Nejstarší milostný dopis (L.2461) Istanbul #2461, vystavený v Istanbulském muzeu starověkého Orientu Rozměry: 10,7 x 6 x 3,1 cm Písmo: Sumerština, klínové písmo Vytvoření: 2037–2029 př. n. l. (dlouhá chronologie) 1972–1964 př. n. l. (krátká chronologie) Konec 19. století: Nippur Současné umístění: Istanbulské muzeum starověkého Orientu Istanbul #2461 (také Ni 2461, L.2461) je starověká sumerská klínová tabulka. Někteří ji označili za nejstarší milostnou báseň na světě. Je vystavena v Istanbulském muzeu starověkého Orientu (síň B). Jedná se o erotickou báseň adresovanou králi Šu-Sinovi (vládl ve 20. nebo 21. století př. n. l.) nejmenovanou ženskou mluvčí. Předpokládá se, že báseň může souviset se „svatým sňatkem“ mezi králem a kněžkou Inanny. Text tabulky: Strana A: 1. Miláčku můj, jsi sladší než med, 2. Tvé tělo je jako zahrada plná květů, 3. Tvé oči jsou jako hvězdy na noční obloze, 4. Tvé rty jsou jako sladké víno, 5. Tvé vlasy jsou jako hedvábí, 6. Tvé ruce jsou jako něžné lístky, 7. Tvé nohy jsou jako štíhlé sloupy. Strana B: 8. Miluji tě více než život, 9. Toužím po tobě jako po vzduchu, 10. Jsi můj svět, můj všechno, 11. Bez tebe nemohu žít. Význam tabulky: Istanbul #2461 poskytuje jedinečný pohled do milostného života starověkých Sumerů. Báseň odhaluje jejich touhu po lásce, kráse a intimitě. Je také svědectvím o důležité roli, kterou ženy hrály ve starověké sumerské společnosti. Tabulka byla objevena koncem 19. století v Nippuru, starověkém sumerském městě. Od té doby je předmětem intenzivního studia a debat. Někteří vědci tvrdí, že báseň je autentický milostný dopis, zatímco jiní se domnívají, že se jedná o náboženský text nebo dokonce o politickou alegorii. Bez ohledu na její přesný význam je Istanbul #2461 fascinujícím artefaktem, který nám nabízí okno do starověkého světa. Je to připomínkou toho, že lidské touhy po lásce a spojení jsou univerzální a že i v nejstarších civilizacích lidé hledali radost a naplnění v milostných vztazích.
Jášná (avestánsky: 𐬫𐬀𐬊𐬴𐬌,
iasna
) je hlavní liturgie zarathuštrismu a také název litugické sbírky textů v Avestě, která je během jášny recitována.
Liturgie
Jášna je složitá liturgie, která zahrnuje:
Recitaci modliteb, hymnů a příběhů z Avesty.
Přípravu a požehnání posvátného nápoje
haoma
.
Přinášení obětních darů Ahura Mazdovi a jiným božstvům.
Prosby o požehnání, ochranu a vedení.
Liturgie je prováděna knězem (zarathuštrou) a asistentem (ráspim). Kněz recituje texty, zatímco ráspim mu pomáhá s přípravou obětních darů a jinými úkoly.
Liturgická sbírka
Jášna je také název liturgické sbírky, která obsahuje:
Gáhy (hymny)
Jášty (modlitby)
Vendídády (zákoníky)
Višprad (liturgický komentář)
Tato sbírka tvoří jádro Avesty, posvátné knihy zarathuštrismu.
Historie
Jášna se vyvinula z protoindoíránských rituálů. V zarathuštrismu byla kodifikována Zarathuštrou a jeho následovníky. Liturgie se v průběhu času vyvíjela, ale její základní struktura zůstala stejná.
Význam
Jášna je ústředním bodem zarathuštrské náboženské praxe. Je to způsob, jak se věřící spojí s Ahura Mazdou a dalšími božstvy, vyjádří svou oddanost a prosí o požehnání. Jášna také hraje důležitou roli v zarathuštrských svátcích a oslavách.
Varianty
Existují různé varianty jášny, které se provádějí v různých zarathuštrských komunitách. Mezi hlavní varianty patří:
Iránští Zarathuštrové provádějí jášnu v Avestě.
Parsové v Indii provádějí jášnu v Avestě a gudžarátštině.
Zarathuštrové v Severní Americe provádějí jášnu v Avestě a angličtině.
Navzdory těmto variantám sdílejí všechny formy jášny základní strukturu a cíl: uctívání Ahura Mazdy a hledání jeho požehnání.
Vergilius, římský básník
Publius Vergilius Maro, známý jako Vergilius nebo Vergil (15. října 70 př. n. l. – 21. září 19 př. n. l.), byl starověký římský básník augustovské doby.
Život
Vergilius se narodil v obci Andes v Cisalpinské Galii (dnešní severní Itálie). Jeho otec byl zámožný farmář, který svému synovi zajistil dobré vzdělání. Vergilius studoval v Cremoně, Mediolanu (dnešním Miláně) a Římě.
V Římě se Vergilius seznámil s významným básníkem a politikem Gaiem Cilniem Maecenatem, který se stal jeho patronem. Díky Maecenatově podpoře se Vergilius mohl věnovat výhradně psaní poezie.
Dílo
Vergilius je autorem tří významných básnických děl:
Eklogy (Bucolika): Sbírka deseti pastýřských básní, která oslavuje venkovský život.
Georgiky: Didaktická báseň o zemědělství, která obsahuje rady o pěstování plodin, chovu zvířat a včelařství.
Aeneis: Epická báseň o založení Říma trojským hrdinou Aeneiem. Aeneis se skládá z dvanácti knih a je považována za Vergiliovo mistrovské dílo.
Kromě těchto děl je Vergiliovi připisována řada menších básní, které jsou součástí sbírky nazývané Appendix Vergiliana. Moderní vědci však autorství těchto básní považují za pochybné.
Odkaz
Vergiliovo dílo mělo velký vliv na západní literaturu. Jeho Aeneis byla považována za národní epos starověkého Říma a inspirovala mnoho pozdějších básníků, včetně Danteho Alighieriho, který Vergiliuse ve své Božské komedii zvolil za svého průvodce peklem a očistcem.
Vergilius je dodnes považován za jednoho z největších římských básníků. Jeho dílo se vyznačuje elegantním stylem, mistrovským použitím jazyka a hlubokým pochopením lidské povahy.
Negativní způsobilost je schopnost umělců usilovat o ideály krásy, dokonalosti a vznešenosti, i když je to vede k intelektuální zmatenosti a nejistotě, na rozdíl od preference filozofické jistoty nad uměleckou krásou. Tento termín poprvé použil John Keats v roce 1817 a následně ho používali básníci, filozofové a literární teoretici k popisu schopnosti vnímat a rozpoznávat pravdy, které jsou mimo dosah toho, co Keats nazýval „konsekutivní uvažování“. Keatsův pojem negativní způsobilosti vychází z jeho přesvědčení, že nejlepší umění vzniká, když umělec dokáže přijmout nejistotu a pochybnosti, které jsou součástí kreativního procesu. Podle Keatsa by se umělci neměli snažit dosáhnout definitivních odpovědí nebo jasných závěrů, ale spíše by měli být ochotni nechat své myšlenky a emoce volně plynout. Negativní způsobilost není totéž co pasivita nebo rezignace. Spíše jde o aktivní a náročný postoj, který vyžaduje od umělců, aby se vypořádali s nejistotou a pochybnostmi, které jsou součástí tvůrčího procesu. Umělci s negativní způsobilostí jsou ochotni riskovat, experimentovat a zkoumat nové možnosti, i když to znamená, že se vystaví kritice nebo neúspěchu. Keatsův pojem negativní způsobilosti měl významný vliv na pozdější generace umělců a spisovatelů. Například romantičtí básníci jako William Wordsworth a Samuel Taylor Coleridge byli ovlivněni Keatsovým důrazem na důležitost představivosti a emocí v uměleckém procesu. V 20. století byla negativní způsobilost přijata modernistickými a postmodernistickými umělci a spisovateli, kteří zpochybňovali tradiční představy o formě a struktuře. Negativní způsobilost je komplexní a mnohovrstevný pojem, který lze interpretovat různými způsoby. Základní myšlenkou však je, že nejlepší umění vzniká, když umělci dokáží přijmout nejistotu a pochybnosti, které jsou součástí kreativního procesu.
Geoffrey H. Hartman (11. srpna 1929 – 14. března 2016) byl americký literární teoretik německého původu, někdy spojovaný s Yaleovskou školou dekonstrukce, i když ho nelze zařadit do jediné školy nebo metody. Hartman strávil většinu své kariéry na katedře srovnávací literatury na Yaleově univerzitě, kde také založil Fortunoffův videoarchiv svědectví o holocaustu. Mládí a vzdělání Hartman se narodil ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu v roce 1929. Jeho rodina uprchla z nacistického Německa v roce 1938 a usadila se v Anglii. Hartman studoval na Queens College v New Yorku a na Yaleově univerzitě, kde získal doktorát v roce 1956. Akademická kariéra Po dokončení studia vyučoval Hartman na několika univerzitách, včetně Cornell University a Princeton University. V roce 1965 se stal profesorem srovnávací literatury na Yaleově univerzitě, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1997. Hartman byl plodným spisovatelem a vydal více než 20 knih o literární teorii, kritice a židovských studiích. Mezi jeho nejznámější díla patří „Reading Wordsworth“ (1964), „The Unmediated Vision“ (1966) a „Beyond Formalism“ (1970). Yaleovská škola dekonstrukce Hartman je někdy spojován s Yaleovskou školou dekonstrukce, skupinou literárních teoretiků, kteří byli ovlivněni dílem francouzského filozofa Jacquesa Derridy. Hartman však nebyl nikdy úplným stoupencem dekonstrukce a jeho práce se vyznačuje eklekticismem a širokým záběrem zájmů. Fortunoffův videoarchiv svědectví o holocaustu V roce 1981 založil Hartman na Yaleově univerzitě Fortunoffův videoarchiv svědectví o holocaustu. Archiv obsahuje více než 4 000 svědectví přeživších holocaustu z celého světa. Hartman věřil, že tato svědectví jsou nezbytná pro pochopení holocaustu a pro zabránění jeho opakování. Odkaz Geoffrey Hartman byl jedním z nejvlivnějších literárních teoretiků 20. století. Jeho práce pomohla rozšířit naše chápání literatury a kultury a jeho odkaz bude i nadále inspirovat budoucí generace učenců.
Intonace
Intonace je proměna výšky tónu, kterou se vyjadřují postoje a emoce mluvčího, zvýrazňuje se nebo zaměřuje pozornost na výraz, signalizuje se ilokuční akt provedený větou nebo se řídí průběh diskurzu.
Například anglická otázka "Does Maria speak Spanish or French?" se interpretuje jako otázka typu ano-ne, když je vyslovena s jediným stoupavým intonačním obrysem, ale interpretuje se jako alternativní otázka, když je vyslovena se stoupavým obrysem na "španělštině" a klesajícím obrysem na "francouzštině".
Ačkoli je intonace především záležitostí změny výšky tónu, její účinky téměř vždy jdou ruku v ruce s dalšími prozodickými rysy. Intonace se liší od tónu, jevu, kdy se výška tónu používá k rozlišení slov (jako v mandarínštině) nebo ke značení gramatických rysů (jako v kinyarwandštině).
Typy intonace
Existují dva hlavní typy intonace:
Globální stoupání: Výška tónu se postupně zvyšuje po celou dobu výpovědi.
Globální pokles: Výška tónu se postupně snižuje po celou dobu výpovědi.
Funkce intonace
Intonace má řadu funkcí, včetně:
Vyjádření postojů a emocí: Intonace může vyjádřit různé postoje a emoce, jako je překvapení, radost, smutek a hněv.
Zvýraznění nebo zaměření výrazu: Intonace může zvýraznit nebo zaměřit pozornost na konkrétní výraz ve větě.
Signalizace ilokučního aktu: Intonace může signalizovat ilokuční akt provedený větou, například otázku, prohlášení nebo příkaz.
Regulace toku diskurzu: Intonace může pomoci regulovat tok diskurzu, například signalizovat konec výpovědi nebo změnu tématu.
Intonace a další prozodické rysy
Intonace je pouze jedním z několika prozodických rysů, které se podílejí na porozumění mluvené řeči. Mezi další prozodické rysy patří:
Důraz: Zvýraznění konkrétní slabiky nebo slova ve větě.
Tempo: Rychlost, kterou se mluví.
Pauza: Okamžik ticha ve výpovědi.
Hlasitost: Hlasitost hlasu.
Intonace v různých jazycích
Intonační systémy se v různých jazycích liší. Některé jazyky, jako je angličtina, mají poměrně jednoduché intonační systémy, zatímco jiné jazyky, jako je čínština, mají složitější systémy.
Naučit se intonaci
Naučit se intonaci nového jazyka může být obtížné, ale je to nezbytné pro plynulou komunikaci. Existuje řada zdrojů, které vám pomohou naučit se intonaci, včetně kurzů, učebnic a online materiálů.
Jambický pětistopý verš (// aɪ ˌæ m b ɪ k p ɛ n ˈ t æ m ɪ t ʌ r / eye- AM -bik pen- TAM -it-ʌr) je typem metrického verše používaného v anglické poezii a veršované hře. Termín popisuje rytmus neboli metrum, stanovené slovy v každém verši. Rytmus je měřen ve skupinách několika málo slabik, nazývaných "stopy". "Jambický" uvádí, že typem stopy je jamb, který je v angličtině nestresovanou slabikou, za kterou následuje zdůrazněná slabiak (jako v a-bove). "Pentameter" uvádí, že každý verš má pět "stop". Jambický pětistopý verš je nejobvyklejším metrem v anglické poezii. Poprvé ho do angličtině zavedl Chaucer ve 14. století na základem francouzských a italských modelů. Je používán v několika hlavnách anglických formách, včetně blankversu, dvojverší a některých z rimovaných forem slok. William Shakespeare proslul používáním jambického pětistopého verše ve svých hrách a sonetech, [1] John Milon v Ztraceném ráji a William Wordsworth v Preludiu. Protože verše v jambickém pětistopém verši obvykle obsahuje deset slabik, je považován za formu dekasyllabického verše.
Izokronie
Izokronie je postulované rytmické dělení času jazykem do stejných částí. Rytmus je aspekt prozodie, dalšími jsou intonace, přízvuk a tempo řeči. [1] Předpokládají se tři alternativní způsoby, kterými jazyk může dělit čas: [2]
Doba trvání každé slabiky je stejná (slabikové časování).
Doba trvání každé móry je stejná (morové časování).
Interval mezi dvěma přízvučnými slabikami je stejný (přízvučné časování).
Tuto myšlenku poprvé vyjádřil Kenneth L. Pike v roce 1945, [3] i když koncept jazyka přirozeně se vyskytujícího v chronologicky a rytmicky stejných opatřeních je nalezen nejméně již v roce 1775 (v Prosodia Rationalis).
To má důsledky pro lingvistickou typologii: D. Abercrombie tvrdil: „Pokud je známo, každý jazyk na světě se mluví s jedním typem rytmu nebo druhým... francouzština, telugština a jorubština... jsou slabikové jazyky... angličtina, ruština a arabština... jsou přízvučné jazyky.“ [4]
Zatímco mnoho lingvistů považuje myšlenku různých typů rytmů za přitažlivou, empirické studie nebyly schopny najít akustické koreláty postulovaných typů, což zpochybňuje platnost těchto typů. [5] [6] [7] [8] Nicméně, když se na to pohlíží jako na otázku stupně, byly nalezeny relativní rozdíly v proměnlivosti trvání slabik napříč jazyky. [9]
Skandování (v angličtině: /ˈs k æ n . ʃ ə n / SKAN-shən, rýmuje se se slovem mansion; sloveso: skandovat) nebo systém skandování je metoda nebo praxe určení a (obvykle) grafického zobrazení metrického vzorce verše.
V klasické poezii jsou tyto vzorce kvantitativní a zakládají se na různé délce jednotlivých slabik. V anglické poezii se zakládají na různých úrovních přízvuku kladeného na jednotlivé slabiky. V obou případech má metrum často pravidelnou stopu. V průběhu let bylo zavedeno mnoho systémů pro označování skandování básně.
Metrum je opakující se vzor metrických stop, který tvoří základní rytmus básně. Metrická stopa je základní jednotka metru a skládá se z určitého počtu slabik s určitým vzorcem přízvuku. Například daktyl je metrická stopa, která se skládá ze tří slabik, z nichž první je přízvučná a následující dvě nepřízvučné.
Skandování je proces určování metrického vzorce básně. Toho lze dosáhnout různými způsoby, například počítáním slabik, identifikací přízvučných a nepřízvučných slabik a určením metrické stopy.
Grafické znázornění skandování je způsob, jak vizuálně znázornit metrický vzor básně. Toho lze dosáhnout pomocí různých symbolů, například:
`/` pro přízvučnou slabiku
`x` pro nepřízvučnou slabiku
`-` pro anceps (slabiku, která může být přízvučná nebo nepřízvučná)
Například skandování verše "The curfew tolls the knell of parting day" by vypadalo takto:
```
/ x / x / / x / / x / / x / /
```
Skandování je užitečný nástroj pro pochopení a analýzu poezie. Může pomoci identifikovat metrický vzor básně, určit její rytmus a tempo a odhalit její strukturu a formu.
Tón v jazyce je použití výšky tónu v jazyce k rozlišení lexikálního nebo gramatického významu, tj. k rozlišení nebo k ohýbání slov. Všechny mluvené jazyky používají výšku tónu k vyjádření emocionálních a dalších paraligvistických informací a ke sdělování důrazu, kontrastu a dalších takových rysů v tom, čemu se říká intonační průběh, ale ne všechny jazyky používají tóny k rozlišení slov nebo jejich ohybů, analogicky ke souhláskám a samohláskám. Jazyky, které mají tuto vlastnost, se nazývají tonální jazyky; charakteristické tónové vzory takového jazyka se někdy nazývají tónémy, analogicky k fonému. Tonální jazyky jsou běžné v jihovýchodní Asii, Africe, Americe a Tichomoří. Tonální jazyky se liší od jazyků s tónovým přízvukem v tom, že tonální jazyky mohou mít každou slabiku s nezávislým tónem, zatímco jazyky s tónovým přízvukem mohou mít jednu slabiku ve slově nebo morfému, která je výraznější než ostatní.