Jurské hory (německy Juragebirge, francouzsky Massif du Jura) jsou pohoří táhnoucí se od Ženevského jezera na jihozápadě až po řeku Rýn na severovýchodě. Nachází se na území Francie a Švýcarska, přičemž tvoří přirozenou hranici mezi těmito dvěma státy. Jurské hory jsou součástí Alp, avšak od Západních Alp je odděluje údolí řeky Rhôny. Nejvyšším bodem Jurských hor je Crêt de la Neige (1 720 m n. m.), který se nachází ve francouzské části pohoří. Dalšími významnými vrcholy jsou Mont Tendre (1 679 m n. m.) a Chasseral (1 607 m n. m.) ve Švýcarsku. Jurské hory jsou tvořeny převážně vápencovými horninami, které vznikly v období jury. Pohoří je charakteristické svými dlouhými a úzkými hřebeny, které jsou odděleny hlubokými údolími. V Jurských horách se nachází řada jezer, z nichž nejznámější je Ženevské jezero. Jurské hory jsou oblíbenou turistickou destinací. Nabízejí krásné výhledy na okolní krajinu a jsou vhodné pro pěší turistiku, cyklistiku a lyžování. V Jurských horách se také nachází řada jeskyní, které jsou přístupné veřejnosti. Geologie Jurské hory vznikly v období jury, které trvalo přibližně od 201 do 145 milionů let před naším letopočtem. V tomto období byla oblast dnešních Jurských hor pokryta mořem. V moři se usazovaly vápencové sedimenty, které se postupem času zpevňovaly a tvořily vápencové horniny. Na konci období jury došlo k horotvorným procesům, které vyzdvihly vápencové vrstvy do dnešní podoby. Tyto procesy byly způsobeny srážkou Africké a Eurasijské tektonické desky. Klima Klima v Jurských horách je mírné. Průměrná teplota v lednu se pohybuje kolem 0 °C, v červenci kolem 18 °C. Srážky jsou poměrně rovnoměrně rozloženy po celý rok. Flóra a fauna Jurské hory jsou pokryty smíšenými lesy. Ve vyšších polohách převažují jehličnaté stromy, zatímco v nižších polohách rostou listnaté stromy. V Jurských horách se vyskytuje řada živočišných druhů, včetně jelenů, srn, divočáků a lišek. Hospodářství Hospodářství Jurských hor je založeno především na zemědělství a turismu. V regionu se pěstuje vinná réva, ovoce a zelenina. V Jurských horách se také chová dobytek. Turismus je v Jurských horách důležitým odvětvím. Region nabízí krásné výhledy na okolní krajinu a je vhodný pro pěší turistiku, cyklistiku a lyžování. V Jurských horách se také nachází řada jeskyní, které jsou přístupné veřejnosti. Doprava Jurské hory jsou dobře dostupné veřejnou dopravou. Regionem prochází několik železničních tratí a silnic. V Jurských horách se také nachází několik letišť, z nichž nejvýznamnější je Ženevské letiště.
Exkluzivní ekonomická zóna Exkluzivní ekonomická zóna (EEZ) je oblast moře, ve které má pobřežní stát výlučná práva na průzkum a využívání mořských zdrojů, včetně výroby energie z vody a větru. EEZ byla definována Úmluvou OSN o mořském právu z roku 1982. EEZ se vztahuje na oblast od vnější hranice teritoriálního moře (22,224 km nebo 12 námořních mil od základní linie) až do vzdálenosti 370,4 km (nebo 200 námořních mil) od pobřeží daného státu. EEZ se někdy označuje také jako námořní kontinentální okraj a v hovorové řeči může zahrnovat kontinentální šelf. Termín EEZ nezahrnuje teritoriální moře ani kontinentální šelf za hranicí 200 námořních mil. Rozdíl mezi teritoriálním mořem a exkluzivní ekonomickou zónou spočívá v tom, že první uděluje plnou suverenitu nad vodami, zatímco druhá je pouze „suverénním právem“, které se vztahuje na práva pobřežního státu pod hladinou moře. Povrchové vody jsou mezinárodní vody.
Orán
Orán je významné přístavní město ležící na severozápadě Alžírska. Je považováno za druhé nejdůležitější město Alžírska, hned po hlavním městě Alžíru, a to kvůli své populaci a obchodnímu, průmyslovému a kulturnímu významu. Nachází se 432 km západně-jihozápadně od Alžíru. Celkový počet obyvatel města činil v roce 2008 803 329, zatímco metropolitní oblast má přibližně 1 500 000 obyvatel, což z něj činí druhé největší město v Alžírsku.
Dějiny
Orán byl založen v 10. století berberským kmenem Banu Ifran. Město bylo následně ovládáno Španělskem, Osmanskou říší a Francií. V roce 1831 se Orán stal francouzskou kolonií a zůstal jí až do alžírské nezávislosti v roce 1962.
Zeměpis
Orán se nachází na pobřeží Středozemního moře. Město je obklopeno horami a má středomořské klima.
Ekonomika
Orán je důležitým průmyslovým a obchodním centrem. Ve městě se nachází řada továren a přístav.
Kultura
Orán má bohatou kulturu. Ve městě se nachází řada muzeí, divadel a uměleckých galerií.
Památky
Mezi nejvýznamnější památky v Oránu patří:
Velká mešita
Katedrála Sacré-Cœur
Oranovo muzeum
pevnost Santa Cruz
Doprava
Orán je dobře spojen s ostatními částmi Alžírska. Město má mezinárodní letiště a železniční stanici.
Turismus
Orán je oblíbenou turistickou destinací. Město nabízí řadu historických, kulturních a přírodních zajímavostí.
Endoreické pánve
Endoreická pánev je odvodňovací pánev, která obvykle zadržuje vodu a neumožňuje její odtok do jiných, vnějších vodních útvarů (např. řek a oceánů). Místo toho voda odtéká do trvalých a sezónních jezer a bažin, které se vyrovnávají prostřednictvím odpařování. Endoreické pánve se také nazývají uzavřené pánve, terminální pánve a vnitřní odvodňovací systémy.
Endoreické oblasti kontrastují s otevřenými jezery (exoreické oblasti), kde povrchové vody nakonec odtékají do oceánu. Obecně se vodní pánve s podpovrchovými odtoky, které vedou do oceánu, nepovažují za endoreické, ale za kryptoreické. Endoreické pánve představují lokální báze, které vymezují hranici erozních a sedimentačních procesů v blízkých oblastech. Mezi endoreické vodní útvary patří Kaspické moře, které je největším vnitrozemským vodním útvarem na světě.
Vznik endoreických pánví
Endoreické pánve vznikají, když je odvodnění oblasti blokováno geografickými útvary, jako jsou pohoří, plošiny nebo pouště. Voda se pak hromadí v uzavřené oblasti a nemá žádný způsob, jak odtékat. Tyto pánve se mohou nacházet v různých geografických oblastech, včetně pouští, stepí a vysočin.
Charakteristika endoreických pánví
Endoreické pánve mají několik charakteristických rysů:
Uzavřené odvodnění: Voda v endoreické pánvi nemá žádný odtok do jiných vodních útvarů.
Vysoká salinita: Vzhledem k tomu, že voda nemůže odtékat, soli se hromadí v endoreických jezerech a bažinách, což vede k vysoké salinitě.
Variabilní hladina vody: Hladina vody v endoreických vodních útvarech se může značně měnit v závislosti na srážkách a odpařování.
Častá sucha: Endoreické oblasti jsou často náchylné k suchům, protože voda se může odpařit, než se stihne nahradit srážkami.
Unikátní ekosystémy: Endoreické pánve často podporují jedinečné ekosystémy, které jsou přizpůsobeny vysoké salinitě a variabilním podmínkám.
Příklady endoreických pánví
Mezi známé endoreické pánve patří:
Kaspické moře: Největší vnitrozemské vodní těleso na světě.
Velké solné jezero: Velké slané jezero v Utahu ve Spojených státech.
Mrtvé moře: Slané jezero ležící na hranici mezi Izraelem a Jordánskem.
Aralské jezero: Bývalé čtvrté největší jezero na světě, které se v posledních desetiletích značně zmenšilo kvůli odklonu vody pro zavlažování.
Eyreovo jezero: Slané jezero v Austrálii, které je známé svými extrémními výkyvy hladiny vody.
Význam endoreických pánví
Endoreické pánve mají ekologický i hospodářský význam:
Ekologický význam: Endoreické pánve poskytují útočiště pro jedinečné rostliny a živočichy, které jsou přizpůsobeny vysoké salinitě a variabilním podmínkám.
Hospodářský význam: Endoreické pánve mohou být zdrojem minerálů, jako je sůl a draslík, které se hromadí ve vysoce slaných vodách.
Regulace klimatu: Endoreické pánve mohou ovlivňovat regionální klima tím, že odpařují velké množství vody do atmosféry.
Port Said: Město u Suezského průplavu Port Said je město ležící na severovýchodě Egypta, které se táhne asi 30 km podél pobřeží Středozemního moře a překlenuje západní břeh severního ústí Suezského průplavu. Tvoří většinu guvernorátu Port Said, kde jeho sedm čtvrtí zahrnuje sedm z osmi oblastí guvernorátu. Město bylo založeno v roce 1859 během výstavby Suezského průplavu a na začátku roku 2023 mělo 680 375 obyvatel. Nachází se zde mnoho starých domů s velkými balkony na všech patrech, což městu dodává osobitý vzhled. Partnerským městem Port Saidu je Port Fuad, který leží na východním břehu Suezského průplavu. Tato dvě města spolu úzce souvisejí, takže Port Fuad téměř nemá žádné městské centrum. Města jsou spojena bezplatnými trajekty, které jezdí celý den, a společně tvoří metropolitní oblast s více než milionem obyvatel, která se rozkládá na africké i asijské straně Suezského průplavu. Jedinou další metropolitní oblastí na světě, která se také rozkládá na dvou kontinentech, je Istanbul. Port Said fungoval jako globální město od svého založení a rozkvétal zejména v 19. a první polovině 20. století, kdy byl obýván různými národnostmi a náboženstvími. Většina z nich pocházela ze středomořských zemí a žili zde v toleranci a tvořili kosmopolitní komunitu. S odkazem na tuto skutečnost Rudyard Kipling jednou řekl: „Pokud opravdu chcete najít někoho, koho znáte a kdo cestuje, jsou na světě dvě místa, kde si stačí sednout a počkat, dříve či později se tam váš člověk objeví: londýnské doky a Port Said.“
Damietta je přístavní město a hlavní město stejnojmenné provincie v Egyptě. Nachází se na rameni řeky Nil, které se nazývá Damietta a je východní větví delty Nilu. Město leží 15 kilometrů od Středozemního moře a asi 200 kilometrů severně od Káhiry. Bylo to katolické biskupství a je to titulární sídlo několika biskupů. Je také členem globální sítě učících se měst UNESCO.
Historie
Damietta byla založena ve 12. století před naším letopočtem jako staroegyptské město Tamiat. Bylo to důležité obchodní centrum a přístav pro starověký Egypt. Město dobyli Řekové ve 4. století před naším letopočtem a později Římané. V 7. století našeho letopočtu bylo město dobyto Araby a stalo se součástí jejich říše.
Ve středověku byla Damietta důležitým obchodním centrem a přístavem pro křižácké státy. Město bylo několikrát dobyto křižáky, ale nakonec ho v roce 1219 dobyli zpět muslimové. V 16. století se Damietta stala součástí Osmanské říše.
V 19. století byla Damietta dobyta Francouzi a poté Brity. V roce 1922 se Egypt stal nezávislým státem a Damietta se stala součástí egyptského království. V roce 1952 se Egypt stal republikou a Damietta se stala součástí Egyptské arabské republiky.
Současnost
Dnes je Damietta moderním městem s populací přes 300 000 obyvatel. Je to důležitý přístav a průmyslové centrum. Město je také oblíbenou turistickou destinací díky svým historickým památkám a krásným plážím.
Zajímavosti
Starý most: Starý most je jedním z nejznámějších památek v Damiettě. Byl postaven v 19. století a spojuje obě strany řeky Nil.
Mešita Maeini: Mešita Maeini je jednou z nejstarších mešit v Damiettě. Byla postavena v 13. století a je známá svou krásnou architekturou.
Cornich Damietta: Cornich Damietta je pobřežní promenáda, která nabízí krásný výhled na řeku Nil a Středozemní moře.
Pláže Damietta: Damietta má několik krásných pláží, které jsou oblíbené u turistů i místních obyvatel.
Ekonomika
Damietta je důležitým průmyslovým centrem. Ve městě se nachází řada továren, které vyrábějí textil, potraviny a chemikálie. Město je také důležitým přístavem a obchodním centrem.
Doprava
Damietta je dobře spojena se zbytkem Egypta silnicemi, železnicemi a leteckou dopravou. Město má mezinárodní letiště, které nabízí lety do několika měst v Egyptě a na Blízkém východě.
Průtok (hydrologie)
V hydrologii je průtok objemový průtok (objem za čas, ve jednotkách m3/h nebo ft3/h) vodního toku. Rovná se součinu střední rychlosti proudění (s rozměrem délka za čas, v m/h nebo ft/h) a průřezové plochy (v m2 nebo ft2). [1] Zahrnuje veškeré suspendované pevné látky (např. sedimenty), rozpuštěné chemikálie (např. CaCO3(aq)) nebo biologický materiál (např. rozsivky) kromě samotné vody.
Termíny se mohou lišit mezi obory. Například říční hydrolog studující přirozené říční systémy může definovat průtok jako průtok vody, zatímco inženýr provozující systém nádrží jej může ztotožnit s odtokem, na rozdíl od přítoku.
Měření průtoku
Průtok lze měřit pomocí různých metod, včetně:
Měřiče průtoku: Zařízení, která přímo měří průtok vody. Existuje mnoho typů měřičů průtoku, každý s vlastními výhodami a nevýhodami.
Měřiče výšky hladiny: Zařízení, která měří výšku hladiny vody v korytě řeky. Průtok lze poté odhadnout pomocí vztahu mezi výškou hladiny a průtokem.
Rychlostní měřiče: Zařízení, která měří rychlost proudění vody v korytě řeky. Průtok lze poté odhadnout pomocí vztahu mezi rychlostí proudění a průtokem.
Faktory ovlivňující průtok
Průtok vodního toku je ovlivňován řadou faktorů, včetně:
Srážky: Průtok je primárně určován množstvím srážek, které padají do povodí řeky.
Tání sněhu a ledu: Tání sněhu a ledu může výrazně zvýšit průtok vodního toku.
Odpařování: Odpařování vody z povrchu řeky může snížit průtok.
Transpirace: Transpirace vody rostlinami může snížit průtok.
Podzemní voda: Podzemní voda může vytékat do řeky a zvyšovat její průtok.
Umělé struktury: Umělé struktury, jako jsou přehrady a odvodňovací kanály, mohou ovlivnit průtok vodního toku.
Význam průtoku
Průtok je důležitým ukazatelem zdraví vodního toku. Může ovlivnit mnoho faktorů, včetně:
Kvalita vody: Průtok může ovlivnit koncentraci znečišťujících látek ve vodním toku.
Biologická rozmanitost: Průtok může ovlivnit množství a typ organismů, které žijí ve vodním toku.
Geomorfologie: Průtok může ovlivnit tvar a velikost koryta řeky.
Lidské využití: Průtok může ovlivnit dostupnost vody pro lidské potřeby, jako je pitná voda, zavlažování a výroba energie.
Řízení průtoku
Průtok vodního toku lze řídit pomocí různých metod, včetně:
Přehrady: Přehrady mohou být použity k zadržování vody a uvolňování jí v řízeném tempu.
Odvodňovací kanály: Odvodňovací kanály mohou být použity k odvádění vody z povodí řeky.
Vegetační pokryv: Vegetační pokryv může pomoci snížit odtok a zvýšit infiltraci.
Ochranné pásy: Ochranné pásy mohou pomoci chránit vodní toky před znečištěním a sedimentací.
Modelování průtoku
Modelování průtoku je důležitým nástrojem pro pochopení a předpovídání průtoku vodního toku. Modely průtoku lze použít k:
Odhadu průtoku: Modely průtoku lze použít k odhadu průtoku vodního toku na základě historických dat a fyzikálních charakteristik povodí řeky.
Předpověď průtoku: Modely průtoku lze použít k předpovědi průtoku vodního toku na základě předpovědí srážek a dalších faktorů.
Hodnocení dopadů: Modely průtoku lze použít k hodnocení dopadů změn povodí řeky, jako je výstavba přehrad nebo odlesňování, na průtok vodního toku.
Annaba, Alžírsko
Annaba (arabsky: عنابة, doslova „místo s jujuby“; berbersky: Aânavaen), dříve známá jako Bon, Bona a Bône, je přístavní město v severovýchodním cípu Alžírska, nedaleko hranic s Tuniskem. Nachází se poblíž malé řeky Seybouse a leží v provincii Annaba. S přibližně 464 740 obyvateli (2019) a 1 000 000 v metropolitní oblasti je Annaba třetím největším městem a předním průmyslovým centrem v Alžírsku.
Annaba je pobřežní město, které zaznamenalo významný růst během 20. století. Má metropolitní oblast s vyšší hustotou obyvatelstva než ostatní metropolitní oblasti alžírského pobřeží, jako jsou Oran a Alžír. Většina východního a jižního Alžírska využívá služby, vybavení a infrastrukturu Annaby. Ekonomicky je centrem různých hospodářských činností, jako je průmysl, doprava, finance a cestovní ruch.
Historie
Historie Annaby sahá až do starověku, kdy byla známá jako Hippo Regius. Bylo to důležité město v římské provincii Numidii a sídlo biskupa Augustina. Město bylo zničeno Vandaly v 5. století a později bylo dobyto Araby v 7. století.
Arabové přejmenovali město na Annaba a učinili z něj důležitý přístav. Město bylo několikrát dobyto Evropany, včetně Španělů, Francouzů a Britů. Francouzi dobyli Annabu v roce 1830 a učinili z ní hlavní přístav pro své kolonie v severní Africe.
Annaba byla významným centrem alžírského boje za nezávislost a byla místem mnoha bitev a povstání. Město získalo nezávislost v roce 1962 a od té doby se stalo důležitým průmyslovým a ekonomickým centrem.
Ekonomika
Annaba je předním průmyslovým centrem v Alžírsku. Je domovem mnoha továren a závodů, které vyrábějí různé produkty, včetně oceli, cementu, chemikálií a textilu. Město je také důležitým přístavem a obchodním centrem.
Annaba má diverzifikovanou ekonomiku, která zahrnuje také cestovní ruch, zemědělství a služby. Město je oblíbenou turistickou destinací díky svým krásným plážím, historickým památkám a živé kultuře.
Kultura
Annaba je kulturně bohaté město s pestrou historií a dědictvím. Je domovem mnoha muzeí, galerií a divadel. Město je také známé svými festivaly a oslavami, včetně Mezinárodního festivalu Annaba a Festivalu jujuby.
Annaba je také důležitým centrem vzdělávání a výzkumu. Je domovem několika univerzit a výzkumných institucí. Město je také známé svou literární scénou a je domovem mnoha spisovatelů, básníků a umělců.
Památky
Annaba má řadu historických a kulturních památek, včetně:
Bazilika svatého Augustina: Bazilika z 5. století, která byla místem, kde biskup Augustin působil a kázal.
Kasbah: Citadela z 16. století, která byla postavena Španěly a později rozšířena Francouzi.
Velká mešita: Mešita z 11. století, která je jednou z nejstarších v Alžírsku.
Muzeum Hippo Regius: Muzeum, které vystavuje artefakty z římského města Hippo Regius.
Muzeum moderního umění: Muzeum, které vystavuje díla alžírských a mezinárodních umělců.
Doprava
Annaba je dobře propojena s ostatními městy v Alžírsku a se světem. Město má mezinárodní letiště, které nabízí lety do řady destinací v Africe, Evropě a na Středním východě. Annaba má také přístav, který zajišťuje trajektovou dopravu do Tuniska a dalších zemí Středomoří.
Město má také rozsáhlou síť veřejné dopravy, která zahrnuje autobusy, tramvaje a taxíky. Annaba je také důležitým železničním uzlem a má železniční spojení s hlavními městy v Alžírsku a se sousedním Tunis
Thessaloniki
Město, které se nachází na severu Řecka, na pobřeží Thermaického zálivu.
Historie
Thessaloniki bylo založeno v roce 315 př. n. l. Kassandrem, králem Makedonie, který město pojmenoval po své manželce Thessaloniké, dceři Filipa II. Makedonského a sestry Alexandra Velikého.
V římské éře bylo Thessaloniki významnou metropolí a druhým největším a nejbohatším městem Byzantské říše. V roce 1430 bylo dobyto Osmanskou říší a zůstalo důležitým přístavem a multietnickou metropolí po téměř pět století turecké nadvlády. Od 16. do 20. století bylo Thessaloniki jediným městem v Evropě s židovskou většinou.
V roce 1912 se Thessaloniki stalo součástí Řecka.
Současnost
Thessaloniki je dnes druhým největším městem v Řecku s více než milionem obyvatel v metropolitní oblasti. Je hlavním městem regionu Makedonie a sídlem řady významných institucí, včetně Aristotelovy univerzity, největší univerzity na Balkáně.
Město je známé svými festivaly, událostmi a živým kulturním životem. Pořádá se zde každoročně Mezinárodní veletrh v Soluni a Mezinárodní filmový festival v Soluni. Thessaloniki je také místem největšího bienálního setkání řecké diaspory.
Památky
Thessaloniki se může pochlubit bohatým architektonickým dědictvím, včetně řady památek z byzantského období, které jsou součástí světového dědictví UNESCO. Mezi nejvýznamnější památky patří:
Chrám svatého Demetria
Rotunda
Bílá věž
Galeriusův oblouk
Hamam Bey Hamam
Turistika
Thessaloniki je oblíbenou turistickou destinací v Řecku. V roce 2013 časopis National Geographic zařadil Thessaloniki mezi nejlepší turistické destinace na světě. V roce 2014 časopis Financial Times FDI (Foreign Direct Investments) označil Thessaloniki za nejlepší středně velké evropské město budoucnosti pro lidský kapitál a životní styl.
Patras Patras (řecky Πάτρα, vyslov [ˈpatra]; katharevousa a starořečtina: Πάτραι; latinsky: Patrae) je třetím největším městem Řecka a regionálním hlavním městem Západního Řecka na severním Peloponésu, 215 km západně od Athén. Město je postaveno na úpatí hory Panachaikon s výhledem na Patraský záliv. Podle sčítání lidu z roku 2021 má město Patras 173 600 obyvatel; obec má 215 922 obyvatel. Jádro osídlení má čtyřtisíciletou historii. V římském období se stalo kosmopolitním centrem východního Středomoří, zatímco podle křesťanské tradice to bylo také místo mučednictví svatého Ondřeje. Patras, přezdívaný „Řeckou bránou na západ“, je obchodním centrem, zatímco jeho rušný přístav je důležitým bodem pro obchod a komunikaci s Itálií a zbytkem západní Evropy. Město má tři veřejné univerzity, které hostí velkou studentskou populaci a dělají z Patrasu důležité vědecké centrum s vynikajícím polem v technologickém vzdělávání. Most Rio-Antirio spojuje nejvýchodnější předměstí Patrasu Rio s městem Antirrio a spojuje Peloponéský poloostrov s pevninským Řeckem. Každý rok v únoru město hostí jeden z největších karnevalů v Evropě. Mezi pozoruhodné rysy karnevalu v Patrasu patří jeho mamutí satirické plováky a plesy a průvody, které si užívají stovky tisíc návštěvníků ve středomořském podnebí. Patras je také známý podporou domorodé kulturní scény, která je aktivní především v oblasti múzických umění a moderní městské literatury. V roce 2006 byl Evropským hlavním městem kultury.