Vrak migrantů u Lampedusy v roce 2013 Dne 3. října 2013 se u italského ostrova Lampedusa potopila loď převážející migranty z Libye do Itálie. Bylo oznámeno, že loď vyplouvala z Misráty v Libyi, ale že mnoho migrantů pocházelo původně z Eritreje, Somálska a Ghany. [2] [3] [4] Záchranná akce za účasti italské pobřežní stráže vedla k záchraně 155 přeživších. [3] Dne 12. října bylo oznámeno, že potvrzený počet obětí po prohledání lodi činil 359, ale že další těla stále chyběla; [5] později byla hlášena hodnota „více než 360“ úmrtí. [1] K druhému vraku lodi došlo 11. října 120 kilometrů od Lampedusy v maltské pátrací a záchranné zóně, ale blíže k Lampeduse. [5] [6] Podle zpráv loď převážela migranty ze Sýrie a nejméně 34 osob bylo později potvrzeno mrtvých. [5] [6]
Evropská migrační krize v roce 2015 V roce 2015 došlo k výraznému nárůstu počtu uprchlíků a migrantů přicházejících do Evropy. Na kontinent přišlo požádat o azyl 1,3 milionu lidí, což je nejvyšší počet v jednom roce od druhé světové války. Většinou šlo o Syřany, ale byli mezi nimi také početné skupiny z Afghánistánu, Nigérie, Pákistánu, Iráku, Eritreje a Balkánu. Nárůst počtu žadatelů o azyl byl přičítán faktorům, jako je eskalace různých válek na Blízkém východě a územní a vojenská dominance ISIL v regionu v důsledku arabského jara, stejně jako ukončení přijímání syrských žadatelů o azyl v Libanonu, Jordánsku a Egyptě. Reakce národních vlád se značně lišily. Mnoho vlád Evropské unie (EU) reagovalo uzavřením svých hranic a většina zemí odmítla přijmout přicházející uprchlíky. Německo nakonec přijalo většinu uprchlíků poté, co se vláda rozhodla dočasně pozastavit vymáhání dublinského nařízení. Ačkoli se EU pokusila provést některé reformy, toto úsilí z velké části vyšumělo poté, co počet přicházejících uprchlíků poklesl. Mezi pokusy o reformy patřilo rozdělování uprchlíků mezi členské země, řešení příčin emigrace v domovských zemích migrantů a zjednodušení procesů deportace. Krize měla v Evropě významné politické dopady. Veřejnost projevila úzkost nad náhlým přílivem přistěhovalců a často vyjadřovala obavy ohledně vnímaného nebezpečí pro evropské hodnoty. Zvýšila se politická polarizace, klesla důvěra v Evropskou unii a mnoho zemí zpřísnilo své azylové zákony. Pravicové populistické strany využily veřejné úzkosti a v mnoha zemích se staly výrazně populárnějšími. Došlo k nárůstu protestů ohledně imigrace a k šíření bělošské nacionalistické konspirační teorie o Velké výměně.
Thrákie (řecky Θράκη, bulharsky Тракия, turecky Trakya) je zeměpisný a historický region v jihovýchodní Evropě.
Thrákie je ohraničena Balkánskými horami na severu, Egejským mořem na jihu a Černým mořem na východě. Zahrnuje jihovýchodní Bulharsko (Severní Thrákie), severovýchodní Řecko (Západní Thrákie) a evropskou část Turecka (Východní Thrákie), což zhruba odpovídá římské provincii Thrákie.
Území obývaná starověkými Thráky se rozkládala na severu až do dnešního severního Bulharska a Rumunska a na západě až do Makedonie.
Thrákie je rozdělena do tří hlavních částí:
Severní Thrákie leží v Bulharsku a zahrnuje oblasti Burgas, Haskovo, Jambol, Kardžali, Kyustendil, Plovdiv, Razgrad, Silistra, Sliven, Smolyan, Stara Zagora, Targovishte a Veliko Tarnovo.
Západní Thrákie leží v Řecku a zahrnuje regiony Východní Makedonie a Thrákie a Střední Makedonie.
Východní Thrákie leží v Turecku a zahrnuje provincie Edirne, Kırklareli a Tekirdağ.
Thrákie má bohatou historii a byla domovem mnoha civilizací, včetně Thráků, Řeků, Římanů, Byzantinců a Osmanů. Region je známý svými starověkými památkami, jako jsou thrácké hrobky v Kazanlaku a Sveshtari, a římské město Plovdiv.
V současnosti je Thrákie důležitým zemědělským regionem a je známá svými vinicemi, olivovými háji a tabákovými plantážemi. Region je také oblíbenou turistickou destinací, a to díky svým krásným plážím, horám a historickým památkám.
Bitva o Nil Bitva o Nil, také známá jako bitva v Abúkírské zátoce (francouzsky: Bataille d'Aboukir), byla významná námořní bitva mezi britským královským námořnictvem a námořnictvem Francouzské republiky, která se odehrála v Abúkírské zátoce na pobřeží Středozemního moře u delty Nilu v Egyptě od 1. do 3. srpna 1798. Bitva byla vyvrcholením námořní kampaně, která zuřila ve Středozemním moři během předchozích tří měsíců, kdy velký francouzský konvoj vyplul z Toulonu do Alexandrie s expedičním sborem pod vedením generála Napoleona Bonaparta. Britské flotile velel v bitvě kontradmirál Sir Horatio Nelson; Francouze pod viceadmirálem François-Paulem Brueysem d'Aigalliers rozhodně porazili. Bonaparte se snažil napadnout Egypt jako první krok v kampani proti Britské Indii jako součást většího úsilí vytlačit Británii z francouzských revolučních válek. Když Bonapartova flotila překročila Středozemní moře, pronásledovala ji britská síla pod velením Nelsona, která byla vyslána z britské flotily v Tagu, aby zjistila účel francouzské expedice a porazila ji. Honil Francouze déle než dva měsíce a několikrát je minul jen o několik hodin. Bonaparte si byl vědom Nelsonova pronásledování a prosazoval absolutní utajení svého cíle. Dokázal dobýt Maltu a poté přistát v Egyptě bez zásahu britských námořních sil. S francouzskou armádou na břehu zakotvila francouzská flotila v Abúkírské zátoce, 20 mil (32 km) severovýchodně od Alexandrie. Velitel viceadmirál François-Paul Brueys d'Aigalliers věřil, že zaujal impozantní obrannou pozici. Britská flotila dorazila k Egyptu 1. srpna a objevila Brueysovy dispozice a Nelson nařídil okamžitý útok. Jeho lodě postupovaly na francouzské linii a při přibližování se rozdělily do dvou divizí. Jedna proťala čelo linie a prošla mezi zakotvenými Francouzi a břehem, zatímco druhá se střetla s námořní stranou francouzské flotily. Vůdčí francouzské válečné lodě byly chyceny do křížové palby a během zuřivé tříhodinové bitvy byly poraženy, ačkoli střed linie chvíli vydržel, dokud se k útoku nemohly připojit další britské lodě. V 22:00 explodovala francouzská vlajková loď Orient, což vedlo k tomu, že zadní divize francouzské flotily se pokusila prorazit z břehu. Po smrti Brueyse a porážce jeho předvoje a středu unikly z celkem 17 zapojených lodí pouze dvě lodě a dvě fregaty. Bitva zvrátila strategickou situaci mezi silami obou národů ve Středomoří a zakotvila královské námořnictvo v dominantním postavení, které si udrželo po zbytek napoleonských válek. Také povzbudila další evropské země, aby se obrátily proti Francii, a byla faktorem v propuknutí války druhé koalice. Bonapartova armáda byla uvězněna v Egyptě a dominance královského námořnictva u syrského pobřeží významně přispěla k francouzské porážce při obléhání Akko v roce 1799, které předcházelo Bonapartovu opuštění Egypta a návratu do Evropy. Nelson byl v bitvě zraněn a byl prohlášen za hrdinu v celé Evropě a následně byl jmenován baronem Nelsonem - i když byl soukromě nespokojený se svými odměnami. Také jeho kapitáni byli vysoce ceněni a vytvořili jádro legendární Nelsonovy bandy bratrů. Legenda bitvy zůstala v obecném povědomí významná, přičemž možná nejznámějším ztvárněním je báseň Felicii Hemansové z roku 1826 Casabianca.
Martin Schulz (narozen 20. prosince 1955) je německý sociálnědemokratický (SPD) a od roku 2017 do roku 2021 člen německého Spolko Britannicaého sněmu. V letech 1994 až 2017 zastával funkci člena Evropského parlamentu (MEP). Od roku 2004 do roku 2012 vedl Stranu evropsk˘ch socialisŮ, od roku 2012 do roku 2017 p˘sobil jako předseda Evropského parlamentu a od roku 2017 do roku 2018 jako předseda Sociálnědemokratick˘ strany Německa. V listopadu 2016 Schulz oznámil, že nebude usil o třet˘ funkčnı obdobı jako předseda Evropského parlamentu, ale že bude v roce 2017 kandidovat jako kandidát sociálnědemokratick˘ strany (SPD) na funkci německého kancl˘ře. V lednu 2017 oznámil Sigmar Gabriel, že nebude kandidovat na znovuzvolenı jako vedoucı strany a kandidát sociálnědemokratick˘ strany (SPD) na funkci německého kancl˘ře, a doporučil Schulze jako svÈho nstupce. Po volb˘ch v z·ıı 2017, kter˘ vedly k pováleènÈmu minimu pro sociálnědemokratickou stranu (SPD), Schulz vyhl·sil konec st·vajıcÌ velké koalice pod Merkelovou a odmÌtl p˘sobit ve vlád· MerkelovÈ. Dne 7. ˙nora 2018 jedn·nı skončila a Schulz ozn·mil, že vystřÌd· Sigmara Gabriela ve funkci ministra zahraničı a opustÌ předsednictvÌ strany, aby ho mohla převzÌt Andrea Nahlesov·. Po silnÈ veřejnÈ a internı kritice se Schulz rozhodl, že do novÈ vlády nenastoupÌ. Dne 13. ˙nora 2018 Schulz odstoupil z funkce předsedy strany. Život a politická dráha Martin Schulz se narodil 20. prosince 1955 v Kinzweiler-Hehlr·tu v Severnıın R˘nsku-Vestf·lsku. Jeho otec, Rudolf Schulz, pracoval jako zednÌk a jeho matka, Martha Schulzová, jako dělnice v textilnÌ továrn·. Schulz m· dva staršÌ sourozence. Schulz navštěvoval střednı gymn·zium v Eschweileru a v roce 1975 složil maturitu. Poté studoval na univerzit· v Bonnu politickou vědu, sociologii a historii. V roce 1980 ukončil studium s titulem magistra politick˘ch věd. V roce 1975 se Schulz stal členem sociálnědemokratick˘ strany (SPD). V roce 1987 vstoupil do komun·lnı polıtiky, když se stal starostou m·sta WŸrselen. Tuto funkci zast·val až do roku 1998. V roce 1994 se Schulz stal členem Evropského parlamentu. V Evropském parlamentu se rychle vypracoval a stal se vedoucÌm činitelem frakce Strany evropsk˘ch socialisŮ. V roce 2004 se stal předsedou frakce a tuto funkci zast·val až do roku 2012. V roce 2012 se Schulz stal předsedou Evropského parlamentu. Ve funkci předsedy Evropského parlamentu p·sobil až do roku 2017. V roce 2014 zast·val funkci zastupujıcÌho předsedy Strany evropsk˘ch socialisŮ. V roce 2017 se Schulz stal předsedou Sociálnědemokratick˘ strany Německa (SPD). V této funkci p·sobil až do roku 2018. Kandidatura na funkci německého kancl˘ře V listopadu 2016 Schulz oznámil, že bude v roce 2017 kandidovat jako kandidát sociálnědemokratick˘ strany (SPD) na funkci německého kancl˘ře. V lednu 2017 oznámil Sigmar Gabriel, že nebude kandidovat na znovuzvolenı jako vedoucı strany a kandidát sociálnědemokratick˘ strany (SPD) na funkci německého kancl˘ře, a doporučil Schulze jako svÈho nstupce. Schulzova kandidatura vyvolala smÌenÈ reakce. NěkteřÌ členovÈ strany a koment·toři uvÌtali Schulzovu kandidaturu, jinı ji kritizovali. Schulzovi kritici tvrdili, že nem· dostatečnÈ zkušenosti, aby se stal kancl˘řem, a že je přiliš levicovÈ orientovan˘. Schulz vedl kampaň na platformě soci·lnı spravedlnosti a ekonomickÈho růstu. Sliboval zv·šit minim·lnı mzdu, investovat do vzděl·v·nı a zdravotnictvÌ a bojovat proti klimatick˘m změn·m. Volby se konaly 24. z·ıı 2017. Schulzův sociálnědemokratick˘ strana (SPD) skončila na třetım mÌstě za Křesťanskodemokrativnı uniı (CDU) a Křesťanskodemokrativnı uniı (CSU) a Alternativou pro Němeasko (AfD). Schulzův sociálnědemokratick˘ strana (SPD) utrpěla nejhoršÌ v·sledek v pováleènÈ historii a ztratila 40 křesel v německÈm Spolko
Alboránské moře Alboránské moře je nejzápadnější částí Středozemního moře, ležící mezi Pyrenejským poloostrovem a severní Afrikou (Španělsko na severu a Maroko a Alžírsko na jihu). Gibraltarský průliv, který leží na západním konci Alboránského moře, spojuje Středozemní moře s Atlantským oceánem. Poloha Alboránské moře se nachází mezi 35° a 37° severní šířky a 2° a 5° západní délky. Leží na hranici mezi Evropou a Afrikou a je obklopeno Španělskem, Marokem a Alžírskem. Geografie Alboránské moře má rozlohu přibližně 50 000 km² a maximální hloubku 1 500 metrů. Průměrná hloubka je 445 metrů. Dno moře je převážně skalnaté a nerovné, s četnými podmořskými horami a kaňony. Řeky Do Alboránského moře ústí několik řek, včetně řeky Guadalhorce, řeky Guadalfeo a řeky Adra ve Španělsku a řeky Nekor v Maroku. Ostrovy V Alboránském moři se nachází několik ostrovů, včetně ostrovů Alborán, Chafarinas a Isla de las Palomas. Ostrovy Alborán jsou skupinou čtyř malých ostrovů, které patří Španělsku. Ostrovy Chafarinas jsou skupinou tří malých ostrovů, které také patří Španělsku. Isla de las Palomas je malý ostrůvek, který patří Maroku. Klima Alboránské moře má středomořské klima s horkými, suchými léty a mírnými, deštivými zimami. Průměrná teplota vody se pohybuje od 14 °C v zimě do 24 °C v létě. Fauna a flóra Alboránské moře je bohaté na mořský život. Mezi běžné druhy ryb patří tuňáci, mečouni a sardinky. V moři žijí také mořští savci, jako jsou delfíni, velryby a tuleni. Význam Alboránské moře je důležitou dopravní cestou a zdrojem potravy pro okolní země. Je také domovem řady chráněných mořských oblastí. Ohrožení Alboránské moře čelí řadě hrozeb, včetně znečištění, nadměrného rybolovu a změny klimatu. Tyto hrozby ohrožují mořský život a ekosystémy moře.
Rhodos Rhodos je největší ostrov v souostroví Dodekanés a jeho historické hlavní město. Je devátým největším ostrovem ve Středozemním moři. Administrativně tvoří ostrov samostatnou obec v rámci regionální jednotky Rhodos, která je součástí správní oblasti Jižní Egeida. Hlavním městem ostrova a sídlem obce je Rhodos. Město Rhodos mělo v roce 2011 50 636 obyvatel. V roce 2022 měl ostrov 125 113 obyvatel. Nachází se severovýchodně od Kréty a jihovýchodně od Athén. Rhodos má několik přezdívek, jako například „Ostrov slunce“ kvůli svému patronovi, bohu slunce Heliovi, „Perlový ostrov“ a „Ostrov rytířů“, pojmenovaný po rytířích sv. Jana Jeruzalémského, kteří vládli ostrovu od roku 1310 do roku 1522. Historicky byl Rhodos proslulý Kolosem rhodským, jedním ze sedmi divů starověkého světa. Středověké Staré město Rhodos bylo prohlášeno za světové dědictví UNESCO. Dnes je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací v Evropě.
Monfalcone
Monfalcone je město a obec v regionu Furlansko-Julské Benátsko v severní Itálii, ležící na Terstském zálivu. Jeho název znamená „sokolí hora“ (viz Montfaucon ve francouzštině a Falkenberg v germánských jazycích).
Je to významné průmyslové centrum pro výrobu lodí, letadel, textilu, chemikálií a rafinované ropy a sídlo společnosti Fincantieri, která staví výletní lodě. Monfalcone je nejsevernější město na pobřeží Středozemního moře.
Historie
Monfalcone bylo založeno v 10. století jako opevněné město na ochranu obchodních cest z Benátek do střední Evropy. V průběhu staletí bylo ovládáno různými mocnostmi, včetně Byzantské říše, Svaté říše římské a Rakousko-Uherska.
Po první světové válce se Monfalcone stalo součástí Itálie. Město bylo těžce poškozeno během druhé světové války, ale po válce bylo přestavěno a rozšířeno.
Ekonomika
Monfalcone je důležité průmyslové centrum. Město je domovem loděnice Fincantieri, která staví výletní lodě, nákladní lodě a vojenské lodě. Mezi další průmyslová odvětví patří výroba letadel, textilu, chemikálií a rafinované ropy.
Kultura
Monfalcone má bohatou kulturní historii. Město je domovem řady historických budov, včetně katedrály Santissima Trinità, která byla postavena ve 13. století. Monfalcone je také domovem několika muzeí, včetně Námořního muzea a Muzea moderního a současného umění.
Doprava
Monfalcone je dobře propojeno se zbytkem Itálie a Evropy. Město má vlastní nádraží a je obsluhováno mezinárodním letištěm Terst.
Turistické atrakce
Monfalcone je oblíbenou turistickou destinací. Mezi oblíbené turistické atrakce patří:
Katedrála Santissima Trinità
Námořní muzeum
Muzeum moderního a současného umění
Terstský záliv
Soča (Isonzo)
Kefalonia Geografie Kefalonia je největší z Jónských ostrovů na západě Řecka a šestý největší ostrov v Řecku po Krétě, Euboii, Lesbu, Rhodu a Chiu. Je také samostatnou regionální jednotkou v rámci regionu Jónské ostrovy. Historie Kefalonia byla součástí Byzantské říše od 6. do 13. století. Poté ji ovládli Benátčané, kteří ostrov drželi až do roku 1797. Následně byl ostrov pod francouzskou a britskou nadvládou, než se v roce 1864 stal součástí Řeckého království. Hlavní město Hlavním městem Kefalonie je Argostoli, které se nachází na jihozápadním pobřeží ostrova. Argostoli je také největším městem na Kefalonii. Obyvatelstvo V roce 2011 měla Kefalonia 35 801 obyvatel. Hustota obyvatelstva je 46 obyvatel na kilometr čtvereční. Ekonomika Ekonomika Kefalonie je založena na cestovním ruchu, zemědělství a rybolovu. Ostrov je oblíbenou turistickou destinací díky svým krásným plážím, malebným vesničkám a historickým památkám. Doprava Kefalonia má mezinárodní letiště, které se nachází poblíž Argostoli. Ostrov je také spojen trajekty s pevninou a dalšími Jónskými ostrovy. Kultura Kefalonia má bohatou kulturu, která byla ovlivněna řeckou, benátskou a britskou historií ostrova. Ostrov je známý svými tradičními tanci, hudbou a řemesly. Přírodní krásy Kefalonia je známá svými přírodními krásami, včetně hor, pláží, jeskyní a jezer. Nejvyšším bodem ostrova je hora Ainos s výškou 1 628 metrů.
Samos Samos je řecký ostrov ve východní části Egejského moře, jižně od ostrova Chios, severně od Patmosu a souostroví Dodekanés, při pobřeží západního Turecka, od něhož je oddělen Mykalským průlivem o šířce 1,6 km. Je to také samostatná regionální jednotka v regionu Severní Egeis. Ve starověku byl Samos obzvláště bohatým a mocným městským státem, známým zejména pro své vinice a produkci vína. Nachází se zde Pythagorion a Héraion ze Samu, památka světového dědictví UNESCO, která zahrnuje Eupalinovský akvadukt, div starověkého inženýrství. Samos je rodištěm řeckého filozofa a matematika Pythagora, po němž je pojmenována Pythagorova věta, filozofů Melissa ze Samu a Epikura a astronoma Aristarcha ze Samu, prvního známého člověka, který navrhl, že se Země otáčí kolem Slunce. Samské víno bylo dobře známé ve starověku a stále se na ostrově vyrábí. Ostrov byl od roku 1835 až do připojení k Řecku v březnu 1913 spravován poloautonomním Samským knížectvím pod osmanskou svrchovaností. Geografie Samos má rozlohu 477,4 km2 a je osmým největším řeckým ostrovem. Je dlouhý 43 km a široký 19 km. Nejvyšším bodem ostrova je hora Kerketeus (1 434 m). Ostrov je hornatý, s úzkými pobřežními pláněmi. Klima je středomořské, s horkými, suchými léty a mírnými, deštivými zimami. Historie Samos byl osídlen již v neolitu. V 8. století př. n. l. se stal řeckou kolonií. V 6. století př. n. l. byl Samos jedním z nejmocnějších městských států v Egejském moři. V roce 535 př. n. l. se stal součástí Perské říše. V roce 479 př. n. l. se Samos připojil k Athénskému námořnímu spolku. V roce 334 př. n. l. byl Samos dobyt Alexandrem Velikým. V roce 129 př. n. l. se Samos stal součástí Římské říše. V roce 395 n. l. se Samos stal součástí Byzantské říše. V roce 1204 byl Samos dobyt Benátčany. V roce 1453 byl Samos dobyt Osmanskou říší. V roce 1835 se Samos stal poloautonomním knížectvím pod osmanskou svrchovaností. V roce 1913 se Samos připojil k Řecku. Obyvatelstvo Samos má 32 977 obyvatel (2011). Hlavním městem ostrova je Samos, které se nachází na severovýchodním pobřeží. Dalšími většími městy jsou Karlovassi, Pythagorion a Kokkari. Ekonomika Ekonomika Samu je založena na cestovním ruchu, zemědělství a rybolovu. Ostrov je známý pro své víno, olivový olej a ovoce. Samos je také oblíbeným turistickým cílem, který nabízí krásné pláže, historické památky a malebné vesnice. Doprava Samos má letiště, které spojuje ostrov s Aténami a dalšími řeckými městy. Ostrov je také spojen trajekty s Aténami, Pireem, Soluní a dalšími řeckými ostrovy.