges publikovat své básně a eseje v surrealistických literárních časopisech. Pracoval také jako knihovník a veřejný přednášející. V roce 1955 byl jmenován ředitelem Národní veřejné knihovny a profesorem anglické literatury na univerzitě v Buenos Aires. Ve věku 55 let oslepl. Vědci naznačili, že jeho postupná slepota mu pomohla vytvořit inovativní literární symboly prostřednictvím představivosti. V 60. letech 20. století byla jeho díla přeložena a široce vydána ve Spojených státech a Evropě. Sám Borges ovládal několik jazyků. V roce 1961 se dostal do mezinárodního povědomí, když získal první Formentorovu cenu, kterou sdílel se Samuelem Beckettem. V roce 1971 získal Jeruzalémskou cenu. Jeho mezinárodní reputace se upevnila v 60. letech 20. století díky rostoucímu počtu anglických překladů, latinskoamerickému boomu a úspěchu románu Sto roků samoty od Garcíi Márqueze. Své poslední dílo, Spiklenci, věnoval městu Ženeva ve Švýcarsku. Spisovatel a esejista J. M. Coetzee o něm řekl: „On více než kdokoli jiný obnovil jazyk beletrie a otevřel tak cestu pozoruhodné generaci španělsko-amerických romanopisců.“
Paulo Coelho Paulo Coelho de Souza (narozen 24. srpna 1947) je brazilský spisovatel, textař a člen Brazilské akademie literatury od roku 2002. Jeho román Alchymista z roku 1988 se stal mezinárodním bestsellerem. Život a dílo Paulo Coelho se narodil v Riu de Janeiro v Brazílii. Jeho rodiče byli inženýři. Od dětství se zajímal o psaní a literaturu. Ve svých 20 letech opustil školu a cestoval po Jižní Americe, Evropě a Severní Africe. V roce 1972 se vrátil do Brazílie a začal pracovat jako novinář a textař. Napsal texty pro mnoho slavných brazilských zpěváků, jako je Elis Regina a Roberto Carlos. V roce 1986 se vydal na pouť do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Tato zkušenost změnila jeho život a vedla ho k tomu, aby se stal spisovatelem. V roce 1988 vydal svůj první román Alchymista. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem a byla přeložena do více než 80 jazyků. Alchymista je příběh o mladém pastýři, který se vydává na cestu za pokladem. Cestou se učí o životě, lásce a důležitosti následovat své sny. Coelho pokračoval v psaní románů, které se staly bestsellerem, jako jsou Poutník, Veronika se rozhodla zemřít, Jedenáct minut a Adultera. Jeho knihy se vyznačují jednoduchým stylem psaní, filosofickými úvahami a spirituálními tématy. Ocenění a uznání Paulo Coelho získal řadu ocenění za svou práci, včetně Ceny za světovou literaturu Hanse Christiana Andersena a Medaile za zásluhy brazilské vlády. Je jedním z nejprodávanějších autorů na světě. Jeho knihy se prodaly v celkovém nákladu přes 150 milionů výtisků. Osobní život Paulo Coelho je ženatý s Christinou Oiticicou. Žijí ve Švýcarsku a v Riu de Janeiro.
Isabel Allende Llona
Isabel Allende Llona (
2. srpna 1942 v Limě v Peru) je chilská spisovatelka. Je známá svými romány, jako jsou Dům duchů (La casa de los espíritus, 1982) a Město příšer (La ciudad de las bestias, 2002), které jsou komerčně úspěšné. Allende byla označena za "nejslavnější španělsky píšící autorku světa". V roce 2004 byla Allende uvedena do Americké akademie umění a literatury a v roce 2010 získala Chilskou národní literární cenu. Prezident Barack Obama jí v roce 2014 udělil Prezidentskou medaili svobody.
Romány Allende jsou často založeny na jejích osobních zkušenostech a historických událostech a vzdávají hold životům žen, zatímco proplétají prvky mýtu a realismu. Přednášela a cestovala na mnoha amerických univerzitách, kde vyučovala literaturu. Allende, která plynně ovládá angličtinu, získala americké občanství v roce 1993 a od roku 1989 žije v Kalifornii, nejprve se svým americkým manželem (od kterého je nyní rozvedená).
Osobní život
Allende se narodila v Limě v Peru chilskému diplomatovi Tomáši Allendemu a jeho ženě Francisce Llona. Její otec byl bratranec bývalého chilského prezidenta Salvadora Allendeho. Allende vyrůstala v Chile a studovala žurnalistiku na Universidad de Chile. V roce 1962 se provdala za Miguela Fríase, s nímž měla dvě děti: Paulu a Nicoláse. V roce 1987 se rozvedli a v roce 1988 se Allende provdala za Williama C. Gordona, amerického právníka. V roce 2015 se rozvedli a v roce 2019 se Allende provdala za Rogera Cukrase.
Literární kariéra
Allende začala psát v roce 1973 po vojenském převratu v Chile, který vedl k smrti jejího otce. Její první román, Dům duchů, byl vydán v roce 1982 a stal se mezinárodním bestsellerem. Román vypráví příběh rodiny Truebových, která žije v Chile od konce 19. století do počátku 20. století. Román byl přeložen do více než 30 jazyků a byl adaptován do filmu v roce 1993.
Od té doby Allende napsala více než 20 románů, včetně:
Of Love and Shadows (1984)
Eva Luna (1987)
The Stories of Eva Luna (1991)
Paula (1994)
Aphrodite: A Memoir of the Senses (1997)
Daughter of Fortune (1999)
Portrait in Sepia (2000)
City of the Beasts (2002)
Zorro (2005)
Inés of My Soul (2006)
Island Beneath the Sea (2009)
Maya's Notebook (2011)
The Japanese Lover (2015)
Long Petal of the Sea (2019)
Romány Allende byly přeloženy do více než 40 jazyků a prodaly se miliony výtisků po celém světě. Byly také adaptovány do filmů, televizních seriálů a divadelních her.
Témata
Romány Allende často zkoumají témata lásky, ztráty, rodiny a historie. Její práce je také známá svým silným ženským hlasem a svým použitím magického realismu. Magický realismus je literární žánr, který kombinuje realistické prvky s prvky fantazie a mýtu.
Ocenění a uznání
Allende získala za svou práci řadu ocenění, včetně:
Národní literární cena Chile (2010)
Prezidentská medaile svobody (2014)
Cena Hans Christian Andersena za literaturu (2012)
Cena Médicis Étranger (1982)
Cena Gabriela García Márqueze za literaturu (2018)
Allende je také členkou Americké akademie umění a literatury a čestnou členkou Královské španělské akademie.
Odkaz
Isabel Allende je jednou z nejvýznamnějších španělsky píšících spisovatelek všech dob. Její práce byla přeložena do více než 40 jazyků a prodala se miliony výtisků po celém světě. Její romány jsou chváleny za jejich silný ženský hlas, jejich použití magického realismu a jejich zkoumání témat lásky, ztráty, rodiny a historie. Allende je také známá svým humanitárním aktivismem a svou podporou ženských práv.
Augusto Roa Bastos Augusto Roa Bastos byl paraguayský romanopisec a povídkář. Narodil se 13. června 1917 v Asunciónu v Paraguayi a zemřel 26. dubna 2005 ve stejném městě. Jako teenager bojoval v Chaco válce mezi Paraguayí a Bolívií a později pracoval jako novinář, scenárista a profesor. Je nejvíce známý pro svůj komplexní román Yo el Supremo (Já, Nejvyšší) a za získání Premio Miguel de Cervantes v roce 1989, nejprestižnější ceny španělské literatury. Yo el Supremo zkoumá diktáty a vnitřní myšlenky Josého Gaspara Rodrígueze de Francie, excentrického diktátora Paraguaye, který vládl železnou pěstí od roku 1814 až do své smrti v roce 1840. Roa Bastosův život a psaní byly poznamenány zkušeností s diktátorskými vojenskými režimy. V roce 1947 byl nucen odejít do exilu v Argentině a v roce 1976 uprchl z Buenos Aires do Francie za podobných politických okolností. Většina Roa Bastosových děl byla napsána v exilu, ale to mu nezabránilo v tom, aby se ve své práci tvrdě zabýval paraguayskými společenskými a historickými otázkami. Roa Bastos psal španělsky, který byl někdy silně rozšířen o slova Guaraní (hlavní paraguayský domorodý jazyk), a do barokního stylu známého jako magický realismus začlenil paraguayské mýty a symboly. Je považován za pozdního účastníka literárního hnutí latinskoamerického boomu. Roa Bastosův kánon zahrnuje romány Hijo de hombre (1960; Syn člověka) a El fiscal (1993; Státní zástupce) a také řadu dalších románů, povídek, básní a filmových scénářů.
Subalterní (postkolonialismus) V postkoloniálních studiích a kritické teorii označuje termín subaltern koloniální populace, které jsou sociálně, politicky a ekonomicky vyloučeny z mocenské hierarchie imperiální kolonie a z metropole říše. Termín subaltern poprvé použil Antonio Gramsci k označení kulturní hegemonie, která vylučuje a vytlačuje určité osoby a sociální skupiny ze socioekonomických institucí společnosti, aby jim odepřela jejich jednání a hlas v koloniální politice. Termíny subalterní a subalterní studia vstoupily do slovníku postkoloniálních studií prostřednictvím prací skupiny historiků Subaltern Studies Group, kteří zkoumali politickou úlohu obyčejných lidí, kteří tvoří masovou populaci, spíše než aby znovu zkoumali politické role společenských a ekonomických elit v dějinách Indie. Jako metoda zkoumání a analýzy politické úlohy subalterních populací představuje Karlova Marxe teorie dějin koloniální historii z perspektivy proletariátu; že kdo? a co? společenské třídy jsou určeny ekonomickými vztahy mezi společenskými třídami společnosti. Od 70. let 20. století označoval termín subalterní obyvatelstvo indického subkontinentu, imperiální dějiny vyprávěné zdola, z perspektivy kolonizovaných národů, nikoli z perspektivy kolonizátorů ze západní Evropy. V 80. letech 20. století byla metoda historického zkoumání Subaltern Studies aplikována na jihoasijskou historiografii. Jako metoda intelektuálního diskurzu vznikl koncept subalterní jako eurocentrická metoda historického zkoumání pro studium nezápadních národů (Afriky, Asie a Středního východu) a jejich vztahu k západní Evropě jako centru světových dějin. Subalterní studia se stala modelem pro historický výzkum subalterní zkušenosti s kolonialismem na indickém subkontinentu.