Chvála stínů
Chvála stínů (陰翳礼讃, In'ei Raisan) je esej o japonské estetice z roku 1933 od japonského autora Jun'ičiró Tanizakiho. Do angličtiny ji v roce 1977 přeložili akademičtí studenti japonské literatury Thomas J. Harper a Edward Seidensticker. V roce 2017 vyšel nový překlad od Gregoryho Starra.
Obsah
Tanizaki v eseji argumentuje, že tradiční japonská architektura a design jsou krásné, protože využívají stíny a tmu. Tvrdí, že Západ příliš zdůrazňuje světlo a jasnost, což vede k ploché a bezduché estetice. Naopak japonská kultura oceňuje subtilní krásu stínů a tmy, což vytváří pocit hloubky, tajemství a intimity.
Tanizaki uvádí několik příkladů japonské architektury a designu, které využívají stíny a tmu k estetickému efektu. Například popisuje čajovny, které jsou záměrně postaveny v tmavých a stinných prostorech, aby navodily pocit klidu a koncentrace. Popisuje také tradiční japonské domy, které jsou navrženy tak, aby využívaly přirozené světlo a stíny, aby vytvořily pocit tepla a útulnosti.
Tanizaki také diskutuje o roli stínů a tmy v japonském umění. Tvrdí, že japonské malířství a kaligrafie jsou krásné, protože využívají stíny a tmu k vytvoření pocitu hloubky a pohybu. Popisuje také japonskou keramiku, která je často glazovaná tmavými a matnými barvami, aby vytvořila pocit elegance a sofistikovanosti.
Vliv
Esej Chvála stínů měla významný vliv na západní pochopení japonské estetiky. Pomohla Západu ocenit krásu stínů a tmy a inspirovala nové přístupy k architektuře, designu a umění. Esej je stále považována za klasické dílo o japonské estetice a nadále inspiruje umělce a designéry po celém světě.
Klíčová témata
Krása stínů a tmy
Rozdíl mezi japonskou a západní estetikou
Využití stínů a tmy v japonské architektuře, designu a umění
Role stínů a tmy v japonské kultuře
Proč na kráse záleží
Režie: Louise Lockwood
Scénář: Roger Scruton
Produkce: Andrew Lockyer
Hrají: Roger Scruton
Střih: Enda Mullen
Distribuce: BBC Two
Datum vydání: 28. listopadu 2009
Délka: 59 minut
Země: Spojené království
Jazyk: angličtina
Proč na kráse záleží je britský dokumentární film z roku 2009, který režírovala Louise Lockwood a napsal a představil filozof Roger Scruton. Scruton ve filmu argumentuje důležitostí a transcendentální povahou krásy.
Film byl součástí projektu BBC Modern Beauty Season, který zahrnoval řadu programů na téma krásy a modernity, vysílaných v listopadu a prosinci 2009. Proč na kráse záleží měl premiéru na BBC Two 28. listopadu 2009.
Ve filmu Scruton tvrdí, že krása je objektivní vlastnost, která existuje nezávisle na našich individuálních preferencích. Argumentuje, že krása je nezbytná pro lidské blaho a že je důležitým zdrojem štěstí a naplnění.
Scruton dále tvrdí, že krása má transcendentní povahu, což znamená, že nás přesahuje a spojuje nás s něčím větším, než jsme my sami. Navrhuje, že krása je odrazem božského a že nás může přiblížit k pochopení smyslu života.
Proč na kráse záleží je podnětný a provokativní film, který zkoumá povahu krásy a její důležitost pro lidský život. Scrutonovy argumenty jsou přesvědčivé a jeho vášeň pro krásu je nakažlivá. Film je nezbytným shlédnutím pro každého, kdo se zajímá o filozofii, estetiku nebo lidskou povahu.
Zde jsou některé z hlavních témat, která Scruton ve filmu zkoumá:
Objektivní povaha krásy
Důležitost krásy pro lidské blaho
Transcendentní povaha krásy
Krása jako odraz božského
Krása jako cesta k pochopení smyslu života
Scrutonovy argumenty ve filmu jsou podpořeny širokou škálou důkazů, včetně:
Příklady krásy v přírodě, umění a architektuře
Výzkum psychologie krásy
Filozofické úvahy o povaze krásy
Proč na kráse záleží je dobře natočený a poutavý film, který zaručeně vyvolá diskusi a přemýšlení. Je to důležitý příspěvek k debatě o povaze krásy a její důležitosti pro lidský život.
Aplikovaná estetika je obor, který se zabývá využitím filozofické estetiky v kulturních výtvorech. V různých oblastech jsou vytvářeny artefakty (ať už fyzické nebo abstraktní), které mají jak praktickou funkčnost, tak estetický účinek. V některých případech je estetika primární, v jiných je primární funkčnost. V ideálním případě jsou obě potřeby synergické, kdy "krása" zlepšuje fungování artefaktu, nebo kdy jsou funkčnější artefakty oceňovány jako esteticky příjemné. Toto dosažení formy a funkce, umění a vědy, krásy a užitečnosti je hlavním cílem designu ve všech jeho oblastech.
Aplikovaná estetika má mnoho podob a aplikací. Některé z nejběžnějších oblastí zahrnují:
Design produktu: Designéři produktů vytvářejí předměty, které jsou nejen funkční, ale také esteticky příjemné. To může zahrnovat vše od nábytku po elektroniku až po automobily.
Architektura: Architekti navrhují budovy, které jsou jak funkční, tak krásné. To zahrnuje zohlednění faktorů, jako je forma, funkce, materiál a umístění.
Grafický design: Grafičtí designéři vytvářejí vizuální komunikaci, která je jak efektivní, tak esteticky příjemná. To může zahrnovat vše od logotypů a brožur až po webové stránky a aplikace.
Móda: Návrháři módy vytvářejí oblečení, které je jak módní, tak funkční. To zahrnuje zohlednění faktorů, jako je styl, materiál a střih.
Interiérový design: Interiéroví designéři navrhují interiéry, které jsou jak pohodlné, tak esteticky příjemné. To zahrnuje zohlednění faktorů, jako je rozložení, nábytek a výzdoba.
Aplikovaná estetika je důležitá, protože může zlepšit kvalitu našeho života. Krásné a funkční předměty mohou přinést radost a pohodlí do našeho každodenního života. Mohou také pomoci vytvořit pozitivní a inspirativní prostředí.
Zde jsou některé příklady toho, jak lze aplikovanou estetiku využít ke zlepšení našeho života:
Design produktu: Ergonomická židle může zlepšit naše pohodlí a produktivitu.
Architektura: Krásná budova může zlepšit naši náladu a inspirovat nás.
Grafický design: Jasná a stručná webová stránka může usnadnit nalezení informací, které potřebujeme.
Móda: Stylové a dobře padnoucí oblečení může zvýšit naše sebevědomí.
Interiérový design: Pohodlný a esteticky příjemný domov může zlepšit náš pocit pohody.
Aplikovaná estetika je mocný nástroj, který lze využít ke zlepšení kvality našeho života. Díky zohlednění estetických faktorů můžeme vytvářet předměty a prostředí, které jsou jak krásné, tak funkční.
O Vznešenu (řecky: Περὶ Ὕψους Perì Hýpsous; latinsky: De sublimitate) je dílo literární kritiky z římské éry, které se datuje do 1. století našeho letopočtu. Jeho autor je neznámý, ale běžně se označuje jako Longinus (/lɒnˈdʒaɪnəs/; řecky: Λογγῖνος Longĩnos) nebo Pseudo-Longinus. Je považován za klasické dílo o estetice a účincích dobrého psaní. Pojednání zdůrazňuje příklady dobrého a špatného psaní z předchozího tisíciletí a zaměřuje se zejména na to, co může vést k vznešenosti.
Autorství
Autor O vznešenu je neznámý. Longinus je tradiční připisovaný autor, ale jeho autorství je sporné. Někteří učenci se domnívají, že autorem byl římský rétor Caecilius z Calacte, zatímco jiní navrhli, že autorem byl filozof Plotinus.
Datum
Datum O vznešenu je také nejisté. Předpokládá se, že byl napsán v 1. století našeho letopočtu, pravděpodobně v Římě.
Obsah
O vznešenu je rozděleno do 44 kapitol. Prvních deset kapitol se zabývá definicí vznešenosti a jejích pěti zdroji:
Vznešené myšlenky: Originální a inovativní myšlenky, které vzbuzují úžas.
Silné emoce: Emocionální pasáže, které rezonují s publikem.
Figurativní jazyk: Použití metafor, přirovnání a dalších figurativních prostředků k vytvoření živých a působivých obrazů.
Ušlechtilá dikce: Použití vhodných a důstojných slov.
Harmonie ve skladbě: Dobrá organizace a tok psaní.
Zbylých 34 kapitol obsahuje příklady vznešeného psaní z řecké a římské literatury. Longinus analyzuje pasáže z Homéra, Platóna, Démosthena a dalších autorů a ukazuje, jak používají výše uvedené zdroje vznešenosti.
Vliv
O vznešenu mělo velký vliv na západní literární kritiku. Bylo znovuobjeveno v renesanci a mělo zásadní vliv na autory jako Edmund Burke, William Wordsworth a Samuel Taylor Coleridge. Pojednání je stále považováno za cenný zdroj informací o estetice a účincích dobrého psaní.
Hlavní myšlenky
Vznešenost je nejvyšší cíl psaní.
Vznešenost pochází z pěti zdrojů: vznešené myšlenky, silné emoce, figurativní jazyk, ušlechtilá dikce a harmonie ve skladbě.
Dobré psaní dokáže vyvolat úžas, vzrušení a inspiraci.
Vznešenost je nezbytná pro přesvědčivé a působivé psaní.
Příklady vznešeného psaní lze nalézt v klasické řecké a římské literatuře.
Odkaz
O vznešenu je klasickým dílem literární kritiky, které mělo trvalý vliv na západní myšlení. Pojednání poskytuje cenný náhled do estetiky a účinků dobrého psaní a zůstává relevantní i pro současné autory.
Evoluční estetika Evoluční estetika se zabývá teorií evoluční psychologie, která tvrdí, že základní estetické preference Homo sapiens se vyvinuly, aby zvýšily šanci na přežití a reprodukční úspěch. Na základě této teorie lze věci jako preference barev, preferované poměry těla partnera, tvary, emocionální vazby k objektům a mnoho dalších aspektů estetického zážitku vysvětlit s odkazem na lidskou evoluci.
Kritika umění Kritika umění je proces popisování, analýzy, interpretace a hodnocení děl umění. Na jejím rozsahu je zřejmá její odlišnost od kritiky výtvarna (která se zaměřuje na výtvrané umění). Disciplíny kritiky umění lze definovat podle objektu, na který se zaměřují, nikoliv podle použité metody (např. analýzy filozofie): budovy (architektonická kritika), obrazy (kritika výtvarna), představení (kritika taneční, divadelní), hudba (hudební žurnalistika), vizuální média (filmová kritika, televizní kritika) nebo literární texty (literární kritika). Kritiku umění lze obecně rozdělit do dvou typů. Existuje akademická kritika, která se nachází v odborných pracích a odborných časopisech, a kritika žurnalistická (často označovaná jako "recenze"), kterou prostřednictvím novin, televizního a rozhlasového vysílání vnímá širší veřejnost. Akademická kritika je důkladnější a analytičtější než žurnalistická, která se může zaměřit spíše na zábavu čtenáře, aniž by brala ohled na detaily o diskutovaném díle. Akademická kritika Akademická kritika je typ kritiky, která se provádí v akademickém prostředí, jako jsou univerzity a výzkumné instituce. Je založena na důkladném výzkumu a analýze a obvykle se publikuje v odborných časopisech nebo monografiích. Akademická kritika má tendenci být více teoretická a méně zaměřená na konkrétní díla umění než jiné typy kritiky. Často se zaměřuje na širší kontexty a historické a kulturní faktory, které ovlivnily vznik a význam děl umění. Žurnalistická kritika Žurnalistická kritika je typ kritiky, který se provádí v novinách, časopisech a dalších žurnalistických médiích. Je obvykle zaměřena na konkrétní díla umění a je psána s ohledem na širší veřejnost. Žurnalistická kritika má tendenci být více přístupná a méně technická než akademická kritika. Často se zaměřuje na hodnocení děl umění na základě jejich popularity, přístupnosti a zábavnosti. Role kritiky umění Kritika umění hraje důležitou roli v rozvoji a vnímání umění. Poskytuje divákům a čtenářům kritické perspektivy na díla umění, které jim mohou pomoci pochopit a ocenit je hlouběji. Kritika umění může také pomoci identifikovat nové talenty, iniciovat diskuse o důležitých otázkách a formovat veřejné mínění o umění. Etické zásady kritiky umění Kritici umění mají etickou odpovědnost jednat profesionálně a nestranně. Měli by se vyhýbat osobním útokům na umělce a měli by své názory opírat o důkazy a analýzy. Kritici umění by měli být také otevřeni novým myšlenkám a perspektivám a měli by být ochotni uznat, když se mýlí.
Estetická dimenze: Ke kritice marxistické estetiky Herbert Marcuse Úvod Herbert Marcuse, zakládající člen Frankfurtské školy, napsal ve svém díle "Estetická dimenze" (1977) kritiku marxistické estetiky. Tvrdil, že marxistická estetika je příliš úzce zaměřena na ekonomické a politické faktory a že přehlíží autonomii uměleckého díla. Kapitola 1: Trvalost umění Marcuse tvrdí, že umění je trvalé, protože má schopnost vyjadřovat lidské zkušenosti a touhy, které nejsou redukovatelné na ekonomické nebo politické podmínky. Umění je schopné vyvolat v divákovi emocionální odezvu, která může být osvobozující a transformativní. Kapitola 2: Proti určité marxistické estetice Marcuse kritizuje marxistickou estetiku za její redukcionismus, který podle něj přehlíží komplexitu uměleckého díla. Marxistická estetika se zaměřuje na obsah uměleckého díla, zatímco Marcuse tvrdí, že forma je stejně důležitá. Navíc Marcuse tvrdí, že marxistická estetika je příliš dogmatická a že potlačuje uměleckou svobodu. Kapitola 3: Umění a revoluce Marcuse tvrdí, že umění může hrát roli v revoluci tím, že inspiruje lidi ke kritickému myšlení a podněcuje jejich představivost. Umění může lidem pomoci uvědomit si svou situaci a motivovat je ke změně. Kapitola 4: Umění a společnost Marcuse zkoumá vztah mezi uměním a společností. Tvrdí, že umění je odrazem společnosti, ale že může také společnost kritizovat a měnit. Umění může odhalit společenské problémy a navrhnout alternativy. Závěr Marcuse uzavírá, že estetická dimenze je nezbytná pro lidskou existenci. Umění nám umožňuje vyjádřit naše nejhlubší touhy a zkušenosti. Umění může být osvobozující a transformativní silou, která nás může inspirovat k tomu, abychom vytvořili lepší svět. Shrnutí "Estetická dimenze" je důležitým příspěvkem k estetické teorii. Marcuseova kritika marxistické estetiky je podnětná a jeho vlastní teorie estetické dimenze je cenným vhledem do povahy umění a jeho vztahu ke společnosti.
Estetizace politiky Estetizace politiky je pojem, který poprvé použil Walter Benjamin jako klíčovou součást fašistických režimů. Benjamin tvrdil, že fašismus má tendenci k estetizaci politiky ve smyslu podívané, v níž se masy mohou vyjadřovat, aniž by byla uznávána jejich práva a aniž by to ovlivnilo vlastnické vztahy, které se proletářské masy snaží odstranit. Benjamin uvedl: Fašismus se pokouší organizovat nově proletarizované masy, aniž by to ovlivnilo vlastnickou strukturu, kterou se masy snaží odstranit. Fašismus vidí svou spásu v tom, že těmto masám nedá jejich práva, ale místo toho jim poskytne šanci vyjádřit se. Masy mají právo změnit vlastnické vztahy; fašismus se jim je snaží dát vyjádřit, ale zachovat majetek. Logickým důsledkem fašismu je zavedení estetiky do politického života. (...) Lidstvo, které bylo v Homérově době podívanou pro olympské bohy, se stalo podívanou pro sebe. (...) Komunismus na to reaguje tím, že politizuje umění. To bylo také zaznamenáno jako souvislost s italským futuristickým hnutím a postulováno jako jeho hlavní motivace pro zapojení se do fašistického režimu v Itálii. Alternativně se „politizace estetiky“ (nebo „politizace umění“) používá jako termín pro ideologicky opačnou syntézu, při níž je umění v konečném důsledku podřízeno politickému životu a tedy jeho výsledkem, oddělené od něj, ale které se pokouší začlenit pro politické využití jako teorie týkající se následné politické povahy umění. Historik Emilio Gentile zdůraznil, že tyto dvě myšlenky se vzájemně nevylučují a do značné míry se navzájem překrývají. V původním Benjaminově pojetí byla politizace estetiky považována za opak estetizace politiky, přičemž ta druhá byla možná indikována jako nástroj „mytologizace“ totalitních fašistických režimů. Naproti tomu „politizace umění“ vyžaduje „[potvrdit] politickou hodnotu a sílu umění [odhalením] pojmů jako genialita a věčná hodnota [a odhalením] myšlenky ... že umění vyjadřuje podstatnou povahu nějakého národa nebo rasy“. Jinými slovy, politizovat umění znamená uznat, že jde v zásadě o produkt, který existuje v určitém sociokulturním kontextu; komunismus tedy „bere umění vážně nejen jako kulturní produkt, ale i jako kulturní sílu“. Benjaminův koncept byl propojen s knihou Guye Deborda Společnost spektáklu z roku 1967.
Avantgarda a kýč je název eseje Clementa Greenberga z roku 1939, poprvé publikované v Partisan Review, ve které tvrdil, že avantgarda a moderní umění jsou prostředkem odporu proti „hloupnutí“ kultury způsobenému konzumerismem. Termín „kýč“ se začal používat v 60. nebo 70. letech 19. století na německých pouličních trzích a označoval obrazy, které byly levné, populární a prodejné. Greenberg považuje kýč za „náhražkovou kulturu“, simulakrum vysoké kultury, které přejímá mnoho jejích vnějších znaků, ale nic z jejích jemností. Avantgarda Avantgarda je umělecké hnutí, které se vyznačuje inovací, experimentací a odmítáním tradičních uměleckých forem. Avantgardní umělci se často snaží vyvolat šok, zpochybnit společenské normy a posunout hranice umění. Kýč Kýč je druh umění, které je považováno za levné, populární a komerční. Kýčové obrazy se často vyznačují jasnými barvami, jednoduchými formami a sentimentálními tématy. Greenbergova teorie Greenberg tvrdil, že avantgarda a kýč jsou dva protiklady. Avantgarda je autentická a inovativní, zatímco kýč je falešný a komerční. Greenberg věřil, že avantgarda je nezbytná pro zachování vitality kultury, zatímco kýč je škodlivý, protože snižuje kulturní standardy. Kritika Greenbergovy teorie Greenbergova teorie byla kritizována z několika důvodů. Za prvé, někteří kritici tvrdí, že jeho definice kýče je příliš úzká a že existuje mnoho druhů kýče, které nejsou levné ani komerční. Za druhé, někteří kritici tvrdí, že Greenbergova teorie je příliš elitářská a že ignoruje skutečnost, že mnoho lidí si kýč užívá. Navzdory této kritice zůstává Greenbergova esej „Avantgarda a kýč“ důležitým příspěvkem k diskusi o povaze umění a kultury. Esej pomohla vyjasnit rozdíl mezi avantgardou a kýčem a podnítila další výzkum vztahu mezi oběma. Závěr Avantgarda a kýč jsou dva protiklady, které hrají důležitou roli v kulturní krajině. Avantgarda je nezbytná pro zachování vitality kultury, zatímco kýč je škodlivý, protože snižuje kulturní standardy.
Axiologie (z řeckého ἀξία, axia: „hodnota, cena“; a -λογία, -logia: „nauka o“) je filozofické zkoumání hodnoty. Zahrnuje otázky o podstatě a klasifikaci hodnot a o tom, jaké druhy věcí mají hodnotu. Je úzce spjata s různými dalšími filozofickými obory, které zásadně závisí na pojmu hodnoty, jako je etika, estetika nebo filozofie náboženství. Je také úzce spjata s teorií hodnot a metaetikou. Termín poprvé použil Eduard von Hartmann v roce 1887 a Paul Lapie v roce 1902. Pro axiologii je ústřední rozlišení mezi vnitřní a vnější hodnotou. Jedna koncepce tvrdí, že něco je vnitřně hodnotné, pokud je dobré samo o sobě nebo dobré pro sebe. Obvykle se má za to, že vnitřní hodnota závisí na určitých rysech hodnotného subjektu. Například zážitek může být považován za vnitřně hodnotný díky tomu, že je (protože je) příjemný nebo krásný nebo „pravdivý“ (např. zjištění faktu lze považovat za samo o sobě hodnotné). Vnější hodnota je naproti tomu připisována věcem, které jsou hodnotné pouze jako prostředek k něčemu jinému. Podstatné teorie hodnoty se snaží určit, které subjekty mají vnitřní hodnotu. Monistické teorie tvrdí, že existuje pouze jeden typ vnitřní hodnoty. Paradigmatickým příkladem monistických teorií je hedonismus, teze, že pouze slast má vnitřní hodnotu. Pluralistické teorie naproti tomu tvrdí, že existují různé typy vnitřní hodnoty, například ctnost, poznání, přátelství atd. Pluralisté hodnot čelí problému vysvětlit, zda nebo jak lze různé typy hodnoty porovnávat při racionálním rozhodování. Někteří filozofové tvrdí, že hodnoty neexistují na nejzákladnější úrovni reality. Jeden takový názor tvrdí, že hodnotový výrok o něčem pouze vyjadřuje schválení nebo neschválení této věci mluvčím. Tomuto postoji se staví na odpor realisté o hodnotě.