Mezopotámské mýty
Mezopotámské mýty jsou souborem mýtů, náboženských textů a další literatury, která pochází z oblasti starověké Mezopotámie, což je historická oblast západní Asie ležící v říčním systému Tigris-Eufrat, která zahrnuje oblast dnešního Iráku. Zejména společnosti Sumerů, Akkadů a Asyřanů, které existovaly krátce po roce 3000 př. n. l. a většinou zanikly do roku 400 n. l.
Tyto texty byly primárně uchovávány na kamenných nebo hliněných tabulkách a byly napsány klínovým písmem písaři. Několik rozsáhlých děl přežilo erozi a čas, z nichž některá jsou považována za nejstarší příběhy na světě a poskytly historikům vhled do mezopotámské ideologie a kosmologie.
Hlavní témata
Mezopotámské mýty pokrývají širokou škálu témat, včetně:
Stvoření světa: Mnoho mýtů popisuje stvoření světa, často prostřednictvím boje mezi bohy a silami chaosu.
Potopa: Příběh o potopě je jedním z nejznámějších mezopotámských mýtů a vypráví o tom, jak bůh Enki varoval člověka Utnapištima před potopou a nařídil mu postavit loď, aby zachránil sebe a svou rodinu.
Hrdinové a polobozi: Mýty často vyprávějí o hrdinech a polobožích, kteří bojují s monstry, plní úkoly a pomáhají lidstvu.
Bohové a bohyně: Mezopotánský panteon zahrnoval mnoho bohů a bohyň, z nichž každý měl své vlastní funkce a oblasti vlivu.
Smrt a podsvětí: Mýty také pojednávají o smrti a podsvětí, často popisujíce cestu duše do posmrtného života.
Hlavní božstva
Mezopotánský panteon zahrnoval mnoho bohů a bohyň, včetně:
Anu: Bůh nebe a otec bohů.
Enki: Bůh moudrosti, vody a stvoření.
Inanna: Bohyně lásky, plodnosti a války.
Marduk: Národní bůh Babylónu a bůh stvoření.
Nergal: Bůh podsvětí a války.
Ninurta: Bůh války a zemědělství.
Tiamat: Bohyně chaosu a moře.
Vliv
Mezopotámské mýty měly významný vliv na pozdější náboženství a literatury, včetně:
Starověký Egypt: Mezopotámské mýty ovlivnily egyptskou mytologii, zejména příběh o stvoření a příběh o potopě.
Starověké Řecko: Mezopotámské mýty ovlivnily řeckou mytologii, zejména příběh o boji mezi bohy a Titány a příběh o Odysseově cestě do podsvětí.
Židovství: Mezopotámské mýty ovlivnily hebrejskou Bibli, zejména příběh o stvoření a příběh o potopě.
Křesťanství: Mezopotámské mýty ovlivnily křesťanství, zejména příběh o stvoření a příběh o pádu člověka.
Závěr
Mezopotámské mýty jsou bohatým a rozmanitým souborem příběhů, které poskytují vhled do náboženských přesvědčení, kosmologie a kultury starověké Mezopotámie. Tyto mýty měly významný vliv na pozdější náboženství a literatury a dodnes fascinují a inspirují lidi.
Enúma eliš (akkadsky klínopis: 𒂊𒉡𒈠𒂊𒇺𒅆𒌝, též psáno „Enuma Eliš“) je babylónský mýtus o stvoření (pojmenovaný podle jeho úvodních slov). Objevil jej anglický archeolog Austen Henry Layard v roce 1849 (ve fragmentární podobě) ve zničené knihovně Aššurbanipala v Ninive (Mosul, Irák). První verzi mýtu publikoval anglický asyrský badatel George Smith v roce 1876; aktivní výzkum a další vykopávky vedly k téměř dokončení textů a vylepšení překladu. Enúma eliš má asi tisíc řádků a je zaznamenán akkadsky na sedmi hliněných tabulkách, z nichž každá obsahuje 115 až 170 řádků sumersko-akkadského klínového písma. Většina páté tabulky nebyla nikdy nalezena, ale kromě této mezery je text téměř úplný. Na sedmi tabulkách popisuje stvoření světa, bitvu mezi bohy zaměřenou na oběť Mardukovi, stvoření člověka určeného ke službě mezopotámských božstev a končí dlouhou pasáží chválící Marduka. Nárůst Mardukova významu je obecně považován za počátek od druhé dynastie Isinu, vyvolaný návratem sochy Marduka z Elamu Nebukadnesarem II., i když se někdy navrhuje i pozdní kasitské datum. Mohl být recitován během svátku akitu. Některé pozdní asyrské verze nahrazují Marduka Aššurem. Obsah První tabulka Mýtus začíná popisem prvotního chaosu, kdy existovaly pouze dvě bytosti: sladká voda Abzu a slaná voda Tiamat. Z jejich spojení se zrodily další božstva, včetně Enkiho (Ea). Enki je moudrý a mocný bůh, který porazí Abzu a uvězní ho ve svém paláci. Tiamat se rozzlobí a svolá armádu démonů, aby pomstila svého manžela. Druhá tabulka Bohové jsou vyděšeni Tiamatinou mocí a nechtějí s ní bojovat. Enki však vymyslí plán, jak ji porazit. Vyvolá kouzlo, které Tiamat uspí. Pak ji zabije a rozdělí její tělo na dvě části. Z jedné části vytvoří nebe a z druhé zemi. Třetí tabulka Enki pak vytvoří lidi, aby sloužili bohům. Z hlíny a krve Tiamat stvoří prvního člověka, Lullu. Lullu je silný a inteligentní, ale také je arogantní a vzpurný. Enki ho prokleje a pošle ho do pouště. Čtvrtá tabulka Bohové jsou stále znepokojeni Tiamatinými potomky, kteří se toulají po zemi. Rozhodnou se je zničit. Válka mezi bohy a démony je dlouhá a krvavá, ale nakonec bohové zvítězí. Pátá tabulka Většina páté tabulky se nedochovala. Obsahovala pravděpodobně popis Mardukova vítězství nad Tiamatinými potomky. Šestá tabulka Marduk je nyní nejvyšším bohem. Vytváří nový řád na světě a dává bohům jejich místo. Bohové pak postaví pro Marduka nový chrám, Esagilu. Sedmá tabulka Sedmá tabulka obsahuje dlouhou chválu Marduka. Popisuje jeho moc, moudrost a dobrotu. Mýtus končí prohlášením, že Marduk je jediný pravý bůh a že všichni ostatní bohové jsou mu podřízeni. Význam Enúma eliš je důležitý text z několika důvodů. Za prvé poskytuje vhled do náboženských představ starověkých Mezopotámců. Za druhé, je to literární dílo velké krásy a složitosti. Za třetí, byl použit k podpoře politické moci babylónských králů. Vliv Enúma eliš měl významný vliv na další náboženské tradice, včetně židovství a křesťanství. Například biblický příběh o stvoření v knize Genesis má některé podobnosti s Enúma eliš. Kromě toho se některé postavy a motivy z Enúma eliš objevují v řecké mytologii a dalších náboženských tradicích. Závěr Enúma eliš je jedním z nejdůležitějších náboženských textů starověkého světa. Je to poutavý příběh o stvoření, který poskytuje vhled do náboženských představ a literárních tradic starověkých Mezopotámců.
Velká potopa (Čína) Velká potopa Gun-Yu, známá také jako mýtus Gun-Yu, byla rozsáhlá povodeň ve starověké Číně, která údajně trvala nejméně dvě generace. Způsobila velké přesuny obyvatelstva a další katastrofy, jako byly bouře a hladomor. Lidé opouštěli své domovy, aby žili na vysokých kopcích a horách, nebo se uhnízdili na stromech. Podle mytologických a historických pramenů se tradičně datuje do třetího tisíciletí př. n. l., tedy asi do období 2300-2200 př. n. l., do vlády císaře Yao. Archeologické důkazy výronové povodně v soutěsce Jishi na Žluté řece, srovnatelné s podobnými závažnými událostmi ve světě v posledních 10 000 letech, byly však datovány do období kolem roku 1920 př. n. l. (o několik století později než tradiční počátek dynastie Xia, která přišla po císařích Shunovi a Yaovi) a předpokládá se, že byly základem pro tento mýtus. Ať už je příběh Velké povodně a hrdinských pokusů různých lidských postav o její ovládnutí a zmírnění katastrofy chápán historicky nebo mytologicky, jedná se o základní příběh čínské kultury. Velká potopa Číny je mimo jiné klíčem k pochopení historie založení dynastie Xia i dynastie Zhou, je také jedním z hlavních motivů povodní v čínské mytologii a je hlavním zdrojem narážek v klasické čínské poezii. Mýtus Gun-Yu Podle mýtu Gun-Yu byl Gun polobohem, který se snažil zastavit potopu. Císař Yao mu svěřil úkol vytvořit hráze, aby zadržel stoupající vody. Gun však selhal a byl potrestán uvězněním na hoře Yushan. Jeho syn Yu byl později vybrán, aby pokračoval v otcově práci. Yu použil jiný přístup. Místo budování hrází kopal kanály, aby odvedl vodu do moře. Po 13 letech tvrdé práce se mu podařilo potopu zastavit. Za svůj úspěch byl Yu odměněn tím, že se stal prvním císařem dynastie Xia. Tato dynastie byla první zaznamenanou dynastií v čínské historii. Význam Velké povodně Velká potopa Číny je důležitým příběhem v čínské kultuře. Symbolizuje boj člověka s přírodními katastrofami a připomíná význam spolupráce a vytrvalosti. Příběh byl také použit k ospravedlnění císařské moci. Císaři byli považováni za potomky Yu a jejich vláda byla vnímána jako mandát nebes k ovládání přírodních sil. Archeologické důkazy V roce 1970 byly v soutěsce Jishi na Žluté řece nalezeny archeologické důkazy o výronové povodni. Tyto důkazy naznačují, že v oblasti došlo kolem roku 1920 př. n. l. k rozsáhlé povodni. Povodeň byla pravděpodobně způsobena zhroucením ledovcového jezera v Tibetu. Voda z jezera se vylila do soutěsky Jishi a vytvořila mohutnou potopu, která se valila dolů po Žluté řece. Archeologické důkazy naznačují, že povodeň byla velmi rozsáhlá a způsobila značné škody. Byly zničeny vesnice a zemědělská půda a mnoho lidí bylo vysídleno. Vliv na čínskou kulturu Velká potopa Číny měla významný vliv na čínskou kulturu. Příběh byl použit v mnoha literárních dílech, včetně klasické básně "Shijing" (Kniha písní). Příběh byl také použit k ospravedlnění císařské moci. Císaři byli považováni za potomky Yu a jejich vláda byla vnímána jako mandát nebes k ovládání přírodních sil. Velká potopa Číny je důležitým příběhem v čínské kultuře. Symbolizuje boj člověka s přírodními katastrofami a připomíná význam spolupráce a vytrvalosti.
Fárs (území) Území Fársu neboli starověká Persie (persky: پارس, ve staré perštině: Pārsa) je území v jižní části Íránu, které vede k Perskému zálivu. Má historické, kontinentální, kulturní a především dialektové společné rysy a zahrnuje provincie Chúzestán, Fárs, Esfahán, Búšehr, Kohgíluje a Bojer-Ahmad, Hormozgán, Čahármahál a Bachtijárí a západní část provincie Kermán, která je známá jako původ perského jazyka a je odvozena od střední perštiny. Dodnes se kulturně a jazykově odlišuje. V roce 558 př. n. l. se v Anšanu (Persii), někde mezi městy Izeh na severovýchodě Chúzestánu a jihozápadě Čahármahálu a Bachtijárí, narodil Kýros Veliký (Kýros II.). Kýros Veliký založil satrapii Persie (na místě dnešního Marvdáštu, severně od provincie Fárs) a poté přesunul hlavní město Achaimenovské říše do Súsy.
Východní Timor (též známý jako Timor-Leste) je země v jihovýchodní Asii. Zahrnuje východní polovinu ostrova Timor (západní polovinu spravuje Indonésie), exklávu Oecusse na severozápadní polovině ostrova a menší ostrovy Atauro a Jaco. Austrálie je jižním sousedem země, odděleným Timorským mořem. Rozloha země je 14 874 kilometrů čtverečních. Dili je jeho hlavním a největším městem. Východní Timor osídlily vlny austronéských a papuánských národů, což se odráží v rozmanité směsici kultur a jazyků země odrážejících její vazby na jihovýchodní Asii a Melanésie navzdory její malé rozloze. Východní Timor se dostal pod portugalský vliv v šestnáctém století a zůstal portugalskou kolonií až do roku 1975. Vnitřní konflikt předcházel jednostrannému vyhlášení nezávislosti a indonéské invazi a anexi. Odpor pokračoval po celou dobu indonéské vlády a v roce 1999 vedl akt sebeurčení sponzorovaný Organizací spojených národů k tomu, že Indonésie vzdala kontrolu nad územím. 20. května 2002 se stal jako Timor-Leste prvním novým suverénním státem 21. století. Ve stejném roce byly navázány a normalizovány vztahy s Indonésií, přičemž Indonésie také podpořila vstup Východního Timoru do ASEAN. Národní vláda funguje na poloprezidentském systému, kdy zvolený prezident sdílí moc s předsedou vlády jmenovaným Národním parlamentem. Moc je centralizována pod národní vládou, ačkoli mnoho místních vůdců má neformální vliv. Země udržuje politiku mezinárodní spolupráce a je členem Společenství portugalsky mluvících zemí, pozorovatelem Fóra tichomořských ostrovů a žadatelem o členství v ASEAN. Země zůstává relativně chudá s ekonomikou, která se spoléhá především na přírodní zdroje, zejména ropu, a zahraniční pomoc. Kromě ropy je káva jedním z největších vývozních artiklů Východního Timoru a tvoří podstatnou část jeho zemědělské produkce. Východní Timor také zůstává jednou z nejizolovanějších zemí na světě, přičemž v roce 2017 mělo přístup k internetu pouze asi 27 % populace a má omezený počet přímých mezinárodních letů z blízkých oblastí, jako je Singapur, Bali a Darwin. Navzdory těmto výzvám však Východní Timor vybudoval převážně úspěšnou demokracii a je pravidelně považován za jednu z nejsvobodnějších zemí v Asii, je hodnocen jako jediná plně svobodná a spravedlivá demokracie v jihovýchodní Asii a v roce 2023 se umístil na desátém místě ve svobodě tisku na světě s velmi vysokou úrovní volební účasti, nezávislých médií a občanské diskuse. Celkový počet obyvatel přesahuje 1,3 milionu a je silně vychýlen směrem k mladým lidem kvůli vysoké porodnosti. Vzdělávání vedlo ke zvyšování gramotnosti za poslední půlstoletí, zejména ve dvou úředních jazycích portugalštině a tetumu. Vysoká etnická a jazyková rozmanitost se odráží v 30 domorodých jazycích mluvených v zemi. Většina obyvatelstva je katolická, což koexistuje se silnými místními tradicemi a vírou, zejména ve venkovských oblastech.
Mizrachi Židé Mizrachi Židé (hebrejsky: יהודי המזרח), také známí jako Mizrahim (מִזְרָחִים) nebo Mizrachi (מִזְרָחִי) a alternativně označovaní jako orientální Židé nebo Edot HaMizrach (עֲדוֹת-הַמִּזְרָח, doslova „komunity východu“), [2] jsou seskupení židovských komunit, které zahrnují ty, kteří zůstali v Izraeli, a ty, kteří žili v diaspoře po celém Blízkém východě a severní Africe (MENA) od biblických dob až do moderní doby. Mizrahi je politicko-sociologický termín, který byl vytvořen se vznikem státu Izrael. V hebrejštině se překládá jako „východňan“ a odkazuje na orientální Židy. [3] [4] V současném použití se termín Mizrahi používá téměř výhradně pro potomky židovských komunit z Blízkého východu a severní Afriky; do této klasifikace patří potomci mašrichských Židů, kteří žili v zemích Blízkého východu, jako jsou jemenští Židé, egyptští Židé, perští Židé, kurdští Židé, libanonští Židé, syrští Židé, turečtí Židé a iráčtí Židé; stejně jako potomci maghrebských Židů, kteří žili v severoafrických zemích, jako jsou alžírští Židé, libyjští Židé, marockí Židé a tuniskí Židé. [5] [6] Tyto různé židovské komunity byly poprvé oficiálně seskupeny do jediného identifikovatelného oddělení během druhé světové války, kdy byly jasně vymezeny v miliónovém plánu Židovské agentury pro Izrael, který podrobně popisoval metody, kterými se měli Židé v diaspoře vrátit do Izraele (tehdy pod britským mandátem v Palestině) po holokaustu. [7] V moderním smyslu zahrnuje Mizrahi také židovské komunity ze střední Asie [8] a Kavkazu [9], jako jsou perští Židé, afghánští Židé, bucharští Židé z Uzbekistánu a Tádžikistánu a horští Židé z Dagestánu a Ázerbájdžánu. Zatímco tyto komunity tradičně mluví židovsko-íránskými jazyky, jako je juhuri a bucharský, někteří z jejich potomků jsou také velmi plynně rusky, protože tyto země existují jako republiky bývalého Sovětského svazu. Před vyhlášením nezávislosti Státu Izrael v roce 1948 se různé nyní mizrachi židovské komunity neidentifikovaly jako odlišná židovská podskupina [9] [10] a mnoho z nich se místo toho charakterizovalo jako sefardští Židé, protože do značné míry následovali sefardské zvyky a tradice judaismu (s některými rozdíly v minhagim mezi konkrétními komunitami). Původní sefardská židovská komunita byla vytvořena židovskou diasporou na Iberském poloostrově (Španělsko a Portugalsko), odkud byli vyhnáni v roce 1492; exodus ze Španělska vedl mnoho sefardů k usazení v oblastech, kde již existovaly mizrachi komunity. [9] Tyto jevy vedly ke splývání pojmů, zejména v oficiální izraelské etnické a náboženské terminologii, kdy se sefardský používá v širokém smyslu a zahrnuje blízkovýchodní Židy, severoafrické Židy i vlastní sefardy z jižní Evropy kolem Středomořské pánve. [10] [11] [9] Na základě dekretu autority hlavního rabinátu Izraele jsou všichni rabíni mizrachi původu v Izraeli pod jurisdikcí řádu sefardských hlavních rabínů. [11] Po první arabsko-izraelské válce bylo z arabských a muslimských zemí v letech 1948 až do počátku 80. let vyhnáno nebo evakuováno přes 850 000 mizrachi a sefardských Židů. [12] [13] K roku 2005 mělo 61 % izraelských Židů plný nebo částečný mizrachi/sefardský původ, [14] [15] zatímco ve studii z let 2015–2016 se za takové identifikovalo 53 % izraelských Židů. [16]
Arménie (česky také Arménsko), oficiálně Arménská republika, je vnitrozemský stát v Arménské vysočině v západní Asii. Je součástí kavkazského regionu a hraničí s Tureckem na západě, Gruzií na severu, Ázerbájdžánem na východě a Íránem a ázerbájdžánskou exklávou Nachičevan na jihu. Jerevan je hlavním městem, největším městem a finančním centrem. Arménie je unitární, multistranický, demokratický národní stát se starobylým kulturním dědictvím. První arménský stát Urartu byl založen v roce 860 př. n. l. a v 6. století př. n. l. byl nahrazen Arménskou satrapií. Arménské království dosáhlo svého vrcholu za Tigrana Velikého v 1. století př. n. l. a v roce 301 se stalo prvním státem na světě, který přijal křesťanství jako své oficiální náboženství. Arménie stále uznává Arménskou apoštolskou církev, nejstarší národní církev na světě, jako hlavní náboženskou instituci v zemi. Starověké arménské království bylo kolem počátku 5. století rozděleno mezi Byzantskou a Sásánovskou říši. Pod dynastií Bagratuni bylo v 9. století obnoveno Bagratidské arménské království, které padlo v roce 1045. Kilikijská Arménie, arménské knížectví a později království, se nacházela na pobřeží Středozemního moře mezi 11. a 14. stoletím. Mezi 16. a 19. stoletím se tradiční arménská vlast, skládající se z Východní Arménie a Západní Arménie, dostala pod nadvládu Osmanské a Perské říše, přičemž obě říše se po staletí opakovaně střídaly ve vládě. V 19. století byla Východní Arménie dobyta Ruskou říší, zatímco většina západních částí tradiční arménské vlasti zůstala pod osmanskou nadvládou. Během první světové války bylo systematicky vyhlazeno 1,5 milionu Arménů žijících v jejich rodové zemi v Osmanské říši v arménské genocidě. V roce 1918, po ruské revoluci, vyhlásily všechny neruské země svou nezávislost poté, co Ruská říše přestala existovat, což vedlo ke vzniku První arménské republiky. V roce 1920 byl stát začleněn do Sovětského svazu. Moderní Arménská republika získala nezávislost v roce 1991 během rozpadu Sovětského svazu. Arménie je rozvojová země a v Indexu lidského rozvoje (2021) se umístila na 85. místě. Její ekonomika je založena především na průmyslové výrobě a těžbě nerostných surovin. Ačkoli se Arménie geograficky nachází v jižním Kavkazu, je obecně považována za geopoliticky evropskou. Vzhledem k tomu, že se Arménie v mnoha ohledech geopoliticky orientuje na Evropu, je členem řady evropských organizací, včetně Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Rady Evropy, Východního partnerství, Eurocontrolu, Shromáždění evropských regionů a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Arménie je také členem určitých regionálních skupin, včetně Asijské rozvojové banky, Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, Eurasijského hospodářského svazu a Eurasijské rozvojové banky. Arménie kdysi podporovala de facto nezávislou Republiku Arcachu (Náhorní Karabach), která byla vyhlášena v roce 1991 na území mezinárodně uznávaném jako součást Ázerbájdžánu až do září 2023.
Katolická církev Katolická církev, známá také jako Římskokatolická církev, je největší křesťanskou církví s 1,378 miliardami pokřtěných katolíků po celém světě k roku 2021. [4] [7] Je jednou z nejstarších a největších mezinárodních institucí na světě a hrála významnou roli v historii a rozvoji západní civilizace. [8] [9] [10] [11] Církev se skládá z 24 sui iuris církví, včetně latinské církve a 23 východních katolických církví, které zahrnují téměř 3 500 [12] diecézí a eparchií po celém světě. Papež, který je biskupem Říma, je nejvyšším pastýřem církve. [13] Římská diecéze, známá jako Svatý stolec, je ústředním řídícím orgánem církve. Administrativní orgán Svatého stolce, Římská kurie, má své hlavní kanceláře ve Vatikánu, malém nezávislém městském státě uvnitř italského hlavního města Říma, jehož hlavou je papež. Základní víry katolicismu jsou uvedeny v Nicejském vyznání víry. Katolická církev učí, že je jedinou, svatou, katolickou a apoštolskou církví založenou Ježíšem Kristem ve svém Velkém poslání, [14] [15] [poznámka 1] že její biskupové jsou nástupci Kristových apoštolů a že papež je nástupcem svatého Petra, na kterého přenesl prvenství Ježíš Kristus. [18] Tvrdí, že praktikuje původní křesťanskou víru vyučovanou apoštoly a neomylně zachovává víru prostřednictvím Písma a posvátné tradice, jak je autenticky interpretováno magisteriem církve. [19] Římský ritus a další latinské církve, východní katolické liturgie a instituty, jako jsou žebravé řády, uzavřené mnišské řády a třetí řády, odrážejí různé teologické a duchovní důrazy v církvi. [20] [21] Ze svých sedmi svátostí je Eucharistie hlavní, liturgicky slavená při mši. [22] Církev učí, že skrze posvěcení knězem se obětovaný chléb a víno stávají tělem a krví Kristovou. Panna Maria je uctívána jako věčná panna, Matka Boží a Královna nebes; je ctěna v dogmatech a oddanostech. [23] Katolické sociální učení zdůrazňuje dobrovolnou podporu nemocných, chudých a postižených prostřednictvím tělesných a duchovních skutků milosrdenství. Katolická církev provozuje desítky tisíc katolických škol, univerzit a vysokých škol, nemocnic a sirotčinců po celém světě a je největším nevládním poskytovatelem vzdělávání a zdravotní péče na světě. [24] Mezi její další sociální služby patří četné charitativní a humanitární organizace. Katolická církev hluboce ovlivnila západní filozofii, kulturu, umění, hudbu a vědu. Katolíci žijí po celém světě prostřednictvím misí, kolonizace, diaspory a konverzí. Od 20. století žije většina z nich na jižní polokouli, částečně kvůli sekularizaci v Evropě a zvýšenému pronásledování na Blízkém východě. Katolická církev sdílela společenství s východní pravoslavnou církví až do východního schizmatu v roce 1054, přičemž zpochybňovala zejména autoritu papeže. Před Efežským koncilem v roce 431 n. l. se na tomto společenství podílela také Církev východu, stejně jako orientální pravoslavné církve před Chalkedonským koncilem v roce 451 n. l.; všechny se oddělily především kvůli rozdílům v kristologii. Východní katolické církve, které mají celkem asi 18 milionů členů, představují těleso východních křesťanů, kteří se vrátili nebo zůstali ve společenství s papežem během těchto schizmat nebo po nich z různých historických okolností. V 16. století vedla reformace také k odtržení protestantismu. Od konce 20. století je katolická církev kritizována za své učení o sexualitě, svou doktrínu proti svěcení žen a za své zacházení s případy sexuálního zneužívání duchovními.
Syrské křesťanství (syrsky: ܡܫܝܚܝܘܬܐ ܣܘܪܝܝܬܐ / Mšiḥoyuṯo Suryoyto nebo Mšiḥāyūṯā Suryāytā) je odnoží východního křesťanství, jehož teologické spisy a tradiční liturgie jsou vyjádřeny v klasické syrštině, variantě staré aramejštiny. [1] [2] [3] V širším smyslu může být tento termín použit také k označení aramejského křesťanství obecně, tedy všech křesťanských tradic, které jsou založeny na liturgickém používání aramejštiny a jejích variant, jak historických, tak moderních. [4] [5] [6] Spolu s řečtinou a latinou byla klasická syrština jedním ze tří nejdůležitějších jazyků raného křesťanství. [7] Stala se prostředkem pro rozvoj svébytné syrské formy křesťanství, která vzkvétala v celém Blízkém východě a dalších částech Asie během pozdní antiky a raného středověku a dala vzniknout různým liturgickým a denominačním tradicím, které jsou v moderní době zastoupeny několika církvemi, které nadále udržují náboženské a kulturní dědictví syrského křesťanství. [8] [9] Syrské křesťanství zahrnuje dvě liturgické tradice: východosyrský ritus a západosyrský ritus. [10] Východosyrský ritus (známý také jako chaldejský, asyrský, sásánovský nebo perský ritus), [11] jehož hlavní anaforou je Svatá Qurbana svatých Addaje a Mari, používá Chaldejská katolická církev, Asyrská církev východní (včetně součásti Chaldejské syrské církve), Starobylá církev východní a Sýro-malabarská katolická církev. Západosyrský ritus (nazývaný také antiochijský syrský ritus), který má jako anaforu Božskou liturgii svatého Jakuba, používá Syrská ortodoxní církev (včetně součásti Jakubitské syrské křesťanské církve), Maronitská církev, Syrská katolická církev, Indická malankarská ortodoxní syrská církev, Sýro-malankarská katolická církev a Malabarská nezávislá syrská církev. Protestantské formy tohoto ritu používá Malankarská maronitská syrská církev a Svatý Tomášova církev Indie. V Indii jsou domorodí východní křesťané (křesťané svatého Tomáše) obou liturgických tradic (východní a západosyrská) nazýváni syrští křesťané. Tradiční východosyrskou komunitu zastupuje Sýro-malabarská katolická církev a Chaldejská syrská církev Indie. Západosyrská liturgická tradice byla zavedena po roce 1665 a komunita s ní spojená je zastoupena Jakubitskou syrskou křesťanskou církví (součástí Syrské ortodoxní církve), Malankarskou ortodoxní syrskou církví (obě patřící k Orientálním ortodoxním), Sýro-malankarskou katolickou církví (východní katolická církev v katolické církvi), Maronitskou syrskou církví (součást anglikánského společenství) a Malabarskou nezávislou syrskou církví (nezávislá orientální ortodoxní církev, která není součástí Orientální ortodoxní komunity). [12] Syrština je variantou aramejštiny, která se vyvinula v Edesse, Horní Mezopotámii během prvních století našeho letopočtu. [13] Je příbuzná aramejštině Ježíše, galilejskému dialektu. [14] Tento vztah přidal k její prestiži pro křesťany. [15] Forma jazyka používaná v Edesse převládala v křesťanských spisech a byla přijata jako standardní forma, "vhodný prostředek pro šíření křesťanství všude tam, kde existoval substrát mluvené aramejštiny". [1] Oblast, kde se mluvilo syrsky nebo aramejsky, oblast kontaktu a konfliktu mezi Římskou říší a Sásánovskou říší, se rozkládala od Antiochie na západě až po Seleukii-Ktesifón, sásánovské hlavní město, na východě a zahrnovala celou nebo části dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele/Palestiny, Iráku a částí Turecka a Íránu. [2] [1]
Východní křesťanství Východní křesťanství zahrnuje křesťanské tradice a církevní rodiny, které se původně vyvinuly během klasické a pozdní antiky v západní Asii, Malé Asii, východní Evropě, jihovýchodní Evropě, na Kavkaze, v severovýchodní Africe, úrodném půlměsíci a na pobřeží Malabaru v jižní Asii, a přechodně také v částech Střední Asie a Dálného východu. [1] Tento termín nepopisuje jedinou církev nebo náboženskou denominaci. Hlavními východními křesťanskými církvemi jsou Východní pravoslavná církev a Orientální pravoslavné církve, spolu se skupinami pocházejícími z historické Asyrské církve Východu (také známé jako Nestoriánská církev), jakož i Východní katolické církve (které znovu obnovily nebo vždy udržovaly společenství s Římem a zachovávají východní liturgie), a Východní protestantské církve [2] (které jsou protestantské v teologii, ale východní v kulturní praxi). Různé východní církve se obvykle nenazývají "východními", s výjimkou Asyrské církve Východu a její odnože, Starobylé církve Východu. Východní pravoslavní jsou největším tělesem v rámci východního křesťanství se světovou populací 220 milionů [3], následováni Orientálními pravoslavnými s 60 miliony. [4] Východní katolické církve tvoří asi 16-18 milionů a jsou malou menšinou v rámci katolické církve. [5] Východní protestantské křesťanské církve netvoří jediné společenství; církve jako Ukrajinská luterská církev a Malankarská syrsko-pravoslavná církev mají méně než milion členů. Asyrská církev Východu a Starobylá církev Východu, odvozené církve od Asyrské církve Východu se sídlem v Asýrii, mají dohromady přibližně 400 000 členů, přičemž další Asyřané jsou katolíky v rámci Chaldejské katolické církve, která se odtrhla od Asyrské církve Východu na konci 17. století. [6] Historicky, po ztrátě Levantiny v 7. století islámskému sunnitskému chalífátu, byl termín Východní církev používán pro řeckou církev se sídlem v Byzanci, na rozdíl od (západní) latinské církve se sídlem v Římě, která používá latinské obřady. Termíny "východní" a "západní" v tomto ohledu vznikly s geografickými rozděleními v křesťanství, kulturním rozdělením mezi helénistickým východem a latinským západem a politickým rozdělením z roku 395 n. l. mezi Západní a Východní římskou říší. Od protestantské reformace v 16. století může být termín "východní křesťanství" používán v kontrastu se "západním křesťanstvím", které zahrnuje nejen latinskou církev, ale také protestantismus a nezávislý katolicismus. [7] Některé východní církve mají historicky a teologicky více společného se západním křesťanstvím než mezi sebou. Protože největší církví na východě je těleso v současnosti známé jako Východní pravoslavná církev, termín "pravoslavný" se často používá podobným způsobem jako "východní", pro označení konkrétních historických křesťanských církví. Přísně vzato však většina křesťanských denominací, ať už východních nebo západních, se považuje za "pravoslavné" (což znamená "následující správné víry") a také za "katolické" (což znamená "univerzální"), a za účastníky na čtyřech znameních církve uvedených v Nicejsko-konstantinopolském vyznání víry (381 n. l.): "Jedna, svatá, katolická a apoštolská" (řecky: μία, ἁγία, καθολικὴ καὶ ἀποστολικὴ ἐκκλησία). [poznámka 1] Východní církve (s výjimkou neliturgických disidentských těles) využívají několik obřadů: Alexandrijský obřad, Arménský obřad, Byzantský obřad, Východosyrský obřad (známý také jako perský nebo chaldejský obřad) a Západosyrský obřad (nazývaný také Antiochijský obřad).