Bitva u Délia (nebo u Delionu, což je město v Bojótii) se odehrála v roce 424 př. n. l. během peloponéské války. Sváděla se mezi Athéňany a Bojóťany, kteří byli spojenci Sparťanů, a vyvrcholila obléháním Delionu v následujících týdnech. Pozadí Peloponéská válka byla velká válka mezi Spartou a Athénami a jejich spojenci, která trvala od roku 431 př. n. l. do roku 404 př. n. l. V roce 424 př. n. l. se Athéňané rozhodli vpadnout do Bojótie, oblasti severně od Atén, která byla pod kontrolou Sparťanů. Bitva Athénská armáda čítala asi 17 000 mužů, včetně 7 000 těžkooděnců (hopítosi) a 10 000 lehce ozbrojených vojáků (metíci). Bojótská armáda měla asi 18 500 mužů, včetně 7 000 hopítosi, 10 000 lehce ozbrojených vojáků, 1 000 jezdců a 500 peltastů (lehce ozbrojených pěšáků). Obě armády se setkaly poblíž Delionu. Athéňané zaútočili jako první a vytlačili Bojóťany zpět. Bojóťané však stáli pevně a nakonec Athéňany porazili. Následky Bitva u Délia byla pro Athény velkou porážkou. Ztratili asi 1 200 mužů, zatímco Bojóťané ztratili asi 500 mužů. Porážka vedla k tomu, že Athéňané ztratili důvěru ve své vojenské schopnosti a vyvolala pochybnosti o jejich strategii války. Po bitvě Bojóťané obléhali Delion. Athéňané se pokusili město osvobodit, ale neuspěli. Delion se nakonec vzdal Bojóťanům. Význam Bitva u Délia byla významnou událostí peloponéské války. Byla to jedna z největších porážek Athén během války a vedla ke ztrátě důvěry ve své vojenské schopnosti. Porážka také způsobila, že Athéňané přehodnotili svou strategii války.
Bitva u Sfakterie
Bitva u Sfakterie byla pozemní bitvou peloponéské války, která se odehrála v roce 425 př. n. l. mezi Athénami a Spartou.
Pozadí
Po bitvě u Pylu a následných mírových jednáních, která selhala, uvízlo na ostrově Sfakterie několik Sparťanů. Athénské síly pod vedením Kleóna a Démosthena zaútočily a donutily je ke kapitulaci.
Síly
Athény: 3 000+ vojáků, 8 000 lehce ozbrojených veslařů
Sparta: 440
Průběh bitvy
Athénané přistáli na Sfakterii a rozdělili se do tří skupin. Jedna skupina zaútočila na Sparťany zepředu, zatímco další dvě je napadly z boků. Sparťané, kteří byli v menšině a neměli žádnou ústupovou cestu, bojovali statečně, ale byli nakonec přemoženi.
Výsledek
Bitva u Sfakterie byla rozhodujícím vítězstvím pro Athény. Sparťané ztratili 148 mužů a zbytek byl zajat. Athénské ztráty byly minimální.
Důsledky
Vítězství u Sfakterie posílilo postavení Athén ve válce a podkopalo morálku Sparty. To také vedlo k přerušení mírových jednání a prodloužení války o dalších deset let.
Odkaz
Bitva u Sfakterie je významnou událostí v peloponéské válce. Je to příklad důležitosti námořní moci a schopnosti Athén rychle reagovat a využít příležitosti. Bitva také odhalila zranitelnost Sparty, která byla závislá na své pozemní armádě.
Bitva u Mantineie Bitva u Mantineie byla součástí Peloponéské války, která probíhala v letech 431–404 př. n. l. mezi Sparťany a jejich spojenci na jedné straně a Athéňany a jejich spojenci na straně druhé. Pozadí Po několika letech válečného stavu se v roce 421 př. n. l. obě strany dohodly na příměří, které však bylo opakovaně porušováno. V roce 418 př. n. l. se Sparta rozhodla obnovit nepřátelství a zaútočila na Argos, jedno z hlavních spojeneckých měst Athén. Průběh bitvy Sparta shromáždila armádu o síle asi 9 000 mužů, zatímco spojenci Athén a Argos měli k dispozici asi 8 000 vojáků. Bitva se odehrála u města Mantineia na Peloponésu. Sparťané pod vedením krále Agise II. zaútočili na spojenecké vojsko, které vedli Argišané a Athéňané. Spojenci se zpočátku statečně bránili, ale Sparťané byli nakonec díky své lepší disciplíně a výcviku schopni prorazit jejich řady. Bitva skončila rozhodným vítězstvím Sparty. Spojenci utrpěli těžké ztráty, zatímco Sparťané ztratili jen asi 300 mužů. Důsledky Bitva u Mantineie byla významným vítězstvím pro Spartu a oslabila alianci Athén a Argos. Sparta získala kontrolu nad většinou Peloponésu a upevnila svou pozici v řeckém světě. Válka však pokračovala ještě dalších šest let, až do roku 404 př. n. l., kdy Sparta konečně porazila Athény a získala nadvládu nad celým Řeckem.
Nikiasův mír Nikiasův mír byla mírová smlouva podepsaná mezi řeckými městskými státy Aténami a Spartou v březnu 421 př. n. l., která ukončila první polovinu peloponéské války. Pozadí V roce 425 př. n. l. utrpěli Sparťané porážky v bitvách u Pylu a Sfakterie, což vedlo k tomu, že Athéňané zajali 292 vězňů. Nejméně 120 z nich byli Spartiaté, kteří se zotavili do roku 424 př. n. l., kdy spartský generál Brasidas dobyl Amfipolis. Ve stejném roce utrpěli Athéňané velkou porážku v Bojótii v bitvě u Délia a v roce 422 př. n. l. byli znovu poraženi v bitvě u Amfipole ve svém pokusu toto město dobýt zpět. V bitvě u Amfipole byli zabiti jak Brasidas, přední spartský generál, tak Kleón, přední politik v Athénách. Obě strany byly tehdy vyčerpané a připravené na mír. Vyjednávání Vyjednávání zahájili Pleistoanax, král Sparty, a Nikias, aténský generál. Nejpříjemnějším návrhem bylo vrátit vše do předválečného stavu s výjimkou Nisy a Platají. Athény si podržely kontrolu nad Nisou a Théby nad Platajemi. Amfipolis by byla vrácena Athénám a Pylos Spartě. Athéňané propustili spartské vězně zajaté u Sfakterie a Sparta spolu s Thébami vrátila aténské vězně. Chrámy v celém Řecku by byly otevřeny věřícím ze všech měst a věštírna v Delfách by získala svou autonomii. Athény by nadále vybírali tribut od států, od kterých jej dostávali od dob Aristida, ale nemohli je nutit, aby se staly spojenci. Athény se také zavázaly přijít Spartě na pomoc, pokud by se helóti vzbouřili. Podepsání smlouvy Smlouvu podepsalo sedmnáct zástupců z každé strany, kteří složili přísahu, že ji budou dodržovat. Měla trvat padesát let. Sparťanskými zástupci byli králové Pleistoanax a Agis II., Pleistolas, Damagetus, Chionis, Metagenes, Akanthos, Daithus, Ischagoras, Filocharidas, Zeuxidas, Antiphus, Tellis, Alkidas, Empedias, Menas a Laphilus. Athénskými zástupci byli Lampon, Isthmónikos, Nikias, Laches, Euthydemos, Prokles, Pythodoros, Hagnon, Myrtilos, Thrasykles, Theagenes, Aristokrates, Iolcius, Timokrates, Leon, Lakmachos a Démosthenes. Porušení smlouvy Athénský hlavní cíl, obnovení Amfipole, byl však popřen, když Kleáridas získal od Sparťanů ustanovení ve smlouvě, které převod rušilo. Smlouva byla porušena od samého začátku a po několika dalších neúspěších byla formálně opuštěna v roce 414 př. n. l. Peloponéská válka pokračovala ve druhé fázi.
Bitva u Aigospotamoi Bitva u Aigospotamoi byla námořní bitva, která se odehrála v roce 405 př. n. l. a byla poslední velkou bitvou peloponéské války. V bitvě spartská flotila pod vedením Lysandra zničila aténské námořnictvo. To v podstatě ukončilo válku, protože Athény nemohly bez kontroly nad mořem dovážet obilí nebo komunikovat se svou říší. Pozadí Peloponéská válka byla konflikt mezi Spartou a Athénami, který trval 27 let. Válka začala v roce 431 př. n. l., když Sparta a její spojenci napadli Atény. Athény byly zpočátku úspěšné, ale v roce 405 př. n. l. se jejich štěstí obrátilo. Bitva V roce 405 př. n. l. se spartská flotila pod vedením Lysandra usadila v Aigospotamoi, úzkém průlivu na Hellespontu (dnešní Dardanely). Aténská flotila pod vedením Konóna se nacházela v nedalekém Sestosu. Lysandr věděl, že aténská flotila je mnohem větší než jeho vlastní, ale také věděl, že Atéňané jsou unavení a hladoví. Navíc Athény nedávno utrpěly porážku v bitvě u Notia. Lysandr se rozhodl vyprovokovat Atéňany k útoku. Každý den vyplul se svou flotilou z Aigospotamoi a vyzval Atéňany k bitvě. Atéňané však odmítli opustit bezpečí svého přístavu. Po několika dnech čekání Lysandr změnil svou taktiku. Nařídil svým lodím, aby se vrátily do Aigospotamoi a aby nechal jen několik lodí hlídkovat u vchodu do přístavu. Atéňané se domnívali, že Lysandr se stáhl, a tak vypluli ze Sestosu. Lysandr však čekal se svou flotilou v záloze. Když aténská flotila vplula do úzkého průlivu, Lysandr na ni zaútočil zepředu i zezadu. Atéňané byli překvapeni a rychle poraženi. Ztratili 160 lodí a 3 000 námořníků bylo popraveno. Následky Bitva u Aigospotamoi byla rozhodujícím vítězstvím pro Spartu. Athény byly nyní bezbranné a brzy se vzdaly. Peloponéská válka skončila spartským vítězstvím. Bitva u Aigospotamoi měla dalekosáhlé důsledky. Znamenala konec aténské námořní dominance a vzestup Sparty jako přední mocnosti v Řecku. Bitva také vedla k oslabení demokracie v Athénách a vzestupu oligarchie. Bitva u Aigospotamoi je dodnes studována jako příklad důležitosti strategie a taktiky ve válce. Je to také připomínkou toho, jak může jedna bitva změnit běh dějin.
Bitva u Kyziku Bitva u Kyziku se odehrála v květnu nebo červnu 410 př. n. l. během Peloponéské války. Během bitvy aténské loďstvo pod velením Alkibiada, Thrasybula a Theramena porazilo a zničilo spartské loďstvo pod velením Mindara. Toto vítězství umožnilo Athénám získat zpět kontrolu nad řadou měst v Hellespontu v následujícím roce. Po porážce Sparťané nabídli mír, který však Athéňané odmítli. Pozadí Peloponéská válka byla válkou mezi Athénami a Spartou a jejich spojenci, která trvala od roku 431 do 404 př. n. l. V roce 410 př. n. l. se válka soustředila na Hellespont, úzký průliv spojující Egejské moře s Černým mořem. Hellespont byl pro Athény strategicky důležitý, protože přes něj vedla jejich zásobovací cesta do Černého moře, odkud získávaly obilí. Přípravy na bitvu V roce 410 př. n. l. se spartské loďstvo pod velením Mindara vydalo do Hellespontu, aby napadlo Athény. Mindarus měl k dispozici 60 až 80 triér, válečných lodí poháněných vesly. Athéňané se rozhodli tomuto útoku čelit loďstvem o síle 86 triér pod velením Alkibiada, Thrasybula a Theramena. Bitva Bitva se odehrála u města Kyzikos na jižním pobřeží Hellespontu. Athéňané se nejprve pokusili blokovat Mindarovo loďstvo v přístavu, ale Mindarus dokázal uniknout a zaujmout obranné postavení v ústí řeky Rhyndacus. Athénští velitelé se rozhodli změnit taktiku a zaútočit na spartské loďstvo z několika stran. Alkibiades vedl hlavní útok z čela, zatímco Thrasybulus a Theramenes napadli ze stran. Spříměřené síly Athén a jejich spojenců, jako byla Chios a Lesbos, se zapojily do bitvy a pomohly Athénám získat výhodu. Bitva byla zuřivá a dlouho se rozhodovalo o vítězství. Nakonec se však Athénám podařilo porazit spartské loďstvo. Mindarus byl zabit v bitvě a jeho loďstvo bylo zničeno. Následky Vítězství Athén u Kyziku bylo významným obratem ve válce. Athény získaly zpět kontrolu nad Hellespontem a byly schopny obnovit své zásobovací trasy do Černého moře. Vítězství také posílilo morálku Athén a oslabilo Spartu. Po porážce Sparťané nabídli Athénám mír, který však Athény odmítly. Válka pokračovala ještě dalších 14 let, než skončila v roce 404 př. n. l. porážkou Athén.
Králův mír (387 př. n. l.)
Králův mír byla mírová smlouva zaručená perským králem Artaxerxem II., která ukončila korintskou válku ve starověkém Řecku. Smlouva je také známá jako Antalkidův mír, podle Antalkida, spartského diplomata, který cestoval do Susy, aby vyjednal podmínky smlouvy s králem achaimenovské Persie. Smlouva byla však ve starověku běžněji známá jako Králův mír, což odráží hloubku perského vlivu ve smlouvě, protože perské zlato pohánělo předchozí válku. Smlouva byla formou obecného míru, podobně jako třicetiletý mír, který ukončil první peloponéskou válku.
Podmínky smlouvy
Podmínky smlouvy byly pro Řeky velmi nepříznivé. Hlavní ustanovení smlouvy byla následující:
Všechna řecká města v Malé Asii se měla stát součástí perské říše.
Všechna řecká města měla být autonomní, což znamenalo, že nemohla vytvářet aliance ani se navzájem napadat.
Sparta měla být hegemonem (vedoucím státem) v Peloponésu.
Athény měly být zbaveny své říše a měly být omezeny na vládu nad Attikou a Salaminou.
Korint a Argos měly být zbaveny svých dlouhých zdí.
Důsledky smlouvy
Smlouva měla pro Řecko řadu důsledků. Zaprvé to znamenalo konec athénského námořního impéria. Za druhé, to znamenalo nárůst perského vlivu v Řecku. Za třetí, to vedlo k oslabení demokratických institucí v řeckých městech.
Odkaz smlouvy
Králův mír byl významným mezníkem v řeckých dějinách. Znamenalo to konec klasického období a začátek helénistického období. Smlouva měla také trvalý vliv na řeckou politiku a společnost.
Ptolemaios I. Sótér Ptolemaios I. Sótér (řecky Πτολεμαῖος Σωτήρ, Ptolemaîos Sōtḗr, „Ptolemaios Zachránce“; asi 367 př. n. l. – leden 282 př. n. l.) byl makedonský generál, historik a nástupce Alexandra Velikého, který založil Ptolemaiovskou říši se sídlem v Egyptě a vládl Ptolemaiovské dynastii od roku 305 př. n. l. do roku 30 př. n. l. Ptolemaios byl od roku 305/304 př. n. l. až do své smrti basileus a faraon Ptolemaiovského Egypta, během níž se Egypt stal prosperujícím centrem helénistické civilizace a Alexandrie se stala významným sídlem řecké kultury. Ptolemaios I. byl synem Arsinoe Makedonské a jejím manželem byl buď Lagos nebo Filip II. Makedonský, otec Alexandra Velikého. Druhá možnost je však nepravděpodobná a může jít o mýtus vytvořený za účelem oslavy Ptolemaiovské dynastie. Ptolemaios byl jedním z nejbližších Alexandrových přátel a vojenských důstojníků. Po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. Ptolemaios přivezl jeho tělo, které bylo na cestě k pohřbení do Makedonie, a uložil ho v Memfisu, odkud bylo později přemístěno do nového hrobu v Alexandrii. Poté se připojil ke koalici proti Perdikkovi, královskému regentovi nad Filipem III. Makedonským. Ten vpadl do Egypta, ale v roce 320 př. n. l. byl zavražděn svými vlastními důstojníky, což umožnilo Ptolemaiovi I. upevnit svou kontrolu nad zemí. Po sérii válek mezi Alexandrovými nástupci získal Ptolemaios nárok na Judeji v jižní Sýrii, o kterou se přel s syrským králem Seleukem I. Také převzal kontrolu nad Kyprem a Kyrenaikou, která byla svěřena Ptolemaiovu nevlastnímu synovi Magasovi. Ptolemaios také nechal postavit Alexandrijskou knihovnu. Ptolemaios I. se možná oženil s Thaïs, svou milenkou za Alexanderova života; je známo, že se na Alexandrův příkaz oženil s perskou šlechtičnou Artakama. Později se oženil s Eurydikou, dcerou makedonského regenta Antipatra; jejich synové Ptolemaios Keraunos a Meleagros vládli jako králové Makedonie. Ptolemaiovo poslední manželství bylo s Eurydikinou sestřenicí a dvorní dámou Bereniké I. Ptolemaios I. zemřel v roce 282 př. n. l. a na trůn nastoupil jeho syn s Bereniké, Ptolemaios II.
Bitva u Ipsu Bitva u Ipsu se odehrála v roce 301 př. n. l. poblíž města Ipsus ve Frygii. Jednalo se o jednu z bitev válek diadochů, nástupců Alexandra Velikého. Na jedné straně stáli Antigonos I. Jednooký, makedonský vládce rozsáhlých území v Asii, a jeho syn Demetrios. Proti nim se postavila koalice tří dalších Alexandrovych nástupců: Kassandros, vládce Makedonie; Lýsimachos, vládce Thrákie; a Seleukos I. Níkátor, vládce Babylónie a Persie. Pouze jeden z těchto vůdců, Lýsimachos, byl skutečně jedním z Alexandrových somatofylaků (tělesných strážců). Síly Antigonos a Demetrios měli k dispozici asi 70 000 pěšáků, 10 000 jezdců a 75 válečných slonů. Koalice měla asi 64 000 pěšáků, 15 000 jezdců, 400 slonů a 120 kosákových vozů. Průběh bitvy Bitva začala s útokem slonů Antigona a Demetria. Tyto slony však byly zahnány slony koalice, které byly větší a silnější. Antigonova jízda se pak pokusila zaútočit na nepřátelskou pěchotu, ale byla odražena Lýsimachovou těžkou pěchotou. Mezitím Seleukos napadl Antigonovo levé křídlo se svými válečnými slony a těžkou pěchotou. Antigonova jízda se pokusila pomoci svému levému křídlu, ale byla poražena koaliční jízdou vedenou Kassandrem. Antigonos viděl, že bitva je ztracena, a pokusil se uprchnout. Byl však pronásledován a zabit Lýsimachovou jízdou. Demetrios uprchl z bojiště se zbytkem své armády. Následky Bitva u Ipsu znamenala konec Antigonova snu o vytvoření nové říše, která by nahradila Alexandrovu říši. Koalice rozdělila Antigonovu říši mezi sebe. Kassandros získal Makedonii, Lýsimachos Thrákii, Seleukos Babylónii a Persii a Demetrios vládl nad několika městy v Řecku a Malé Asii. Bitva u Ipsu také ukončila období válek diadochů. Následující období, známé jako období epigoniů, bylo relativně mírovým obdobím.
Seleukos I. Nikátor, pán Asie, král králů Persie Nikátor Portrét Seleuka I. Nikátora, římské umělecké dílo z císařské éry vytvořené v syrské dílně podle helénského modelu. Basileus Seleukovské říše Vláda 305 - září 281 př. n. l. Předchůdce Alexandr IV. Nástupce Antiochos I. Sótér (spoluvládce od r. 292 př. n. l.) Narozen kolem 358 př. n. l. Europus, Makedonie (dnešní Evropos, Řecko) Zemřel v září 281 př. n. l. (ve věku kolem 77 let) Lysimacheia, Thrákie (dnešní Kavakköy, Çanakkale, Turecko) Manželka Apama Stratonike Potomci Antiochos I. Sótér Achaios Phila Dynastie Seleukovská Otec Antiochos Matka Laodika Seleukos I. Nikátor (řecky Σέλευκος Νικάτωρ, Séleukos Nikátōr, v attickém řeckém výslovnosti: [sé.leu̯.kos ni.ká.to:r], doslova "Vítěz") byl makedonský generál, důstojník a nástupce Alexandra Velikého, který založil stejnojmennou Seleukovskou říši vedenou Seleukovskou dynastií. Seleukos, zpočátku vedlejší hráč v mocenských bojích po Alexandrově smrti, se stal úplným vládcem Malé Asie, Sýrie, Mezopotámie a Íránské plošiny a přijal titul basileus (císař). Seleukovská říše byla jednou z hlavních mocností helénistického světa, dokud nebyla v pozdním druhém a počátkem prvního století př. n. l. překonána Římskou republikou a Parthskou říší. Když Seleukos sloužil pod Alexandrem, byl velitelem Hypaspistai neboli Stříbrných štítů, elitní makedonské pěchotní jednotky. Po Alexandrově smrti v červnu 323 př. n. l. Seleukos zpočátku podporoval Perdikka, regenta Alexandrovy říše, a byl jmenován velitelem společníků a chiliarchou při rozdělení Babylonu v roce 323 př. n. l. Po vypuknutí válek Diadochů v roce 322 př. n. l. však Perdikkovy vojenské neúspěchy proti Ptolemaiovi v Egyptě vedly ke vzpouře jeho vojsk v Pelusiu. Perdikkas byl zrazen a zavražděn v komplotu Seleuka, Peithona a Antigena v Pelusiu někdy v roce 321 nebo 320 př. n. l. Při rozdělení Triparadisu v roce 321 př. n. l. byl Seleukos jmenován satrapou Babylónu pod novým regentem Antipatrem. Ale téměř okamžitě se války mezi Diadochy obnovily a jeden z nejmocnějších Diadochů, Antigonos, donutil Seleuka uprchnout z Babylónu. Seleukos se do Babylónu vrátil až v roce 312 př. n. l. s podporou Ptolemaia. Od roku 312 př. n. l. Seleukos nemilosrdně rozšiřoval své panství a nakonec dobyl perské a médské země. Seleukos vládl nejen Babylónii, ale celé východní části Alexandrovy říše. Seleukos dále vznesl nárok na bývalé satrapie v Gandháře a východní Indii. Tyto ambice však napadl Čandragupta Maurja, což vedlo k seleukovsko-maurjské válce (305-303 př. n. l.). Konflikt byl nakonec vyřešen smlouvou, která vedla k anexi východních satrapií Maurjou. Navíc bylo uzavřeno manželské spojenectví, přičemž Čandragupta se oženil s dcerou Seleuka, podle Strabóna a Appiana. Seleukovská říše navíc získala značnou vojenskou sílu 500 válečných slonů s mahuty, kteří sehráli rozhodující roli proti Antigonovi v bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l. V roce 281 př. n. l. také porazil Lysimacha v bitvě u Korupedia a přidal ke své říši Malou Asii. Seleukova vítězství proti Antigonovi a Lysimachovi zanechala seleukovskou dynastii prakticky bez odporu mezi Diadochy. Seleukos však také doufal, že získá kontrolu nad Lysimachovými evropskými územími, především Thrákií a samotnou Makedonií. Ale po svém příjezdu do Thrákie v roce 281 př. n. l. byl Seleukos zavražděn Ptolemaiem Keraunusem, který se uchýlil na seleukovský dvůr se svou sestrou Lysandrou. Zavraždění Seleuka zničilo seleukovské vyhlídky v Thrákii a Makedonii a otevřelo Ptolemaiovi Keraunovi cestu k získání velké části bývalé Lysimachovy moci v Makedonii. Seleuka vystřídal jeho syn Antiochos I. jako vládce Seleukovské říše. Seleukos založil během své vlády řadu nových měst, včetně Antiochie (300 př. n. l.), Edessy a Seleukie na Tigridu (kolem 305 př. n. l.), což byl základ, který nakonec vylidnil Babylón.