Korintský průplav Korintský průplav (řecky: Διώρυγα της Κορίνθου, Dioryga tis Korinthou) je umělý průplav v Řecku, který spojuje Korintský záliv v Jónském moři se Saronským zálivem v Egejském moři. Prochází úzkým Korintským průsmykem a odděluje Peloponés od řecké pevniny, čímž se poloostrov stává ostrovem. Průplav byl vykopán průsmykem na úrovni moře a nemá žádné zdymadla. Je dlouhý 6,4 kilometru a široký pouze 24,6 metru na hladině moře, což z něj činí neprůjezdný pro mnoho moderních lodí. V současné době má malý hospodářský význam a je především turistickou atrakcí. Průplav byl původně navržen v klasické době a ve 1. století našeho letopočtu byl učiněn neúspěšný pokus o jeho vybudování. Stavba byla obnovena v roce 1881, ale byla brzděna geologickými a finančními problémy, které původní stavitele přivedly k bankrotu. Byl dokončen v roce 1893, ale kvůli úzkosti průplavu, navigačním problémům a periodickým uzavírkám kvůli opravám sesuvů půdy z jeho strmých stěn nepřilákal očekávanou úroveň dopravy. Historie První návrh na vybudování průplavu přes Korintský průsmyk se objevil již ve starověku. První pokus o jeho realizaci byl učiněn za vlády tyrana Periandra v 6. století př. n. l., ale byl neúspěšný kvůli technickým obtížím. O několik století později, za vlády římského císaře Nerona, byl zahájen nový pokus o vybudování průplavu, ale ten byl po Neronově smrti v roce 68 n. l. opuštěn. Až v 19. století se myšlenka na vybudování Korintského průplavu znovu objevila. V roce 1869 byl založen francouzský koncesionář, který získal povolení od řecké vlády k výstavbě a provozování průplavu po dobu 99 let. Stavba byla zahájena v roce 1881 pod vedením francouzského inženýra Istvána Türra a řeckého inženýra Bély Gerstera. Stavba průplavu byla náročným úkolem. Muselo být vykopáno velké množství zeminy a hornin a bylo nutné překonat řadu geologických problémů, jako jsou sesedliny a podzemní prameny. Stavba byla také zpožděna finančními problémy a v roce 1889 původní koncesionář zbankrotoval. Stavbu převzala řecká vláda, která ji dokončila v roce 1893. Technické údaje Korintský průplav je dlouhý 6,4 kilometru a široký 24,6 metru na hladině moře. Hloubka průplavu je 8 metrů. Průplav nemá žádné zdymadla, takže hladina vody v průplavu je stejná jako hladina moře. Maximální šířka lodí, které mohou průplavem proplout, je 22,5 metru. Maximální ponor lodí je 7,3 metru. Ekonomický význam Korintský průplav má malý hospodářský význam. Průplav je příliš úzký a mělký pro většinu moderních lodí, a proto je využíván především malými plavidly a turistickými loděmi. Průplav také trpí periodic
Saronický záliv
Saronický záliv (řecky: Σαρωνικός κόλπος, Saronikós kólpos) nebo též Eginský záliv je záliv v Řecku, který se nachází mezi poloostrovy Attika a Argolis a je součástí Egejského moře. Tvoří východní část Korintské šíje a je východním koncem Korintského průplavu, který protíná šíji.
Saronické ostrovy v zálivu sehrály klíčovou roli v řeckých dějinách. Největší z nich, Salamis, byl místem významné námořní bitvy v řecko-perských válkách. Severní část Saronického zálivu tvoří Megarský záliv. Na severním pobřeží Saronického zálivu leží aglomerace Athén.
Geografie
Saronický záliv má rozlohu přibližně 1 500 km² a hloubku až 300 m. Je obklopen nízkými kopci a má několik ostrovů, z nichž největší jsou Salamis, Egina a Poros. Záliv je spojen s Egejským mořem úžinou mezi Salamisem a Attiku.
Historie
Saronický záliv byl osídlen již od pravěku. V době antiky byl záliv důležitým centrem námořního obchodu a byl místem několika významných námořních bitev. V roce 480 př. n. l. se u Salamis odehrála bitva, v níž řecké loďstvo porazilo perskou flotilu. V roce 322 př. n. l. byl v zálivu potopen vrak lodi Antikythera, který obsahoval řadu starověkých artefaktů, včetně slavného mechanismu Antikythera.
Současnost
Saronický záliv je dnes oblíbenou turistickou destinací. Nachází se zde mnoho pláží, historických památek a malebných měst a vesnic. Záliv je také důležitým přístavem pro trajekty a výletní lodě.
Největší ostrovy
Salamis je největší ostrov v Saronickém zálivu s rozlohou přibližně 96 km². Je známý především díky bitvě u Salamis, která se zde odehrála v roce 480 př. n. l.
Egina je druhý největší ostrov v Saronickém zálivu s rozlohou přibližně 87 km². Je známý pro své chrámy, zejména pro chrám bohyně Afrodity.
Poros je třetí největší ostrov v Saronickém zálivu s rozlohou přibližně 33 km². Je známý pro svou malebnou přístavní vesnici a pro své borovicové lesy.
Zajímavosti
Saronický záliv je známý pro své čisté vody a bohatý mořský život.
V zálivu se nachází několik významných archeologických nalezišť, včetně vraku lodi Antikythera.
Saronický záliv je oblíbeným místem pro jachting a plachtění.
Na březích Saronického zálivu se nachází několik významných vinařských oblastí, například Nemea a Attika.
Pelion (řecky: Πήλιο, Pílio; starořecky/katharevousa: Πήλιον, Pēlion) je hora na jihovýchodě Thesálie v severním Řecku, která tvoří poloostrov ve tvaru háku mezi Pagasetským zálivem a Egejským mořem. Její nejvyšší vrchol, Pourianos Stavros, má 1624 metrů nad mořem. Řecká národní silnice 38 (GR-38) prochází jižní částí poloostrova a GR-38A prochází středem.
Pelion je známý svou krásnou krajinou, která zahrnuje hory, lesy, řeky a pláže. Je také domovem mnoha historických a archeologických nalezišť, včetně ruin starověkého města Demetrias.
Pelion je oblíbenou turistickou destinací, která nabízí širokou škálu aktivit, včetně pěší turistiky, cyklistiky, plavání a lyžování. V oblasti se také nachází mnoho tradičních vesnic a klášterů.
Geologie
Pelion je tvořen především vápencem a břidlicí. Hora byla vytvořena v důsledku kolize africké a eurasijské tektonické desky.
Klima
Klima na Pelionu je středomořské, s horkými, suchými léty a mírnými, vlhkými zimami. Průměrná teplota v červenci je 24 °C a průměrná teplota v lednu je 5 °C.
Flóra a fauna
Pelion je domovem široké škály rostlin a živočichů. Mezi nejběžnější stromy patří duby, buky a jedle. Mezi běžná zvířata patří divoká prasata, jeleni a lišky.
Historie
Pelion byl osídlen již od pravěku. Oblast byla ovládána Řeky, Římany, Byzantinci a Osmany. Pelion byl osvobozen od osmanské nadvlády v roce 1881.
Mytologie
Pelion je v řecké mytologii významným místem. Podle legendy se na Pelionu odehrávala svatba bohů a smrtelníků, známá jako svatba Pelea a Thetidy. Pelion byl také domovem kentaurů, mytologických tvorů, kteří byli napůl člověkem a napůl koněm.
Zajímavosti
Pelion je známý svou produkcí jablek, která se pěstují v celé oblasti.
Pelion je domovem mnoha tradičních vesnic, jako jsou Tsagarada, Milies a Makrinitsa.
Pelion je oblíbeným místem pro pěší turistiku a cyklistiku. V oblasti se nachází mnoho značených stezek.
Pelion je také domovem několika lyžařských středisek, která jsou otevřena v zimních měsících.
Gibraltarský záliv Gibraltarský záliv (španělsky: Bahía de Algeciras, doslovně "Záliv Algeciras") je záliv na jižním konci Pyrenejského poloostrova. Je přibližně 10 km dlouhý a 8 km široký, o rozloze asi 75 km2 a hloubce až 400 m ve středu zálivu. Otevírá se na jih do Gibraltarského průlivu a Středozemního moře. Pobřeží je hustě osídleno. Od západu na východ je pobřeží rozděleno mezi španělské obce Algeciras, Los Barrios, San Roque, La Línea de la Concepción a britské zámořské území Gibraltar. Větší část pobřeží je španělským územím, část východní poloviny zálivu patří Gibraltaru. Východní a západní vstup do zálivu jsou vyznačeny majákem Europa Point na mysu Europa Point na Gibraltaru a majákem Punta Carnero na západ od Algeciras. Geologie Gibraltarský záliv je výsledkem tektonického zlomu, který vytvořil Gibraltarský průliv. Záliv je tvořen především vápencovými a pískovcovými sedimenty, které se v průběhu času ukládaly v mělké mořské pánvi. Hydrologie Gibraltarský záliv je přílivový záliv s přílivovou amplitudou až 2 m. Voda v zálivu je dobře promíchaná a má vysokou salinitu. Hlavními zdroji sladké vody jsou řeky Río de San Roque, Guadarranque, Río de Palmones a Río de la Miel, které ústí do zálivu. Biologie Gibraltarský záliv je domovem rozmanitého ekosystému, včetně řady druhů ryb, mořských savců a ptáků. Záliv je také důležitým stanovištěm pro mořské řasy a mořské trávy. Historie Gibraltarský záliv byl osídlen již od pravěku. Prvními známými obyvateli oblasti byli Féničané, kteří zde založili obchodní stanici v 9. století př. n. l. V průběhu staletí byl záliv ovládán různými říšemi, včetně Římské říše, Maurů a Španělska. V roce 1704 dobyli Gibraltar Britové a od té doby je britským zámořským územím. Ekonomika Gibraltarský záliv je významným hospodářským centrem. V zálivu se nachází několik přístavů, které slouží jako hlavní dopravní uzly pro jižní Španělsko a severní Afriku. V zálivu se také nachází řada průmyslových odvětví, včetně rafinerií, chemických závodů a loděnic. Turistika Gibraltarský záliv je oblíbenou turistickou destinací. V zálivu se nachází řada pláží, historických památek a přírodních zajímavostí. Mezi oblíbené turistické atrakce patří Skála Gibraltaru, maják Europa Point a rezervace přírody Los Alcornocales.
Messinská úžina odděluje Sicílii od zbytku Itálie. Sicilská úžina Mapa ukazující polohu Sicilské úžiny Souřadnice 37°12′ s. š., 11°12′ v. d. Země při pobřeží Itálie, Tunisko Maximální šířka 145 kilometrů Maximální hloubka 316 metrů Sicilská úžina (také známá jako Sicilský průliv, Sicilský kanál, Kanál Sicílie, Sicilská úžina a Pantellerijský kanál; italsky: Canale di Sicilia nebo Stretto di Sicilia; sicilsky: Canali di Sicilia nebo Strittu di Sicilia; arabsky: مضيق صقلية Maḍīq Ṣiqillīyah nebo مضيق الوطن القبلي Maḍīq al-Waṭan al-Qiblī) je úžina mezi Sicílií a Tuniskem. Úžina je široká asi 145 kilometrů a odděluje Tyrhénské moře a západní Středozemní moře od východního Středozemního moře. Maximální hloubka je 316 metrů. Uprostřed úžiny leží ostrov Pantelleria. Přes Sicilskou úžinu jezdí pravidelné trajekty mezi Sicílií a Tunisem; byl navržen tunel, který by obě oblasti spojil.
Benátský záliv Benátský záliv je neformálně uznávaný záliv Jaderského moře. Nachází se na nejsevernějším konci Jaderského moře, omezený na jihozápadě nejvýchodnějším bodem delty řeky Pádu v Itálii a na jihovýchodě nejjižnějším bodem Istrijského poloostrova v Chorvatsku. Je ohraničen pobřežími severovýchodní Itálie a jihozápadního Chorvatska a Slovinska. Geografie Benátský záliv je dlouhý přibližně 200 km a široký 100 km. Průměrná hloubka je 38 m, s maximální hloubkou 125 m. Dno zálivu je převážně písčité a bahnité. Pobřeží Pobřeží Benátského zálivu je členité, s četnými zátokami, lagunami a ostrovy. Nejvýznamnějším městem na pobřeží je Benátky, které leží na laguně oddělené od zálivu úzkými kanály. Dalšími důležitými městy jsou Terst v Itálii, Pula v Chorvatsku a Koper ve Slovinsku. Ostrovy V Benátském zálivu se nachází několik ostrovů, z nichž největší je Cres. Dalšími významnými ostrovy jsou Krk, Lošinj a Brijuni. Ostrovy jsou oblíbenou turistickou destinací díky své krásné přírodě a kulturnímu dědictví. Řeky Do Benátského zálivu ústí několik řek, z nichž nejvýznamnější je řeka Pá. Pá je jednou z nejdelších řek v Itálii a přináší do zálivu velké množství sedimentů. Dalšími významnými řekami jsou Isonzo a Tagliamento. Ekologie Benátský záliv je důležitým ekosystémem, který podporuje rozmanitou škálu rostlin a živočichů. V zálivu se nachází řada chráněných území, včetně národního parku Brijuni a mořské rezervace Miramare. Hospodářství Benátský záliv je důležitou hospodářskou oblastí, zejména pro cestovní ruch a rybolov. V zálivu se nachází také několik přístavů, z nichž nejvýznamnější jsou Benátky, Terst a Koper. Historie Benátský záliv byl po staletí důležitou obchodní cestou. V období Benátské republiky byl záliv pod kontrolou Benátek, které z něj učinily centrum své námořní říše. Po pádu Benátské republiky byl záliv rozdělen mezi Itálii, Jugoslávii a Rakousko-Uhersko. Po druhé světové válce byl záliv rozdělen mezi Itálii, Jugoslávii a Slovinsko.
Kyrenaika (arabsky برقة, řecky Κυρηναϊκή) je historický region na východě Libye. Historie Kyrenaika byla osídlena řeckými kolonisty v 7. století př. n. l. a stala se prosperujícím centrem obchodu a kultury. V roce 96 př. n. l. se stala římskou provincií. Později byla ovládána Byzantskou říší, Araby a Osmany. V roce 1911 se stala italskou kolonií. Po druhé světové válce se Kyrenaika stala součástí nezávislé Libye. Geografie Kyrenaika je ohraničena na západě zálivem Sidra, na východě egyptskými hranicemi a na jihu pouští Sahara. Pobřeží je členité a má mnoho zálivů a pláží. Vnitrozemí je převážně pouštní, ale existují i některé horské oblasti. Ekonomika Ekonomika Kyrenaiky je založena na zemědělství, ropě a cestovním ruchu. Hlavními zemědělskými produkty jsou obilí, olivy a datle. Ropný průmysl je důležitým zdrojem příjmů. Turismus je soustředěn na pobřeží, kde se nacházejí četné starověké památky. Obyvatelstvo Obyvatelstvo Kyrenaiky je převážně arabské. Existuje také významná berberská menšina. Úředním jazykem je arabština. Kultura Kyrenaika má bohatou kulturu, která byla ovlivněna řeckou, římskou, arabskou a osmanskou kulturou. Hlavními městy jsou Benghazi a Tobruk. Benghazi je největší město v Kyrenaice a je také kulturním a ekonomickým centrem regionu. Tobruk je historické město, které bylo důležitým přístavem v římských a byzantských dobách. Politika Kyrenaika je rozdělena do několika šabijátů, které jsou administrativními divizemi Libye. V roce 2012 byla vyhlášena Přechodná rada Kyrenaiky, která jednostranně prohlásila Kyrenaiku za autonomní oblast Libye.
Otrantský průliv Otrantský průliv (albánsky: Ngushtica e Otrantos; italsky: Canale d'Otranto) spojuje Jaderské moře s Jónským mořem a odděluje Itálii od Albánie. Jeho šířka u Punta Palascìa, východně od Salenta, je méně než 72 km (45 mil; 39 námořních mil). Průliv je pojmenován po italském městě Otranto. Geografie Otrantský průliv je úzký průliv, který spojuje Jaderské moře na severu s Jónským mořem na jihu. Je dlouhý přibližně 72 km a široký v nejužším místě 72 km. Průměrná hloubka průlivu je 18 m, s maximální hloubkou 59 m. Geologie Otrantský průliv vznikl během poslední doby ledové, kdy byla hladina moře nižší než dnes. V té době byla Itálie a Albánie spojeny pevninským mostem. Když se hladina moře začala zvyšovat, mostem se provalila voda a vytvořila Otrantský průliv. Historie Otrantský průliv má dlouhou a bohatou historii. V průběhu staletí byl dějištěm mnoha námořních bitev. V roce 1480 zde osmanské loďstvo porazilo benátské loďstvo. V roce 1656 zde benátské loďstvo porazilo osmanské loďstvo. V roce 1807 zde britské loďstvo porazilo francouzské loďstvo. Doprava Otrantský průliv je důležitou dopravní cestou mezi Jaderským a Jónským mořem. Je využíván trajekty, nákladními loděmi a osobními loděmi. Turistika Otrantský průliv je oblíbenou turistickou destinací. Na pobřeží průlivu se nachází mnoho měst a vesnic, které nabízejí krásné výhledy, historické památky a pláže. Ekologie Otrantský průliv je domovem mnoha druhů mořských živočichů, včetně ryb, delfínů a želv. Je také důležitou migrační cestou pro ptáky. Ohrožení Otrantský průliv je ohrožen znečištěním, nadměrným rybolovem a změnou klimatu. Znečištění pochází z průmyslových a zemědělských zdrojů. Nadměrný rybolov ohrožuje populace ryb v průlivu. Změna klimatu způsobuje zvyšování hladiny moře a změny v mořských proudech, což může mít negativní dopad na ekosystém průlivu. Ochrana Otrantský průliv je chráněn několika mezinárodními dohodami. Je součástí mořské chráněné oblasti Natura 2000. Jsou zde také omezení na rybolov a vypouštění znečišťujících látek.
Adana, jižní Turecko. Město leží na řece Seyhan, 35 km od Středozemního moře. Je správním centrem provincie Adana, která má podle oficiálních odhadů z konce roku 2022 populaci 2,274 milionu obyvatel. Samotné město mělo k tomuto datu 1 779 463 obyvatel, což z něj činí páté nejlidnatější město v Turecku. Adana leží v srdci Kilikije, která byla kdysi jedním z nejdůležitějších regionů klasického světa. Kilikije, kde žije šest milionů lidí, je důležitou zemědělskou oblastí díky velké úrodné rovině Çukurova. Adana 21. století je centrem regionálního obchodu, zdravotnictví a veřejných i soukromých služeb. Zemědělství a logistika jsou důležitými součástmi ekonomiky. Letiště Adana Şakirpaşa se nachází nedaleko centra města a město je spojeno s Tarsusem a Mersinem vlakem TCDD. Historie Adana byla založena kolem roku 6000 př. n. l. a je jedním z nejstarších nepřetržitě osídlených měst na světě. V průběhu své dlouhé historie byla Adana ovládána různými říšemi, včetně Chetitů, Asyřanů, Peršanů, Řeků, Římanů, Byzantinců, Arabů a Osmanů. Ekonomika Adana je důležitým regionálním centrem obchodu a průmyslu. Město má silný zemědělský sektor a je také významným výrobním centrem. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou textil, potravinářství, strojírenství a chemikálie. Kultura Adana je bohatá na kulturu a má mnoho historických a kulturních zajímavostí. Mezi hlavní turistické atrakce patří Velká mešita v Adaně, Hodinová věž v Adaně a Kamenný most. Město má také řadu muzeí, včetně Archeologického muzea v Adaně a Etnografického muzea v Adaně. Doprava Adana je dobře spojena s ostatními částmi Turecka silnicemi, železnicemi a letecky. Město má mezinárodní letiště a je také hlavním uzlem turecké železniční sítě. Podnebí Adana má středomořské podnebí s horkými, suchými léty a mírnými, vlhkými zimami. Průměrná teplota v červenci je 28 °C a průměrná teplota v lednu je 9 °C.
Fethiye je město a okres v provincii Muğla v Turecku.
Poloha
Fethiye se nachází na jihozápadním pobřeží Turecka, na pobřeží Egejského moře. Je to přibližně 130 kilometrů od města Muğla, hlavního města provincie.
Historie
Historie Fethiye sahá až do starověku. Oblast byla osídlena již v 4. století před naším letopočtem starověkými Řeky. Město bylo založeno v 1. století před naším letopočtem jako Telmessos. Později se stalo součástí Římské říše a bylo známé jako Telmessus.
V 15. století dobyli Fethiyi Osmané a přejmenovali ji na Fethiye, což znamená „dobytí“. Město bylo důležitým obchodním centrem během Osmanské říše.
Současnost
Dnes je Fethiye moderním městem a jedním z nejoblíbenějších turistických cílů v Turecku. Je známé svými krásnými plážemi, historickými památkami a přírodní krásou.
Turismus
Fethiye je oblíbenou turistickou destinací díky svému středomořskému podnebí, krásným plážím a historickým památkám. Mezi nejoblíbenější turistické atrakce patří:
Pláž Ölüdeniz: Jedna z nejkrásnějších pláží v Turecku, známá svou tyrkysovou vodou a bílým pískem.
Modrá laguna: Laguna se nachází v národním parku Ölüdeniz a je známá svou křišťálově čistou vodou a zelenými kopci.
Saklıkent Gorge: Jeden z nejdelších kaňonů v Turecku, ideální pro pěší turistiku a rafting.
Staré město Fethiye: Historické centrum města s úzkými uličkami, tradičními domy a starobylými mešitami.
Hrobka Amyntase: Lykijská hrobka z 4. století před naším letopočtem, vytesaná do skály.
Doprava
Fethiye je dobře spojeno s ostatními městy v Turecku. Město má letiště (DLM), které nabízí lety do Istanbulu, Ankary a dalších měst. Fethiye je také dostupné autobusem a lodí.
Ubytování
Ve Fethiyi je široká škála ubytovacích zařízení, od luxusních hotelů až po cenově dostupné penziony.
Stravování
Ve Fethiyi najdete širokou škálu restaurací, které nabízejí tradiční tureckou kuchyni i mezinárodní jídla.
Nakupování
Ve Fethiyi najdete mnoho obchodů a butiků, kde si můžete koupit suvenýry, oblečení a další zboží.
Noční život
Fethiye má živý noční život s mnoha bary, kluby a restauracemi.