Taganrog
Taganrog je přístavní město v Rostovské oblasti v Rusku, na severním pobřeží Taganrožského zálivu v Azovském moři, několik kilometrů západně od ústí řeky Don. Nachází se v oblasti Černého moře.
Populace: 245 120 (sčítání lidu 2021); 257 681 (sčítání lidu 2010); 281 947 (sčítání lidu 2002); 291 622 (sčítání lidu 1989).
Historie
Taganrog byl založen v roce 1698 carem Petrem Velikým jako přístav pro ruskou flotilu. Město bylo pojmenováno po pevnosti Tagan, která se nacházela v blízkosti. Taganrog se rychle stal důležitým obchodním centrem a v 18. století byl jedním z největších přístavů v Rusku.
V 19. století se Taganrog stal významným kulturním centrem. V roce 1825 zde byl založen první ruský divadelní festival. Město bylo také domovem mnoha významných spisovatelů, včetně Antona Čechova a Maxima Gorkého.
Během druhé světové války byl Taganrog okupován nacisty od roku 1941 do roku 1943. Město bylo těžce poškozeno, ale bylo obnoveno po válce.
Ekonomika
Taganrog je dnes významným průmyslovým a obchodním centrem. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou strojírenství, metalurgie a chemický průmysl. Město má také velký přístav, který slouží k přepravě ropy, zemního plynu a dalších komodit.
Kultura
Taganrog je domovem řady kulturních institucí, včetně muzeí, divadel a koncertních sálů. Město má také bohatou literární tradici a je rodištěm mnoha významných spisovatelů.
Pamětihodnosti
Mezi hlavní pamětihodnosti Taganrogu patří:
Palác Alferaki
Čechovův dům-muzeum
Gorkého dům-muzeum
Taganrožská umělecká galerie
Taganrožské historické a architektonické muzeum-rezervace
Doprava
Taganrog je spojen s Rostovem na Donu železnicí a silnicí. Město má také letiště, které nabízí lety do Moskvy a dalších měst.
Indoevropské jazyky
Indoevropské jazyky tvoří rozsáhlou rodinu jazyků, které se vyvinuly z jediného prajazyka, nazývaného protoindoevropština. Indoevropské jazyky se vyskytují na většině území Evropy, v jižní Asii a v některých částech západní Asie.
Seznam indoevropských jazyků
Živé jazyky
Albánština
Arménština
Balto-slovanské jazyky
Baltské jazyky
Litevština
Lotyština
Pruské jazyky (vymřelé)
Slovanské jazyky
Západní slovanské jazyky
Čeština
Polština
Slovenština
Lužická srbština
Hornolužická srbština
Dolnolužická srbština
Východní slovanské jazyky
Běloruština
Rusínština
Ruština
Ukrajinština
Jižní slovanské jazyky
Bulharština
Chorvatština
Makedonština
Černohorština
Srbština
Slověnština
Bosenština
Hercegovinština
Keltské jazyky
Kontinentální keltské jazyky (vymřelé)
Galština
Keltiberština
Insulární keltské jazyky
Britanské jazyky
Velština
Bretonština
Kornština
Goidelské jazyky
Irština
Skotská gaelština
Manština
Germánské jazyky
Severogermánské jazyky
Dánština
Faerština
Islandština
Norština
Švédština
Západogermánské jazyky
Angličtina
Fríština
Jidiš
Lucemburština
Němčina
Nizozemština
Skotská gaelština
Východogermánské jazyky (vymřelé)
Gótská
Burgundština
Vandalština
Krymská gótština
Helénské jazyky
Řečtina
Kappadocká řečtina
Pontuská řečtina
Jevanská řečtina
Řecká koiné
Kurdština
Indoíránské jazyky
Indoárijské jazyky
Bengálština
Hindština
Maráthština
Paňdžábština
Urdu
Íránské jazyky
Perština
Paštština
Kurdština
Balúčština
Osetština
Jazygy
Sogdština
Baktrijština
Parthština
Avestánština
Středoperský jazyk
Pehlevi
Nuristánské jazyky
Italské jazyky
Románské jazyky
Katalánština
Francouzština
Galicijština
Italština
Ladinština
Portugalština
Rumunština
Rétorománština
Španělština
Tocharské jazyky (vymřelé)
Paleo-balkánské jazyky (vymřelé)
Dácký jazyk
Ilyrský jazyk
Liburnský jazyk
Mesapský jazyk
Myský jazyk
Paionský jazyk
Frýžský jazyk
Thrácký jazyk
Rekonstruované jazyky
Protoindoevropština
Protoalbánština
Protoanatolština
Protoarménština
Protogermánština
Protoitalsko-keltské jazyky
Protořečtina
Protobaltoslovanský jazyk
Protoindoíránský jazyk
Filologie
Chetitské texty
Hieroglyfická luvijština
Lineární písmo B
Rigvéda
Avesta
Homér
Behíštunský nápis
Galština
Latinské epigrafy
Runové epigrafy
Ogam
Gótská bible
Arménská bible
Slanting Brahmi
Staroirské glosy
Původ
Pravlast
Protoindoevropané
Společnost
Náboženství
Hypotézy o původu
Kurganová hypotéza
Indoevropské migrace
Eurasijští nomádi
Alternativní a okrajové hypotézy
Anatolická hypotéza
Arménská hypotéza
Beechův argument
Indigenní Árijci
Baltská pravlast
Teorie paleolitické kontinuity
Archeologie
Chalkolith (měděná doba)
Pontská step
Domestikace koně
Kurgan
Kurganové stély
Kurganová kultura
Stepní kultury
Bug-Dněstr
Sredny Stog
Dněpr-Doněc
Samara
Chvalynsk
Jamna
Michajlovská kultura
Novotitorovská kultura
Kavkaz
Majkop
Východní Asie
Afanasievo
Východní Evropa
Usatovo
Černá Voda
Cucuteni
Severní Evropa
Šňůrová keramika
Badenská kultura
Středodněperská kultura
Bronzová doba
Pontská step
Vůz
Jamna
Katakombní kultura
Vícešňůrová keramika
Poltavka
Srubna
Severní/východní step
Abaševská kultura
Andronovo
Sintašta
Evropa
Globální amfora
Šňůrová keramika
Zvoncovitá kultura
Unetická kultura
Trzciniecká kultura
Severní bronzová doba
Terramare
Mohylová kultura
Urnfieldská kultura
Lužická kultura
Jižní Asie
BMAC
Jaz
Gandharský hrob
Železná doba
Step
Černoles
Evropa
Thrácko-kimmerská kultura
Halštatská kultura
Jastorfská kultura
Kavkaz
Kolchidská kultura
Indie
Malovaná šedá keramika
Severní černá leštěná keramika
Národy a společnosti
Bronzová doba
Anatoličtí národy (Chetité)
Arméni
Mykénští Řekové
Indoíránci
Železná doba
Indoárijci
Iránci
Východní Asie
Wusunové
Juečžové
Evropa
Keltové
Galové
Keltiberové
Insulární Keltové
Kimerijci
Helénské národy
Italské národy
Germánské národy
Paleo-Balkán/Anatolie
Thrákové
Dákové
Ilyrové
Paionové
Frýgové
Skythové
Středověk
Východní Asie
Tocharové
Evropa
Albánci
Baltové
Slované
Normani/středověcí Skandinávci
Středověká Evropa
Indoárijská středověká Indie
Íránská Velká Persie
Náboženství a mytologie
Rekonstruovaná protoindoevropská mytologie
Protoindoíránské pohanství
Starověké íránské náboženství
Historické
Chetité
Indoárijské
Védské
Hinduismus
Buddhismus
Džinismus
Sikhismus
Íránské
Perské
Zoroastrismus
Kurdské
Jazidismus
Jarsanismus
Skythské
Osetské
Jiné
Arménské
Evropské
Paleo-balkánské (albánské, ilyrské, thrácké, dácké)
Řecké
Římské
Keltské
Irské
Skotské
Bretonské
Velšské
Kornské
Germánské
Anglosaské
Kontinentální norština
Baltské
Lotyšské
Litevské
Slovanské
Praktiky
Ohnivá oběť
Oběť koně
Sati
Zimní slunovrat/Yule
Indoevropská studia
Učenci
Marija Gimbuta
Jižní Itálie (italsky: Sud Italia nebo Italia meridionale; neapolsky: 'o Sudde; sicilsky: Italia dû Suddi), také známá jako Meridione (italsky: [meriˈdjoːne]) nebo Mezzogiorno (italsky: [ˌmɛddzoˈdʒorno]; neapolsky: Miezojuorno; sicilsky: Menzujornu; doslova „poledne“), je makroreginon Itálie tvořený jejími jižními regiony. Pojem „Mezzogiorno“ dnes označuje regiony, které jsou spojeny s lidmi, zeměmi nebo kulturou historického a kulturního regionu, který byl kdysi politicky pod správou bývalých Království Neapole a Sicílie (oficiálně označovaných jako jedna entita Regnum Siciliae citra Pharum a ultra Pharum, tj. „Království Sicílie na druhé straně úžiny“ a „přes úžinu“), a které později sdílely společnou organizaci v největším předunitárním státě Itálie, Království obojí Sicílie. Ostrov Sardinie, který nebyl součástí zmíněného regionu ani výše uvedeného státu a byl pod vládou alpského savojského rodu, který nakonec anektoval bourbonský a jižní Italské království, je přesto často zahrnut do Mezzogiorna. Italský národní statistický úřad (ISTAT) používá termín „jižní Itálie“ (Italia meridionale nebo jen Sud „jih“) k identifikaci jednoho z pěti statistických regionů ve svých zprávách bez Sicílie a Sardinie, které tvoří samostatný statistický region označovaný jako „Ostrovní Itálie“ (Italia insulare nebo jednoduše Isole „ostrovy“). Tyto stejné podskupiny jsou na dně italského prvního stupně NUTS Evropské unie a italských volebních obvodů pro Evropský parlament. Jižní Itálie má rozlohu 123 024 km2 a v roce 2019 měla odhadovanou populaci 20 637 360 obyvatel. Hlavními městy jsou Neapol, Palermo, Bari, Catania, Messina, Reggio Calabria a Salerno. Jižní Itálie má bohatou historii a kulturu, která byla ovlivněna mnoha různými civilizacemi, včetně Řeků, Římanů, Byzantinců, Normanů, Švábů, Anjouvců, Aragonců a Španělů. Region je domovem mnoha historických památek, jako jsou římské ruiny v Pompejích a Herculaneu, středověká města Neapol a Palermo a barokní města Lecce a Noto. Jižní Itálie je také známá svou krásnou krajinou, která zahrnuje hory, pobřeží, pláže a údolí. Region je domovem mnoha národních parků, včetně národního parku Cilento a Vallo di Diano, národního parku Aspromonte a národního parku Pollino. Ekonomika jižní Itálie je založena na zemědělství, cestovním ruchu a průmyslu. Region je největším producentem vína a olivového oleje v Itálii a je také domovem mnoha průmyslových odvětví, včetně automobilového, ocelářského a textilního průmyslu. Jižní Itálie je jedním z nejchudších regionů Itálie a má vysokou míru nezaměstnanosti. Region však v posledních letech zaznamenal ekonomický růst a vláda přijala řadu opatření na podporu hospodářského rozvoje.
Syrakusy Syrakusy (italsky Siracusa, sicilsky Saragusa) jsou historické město na italském ostrově Sicílie, hlavní město stejnojmenné provincie. Město je známé svou bohatou řeckou a římskou historií, kulturou, amfiteátry, architekturou a jako rodiště a domov významného matematika a inženýra Archiméda. Toto 2700 let staré město hrálo klíčovou roli ve starověku, kdy bylo jednou z hlavních mocností středomořského světa. Syrakusy se nacházejí v jihovýchodním cípu ostrova Sicílie, vedle Syrakuského zálivu u Jónského moře. Město leží na výrazném skalnatém výběžku, přičemž hloubky 2000 metrů jsou blízko pobřeží, ačkoli samotné město je obecně ve srovnání s tím méně kopcovité. Město bylo založeno starověkými řeckými Korinťany a Téňany a stalo se velmi mocným městským státem. Syrakusy byly spojeny se Spartou a Korintem a měly vliv na celou Magna Graecia, jejíž byly nejdůležitějším městem. Cicero je popsal jako "největší řecké město a nejkrásnější ze všech", ve 5. století př. n. l. se svou velikostí vyrovnalo Athénám. Později se stalo součástí Římské republiky a Byzantské říše. Za císaře Konstantina II. sloužily jako hlavní město Byzantské říše (663–669). Palermo jej později předčilo na významu jako hlavní město Sicilského království. Nakonec bylo království sjednoceno s Neapolským královstvím a vytvořilo tak Dvě Sicílie až do italského sjednocení v roce 1860. V současnosti je město zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO spolu s nekropolí Pantalica. V centrální oblasti má samotné město asi 125 000 obyvatel. Syrakusy jsou zmíněny v Bibli ve Skutcích apoštolů v knize 28:12, kde se píše, že zde pobýval Pavel. Patronkou města je svatá Lucie, která se v Syrakusách narodila a její svátek, svátek svaté Lucie, se slaví 13. prosince.
Geografie Řecka
Kontinent: Evropa
Region: Jižní Evropa
Souřadnice: 39°00′ severní šířky, 22°00′ východní délky
Rozloha: 95. místo na světě
Celková: 131 957 km²
Země: 99,13 %
Voda: 0,87 %
Pobřeží: 13 676 km
Hranice: 689,76 km
Nejvyšší bod: Olymp 2 918 m n. m.
Nejnižší bod: Středozemní moře 0 m n. m.
Nejdelší řeka: Haliakmon 297 km
Největší jezero: Trichonida 98,6 km²
Výhradní ekonomická zóna: 505 572 km²
Řecko je země v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Albánií, Severní Makedonií a Bulharskem, na východě s Tureckem. Z východu ho obklopuje Egejské moře, z jihu Krétské a Libyjské moře a ze západu Jónské moře, které Řecko odděluje od Itálie. Země se skládá z hornaté, poloostrovní pevniny vystupující do Středozemního moře na nejjižnějším cípu Balkánu a dvou menších poloostrovů, které z ní vyčnívají: Chalkidiki a Peloponés, který je s pevninou spojen Korintskou šíjí. Řecko má také mnoho ostrovů různých velikostí, z nichž největší jsou Kréta, Euboia, Lesbos, Rhodos, Chios, Kefalonia a Korfu. Skupiny menších ostrovů zahrnují Dodekanés a Kyklady. Podle CIA World Factbook má Řecko 13 676 km pobřeží, což je nejdelší v oblasti Středomoří. Šířka Řecka se pohybuje od 35° severní šířky do 42° severní šířky a délka od 19° východní délky do 28° východní délky. Díky tomu a jeho fyzické geografii má země značné klimatické rozdíly.
Kmen je termín používaný v mnoha různých kontextech pro označení kategorie lidské sociální skupiny. Převládající celosvětové použití tohoto termínu v angličtině je v oboru antropologie. Jeho definice je sporná, zčásti kvůli protichůdným teoretickým chápáním sociálních a příbuzenských struktur a také odráží problematickou aplikaci tohoto konceptu na mimořádně rozmanité lidské společnosti. Antropologové tento pojem často staví do kontrastu s jinými sociálními a příbuzenskými skupinami, přičemž je hierarchicky větší než rod nebo klan, ale menší než náčelnictví, etnická příslušnost, národ nebo stát. Tyto pojmy jsou stejně sporné. V některých případech mají kmeny právní uznání a určitý stupeň politické autonomie od národní nebo federální vlády, ale toto legalistické použití tohoto termínu může být v rozporu s antropologickými definicemi. Ve Spojených státech jsou kmeny původních Američanů právně považovány za „domácí závislé národy“ v rámci územních Spojených států a mají vztah vlády k vládě s federální vládou.
Definice
V antropologii se termín „kmen“ obecně používá k označení skupiny lidí, kteří sdílejí společnou kulturu, jazyk a území. Často jsou organizováni do skupin příbuzenství, jako jsou klany nebo rody, a mají vlastní systém politické organizace. Kmeny se často nacházejí v oblastech, kde není centralizovaná vláda, a mohou být nezávislé nebo mohou být součástí většího politického systému.
Existuje mnoho různých definic kmene, ale některé z nejčastějších zahrnují:
Skupina lidí, kteří sdílejí společnou kulturu, jazyk a území.
Skupina lidí, kteří jsou organizováni do skupin příbuzenství, jako jsou klany nebo rody.
Skupina lidí, kteří mají svůj vlastní systém politické organizace.
Skupina lidí, kteří žijí v oblasti, kde není centralizovaná vláda.
Charakteristiky kmene
Kmeny mají řadu charakteristických rysů, které je odlišují od jiných typů sociálních skupin. Tyto funkce zahrnují:
Sdílená kultura: Kmeny mají svůj vlastní jedinečný soubor kulturních hodnot, přesvědčení a praktik. Tyto kulturní rysy sdílejí všichni členové kmene a pomáhají definovat jejich identitu.
Sdílený jazyk: Kmeny mají svůj vlastní jazyk, kterým mluví všichni členové. Tento jazyk se používá pro komunikaci a je dalším důležitým aspektem identity kmene.
Sdílené území: Kmeny obvykle žijí na určitém území, které považují za své vlastní. Toto území může být definováno geografickými hranicemi, jako jsou řeky nebo hory, nebo může být definováno kulturními hranicemi, jako jsou posvátná místa.
Skupiny příbuzenství: Kmeny jsou často organizovány do skupin příbuzenství, jako jsou klany nebo rody. Tyto skupiny příbuzenství jsou založeny na sdíleném předkovi a hrají důležitou roli v sociální a politické organizaci kmene.
Systém politické organizace: Kmeny mají svůj vlastní systém politické organizace, který se může lišit v závislosti na velikosti a složitosti kmene. V některých kmenech je politická moc soustředěna v rukou jednoho vůdce, zatímco v jiných je moc rozdělena mezi skupinu starších nebo náčelníků.
Typy kmenů
Existuje mnoho různých typů kmenů, které se liší svou velikostí, složitostí a způsobem života. Některé z nejběžnějších typů kmenů zahrnují:
Nomádské kmeny: Nomádské kmeny jsou kmeny, které se stěhují z místa na místo při hledání potravy a jiných zdrojů. Často se živí pastevectvím nebo zemědělstvím a jejich životní styl je založen na flexibilitě a mobilitě.
Polokočovné kmeny: Polokočovné kmeny jsou kmeny, které žijí částečně nomádským a částečně usedlým způsobem života. Obvykle se živí kombinací zemědělství a pastevectví a jejich životní styl je založen na sezónních změnách.
Usedlé kmeny: Usedlé kmeny jsou kmeny, které žijí na jednom místě a živí se zemědělstvím. Jejich životní styl je založen na stálosti a stabilitě.
Význam kmenů
Kmeny hrají důležitou roli v lidské historii a společnosti. Poskytují svým členům pocit sounáležitosti a identity a hrají důležitou roli v zachování kulturního dědictví. Kmeny také hrají důležitou roli v politické a ekonomické organizaci společnosti a mohou být zdrojem stability a pořádku.
Závěr
Termín „kmen“ je komplexní a mnohostranný pojem, který lze použít k označení různých typů lidských sociálních skupin. Přestože neexistuje žádná univerzální definice kmene, existuje řada charakteristických rysů, které jsou společné většině kmenů. Tyto rysy zahrnují sdílenou kulturu, sdílený jazyk, sdílené území, skupiny příbuzenství a systém politické organizace. Kmeny hrají důležitou roli v lidské historii a společnosti a poskytují svým členům pocit sounáležitosti a identity.
Třídní boj Třídní boj je politický termín, který označuje napětí a ekonomické rozpory mezi společenskými třídami. Tento konflikt vzniká kvůli socioekonomické soutěži o zdroje mezi různými třídami, zejména mezi bohatými a chudými. Ve filozofii Karla Marxe a Michaila Bakunina je třídní boj ústředním principem a praktickým nástrojem pro provádění radikálních společensko-politických změn ve prospěch společenské většiny, tedy dělnické třídy. Formy třídního boje zahrnují přímé násilí, jako jsou války o přístup k přírodním zdrojům a pracovní síle a o jejich kontrolu, atentáty a revoluce. Dále zahrnují nepřímé násilí, jako je úmrtí způsobené chudobou a hladem, nemocemi a nebezpečnými pracovními podmínkami. Další formou je ekonomické nátlak, například hrozba nezaměstnanosti a odliv kapitálu, tedy stažení investičního kapitálu. Ideologicky se třídní boj projevuje prostřednictvím politické literatury. Politické formy třídního boje zahrnují lobbing (legální i nelegální) a podplácení zákonodárců. Třídní konflikt může být přímý, jako například spor mezi zaměstnanci a vedením, například když zaměstnavatel vyhlásí stávku, aby oslabil vyjednávací sílu příslušného odborového svazu. Může být ale také nepřímý, například když pracovníci zpomalí výrobu na protest proti nespravedlivým pracovním postupům, nízkým mzdám a špatným pracovním podmínkám.
Tyran (z řeckého τύραννος (túrannos) „absolutní vládce“) je v moderní angličtině označení pro absolutního vládce, který není omezen zákonem, nebo pro toho, kdo si uzurpoval suverenitu legitimního vládce. Tyrani jsou často líčeni jako krutí a svá postavení mohou bránit uchýlením se k represivním prostředkům. Původní řecký termín označoval absolutního vládce, který se dostal k moci bez ústavního práva, ale toto slovo mělo v archaickém a raně klasickém období neutrální konotaci. Řecký filozof Platón však považoval tyrannos za negativní slovo a vzhledem k rozhodujícímu vlivu filozofie na politiku považoval tyranii za „čtvrtou a nejhorší poruchu státu“. Tyranům chybí „právě ta schopnost, která je nástrojem soudu“ – rozum. Tyran je zotročen, protože nejlepší část jeho bytosti (rozum) je zotročena, a podobně je zotročen i tyranský stát, protože i jemu chybí rozum a řád. Filozofové Platón a Aristoteles definovali tyrana jako osobu, která vládne bez zákona a používá extrémní a kruté metody jak proti vlastním lidem, tak i proti ostatním. Encyklopedie definovala tento termín jako uzurpátora svrchované moci, který „ze svých poddaných dělá oběti svých vášní a nespravedlivých tužeb, které nahrazují zákony“. V pozdním pátém a čtvrtém století př. n. l. se objevil nový typ tyrana, který měl podporu armády – konkrétně na Sicílii. Obvinění z tyranie lze uplatnit na různé typy vlád: na vládu jednoho jednotlivce (v autokracii), na vládu menšiny (v oligarchii, tyranii menšiny) a na vládu většiny (v demokracii, tyranii většiny).
Lidové shromáždění
Lidové shromáždění (nebo také shromáždění lidu) je setkání svolané za účelem řešení otázek důležitých pro účastníky. Shromáždění jsou zpravidla volně přístupná a fungují na principu přímé demokracie. Některá shromáždění jsou tvořena lidmi z určité lokality, jiná z daného pracoviště, průmyslového odvětví nebo vzdělávací instituce, další jsou svolávána k řešení konkrétního problému. Tento pojem se často používá k popisu setkání, která řeší to, co účastníci považují za důsledky demokratického deficitu v systémech zastupitelské demokracie. Někdy jsou shromáždění vytvářena za účelem vytvoření alternativní mocenské struktury, jindy spolupracují s jinými formami vlády.
Charakteristika lidových shromáždění
Lidová shromáždění se vyznačují několika klíčovými charakteristikami:
Přímá demokracie: Účastníci se přímo podílejí na rozhodování, nikoli prostřednictvím zvolených zástupců.
Otevřená účast: Shromáždění jsou obecně otevřena všem, kdo mají zájem se zúčastnit.
Zaměření na konkrétní otázky: Shromáždění se často zaměřují na řešení konkrétních problémů nebo otázek, které účastníci považují za důležité.
Kolektivní rozhodování: Rozhodnutí jsou přijímána kolektivně, obvykle prostřednictvím hlasování nebo konsensu.
Účel lidových shromáždění
Lidová shromáždění slouží různým účelům, včetně:
Zajištění demokratické účasti: Shromáždění umožňují občanům přímo se podílet na rozhodování, které se jich týká.
Řešení demokratického deficitu: Shromáždění mohou poskytnout platformu pro občany, aby vyjádřili své obavy a řešili problémy, které mohou být v rámci stávajících politických struktur přehlíženy.
Vytváření alternativních mocenských struktur: Některá shromáždění se snaží vytvořit alternativní mocenské struktury, které vyzývají stávající politický establishment.
Podpora spolupráce: Shromáždění mohou podporovat spolupráci mezi občany, vládními orgány a dalšími zainteresovanými stranami.
Formy lidových shromáždění
Lidová shromáždění mohou mít různé formy, včetně:
Místní shromáždění: Tato shromáždění jsou tvořena lidmi z určité lokality, jako je město, čtvrť nebo vesnice.
Pracovní shromáždění: Tato shromáždění jsou tvořena pracovníky z daného pracoviště, průmyslového odvětví nebo profesní skupiny.
Studentská shromáždění: Tato shromáždění jsou tvořena studenty z dané vzdělávací instituce.
Shromáždění k řešení konkrétních problémů: Tato shromáždění jsou svolávána k řešení konkrétních problémů nebo otázek, které účastníci považují za důležité.
Národní shromáždění: Tato shromáždění jsou tvořena občany z celé země a zabývají se otázkami celostátního významu.
Příklady lidových shromáždění
V průběhu historie existovalo mnoho příkladů lidových shromáždění, včetně:
Athénská demokracie: Starověké Athény měly systém přímé demokracie, kde se občané přímo podíleli na rozhodování prostřednictvím shromáždění.
Švýcarská lidová shromáždění: Švýcarsko má dlouhou tradici lidových shromáždění, kde občané hlasují o změnách ústavy a dalších důležitých otázkách.
Islandská ústavní rada: Island vytvořil ústavní radu složenou z náhodně vybraných občanů, která vypracovala návrh nové ústavy.
Irské občanské shromáždění: Irsko vytvořilo občanské shromáždění složené z náhodně vybraných občanů, které projednalo a doporučilo změny ústavy v oblasti manželství stejného pohlaví a potratů.
Britská občanská shromáždění: Spojené království uspořádalo několik občanských shromáždění, která projednala a doporučila změny v oblasti volebního systému a dalších otázek.
Kritika lidových shromáždění
Lidová shromáždění byla kritizována z několika důvodů, včetně:
Nedostatečná reprezentativnost: Kritici tvrdí, že shromáždění nemusí být vždy reprezentativní pro širší populaci, protože se jich mohou zúčastnit pouze ti, kteří mají čas a prostředky.
Nedostatečná odbornost: Kritici také tvrdí, že shromáždění nemusí mít vždy dostatečnou odbornost k informovanému rozhodování o složitých otázkách.
Potenciál pro manipulaci: Kritici varují, že shromáždění mohou být náchylná k manipulaci ze strany mocných zájmů nebo charismatických vůdců.
Neefektivita: Kritici tvrdí, že shromáždění mohou být neefektivní a časově náročná, zejména při řešení složitých otázek.
Závěr
Lidová shromáždění jsou nástrojem přímé demokracie, který umožňuje občanům přímo se podílet na rozhodování. Mohou sloužit různým účelům, včetně zajištění demokratické účasti, řešení demokratického deficitu a podpory spolupráce. Nicméně lidová shromáždění byla také kritizována kvůli své nedostatečné reprezentativnosti, nedostatku odbornosti, potenciálu pro manipulaci a neefektivitě.
Skytové Úvod Skytové byli starověký íránský nomádský národ jezdců, který migroval v 9. až 8. století př. n. l. ze Střední Asie do pontských stepí na území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, kde se usadili od 7. století př. n. l. do 3. století př. n. l. Skytové, kteří byli zruční v jízdě na koni, nahradili v 8. století př. n. l. Agathyrsy a Kimmerijce jako dominantní mocnost na západních euroasijských stepích. Historie Ve 7. století př. n. l. Skytové překročili Kavkazské hory a spolu s Kimmerijci často podnikali nájezdy na západní Asii. Potom, co je z oblasti vyhnali Médové, stáhli se Skytové zpět do pontských stepí a postupně je dobyli Sarmaté. Koncem 2. století př. n. l. bylo hlavní město značně pořečtěných Skytů v Tauridě, Skythská Neapolis, dobyto Mithridatem VI. a jejich území bylo včleněno do Bosporu. Ve 3. století n. l. byli Sarmaté a poslední zbytky Skytů poraženi Góty a v raném středověku byli Skytové a Sarmaté do značné míry asimilováni a pohlceni ranými Slovany. Dědictví Skytové hráli důležitou roli v etnogenezi Osetů, o kterých se předpokládá, že pocházejí z Alanů. Po zániku Skytů používali autoři starověkého, středověkého a raně novověkého období název „skytský“ pro označení různých obyvatel stepí, kteří s nimi nesouviseli. Umění Skytové hráli důležitou roli na Hedvábné stezce, rozsáhlé obchodní síti spojující Řecko, Persii, Indii a Čínu, a možná přispěli k prosperitě těchto civilizací. Usazení kovodělci vyráběli pro Skyty přenosné dekorativní předměty, které tvoří historii skytského zpracování kovů. Tyto předměty se zachovaly hlavně v kovu a tvoří osobité skytské umění.