Robert William Paul (3. října 1869 – 28. března 1943) byl anglický průkopník filmu a výrobce vědeckých přístrojů. Už v dubnu 1895 vytvářel filmové příběhy, které byly nejprve promítány v napodobeninách Edisonových kinetoskopů. V roce 1896 své filmy promítal, přibližně ve stejné době, kdy bratři Lumièrovi začali s promítáním filmů ve Francii. Jeho prvním významně úspěšným vědeckým zařízením byl jeho jednopivotový galvanometr. V roce 1999 britský filmový průmysl umístil na jeho budovu v Hatton Garden 44 v Londýně pamětní desku. Časný život a kariéra Robert William Paul se narodil 3. října 1869 na Liverpool Road v Londýně. O jeho raném životě se ví jen málo, ale je známo, že se vyučil elektrikářem. V roce 1891 založil vlastní společnost, R. W. Paul Instrument Company, která vyráběla vědecké přístroje. Filmová kariéra Paulův zájem o film začal v roce 1894, kdy viděl Edisonův kinetoskop. Byl ohromen jeho potenciálem a začal experimentovat s vlastními filmovými zařízeními. V dubnu 1895 natočil svůj první film, který ukazoval muže hrajícího na housle. V roce 1896 Paul vyvinul svůj vlastní projektor, který nazval theatrograf. Theatrograf byl prvním komerčně úspěšným filmovým projektorem ve Velké Británii. Paul jej používal k promítání svých filmů na různých místech po celé zemi. V roce 1898 Paul natočil svůj nejslavnější film, který se jmenoval "The Kiss". Tento film ukazoval muže a ženu, kteří se líbali. "The Kiss" byl považován za skandální, ale byl také velmi úspěšný. Vědecká kariéra Kromě své filmové kariéry byl Paul také úspěšným vědeckým přístrojem. Vynalezl řadu přístrojů, včetně jednopivotového galvanometru a prvního praktického osciloskopu. Pozdější život a dědictví Paul odešel do důchodu v roce 1929 a zemřel v roce 1943. Byl pohřben na hřbitově Putney Vale v Londýně. Paul je považován za jednoho z nejdůležitějších průkopníků filmu. Jeho práce pomohla položit základy pro moderní filmový průmysl. Je také připomínán za své příspěvky k vědě.
Star Wars: Epizoda I – Skrytá hrozba je americký epický vesmírný film z roku 1999, který napsal a režíroval George Lucas. Hlavní role hrají Liam Neeson, Ewan McGregor, Natalie Portman, Jake Lloyd, Ahmed Best, Ian McDiarmid, Anthony Daniels, Kenny Baker, Pernilla August a Frank Oz. Je to čtvrtý film ze série Star Wars, první film prequelové trilogie a první chronologická kapitola "Skywalkerovy ságy". Děj se odehrává 32 let před původní trilogií (13 let před vznikem Galaktické říše) v éře Galaktické republiky a sleduje mistra Jedi Qui-Gona Jinna a jeho učedníka Obi-Wana Kenobiho, jak se snaží ochránit královnu Padmé Amidalu z Naboo v naději, že zajistí mírový konec meziplanetárního obchodního sporu. Spolu s Anakinem Skywalkerem – mladým otrokem s neobvykle silnými přirozenými schopnostmi Síly – se zároveň potýkají se záhadným návratem Sithů. Film produkovala společnost Lucasfilm a distribuovala společnost 20th Century Fox. Po uvedení filmu Návrat Jediho (1983) se objevily návrhy na pokračování, ale Lucas nebyl motivován k návratu k franšíze. Během přestávky ho zákulisní příběhy, které vytvořil pro postavy, zejména Anakinův vlastní příběh, přiměly k tomu, aby v 90. letech vyvinul prequelovou trilogii. Poté, co zjistil, že počítačem generované obrazy (CGI) dosáhly úrovně, kterou chtěl pro vizuální efekty prequelové trilogie, začal Lucas v roce 1993 psát Skrytou hrozbu a v roce 1994 začala produkce. Natáčení začalo 26. června 1997 na místech jako Leavesden Film Studios a tuniská poušť a skončilo 30. září. Film byl Lucasovým prvním režijním počinem po 22leté přestávce po původním Star Wars v roce 1977. Skrytá hrozba byla uvedena do kin 19. května 1999, téměř 16 let po premiéře Návratu Jediho. Premiéra filmu byla široce pokryta médii a byla velmi očekávána kvůli velkému kultu, který si sága Star Wars vypěstovala. Po svém uvedení získala Skrytá hrozba od kritiků smíšené recenze. Zatímco vizuální efekty byly chváleny, její expozice a postavy – zejména Jar Jar Binks – byly kritizovány. Film byl kasovním trhákem a během svého debutu překonal řadu rekordů v návštěvnosti kin. Během svého prvního uvedení v kinech vydělal po celém světě více než 924,3 milionu dolarů a stal se nejvýdělečnějším filmem roku 1999, druhým nejvýdělečnějším filmem na celém světě a v Severní Americe (za Titanikem) a nejvýdělečnějším filmem Star Wars v té době (bez ohledu na inflaci). V únoru 2012 bylo vydáno 3D znovuvydání, které vydělalo dalších 102,7 milionu dolarů a celkové celosvětové tržby filmu přineslo přes 1 miliardu dolarů. Po Skryté hrozbě následovaly Klony útočí (2002) a Pomsta Sithů (2005), které uzavřely prequelovou trilogii Star Wars.
16mm film 16mm film je historicky populární a ekonomický formát filmu. 16 mm odkazuje na šířku filmu (přibližně 2/3 palce); další běžné filmové formáty zahrnují 8 mm a 35 mm. Obecně se používá pro nekinematografické (např. průmyslové, vzdělávací, televizní) natáčení filmů nebo pro nízkorozpočtové hrané filmy. Byl také populární jako amatérský nebo domácí filmový formát po několik desetiletí, vedle 8mm filmu a později Super 8 filmu. Společnost Eastman Kodak vydala první 16mm „outfit“ v roce 1923, který se skládal z kamery, projektoru, stativu, plátna a splajovače za 335 USD (ekvivalent 5 754 USD v roce 2022). [1] RCA-Victor představil 16mm zvukový filmový projektor v roce 1932 a vyvinul optickou zvukovou kameru 16 mm, která byla vydána v roce 1935. [2]
Panorámování (kamery)
V kinematografii a fotografii znamená panorámování otáčení statické nebo videokamery horizontálně z pevné polohy. Tento pohyb je podobný pohybu člověka, když otáčí hlavou na krku zleva doprava. Ve výsledném obrazu se zdá, že pohled „prochází“ kolem diváka, protože se na jedné straně obrazovky objevuje nový materiál a vystupuje z druhé strany, i když perspektivní linie odhalují, že celý obraz je viděn z pevného úhlu pohledu.
Termín panorámování je odvozen od slova panorama, což naznačuje rozsáhlý pohled, který přesahuje pohled, a nutí diváka otočit hlavu, aby vše pojal. Panorámování je tedy prostředkem k postupnému odhalování a začleňování mimoobrazového prostoru do obrazu.
Typy panorámování
Existují dva hlavní typy panorámování:
Horizontální panorámování: Kamera se otáčí zleva doprava nebo naopak.
Vertikální panorámování: Kamera se otáčí nahoru nebo dolů.
Techniky panorámování
Existuje několik různých technik panorámování, které lze použít k dosažení různých efektů:
Plynulé panorámování: Kamera se otáčí plynule a rovnoměrně, což vytváří hladký a plynulý pohyb.
Skokové panorámování: Kamera se otáčí v krátkých, trhaných pohybech, což vytváří efekt „start-stop“.
Tilt-shift panorámování: Kamera se otáčí a zároveň se naklání, což vytváří efekt miniaturního světa.
Použití panorámování
Panorámování lze použít k dosažení řady různých efektů ve filmu a fotografii, včetně:
Odhalení mimoobrazového prostoru: Panorámování lze použít k postupnému odhalování nových částí scény, čímž se vytváří napětí a očekávání.
Sledování pohybujících se objektů: Panorámování lze použít ke sledování pohybujících se objektů, čímž se udržuje divákova pozornost zaměřená na ně.
Vytváření dynamiky: Panorámování lze použít k vytvoření pocitu pohybu a dynamiky ve statické scéně.
Vytváření hloubky: Panorámování lze použít k vytvoření pocitu hloubky ve scéně, což divákům umožňuje prozkoumat různé plány.
Závěr
Panorámování je všestranná technika, která se používá v kinematografii a fotografii k dosažení různých efektů. Lze jej použít k odhalení mimoobrazového prostoru, sledování pohybujících se objektů, vytváření dynamiky a vytváření hloubky.
8mm film 8mm film je filmový formát, ve kterém je šířka filmové pásky 8 milimetrů (0,31 palce). Existuje ve dvou základních verzích – originální standardní 8mm film, známý také jako regular 8 mm, a Super 8. Ač mají standardní 8 mm a Super 8 stejnou šířku 8 mm, Super 8 má větší obrazovou plochu kvůli svým menšími a těsněji rozmístěnými perforacemi. Super 8 má také dvě další varianty – Single 8 mm a Straigh-8 – které vyžadují odlišné kamery, ale vytváří finální film se stejnými rozмѣry. Standardní 8 mm film Standardní 8 mm film, známý také jako regular 8 mm, je nejstarší ze dvou formátů. Vyvinul ho Kodak v roce 1932 jako náhradu za 9,5mm film. Standardní 8 mm film se prodává ve formě kazet, které obsahují 50 stop (15 metrů) nebo 100 stop (30 metrů) filmu. Obraz na standardním 8 mm filmu je poměrně malý, což je dáno malou velikostí filmové plochy. Kvůli tomu není standardní 8 mm film vhodný pro projekci na velká plátna. Super 8 film Super 8 film je vylepšení standardní 8 mm filmu, které představila společnost Kodak v roce 1965. Má stejnou šířku jako standardní 8 mm film, ale díky menší velikosti perforačních otvorů a jejich těsnějšímu rozmístnění má Super 8 větší obrazovou plochu. Super 8 film se prodává ve formě kazet, které obsahují 50 stop (15 metrů) nebo 100 stop (30 metrů) filmu. Některé kazety Super 8 mají také zabudovanou zvukovou stopu, což umožňuje nahrávání zvuku současně s filmováním. Obraz na Super 8 filmu je kvalitnější a ostřejší ve srovnání se standardním 8 mm filmem. Je to díky větší obrazové ploše a jemnějšímu zrnu filmu. Single 8 mm film Single 8 mm film je varianta Super 8 filmu, kterou představila společnost Fuji v roce 1965. Má stejnou šířku a velikost perforačních otvorů jako Super 8, ale je navinutý na kazetě o jiné velikosti a tvaru. Single 8 mm film vyžaduje speciální kamery, které nejsou kompatibilní s běžnými kamerami Super 8. Finální film má však stejné rozмѣry jako Super 8. Straight-8 film Straight-8 film je další varianta Super 8 filmu, kterou představila společnost Kodak v roce 1965. Má stejnou šířku a velikost perforačních otvorů jako Super 8, ale je navinutý na cívce místo kazety. Straight-8 film vyžaduje speciální kamery, které nejsou kompatibilní s běžnými kamerami Super 8. Finální film má však stejné rozмѣry jako Super 8.
Obrácení filmu Ve fotografii je obrácení filmu neboli diapozitivní film typem fotografického filmu, který vytváří pozitivní obraz na průhledném podkladu. Místo negativů a výtisků se obrácení filmu zpracovává tak, aby vznikly průhledy neboli diapozitivy (ve některých jazycích, jako je němčina nebo maďarština, se zkracují jako „diafilm“ nebo „dia“). Obrácení filmu se vyrábí v různých velikostech, od 35 mm přes role filmu až po 8×10 palcový arch. Diapozitiv je speciálně namontovaný jednotlivý průhled určený k projekci na plátno pomocí diaprojektoru. To umožňuje, aby fotografii mohlo najednou sledovat velké publikum. Nejběžnější formou je 35mm diapozitiv s obrazem orámovaným v 2×2 palcovém kartonovém nebo plastovém rámečku. Některé specializované laboratoře vyrábějí fotografické diapozitivy z digitálních fotoaparátů ve formátech jako JPEG, z počítačově generované prezentační grafiky a ze široké škály fyzických zdrojových materiálů, jako jsou otisky prstů, mikroskopické řezy, papírové dokumenty, astronomické snímky atd. Obrácení filmu se někdy používá jako filmový film, většinou ve formátech 16 mm, Super 8 a 8 mm „cine“, aby vznikl pozitivní obraz na originále kamery. Tím se vyhnou nákladům na použití negativního filmu, který vyžaduje další film a zpracování, aby vytvořil pozitivní filmový tisk pro projekci.
Barevnost Barevnost, sytost a nasycení jsou atributy vnímané barvy související s chromatickou intenzitou. Jak je formálně definováno Mezinárodní komisí pro osvětlení (CIE), popisují tři různé aspekty chromatické intenzity, ale tyto pojmy se často používají volně a zaměnitelně v kontextech, kde nejsou tyto aspekty jasně rozlišeny. Přesný význam těchto pojmů se liší podle toho, na jakých dalších funkcích jsou závislé. Barevnost je „atribut vizuálního vnímání, podle kterého se vnímaná barva plochy jeví jako více či méně chromatická (jakákoli barva, která neobsahuje bílou, šedou nebo černou)“. [1] [2] Barevnost vyvolaná objektem závisí nejen na jeho spektrální odrazivosti, ale také na síle osvětlení a s ním roste, pokud není jas velmi vysoký (Huntův efekt). Sytost je „barevnost plochy posuzovaná jako podíl jasu podobně osvětlené plochy, která se jeví bílá nebo vysoce propustná“. [3] [2] Výsledkem je, že sytost je většinou závislá pouze na spektrálních vlastnostech, a proto se považuje za popis barvy objektu. [4] Je to tím, jak odlišně od šedé stejné světlosti se taková barva objektu jeví. [5] Nasycení je „barevnost plochy posuzovaná v poměru k jejímu jasu“, [6] [2] což je ve skutečnosti vnímaná nepřítomnost bělavosti světla přicházejícího z plochy. Objekt s danou spektrální odrazivostí vykazuje přibližně konstantní nasycení pro všechny úrovně osvětlení, pokud není jas velmi vysoký. [7] Protože barevnost, sytost a nasycení jsou definovány jako atributy vnímání, nelze je jako takové fyzicky měřit, ale lze je kvantifikovat ve vztahu k psychometrickým škálám zamýšleným jako percepčně rovnoměrné – například stupnice sytosti Munsellského systému. Zatímco sytost a světlost objektu jsou jeho barevností a jasem posuzovanými v poměru k téže věci („jas podobně osvětlené plochy, která se jeví bílá nebo vysoce propustná“), nasycení světla přicházejícího z tohoto objektu je ve skutečnosti sytost objektu posuzovaná v poměru k jeho světlosti. Na Munsellově stránce odstínu tedy linie jednotného nasycení obvykle vyzařují z blízkosti černého bodu, zatímco linie jednotné sytosti jsou vertikální. [7]
Křížové zpracování (někdy zkracované jako Xpro) je záměrné zpracování fotografického filmu v chemickém roztoku určeném pro jiný typ filmu. [1] Efekt objevilo nezávisle na sobě mnoho různých fotografů, často omylem v době filmů C-22 a E-4. Křížově zpracované barevné fotografie se často vyznačují nepřirozenými barvami a vysokým kontrastem. [2] Výsledky křížového zpracování se liší případ od případu, protože jsou ovlivněny mnoha faktory, jako je značka a typ použitého filmu, množství světla exponovaného na film a chemikálie použitá k vyvolání filmu. Křížové zpracování bylo použito v různých fotografických a kinematografických technikách, nejvíce se prosadilo v 90. letech 20. století. Podobných efektů lze dosáhnout také pomocí digitálních filtrů.
Vlnová délka Vlnová délka je vzdálenost, přes kterou se tvar vlny opakuje. Jinými slovy, je to vzdálenost mezi dvěma sousedními body stejné fáze na vlně, jako jsou dva sousední vrcholy, údolí nebo nulové průchody. Vlnová délka je charakteristická jak pro postupující vlny, tak pro stojaté vlny, stejně jako pro jiné prostorové vlnové vzory. Inverzní hodnota vlnové délky se nazývá prostorová frekvence. Vlnová délka se obvykle označuje řeckým písmenem lambda (λ). Termín „vlnová délka“ se někdy používá také pro modulované vlny a pro sinusové obálky modulovaných vln nebo vln vytvořených interferencí několika sinusoidů. Za předpokladu sinusové vlny pohybující se stálou rychlostí vlny je vlnová délka nepřímo úměrná frekvenci vlny: vlny s vyššími frekvencemi mají kratší vlnové délky a nižší frekvence mají delší vlnové délky. Vlnová délka závisí na prostředí (například vakuum, vzduch nebo voda), kterým vlna prochází. Příklady vln jsou zvukové vlny, světlo, vodní vlny a periodické elektrické signály ve vodiči. Zvuková vlna je změna tlaku vzduchu, zatímco ve světle a jiném elektromagnetickém záření se mění síla elektrického a magnetického pole. Vodní vlny jsou změny ve výšce vodního tělesa. Při vibracích krystalové mřížky se mění atomové polohy. Rozsah vlnových délek nebo frekvencí pro vlnové jevy se nazývá spektrum. Název vznikl ve viditelném světelném spektru, ale nyní se může vztahovat na celé elektromagnetické spektrum i na zvukové spektrum nebo vibrační spektrum.
Ohnisková vzdálenost Ohnisková vzdálenost optické soustavy je mírou toho, jak silně soustava sbíhá nebo rozptyluje světlo; je to převrácená hodnota optické mohutnosti soustavy. Kladná ohnisková vzdálenost znamená, že soustava světlo sbíhá, zatímco záporná ohnisková vzdálenost znamená, že soustava světlo rozptyluje. Soustava s kratší ohniskovou vzdáleností ohýbá paprsky ostřeji a přivádí je do ohniska v kratší vzdálenosti nebo je rychleji rozptyluje. Ve zvláštním případě tenké čočky ve vzduchu je kladná ohnisková vzdálenost vzdálenost, přes kterou jsou původně kolimované (rovnoběžné) paprsky přivedeny do ohniska, nebo naopak záporná ohnisková vzdálenost udává, jak daleko před čočkou musí být umístěn bodový zdroj, aby vytvořil kolimovaný svazek. Pro obecnější optické soustavy nemá ohnisková vzdálenost žádný intuitivní význam; je to jednoduše převrácená hodnota optické mohutnosti soustavy. Ve většině případů fotografie a celé teleskopie, kde je předmět v podstatě nekonečně daleko, vede delší ohnisková vzdálenost (nižší optická mohutnost) k vyššímu zvětšení a užšímu úhlu pohledu; naopak kratší ohnisková vzdálenost nebo vyšší optická mohutnost je spojena s nižším zvětšením a širším úhlem pohledu. Na druhou stranu, v aplikacích jako je mikroskopie, ve kterých je zvětšení dosaženo přiblížením objektu k čočce, vede kratší ohnisková vzdálenost (vyšší optická mohutnost) k vyššímu zvětšení, protože objekt může být přiblížen blíže ke středu projekce.