Čandragupta Maurja (350–295 př. n. l.) byl zakladatel říše Maurjů, rozsáhlé říše se sídlem v Magadhu. Vládl v letech 320 až 298 př. n. l. Království Magadha se za vlády jeho vnuka Ašóky Velikého, který vládl v letech 268 až 231 př. n. l., rozrostlo v říši, která dosáhla svého vrcholu. Povaha politického útvaru, který existoval v době Čandragupty, není jistá. Říše Maurjů byla volným seskupením s velkými autonomními regiony v rámci svých hranic. Předtím, než Čandragupta upevnil svou moc, napadl Alexandr Veliký severozápadní indický subkontinent, ale v roce 324 př. n. l. svou výpravu ukončil kvůli vzpouře vyvolané vyhlídkou na čelení další velké říši, pravděpodobně říši Nandovců. Čandragupta porazil a dobyl jak říši Nandovců se sídlem v Pataliputře v Magadhu, tak řecké satrapy, kteří byli jmenováni nebo vytvořeni z Alexandrovy říše v jižní Asii. Poté Čandragupta rozšířil a zajistil svou západní hranici, kde se střetl se Seleukem I. Níkátorem ve válce mezi Seleukovci a Maurji. Po dvou letech války byl Čandragupta považován za vítěze konfliktu a připojil satrapie až k Hindúkuši. Místo toho, aby válku prodlužovali, se obě strany dohodly na sňatkové smlouvě. Čandraguptova říše se rozkládala po celé většině jižní Asie, od dnešního Bengálska po Afghánistán přes severní Indii a také zasahovala do střední a jižní Indie. Na rozdíl od džinistických legend, které se vyvinuly o 900 let později, současné řecké důkazy uvádějí, že Čandragupta nepřestal provádět obřady obětování zvířat spojené s védským brahmanismem; rád lovil a jinak vedl život vzdálený od džinistické praxe Ahimsy nebo nenásilí vůči živým bytostem. Čandraguptova vláda a říše Maurjů zahájily éru hospodářské prosperity, reforem, rozšiřování infrastruktury a tolerance. V jeho říši a říši jeho potomků vzkvétalo mnoho náboženství. Buddhismus, džinismus a Ádžívika získaly význam spolu s védskými a brahmanistickými tradicemi a menšinová náboženství jako zoroastrismus a řecký panteon byla respektována. Na kopci Čandragiri se nachází památník Čandragupty Maurji spolu se sedmistaletým hagiografickým nápisem.
Antigonos II. Gonatas (řecky: Ἀντίγονος Γονατᾶς, Antigonos; asi 320 př. n. l. – 239 př. n. l.) byl makedonský řecký vládce, který upevnil postavení antigonovské dynastie v Makedonii po dlouhém období anarchie a chaosu a získal slávu díky svému vítězství nad Galy, kteří vpadli na Balkán. Život Antigonos II. se narodil kolem roku 320 př. n. l. jako syn Demetria I. Poliorceta a Phyly, dcery Antipatra. Jeho otec byl jedním z Diadochů, generálů Alexandra Velikého, kteří si po jeho smrti rozdělili jeho říši. Demetrios I. vládl Makedonii v letech 294–288 př. n. l., ale byl poražen Lysimachem a uprchl do Malé Asie, kde se stal králem. Antigonos II. vyrůstal na dvoře svého otce v Demetrias, městě, které Demetrios I. založil v Thesálii. Zde získal vzdělání v řecké kultuře a vojenském umění. Po smrti svého otce v roce 283 př. n. l. se Antigonos II. pokusil získat otcovo království, ale byl poražen Lysimachem. Vláda v Makedonii Po Lysimachově smrti v bitvě u Kurupedia v roce 281 př. n. l. se Antigonos II. zmocnil Makedonie a stal se jejím králem. Jeho vláda však byla zpočátku nestabilní. Čelil výzvám od dalších Diadochů, jako byl Pyrrhos z Épeiru a Seleukos I. Nikátor, a také od domácích makedonských šlechticů. Antigonos II. se však ukázal jako schopný a houževnatý vládce. Podařilo se mu porazit své nepřátele a upevnit svou moc v Makedonii. Provedl řadu reforem, které posílily královskou autoritu a zlepšily správu říše. Založil také několik nových měst, včetně Antigoniei v Emathii a Berroie v Pierii. Vítězství nad Galy Jedním z největších úspěchů Antigona II. bylo jeho vítězství nad Galy, kteří vpadli na Balkán kolem roku 279 př. n. l. Galové byli keltský kmen, který byl známý svou divokostí a bojovými schopnostmi. Pustošili Makedonii a Řecko a ohrožovali samotnou existenci helénské civilizace. Antigonos II. shromáždil armádu a postavil se Galům v bitvě u Lysimachie v roce 277 př. n. l. Bitva byla těžce vybojovaná, ale Antigonos II. nakonec zvítězil. Galové byli poraženi a rozptýleni a Antigonos II. získal titul "Gonatas", což znamená "koleno", pravděpodobně kvůli zranění, které utrpěl v bitvě. Pozdější vláda Po svém vítězství nad Galy vládl Antigonos II. Makedonii dalších 20 let. Během této doby dále upevňoval svou moc a rozšiřoval své území. Válčil s Epirským královstvím a Achaean League a nakonec rozšířil makedonskou kontrolu nad většinou Řecka. Antigonos II. byl také patronem umění a kultury. Založil Muzeum v Alexandrii, které se stalo jedním z největších center učení a kultury v helénském světě. Podporoval také filozofy a básníky, jako byl Aratos ze Soloi. Odkaz Antigonos II. Gonatas byl významnou postavou helénské historie. Upevnil postavení antigonovské dynastie v Makedonii a ochránil Řecko před hrozbou Galů. Byl také patronem umění a kultury a jeho vláda byla obdobím stability a prosperity pro Makedonii.
První makedonská válka První makedonská válka byla vedena Římem, který byl po roce 211 př. n. l. spojencem Aitólského spolku a Attala I. z Pergamonu, proti Filipovi V. Makedonskému, současně s druhou punskou válkou (218-201 př. n. l.) proti Kartágu. Nedošlo k žádným rozhodujícím střetnutím a válka skončila patovou situací. Během války se Makedonie pokusila získat kontrolu nad částmi Ilyrie, ale neúspěšně. Obecně se má za to, že tyto šarvátky na východě zabránily Makedonii v pomoci kartaginskému generálovi Hannibalovi ve válce s Římem. Válku formálně ukončil Fénický mír (205 př. n. l.). Pozadí Po vypuknutí druhé punské války v roce 218 př. n. l. se Řím ocitl ve válce s mocným Kartágem. Kartaginský generál Hannibal napadl Itálii a porazil Římany v několika bitvách. Římané hledali spojence, kteří by jim pomohli proti Hannibalovi. Filip V. Makedonský byl mocný král, který vládl nad velkou částí Řecka. Byl také spojencem Kartága. Římané se obávali, že Filip pomůže Hannibalovi ve válce. Válka První makedonská válka začala v roce 214 př. n. l. Římané vpadli do Makedonie a jejich spojenci, Aitólský spolek a Attalos I. z Pergamonu, zaútočili na Makedonii ze severu. Filip V. se bránil statečně, ale Římané a jejich spojenci byli příliš silní. Makedonci byli poraženi v několika bitvách a Římané dobyli několik makedonských měst. V roce 211 př. n. l. se Římané spojili s Aitólským spolkem a Attalem I. z Pergamonu. Tato aliance byla pro Filipa V. příliš silná a byl nucen stáhnout se z války. Následky První makedonská válka skončila v roce 205 př. n. l. Fénickým mírem. Podle podmínek smlouvy se Filip V. musel vzdát všech svých území v Ilyrii a stáhnout se z řeckých záležitostí. Fénický mír byl pro Řím velkým vítězstvím. Římané zabránili Filipovi V. pomoci Hannibalovi ve válce s Římem a posílili své postavení v Řecku. První makedonská válka byla také důležitým bodem obratu ve druhé punské válce. Hannibal byl poražen v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l. a druhá punská válka skončila vítězstvím Říma.
Diadochové (z řeckého Διάδοχοι, "nástupci") byli generálové, rodiny a přátelé Alexandra Velikého, kteří po jeho smrti v roce 323 př. n. l. bojovali o nadvládu nad jeho říší. Války diadochů znamenají začátek helénistického období od Středozemního moře po údolí řeky Indu. Nejvýznamnějšími diadochy byli Ptolemaios, Antigonos, Kassandros a Seleukos, kteří jako poslední zůstali na konci válek diadochů a vládli v Egyptě, Malé Asii, Makedonii a Persii, přičemž všichni založili dynastie trvající několik století.
Po Alexandrově smrti se jeho říše rozpadla na několik částí, přičemž každý z diadochů ovládal část území. Války diadochů trvaly více než dvě desetiletí a vyznačovaly se neustálými aliancemi a zrazením. Nakonec se diadochové rozdělili do čtyř hlavních říší:
Ptolemaiovská říše v Egyptě, založená Ptolemaiem I. Sótérem.
Antigonovská říše v Malé Asii, založená Antigonem I. Monoftalmem.
Seleukovská říše v Persii, založená Seleukem I. Nikátorem.
Makedonská říše v Makedonii, založená Kassandrem.
Tyto říše existovaly několik století a hrály významnou roli v helénistickém světě. Diadochové a jejich dědicové pokračovali v šíření řecké kultury a vlivu po celém východním Středomoří a Asii.
Zde jsou stručné životopisy čtyř hlavních diadochů:
Ptolemaios I. Sótér (asi 367-283 př. n. l.) byl jedním z nejbližších Alexandrových generálů. Po Alexandrově smrti se stal satrapou Egypta a později se prohlásil králem. Založil Ptolemaiovskou dynastii, která vládla Egyptu až do roku 30 př. n. l.
Antigonos I. Monoftalmos (asi 382-301 př. n. l.) byl dalším z Alexandrových generálů. Po Alexandrově smrti se stal satrapou Frýgie a později se pokusil dobýt celou říši. Byl poražen v bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l.
Seleukos I. Nikátor (asi 358-281 př. n. l.) byl dalším z Alexandrových generálů. Po Alexandrově smrti se stal satrapou Babylonie a později založil Seleukovskou říši, která se rozkládala od Malé Asie až po Indii.
Kassandros (asi 355-297 př. n. l.) byl makedonský generál, který po Alexandrově smrti ovládl Makedonii. Založil Kassandrovskou dynastii, která vládla Makedonii až do roku 281 př. n. l.
Války diadochů byly složitým a násilným obdobím v historii, ale také vedly ke vzniku helénistických říší, které hrály významnou roli v rozvoji západní civilizace.
Augustus Augustus, narozen jako Gaius Octavius, byl prvním římským císařem a vládl od roku 27 př. n. l. až do své smrti v roce 14 n. l. Jeho vláda znamenala počátek Římské říše a období míru známého jako Pax Romana. Počátky Octavius se narodil do staré a bohaté jezdecké větve plebejské gens Octavia. Jeho strýc z matčiny strany Julius Caesar byl v roce 44 př. n. l. zavražděn a Octavius byl ve své závěti jmenován jeho adoptivním synem a dědicem. V důsledku toho zdědil Caesarovo jméno, majetek a věrnost jeho legií. Druhý triumvirát Spolu s Markem Antoniem a Markem Lepidem vytvořil Octavius Druhý triumvirát, aby porazil Caesarovi vrahy. Po vítězství v bitvě u Filipp (42 př. n. l.) triumvirát rozdělil Římskou republiku mezi sebe a vládl jako de facto diktátoři. Válka s Antoniem Triumvirát byl nakonec roztrhán soupeřícími ambicemi jeho členů. Lepidus byl v roce 36 př. n. l. vyhnán a Antonius byl Octaviem poražen v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l. Antonius a jeho manželka Kleopatra, ptolemaiovská královna Egypta, spáchali sebevraždu během Octaviovy invaze do Egypta, který se poté stal římskou provincií. Principát Po zániku Druhého triumvirátu obnovil Augustus vnější fasádu svobodné republiky, přičemž vládní moc byla svěřena římskému senátu, výkonným magistrátům a zákonodárným shromážděním. Přesto si udržel autokratickou autoritu tím, že mu senát udělil doživotní držbu jako vrchního velitele, tribuna a cenzora. Augustovo období Augustus výrazně rozšířil říši, připojil Egypt, Dalmácii, Panonii, Noricum a Raetii, rozšířil majetek v Africe a dokončil dobytí Hispánie, ale utrpěl velký neúspěch v Germánii. Mimo hranice zajistil říši nárazníkovou oblastí klientských států a uzavřel mír s Parthskou říší prostřednictvím diplomacie. Reformy Reformoval římský daňový systém, vybudoval síť silnic s oficiálním kurýrním systémem, zřídil stálou armádu, založil pretoriánskou gardu a také oficiální policejní a hasičské služby pro Řím a během své vlády přestavěl velkou část města. Smrt a dědictví Augustus zemřel v roce 14 n. l. ve věku 75 let, pravděpodobně z přirozených příčin. Přetrvávající fámy, poněkud podložené úmrtími v císařské rodině, tvrdily, že ho otrávila jeho manželka Livia. Jako císař ho vystřídal jeho adoptivní syn Tiberius, Liviin syn a bývalý manžel Augustova jediného biologického dítěte Julie.
Koiné řečtina Úvod Koiné řečtina (z řeckého ἡ κοινὴ διάλεκτος, "společný dialekt") byla rozšířená forma řečtiny, která se používala v období helénismu, římské říše a rané Byzantské říše. Vznikla šířením řečtiny po výbojích Alexandra Velikého ve 4. století př. n. l. a stala se lingua franca ve velké části Středomoří a na Středním východě v následujících staletích. Původ a vývoj Koiné řečtina vycházela především z attičtiny a příbuzných iónských dialektů s různými příměsemi způsobenými vyrovnáváním dialektů s jinými variantami. Obsahovala styly od konzervativních literárních forem až po mluvené hovorové jazyky té doby. Jako dominantní jazyk Byzantské říše se dále vyvinula ve středověkou řečtinu, která se pak změnila v moderní řečtinu. Literární koiné Literární koiné byla prostředkem mnoha postklasických řeckých literárních a odborných textů, jako jsou díla Plutarcha a Polybia. Je také jazykem Septuaginty (řecký překlad hebrejské bible ze 3. století př. n. l.), křesťanského Nového zákona a většiny raných křesťanských teologických spisů církevních otců. V tomto kontextu je koiné řečtina také známá jako "biblická", "novozákonní", "církevní" nebo "patristická" řečtina. Použití v liturgii Římský císař Marcus Aurelius psal své soukromé myšlenky v koiné řečtině v díle, které je nyní známé jako Hovory k sobě samému. Koiné řečtina se dodnes používá jako liturgický jazyk při bohoslužbách v řecké pravoslavné církvi a v některých řeckokatolických církvích. Charakteristika Koiné řečtina byla v mnoha ohledech zjednodušením klasické řečtiny. Ztratila některé gramatické rysy, jako je duál a aorist, a měla jednodušší slovní zásobu. Stala se také více analytickým jazykem, což znamená, že spoléhala více na předložky a členy k vyjádření gramatických vztahů. Vliv Koiné řečtina měla hluboký vliv na mnoho dalších jazyků. Byla základem pro středověkou a moderní řečtinu a také ovlivnila vývoj latiny, arménštiny, koptštiny a dalších jazyků. Závěr Koiné řečtina byla důležitým jazykem, který se používal v mnoha oblastech Středomoří a Středního východu po několik staletí. Byla jazykem literatury, náboženství a každodenního života a její vliv je patrný dodnes.
Regionální jednotky Řecka Regionální jednotky Řecka (řecky: περιφερειακές ενότητες, periferiakés enótites; jednotné číslo: περιφερειακή ενότητα, periferiakí enótita) jsou druhostupňovými správními jednotkami země. Jsou pododděleními 13 regionů a jsou dále rozděleny na obce. Byly zavedeny jako součást správní reformy Kallikratis 1. ledna 2011 a jsou srovnatelné s rozlohou a na pevnině sousedí s „předkallikratskými“ prefekturami Řecka. Počet regionů V Řecku je celkem 74 regionů. Rozloha regionů Rozloha regionů se pohybuje od 2 307 km² (891 čtverečních mil) (Ióntské ostrovy) do 18 810 km² (7 260 čtverečních mil) (Střední Makedonie). Správa regionů Regiony jsou řízeny regionálními vládami, které jsou voleny na čtyřleté funkčníobdobí. Regionální vlády odpovídají za poskytování místních služeb, jako jsou doprava, vzdělávání a zdravotní péče. Pododdělení regionů Regiony jsou dále rozděleny na obce. V Řecku je celkem 325 obcí. Obce jsou odpovědné za poskytování místních služeb, jako je sběr odpadu, údržba silnic a místní plánování. Význam regionů Regiony hrají důležitou politickou a ekonomickou úlohu v Řecku. Jsou zodpovědné za poskytování místních služeb a koordinaci rozvojových projektů. Regiony také spolupracují s národní vládou při provádění celostátních politik. Historie regionů Regiony byly poprvé zavedeny v roce 1982 jako součást pokusu o decentralizaci řecké vlády. Byly však zrušeny v roce 1986. Regiony byly znovu zavedeny v roce 2011 jako součást správní reformy Kallikratis. Budoucnost regionů Budoucnost regionů v Řecku je nejistá. Někteří kritici tvrdí, že regiony jsou příliš malé a neefektivní. Jiní argumentují, že regiony hrají důležitou úlohu při poskytování místních služeb a koordinaci rozvojových projektů.
Achaia (řecky: Ἀχαΐα), někdy také psáno Achaea, byla provincií Římské říše, která zahrnovala Peloponés, Attiku, Bojótii, Euboiu, Kyklady a části Fthiótidy, Aitólie-Akarnánie a Fokidy. Na severu hraničila s provinciemi Epirus vetus a Makedonie.
Oblast byla připojena k Římské republice v roce 146 př. n. l. po vyplenění Korintu římským generálem Luciem Mummiusem, kterému bylo uděleno příjmení "Achaicus" ("dobyvatel Achaie"). Původně byla součástí římské provincie Makedonie, ale císař Augustus z ní vytvořil samostatnou provincii.
Achaia byla senátorskou provincií, a proto byla osvobozena od vojenských mužů a legií. Byla jednou z nejprestižnějších a nejžádanějších provincií pro senátory, kteří ji měli spravovat. Athény byly hlavním centrem vzdělávání pro římskou elitu, rivalem Alexandrie a jedním z nejdůležitějších měst v říši.
Achaia patřila mezi nejprosperující a nejklidnější části římského světa až do pozdní antiky, kdy poprvé utrpěla barbarské invaze. Provincie však zůstala prosperující a vysoce urbanizovaná, jak dosvědčuje Synekdemos ze 6. století. Slovanské invaze v 7. století vedly k rozsáhlému ničení, přičemž velká část obyvatelstva uprchla do opevněných měst, na egejské ostrovy a do Itálie, zatímco některé slovanské kmeny osídlily vnitrozemí. Území Achaie, která zůstala v byzantských rukou, byla seskupena do thématu Hellas.
Historie
27 př. n. l. - Achaia byla oddělena od provincie Makedonie a stala se samostatnou provincií.
1. století n. l. - Achaia byla jednou z nejprosperujících a nejlidnatějších provincií Římské říše.
3. století n. l. - Achaia začala trpět barbarskými invazemi.
4. století n. l. - Achaia byla rozdělena na dvě provincie: Achaia Prima a Achaia Secunda.
7. století n. l. - Achaia byla napadena Slovany a velká část populace uprchla.
9. století n. l. - Achaia se stala součástí Byzantské říše.
13. století n. l. - Achaia byla dobyta Franky.
15. století n. l. - Achaia byla dobyta Osmanskou říší.
19. století n. l. - Achaia se stala součástí moderního Řecka.
Ekonomika
Achaia byla jednou z nejbohatších provincií Římské říše. Hlavními průmyslovými odvětvími byly zemědělství, těžba a výroba. Achaia byla také důležitým obchodním centrem.
Kultura
Achaia byla významným centrem řecké kultury. V provincii bylo mnoho významných měst, jako jsou Korint, Athény a Sparta. Achaia byla také domovem mnoha slavných filozofů, spisovatelů a umělců.
Náboženství
Achaia byla původně polyteistická provincie. Později se v provincii rozšířilo křesťanství.
Acarnania (řecky: Ακαρνανία) je oblast v západním Řecku, která leží podél Jónského moře, západně od Aitólie, s řekou Acheloos jako hranicí, a severně od Kalydonského zálivu, který je vstupem do Korintského zálivu. Dnes tvoří západní část regionální jednotky Aitólie-Akarnánie. Hlavním a největším městem ve starověku byl Stratos. Severní strana Akarnánie Korintského zálivu byla považována za součást regionu Epirus. Založení Akarnánie v řecké mytologii se tradičně připisuje Akarnanovi, synovi Alkmáóna.
Zeměpis
Akarnánie je hornatá oblast s četnými údolími a rovinami. Nejvyšším bodem je hora Oxia (1 611 m), která se nachází v pohoří Agrafa. Hlavní řeky v Akarnánii jsou Acheloos, Evinos a Inachos. Oblast má středomořské klima s horkými, suchými léty a mírnými, deštivými zimami.
Historie
Akarnánie byla osídlena od pravěku. Prvními obyvateli byli pravděpodobně Lelegové, kteří byli později vytlačeni Řeky. Akarnánie se stala součástí Aitólského spolku v 3. století př. n. l. a později se dostala pod římskou nadvládu. Ve středověku byla Akarnánie součástí Byzantské říše. V 15. století byla dobyta Osmanskou říší. Akarnánie se stala součástí nezávislého Řecka v roce 1832.
Kultura
Akarnánie má bohatou kulturu, která se odráží v její hudbě, tanci a folklóru. Oblast je také domovem několika starověkých památek, včetně ruin města Stratos. Akarnánie je také známá svými tradičními řemesly, jako je tkaní a hrnčířství.
Hospodářství
Hospodářství Akarnánie je založeno především na zemědělství. Hlavními plodinami jsou olivy, víno a obilí. Oblast je také významným producentem mléčných výrobků a masa. V Akarnánii je také několik malých průmyslových odvětví, včetně zpracování potravin a výroby textilu.
Turismus
Akarnánie je oblíbeným turistickým cílem díky svým krásným plážím, malebným vesnicím a starověkým památkám. Hlavní turistické atrakce v Akarnánii zahrnují:
Ruiny města Stratos
Pláž Preveza
Záliv Amvrakikos
Národní park Valtos
Hora Oxia
Lokris (řecky Λοκρίς, latinsky Locris) byl region ve starověkém Řecku, který byl domovem Lokrů. Skládal se ze tří odlišných oblastí.
Geografie
Lokris se nacházel ve středním Řecku a hraničil s Fókidou, Boiótií, Oitií a Etolií. Region byl rozdělen do tří částí:
Lokris Opuntia (řecky Λοκρίς Όπουντία, latinsky Locris Opuntia): Tato oblast se nacházela na pobřeží Korintského zálivu a byla pojmenována podle svého hlavního města Opus.
Lokris Ozolia (řecky Λοκρίς Οζολία, latinsky Locris Ozolis): Tato oblast se nacházela na sever od Lokris Opuntia a byla pojmenována podle hory Ozoli.
Lokris Epiknemidia (řecky Λοκρίς Επικνημίδια, latinsky Locris Epicnemidia): Tato oblast se nacházela na severozápad od Lokris Ozolia a byla pojmenována podle pohoří Knemis.
Historie
Lokris byl osídlen Lokry, kmenem řeckého původu. Lokrové se tradičně dělili na dvě skupiny:
Lokrové Opuntii (řecky Λοκροί Όπουντιοι, latinsky Locri Opuntii): Tito Lokrové obývali Lokris Opuntia.
Lokrové Ozolové (řecky Λοκροί Οζολοί, latinsky Locri Ozolis): Tito Lokrové obývali Lokris Ozolia a Lokris Epiknemidia.
Lokris byl důležitým centrem v mykénské době. Po úpadku mykénské civilizace se region stal součástí Dórskeho svazu. V klasickém období byl Lokris členem Delfské amfiktyonie a bojoval v řecko-perských válkách.
Po makedonském dobytí Řecka se Lokris stal součástí Makedonské říše. Později se stal součástí Římské říše a Byzantské říše.
Kultura
Lokris byl známý svou keramikou a sochařstvím. Region byl také domovem několika důležitých náboženských míst, včetně svatyně Apollóna v Delfách a svatyně Athény v Itonii.
Odkaz
Lokris zanechal trvalý odkaz v řecké historii a kultuře. Jméno regionu se objevuje v řecké mytologii a literatuře. Region je také domovem mnoha archeologických nalezišť, která poskytují vhled do jeho bohaté historie.