Vysílání Vysílání je distribuce zvukového nebo obrazového obsahu k rozptýlenému publiku prostřednictvím jakéhokoli elektronického masového komunikačního média, ale obvykle média využívajícího elektromagnetické spektrum (rádiové vlny), v modelu jeden ku mnoha. Vysílání začalo rozhlasovým AM, které se dostalo do běžného používání kolem roku 1920 s rozšířením vysílačů a přijímačů elektronkových rádií. Předtím byla většina implementací elektronické komunikace (raný rozhlas, telefon a telegraf) typu jeden k jednomu, přičemž zpráva byla určena pouze jednomu příjemci. Termín vysílání se vyvinul z jeho použití jako zemědělské metody setí semen na poli jejich širokým rozhazováním. Později byl přijat pro popis širokého šíření informací prostřednictvím tištěných materiálů nebo telegrafu. Příklady jeho použití pro „jeden ku mnoha“ rádiových přenosů jednotlivých stanic k více posluchačům se objevily již v roce 1898. Bezdrátové vysílání je obvykle spojováno s rozhlasem a televizí, i když v poslední době začaly být rozhlasové i televizní přenosy distribuovány kabelem (kabelová televize). Mezi příjemce může patřit široká veřejnost nebo relativně malá podskupina; jde o to, že každý, kdo má odpovídající přijímací technologii a vybavení (například rádio nebo televizor), může signál přijímat. Obor vysílání zahrnuje jak vládou spravované služby, jako je veřejnoprávní rozhlas, komunitní rozhlas a veřejnoprávní televize, tak soukromý komerční rozhlas a komerční televizi. Kodex federálních předpisů USA, část 47, část 97 definuje vysílání jako „přenosy určené k příjmu širokou veřejností, ať už přímé nebo zprostředkované“. Soukromé nebo obousměrné telekomunikační přenosy nespadají pod tuto definici. Například amatérští („ham“) a občanskopásmoví (CB) radiooperátoři nesmí vysílat. Jak je definováno, vysílání a přenos nejsou totéž. Přenos rozhlasových a televizních programů z rozhlasové nebo televizní stanice do domácích přijímačů pomocí rádiových vln se označuje jako bezdrátové (OTA) nebo pozemní vysílání a ve většině zemí vyžaduje vysílací licenci. Přenosy pomocí drátu nebo kabelu, jako je kabelová televize (která také retransmituje stanice OTA s jejich souhlasem), jsou také považovány za vysílání, ale nemusí nutně vyžadovat licenci (i když v některých zemích je licence vyžadována). Ve 2000. letech se také přenosy televizních a rozhlasových programů prostřednictvím streamovací digitální technologie stále častěji označují jako vysílání.
Jihovýchodní asijská kinematografie Jihovýchodní asijská kinematografie představuje filmový průmysl a filmy produkované v zemích jihovýchodní Asie nebo jejími rodáky. Zahrnuje všechny filmy vyrobené v Bruneji, Kambodži, Východním Timoru, Indonésii, Laosu, Malajsii, Myanmaru, na Filipínách, v Singapuru, Thajsku a Vietnamu. Většina filmů vyrobených v tomto regionu pochází z Filipín, Thajska a Indonésie, kde je filmový průmysl již dobře zavedený a filmoví režiséři jako Lino Brocka, Apichatpong Weerasethakul a Joko Anwar jsou známí i mimo region. Mezi významná produkční studia v jihovýchodní Asii patří Star Cinema, TBA Studios a Reality Entertainment na Filipínách, GDH 559 a Sahamongkol Film International v Thajsku, Rapi Films v Indonésii, Encore Films v Singapuru a Studio 68 ve Vietnamu. Jihovýchodní asijská kinematografie je podmnožinou kontinentální asijské kinematografie, která zase spadá pod zastřešující pojem světová kinematografie, termín používaný v některých anglicky mluvících zemích k označení všech cizojazyčných filmů.
Programové vysílání je činnost, při níž se organizuje nebo sestavuje (plánuje) vysílání pořadů v rozhlasových a televizních médiích, a to obvykle v denním, týdenním, měsíčním, čtvrtletním nebo sezónním rozvrhu. Moderní vysílací organizace používají automatizaci vysílání, aby pravidelně měnily rozvrh svých pořadů a vybudovaly si tak publikum pro nový pořad, udržely si toto publikum nebo konkurovaly pořadům jiných vysílacích organizací. Většina televizních pořadů se vysílá týdně v hlavním vysílacím čase nebo denně v jiných částech dne, výjimky však nejsou vzácné. Na mikroúrovni je plánování minutovým plánováním vysílání; co vysílat a kdy, aby se zajistilo dostatečné nebo maximální využití vysílacího času. Strategie plánování televizního vysílání se používají k tomu, aby pořady měly co nejlepší šanci přilákat a udržet si publikum. Používají se k tomu, aby se pořady dostaly k divákům, když je budou chtít nejpravděpodobněji sledovat, a aby se dostali diváci k inzerentům ve skladbě, která zvýší pravděpodobnost, že bude jejich reklama účinná. [1] S rozvojem digitálních platforem a služeb, které umožňují nelineární přístup k televiznímu obsahu na vyžádání, se tento přístup k vysílání od té doby označuje pomocí retronymu lineární (jako je lineární televize a lineární kanály). [2] [3] [4]
Vodní svět Vodní svět je americký postapokalyptický akční film z roku 1995, jehož režisérem je Kevin Costner a spoluautory Peter Rader a David Twohy. Byl natočen na základě Raderova originálního scénáře z roku 1986 a hrají v něm Kevin Costner, Dennis Hopper, Jeanne Tripplehorn, Michael Jeter a Robert Guillaume. Film distribuovala společnost Universal Pictures. Děj filmu seodehrává v budoucnosti. Polární ledové čepičky se rozpustily a hladina moře stoupla o více jak 7 600 m a pokryla téměř celou souš. Příběh filmu se točí kolem bezejmenného antihrdiny, „Mořeplavce“, potulného obchodníka, jež pluje Zemí ve svém katamaranu. Vodní svět, tehdy nejdražší film, jaký kdy vznikl, měl smíšené recenze od kritiků, kteří chválili futuristické prostředí a předpoklad, ale kritizovali provedení, včetně charakterizace a hereckých výkonů. Film se také nedokázal vyrovnat se svým obrovským rozpočtem v pokladnách kin, přestože se stal jedním z nejvýnosněj ších filmů roku 1995. Později se však film stal oblíbeným na videu a dalších prodejnách po skončen í kin. Film získal nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší zvuk na 68. ročníku cen Akademie. Současně s uvedením filmu vyšla novelizace, videohry a čtyři tematická představení v parcích Universal Studios Hollywood, Universal Studios Singapore, Universal Studios Japan a Universal Studios Beijing s názvem Vodní svět: Živá námořní vá lečná podívaná, která se do roku 2023 stále hrají.
Filmová kritika Filmová kritika je analýza a hodnocení filmů a filmového média. Obecně lze filmovou kritiku rozdělit do dvou kategorií: žurnalistická kritika, která se pravidelně objevuje v novinách, časopisech a dalších populárních masmédiích, a akademická kritika od filmových vědců, kteří jsou informováni filmovou teorií a jsou publikováni v akademických časopisech. Akademická filmová kritika zřídka nabývá podoby recenze; místo toho je pravděpodobnější, že bude analyzovat film a jeho místo v historii jeho žánru nebo v celé historii filmu. Filmová kritika je také označována jako typ psaní, které vnímá filmy jako možné úspěchy a chce sdělit jejich rozdíly, stejně jako filmy, které jsou vytvořeny na úrovni kvality, která je uspokojivá nebo neuspokojivá. Filmová kritika je také spojena s žurnalistickým typem kritiky, který je založen na rozvoji mediálních efektů, a žurnalistická kritika sídlí ve standardních strukturách, jako jsou noviny. Články v časopisech týkající se filmů sloužily jako zástupci filmových kritiků, kteří si přáli zvýšit množství komunikace o filmech na vysokou úroveň, která překonala obsah, který byl běžně uváděn v populárních publikacích. Kritici, kteří pracují v médiích, jsou zpravidla komisaři, kteří ovlivňují kulturu, protože úsudky a volby kritiků ovlivňují to, jak publikum vnímá objekty, které jim jsou poskytovány, a kritici mohou také ovlivnit, jak se publikum rozhodne přemýšlet o objektech, které jim jsou poskytovány. V současné historické epoše je filmová kritika bohatá na digitální zařízení, která umožňují analyzovat filmy prostřednictvím vizuálních a auditivních metod, které zahrnují kritické strategie kreativity, které lidem umožňují ponořit se do filmové kritiky. Filmová kritika je také spojena s kulturním typem kritiky, který je také označován jako akademická kritika, a akademická kritika je schopna především interpretovat filmy z hlediska režisérů, zatímco interpretace kladou důraz na paralely, které mají filmy s předchozími díly, které byly považovány za vysoce kvalitní.
Kino (anglicky movie theater, cinema) je podnik, který provozuje kinosály pro veřejné promítání filmů. Většinou jde o komerční podniky, které si návštěvníci platí vstupným. Film se promítá pomocí filmového projektoru na velké plátno umístěné v přední části kinosálu, zatímco dialogy, zvuky a hudba jsou přehrávány přes několik nástěnných reproduktorů. Od 70. let 20. století se pro nízkofrekvenční zvuky používají subwoofery. Od 10. let 21. století je většina kin vybavena pro digitální projekci, která odstraňuje potřebu vytvářet a přepravovat fyzickou filmovou kopii na těžkém kotouči. V kinech se promítá široká škála filmů, od animovaných filmů po trháky až po dokumenty.
Nejmenší kina mají pouze jeden kinosál s jedním plátnem. Ve 20. letech 21. století měla většina kin více pláten. Největší kinokomplexy, kterým se říká multiplexy – koncept vyvinutý v Kanadě v 50. letech 20. století – mají až třicet pláten. Diváci většinou sedí na čalouněných sedačkách, které jsou ve většině kin umístěny na šikmé podlaze s nejvyšší částí v zadní části sálu. V kinech se často prodávají nealkoholické nápoje, popcorn a sladkosti a některá kina nabízejí i teplé rychlé občerstvení. V některých zemích mohou být kina licencována k prodeji alkoholických nápojů.
Kromě promítání filmů mohou kina nabízet i další služby, jako jsou například:
Prodej lístků online
Rezervace míst
Předprodej vstupenek
Pronájem kinosálů pro soukromé akce
Pořádání filmových festivalů a dalších filmových akcí
Kina hrají důležitou roli v kulturním a společenském životě. Jsou místem, kde se lidé mohou setkávat, bavit se a zažít umění filmu.
Propaganda je zkreslená forma komunikace. Propagandisté používají sdělovací prostředky k tomu, aby ovlivnili veřejné mínění a prosazovali své vlastní cíle. Propaganda může být politická, náboženská nebo komerční.
Propaganda využívá různé techniky, aby ovlivnila naše myšlení a jednání. Mezi nejčastější techniky patří:
Selektivní prezentace faktů: Propagandisté vybírají a zdůrazňují pouze fakta, která podporují jejich tvrzení. Ostatní fakta zamlčují nebo překrucují.
Nadsazování a zjednodušování: Propagandisté často nadsazují hrozby nebo problémy a zjednodušují komplexní problémy, aby je učinili srozumitelnějšími a přesvědčivějšími.
Používání emocionálního jazyka: Propagandisté používají silný emocionální jazyk, který vyvolává strach, hněv nebo naději. Tímto způsobem se snaží ovlivnit naše emoce a přimět nás, abychom jednali podle jejich přání.
Opakování: Propagandisté opakují své sdělení znovu a znovu, aby se nám vrylo do paměti. Čím častěji slyšíme určité tvrzení, tím pravděpodobnější je, že mu začneme věřit.
Propaganda může být velmi účinná, pokud ji používají zkušení propagandisté. Je však důležité si uvědomit, že propaganda je zkreslená a neobjektivní. Vždy bychom měli kriticky přemýšlet o informacích, které dostáváme, a zvažovat jejich zdroj a účel.
Příklady propagandy
Propaganda se používá v různých kontextech, včetně politiky, náboženství a obchodu. Zde je několik příkladů propagandy:
Politická propaganda: Politická propaganda se používá k ovlivnění voleb a získání podpory pro určitou politickou stranu nebo kandidáta. Politická propaganda často používá techniky, jako je selektivní prezentace faktů, nadsazování a zjednodušování a používání emocionálního jazyka.
Náboženská propaganda: Náboženská propaganda se používá k šíření náboženských učení a přesvědčení. Náboženská propaganda často používá techniky, jako je selektivní prezentace faktů, opakování a používání emocionálního jazyka.
Komunikační propaganda: Komunikační propaganda se používá k propagaci produktů nebo služeb. Komunikační propaganda často používá techniky, jako je selektivní prezentace faktů, nadsazování a zjednodušování a používání emocionálního jazyka.
Jak se bránit propagandě
Nejlepším způsobem, jak se bránit propagandě, je kriticky přemýšlet o informacích, které dostáváme. Vždy bychom měli zvažovat zdroj a účel informací a ptát se sami sebe, zda jsou informace objektivní a vyvážené. Měli bychom také být opatrní vůči informacím, které vyvolávají silné emoce, a měli bychom se snažit získat informace z různých zdrojů.
Závěr
Propaganda je zkreslená forma komunikace, která se používá k ovlivnění veřejného mínění a prosazování vlastních cílů. Propaganda může být velmi účinná, pokud ji používají zkušení propagandisté. Je však důležité si uvědomit, že propaganda je zkreslená a neobjektivní. Vždy bychom měli kriticky přemýšlet o informacích, které dostáváme, a zvažovat jejich zdroj a účel.
Teorie Teorie je racionální typ abstraktního myšlení o jevu nebo výsledky takového myšlení. Proces kontemplativního a racionálního myšlení je často spojován s takovými procesy, jako je observační studie nebo výzkum. Teorie mohou být vědecké, patří do nevědeckého oboru nebo do žádného oboru. V závislosti na kontextu mohou tvrzení teorie zahrnovat například zobecněné vysvětlení, jak funguje příroda. Slovo má kořeny ve starověké řečtině, ale v moderním použití nabralo několik souvisejících významů. V moderní vědě se termín „teorie“ vztahuje na vědecké teorie, dobře potvrzený typ vysvětlení přírody, vytvořený způsobem v souladu s vědeckou metodou a splňující kritéria požadovaná moderní vědou. Takové teorie jsou popsány takovým způsobem, že vědecké testy by měly být schopny poskytnout empirickou podporu nebo empirický rozpor („falzifikovat“). Vědecké teorie jsou nejspolehlivější, nejpřísnější a nejkomplexnější formou vědeckého poznání [1] na rozdíl od běžnějších použití slova „teorie“, která naznačují, že něco není prokázáno nebo je spekulativní (což je ve formálních termínech lépe charakterizováno slovem hypotéza). [2] Vědecké teorie se liší od hypotéz, což jsou jednotlivé empiricky ověřitelné domněnky, a od vědeckých zákonů, které jsou popisnými zprávami o tom, jak se příroda chová za určitých podmínek. Teorie vedou podnikání hledání faktů spíše než dosahování cílů a jsou neutrální ohledně alternativ mezi hodnotami. [3]: 131 Teorie může být soubor znalostí, který může nebo nemusí být spojen s konkrétními vysvětlujícími modely. Teoretizovat znamená rozvíjet tento soubor znalostí. [4]: 46 Slovo teorie nebo „v teorii“ se někdy používá mimo vědu k označení něčeho, co mluvčí předtím nezažil nebo netestoval. [5] Ve vědě se stejný pojem označuje jako hypotéza a slovo „hypotéza“ se používá jak ve vědě, tak mimo ni. Ve svém použití mimo vědu je slovo „teorie“ velmi často stavěno do kontrastu s „praxí“ (z řeckého praxis, πρᾶξις), řeckého termínu pro dělání, který je v protikladu k teorii. [6] „Klasickým příkladem“ rozdílu mezi „teoretickým“ a „praktickým“ použitím je disciplína medicíny: lékařská teorie se snaží porozumět příčinám a povaze zdraví a nemoci, zatímco praktická stránka medicíny se snaží učinit lidi zdravými. Tyto dvě věci jsou příbuzné, ale mohou být nezávislé, protože je možné zkoumat zdraví a nemoc, aniž by se léčili konkrétní pacienti, a je možné vyléčit pacienta, aniž bychom věděli, jak lék fungoval. [alfa poznámka 1]
Star Wars Star Wars je americký epický sci-fi film z roku 1977, který napsal a režíroval George Lucas, produkovala společnost Lucasfilm a distribuovala 20th Century Fox. Byl to první film vydaný v sérii Star Wars a čtvrtá chronologická kapitola "Ságy Skywalkerů". Děj se odehrává "dávno" ve fiktivním vesmíru, kde galaxii vládne tyranická Galaktická říše. Příběh se zaměřuje na skupinu bojovníků za svobodu známých jako Aliance rebelů, kteří se snaží zničit nejnovější zbraň Impéria, Hvězdu smrti. Když je vůdkyně Rebelů princezna Leia zajata Impériem, Luke Skywalker získá ukradené architektonické plány Hvězdy smrti a vydává se ji zachránit, zatímco se od mistra Jedi Obi-Wana Kenobiho učí o metafyzické síle známé jako "Síla". Ve filmu hrají Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Peter Cushing, Alec Guinness, David Prowse, James Earl Jones, Anthony Daniels, Kenny Baker a Peter Mayhew. Lucas přišel s nápadem na sci-fi film ve stylu Flashe Gordona v době, kdy dokončoval svůj první film, THX 1138 (1971), a začal pracovat na scénáři po vydání filmu Americké graffiti (1973). Po četných přepisech se natáčení konalo v průběhu let 1975 a 1976 na místech jako Tunisko a Elstree Studios v Hertfordshire v Anglii. Film trpěl výrobními problémy; zúčastnění herci a štáb věřili, že Star Wars budou propadákem. Lucas založil společnost vizuálních efektů Industrial Light & Magic, aby pomohl vytvořit speciální efekty filmu. Také překročil rozpočet o 3 miliony dolarů kvůli zpožděním. Málokdo věřil v úspěch filmu u pokladny. Byl uveden v malém počtu kin ve Spojených státech 25. května 1977 a rychle se stal překvapivým trhákem, což vedlo k rozšíření na mnohem širší vydání. Star Wars se setkal s kritikou, zejména pro své speciální efekty. Během svého prvního uvedení vydělal po celém světě 410 milionů dolarů a překonal Čelisti (1975) a stal se nejvýdělečnějším filmem až do vydání E.T. Mimozemšťana (1982); následná vydání zvýšila jeho celkový hrubý příjem na 775 milionů dolarů. Když je Star Wars upravena o inflaci, je druhým nejvýdělečnějším filmem v Severní Americe (za Jih proti Severu) a čtvrtým nejvýdělečnějším filmem všech dob. Získal četná ocenění na Oscara, BAFTA Awards a Saturn Awards, mimo jiné. Film byl mnohokrát znovu vydán s podporou Lucase - nejvýznamněji s jeho 20. výročím uvedení do kin "Special Edition" - a zahrnoval mnoho změn, včetně upravených počítačově generovaných efektů, změněných dialogů, znovu upravených záběrů, remixovaných soundtracků a přidaných scén. Často považován za jeden z největších a nejvlivnějších filmů všech dob, film se stal fenoménem populární kultury, který odstartoval průmysl doplňkových produktů, včetně románů, komiksů, videoher, atrakcí v zábavních parcích a zboží, jako jsou hračky, hry a oblečení. Stal se jedním z prvních 25 filmů vybraných Knihovnou Kongresu Spojených států pro uchování v Národním filmovém registru v roce 1989, zatímco jeho soundtrack byl přidán do Národního registru nahrávek USA v roce 2004. Impérium vrací úder (1980) a Návrat Jediho (1983) následovaly Star Wars a završily původní trilogii Star Wars. Od té doby byla vydána prequelová a sequelová trilogie, kromě dvou antologických filmů a různých televizních seriálů.
Němý film Němý film je film bez synchronizovaného zvuku (nebo obecněji bez mluvených dialogů). Ačkoli němé filmy vyjadřují příběh a emoce vizuálně, různé prvky zápletky (jako je prostředí nebo doba) nebo klíčové řádky dialogů mohou být v případě potřeby sdělovány pomocí mezititulkových karet. Termín „němý film“ je trochu zavádějící, protože tyto filmy byly téměř vždy doprovázeny živými zvuky. Během éry němého filmu, která trvala od poloviny 19. století do konce 20. let 20. století, často hrál na klavír, varhany v kině nebo dokonce v případě velkých měst malý orchestr hudbu, která filmy doprovázela. Klavíristé a varhaníci hráli buď podle notového záznamu, nebo improvizace. Někdy dokonce někdo vyprávěl divákům mezititulkové karty. Ačkoli v té době technologie pro synchronizaci zvuku s filmem neexistovala, hudba byla považována za nezbytnou součást diváckého zážitku. „Němý film“ se obvykle používá jako historický termín k označení éry kinematografie před vynálezem synchronizovaného zvuku, ale vztahuje se také na takové filmy éry zvuku jako Světla velkoměsta, Moderní doba a Němý film, které jsou doprovázeny pouze hudbou soundtrack namísto dialogu. Termín němý film je retronym – termín vytvořený zpětně, aby něco odlišil od pozdějších vývojů. Rané zvukové filmy, počínaje Jazzovým zpěvákem v roce 1927, byly různě označovány jako „mluvící filmy“, „zvukové filmy“ nebo „mluvící obrázky“. Myšlenka kombinace pohyblivých obrázků se zaznamenaným zvukem je starší než film (byla navržena téměř okamžitě poté, co Edison představil fonograf v roce 1877) a některé rané experimenty nechaly promítače ručně upravovat rychlost snímkování tak, aby odpovídala zvuku, [1] ale kvůli technickým problémům zapojených, zavedení synchronizovaného dialogu se stalo praktickým až na konci 20. let 20. století se zdokonalením elektronkové zesilovače Audion a příchodem systému Vitaphone. [2] Během deseti let přestala masová produkce němých filmů pro lidovou zábavu a průmysl se plně přesunul do éry zvuku, ve které byly filmy doprovázeny synchronizovanými zvukovými záznamy mluvených dialogů, hudby a zvukových efektů. Většina raných filmů je považována za ztracenou kvůli jejich fyzickému rozpadu, protože nitrátový filmový materiál používaný v té době byl extrémně nestabilní a hořlavý. Kromě toho bylo mnoho filmů záměrně zničeno, protože v té době měly zanedbatelnou zbývající okamžitou finanční hodnotu. Často se tvrdilo, že asi 75 procent němých filmů vyrobených v USA bylo ztraceno, i když tyto odhady jsou nepřesné kvůli nedostatku číselných údajů. [3]