Teorie umění Úvod Teorie umění je obor, který se snaží pochopit podstatu umění a jeho místo ve společnosti. Teoretici umění se snaží odpovědět na otázky, jako je: Co je umění? Jaké jsou jeho funkce? Jak se vyvíjí? A jaký je jeho vztah k ostatním oblastem lidské činnosti? Historie teorie umění Teorie umění má dlouhou a bohatou historii, která sahá až do starověkého Řecka. Prvními teoretiky umění byli filozofové jako Platón a Aristoteles, kteří se snažili pochopit podstatu krásy a umění. Ve středověku se teorie umění zaměřovala především na náboženské umění a jeho roli v křesťanské víře. V období renesance se teorie umění stala více světskou a zaměřila se na humanistické hodnoty, jako je individualismus a racionalismus. V 18. století se teorie umění začala rozvíjet jako samostatný obor, a to díky práci filozofů jako Immanuel Kant a Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Současné teorie umění V současnosti existuje mnoho různých teorií umění, které se liší svými přístupy k umění. Některé teorie se zaměřují na formální vlastnosti umění, zatímco jiné se zajímají o jeho obsah nebo účel. Existují také teorie, které se zaměřují na vztah umění k společnosti nebo k lidské zkušenosti. Význam teorie umění Teorie umění má zásadní význam pro pochopení umění a jeho role ve společnosti. Teoretici umění nám pomáhají pochopit, jak umění funguje, jak se vyvíjí a jaký je jeho vztah k ostatním oblastem lidské činnosti. Teorie umění také hraje důležitou roli v umělecké kritice a vzdělávání. Kritika teorie umění Teorie umění byla také kritizována z různých důvodů. Někteří kritici tvrdí, že teorie umění je příliš akademická a vzdálená od reality umělecké tvorby. Jiní tvrdí, že teorie umění je příliš subjektivní a že neexistuje žádný objektivní způsob, jak určit, co je dobré umění. Závěr Teorie umění je komplexní a fascinující obor, který se snaží pochopit podstatu umění a jeho místo ve společnosti. Teoretici umění nám pomáhají pochopit, jak umění funguje, jak se vyvíjí a jaký je jeho vztah k ostatním oblastem lidské činnosti. Teorie umění také hraje důležitou roli v umělecké kritice a vzdělávání.
Psychologie umění
Psychologie umění je vědecké studium kognitivních a emočních procesů, které vyvolává smyslové vnímání estetických artefaktů, jako je prohlížení obrazu nebo dotýkání se sochy. Je to rozvíjející se multidisciplinární obor výzkumu, úzce související s psychologií estetiky, včetně neuroestetiky.
Psychologie umění využívá experimentální metody pro kvalitativní zkoumání psychologických reakcí na umění, stejně jako empirické studium jejich neurobiologických korelátů prostřednictvím neurozobrazování.
Kognitivní procesy v psychologii umění
Kognitivní procesy se týkají toho, jak lidé vnímají, interpretují a pamatují si umělecká díla. Zahrnují:
Vnímání: Proces přijímání informací prostřednictvím smyslů, jako je vidění, sluch a hmat.
Pozornost: Proces zaměření na konkrétní aspekty uměleckého díla.
Reprezentace: Proces vytváření mentálních obrazů uměleckého díla.
Paměť: Proces uchovávání a vyvolávání informací o uměleckém díle.
Emoční procesy v psychologii umění
Emoční procesy se týkají toho, jak lidé prožívají a vyjadřují emoce v souvislosti s uměleckými díly. Zahrnují:
Emoce: Subjektivní prožitky, které mohou být pozitivní (např. radost, štěstí) nebo negativní (např. smutek, hněv).
Nálada: Celkový emoční stav, který může být ovlivněn uměleckým dílem.
Empatie: Proces vcítění se do emocí zobrazených v uměleckém díle.
Estetické emoce: Specifické emoce vyvolané uměleckým dílem, jako je krása, úžas a vznešenost.
Neurobiologické koreláty psychologie umění
Neurobiologické koreláty jsou změny v mozkové činnosti, které jsou spojeny s psychologickými procesy vyvolanými uměleckými díly. Neurozobrazovací techniky, jako je funkční magnetická rezonance (fMRI) a elektroencefalografie (EEG), umožňují vědcům identifikovat oblasti mozku, které jsou aktivní při vnímání, interpretaci a prožívání umění.
Aplikace psychologie umění
Psychologie umění má řadu aplikací, včetně:
Vzdělávání: Pomoc učitelům a studentům při pochopení a docenění umění.
Terapie: Použití umění k léčbě duševních poruch a zlepšení duševního zdraví.
Muzejnictví: Pomoc muzeím při navrhování výstav a vzdělávacích programů, které jsou efektivní a poutavé.
Marketing: Použití psychologie umění k vytváření reklam a marketingových kampaní, které jsou esteticky příjemné a emocionálně rezonující.
Závěr
Psychologie umění je rozmanitý a fascinující obor, který zkoumá psychologické procesy vyvolané uměleckými díly. Poskytuje jedinečný pohled na to, jak lidé vnímají, interpretují a prožívají umění. Psychologie umění má řadu aplikací v různých oblastech, včetně vzdělávání, terapie, muzejnictví a marketingu.
Lidová hudba Lidová hudba je hudební žánr, který zahrnuje tradiční lidovou hudbu a současný žánr, který se vyvinul z předchozího během lidového obrození 20. století. Některé typy lidové hudby lze nazvat světová hudba. Tradiční lidová hudba byla definována několika způsoby: jako hudba předávaná ústně, hudba s neznámými skladateli, hudba hraná na tradiční nástroje, hudba o kulturní nebo národní identitě, hudba, která se mění mezi generacemi (lidový proces), hudba spojená s folklórem lidí nebo hudba hraná zvykem po dlouhou dobu. Byla kontrastována s komerčními a klasickými styly. Tento termín vznikl v 19. století, ale lidová hudba sahá ještě dále. Od poloviny 20. století se z tradiční lidové hudby vyvinula nová forma populární lidové hudby. Tento proces a období se nazývá (druhé) lidové obrození a svého vrcholu dosáhlo v 60. letech. Tato forma hudby se někdy nazývá současná lidová hudba nebo lidová hudba obrození, aby se odlišila od dřívějších lidových forem. [1] Menší, podobná obrození se odehrála jinde ve světě v jiných dobách, ale termín lidová hudba se obvykle nevztahoval na novou hudbu vytvořenou během těchto obrození. Tento typ lidové hudby také zahrnuje fusion žánry jako folk rock, folk metal a další. Zatímco současná lidová hudba je žánr obecně odlišný od tradiční lidové hudby, v americké angličtině sdílí stejný název a často sdílí stejné interprety a místa jako tradiční lidová hudba.
Vzory v přírodě
Vzory v přírodě jsou viditelné pravidelnosti forem, které se vyskytují v přírodním světě. Tyto vzory se opakují v různých kontextech a někdy je lze matematicky modelovat. Mezi přírodní vzory patří symetrie, stromy, spirály, meandry, vlny, pěny, mozaiky, praskliny a pruhy.
Již starověcí řečtí filozofové studovali vzory, přičemž Platón, Pythagoras a Empedokles se pokoušeli vysvětlit řád v přírodě. Moderní chápání viditelných vzorů se postupně vyvíjelo v průběhu času. V 19. století zkoumal belgický fyzik Joseph Plateau mýdlové bubliny, což ho vedlo k formulaci konceptu minimálního povrchu. Německý biolog a umělec Ernst Haeckel namaloval stovky mořských organismů, aby zdůraznil jejich symetrii. Skotský biolog D'Arcy Thompson byl průkopníkem ve studiu růstových vzorů u rostlin i živočichů a ukázal, že jednoduché rovnice mohou vysvětlit spirálový růst. Ve 20. století předpověděl britský matematik Alan Turing mechanismy morfogeneze, které vedou ke vzorům skvrn a pruhů. Maďarský biolog Aristid Lindenmayer a francouzsko-americký matematik Benoît Mandelbrot ukázali, jak matematika fraktálů může vytvářet vzorce růstu rostlin.
Matematika, fyzika a chemie dokážou vysvětlit vzory v přírodě na různých úrovních a měřítkách. Vzory v živých organismech jsou vysvětlovány biologickými procesy přirozeného výběru a pohlavního výběru. Studie tvorby vzorů využívají počítačové modely k simulaci široké škály vzorů.
Příklady vzorů v přírodě
Symetrie: Mnoho rostlin a živočichů vykazuje symetrii, což znamená, že mají dvě nebo více částí, které jsou zrcadlově obrácené. Například motýli mají symetrická křídla a květy mají často symetrické okvětní lístky.
Stromy: Stromy mají větvenou strukturu, která se opakuje v různých měřítkách. Tato struktura umožňuje stromům maximalizovat své vystavení slunečnímu světlu a získat živiny.
Spirály: Spirály se nacházejí v přírodě v mnoha formách, například ve skořápkách ulit, v uspořádání listů na stonku a v růstovém vzoru některých rostlin.
Meandry: Meandry jsou klikaté úseky řek, které vznikají erozí břehů řeky. Meandry pomáhají zpomalit tok vody a zabraňují záplavám.
Vlny: Vlny jsou pravidelné pohyby vody nebo jiných kapalin. Vlny se mohou vyskytovat v oceánech, jezerech a řekách a mohou být způsobeny větrem, zemětřesením nebo jinými poruchami.
Pěny: Pěny jsou agregáty malých bublin, které se nacházejí v přírodě v mnoha formách, například v mýdlových bublinách, v pěně na vlnách a v plicích savců.
Mozaiky: Mozaiky jsou pravidelné uspořádání tvarů, které se nacházejí v přírodě v mnoha formách, například ve včelích plástech, v krystalech a v některých typech rostlinných buněk.
Praskliny: Praskliny jsou zlomy v materiálu, které se mohou vyskytovat v přírodě v mnoha formách, například v prasklinách ve skalách, v trhlinách v kůži a ve zvrásnění na povrchu Země.
Pruhy: Pruhy jsou pravidelné střídání světlých a tmavých oblastí, které se nacházejí v přírodě v mnoha formách, například v zebřích pruzích, v pruzích na křídlech motýlů a v růstových pruzích na některých rostlinách.
Význam vzorů v přírodě
Vzory v přírodě mají zásadní význam pro fungování ekosystémů. Poskytují strukturu a podporu pro organismy a pomáhají regulovat procesy, jako je tok vody a energie. Vzory v přírodě mohou také poskytovat estetické potěšení a inspiraci pro umělce, vědce a designéry.
Neuroestetika (nebo neuroestetika) je relativně nedávná podobor aplikované estetiky. Empirická estetika přistupuje k estetickému prožitku umění, hudby nebo jakéhokoli objektu, který může vyvolat estetické soudy, vědeckým způsobem. Termín neuroestetika zavedl Semir Zeki v roce 1999 a v roce 2002 byla přijata jeho formální definice jako vědecké studium neuronálních základů kontemplace a tvorby uměleckého díla. Neuroestetika využívá neurovědu k vysvětlení a pochopení estetických zážitků na neurologické úrovni. Toto téma přitahuje vědce z mnoha oborů, včetně neurověd, dějin umění, umělců, arteterapeutů a psychologů.
Historie neuroestetiky
Kořeny neuroestetiky sahají do počátku 20. století, kdy se vědci začali zajímat o vztah mezi mozkem a estetickým prožitkem. V roce 1911 publikoval německý psycholog Theodor Lipps knihu "Estetika: Psychologie krásy", ve které tvrdil, že estetické prožitky jsou výsledkem mozkových procesů. V roce 1930 publikoval rakouský neurolog Viktor von Weizsäcker knihu "Neurologie estetiky", ve které zkoumal vztah mezi neurologickými poruchami a estetickým vnímáním.
V 60. letech 20. století začali neurovědci používat zobrazovací techniky, jako je elektroencefalografie (EEG) a magnetoencefalografie (MEG), ke studiu mozkové aktivity spojené s estetickými prožitky. V roce 1999 zavedl Semir Zeki termín "neuroestetika" a v roce 2002 byla přijata jeho formální definice.
Metodologie neuroestetiky
Neuroestetika využívá širokou škálu metod ke studiu vztahu mezi mozkem a estetickým prožitkem. Tyto metody zahrnují:
Zobrazovací techniky: EEG, MEG a funkční magnetická rezonance (fMRI) se používají k měření mozkové aktivity spojené s estetickými prožitky.
Elektrofyziologické metody: Elektroencefalogram (EEG) a magnetoencefalogram (MEG) měří elektrickou a magnetickou aktivitu mozku, což umožňuje vědcům studovat časový průběh mozkových procesů spojených s estetickými prožitky.
Behaviorální metody: Psychologické testy a experimenty se používají ke zkoumání vlivu estetických podnětů na chování a kognitivní procesy.
Neuropsychologické metody: Neuropsychologické testy a experimenty se používají ke studiu účinků neurologických poruch na estetické vnímání a prožívání.
Oblasti výzkumu neuroestetiky
Neuroestetika zkoumá širokou škálu témat, včetně:
Neuronální základy estetického prožitku: Jaké mozkové oblasti jsou zapojeny do estetického prožitku?
Vztah mezi estetickým prožitkem a emocemi: Jak souvisí estetický prožitek s emocemi?
Vliv estetických podnětů na kognitivní procesy: Jak estetické podněty ovlivňují paměť, pozornost a rozhodování?
Estetické vnímání a neurologické poruchy: Jak neurologické poruchy ovlivňují estetické vnímání a prožívání?
Neuroestetika a umělecká tvorba: Jak neurověda může pomoci umělcům pochopit kreativní proces?
Aplikace neuroestetiky
Neuroestetika má potenciální aplikace v různých oblastech, včetně:
Umění a design: Neuroestetika může pomoci umělcům a designérům vytvářet díla, která jsou esteticky příjemnější.
Vzdělávání: Neuroestetika může pomoci učitelům a studentům pochopit, jak se lidé učí a oceňují umění.
Terapie: Neuroestetika může pomoci terapeutům využívat umělecké aktivity ke zlepšení duševního zdraví.
Neurologie: Neuroestetika může pomoci neurologům diagnostikovat a léčit neurologické poruchy, které ovlivňují estetické vnímání a prožívání.
Závěr
Neuroestetika je vzrušující a rostoucí obor, který zkoumá vztah mezi mozkem a estetickým prožitkem. Neuroestetika má potenciál zlepšit naše porozumění umění, designu, vzdělávání, terapie a neurologie.
Světelné umění Světelné umění nebo umění světla obecně odkazuje na vizuální uměleckou formu, ve které je (fyzické) světlo hlavním, ne-li jediným prostředkem tvorby. Použití tohoto termínu se však značně liší; definice, pokud existují, se liší v několika aspektech. Vzhledem k tomu, že světlo je prostředkem vizuálního vnímání, mohlo by se tak absurdně vzato považovat veškeré vizuální umění za světelné umění; většina uměleckých děl je však platná a soudržná, aniž by se zamýšlela nad touto základní percepční skutečností. Některé přístupy na tomto základě zahrnují do světelného umění také ty formy umění, ve kterých světlo není žádným prostředkem přispívajícím k uměleckému dílu, ale je zobrazováno. Luminismus [1] se tedy může ve výše uvedeném smyslu také vztahovat na světelné umění, jeho předchozí použití odkazuje na malířské styly: buď jako jiný štítek pro karavagisty v baroku, nebo v 19. a 20. století, především impresionistické školy. Co se týče světla jako uměleckého média, je světelné umění historicky omezeno na použití umělého světla v uměleckých dílech. To vyvrcholí v paradoxní situaci, kdy stroje produkující světelná prostředí nejsou uměleckými díly samy o sobě, ale uměleckým dílem je to, jak modulují své prostředí, na základě konvenčně přijímaného, a tedy pouze odráženého faktu, že světlo je to, co tvoří naše prostředí. [2] V širokém smyslu, o kterém Gerhard Auer v roce 2004 uvedl: "Neověřený termín: Světelné umění se v poslední době naturalizovalo, aniž by bylo vhodné pro termín žánru ani stylu: ve mnoha symbiotických vztazích hraje světlo příliš mnoho rolí a umělé světlo se stalo pouze zdrojem inspirace místo toho, aby bylo pojmenováno v nesčetných ismech, které z něj čerpají." [3] Každé umělecké dílo obsahující něco, co vyzařuje jakékoli světlo, lze považovat za dílo světelného umění.
Rčení
Rčení je stručné vyjádření, které je obzvláště pamětihodné svým významem nebo stylem. Rčení se kategorizují následovně:
Aforismus: obecná, pozorovací pravda; „výstižné vyjádření moudrosti nebo pravdy“.
Přísloví: všeobecně známé nebo oblíbené aforismy, které získaly důvěryhodnost dlouhodobým používáním nebo tradicí.
Apothegma: „drsnější, více cynický aforismus; například „Lidé jsou obecně opatrnější na plemeno svých koní a psů než na své děti.“
Axiom: tvrzení, které se nabízí k všeobecnému přijetí; zavedená nebo všeobecně uznávaná zásada; maxima, pravidlo nebo zákon.
Klišé nebo fráze: neoriginální a nadužívané rčení.
Fráze: klišé, které je neúspěšně prezentováno, jako by bylo smysluplné, originální nebo účinné.
Epigram: chytré a často poetické psané rčení, které komentuje konkrétní osobu, myšlenku nebo věc; zvláště označuje takové rčení, které je nápadně uvedeno na začátku textu.
Epitaph: rčení na počest zesnulého, často vyryté na náhrobku nebo plaketě.
Epiteton: popisné slovo nebo rčení, které je již široce spojováno s konkrétní osobou, myšlenkou nebo věcí.
Idiom, idiomatická fráze nebo fráze: rčení, které má pouze ne doslovný výklad; „výraz, jehož význam nelze jednoduše odvodit jeho vyslechnutím, například „kopnout do kyblíku“.“
Čtyřznakové idiomy:
Chengyu: čínské čtyřznakové idiomy
Sajaseong-eo: korejská forma čtyřznakových idiomů
Yojijukugo: japonská forma čtyřznakových idiomů
Mantra: náboženské, mystické nebo jiné duchovní rčení, které se opakuje, například při meditaci.
Maxima: (1) poučný výraz obecné zásady nebo pravidla morálky nebo (2) prostě synonymum pro „aforismus“; zahrnují:
Brocard
Gnome
Právní maxima
Motto: rčení, které osoba nebo skupina často používá k shrnutí svého obecného poslání.
Credo: motto implicitně nebo explicitně rozšířené tak, aby vyjádřilo větší systém víry.
Slogan: motto s cílem přesvědčit.
Bonmot: chytré nebo humorné rčení založené na pozorování.
Vtip: rčení, které je chytré a obvykle humorné a vyniká svou formou nebo stylem stejně jako nebo více než svým významem.
Literární nesmysl (nebo nesmyslná literatura) je široká kategorie literatury, která vyvažuje prvky, které dávají smysl, s některými, které nedávají, s efektem podvracení jazykových konvencí nebo logického uvažování. [1] I když nejznámější formou literárního nesmyslu je nesmyslná poezie, žánr je přítomen v mnoha formách literatury. Efekt nesmyslu je často způsoben nadbytkem významu, spíše než jeho nedostatkem. Jeho humor je odvozen od jeho nesmyslné povahy, spíše než vtipem nebo "vtipem" pointy. [2]
Charakteristiky literárního nesmyslu
Literární nesmysl se vyznačuje řadou charakteristik, které ho odlišují od jiných literárních žánrů:
Nedostatek logiky: Literární nesmysl často postrádá logiku nebo soudržnost. Události a postavy se mohou chovat neočekávanými a nesmyslnými způsoby.
Porušení jazykových konvencí: Literární nesmysl často porušuje konvence jazyka. Autoři mohou používat slova v neobvyklých nebo nesprávných způsobech, vytvářet nesmyslná rýmová schémata nebo používat jazyk, který je prostě nesmyslný.
Hravost: Literární nesmysl je často hravý a absurdní. Autoři si hrají s jazykem a vytvářejí světy, které jsou plné fantazie a nesmyslnosti.
Humor: Literární nesmysl je často humorný. Jeho nesmyslná povaha může být zdrojem smíchu a zábavy.
Formy literárního nesmyslu
Literární nesmysl se objevuje v mnoha různých formách, včetně:
Poezie: Nesmyslná poezie je nejznámější formou literárního nesmyslu. Mezi příklady patří díla Lewise Carrolla, Edwarda Leara a Shel Silversteina.
Próza: Nesmyslná próza je méně častá než poezie, ale existuje mnoho příkladů, jako jsou díla Lewise Carrolla, Jamese Joyce a Samuela Becketta.
Drama: Nesmyslné drama je také vzácné, ale existují příklady, jako jsou díla Alfreda Jarryho a Eugèna Ionesca.
Vliv literárního nesmyslu
Literární nesmysl měl významný vliv na literaturu a umění. Přispěl k rozvoji modernismu a postmodernismu a ovlivnil práci mnoha spisovatelů a umělců, včetně Jamese Joyce, T.S. Eliota a Pabla Picassa.
Literární nesmysl je důležitou součástí literární krajiny. Jeho hravost, absurdita a humor mohou poskytnout čtenářům únik z reality a mohou jim pomoci vidět svět novýma očima.
Elektronická literatura
Elektronická literatura je žánr literatury, který zahrnuje díla vytvořená výhradně na digitálních zařízeních a pro ně, jako jsou počítače, tablety a mobilní telefony.
Vzhledem k tomu, že elektronická literatura využívá hry, obrázky, zvuk a odkazy, nelze tyto texty snadno vytisknout, nebo je nelze vytisknout vůbec, protože prvky, které jsou pro text zásadní, nelze přenést do tištěné verze.
Charakteristika elektronické literatury
Vyžaduje možnosti počítačů a sítí
Často zahrnuje hypertext, interaktivní prvky, generativní literaturu a další digitální formy
Příbuzné žánry
Hypertextová fikce
Interaktivní fikce
Digitální poezie
Generativní literatura
Romány pro mobilní telefony
Instapoezie
Kybertext
Netprov
Creepypasta
Fanfikce
Příklady elektronické literatury
"Afternoon, a story" od Michaela Joyce (hypertextová fikce)
"Second Person" od Emily Short (interaktivní fikce)
"The Waste Land" od T. S. Eliota (digitální poezie)
"The Book of Sand" od Jorgeho Luise Borgese (generativní literatura)
"The Lizzie Bennet Diaries" od Bernie Su (román pro mobilní telefony)
"PostSecret" od Franka Warrena (instapoezie)
"Snow Crash" od Neala Stephensona (kybertext)
"Web Stalker" od Marka Tribeho (netprov)
"The Slender Man" (creepypasta)
"Fifty Shades of Grey" od E. L. James (fanfikce)
Význam elektronické literatury
Elektronická literatura rozšiřuje hranice tradiční literatury a nabízí nové možnosti pro vyprávění příběhů, interakci s čtenáři a zkoumání digitálních technologií. Poskytuje také platformu pro inovativní a experimentální literární díla, která by jinak nebyla možná.
Nesmyslná poezie je literární žánr, který obvykle využívá výrazné prozodické prky, jako je rým a rytmus. Často je rozmarná a hravá a využívá některé techniky poezie. Limeriky jsou pravděpodně nejznámější formou nesmyslné poezie, ačkoli v dnešní době se používají spíše pro humor než pro nesmyslný efekt. Známými autory nesmyslné poezie v angličtině jsou Edward Lear, Lewis Carroll, Mervyn Peake, Edward Gorey, Ogden Nash, Dr. Seuss a Spike Milligan. Martian Poets a Ivor Cutler jsou některými považováni za pokračovatele této tradice.
Charakteristika nesmyslné poezie:
Hravý a rozmarný tón
Používání nesmyslných slov a frází
Porušení logiky a rozumu
Překvapivé a nečekané obraty
Bohaté použití aliterace, asonance a rýmu
Typy nesmyslné poezie:
Limeriky
Nonsense verše (např. od Edwarda Leara)
Nonsense písně
Nesmyslné hry se slovy
Významní autoři nesmyslné poezie:
Edward Lear (1812-1888): Anglický básník, malíř a humorista, známý svými limeriky a nesmyslnými verši.
Lewis Carroll (1832-1898): Anglický spisovatel, matematik a logik, známý svými nesmyslnými verši v knihách "Alenka v říši divů" a "Za zrcadlem".
Mervyn Peake (1911-1968): Anglický spisovatel, básník a výtvarník, známý svými temnými a fantastickými nesmyslnými verši.
Edward Gorey (1925-2000): Americký spisovatel a výtvarník, známý svými makabrózními a groteskními nesmyslnými verši a ilustracemi.
Ogden Nash (1902-1971): Americký básník, známý svými vtipnými a satirickými nesmyslnými verši.
Dr. Seuss (1904-1991): Americký spisovatel a kreslíř, známý svými dětskými knihami plnými nesmyslných slov a rýmů.
Spike Milligan (1918-2002): Irský komik, básník a spisovatel, známý svými absurdními a satirickými nesmyslnými verši.
Nesmyslná poezie je jedinečný a zábavný literární žánr, který rozšiřuje hranice jazyka a představivosti. Pokražuje v přitahování čtenářů všech věkových skupin svým humorem, hravostí a schopnost vyvolávat úžas a smích.