Tyrrhenské moře
Tyrrhenské moře je součástí Středozemního moře u západního pobřeží Itálie. Je pojmenováno po tyrrhenském lidu, který je ztotožňován s Etrusky v Itálii.
Poloha
Tyrrhenské moře se nachází mezi Itálií na východě, Francií na severozápadě, Sardinií na západě a Sicílií na jihu.
Souřadnice
40° severní šířky, 12° východní délky
Typ
Moře
Etymologie
Název pochází od starověkého lidu Tyrrhenů.
Země v povodí
Itálie
Francie
Rozloha
275 000 km²
Průměrná hloubka
2 000 m
Maximální hloubka
3 785 m
Charakteristika
Tyrrhenské moře je relativně mělké moře s průměrnou hloubkou 2 000 m. Nejhlubší bod je 3 785 m. Moře je známé svými četnými ostrovy, včetně Elby, Ischie a Liparských ostrovů.
Tyrrhenské moře je domovem různých mořských živočichů, včetně delfínů, velryb a mořských želv. Je také důležitou oblastí pro rybolov.
Historie
Tyrrhenské moře bylo v průběhu historie důležitou obchodní cestou. V dávných dobách bylo ovládáno Etrusky, Řeky a Římany. V pozdějších dobách bylo součástí různých námořních republik, včetně Pisy, Janova a Benátek.
Dnes
Tyrrhenské moře je oblíbenou turistickou destinací díky své krásné krajině, čistým vodám a historickým památkám. Je také důležitou oblastí pro obchod a dopravu.
Menorca Menorca je jedním z Baleárských ostrovů nacházejících se ve Středozemním moři a patřících Španělsku. Její název je odvozen od její velikosti, která kontrastuje s nedalekým Mallorcou. Hlavním městem je Mahón (katalánsky Maó), který se nachází na východním konci ostrova, ačkoli Menorca není provincií a tvoří politické společenství s ostatními ostrovy v souostroví. Hlavními přístavy a největšími městy jsou Ciutadella a Mahón. Přístav Mahón je druhým největším přírodním přístavem na světě. Podle sčítání lidu z 1. ledna 2021 měla Menorca 96 733 obyvatel. Nachází se na 39°47' až 40°00' severní šířky a 3°52' až 4°24' východní délky. Její nejvyšší bod, nazývaný El Toro (z katalánského "turó" ve významu kopec), je 358 metrů nad mořem. Geografie Menorca má rozlohu 695,8 km² a je druhým největším z Baleárských ostrovů. Je dlouhá asi 50 km a široká 16 km. Ostrov má členité pobřeží s mnoha zálivy, plážemi a útesy. Nejvyšší bod ostrova je Monte Toro, který se nachází v centrální části ostrova a má výšku 358 m. Klima Menorca má středomořské klima s horkými, suchými léty a mírnými, deštivými zimami. Průměrná teplota v červenci a srpnu je kolem 25 °C, zatímco v lednu a únoru je kolem 10 °C. Ostrov má v průměru 300 slunečných dnů v roce. Flóra a fauna Menorca má bohatou flóru a faunu. Na ostrově se nachází mnoho druhů rostlin, včetně olivovníků, mandloní, fíkovníků a vinné révy. Ostrov je také domovem mnoha druhů zvířat, včetně želv, ještěrek, hadů a ptáků. Historie Menorca byla osídlena již od doby bronzové. Ostrov byl postupně ovládán Řeky, Kartaginci, Římany, Vandaly, Byzantinci, Maury a Španěly. V roce 1708 se ostrov stal britskou kolonií a zůstal jí až do roku 1802, kdy byl vrácen Španělsku. Kultura Menorca má bohatou kulturu, která byla ovlivněna její historií. Ostrov má mnoho historických památek, včetně megalitických památek, římských ruin a středověkých hradů. Menorca je také známá svou hudbou, tancem a gastronomií. Turismus Menorca je oblíbenou turistickou destinací. Ostrov nabízí širokou škálu turistických atrakcí, včetně pláží, historických památek a přírodních rezervací. Menorca je také známá svou gastronomií, která zahrnuje mnoho místních specialit. Doprava Menorca má dobré dopravní spojení. Ostrov má letiště, které spojuje Menorku s mnoha evropskými městy. Na ostrově je také trajektová doprava, která spojuje Menorku s Mallorcou a Španělskem.
Mallorca (katalánsky Mallorca, španělsky Mayorca) je největší ostrov Baleárských ostrovů, autonomního společenství Španělska, a sedmý největší ostrov ve Středozemním moři. Hlavním městem ostrova je Palma de Mallorca, která je zároveň hlavním městem autonomního společenství Baleárské ostrovy. Baleárské ostrovy jsou autonomním společenstvím Španělska od roku 1983. U pobřeží Mallorky se nacházejí dva malé ostrovy: Cabrera (jihovýchodně od Palmy) a Dragonera (západně od Palmy). Hymnou Mallorky je "La Balanguera". Stejně jako další Baleárské ostrovy Menorca, Ibiza a Formentera je ostrov velmi oblíbenou turistickou destinací, zejména pro turisty z Nizozemska, Německa a Spojeného království. Mezinárodní letiště Palma de Mallorca je jedním z nejrušnějších ve Španělsku; v roce 2017 ho využilo 28 milionů cestujících a jeho využití se každoročně zvyšovalo v letech 2012 až 2017. Geografie Mallorca se nachází ve Středozemním moři, přibližně 200 km východně od španělské pevniny a 170 km jižně od francouzského ostrova Korsika. Ostrov má rozlohu 3 640,11 km² a má délku pobřeží 554 km. Nejvyšším bodem ostrova je Puig Major s výškou 1 436 m. Mallorca má středomořské klima s horkými, suchými léty a mírnými, vlhkými zimami. Průměrná teplota v červenci je 25 °C a v lednu 10 °C. Ostrov dostává průměrně 450 mm srážek ročně, které jsou rozloženy poměrně rovnoměrně po celý rok. Historie Mallorca byla osídlena již v době bronzové. Prvními obyvateli ostrova byli Talayotové, kteří zde postavili mnoho kamenných staveb, které lze dodnes vidět. V 6. století před naším letopočtem ostrov dobyli Kartaginci, kteří zde založili město Palma. V roce 123 př. n. l. ostrov dobyli Římané, kteří zde vládli až do 5. století našeho letopočtu. V 5. století našeho letopočtu ostrov dobyli Vandalové, kteří zde vládli až do 6. století našeho letopočtu, kdy ostrov dobyli Byzantinci. V 8. století našeho letopočtu ostrov dobyli Arabové, kteří zde vládli až do 13. století našeho letopočtu. V roce 1229 ostrov dobyli Aragonci, kteří zde vládli až do 18. století našeho letopočtu. V roce 1715 ostrov dobyli Britové, kteří zde vládli až do roku 1720, kdy ostrov dobyli zpět Španělé. V 19. století se Mallorca stala populární turistickou destinací a v 20. století se ostrov stal autonomním společenstvím Španělska. Kultura Mallorca má bohatou kulturu, která byla ovlivněna mnoha různými národy, kteří ostrov v průběhu staletí obývali. Ostrov je známý svou architekturou, hudbou, tancem a kuchyní. Mezi nejznámější památky Mallorky patří katedrála La Seu v Palmě, zámek Bellver v Palmě a klášter Lluc v pohoří Serra de Tramuntana. Ostrov je také známý svými krásnými plážemi, které každoročně přitahují miliony turistů. Mallorca má bohatou hudební tradici a ostrov je domovem mnoha tradičních hudebních nástrojů, jako jsou xeremia (dřevěný dechový nástroj) a tambor (buben). Ostrov je také známý svými tradičními tanci, jako je ball de bot (tanec s míčem) a ball de bastons (tanec s holemi). Mallorca má také bohatou kuchyni, která byla ovlivněna mnoha různými kulturami. Mezi nejznámější mallorské pokrmy patří paella (rýžové jídlo s mořskými plody), sobrasada (uzená klobása) a ensaimada (sladké pečivo). Ekonomika Mallorca má rozvinutou ekonomiku, která je založena na cestovním ruchu, zemědělství a průmyslu. Ostrov je jedním z nejpopulárnějších turistických cílů ve Španělsku a cestovní ruch je hlavním zdrojem příjmů pro ostrov. Mallorca je také významným producentem zemědělských produktů, jako jsou mandle, olivy a víno. Ostrov má také rozvinutý průmyslový sektor, který se zaměřuje na výrobu strojů, textilu a keramiky. Doprava Mallorca má dobře rozvinutou dopravní síť. Ostrov má mezinárodní letiště, Palma de Mallorca Airport, které je jedním z nejrušnějších letišť ve Španělsku. Ostrov má také síť silnic a dálnic, které spojují všechna hlavní města a města na ostrově. Mallorca má také dobře rozvinutý systém veřejné dopravy, který zahrnuje autobusy a vlaky. Autobusy jsou nejběžnějším způsobem veřejné dopravy na ostrově a jezdí do všech hlavních měst a měst na ostrově. Vlaky jsou také k dispozici a spojují hlavní města a města na ostrově.
Svatojánský chléb Svatojánský chléb (Ceratonia siliqua) je stálezelený strom nebo keř kvetoucí v podčeledi Caesalpinioideae čeledi bobovitých (Fabaceae). Je široce pěstován pro své jedlé plody a jako okrasný strom v zahradách a krajině. Svatojánský chléb je původem ze Středomoří a Blízkého východu. Největším producentem svatojánského chleba je Portugalsko, následované Itálií a Marokem. Ve středomořské pánvi, rozšířené na jižním atlantickém pobřeží Portugalska (tj. region Algarve) a na severozápadním atlantickém pobřeží Maroka, se lusky svatojánského chleba často používaly jako krmivo pro zvířata a v dobách hladomoru jako „poslední zdroj [lidské] potravy v těžkých časech“. Zralý, sušený a někdy pražený lusk se často mele na prášek ze svatojánského chleba, který se někdy používal jako náhražka kakaového prášku, zejména v hnutí přírodní stravy v 70. letech 20. století. Prášek a chipsy lze použít jako alternativu čokolády ve většině receptů. Semena rostliny se používají k výrobě guarové gumy nebo karobové gumy, běžného zahušťovadla používaného při zpracování potravin. Historie Svatojánský chléb se pěstuje ve Středomoří již tisíce let. Zmínky o něm lze nalézt ve starověkých řeckých a římských spisech. Strom byl ceněn pro své sladké plody, které byly používány jako potrava pro lidi i zvířata. Ve středověku byl svatojánský chléb důležitou součástí středomořské stravy. Lusky se často mlely na mouku, která se používala k výrobě chleba, sušenek a dalších potravin. Strom byl také ceněn pro své léčivé vlastnosti. Lusky se používaly k léčbě průjmu, zatímco listy se používaly k léčbě horečky a bolesti. V 19. století začal být svatojánský chléb pěstován v jiných částech světa, včetně Kalifornie, Austrálie a Jižní Afriky. Strom se stal populární jako okrasná rostlina a jeho lusky se začaly používat jako náhražka čokolády. Botanický popis Svatojánský chléb je stálezelený strom nebo keř, který může dorůst výšky až 15 metrů. Strom má tmavě zelené, kožovité listy, které jsou složené z 5 až 7 letáků. Květy jsou malé a nenápadné, zelené nebo načervenalé barvy. Plodem svatojánského chleba je lusk, který je dlouhý 10 až 25 cm a široký 2 až 3 cm. Lusky jsou hnědé nebo černé a obsahují sladkou, lepkavou dužinu. Dužina obsahuje semena, která jsou tvrdá a hnědá. Výživová hodnota Svatojánský chléb je bohatým zdrojem vlákniny, bílkovin a antioxidantů. Lusky obsahují také řadu vitamínů a minerálů, včetně vápníku, železa a draslíku. Použití Lusky svatojánského chleba se používají k výrobě řady potravinářských výrobků, včetně prášku ze svatojánského chleba, sirupů a čokoládových náhražek. Prášek ze svatojánského chleba se často používá jako náhražka kakaa v receptech na pečení. Sirupy ze svatojánského chleba jsou sladká a lepkavá a lze je použít jako náhražku medu nebo melasy. Čokoládové náhražky ze svatojánského chleba jsou vyrobeny z prášku ze svatojánského chleba a dalších složek, jako je cukr a kakao. Semena svatojánského chleba se používají k výrobě guarové gumy, která je běžným zahušťovadlem používaným v potravinářském průmyslu. Guma guar se používá ke zahušťování omáček, polévek a dalších potravin. Svatojánský chléb má také řadu léčivých použití. Lusky se používají k léčbě průjmu, zatímco listy se používají k léčbě horečky a bolesti. Strom se také používá k výrobě tradičních léků na řadu onemocnění, včetně rakoviny a HIV/AIDS. Pěstování Svatojánský chléb se pěstuje v teplém a suchém podnebí. Strom preferuje dobře odvodněnou půdu s pH mezi 6,0 a 8,0. Stromy jsou pomalu rostoucí a může trvat až 10 let, než začnou plodit. Svatojánský chléb se obvykle množí semeny. Semena by měla být před výsadbou namočena ve vodě po dobu 24 hodin. Semena by měla být vysazena do hloubky 1 cm do půdy. Stromům svatojánského chleba se daří v plném slunci, ale mohou také tolerovat polostín. Stromy by měly být pravidelně zalévány, zejména během horkého a suchého počasí. Škůdci a choroby Svatojánský chléb je náchylný k řadě škůdců a chorob, včetně mšic, červců a houbových chorob. Stromy by měly být pravidelně kontrolovány na přítomnost škůdců a chorob. Závěr Svatojánský chléb je všestranný strom, který má řadu použití. Lusky se používají k výrobě potravinářských výrobků, zatímco semena se používají k výrobě guarové gumy. Strom má také řadu léčivých použití. Svatojánský chléb je relativně snadné pěstovat a je skvělým doplňkem každé zahrady.
Mys Helles Mys Helles je skalnatý výběžek na jihozápadním cípu poloostrova Gallipoli v Turecku. Byl dějištěm těžkých bojů mezi osmanskými Turky a britskými vojsky během vylodění u mysu Helles na počátku kampaně na Gallipoli v roce 1915. Název pochází z řeckého Helle; Helles v řečtině znamená "Helleina" (viz také Hellespont). Dnes je zde jedno z hlavních pamětních míst kampaně, Helles Memorial, spravovaný Commonwealth War Graves Commission, zejména pro ty, kteří byli součástí britských a indických sil (nikoli ANZAC), které zde bojovaly a nemají žádný známý hrob.
Alboránské moře
Alboránské moře je nejzápadnější částí Středozemního moře, která leží mezi Pyrenejským poloostrovem a severem Afriky (Španělsko na severu a Maroko a Algerie na jihu). Gibraltarský průliv, který leží na západním konci Alboránského moře, spojuje Středozemní moře s Atlantským oceánem.
Geografie
Alboránské moře má rozlohu přibližně 56 000 km² a průměrnou hloubku 445 metrů. Největší hloubka dosahuje 1 500 metrů. Moře je ohraničeno Španělskem na severu, Marokem na jihu a Alžírem na jihovýchodě.
Ostrovy
V Alboránském moři se nachází několik ostrovů, včetně:
Alborán (Španělsko)
Isla de las Palomas (Španělsko)
Peñón de Vélez de la Gomera (Španělsko)
Islas Chafarinas (Španělsko)
Alhucemas (Maroko)
Ekologie
Alboránské moře je domovem bohaté biodiverzity, včetně:
Mořských savců: vorvaň běloploutvý, delfín obecný, plejtvák myšok
Ryb: tuňák obecný, mečoun obecný, treska obecná
Ptáků: buřňák šedý, kormorán velký, racek středomořský
Moře je také důležitou migrační cestou pro mořské želvy.
Význam
Alboránské moře má strategický význam kvůli své poloze mezi Evropou a Afrikou. Je využíváno pro:
Rybolov: Moře je důležitým rybářským revírem, který poskytuje obživu místním komunitám.
Lodní doprava: Moře je hlavní dopravní cestou pro lodě plující mezi Středozemním mořem a Atlantským oceánem.
Vojenství: Moře je využíváno vojenskými silami Španělska, Maroka a Alžírska.
Ohrožení
Alboránské moře čelí několika ohrožením, včetně:
Nadměrný rybolov: Nadměrný rybolov ohrožuje populace ryb a dalších mořských živočichů.
Znečištění: Moře je znečištěno odpadními vodami, průmyslovými chemikáliemi a plasty.
Klimatická změna: Klimatická změna může vést ke zvýšení hladiny moře, změnám v oceánských proudech a oteplování vody, což může mít negativní dopad na mořský ekosystém.
Ochrana
Bylo přijato několik opatření na ochranu Alboránského moře, včetně:
Založení chráněných oblastí: Části Alboránského moře byly vyhlášeny za chráněné oblasti, aby se zachovala jeho biodiverzita.
Omezení rybolovu: Byla zavedena omezení rybolovu, aby se zabránilo nadměrnému lovu ryb.
Snížení znečištění: Byly přijaty kroky ke snížení znečištění znečišťujícími látkami a plasty.
Mys Trafalgar Mys Trafalgar je mys v provincii Cádiz na jihozápadě Španělska. V roce 1805 se zde odehrála námořní bitva u Trafalgaru, v níž královské námořnictvo pod velením admirála Horatia Nelsona rozhodujícím způsobem porazilo spojené španělské a francouzské loďstvo Napoleona. Mys Trafalgar leží na pobřeží Atlantského oceánu, severozápadně od Gibraltarského průlivu. Mezinárodní hydrografická organizace definuje západní hranici průlivu a Středozemního moře jako linii spojující mys Trafalgar na severu s mysem Spartel na jihu. Nejvýznamnější stavbou na mysu je 34 m (112 ft) vysoký maják, který celkově měří 51 m (167 ft) nad hladinou moře, Faro de Cabo Trafalgar, který byl poprvé osvětlen 15. července 1862. Bitva u Trafalgaru Bitva u Trafalgaru byla námořní bitva, která se odehrála 21. října 1805 u mysu Trafalgar. Byla součástí napoleonských válek a byla jednou z nejvýznamnějších námořních bitev v historii. V bitvě se střetlo královské námořnictvo pod velením admirála Horatia Nelsona s kombinovaným španělským a francouzským loďstvem pod velením admirála Pierra-Charlese Villeneuva. Nelsonova flotila čítala 27 lodí, zatímco Villeneuveova flotila měla 33 lodí. Nelson rozdělil svou flotilu do dvou kolony, které zaútočily na nepřátelskou linii z obou stran. Francouzsko-španělská flotila se pokusila prorazit Nelsonovu linii, ale neuspěla. Nelsonova flotila pak obklíčila a zničila většinu nepřátelských lodí. V bitvě padlo 2 200 britských námořníků, včetně admirála Nelsona, který byl smrtelně zraněn francouzským ostřelovačem. Španělsko a Francie ztratily 14 lodí a více než 7 000 námořníků. Bitva u Trafalgaru byla rozhodujícím vítězstvím pro britské královské námořnictvo a zajistila mu nadvládu na moři po mnoho dalších let. Maják Cabo Trafalgar Maják Cabo Trafalgar je 34 m (112 ft) vysoký maják, který se nachází na mysu Trafalgar. Byl postaven v letech 1860 až 1862 a poprvé byl osvětlen 15. července 1862. Maják je postaven z kamene a má válcovou věž s ochozem a lucernou. Je natřen bílou barvou s červenými pruhy. Maják Cabo Trafalgar je důležitou navigační pomůckou pro lodě plavící se v oblasti. Je také oblíbenou turistickou atrakcí a nabízí nádherný výhled na Atlantský oceán a Gibraltarský průliv.
Seyhanova řeka Seyhanova řeka (turecky Seyhan Nehri), dříve známá jako Sarus (turecky Sarus Su), je nejdelší řekou v Kilíkii a nejdelší řekou v Turecku, která ústí do Středozemního moře. Řeka je dlouhá 560 km a teče jihozápadním směrem od pramenů v pohoří Tahtalı (v provinciích Sivas a Kayseri) v Antitaurských horách do Středozemního moře širokou deltou. Jejími hlavními přítoky jsou Zamantı a Göksu, které se spojují v Aladağu v provincii Adana a vytvářejí Seyhanovu řeku. Řeka Zamantı pramení na Uzunské náhorní plošině v Pınarbaşı v provincii Kayseri a protéká okresy Tomarza, Develi a Yahyalı v provincii Kayseri. Její prameny se nacházejí v pohoří Binboğa v Kappadokii. Řeka protéká Kappadokií kolem města Komana a poté Kilíkií. Zmiňuje se o ní mnoho starověkých autorů, včetně Livia, Xenofonta, Prokopia, Strabóna, Ptolemaia, Appiana, Plinia Staršího a Eustathia ze Soluně, který ji mylně nazývá Sinarus. Seyhanova řeka protéká městem Adana, které je jedinou osadou na řece, 50 km od jejího ústí. Přes řeku v Adaně vedou mosty a lávky, včetně Kamenného mostu, římského mostu z 2. století. Na řece se nacházelo také starověké město Augusta, které dnes odpovídá východní straně přehrady Çatalan. Řeka se vlévá do Středozemního moře u mysu Deli.
Ruwenzori
Ruwenzori, také známé jako Rwenzori a Rwenjura, nebo Rwenzururu, je pohoří ve východní rovníkové Africe, které se nachází na hranici mezi Ugandou a Demokratickou republikou Kongo. Nejvyšší vrchol Ruwenzori dosahuje 5 109 metrů a horní oblasti pohoří jsou trvale pokryty sněhem a zaledněny. Řeky napájené horskými potoky tvoří jeden ze zdrojů Nilu. Kvůli tomu spojovali evropští průzkumníci Ruwenzori s legendárními Měsíčními horami, které řecký učenec Ptolemaios považoval za zdroj Nilu. Národní park Virunga ve východní DR Kongo a Národní park Ruwenzori Mountains v jihozápadní Ugandě se nacházejí v rámci pohoří.
Geografie
Ruwenzori se táhne v délce asi 120 km podél hranice mezi Ugandou a Demokratickou republikou Kongo. Pohoří je rozděleno do šesti hlavních masivů:
Mount Stanley: Nejvyšší masiv s nejvyšším vrcholem Margherita Peak (5 109 m)
Mount Speke: Druhý nejvyšší masiv s nejvyšším vrcholem Mount Speke (4 890 m)
Mount Baker: Třetí nejvyšší masiv s nejvyšším vrcholem Mount Baker (4 843 m)
Mount Emin: Čtvrtý nejvyšší masiv s nejvyšším vrcholem Mount Emin (4 798 m)
Mount Gessi: Pátý nejvyšší masiv s nejvyšším vrcholem Mount Gessi (4 715 m)
Mount Luigi di Savoia: Šestý nejvyšší masiv s nejvyšším vrcholem Mount Luigi di Savoia (4 627 m)
Geologie
Ruwenzori je tektonicky aktivní oblast, která se zvedla v důsledku srážky africké a arabské desky. Pohoří je složeno převážně z metamorfovaných hornin, jako je břidlice, rula a kvarcit. V důsledku zalednění v pleistocénu je pohoří hluboce rozřezáno ledovcovými údolími a ledovcovými jezery.
Klima
Klima Ruwenzori se liší v závislosti na nadmořské výšce. V nižších nadmořských výškách je klima tropické s vysokými teplotami a vydatnými srážkami. Ve vyšších nadmořských výškách je klima chladnější a vlhčí, se sněžením v nejvyšších oblastech.
Flóra a fauna
Ruwenzori je domovem široké škály rostlin a živočichů. V nižších nadmořských výškách se nacházejí deštné pralesy s bohatou vegetací, včetně stromů, keřů a bylin. Ve vyšších nadmořských výškách se nacházejí afroalpské louky a vřesoviště, s nízkou vegetací a skalními útvary. Pohoří je také domovem řady vzácných a ohrožených druhů, včetně goril horských, šimpanzů a slonů.
Historie
Ruwenzori bylo poprvé spatřeno evropskými průzkumníky v 19. století. První zaznamenaný výstup na vrchol Margherita Peak uskutečnil v roce 1906 Luigi Amedeo, vévoda z Abruzzi. Pohoří bylo později pojmenováno po něm jako Ruwenzori Mountains.
Ochrana přírody
Národní park Ruwenzori Mountains v Ugandě a Národní park Virunga v Demokratické republice Kongo byly založeny za účelem ochrany přírodních hodnot Ruwenzori. Pohoří je také zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.
Turistika
Ruwenzori je oblíbeným cílem pro turisty a horolezce. V pohoří existuje řada turistických tras, které vedou přes různé vegetační pásma a nabízejí nádherný výhled na hory a okolní krajinu.
Mys Bon
Mys Bon (italsky Capo Bon) je poloostrov na severovýchodě Tuniska, který vybíhá do Tuniského zálivu. Má rozlohu 1 200 km² a žije na něm asi 400 000 obyvatel.
Geografie
Poloostrov je tvořen nízkým vápencovým pohořím, jehož nejvyšším bodem je Djebel Korbous (610 m n. m.). Povrch je zvlněný, s četnými údolími a zálivy. Klima je středomořské, s horkými suchými léty a mírnými deštivými zimami.
Historie
Mys Bon byl znám již starým Řekům a Římanům, kteří zde měli několik osad. Ve středověku byl poloostrov součástí Byzantské říše, později byl dobyt Araby a stal se součástí Tuniského chalífátu. V 16. století se dostal pod nadvládu Osmanské říše, která zde vládla až do roku 1881, kdy se Tunisko stalo francouzským protektorátem. Po získání nezávislosti v roce 1956 se Mys Bon stal součástí Tuniské republiky.
Ekonomika
Ekonomika poloostrova je založena především na zemědělství. Pěstuje se zde olivovník, vinná réva, obilí a citrusové plody. Rozvíjí se také turismus, zejména díky krásným plážím a historickým památkám.
Doprava
Poloostrov je spojen s pevninou silnicí a železnicí. Hlavním městem je Nabeul, který je vzdálen asi 60 km od Tunisu.
Zajímavosti
Na poloostrově se nachází několik historických památek, z nichž nejvýznamnější jsou:
Dougga - antické římské město, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO
Kerkouane - fénické město, které je také zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO
Nabeul - hlavní město poloostrova, které je známé svými keramickými výrobky
Hammamet - letovisko s krásnými plážemi a golfovými hřišti
Mys Bon je krásný a zajímavý poloostrov, který nabízí mnoho možností pro poznávání, rekreaci a odpočinek.