Libretto Libretto (z italského slova libretto, doslova „knížečka“) je text používaný v rozsáhlém hudebním díle, jako je opera, opereta, maska, oratorium, kantáta nebo muzikál. Pojem libreto se někdy používá také pro označení textu významných liturgických děl, jako je mše, rekviem a sakrální kantáta, nebo dějové linie baletu. Italské slovo libretto (vyslovuje se [liˈbretto], množné číslo libretti [liˈbretti]) je zdrobnělina slova libro („kniha“). Někdy se pro libreta v daném jazyce používají ekvivalenty z jiných jazyků, například livret pro francouzská díla, Textbuch pro německá díla a libreto pro španělská díla. Libretto se liší od synopse nebo scénáře děje v tom, že libreto obsahuje všechna slova a jevištní pokyny, zatímco synopse děj pouze shrnuje. Někteří historici baletu také používají slovo libreto pro označení 15- až 40stránkových knih, které se v 19. století prodávaly pařížskému baletnímu publiku a obsahovaly velmi podrobný popis děje baletu, scéna po scéně. Vztah libretisty (tj. autora libreta) ke skladateli při tvorbě hudebního díla se v průběhu staletí měnil, stejně jako zdroje a techniky psaní, které se používaly. V kontextu moderního anglicky mluveného muzikálového divadla se libreto často označuje jako „kniha“ díla, i když toto použití obvykle nezahrnuje zpívané texty. Vznik a vývoj libreta Původ libreta lze vysledovat až k středověkému dramatu, které se vyvinulo z liturgických her. V raných operách 16. a 17. století bylo libreto často pouhým sled scén spojených hudbou, ale postupem času se stalo důležitější součástí díla. V 18. století se libreto stalo hlavním prostředkem pro vyjádření dramatického obsahu opery a skladatele začali spolupracovat s libretisty na vytváření děl, která byla nejen hudebně působivá, ale také dramaticky přesvědčivá. V 19. století se libreto stalo ještě důležitějším, protože se opera stala populárnější a dostupnější širšímu publiku. Libretisté jako Lorenzo da Ponte a Richard Wagner začali psát libreta, která byla sama o sobě literárními díly a která významně přispívala k úspěchu oper, pro které byla napsána. Ve 20. století se libreto stalo ještě rozmanitějším, protože skladatelé začali experimentovat s novými formami a styly opery. Někteří skladatelé, jako například Arnold Schönberg a Igor Stravinskij, psali svá vlastní libreta, zatímco jiní, jako například Benjamin Britten a Gian Carlo Menotti, spolupracovali s libretisty na vytvoření děl, která zkoumala nové dramatické a hudební možnosti. Struktura a obsah libreta Libretto je obvykle rozděleno do několika částí, které se nazývají akty nebo scény. Každá část má svůj vlastní děj a hudební styl a často se vyznačuje určitým tématem nebo náladou. Libreto také obsahuje jevištní pokyny, které skladateli a režisérovi sdělují, jak má být dílo provedeno. Obsah libreta se může značně lišit v závislosti na typu hudebního díla, pro které je napsáno. Libreta opery se obvykle zaměřují na velké dramatické příběhy, zatímco libreta opereta jsou často lehčí a komediálnější. Libreta oratorií a kantát se často zabývají náboženskými nebo filozofickými tématy. Libretista Libretista je osoba, která píše libreta. Libretisté jsou obvykle zkušení spisovatelé, kteří mají hluboké znalosti hudby a divadla. Musí být schopni psát text, který je nejen dramaticky přesvědčivý, ale také hudebně zpívatelný. Někteří libretisté jsou také skladateli, zatímco jiní jsou samostatnými spisovateli. Někteří z nejznámějších libretistů v historii opery patří Lorenzo da Ponte, Richard Wagner, Hugo von Hofmannsthal a W. H. Auden. Význam libreta Libretto hraje v hudebním díle zásadní roli. Poskytuje dramatický základ pro hudbu a pomáhá utvářet celkovou atmosféru a tón díla. Dobré libreto může výrazně přispět k úspěchu hudebního díla, zatímco špatné libreto může dílo vážně poškodit. Libretto je také důležitým dokumentem pro historiky hudby a divadla. Poskytuje vhled do způsobu, jakým skladatelé a libretisté spolupracovali při vytváření hudebních děl, a pomáhá nám pochopit kontext, ve kterém byla tato díla vytvořena.
Modernismus
Modernismus, neboli modernistická literatura, vznikla na konci 19. a na počátcích 20. století a vyznačuje se záměrným odklonem od tradičních způsobů psaní v poezii i v próze. Modernismus se soustředí na literární formu a vyjadřování, jak je například patrné z Ezry Poundova výroku "Udělejte to nové." [1] Toto literární hnutí bylo vedeno vědomou touhou vymanit se od tradičních způsobů vyjadřování a vyjádření nové mentality dané éry. [2] Obrovské lidské ztráty první světové války vedly k přehodnocení dosavadních společenských předpokladů [3] a značná část modernistické literatury se zabývá technologickým pokrokem a společenskými změnami, které provázely vstup do 20. století. Ve své knize Modernist Literature Mary Ann Gillies poznamenává, že tato literární témata sdílejí "centrálnost vědomého rozchodu s minulostí", který "vyvstává jako komplexní odpověď napříč kontinenty a obory na měnící se svět". [4]
Stylistické kořeny
Evropa 19. století
Kulturní kořeny
Průmyslová revoluce
Podžánry
Absurdismus
Akmeismus
Dadaismus
Expresionismus
Futurismus (kubofuturismus, egofuturismus)
Imaginismus
Impresionismus
Objektivismus
Proud vědomí
Surrealismus
Symbolismus
Vorticismus
MÍSTNí scény
Ztracená generace
Bloomsbury Group
Harlemská renesance
Obnova britské poezie
Ústní literatura
Bajka
Pohádka
Lidová hra
Píseň
Hrdinský epos
Legenda
Mýtus
Přísloví
Rétorika
Přednes
Audiokniha
Rčení
Hlavní písemné formy
Drama
Poezie
Lyrika
Narativní
Nesmyslná poezie
Ergodická
Elektronická
Dlouhá prozaická fikce
Seriálový román / Romance
Krátká prozaická fikce
Novela
Povídka
Náčrt
Krátká próza
Podobenství
Náboženské
Moudrost
Žánry
Fikce
Spekulativní
Realistická
Pro děti
Žánr
Dospívání
Kriminální
Erotika
Fantastika
Paranormální
Romantická
Sci-fi
Nadpozemská
Western
Horor
Historická
Encyklopedická
Non-fiction
Akademická
Historie
Filozofie
Historka
Dopisy
Esej
Novinářství
Dopisy
Život
Příroda
Přesvědčivá
Cestopis
Poezie
Žánry
Narativní
Epika
Dramatická veršovaná novela
Národní
Lyrická
Elegie
Óda
Ghazal
Haiku
Hymnus
Limerick
Óda
Qasida
Sonet
Villanela
Seznamy
Epiky
Skupiny a hnutí
Básníci
Dramatické žánry
Komedie
Libreto
Hra
Historická
Morální
Tragédie
Tragikomedie
Satira
Historie
Antická
Klasická
Modernistická
Postmoderní
Seznamy a osnovy
Osnova
Slovník
Knihy
Spisovatelé
Hnutí
Cykly
Literární ocenění
Poezie
Teorie a kritika
Sociologie
Časopisy
Skladba
Jazyk
Narativní
Literární portál
Literární modernismus neboli modernistická literatura vznikla na konci 19. a na počátcích 20. století a vyznačuje se záměrným odklonem od tradičních způ
Historie literatury je historický vývoj písemných projevů v próze nebo ve verších, které se snaží čtenáři poskytnout zábavu nebo vzdělání, a také vývoj literárních technik používaných při sdělování těchto děl. Ne všechny písemnosti tvoří literaturu. Některé zaznamenané materiály, jako jsou soubory dat (např. šeková knížka), nejsou považovány za literaturu a tento článek se týká pouze vývoje výše definovaných děl.
Starověká literatura
Sumer (kolem 3500 př. n. l.) - Epos o Gilgamešovi, nejstarší známý epický příběh
Starověký Egypt (kolem 3000 př. n. l.) - Kniha mrtvých, sbírka náboženských textů
Akkadie (kolem 2300 př. n. l.) - Epos o Atrachasísovi, příběh o stvoření světa
Ugarit (kolem 1400 př. n. l.) - Epos o Baalovi a Anatu, mytologický příběh o bohu Baalovi
Chetité (kolem 1600 př. n. l.) - Zákoník krále Lipit-Ištar, jeden z nejstarších známých zákoníků
Klasická literatura
Klasická čínština (kolem 600 př. n. l.) - Kniha písní, sbírka čínské poezie
Aramejština (kolem 500 př. n. l.) - Kniha Daniel, biblický text
Starověká řečtina (kolem 800 př. n. l.) - Ilias a Odyssea, epické básně Homéra
Starověká hebrejština (kolem 1000 př. n. l.) - Tóra, prvních pět knih Bible
Klasická latina (kolem 200 př. n. l.) - Aeneida, epická báseň Vergilia
Starověká meitejština (kolem 100 n. l.) - Numit Kappa, nejstarší známá meitejská kronika
Syrština (kolem 200 n. l.) - Pešita, syrský překlad Bible
Prakrit (kolem 200 př. n. l.) - Mahábhárata, indický epos
Tamil Sangam (kolem 300 př. n. l. - 300 n. l.) - Tirukkural, sbírka tamilských etických a morálních veršů
Klasická sanskrtská (kolem 500 př. n. l.) - Rámajána, indický epos
Středověká literatura
Telugu (kolem 1000 n. l.) - Andhra Mahábháratamu, telugský překlad Mahábháraty
Kannada (kolem 1100 n. l.) - Pampa Bháráta, kannadský překlad Mahábháraty
Nová perština (kolem 1000 n. l.) - Šáhnáme, perský epos
Pálí (kolem 300 př. n. l.) - Tipitaka, buddhistické posvátné texty
Arménština (kolem 400 n. l.) - Dějiny Arménů, arménská kronika
Byzantská řečtina (kolem 600 n. l.) - Alexiada, byzantská historická kronika
Velština (kolem 1100 n. l.) - Mabinogion, sbírka velšských mýtů a legend
Stará angličtina (kolem 800 n. l.) - Beowulf, staroanglický epos
Stará němčina (kolem 800 n. l.) - Píseň o Hildebrandovi, staroněmecký hrdinský epos
Japonština (kolem 700 n. l.) - Man'jóšú, sbírka japonské poezie
Stará turečtina (kolem 800 n. l.) - Orchonští runové nápisy, staroturecké nápisy
Arabština (kolem 600 n. l.) - Korán, posvátný text islámu
Norština (kolem 1200 n. l.) - Edda, sbírka severských mýtů a legend
Bulharština (kolem 1300 n. l.) - Menasijon, bulharská kronika
Raně novověká literatura
15. století - Renesance v Evropě, návrat ke klasickému učení a umění
16. století - Reformace, náboženská reformace v Evropě
17. století - Baroko, umělecký styl charakterizovaný okázalostí a dramatičností
Moderní literatura
18. století - Osvícenství, intelektuální hnutí zdůrazňující rozum a vědecké poznání
19. století - Romantismus, umělecký styl charakterizovaný důrazem na emoce, individualismus a přírodu
20. století - Modernismus, avantgardní umělecký styl charakterizovaný experimentováním s formou a obsahem
Současná literatura
21. století - Postmodernismus, umělecký styl charakterizovaný fragmentací, ironií a metafikcí
Sociologie literatury
Sociologie literatury je podobor sociologie kultury. Studuje společenskou produkci literatury a její společenské důsledky. Pozoruhodným příkladem je dílo Pierra Bourdieua z roku 1992 Les Règles de L'Art: Genèse et Structure du Champ Littéraire, přeložené Susan Emanuelovou jako Pravidla umění: Geneze a struktura literárního pole (1996).
Vznik a vývoj
Sociologie literatury vznikla na konci 19. století jako součást širšího hnutí zkoumání vztahu mezi společností a kulturou. Jedním z prvních významných sociologů literatury byl Émile Durkheim, který zkoumal roli literatury v posilování společenské solidarity.
Ve 20. století se sociologie literatury stala samostatnějším oborem, který využívá řadu metod, včetně analýzy textu, etnografie a rozhovorů. Klíčovými postavami tohoto období byli Georg Lukács, Theodor Adorno a Pierre Bourdieu.
Hlavní témata
Sociologie literatury se zabývá širokou škálou témat, včetně:
Sociální produkce literatury: Jak je literatura vytvářena, distribuována a spotřebovávána v různých společenských kontextech.
Společenské důsledky literatury: Jak literatura ovlivňuje myšlení, chování a hodnoty lidí.
Vztah mezi literaturou a společností: Jak literatura odráží a utváří společenské struktury a hodnoty.
Role literatury v sociální změně: Jak může literatura přispívat k sociálním hnutím a politickým změnám.
Teoretické přístupy
V sociologii literatury existuje řada teoretických přístupů, včetně:
Marxistický přístup: Zkoumá vztah mezi literaturou a třídními vztahy.
Funkcionalistický přístup: Zkoumá roli literatury v udržování sociální stability.
Konfliktní přístup: Zkoumá, jak literatura odráží a posiluje společenské konflikty.
Feministický přístup: Zkoumá, jak literatura utváří a je utvářena genderovými vztahy.
Postmoderní přístup: Zkoumá, jak literatura reaguje na postmoderní podmínky, jako je globalizace a fragmentace.
Metody výzkumu
Sociologie literatury využívá různé metody výzkumu, včetně:
Analýza textu: Zkoumání literárních textů za účelem odhalení jejich sociálních významů.
Etnografie: Zúčastněné pozorování literárních institucí a komunit.
Rozhovory: Rozhovory s autory, čtenáři a dalšími osobami zapojenými do literárního procesu.
Význam a aplikace
Sociologie literatury má význam pro pochopení role literatury ve společnosti. Může nám pomoci porozumět, jak literatura ovlivňuje naše myšlení, chování a hodnoty. Sociologie literatury může být také použita k informování o kulturní politice a literárním vzdělávání.
Literatura
Literatura je próza, psaná nebo ústní, včetně fikce a non-fikce, dramatu a poezie. Viz také Osnovu poezie.
Ústní literatura
Folklór
Bajka
Pohádka
Lidová hra
Lidová píseň
Hrdinský epos
Legenda
Mýtus
Přísloví
Řeč
Výkon
Audiokniha
Mluvené slovo
Řečení
Hlavní písemné formy
Drama
Komorní drama
Poezie
Lyrika
Vyprávění
Próza
Nesmyslný verš
Ergodický
Elektronický
Dlouhá prozaická fikce
Antologie
Seriál
Román / Romance
Krátká prozaická fikce
Novela
Novela
Povídka
Skica
Flash fikce
Podobenství
Náboženské
Moudrost
Prózové žánry
Fikce
Spekulativní
Realistická
Dětská
Žánr
Přechod k dospělosti
Krimi
Erotický
Fantasy
Paranormální
Romantika
Sci-fi
Nadpřirozeno
Western
Horor
Historický
Encyklopedický
Non-fiction
Akademický
Historie
Filozofie
Anekdota
Epištola
Esej
Žurnalistika
Dopisy
Život
Příroda
Přesvědčivý
Cestopis
Poetické žánry
Vyprávěcí
Epos
Dramatický verš
Román ve verších
Národní
Balada
Elegie
Epigram
Gazel
Haiku
Hymna
Limerick
Óda
Kasída
Sonet
Villanella
Seznamy
Epos
Skupiny a hnutí
Básníci
Dramatické žánry
Komedie
Libreto
Hra
Historická
Morální
Satira
Scénář
Tragédie
Tragikomedie
Historie
Starověká
Klasická
Středověká
Modernistická
Postmoderní
Seznamy a osnovy
Osnova
Slovník
Knihy
Spisovatelé
Hnutí
Cykly
Literární ceny
Poezie
Teorie a kritika
Sociologie
Kompozice
Jazyk
Literární portál
Literární jazyk je forma (registr) jazyka užívaná při psaní ve formálním, akademickém nebo zvláště zdvořilém tónu; když se mluví takovým tónem, nazývá se také formální jazyk. Může to být buď nestandardní dialekt, nebo standardizovaná varianta jazyka. Někdy se může nápadně lišit od různých mluvených lektů, ale rozdíl mezi literární a neliterární formou je v některých jazycích větší než v jiných. Pokud existuje výrazná odlišnost mezi písemnou formou a mluvenou hovorovou řečí, říká se, že jazyk vykazuje diglosii. Pochopení tohoto termínu se liší v různých lingvistických tradicích a závisí na přijatých terminologických konvencích. Je pozoruhodné, že ve východoevropské a slovanské lingvistice se termín „literární jazyk“ používá také jako synonymum pro „standardní jazyk“.
Vazba knih je proces výroby knihy, obvykle ve formátu kodexu, z uspořádané hromady papírových listů pomocí rukou a nástrojů, nebo v moderním vydavatelství pomocí automatizovaných procesů.
Nejprve se listy papíru svážou podél okraje silnou jehlou a pevnou nití. Lze také použít kroužkovou vazbu, vazebné sloupky, dvojitou kroužkovou vazbu, plastové spirálové vazby a plastové hřebenové vazby, ale ty vydrží kratší dobu. Poté se svázaný stoh papíru uzavře do obalu. Nakonec se na desky umístí atraktivní obal s informacemi o vydavateli a uměleckými ozdobami.
Řemeslo vazby knih se dělí na dvě části:
První je knihařství (vazba v pergamenové vazbě) pro knihy, které mají být popsány. Patří sem: účetní knihy, obchodní deníky, knihy s prázdnými stránkami, knihy návštěv, zápisníky, knihy s průklepovým papírem, deníky a portfolia.
Druhou je knihtisk a vazba, která se zabývá knihami určenými ke čtení. Patří sem: knihovnická vazba, jemná vazba, ediční vazba a vazby vydavatelů.
Pergamen je psací materiál vyrobený ze speciálně upravených neopálených zvířecích kůží – především ovcí, telat a koz. Jako psací materiál je používán už více než dvě tisíciletí. Velín je jemnější druh pergamenu vyráběný z kůží mladých zvířat, jako jsou jehňata a mladá telata. V knihovnách a muzeích může být nazýván zvířecí membránou, protože se tak vyhnou rozlišování mezi pergamenem a více omezeným termínem velín (viz níže). Historie Pergamen byl poprvé vyroben ve starověkém Pergamu, který byl hlavním městem římské provincie Asie. Podle Plinia staršího byl pergamen vynalezen Eumenem II., králem Pergamu, když Ptolemaios V. Epifanés zakázal vývoz papyru z Egypta. Pergamen se rychle stal populárním psacím materiálem a nahradil papyrus. Byl trvanlivější, odolnější a mohl být psán na obou stranách. Pergamen se používal k psaní knih, dokumentů a dalších písemností. Výroba Pergamen se vyrábí z neopálených zvířecích kůží. Kůže se nejprve namočí do vápna, aby se odstranily chlupy a tuk. Poté se kůže napne na rám a škrábe se, aby se odstranily všechny zbytky masa a šlach. Kůže se poté vybělí sírou a uhladí pemzou. Vlastnosti Pergamen je trvanlivý, odolný a může být psán na obou stranách. Je také hladký a má jednotnou strukturu, což z něj činí ideální materiál pro psaní. Pergamen je však také drahý a jeho výroba je časově náročná. Použití Pergamen se používá k psaní knih, dokumentů a dalších písemností. Používá se také k výrobě lamp, bubnů a dalších předmětů. Velín Velín je jemnější druh pergamenu vyráběný z kůží mladých zvířat, jako jsou jehňata a mladá telata. Je hladší a bělejší než pergamen a je často používán k psaní důležitých dokumentů, jako jsou smlouvy a charty. Pergamen versus velín Pergamen a velín jsou oba psací materiály vyrobené ze zvířecích kůží. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v kvalitě kůže, která se používá. Pergamen je vyroben z kůží dospělých zvířat, zatímco velín je vyroben z kůží mladých zvířat. Velín je proto jemnější a bělejší než pergamen. Závěr Pergamen je trvanlivý, odolný a všestranný psací materiál, který se používá už více než dvě tisíciletí. Velín je jemnější druh pergamenu, který se často používá k psaní důležitých dokumentů.
Papyrus je materiál podobný silnému papíru, který se ve starověku používal jako povrch pro psaní. Vyráběl se z dřeně papyrové rostliny (Cyperus papyrus), bažinaté ostřice. Papyrus (množné číslo: papyry nebo papyrusy) může také odkazovat na dokument napsaný na listech takového materiálu, spojených vedle sebe a srolovaných do svitku, rané formy knihy.
Papyrus byl poprvé známý pro své použití v Egyptě (nejméně od První dynastie), protože papyrová rostlina byla kdysi hojná v deltě Nilu. Používal se také v celém středomořském regionu. Kromě psacího materiálu používali staří Egypťané papyrus při výrobě dalších artefaktů, jako jsou rákosové čluny, rohože, lana, sandály a košíky.
Výroba papyru
Výroba papyru byl pečlivý proces, který zahrnoval několik kroků:
1. Sklizeň: Papyrové rostliny se sklízely v bažinatých oblastech, kde hojně rostly.
2. Loupaní: Vnější slupka rostlin byla oloupána, aby se odhalila měkká dřeň.
3. Řezání: Dřeň byla nakrájena na tenké proužky o šířce asi 1-2 cm.
4. Klepání: Proužky dřeně byly rozklepány plochým kamenem nebo dřevěným kladivem, aby se z nich staly tenké, ploché listy.
5. Lepení: Listy byly navlhčeny vodou a překrývaly se ve dvou vrstvách, jedna vertikálně a jedna horizontálně.
6. Lisování: Překrývající se listy byly stlačeny pod těžkým tlakem, aby se spojily.
7. Sušení: Hotový papyrus byl sušen na slunci nebo v teplých místnostech.
Použití papyru
Papyrus byl široce používán ve starověku pro různé účely, včetně:
Psací materiál: Papyrus byl primárním psacím materiálem ve starověkém Egyptě, Řecku a Římě. Byl používán pro záznamy, dopisy, literární díla a náboženské texty.
Umění: Papyrus byl také používán jako povrch pro kresby, malby a hieroglyfy.
Balení: Papyrus byl používán k balení potravin, předmětů a mrtvol.
Oblečení: Papyrus byl tkaný do oděvů a používán k výrobě obuvi.
Lodě: Rákosové čluny byly vyráběny z papyrusových stonků svázaných dohromady.
Význam papyru
Papyrus hrál zásadní roli v rozvoji civilizace. Umožnil šíření psaného slova, zachování znalostí a komunikaci mezi vzdálenými oblastmi. Papyrusové svitky nám poskytly cenné informace o starověkých kulturách, jejich historii, literatuře a náboženských praktikách.
Úpadek papyru
Používání papyru začalo upadat s nástupem pergamenu, který byl odolnější a trvanlivější. V 10. století n. l. byl papyrus téměř úplně nahrazen pergamenem. Dnes je papyrus vzácným materiálem, který se používá především pro dekorativní účely a v umělecké restaurování.
Pergamen Pergamen je upravená zvířecí kůže nebo blána, která se obvykle používá jako materiál k psaní. Často se odlišuje od pergamenu buď tím, že je vyroben z telecí kůže (a nikoli z kůže jiných zvířat),[1] nebo jednoduše tím, že je vyšší kvality.[2] Pergamen se připravuje k psaní a tisku na jednotlivé stránky, svitky a kodexy (knihy). Moderní učenci a odborníci často raději používají širší pojem „membrána“, který vylučuje potřebu rozlišovat mezi pergamenem a pergamenem.[2] [3]: 9–10 Může být velmi těžké určit druh zvířete (natož jeho věk) bez podrobné vědecké analýzy.[4] Pergamen je obecně hladký a odolný, ale existují velké rozdíly v jeho struktuře, které jsou ovlivněny způsobem jeho výroby a kvalitou kůže. Výroba zahrnuje čištění, bělení, napínání na rám („herse“) a škrábání kůže půlměsícovým nožem („lunarium“ nebo „lunellum“). Aby se vytvořilo napětí, proces se střídá mezi škrábáním, namáčením a sušením. Konečný vzhled lze vytvořit poškrábáním povrchu pemzou a ošetřením vápnem nebo křídou, aby byl vhodný pro psací nebo tiskařský inkoust.[1] Moderní „papírový pergamen“ je vyroben ze syntetického rostlinného materiálu a svůj název získal podle podobného použití a vysoké kvality. Používá se pro různé účely, včetně trasování, technických výkresů, plánů a modrotisků.[5] [6] [7]