Eklésia neboli ekklesia (řecky: ἐκκλησία) bylo shromáždění občanů ve starověké řecké městském státě Sparta. Na rozdíl od svého slavnějšího protějšku v Aténách mělo spartanské shromáždění omezené pravomoci, protože nediskutovalo; občané mohli pouze hlasovat pro nebo proti návrhům. V předválečné literatuře se shromáždění často nazývalo apella (řecky: Ἀπέλλα), ale toto slovo se vztahuje k Apóllónovu svátku, Apellai, během kterého se původně ekklesia scházela. Ekklesia byla jednou z klíčových institucí spartanské ústavy. Bylo to jediné těleso, které mělo moc přijímat zákony, vyhlašovat válku a volit úředníky. Ekklesia se scházela každý měsíc v plné síle na kopci, který se jmenoval Amyclaeum. Shromáždění předsedal král, který mohl předložit návrhy k hlasování. Občané mohli také předložit návrhy, ale museli je nejprve předložit gerousii, radě starších, která návrhy přezkoumala a doporučila, zda je předložit ekklesii. Ekklesia hlasovala o návrzích zvednutím rukou. Pro přijetí návrhu byla nutná většina hlasů. Ekklesia také volila úředníky, jako byli králové, eforové a členové gerousie. Ekklesia byla důležitou součástí spartanské vlády. Bylo to jediné těleso, které mělo moc přijímat zákony a vyhlašovat válku. Ekklesia také volila úředníky, kteří měli na starosti každodenní správu města. Ekklesia však měla také svá omezení. Shromáždění nemohlo diskutovat o návrzích a občané mohli pouze hlasovat pro nebo proti. To znamenalo, že ekklesia nebyla schopna vést skutečnou debatu o politických otázkách. Ekklesia také neměla moc kontrolovat úředníky. Úředníci byli voleni na dobu jednoho roku a po uplynutí této doby nebyli za své činy odpovědni. To znamenalo, že ekklesia nemohla úředníky odvolat z funkce, pokud se dopustili pochybení. Navzdory svým omezením byla ekklesia důležitou součástí spartanské vlády. Bylo to jediné těleso, které mělo moc přijímat zákony a vyhlašovat válku. Ekklesia také volila úředníky, kteří měli na starosti každodenní správu města.
Sparťanská ústava (nebo také spartská politeia) je označení pro vládu a zákony klasického řeckého městského státu Sparta. Všechny klasické řecké městské státy měly svou politeiu; spartská politeia byla však mnoha klasickými autory považována za jedinečnou, protože podporovala rigidně vrstvený sociální systém a silnou hoplítskou armádu. Sparťané neměli žádné historické záznamy, literaturu ani psané zákony, které byly podle tradice zakázány. Sparťanský systém vlády, který je připisován mytické postavě Lykurga, legendárního zákonodárce, je znám především z Ústavy Lakedaimonských, pojednání připisovaného starověkému řeckému historikovi Xenofontovi, které popisuje instituce, zvyky a praktiky starověkých Sparťanů.
Sociální systém
Sparťanská společnost byla rozdělena do tří hlavních skupin:
Spartiaté byli občané, kteří měli plná politická práva. Byli to potomci původních Dórů, kteří dobyli Lakonii, oblast, kde se nacházela Sparta. Spartiaté byli vychováváni v systému známém jako agoge, který kladl důraz na fyzickou zdatnost, vojenský výcvik a poslušnost.
Perioikové byli svobodní lidé, kteří žili v Lakonii, ale neměli plná občanská práva. Byli to řemeslníci, obchodníci a zemědělci. Perioikové byli osvobozeni od vojenské služby, ale byli povinni platit daně a sloužit ve spartské armádě v případě potřeby.
Heloti byli otroci, kteří patřili státu. Byli to potomci původních obyvatel Lakonie, kteří byli zotročeni Dóry. Heloti pracovali na půdě Spartiatů a byli zodpovědní za výrobu potravin a dalších potřeb.
Vláda
Sparťanská vláda byla oligarchií, což znamená, že byla ovládána malou skupinou bohatých a mocných lidí. Vláda se skládala z následujících orgánů:
Gerúsie byla rada starších, která měla 30 členů. Členové Gerúsie byli voleni na doživotí a museli být starší 60 let. Gerúsie byla zodpovědná za navrhování zákonů a dohlížení na výkonnou moc.
Eforát byl výkonný orgán složený z pěti eforů. Eforové byli voleni na jednoleté období a měli pravomoc dohlížet na Gerúsii a krále. Eforové měli také pravomoc ukládat tresty a vydávat zákony.
Ekklésia bylo shromáždění všech Spartiatů, kteří měli více než 30 let. Ekklésia měla pravomoc přijímat nebo odmítat zákony navržené Gerúsií a volit efory.
Armáda
Sparťanská armáda byla jednou z nejsilnějších v Řecku. Sparťané byli vycvičeni v boji v uzavřené formaci známé jako falanga. Falanga byla velmi efektivní v boji proti nepřátelské pěchotě. Sparťanská armáda byla také dobře vybavena a měla silné jezdectvo.
Odkaz
Sparťanská ústava měla významný vliv na vývoj řecké civilizace. Sparťanský model vlády byl napodobován v mnoha dalších řeckých městských státech. Sparťanská armáda byla také významným faktorem v řeckých dějinách. Sparťané hráli klíčovou roli v řecko-perských válkách a v peloponéské válce. Sparťanská ústava je dodnes studována a obdivována jako příklad efektivní a dobře organizované vlády.
Ostrakismus (řecky: ὀστρακισμός, ostrakismos) byl aténský demokratický postup, kterým mohl být kterýkoli občan vypovězen z městského státu Atény na deset let. Zatímco některé případy jasně vyjadřovaly hněv obyvatel vůči občanovi, ostrakismus byl často používán preventivně. Byl používán jako způsob, jak vypovědět někoho, kdo byl považován za hrozbu pro stát nebo potenciálního tyrana, i když v mnoha případech vypovězení často určoval názor obyvatel. Slovo „ostrakismus“ se dodnes používá pro různé případy společenského vyobcování.
Ostrakismus byl zaveden v 6. století př. n. l. a poprvé byl použit v roce 508 př. n. l. proti Hipparchosovi, bratrovi tyrana Peisistrata. Ostrakismus se konal jednou ročně, obvykle na jaře. Občané se shromáždili na náměstí a každý napsal jméno občana, kterého chtěl vypovědět, na střepině keramiky (ostrakon). Pokud bylo proti jednomu občanovi získáno více než 6 000 hlasů, byl vypovězen z Atén na deset let.
Ostrakismus byl kontroverzní postup. Někteří lidé si mysleli, že je to dobrý způsob, jak se zbavit potenciálních tyranů, zatímco jiní si mysleli, že je to nespravedlivý a svévolný způsob, jak vypovědět lidi, kteří se prostě stali příliš mocnými nebo populárními. Ostrakismus byl nakonec zrušen v roce 417 př. n. l.
Ostrakismus byl důležitou součástí aténské demokracie. To umožnilo občanům vypovědět každého, koho považovali za hrozbu pro stát. Ostrakismus byl však také kontroverzním postupem a byl nakonec zrušen.
Důvody ostrakismu
Existuje mnoho důvodů, proč mohl být občan ostrakizován. Některé z nejběžnějších důvodů zahrnovaly:
Politická moc: Občané, kteří se stali příliš mocnými nebo populárními, mohli být ostrakizováni ze strachu, že by se mohli stát tyrany.
Hrozba pro stát: Občané, kteří byli považováni za hrozbu pro stát, mohli být ostrakizováni, aby byli odstraněni z moci.
Osobní nepřátelství: Občané mohli být ostrakizováni z osobních nepřátelství nebo rivality.
Podezření z neloajálnosti: Občané, kteří byli podezřelí z neloajálnosti vůči státu, mohli být ostrakizováni.
Postup ostrakismu
Postup ostrakismu byl poměrně jednoduchý. Občané se shromáždili na náměstí a každý napsal jméno občana, kterého chtěl vypovědět, na střepině keramiky (ostrakon). Pokud bylo proti jednomu občanovi získáno více než 6 000 hlasů, byl vypovězen z Atén na deset let.
Vypovězený občan si mohl ponechat svůj majetek a mohl se vrátit do Atén po uplynutí deseti let. Avšak nemohl se účastnit politického života a nemohl zastávat žádné veřejné funkce.
Kontroverze kolem ostrakismu
Ostrakismus byl kontroverzní postup. Někteří lidé si mysleli, že je to dobrý způsob, jak se zbavit potenciálních tyranů, zatímco jiní si mysleli, že je to nespravedlivý a svévolný způsob, jak vypovědět lidi, kteří se prostě stali příliš mocnými nebo populárními.
Jednou z hlavních kritik ostrakismu bylo, že byl založen na populárním názoru, nikoli na právním procesu. To znamenalo, že občané mohli být ostrakizováni bez řádného procesu nebo důkazů o jejich vině.
Další kritikou ostrakismu bylo, že byl často používán jako politická zbraň. Občané mohli být ostrakizováni za jejich politické názory nebo za to, že se postavili mocným lidem.
Zrušení ostrakismu
Ostrakismus byl nakonec zrušen v roce 417 př. n. l. Důvodem zrušení bylo to, že se stal příliš kontroverzním a používal se spíše k politickým účelům než k ochraně státu.
Zrušení ostrakismu bylo důležitým milníkem v historii aténské demokracie. To ukázalo, že Athéňané byli ochotni vzdát se některých svých pravomocí, aby chránili práva svých občanů.
Makedonská liga (řecky Κοινὸν τῶν Μακεδόνων, Koinòn tōn Makedónōn) byla svazově organizovaná instituce společenství (tj. starověký řecký regionální stát nebo koinon), která sdružovala všechny makedonské komunity kolem panovníka. Lze ji srovnat s koinonem Molossů, ale zdá se, že makedonský koinon měl mnohem menší moc než ten molosský. Hlavním městem nebo sídlem makedonského koinonu bylo město Beroia. Makedonská liga byla založena v roce 337 př. n. l. Filipem II. Makedonským a sloužila jako nástroj jeho vlády nad Makedonií. Liga měla radu, která se skládala ze zástupců všech členských komunit, a svolávala se k projednání důležitých otázek, jako je válka, mír a zahraniční politika. Liga také měla armádu, která byla využívána k obraně Makedonie a k dobývání nových území. Makedonská liga byla důležitým faktorem při vzestupu Makedonie jako významné mocnosti ve starověkém Řecku. Poskytla Filipovi II. a jeho nástupcům prostředky k tomu, aby sjednotili Makedonii a rozšířili její území. Liga také hrála roli při šíření řecké kultury a jazyka na sever. Makedonská liga byla rozpuštěna v roce 168 př. n. l. Římany po třetí makedonské válce. Římané rozdělili Makedonii na čtyři republiky a zakázali Makedoncům mít vlastní vládu nebo armádu. Makedonská liga byla významnou institucí ve starověkém Řecku. Byla to první organizace, která sjednotila všechny makedonské komunity a hrála důležitou roli při vzestupu Makedonie jako významné mocnosti.
Skýtští lučištníci Skýtští lučištníci byla hypotetická policejní síla v 5. a na počátku 4. století př. n. l. v Athénách, která je zaznamenána v některých řeckých uměleckých dílech a literatuře. Předpokládá se, že síla tvořilo 300 ozbrojených Skytů (kočovný íránský lid žijící v euroasijské stepi), kteří byli v Athénách státními otroky. Působili ve jménu skupiny jedenácti volených úředníků „kteří byli zodpovědní za zatýkání a popravy a za některé aspekty veřejného pořádku“ ve městě. Navzdory názvu „lučištníci“ skýtští policisté pravděpodobně nepoužívali luky a šípy. V jedné z Aristofanových komedií vystupuje skýtský lučištník, který mluví lámanou řečtinou s přízvukem. Historie Existence skýtských lučištníků je doložena několika starověkými zdroji. Nejstarší zmínka o nich pochází z 5. století př. n. l. od historika Thukydida, který uvádí, že Skytové byli najati jako strážci vězení v Athénách. Další zmínky o nich pocházejí z 4. století př. n. l. od Aristotela a Démosthena, kteří uvádějí, že Skytové byli používáni jako policejní síla k potlačování povstání a k udržování veřejného pořádku. Struktura a organizace Skýtští lučištníci byli organizováni do skupin nazývaných „hekatombeioi“ (sto mužů). Každá hekatombeia byla vedena desátníkem, který byl zodpovědný za výcvik a disciplínu svých mužů. Lučištníci byli vybíráni pro svou fyzickou sílu a dovednost ve střelbě z luku. Byli také vycvičeni v boji zblízka a používání kopí a štítů. Úkoly a odpovědnosti Hlavním úkolem skýtských lučištníků bylo udržovat veřejný pořádek v Athénách. Byli zodpovědní za hlídkování ulic, zatýkání zločinců a dohlížení na popravy. Lučištníci byli také používáni k potlačování povstání a k ochraně města před vnějšími hrozbami. Význam Skýtští lučištníci byli důležitou součástí aténského právního systému. Jejich přítomnost pomohla odradit od zločinu a udržet pořádek ve městě. Lučištníci také sehráli klíčovou úlohu při udržování demokratického systému v Athénách tím, že zabránili jednotlivým frakcím v tom, aby se chopily moci. Zánik Skýtští lučištníci byli rozpuštěni na konci 4. století př. n. l. Důvody jejich zániku nejsou zcela jasné, ale předpokládá se, že k tomu přispělo několik faktorů, včetně vzestupu makedonské říše a rostoucích obav z cizinců v Athénách.
Vojenská povaha mykénského Řek Mykénské Řecko (cca 1600-1100 př. n. l.) v době pozdní bronzové bylo evidentně vojenské povahy, což dokládají četné objevené zbraně a vyobrazení bitev v soudobém umění, stejně jako dochované záznamy v lineárním písmu B. Mykéňanům šlo o rozvoj vojenské infrastruktury s vojenskou produkcí a dohledem přímo z palácových center. Tento vojenský ethos inspiroval pozdější řeckou tradici, a zejména Homérovy eposy, které se zaměřují na hrdinskou povahu mykénské elity. Řecko v době pozdní bronzové bylo rozděleno na řadu opevněných sídlišt, z nichž nejdůležitější byly Mykény, jimž vděčí kultura této doby za své jméno, dále Tiryns, Pýlos a Théby. Od 15. století př. n. l. se mykénská moc začala rozšiřovat směrem k Egejskému moři, anatolskému pobřeží a Kypru. Mykénské armády měly několik společných rysů s jinými současnými mocnostmi pozdní doby bronzové: zpočátku byly založeny na těžké pěchotě s kopími, velkými štíty a v některých případech brněním. Ve 13. století př. n. l. prošly mykénské oddíly transformací ve výcviku a výzbroji, staly se více uniformními a flexibilními a jejich zbraně se staly menšími alehčími. Některými reprezentativními typy mykénského brnění/zbraní byly přilba s kančími kly a štít "s osmičkami". Většina rysů pozdějšího hoplitského brnění v klasickém Řecku byla v té době už známa.
Helénistické armády
Pojem helénistické armády označuje různé armády nástupnických království helénistického období, které vznikly krátce po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l., kdy byla Makedonská říše rozdělena mezi jeho nástupce, známé jako diadochové (řecky: Διάδοχοι).
Zpočátku byly helénistické armády velmi podobné těm, kterým velel Alexandr Veliký, ale během éry epigónů (Ἐπίγονοι, „nástupci“) se rozdíly staly zřejmé. Diadochové začali dávat přednost velkým masám vojáků před menšími, dobře vycvičenými jednotkami a váha byla ceněna více než manévrovatelnost.
Omezená dostupnost řeckých branců na východě vedla k rostoucí závislosti na žoldnéřských silách, zatímco helénistické armády na západě byly neustále zapojeny do válek, které brzy vyčerpaly místní pracovní síly a připravily cestu pro římskou nadvládu v regionu.
Hlavními helénistickými státy byly Seleukovská říše, Ptolemaiovský Egypt a Makedonie pod dynastií Antigonidů. Menší státy zahrnovaly Pergamské království, Pontos, Epirus, Achajskou ligu, Aitólskou ligu a městské státy Syrakusy, Atény, Sparta a další.
Struktura a taktika
Helénistické armády byly typicky organizovány do několika různých typů jednotek:
Hoplíti: Těžce ozbrojená pěchota, která tvořila jádro řeckých armád. Byli vyzbrojeni kopím, štítem a helmou.
Falangy: Formace hoplítů, která byla vycvičena k boji v těsných řadách. Falangy byly známé svou silou a disciplínou.
Peltasté: Lehce ozbrojená pěchota, která byla vyzbrojena oštěpy a někdy i štíty. Byli používáni pro průzkum, přepady a šarvátky.
Jízda: Kavalérie hrála důležitou roli v helénistických armádách. Byla používána k průzkumu, pronásledování nepřátel a útoku na nepřátelské formace.
Válečné slony: Váleční sloni byli používáni jako útočná zbraň. Byli vycvičeni k nabodávání nepřátel svými kly a k pošlapání nepřátelských formací.
Helénistické armády používaly různé taktiky, včetně:
Phalangická taktika: Falangy byly používány k vytvoření husté linie pěchoty, která byla téměř neprůchodná pro nepřátelskou kavalérii a pěchotu.
Flanking: Helénistické armády často používaly lehkou pěchotu a kavalérii k obchvatu nepřátelských formací a útoku na jejich boky a týl.
Obléhání: Helénistické armády byly zběhlé v obléhací válce. Používaly různé obléhací stroje, jako jsou obléhací věže, berany a katapulty, aby prolomily nepřátelské hradby.
Vliv na pozdější armády
Helénistické armády měly významný vliv na vývoj pozdějších armád. Jejich taktiky a organizační struktury byly přijaty římskou armádou, která se stala jednou z nejúspěšnějších vojenských sil v historii.
Helénistické armády také přispěly k rozvoji vojenských technologií, jako jsou obléhací stroje a válečné slony. Tyto technologie byly později používány armádami po celém světě.
Odkaz helénistických armád je dodnes patrný v moderních armádách. Jejich taktiky a organizační struktury jsou stále studovány a používány jako základ pro moderní vojenské operace.
Peltast Peltast (řecky: πελταστής, peltastes) byl typ lehké pěchoty, která pocházela z Thrákie a Paionie a byla pojmenována podle druhu štítu, který nosila. Thrácké peltasty zmiňuje Thúkydidés, zatímco Xenofón v Anabázi rozlišuje mezi thráckými a řeckými peltasty. Peltasté často sloužili jako střelci v helénistických armádách. Ve středověku byl stejný termín používán pro typ byzantského pěšáka. Výzbroj Hlavní výzbrojí peltasta byl štít zvaný pelta, který byl malý, lehký a půlkruhový. Pelta byla vyrobena z proutí nebo kůže a poskytovala dobrou ochranu před šípy a oštěpy. Peltasté také nosili krátké kopí zvané sarissa, které bylo asi 2 metry dlouhé. Používali také meče, dýky a praky. Taktika Peltasté byli lehká pěchota, která byla určena k tomu, aby se pohybovala rychle a pružně. Bojovali v rozptýlených formacích a využívali svůj štít a kopí k tomu, aby odráželi útoky nepřátelské jízdy a pěchoty. Peltasté také sloužili jako střelci. Mohli střílet šípy a používat praky k tomu, aby oslabovali nepřátelské formace. Historie Peltasté se poprvé objevili v Thrákii a Paionii v 6. století př. n. l. Rychle se stali součástí řeckých armád a sloužili v perských válkách a peloponéské válce. Peltasté byli také používáni v helénistických armádách Alexandra Velikého a jeho nástupců. Ve středověku byl termín peltast používán pro typ byzantského pěšáka, který byl vybaven podobně jako thrácký peltast. Význam Peltasté byli důležitou součástí řeckých a helénistických armád. Byli lehkou pěchotou, která poskytovala pružnost a palebnou podporu. Peltasté také hráli klíčovou roli v rozvoji vojenské taktiky a jejich vliv je patrný i v moderních armádách.
Seleukovská armáda byla armádou Seleukovské říše, jednoho z mnoha helénistických států, které vznikly po smrti Alexandra Velikého.
Stejně jako ostatní velké helénistické armády, i seleukovská armáda bojovala primárně ve stylu řecko-makedonské falangy. Hlavním tělesem armády byla falanga. Falanga byla velká, hustá formace mužů vyzbrojených malými štíty a dlouhou kopím zvanou sarissa. Tato forma boje byla vyvinuta makedonskou armádou za vlády Filipa II. Makedonského a jeho syna Alexandra Velikého.
Kromě falangy používaly seleukovské armády také mnoho domorodých a žoldnéřských vojsk, která doplňovala jejich řecké síly, které byly omezené kvůli vzdálenosti od makedonských vládců Seleuků.
Organizace
Seleukovská armáda byla rozdělena do několika jednotek, včetně:
Falangy: Těžká pěchota vyzbrojená sarissami a štíty.
Peltasté: Lehká pěchota vyzbrojená oštěpy a štíty.
Hipaspisté: Královská garda vycvičená v boji na blízko.
Katapultníci: Vojáci vyzbrojení katapulty.
Jízda: Těžká a lehká jízda vyzbrojená kopími a meči.
Sloni: Váleční sloni používaní k zastrašování nepřátel a rozbíjení nepřátelských linií.
Velitelé
Seleukovskou armádu vedlo mnoho slavných velitelů, včetně:
Seleukos I. Nikátor
Antiochos I. Sótér
Molón
Antiochos III. Veliký
Bakchidés
Diodotos Tryfon
Bitvy
Seleukovská armáda bojovala v mnoha bitvách, včetně:
Třetí válka diadochů
Čtvrtá válka diadochů
Seleukovsko-maurská válka
Galatské invaze
Syrské války
Anabáze Antiocha III.
Seleukovsko-partské války
Římsko-seleukovská válka
Makabejské povstání
Partská válka
Seleukovské dynastické války
Odkaz
Seleukovská armáda byla jednou z nejsilnějších armád v helénistickém světě. Byla známá svou disciplínou, výcvikem a používáním slonů. Armáda hrála klíčovou roli v expanzi Seleukovské říše a její dědictví přetrvává dodnes.
Svatý thebský oddíl (starořecky: Ἱερός Λόχος, Hierós Lókhos) byl elitní oddíl vojáků. Podle některých starořeckých pramenů tvořilo tuto elitní sílu thébské armády ve 4. století př. n. l. 150 párů mužských milenců, kteří ukončili spartskou nadvládu. Jeho převaha začala jeho klíčovou rolí v bitvě u Leukter v roce 371 př. n. l. Byl zničen Filipem II. Makedonským v bitvě u Chaironeie v roce 338 př. n. l. Původ a struktura Svatý oddíl byl založen kolem roku 378 př. n. l. thebským vojevůdcem Gorgidasem. Jeho účelem bylo vytvořit elitní sílu, která by mohla čelit silné spartské armádě. Oddíl se skládal z 300 vybraných mužů, kteří byli vycvičeni v boji v těsné formaci a v použití těžkých zbraní, jako byly kopí a štíty. Podle Plútarcha bylo 150 párů vojáků spojeno posvátnou přísahou, která zahrnovala sexuální vztah. Tato tradice je však sporná a někteří historici se domnívají, že se jedná o pozdější výmysl. Vojenské úspěchy Svatý oddíl hrál klíčovou roli v thébském vítězství v bitvě u Leukter v roce 371 př. n. l. Oddíl bojoval v centru thébské linie a podařilo se mu prolomit spartskou falangu, což vedlo ke spartské porážce. Po Leuktre se Svatý oddíl stal jednou z nejvíce obávaných vojenských jednotek v Řecku. Bojoval v řadě dalších bitev, včetně bitvy u Mantineie v roce 362 př. n. l., kde pomohl Thébanům porazit Spartu a její spojence. Zničení Svatý oddíl byl zničen Filipem II. Makedonským v bitvě u Chaironeie v roce 338 př. n. l. Makedonská armáda byla větší a lépe vycvičená než thébská armáda a Svatý oddíl byl obklíčen a zabit. Odkaz Svatý thebský oddíl je dodnes připomínán jako symbol odvahy, obětavosti a lásky. Jeho příběh byl inspirací pro mnoho umělců, spisovatelů a historiků.