Iberský poloostrov Iberský poloostrov (též nazývaný jako Ibérie) je poloostrov na jihozápadě Evropy, který tvoří nejzápadnější okraj Eurasie. Je rozdělen mezi pevninské Španělsko a kontinentální Portugalsko a zahrnuje většinu tohoto regionu, stejně jako Andorru, Gibraltar a malou část jižní Francie. S rozlohou přibližně 583 254 kilometrů čtverečních (225 196 čtverečních mil) a populací přibližně 53 milionů je po Skandinávském poloostrově druhým největším evropským poloostrovem podle rozlohy. Zeměpis Iberský poloostrov se nachází v jihozápadní Evropě a je ohraničen Atlantským oceánem na západě, Biskajským zálivem na severu, Středozemním mořem na východě a Gibraltarským průlivem na jihu. Poloostrov má rozmanitou krajinu, která zahrnuje hory, náhorní plošiny, údolí a pobřežní pláně. Nejvyšším bodem Iberského poloostrova je hora Mulhacén ve Španělsku s nadmořskou výškou 3 478 metrů. Klima Klima na Iberském poloostrově je převážně středomořské, s horkými, suchými léty a mírnými, vlhkými zimami. Na severu a západě poloostrova je klima více oceánské, s chladnějšími léty a deštivějšími zimami. Ve vnitrozemí poloostrova je klima kontinentální, s velkými teplotními rozdíly mezi létem a zimou. Historie Iberský poloostrov byl osídlen od pravěku. V průběhu historie byl ovládán různými národy, včetně Řeků, Féničanů, Kartáginců, Římanů, Vizigótů, Maurů a křesťanských království. V 15. století se Španělsko a Portugalsko staly hlavními evropskými mocnostmi a hrály důležitou roli v průzkumu a kolonizaci Nového světa. V 19. století ztratily obě země většinu svých kolonií a v 20. století prošly obdobím politické nestability. V současnosti je Iberský poloostrov domovem moderních, demokratických států Španělska, Portugalska a Andorry. Ekonomika Iberský poloostrov má rozmanitou ekonomiku, která zahrnuje zemědělství, průmysl, služby a cestovní ruch. Hlavními zemědělskými produkty jsou obiloviny, víno, olivový olej, ovoce a zelenina. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou automobilový, textilní, chemický a elektronický průmysl. Služby, včetně cestovního ruchu, jsou důležitou součástí ekonomiky. Kultura Iberský poloostrov má bohatou kulturu, která byla ovlivněna různými národy, které zde žily v průběhu historie. Region je známý svou architekturou, hudbou, literaturou a uměním. Hlavními architektonickými styly jsou románský, gotický, renesanční, barokní a modernistický. Hlavními hudebními styly jsou flamenco, fado a klasická hudba. Hlavními literárními díly jsou "Don Quijote" od Miguela de Cervantese a "Luziády" od Luíse de Camões. Hlavními uměleckými styly jsou renesance, baroko a impresionismus. Turistika Iberský poloostrov je oblíbenou turistickou destinací díky svým krásným plážím, historickým městům, kulturním atrakcím a vynikající kuchyni. Hlavními turistickými destinacemi jsou Madrid, Barcelona, Lisabon, Sevilla, Porto a Valencie.
Franz Delitzsch (1813-1890)
Franz Delitzsch byl německý luteránský teolog a hebraista. Narodil se 23. února 1813 v Lipsku a zemřel tamtéž 4. března 1890.
Delitzsch napsal mnoho komentářů k biblickým knihám, pojednání o židovských starožitnostech, biblické psychologii, historii židovské poezie a díla křesťanské apologetiky. Dnes je Delitzsch nejznámější díky svému překladu Nového zákona do hebrejštiny (1877) a sérii komentářů ke Starému zákonu, které vydal spolu s Carlem Friedrichem Keilem.
Delitzschův syn, Friedrich Delitzsch (1850-1922), byl významný asyrkolog a autor děl o asyrském jazyce, literatuře a historii.
Život a dílo
Franz Delitzsch studoval teologii na univerzitě v Lipsku, kde byl žákem Ernsta Wilhelma Hengstenberga. Po studiích působil jako pastor v několika saských městech, než se v roce 1846 stal profesorem teologie na univerzitě v Rostocku. V roce 1850 se vrátil do Lipska, kde až do své smrti působil jako profesor starozákonní teologie.
Delitzsch byl plodným spisovatelem a jeho dílo zahrnuje více než 100 knih a článků. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří:
Komentář ke Genesis (1852-1855)
Komentář k Žalmům (1859-1860)
Komentář k Příslovím (1863)
Komentář k Izajášovi (1866-1869)
Komentář k Danielovi (1870)
Židovské starožitnosti (1843)
Biblická psychologie (1855)
Historie židovské poezie (1836)
Křesťanská apologetika (1863)
Delitzsch byl také významným překladatelem Bible. Jeho překlad Nového zákona do hebrejštiny (1877) byl prvním úplným překladem Nového zákona do tohoto jazyka. Delitzsch také přeložil Starý zákon do němčiny (1872-1875).
Teologie
Delitzsch byl konzervativní luteránský teolog, který zastával ortodoxní pohled na Bibli. Věřil v doslovnou inspiraci Bible a v její neomylnost. Byl také zastáncem chiliasmu, tj. víry v tisícileté království Krista na zemi.
Delitzsch byl také významným představitelem historicko-kritické metody studia Bible. Věřil, že Bible by měla být interpretována v jejím historickém a kulturním kontextu. Delitzschův přístup k biblické studii byl ovlivněn prací jeho učitele Ernsta Wilhelma Hengstenberga.
Dědictví
Franz Delitzsch byl jedním z nejvýznamnějších německých teologů 19. století. Jeho dílo mělo velký vliv na křesťanské myšlení a biblickou stipendii. Jeho překlady Bible a komentáře ke Starému zákonu jsou stále používány a ceněny biblickými učenci.
Delitzschův syn, Friedrich Delitzsch, byl také významným biblickým učencem. Jeho práce v oblasti asyrské archeologie a historie přispěla k lepšímu pochopení starověkého Blízkého východu a jeho vlivu na Bibli.
Christian Gottfried Ehrenberg (19. dubna 1795 – 27. června 1876) byl německý přírodovědec, zoolog, srovnávací anatom, geolog a mikroskopik.
Ehrenberg byl evangelista [2] a byl považován za jednoho z nejslavnějších a nejproduktivnějších vědců své doby.
Život a kariéra
Ehrenberg se narodil v Delitzschi v Sasku. Studoval medicínu na univerzitách v Lipsku a Berlíně. V roce 1818 se stal profesorem anatomie a fyziologie na univerzitě v Berlíně. V roce 1820 podnikl vědeckou výpravu do Egypta a na Blízký východ. V roce 1825 byl jmenován ředitelem Královského muzea přírodní historie v Berlíně.
Ehrenberg byl plodným vědcem a publikoval více než 500 prací o široké škále témat, včetně zoologie, botaniky, geologie a mikroskopie. Jeho nejvýznamnějším dílem byla Symbolae physicae, čtyřdílná série knih, které vyšly v letech 1828 až 1836 a obsahovaly popisy a ilustrace tisíců nových druhů mikroorganismů.
Ehrenberg byl také průkopníkem v oblasti mikroskopie. Vynalezl řadu nových mikroskopických technik, včetně použití barviv ke zvýraznění detailů buněk. Jeho práce pomohla položit základy moderní mikroskopie.
Ehrenberg byl členem mnoha vědeckých společností, včetně Královské společnosti v Londýně a Královské švédské akademie věd. V roce 1839 získal Wollastonovu medaili od Geologické společnosti v Londýně a v roce 1877 Leeuwenhoekovu medaili od Královské holandské akademie věd a umění.
Ehrenberg zemřel v Berlíně v roce 1876 ve věku 81 let.
Výzkum
Ehrenbergův výzkum se zaměřil na širokou škálu témat, včetně:
Zoologie: Ehrenberg byl plodným taxonomem a popsal tisíce nových druhů živočichů, včetně mikroorganismů, měkkýšů, červů a hmyzu.
Botanika: Ehrenberg také studoval rostliny a popsal řadu nových druhů řas a lišejníků.
Geologie: Ehrenberg byl průkopníkem v oblasti mikropaleontologie a studoval mikrofosilie, aby zjistil geologickou historii Země.
Mikroskopie: Ehrenberg byl průkopníkem v oblasti mikroskopie a vynalezl řadu nových mikroskopických technik.
Odkaz
Ehrenbergův výzkum měl zásadní vliv na vývoj mnoha vědeckých oborů, včetně zoologie, botaniky, geologie a mikroskopie. Jeho práce pomohla položit základy moderní vědy.
Ehrenberg byl také vlivným učitelem a jeho žáci zahrnovali řadu významných vědců, včetně Ferdinanda Julia Cohna, Roberta Kocha a Luise Pasteura.
Ehrenberg byl poctěn pojmenováním řady vědeckých ocenění, včetně Ehrenbergovy medaile, kterou uděluje Německá paleontologická společnost. Pojmenováno po něm bylo také několik druhů živočichů a rostlin, včetně Ehrenbergovy krysy a Ehrenbergovy palmy.
Markrabství Landsberské (německy: Mark Landsberg) bylo markrabství Svaté říše římské, které existovalo od 13. do 14. století pod vládou Wettinů. Bylo pojmenováno po hradě Landsberg v dnešním Sasku-Anhaltsku. Historie Markrabství Landsberské vzniklo v roce 1261, kdy bylo odděleno od markrabství Lužického. Prvním markrabětem se stal Děpolt z Wettinu. V roce 1291 markrabství získal braniborský markrabě Ota IV. a v roce 1318 zdědila markrabství Žofie Braniborsko-Stendalská. V roce 1347 markrabství prodala míšeňskému markraběti Fridrichovi II. Geografie Markrabství Landsberské se rozkládalo na území dnešního jižního Saska-Anhaltska a severního Saska. Hlavním městem markrabství byl Weißenfels. Správa Markrabství Landsberské bylo řízeno markrabětem, který byl jmenován císařem Svaté říše římské. Markrabě měl rozsáhlé pravomoci, včetně soudní, správní a vojenské. Hospodářství Hlavním zdrojem příjmů markrabství bylo zemědělství. V markrabství se pěstovalo obilí, zelenina a ovoce. Důležitým odvětvím bylo také hornictví, zejména těžba stříbra a mědi. Kultura Markrabství Landsberské bylo významným centrem kultury. V markrabství vznikla řada klášterů a kostelů, které byly významnými centry vzdělanosti a umění. V markrabství působilo také mnoho umělců a spisovatelů. Odkaz Markrabství Landsberské zaniklo v roce 1347, kdy bylo prodáno míšeňskému markrabství. Nicméně odkaz markrabství přetrvává dodnes. Hrad Landsberg je dodnes významnou turistickou atrakcí a ve městě Weißenfels se nachází řada historických památek z doby markrabství.
Císařský sněm (Dieta Imperii, Reichstag)
Císařský sněm byl zákonodárný orgán Svaté říše římské. Nejednalo se o zákonodárný orgán v dnešním slova smyslu; jeho členové ho spíše chápali jako centrální fórum, kde bylo důležitější jednat než rozhodovat. [1] Jeho členy byly říšské stavy rozdělené do tří kurií. Sněm jako trvalá, pravidelná instituce se vyvinul z hoftagů (dvorních shromáždění) středověku. Od roku 1663 až do zániku říše v roce 1806 zasedal trvale v Řezně.
Všechny říšské stavy se těšily bezprostřednosti, a proto nad nimi nebyla žádná autorita kromě samotného císaře Svaté říše římské. Zatímco všechny stavy měly nárok na místo a hlas, pouze vyšší světské a duchovní knížata z kolegia knížat měli individuální hlas (Virilstimme), zatímco nižší stavy, jako např. říšští hrabata a říšští opati, měli pouze kolektivní hlas (Kuriatstimme) v rámci své zvláštní lavice (Curia), stejně jako svobodná říšská města patřící do kolegia měst. [2] Právo hlasovat spočívalo v zásadě na územním nároku, s tím výsledkem, že když daný kníže získal nová území dědictvím nebo jinak, získal také jejich hlasovací práva na sněmu. [3] Členové se obecně neúčastnili trvalého sněmu v Řezně, ale místo toho vysílali zástupce. Pozdní císařský sněm byl ve skutečnosti trvalým setkáním vyslanců mezi stavy.
Historie
Založen: 803
Rozpuštěn: 1806
Následovník: Sněm Konfederace (Rýnský spolek)
Funkce
Císařský sněm nebyl v pravém slova smyslu zákonodárným orgánem. Jeho hlavní funkce spočívaly v:
Projednávání a schvalování císařských zákonů
Ukládání daní a schvalování výdajů
Vyhlašování války a uzavírání míru
Volba císaře (po roce 1356)
Řešení sporů mezi stavy
Struktura
Císařský sněm se skládal ze tří kurií:
Kolegium knížat (Kurfürstenkollegium): Skládalo se ze sedmi kurfiřtů, kteří měli zvláštní práva a výsady, včetně práva volit císaře.
Kolegium knížat a prelátů (Reichsfürstenrat): Skládalo se z více než 100 knížat a prelátů, kteří měli individuální hlas.
Kolegium měst (Reichsstädtekollegium): Skládalo se ze zástupců asi 50 svobodných říšských měst, kteří měli kolektivní hlas.
Místo konání
Císařský sněm se původně scházel na různých místech v říši. Od roku 1663 zasedal trvale v Řezně.
Význam
Císařský sněm byl důležitou institucí ve Svaté říši římské. Poskytoval fórum pro jednání a rozhodování o záležitostech říše. Byl také symbolem říšské jednoty a suverenity.
Antarktida Antarktida (anglicky Antarctica) je polární oblast kolem jižního pólu Země, naproti Arktidě kolem severního pólu. Antarktida zahrnuje kontinent Antarktidu, Kerguelenské plató a další ostrovní území ležící na antarktické desce nebo jižně od antarktické konvergence. Antarktický region zahrnuje šelfové ledovce, vody a všechna ostrovní území v Jižním oceánu ležící jižně od antarktické konvergence, zóny široké přibližně 32 až 48 km a měnící se v zeměpisné šířce podle ročního období. [4] Region pokrývá asi 20 procent jižní polokoule, z čehož 5,5 procenta (14 milionů km2) je samotná plocha kontinentu Antarktidy. Všechny země a šelfové ledovce jižně od 60° jižní šířky jsou spravovány v rámci Antarktického smluvního systému. Biogeograficky je antarktická oblast jednou z osmi biogeografických oblastí na zemském povrchu. Historie První zaznamenané přistání na antarktickém kontinentu provedl norský průzkumník Roald Amundsen 14. prosince 1911. Následoval ho britský průzkumník Robert Falcon Scott, který dorazil na jižní pól 17. ledna 1912. Amundsen a jeho tým byli prvními lidmi, kteří úspěšně dosáhli jižního pólu. Zeměpis Antarktida je pátý největší kontinent na světě, po Asii, Africe, Severní Americe a Jižní Americe. Je asi 14 milionů km2 velká a je téměř úplně pokryta ledem. Průměrná tloušťka ledu je asi 2 160 metrů a nejvyšší bod je Mount Vinson s výškou 4 892 metrů. Antarktida je obklopena Jižním oceánem, který je nejjižnějším oceánem na světě. Jižní oceán je domovem mnoha druhů mořského života, včetně velryb, tuleňů a tučňáků. Klima Antarktida má velmi chladné a suché klima. Průměrná teplota je -57 °C a nejnižší zaznamenaná teplota je -89,2 °C. Srážky jsou velmi vzácné a většina srážek padá ve formě sněhu. Flora a fauna Antarktida je domovem mnoha druhů rostlin a živočichů, které se přizpůsobily drsným podmínkám. Rostlinstvo se skládá hlavně z mechů, lišejníků a řas. Živočišstvo zahrnuje tučňáky, tuleně, velryby a ptáky. Výzkum Antarktida je místem významného vědeckého výzkumu. Vědci z celého světa studují klima, ledovce, oceán a divokou zvěř Antarktidy. Výzkum v Antarktidě je důležitý pro pochopení změny klimatu a dalších globálních problémů. Ochrana Antarktida je chráněna Antarktickou smlouvou, která byla podepsána v roce 1959. Smlouva zakazuje veškerou vojenskou činnost v Antarktidě a určuje ji jako vědeckou rezervaci. Smlouva byla podepsána 50 zeměmi a je považována za jeden z nejúspěšnějších mezinárodních smluv. Turismus Antarktida je oblíbenou turistickou destinací. Každý rok navštíví Antarktidu tisíce turistů, aby viděli její úžasnou scenérii a divokou zvěř. Turismus v Antarktidě je regulován Antarktickou smlouvou a turisté musí dodržovat přísná pravidla a předpisy.
Říšský stav (latinsky
Status Imperii
, německy
Reichsstand
, množné číslo
Reichsstände
) byla v rámci Svaté říše římské říšská bezprostřednost s právem účasti a hlasu na říšském sněmu (Reichstag). Panovníci těchto stavů vykonávali rozsáhlá práva a výsady a byli tzv.
immediátní
, což znamená, že nad nimi byla pouze autorita císaře Svaté říše římské. Mohli tak vládnout svým územím s velkou mírou autonomie.
Systém říšských stavů nahradil původní členění Německa na kmenová vévodství v raném středověku. Stará karolínská kmenová vévodství byla zachována jako hlavní celky Německa za vlády sálské dynastie, ale během raného vrcholného středověku za vlády Hohenštaufů se stala čím dál tím víc přežitkem a nakonec je roku 1180 zrušil Fridrich Barbarossa ve prospěch početnějších teritoriálních celků.
Od roku 1489 se říšské stavy zastoupené na sněmu dělily do tří kurií, sboru kurfiřtů (Kurfürstenkollegium/den Kurfürstenrat), sboru říšských knížat (Reichsfürstenrat) a sboru říšských měst. Hrabata a šlechtici nebyli na sněmu přestože měli status bezprostřednosti přímo zastoupeni, ale sdružovali se do tzv. lavic (Grafenbänke) s jedním hlasem pro každou lavici. Říšští rytíři měli status bezprostřednosti, ale na sněmu zastoupeni nebyli.
Složení říšských stavů
Říšské stavy se dělily na dvě hlavní skupiny:
Duchovní stavové (geistliche Reichsstände): arcibiskupové, biskupové, opati a abatyše říšských klášterů.
Světští stavové (weltliche Reichsstände): vévodové, knížata, hrabata, svobodní páni a říšská města.
Práva a povinnosti říšských stavů
Říšské stavy měly rozsáhlá práva a výsady, mezi které patřilo:
Právo účasti a hlasu na říšském sněmu
Právo ražení mincí
Právo vybírat daně
Právo uzavírat smlouvy
Právo vést válku a uzavírat mír
Právo vykonávat soudní pravomoc
Říšské stavy měly také povinnosti vůči říši, mezi které patřilo:
Placení daní
Poskytování vojenské pomoci
Účast na říšských sněmech
Zrušení říšských stavů
Říšské stavy byly zrušeny v roce 1806, kdy byla Svatá říše římská rozpuštěna. Jejich území byla začleněna do nových státních útvarů, jako byl např. Německý spolek.
Antarktida Antarktida je nejjižnější a nejméně obydlený kontinent Země. Leží téměř výhradně jižně od antarktického kruhu a je obklopen Jižním oceánem (také známým jako Antarktický oceán). Nachází se zde geografický jižní pól. Antarktida je pátým největším kontinentem, je asi o 40 % větší než Evropa a má rozlohu 14 200 000 km2. Většina Antarktidy je pokryta antarktickým ledovým příkrovem s průměrnou tloušťkou 1,9 km. Antarktida je v průměru nejchladnějším, nejsušším a největrnějším z kontinentů a má nejvyšší průměrnou nadmořskou výšku. Je to převážně polární poušť s ročními srážkami přesahujícími 200 mm podél pobřeží a mnohem méně ve vnitrozemí. Asi 70 % světových zásob sladké vody je zmraženo v Antarktidě, která by při roztavení zvýšila globální hladinu moře o téměř 60 metrů. Antarktida drží rekord v nejnižší naměřené teplotě na Zemi, -89,2 °C. Pobřežní oblasti mohou v létě dosáhnout teplot přes 10 °C. Mezi původní druhy zvířat patří roztoči, hlísti, tučňáci, tuleni a tardigradi. Tam, kde se vyskytuje vegetace, je to většinou ve formě lišejníků nebo mechů. Historie Ledové šelfy Antarktidy byly pravděpodobně poprvé spatřeny v roce 1820 během ruské expedice vedené Fabianem Gottliebem von Bellingshausenem a Michailem Lazarevem. V následujících desetiletích následoval další průzkum francouzskými, americkými a britskými expedicemi. První potvrzené přistání provedl norský tým v roce 1895. Na počátku 20. století proběhlo několik expedic do vnitrozemí kontinentu. Britští průzkumníci jako první dosáhli magnetického jižního pólu v roce 1909 a geografického jižního pólu v roce 1911 dosáhli norští průzkumníci. Politika Antarktida je řízena asi 30 zeměmi, které jsou všechny smluvními stranami Antarktické smlouvy z roku 1959. Podle podmínek smlouvy jsou v Antarktidě zakázány vojenské aktivity, těžba, jaderné výbuchy a likvidace jaderného odpadu. Turistika, rybolov a výzkum jsou hlavní lidské činnosti v Antarktidě a jejím okolí. Během letních měsíců pobývá na výzkumných stanicích asi 5 000 lidí, toto číslo klesá v zimě na asi 1 000. Vliv člověka Navzdory odlehlosti kontinentu má lidská činnost na něj významný vliv prostřednictvím znečištění, poškozování ozónové vrstvy a změny klimatu.
Antarktická deska
Antarktická deska je tektonická deska, která obsahuje kontinent Antarktidu, Kerguelenovu plošinu a několik odlehlých ostrovů v Jižním oceánu a dalších okolních oceánech.
Po rozpadu Gondwany (jižní části superkontinentu Pangea) se antarktická deska začala pohybovat s kontinentem Antarktida na jih do její současné izolované polohy, což způsobilo, že kontinent vyvinul mnohem chladnější klima.
Antarktická deska je téměř výhradně ohraničena extenzivními středooceánskými hřbetovými systémy. Sousedními deskami jsou Nazca, Jihoamerická, Africká, Somálská, Indo-Australská, Pacifická a přes transformační hranici Skotská deska.
Antarktická deska má rozlohu přibližně 60 900 000 km2. Je to pátá největší tektonická deska na Zemi. Pohyb antarktické desky se odhaduje na nejméně 1 cm za rok směrem k Atlantskému oceánu.
Vlastnosti
Kontinent: Antarktida
Plošina: Kerguelen
Oceán: Jižní
Relativní k africké desce: Jihozápad
Rychlost: 12–14 mm za rok
Geologická historie
Antarktická deska se začala formovat před přibližně 160 miliony let, když se superkontinent Gondwana začal rozpadat. Gondwana se rozdělila na dvě hlavní části: severní část, která se stala Severní Amerikou, Evropou a Asií, a jižní část, která se stala Jižní Amerikou, Afrikou, Antarktidou a Austrálií.
Antarktická deska se od Gondwany oddělila před přibližně 100 miliony let. V té době byla Antarktida součástí superkontinentu, který se nazýval Gondwana. Gondwana se začala rozpadat před přibližně 180 miliony let a Antarktida se od ní oddělila před přibližně 100 miliony let.
Když se Antarktická deska oddělila od Gondwany, začala se pohybovat směrem na jih. V důsledku toho se Antarktida stala izolovaným kontinentem a její klima se začalo ochlazovat.
Před přibližně 30 miliony let se Antarktida dostala na svůj současný pól. V té době bylo klima na Zemi mnohem teplejší než dnes a Antarktida byla pokryta lesy. Nicméně, jak se klima ochlazovalo, lesy začaly ustupovat a Antarktida se stala pokrytá ledem.
Současná tektonická aktivita
Antarktická deska je v současné době relativně stabilní. Neexistují žádné velké zemětřesení ani sopečné erupce. Nicméně, existují některé menší zemětřesení, která jsou způsobena pohybem desky.
Antarktická deska se pohybuje směrem k Atlantskému oceánu rychlostí přibližně 1 cm za rok. Tento pohyb je způsoben konvekcí v zemském plášti.
Budoucí tektonická aktivita
Předpokládá se, že Antarktická deska bude pokračovat v pohybu směrem k Atlantskému oceánu. V budoucnu se Antarktida může srazit s Jižní Amerikou, což by mohlo vést k vytvoření nového superkontinentu.
Tektonické desky (z latinského tectonicus, ze starořeckého τεκτονικός (tektonikós) „týkající se stavby“) [1] je vědecká teorie, která říká, že litosféra Země se skládá z řady velkých tektonických desek, které se od sebe pomalu pohybují již asi 3,4 miliardy let. [2] Model vychází z konceptu kontinentálního driftu, myšlenky, která se vyvinula v prvních desetiletích 20. století. Tektonika desek byla geovědci přijata poté, co bylo v polovině až na konci 60. let 20. století potvrzeno rozpínání mořského dna. Litosféra Země, tuhá vnější vrstva planety zahrnující kůru a svrchní plášť, je rozlomena na sedm nebo osm hlavních desek (v závislosti na jejich definici) a mnoho menších desek nebo „destiček“. V místech, kde se desky setkávají, jejich relativní pohyb určuje typ hranice desek (nebo zlomu): konvergentní, divergentní nebo transformační. Relativní pohyb desek se obvykle pohybuje od nuly do 10 cm ročně. [3] Zlomy mají tendenci být geologicky aktivní a dochází na nich k zemětřesením, sopečné činnosti, tvorbě hor a vzniku oceánských příkopů. Tektonické desky jsou tvořeny oceánskou litosférou a silnější kontinentální litosférou, z nichž každá je zakončena svým vlastním typem kůry. Podél konvergentních hranic desek proces subdukce přenáší okraj jedné desky pod druhou desku a do pláště. Tento proces snižuje celkovou povrchovou plochu (kůry) Země. Ztracená plocha je vyvážena tvorbou nové oceánské kůry podél divergentních okrajů šířením mořského dna, což udržuje celkovou povrchovou plochu konstantní v tektonickém „dopravním pásu“. Tektonické desky jsou relativně tuhé a vznášejí se přes poddajný astenosféru pod nimi. Boční rozdíly hustoty v plášti mají za následek konvekční proudy, pomalý plazivý pohyb pevného pláště Země. Na hřbetu rozpínání mořského dna se desky vzdalují od hřbetu, který je topografickým vrcholem, a nově vytvořená kůra při svém vzdalování chladne, zvyšuje svou hustotu a přispívá k pohybu. V subdukční zóně se relativně studená, hustá oceánská kůra noří do pláště a tvoří klesající konvekční končetinu plášťové buňky, [4] která je nejsilnějším hybatelem pohybu desek. [5] [6] Relativní důležitost a interakce dalších navrhovaných faktorů, jako je aktivní konvekce, výstup uvnitř pláště a slapový tah Měsíce, jsou stále předmětem debaty.