Kurdistánský region (kurdsky: هەرێمی کوردستان, Herêmî Kurdistan; arabsky: إقليم كردستان) je autonomní administrativní celek v rámci Irácké republiky. Geografie Kurdistánský region zahrnuje čtyři kurdsky většinové provincie většinově arabského Iráku: guvernorát Erbíl, guvernorát Sulejmánijja, guvernorát Dohúk a guvernorát Halabdža. Kurdistánský region sousedí s Íránem na východě, s Tureckem na severu a se Sýrií na západě. Nezahrnuje celý irácký Kurdistán a nárokuje si sporná území severního Iráku; tato území mají převážně nearabské obyvatelstvo a byla předmětem arabizačních kampaní baasistické vlády koncem 20. století. Autonomie a sporná území Ačkoli byla autonomie Kurdistánského regionu realizována v roce 1992, rok po porážce Iráku ve válce v Perském zálivu, tato severní území zůstávají sporná mezi Kurdistánskou regionální vládou (v Erbílu) a iráckou vládou (v Bagdádu) dodnes. Vzhledem ke sporu ústava Kurdistánského regionu prohlašuje město Kirkúk za hlavní město iráckého Kurdistánu. Kurdistánský region však Kirkúk neovládá a kurdistánský regionální parlament sídlí v Erbílu. V roce 2014, když Islámský stát se sídlem v Sýrii zahájil svou ofenzivu v severním Iráku a napadl zemi, se irácké ozbrojené síly stáhly z většiny sporných území. Pešmergové Kurdistánského regionu do nich poté vstoupili a převzali nad nimi kontrolu po dobu trvání války v Iráku (2013–2017). V říjnu 2017, po porážce Islámského státu, irácké ozbrojené síly zaútočily na pešmergy a znovu získaly kontrolu nad spornými územími. Historie Během 20. století se iráčtí Kurdové pohybovali mezi bojem za autonomii a úplnou nezávislost. Za režimu Baasových stránek zažili Kurdové arabizaci a genocidní kampaně ze strany federální vlády v Bagdádu. Když však Spojené státy, Spojené království a Francie zřídily irácké bezletové zóny, které po válce v Perském zálivu omezily moc federální vlády v severních a jižních oblastech země, dostali Kurdové šanci experimentovat se samosprávou a autonomní region byl de facto ustaven. Irácká vláda uznala autonomii Kurdistánského regionu až v roce 2005, poté, co americká invaze do Iráku v roce 2003 svrhla Saddáma Husajna. V září 2017 uspořádal Kurdistánský region nezávazné referendum o nezávislosti, které vyvolalo mezinárodně smíšené reakce. Kurdistánský region do značné míry unikl útrapám, které trápily jiné části Iráku v posledních letech vlády Saddáma Husajna, stejně jako chaosu, který následoval po jeho svržení během války v Iráku (2003–2011), a vybudoval parlamentní demokracii s rostoucí ekonomikou.
Autonomní správa severovýchodní Sýrie (ASSS), známá také jako Rojava, je de facto autonomní oblast v severovýchodní Sýrii. Skládá se ze samosprávných subregionů v oblastech Afrín, Džazíra, Eufrat, Rakka, Tabka, Manbidž a Dajr az-Zaur. Region získal de facto autonomii v roce 2012 v souvislosti s probíhajícím konfliktem v Rojavě a širší syrskou občanskou válkou, na níž se podílely jeho oficiální vojenské síly, Syrské demokratické síly (SDF). Přestože region udržuje určité zahraniční vztahy, není oficiálně uznán jako autonomní vládou Sýrie, státem ani jinými vládními institucemi s výjimkou katalánského parlamentu. ASSS má širokou podporu pro svou univerzální demokratickou, udržitelnou, autonomní, pluralitní, rovnostářskou a feministickou politiku v dialozích s jinými stranami a organizacemi. Severovýchodní Sýrie je multietnická a domovem početných etnických skupin Kurdů, Arabů a Asyřanů s menšími komunitami Turkmenů, Arménů, Čerkesů a Jezídů. Příznivci regionální správy uvádějí, že jde o oficiálně sekulární politickou organizaci s přímými demokratickými ambicemi založenou na demokratickém konfederalismu a libertinském socialismu, která prosazuje decentralizaci, rovnost žen a mužů, environmentální udržitelnost, sociální ekologii a pluralitní toleranci vůči náboženské, kulturní a politické rozmanitosti. Tyto hodnoty se odrážejí v její ústavě, společnosti a politice a uvádí se, že je modelem pro federalizovanou Sýrii jako celek, nikoli pro úplnou nezávislost. Regionální správa byla také obviněna stranickými i nestranickými zdroji z autoritářství, cenzury médií, nucených zmizení, podpory syrské vlády, kurdifikace a vysídlení. Zároveň je ASSS popisována stranickými i nestranickými zdroji jako nejdemokratičtější systém v Sýrii s přímými otevřenými volbami, všeobecnou rovností, respektováním lidských práv v regionu a obranou práv menšin a náboženství v Sýrii. Region zavedl nový přístup k sociální spravedlnosti, který klade důraz na rehabilitaci, posílení postavení a sociální péči nad odplatu. Trest smrti byl zrušen. Ve věznicích jsou převážně lidé obvinění z teroristické činnosti související s ISIS a dalšími extremistickými skupinami a představují velkou zátěž pro ekonomiku regionu. Autonomní region je ovládán koalicí, která sleduje model ekonomiky, který kombinuje družstevní a tržní podnikání prostřednictvím systému místních rad v rámci menšinového, kulturního a náboženského zastoupení. ASSS má zdaleka nejvyšší průměrné platy a životní úroveň v celé Sýrii, přičemž platy jsou dvakrát vyšší než v Sýrii kontrolované režimem; po zhroucení syrské libry ASSS zdvojnásobila platy, aby udržela inflaci a umožnila dobré mzdy. Mezi nezávislé organizace poskytující zdravotní péči v regionu patří Kurdský červený půlměsíc, Syrská americká lékařská společnost, Free Burma Rangers a Lékaři bez hranic. Od roku 2016 okupují turecké a tureckými podporované syrské povstalecké síly části severní Sýrie prostřednictvím řady vojenských operací proti SDF. ASSS a jeho SDF uvedly, že budou bránit všechny oblasti autonomní správy před jakoukoli agresí.
Mise pozorovatelů OSN pro odloučení (UNDOF) je mírová mise OSN pověřená udržováním klidu zbraní mezi Izraelem a Sýrií po jomkipurské válce v roce 1973. Mise byla založena rezolucí Rady bezpečnosti OSN 350 ze dne 31. května 1974 za účelem provedení rezoluce 338 (1973), která vyzývala k okamžitému příměří a provedení rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242. Rezoluce byla přijata tentýž den, kdy byla podepsána Dohoda o odloučení izraelskými a syrskými silami na Golanských výšinách, čímž bylo konečně dosaženo příměří ukončující válku. Od roku 1974 UNDOF plní své funkce s plnou spoluprací obou stran a jeho mandát je obnovován každých šest měsíců. Organizace pro dohled nad dodržováním příměří OSN (UNTSO) a UNDOF působí v nárazníkové zóně mezi oběma stranami a nadále dohlížejí na dodržování příměří. Před syrskou občanskou válkou zůstala situace na izraelsko-syrské linii příměří klidná a došlo k několika vážným incidentům. Během syrské občanské války došlo k střetům v Kunejtře v nárazníkové zóně mezi izraelskými a syrskými silami, což donutilo mnoho zemí přispívajících do pozorovatelských sil OSN přehodnotit svou misi z důvodu bezpečnostních problémů. V návaznosti na to stáhlo několik zemí přispívajících vojsky své síly z UNDOF, což vedlo k reorganizaci síly.
Východní Jeruzalém (arabsky: القدس الشرقية, al-Quds aš-Šarkíja; hebrejsky: מזרח ירושלים, Mizraḥ Jerušalajim) je část Jeruzaléma, která byla po arabsko-izraelské válce v roce 1948 držena Jordánskem, na rozdíl od západní části města, Západního Jeruzaléma, který držel Izrael. [pozn. 1] Podle me راحتinárodního práva je Východní Jeruzalém považován za součást Západního břehu a tedy palestinských ъ území. [2] [3] Řada států uznává Východní Jeruzalém jako hlavní město Státu Palestina (například Argentina, Brazílie, [4] Čína, [5] Rusko, [6] a všech 57 členů Organizace islámské spolupráce), [7] zatímco jiný státy (například Austrálie, Finsko, Francie a další) tvrdí, že Východní Jeruzalém „bude hlavním městem Palestiny“, [8] [9] a označují ho jako „okupované území“. [10] V roce 2020 měl Východní Jeruzalém 595 000 obyvatel, z toho 361 700 (61 %) byli palestinští Arabové a 234 000 (39 %) židovští osadníci. [11] [12] Mezi národním společenstvím jsou izraelské osady ve Východním Jeruzalémě považovány za nezákonné podle meynarodního práva. [13] [14] Podle dělicího plán u Spojených národů z roku 1947 měl být Jeruzalém samostatným, meнародním městem. Byl však rozdělen válkou v roce 1948, která následovala po vyhláąení nezávislosti Izraele. V důsledku dohod o příměří z roku 1949 připadla západní polovinu města pod izraelskou kontrolu, zatímco východní polovinu, včetně proslulého Starého města, pod jordánskou kontrolu. [15] [pozn. 2] Izrael okupoval Východní Jeruzalém během šestidenní války v roce 1967; od té docela je město pod izraelskou kontrolou. Jeruzalemský zъkon z roku 1980 prohláąil sjednaný Jeruzalém hlavním městem Izraele, [17] a formalizoval tak ъúčinnou anexi Východního Jeruzaléma. Palestinci a mnoho lidí v meнародním společenství považuje Východní Jeruzalém za budoucí hlavní město Státu Palestina. Postavení Jeruzaléma bylo popsáno jako „jeden z nejobtížněji řešitelných problémů v izraelsko-palestinském konfliktu“, s protichůdnými nároky na svrchovanost nad městem nebo jeho částmi a přístupem k jeho svatým místům. [18] Izraelské a palestinské definice Východního Jeruzaléma se liší. [pozn. 3] Po šestidenní válce v roce 1967 byly městské hranice Jeruzaléma rozšířeny na trojnásobek velikosti předválečného Západního Jeruzaléma. To zahrnuje několik okolních vesnic na sever, východ a jih od Starého města, které jsou nyní považovány za čtvrti města, jako osm příměstských čtvrtí, které byly od té docela postaveny. Menarodní společenství považuje ty čtvrti za nezákonné osady, ale izraelská vláda to popírá. Izraelské stanovisko vychází z rozšířených městských hranic, zatímco palestinské stanovisko vychází z dohod o příměří z roku 1949. Východní Jeruzalém zahrnuje Staré město, kde se nachází mnoho míst zásadního náboženského významu pro tyi hlavní abrahamistická náboženství - judaismus, křesťanství a islám, včetně Chrámová hora / Al-Aksá, Západní zeď, Kopule nad Skálou a Bazilika Božího hrobu. Arabsky obyvatelé Východního Jeruzaléma jsou čím dál více integrováni do izraelské společnosti, pokud se týče vzdělávání, občanství, vojenské služby a v dalších ohledech. [20] [21] Podle odborníka na Střední východ Davida Pollocka by za předpokladu, že by byla dosažena konečná dohoda mezi Izraelem a Palestinci se zřízením dvou samostatných států, 48 % východních arabů v Jeruzalémě dávalo přednost občanství Izraele, zatímco 42 % z nich by dávalo přednost Státu Palestina. 9 % by dávalo přednost jordánskému občanství. [22]
Golanské výšiny Golanské výšiny, nebo také jen Golany, jsou region v Levantě o rozloze přibližně 1800 km². Definice regionu Golanských výšin se liší podle oborů: jako geologický a biogeografický region se tento termín vztahuje k čedičové náhorní plošině ohraničené řekou Jarmúk na jihu, Galilejským jezerem a Húlským údolím na západě, Antilibanonem s horou Hermon na severu a Wádí Raqqad na východě. Jako geopolitický region se jedná o pohraniční oblast, kterou Izrael dobyl Sýrii během šestidenní války v roce 1967; území je od té doby okupováno Izraelem a v roce 1981 bylo fakticky anektováno Izraelem. Tento region zahrnuje západní dvě třetiny geologických Golanských výšin a izraelskou okupovanou část hory Hermon. Historie Nejstarší důkazy o lidském osídlení na Golanech pocházejí z období mladšího paleolitu. Po asyrské a babylonské nadvládě se region dostal pod nadvládu Persie a později pod kontrolu Alexandra Velikého v roce 332 př. n. l. Iturejové, arabský nebo aramejský lid, se v oblasti usadili ve 2. století př. n. l. Ve 3. století n. l. kontrolovalo Golany křesťanské arabské království Ghassanidů. Později byla oblast připojena k chalífátu Rášidún během muslimského dobytí Levantu na počátku 7. století. V 16. století byly Golany dobyty Osmanskou říší. V rámci osmanské Sýrie byly Golany součástí vilájetu Sýrie. Oblast se později stala součástí francouzského mandátu v Sýrii a státu Damašek. Když mandát skončil v roce 1946, stala se součástí nově nezávislé Syrské arabské republiky. Od šestidenní války v roce 1967 byly západní dvě třetiny Golanských výšin okupovány a spravovány Izraelem, zatímco východní třetina zůstala pod kontrolou Sýrie. Po válce Sýrie odmítla jakékoli jednání s Izraelem jako součást rezoluce z Chartúmu na summitu Arabské ligy v roce 1967. Na zbytku území, které Izrael držel, začala výstavba izraelských osad, které byly až do přijetí zákona o Golanských výšinách v roce 1967 pod vojenskou správou. Kneset, který na území aplikoval izraelské právo; tento krok byl označen za anexi. Zákon o Golanských výšinách byl odsouzen Radou bezpečnosti OSN v rezoluci 497, která uvedla, že "izraelské rozhodnutí uvalit své zákony, jurisdikci a správu na okupované syrské Golanské výšiny je neplatné a bez mezinárodněprávního účinku", a v rezoluci 242, která zdůrazňuje "nepřípustnost nabytí území válkou". Izrael tvrdí, že má právo Golany ponechat, a odvolává se také na text rezoluce 242, která vyzývá k "bezpečným a uznaným hranicím bez hrozeb nebo násilných činů". Po vypuknutí syrské občanské války v roce 2011 byla kontrola nad syrskou částí Golanských výšin rozdělena mezi státní vládu a syrské opoziční síly, přičemž pozorovatelská mise OSN pro odloučení (UNDOF) udržovala mezi nimi 266 km² nárazníkovou zónu, aby pomohla prosadit izraelsko-syrské příměří napříč Purpurovou linií. V letech 2012 až 2018 se východní polovina Golanských výšin stala dějištěm opakovaných bojů mezi syrskou armádou, povstaleckými frakcemi syrské opozice (včetně jižní fronty podporované Spojenými státy) a různými džihádistickými organizacemi, jako je fronta Al-Nusra a Islámský stát Iráku a Levantou přidružená armáda Chálida ibn al-Walida. V červenci 2018 syrská vláda znovu získala plnou kontrolu nad východními Golanskými výšinami.
Balúčština Balúčština je severozápadní íránský jazyk, kterým se mluví především v regionu Balúčistán v Pákistánu, Íránu a Afghánistánu. Kromě toho se jím mluví také v Ománu, arabských státech Perského zálivu, Turkmenistánu, východní Africe a v diasporních komunitách v jiných částech světa. Celkový počet mluvčích je podle Ethnologue 8,8 milionu. Z toho 6,28 milionu žije v Pákistánu. Podle Briana Spoonera je většina balúčských mluvčích gramotná nikoli v balúčštině, ale v urdštině v Pákistánu a v perštině v Afghánistánu a Íránu. I nyní čte balúčštinu jen velmi málo Balúčů v kterékoli ze zemí, přestože abeceda, ve které je tištěna, je v podstatě totožná s perštinou a urdštinou. Balúčština patří do podskupiny západních íránských jazyků a předpokládá se, že její původní domovinou bylo okolí středokaspického regionu.
Abcházština
Abcházština (abcházsky Аԥсуа бызшәа, Аԥсшәа/Аҧсшәа; [apʰswa byzʃwa]; gruzínsky აფხაზური ენა; [apʰxazuri ena]) je severozápadokavkazský jazyk, kterým mluví Abchazové, původní obyvatelé Abcházie. Je to jeden z úředních jazyků Abcházie, kde ho používá asi 100 000 lidí. Kromě toho jím mluví tisíce členů abchazské diaspory v Turecku, gruzínské autonomní republice Adžárii, Sýrii, Jordánsku a několika západních zemích. 27. říjen je v Gruzii dnem abcházského jazyka.
Klasifikace
Abcházština patří do abchazsko-abazašské větve severozápadokavkazské jazykové rodiny. Nejblíže příbuzným jazykem je abaza.
Dialekty
Abcházština má tři hlavní dialekty:
Abžujský (ажәыбжь)
Bzibský (бзыбжь)
Sadzský (саӡ)
Písmo
Abcházština se píše cyrilicí. Abchazská abeceda má 35 písmen, z nichž 24 je převzato z ruské abecedy a 11 je speciálních abchazských písmen.
Historie
Abcházština se vyvinula z protoabchazsko-abazašského jazyka, který se od ostatních severozápadokavkazských jazyků oddělil před několika tisíci lety. Nejstarší písemné památky abcházštiny pocházejí z 10. století a jsou psány gruzínským písmem. V 19. století se začala používat i arabská abeceda a ve 20. století latinka. Od roku 1937 se používá cyrilice.
Současný stav
Abcházština je v Abcházii úředním jazykem a vyučuje se ve školách. V Gruzii je uznávána jako jazyk národnostní menšiny. V diaspoře se abcházština udržuje díky komunitním centrům a výuce abcházštiny jako druhého jazyka.
UNESCO klasifikuje abcházštinu jako zranitelný jazyk. Hlavní hrozbou pro abcházštinu je úbytek rodilých mluvčích a její omezené používání mimo Abcházii.
Koptština Koptština je vyhynulý jazyk, který se řadí do afroasijské jazykové rodiny. Je to poslední vývojové stadium egyptského jazyka a historicky jej používali Koptové od 3. století našeho letopočtu v římském Egyptě. Po arabském dobytí Egypta byla koptština nahrazena arabštinou jako hlavním mluveným jazykem a v průběhu staletí postupně vymizela. Dnes nemá koptština žádné rodilé mluvčí, přesto se stále používá jako liturgický jazyk koptské pravoslavné a koptské katolické církve. Koptština se od dřívějších období egyptského jazyka odlišuje inovacemi v gramatice, fonologii a přílivem řeckých výpůjček. Je psána koptskou abecedou, což je upravená forma řecké abecedy s několika dalšími písmeny převzatými z démotického egyptského písma. Hlavní koptské dialekty jsou sahidsko-koptský, bohairsko-koptský, achmímsko-koptský, fajúmsko-koptský, lykopolský a oxyrhynchský. Sahidsko-koptský dialekt se mluvil mezi městy Asyut a Oxyrhynchus a v období od 325 do 800 n. l. vzkvétal jako literární jazyk v celém Egyptě. Bohairsko-koptský dialekt, jazyk delty Nilu, získal význam v 9. století a je dialektem používaným koptskou církví. Přestože jsou koptské dialekty úzce příbuzné, liší se od sebe ve výslovnosti, morfologii, syntaxi a slovní zásobě.
Abazský jazyk Název jazyka: Abazský (абаза бызшва, abaza byzshwa) Původní oblast rozšíření: Severní Kavkaz, Karáčajsko-Čerkesko Etnická skupina: Abazíni Počet mluvčích: 49 800 (2010–2014) Jazyková rodina: Severozápadokavkazská, abchazsko-adygská Písmo: Cyrilice, latina Oficiální status: Oficiální jazyk v Rusku (Karáčajsko-Čerkesko) Kódy jazyka: ISO 639-3: abq, Glottolog: abaz1241, ELP: Abaza Zařazení: UNESCO Atlas ohrožených jazyků světa: rozhodně ohrožený Charakteristika jazyka: Abazský jazyk je severozápadokavkazský jazyk mluvený Abazíny v Rusku. Jazyk prošel několika různými pravopisy založenými především na latinských a cyrilických písmenech. Jeho poměr souhlásek k samohláskám je pozoruhodně vysoký, což jej činí velmi podobným mnoha dalším jazykům ze stejného jazykového řetězce. Jazyk se těšil oblibě v polovině až koncem 19. století, ale stal se ohroženým jazykem. Abazštinou mluví přibližně 35 000 lidí v Rusku, kde se píše cyrilicí, a dalších 10 000 v Turecku, kde se používá latinka. Skládá se ze dvou dialektů, dialektu ašcherwského a dialektu t'ap'antského, který je literárním standardem. Jazyk se také skládá z pěti subdialektů známých jako Psyž-Krasnovostok, Abazakt, Apsua, Kubin-Elburgan a Kuvin. Abazština je stejně jako její příbuzné jazyky v severozápadokavkazské jazykové rodině vysoce aglutinačním jazykem. Například sloveso v anglické větě „He couldn't make them give it back to her“ obsahuje čtyři argumenty (termín používaný ve valenční gramatice): he, them, it, to her. Abazština označuje argumenty morfologicky a zahrnuje všechny čtyři argumenty jako zájmenné předpony na slovese. Má velký souhláskový inventář (63 fonémů) spojený s minimálním samohláskovým inventářem (dvě samohlásky). Je velmi úzce příbuzná abcházštině, ale zachovává si několik fonémů, které abcházštině chybí, jako je například znělá faryngální frikativa. Na abazštině pracovali W. S. Allen, Brian O'Herin a John Colarusso.
Kurbetča Kurbetča je kreolský jazyk, který se mluví na Kypru a Severním Kypru. Má převážně slovní zásobu z domarštiny a gramatiku z kyperské turečtiny. Mluví jím komunita Gurbeti (kyperských muslimských Romů). Původ Gurbeti jsou potomci muslimských Romů, kteří se usadili na Kypru po obléhání Famagusty v roce 1571. Původně pocházeli ze Sýrie, která byla v té době součástí Osmanské říše. Po roce 1974 se většina Gurbetiů přestěhovala do severní části Kypru. Status Kurbetča není chráněno Evropskou chartou regionálních nebo menšinových jazyků, na rozdíl od kyperské maronitské arabštiny a arménštiny. Současný stav Kurbetča bylo velmi málo studováno. V nedávné době se jím zabývala Chryso Pelekani ve své disertační práci. Děti se jazyk již neučí a nahrazuje ho turečtina na severu a řečtina na jihu.