Toxotai: Řečtí lučištníci Toxotai (řecky: τοξόται, "lučištníci"; jednotné číslo: τοξότης, "lučištník") byli starořečtí a byzantští lučištníci. V antickém období byli vyzbrojeni krátkým řeckým lukem a krátkým mečem. Nosili také malý štít pelta (πέλτη). Hippotoxotai (ἱπποτοξόται) byli jízdní lučištníci, kteří jeli před jízdou. Termín toxotes se používal také k popisu mytického Střelce, legendárního tvora, který byl považován za kentaura. Na rozdíl od jezdectva nebo hoplítů pocházeli toxotai obvykle z nižších tříd občanů, alespoň v Athénách. V řecké společnosti na ně pohlíželi s předsudky jak elity, tak i prostí lidé. Mnozí jejich současníci je považovali za zbabělce. Klasičtí Athéňané obvykle definovali odvahu podle toho, jak hoplíti vytrvají tváří v tvář nebezpečí a přijímají možnost zranění nebo smrti. Lučištníci se nikdy nevystavovali fyzickému nebezpečí, a proto nebyli odvážní. Výzbroj a výstroj Toxotai byli vybaveni krátkým řeckým lukem, který měl asi 1,2 metru na délku. Luk byl vyroben z pružného dřeva, jako je tisu nebo jilm, a měl jednoduché zakřivení. Šípy byly vyrobeny z rákosu nebo dřeva a byly dlouhé asi 0,6 metru. Hroty šípů byly vyrobeny z bronzu nebo železa a mohly mít různé tvary, například hroty, hroty nebo tupé hroty. Toxotai nosili také krátký meč, který se nazýval xiphos. Xiphos byl jednosečný meč s rovným ostřím a byl dlouhý asi 0,5 metru. Používal se k boji zblízka, když došly šípy nebo když byl nepřítel příliš blízko na to, aby bylo možné použít luk. Toxotai nosili malý štít zvaný pelta. Pelta byla lehký, kulatý štít vyrobený z kůže nebo plátna a byl potažen kovem. Pelta chránila lučištníka před šípy a oštěpy. Taktika Toxotai obvykle bojovali v lehkých jednotkách, které se pohybovaly před hlavní linií armády. Jejich úkolem bylo oslabit nepřítele střelbou šípů z dálky. Toxotai byli také používáni k obtěžování nepřítele a k tomu, aby jej přiměli rozptýlit svou formaci. Hippotoxotai byli jízdní lučištníci, kteří jeli před jízdou. Jejich úkolem bylo oslabit nepřítele střelbou šípů z dálky a také chránit jízdu před útoky pěchoty. Význam Toxotai hráli důležitou roli ve starořecké armádě. Byli to všestranné jednotky, které mohly být použity k různým účelům. Jejich schopnost střílet šípy z dálky byla velmi účinná proti nepříteli a jejich lehká výzbroj jim umožňovala pohybovat se rychle a snadno po bojišti. Toxotai byli také používáni v byzantské armádě. Byzantinci převzali mnoho aspektů starořecké vojenské tradice, včetně používání toxotai. Byzantští toxotai byli cennou součástí byzantské armády a hráli důležitou roli ve vítězstvích Byzance nad jejími nepřáteli.
Anaxagorás
Anaxagorás byl předsokratovský řecký filozof. Narodil se v Klazomenách v době, kdy Malou Asii ovládala Perská říše. Později přišel do Athén, kde byl obviněn z bezbožnosti a odešel do vyhnanství do Lampsaku.
Jako reakci na Parmenidovy názory o nemožnosti změny zavedl Anaxagorás koncept Nús (kosmická mysl) jako uspořádací sílu. Také předložil několik nových vědeckých vysvětlení přírodních jevů, včetně myšlenky panspermie, podle níž život existuje v celém vesmíru a může být všude rozšířen. Správně vysvětlil zatmění a popsal Slunce jako ohnivou hmotu větší než Peloponés. Snažil se také vysvětlit duhu a meteory.
Hlavní myšlenky
Nús (mysl): Uspořádací síla, která dává řád a smysl vesmíru. Nús je věčná, neměnná a vševědoucí.
Směs (homeomerie): Všechny věci ve vesmíru jsou složeny ze směsi nekonečně malých a neoddělitelných částic nazývaných semena. Semena mají stejné vlastnosti jako věci, které tvoří. Například semena vody jsou kapalná a semena ohně jsou horká.
Panspermie: Život existuje v celém vesmíru a může být všude rozšířen. Semena života se šíří vesmírem a mohou dát vzniknout životu, kdekoli najdou vhodné podmínky.
Pohyb: Pohyb je způsoben Nús, který odděluje různé druhy semen od sebe a umožňuje jim spojovat se a vytvářet nové věci.
Vnímání: Vnímáme věci prostřednictvím podobných částic, které jsou v našich smyslových orgánech. Například vidíme věci, protože naše oči obsahují částice světla.
Vliv
Anaxagorás měl významný vliv na pozdější řeckou filozofii, zejména na Sokrata, Platóna a Aristotela. Jeho myšlenka Nús jako uspořádací síly předznamenala Platónovu teorii forem a Aristotelovu teorii prvního hybatele. Jeho vědecké myšlenky ovlivnily rozvoj řecké vědy a medicíny.
Odkaz
Anaxagorás je považován za jednoho z nejdůležitějších předsokratovských filozofů. Jeho myšlenky o Nús, směsi a panspermii měly trvalý vliv na západní filozofii a vědu.
Gorgias Život Gorgias se narodil roku 483 př. n. l. v Leontinoi na Sicílii (dnešním Lentini v Itálii) a zemřela roku 375 př. n. l. Byl starořeckým sofistou, předsokratským filosofem a rétorem, pocházejíc ze Sicílie. Spolu s Protagorou patřil k první generaci sofistů. Několik doxografů uvádí, že byl žákem Empedoklea, ačkoli byl pravděpodobně jen o pár let mladší. W. K. C. Guthrie píše, že "Stejně jako jiní sofisté byl potulný a působil v různých městech, kde předváděl své umění ve velkých panhelénských centrech v Olympii a Delfách a za své vyučování a představení vybíral poplatky. Zvláštností jeho představení bylo, že kladl publiku různé otázky a dával na místě odpovědi." Byl nazýván "Gorgias nihilista", ačkoli míra, do jaké jej tento přívlastek přiměřeně popisuje, je sporná. Mezi jeho nároky na uznání patří, že přenesl rétoriku ze své rodné Sicílie do Atén a přispěl k rozšíření athénského dialektu jako jazyka literární prózy. Filosofie Gorgiasova filosofie byla silně ovlivněna relativismem Protagory. Věřil, že neexistuje absolutní pravda a že veškeré poznání je subjektivní. To vedlo k jeho přesvědčení, že morálka je relativní a že neexistují žádné objektivně správné nebo špatné činy. Věřil také, že jazyk je nedokonalý nástroj a že není schopen plně vyjádřil realitu. Gorgias byl také známý svým skepticismem. Věřil, že veškeré poznání je nejisté a že neexistuje žádný způsob, jak určitě vědět cokoli. To vedlo k jeho závěru, že nejlepším postojem, který člověk může zaujmout, je zdržet se úsudku. Gorgiasova filosofie byla velmi vlivná ve starověkém Řecku. Byla však také velmi kontroverzní a mnoho lidí ji považovalo za nebezpečnou. Jeho relativismus byl považován za podkopávající tradiční morálku a jeho skepticismus byl považován za podkopávající víru v jakékoli absolutní pravdy. Navzdory těmto námitkám byla Gorgiášova filosofie velmi vlivná a formovala myšlení mnoha pozdějších filosofů. Rétorika Gorgias byl také velmi vlivný rétor. Věřil, že rétorika je mocný nástroj, který lze použít k přesvědčování lidí. Vyvinul řadu rétorických technik, které se dodnes používají. Mezi jeho nejznámější techniky patří paraleismus, antiteze a hyperbola. Gorgias byl velmi vlivný rétor. Jeho techniky rétoriky se dodnes používají a jeho odkaz zůstává živý.
Pergamské království (cca 282–129 př. n. l.)
Znak
[Obrázek znaku Pergamského království]
Hlavní město
Pergamon (dnešní Bergama, İzmir, Turecko)
Úřední jazyky
Řečtina, lýkijština, karianština, lýdština
Náboženství
Řecký polyteismus, helénistické náboženství
Vláda
Monarchii
Basileus
282–263 př. n. l. Filetairos
263–241 př. n. l. Eumenés I.
241–197 př. n. l. Attalos I.
197–159 př. n. l. Eumenés II.
160–138 př. n. l. Attalos II.
138–133 př. n. l. Attalos III.
133–129 př. n. l. Eumenés III.
Historické období
Helénistické období
Filetairos se zmocňuje města Pergamon cca 282 př. n. l.
Attalos III. odkazuje království Římské republice 133 př. n. l.
Zahrnuto do římské provincie Asie po porážce Eumenéa III. Aristonika 129 př. n. l.
Předchůdce
Seleukovská říše, Lysimachův stát
Nástupce
Římská republika
Pergamské království, Pergamenské království nebo Attalské království byl řecký stát v helénistickém období, který vládl většině západní části Malé Asie z hlavního města Pergamon. Vládla mu dynastie Attalovců (řecky: Δυναστεία των Ατταλιδών, latinsky: Dynasteía ton Attalidón).
Království bylo zbytkovým státem, který vznikl z území ovládaného Lysimachem, generálem Alexandra Velikého. Filetairos, jeden z Lysimachových poručíků, se vzbouřil a zmocnil se města Pergamon a jeho okolí; Lysimachos krátce poté v roce 281 př. n. l. zemřel. Nové království bylo zpočátku ve vazalském vztahu nominální věrnosti k Seleukovské říši, ale uplatňovalo značnou autonomii a brzy se stalo zcela nezávislým. Byla to monarchie ovládaná Filetairovou rozšířenou rodinou a jejími potomky. Trvalo asi 150 let, než bylo nakonec pohlceno Římskou republikou v období 133–129 př. n. l.
Historie
282 př. n. l.: Filetairos se zmocňuje města Pergamon a zakládá Pergamské království.
263 př. n. l.: Filetairos umírá a jeho synovec Eumenés I. se stává králem.
241 př. n. l.: Eumenés I. umírá a jeho bratranec Attalos I. se stává králem.
197 př. n. l.: Attalos I. umírá a jeho syn Eumenés II. se stává králem.
159 př. n. l.: Eumenés II. umírá a jeho bratr Attalos II. se stává králem.
138 př. n. l.: Attalos II. umírá a jeho syn Attalos III. se stává králem.
133 př. n. l.: Attalos III. umírá a odkazuje své království Římské republice.
129 př. n. l.: Římská republika poráží Eumenéa III. Aristonika, posledního pergamského krále, a začleňuje Pergamské království do své provincie Asie.
Kultura
Pergamské království bylo významným centrem helénistické kultury. Bylo domovem mnoha významných umělců a učenců, včetně sochaře Apollodora, malíře Apella a básníka Nikandra. Pergamské království bylo také známé svou knihovnou, která byla druhou největší v helénistickém světě po Alexandrijské knihovně.
Dědictví
Pergamské království zanechalo trvalý odkaz ve světě. Jeho umění a architektura ovlivnily římské a pozdější západní umění. Jeho knihovna byla jedním z největších center učení v helénistickém světě. A jeho odkaz jako centra helénistické kultury je patrný dodnes.
Empedoklés byl řecký předsókratovský filozof a rodák z Akragantu, řeckého města na Sicílii. Empedoklova filozofie je nejznámější tím, že představila kosmogonickou teorii čtyř klasických elementů. Také navrhl síly, které nazval Láska a Svár, které by míchaly a oddělovaly elementy. Empedoklés zpochybnil praxi zvířecích obětí a zabíjení zvířat pro jídlo. Rozvinul výraznou doktrínu reinkarnace. Obecně je považován za posledního řeckého filozofa, který zaznamenal své myšlenky ve verších. Některá z jeho prací přežila, více než je tomu v případě jakéhokoli jiného předsókratovského filozofa. Empedoklova smrt byla mytologizována starověkými spisovateli a stala se předmětem řady literárních zpracování. Kosmologie Empedokles věřil, že vesmír se skládá ze čtyř základních prvků: ohně, vzduchu, země a vody. Tyto prvky byly věčné a neměnné a mohly být pouze smíchány nebo odděleny. Síly Lásky a Sváru působily na prvky a způsobovaly, že se mísily a oddělovaly. Láska byla sjednocující silou, která prvky spojovala, zatímco Svár byl rozdělující silou, která je odděloval. Empedokles věřil, že vesmír prochází cyklem spojování a oddělování. V určitém okamžiku by se prvky spojily a vytvořily jednu homogenní hmotu. Tato hmota by se pak postupně rozdělila a vytvořila různé prvky a objekty vesmíru. Biologie Empedokles také vyvinul teorii biologie. Věřil, že všechny živé bytosti jsou vytvořeny ze čtyř prvků. Tyto prvky byly uspořádány do různých kombinací, které vytvářely různé druhy rostlin a živočichů. Empedokles také věřil, že život se vyvinul postupně z jednoduchých organismů na složitější organismy. Navrhl teorii "přirozeného výběru", která tvrdí, že organismy, které jsou lépe přizpůsobeny svému prostředí, mají větší pravděpodobnost přežití a rozmnožování. Etika Empedokles byl známý svou etickou filozofií. Věřil, že cílem života je dosáhnout štěstí. Štěstí lze dosáhnout tím, že se člověk osvobodí od touhy a vášně. Empedokles také věřil, že zabíjení zvířat je nesprávné. Věřil, že všechna zvířata mají duši a že zabíjení zvířat je stejně špatné jako zabíjení lidí. Smrt a dědictví Empedokles zemřel za záhadných okolností. Některé zprávy tvrdí, že skočil do sopky Etny, zatímco jiné tvrdí, že byl vyhoštěn z Akragantu a zemřel v exilu. Empedoklesovo dílo mělo významný vliv na pozdější filozofy, včetně Aristotela a Platóna. Jeho teorie čtyř prvků byla široce přijímána až do doby renesance. Empedokles je dodnes považován za jednoho z nejdůležitějších předsókratovských filozofů. Jeho myšlenky o kosmologii, biologii a etice měly hluboký vliv na vývoj západní filozofie.
Hypatia Život a kariéra Hypatia se narodila kolem roku 350-370 n. l. v Alexandrii v Egyptě, tehdy součásti Východořímské říše. Byla významnou myslitelkou v Alexandrii, kde vyučovala filozofii a astronomii. I když jí předcházela Pandrosion, další alexandrijská matematička, je první matematičkou, o jejímž životě máme relativně dobré záznamy. Hypatia byla za svého života proslulá jako skvělá učitelka a moudrá poradkyně. Napsala komentář k třináctidílné Arithmetice Diofanta, který se možná dochoval zčásti, protože byl vložen do původního Diofantova textu, a další komentář k pojednání Apolónia z Pergy o kuželosečkách, který se nedochoval. Mnoho moderních učenců se také domnívá, že Hypatia mohla upravovat dochovaný text Ptolemaiova Almagestu, a to na základě názvu komentáře jejího otce Theona ke knize III Almagestu. Hypatia konstruovala astrolaby a hustoměry, ale nevynalezla ani jeden z těchto přístrojů, protože oba byly používány dlouho před jejím narozením. Byla tolerantní vůči křesťanům a vyučovala mnoho křesťanských studentů, včetně Synesia, budoucího biskupa Ptolemaidy. Smrt a dědictví Starověké prameny uvádějí, že Hypatia byla široce milována pohany i křesťany a že získala velký vliv na politickou elitu v Alexandrii. Ke konci svého života Hypatia radila Orestesovi, římskému prefektovi Alexandrie, který se nacházel uprostřed politického sporu s Cyrilem, biskupem Alexandrie. Rozšířily se zvěsti, že mu bránila ve smíření s Cyrilem, a v březnu 415 n. l. byla zavražděna davem křesťanů vedeným lektorem jménem Petr. Hypatiina vražda šokovala říši a proměnila ji v "mučednici filozofie", což vedlo budoucí novoplatoniky, jako byl historik Damascius (cca 458 - cca 538), k tomu, že se stali ještě horlivějšími ve svém odporu vůči křesťanství. Ve středověku byla Hypatia přijata jako symbol křesťanské ctnosti a učenci se domnívají, že byla součástí základu pro legendu o svaté Kateřině Alexandrijské. V době osvícenství se stala symbolem odporu vůči katolicismu. V devatenáctém století evropská literatura, zejména Kingsleyho román Hypatia z roku 1853, ji romantizovala jako "poslední z Helénů". Ve dvacátém století se Hypatia stala ikonou práv žen a předchůdkyní feministického hnutí. Od konce dvacátého století některá zobrazení spojují Hypatiinu smrt se zničením Alexandrijské knihovny, přestože historicky knihovna již za Hypatiina života neexistovala.
Parmenidés z Eleje
Parmenidés byl předsokratovský řecký filozof pocházející z Eleje ve Velkém Řecku. Narodil se v řecké kolonii Elea do bohaté a vznešené rodiny. Jeho přesné datum narození není známo. Podle doxografa Diogena Laertia se narodil krátce před rokem 500 př. n. l., což by znamenalo, že se narodil kolem roku 540 př. n. l. Platón ve svém dialogu Parmenidés však uvádí, že Parmenidés navštívil Atény ve věku 65 let, když byl Sókratés mladým mužem, kolem roku 450 př. n. l. Pokud je to pravda, narodil by se kolem roku 515 př. n. l. Za své vrcholné období (nebo "floruit") se považuje rok 475 př. n. l.
Jediným známým dílem Parmenida je báseň, jejíž původní název není znám, ale často se označuje jako O přírodě. Dochovaly se z ní pouze fragmenty. Ve své básni Parmenidés představuje dva pohledy na realitu. První, cesta "Aletheia" neboli pravdy, popisuje, jak je veškerá realita jedna, změna je nemožná a existence je nadčasová a jednotná. Druhý pohled, cesta "Doxa" neboli názoru, popisuje svět zdání, ve kterém naše smyslové schopnosti vedou k představám, které jsou falešné a klamné.
Parmenidés je považován za zakladatele ontologie a jeho vliv na Platóna ovlivnil celou historii západní filozofie. Je také považován za zakladatele elejské filozofické školy, do které patřili také Zénón z Eleje a Melissos ze Samu. Zénónovy paradoxy pohybu byly vyvinuty na obranu Parmenidových názorů. V současné filozofii zůstává Parmenidovo dílo relevantní v debatách o filozofii času.
Hlavní myšlenky
Monismus: Parmenidés věřil, že existuje pouze jedna základní substance nebo bytí, které je věčné, neměnné a nehybné. Vše, co se zdá být odlišné, je pouhá iluze.
Rozdíl mezi pravdou a názorem: Parmenidés tvrdil, že existují dva odlišné způsoby poznání: pravda, která je založena na rozumu, a názor, který je založen na smyslech. Pravda je věčná a neměnná, zatímco názor je pomíjivý a klamný.
Jednota bytí: Parmenidés věřil, že bytí je jedno a nedělitelné. Vše, co se zdá být mnohé, je pouhá iluze.
Vyloučení změny: Parmenidés tvrdil, že změna je nemožná, protože by to vyžadovalo, aby bytí přestalo být tím, čím je, a stalo se něčím jiným. To je však nemožné, protože bytí je věčné a neměnné.
Vyloučení prázdnoty: Parmenidés také tvrdil, že prázdnota neboli nic neexistuje. Pokud by totiž prázdnota existovala, musela by být buď bytí, nebo nebytí. Pokud by byla bytím, pak by to odporovalo jeho tvrzení, že bytí je jedno a nedělitelné. Pokud by byla nebytím, pak by to odporovalo jeho tvrzení, že nebytí neexistuje.
Zenón z Eleje Zenón z Eleje (asi 490–430 př. n. l.) byl předsokratovský řecký filozof. Byl žákem Parmenida a jedním z eleatů. Narodil se v Eleji a obhajoval učení svého učitele o monismu, myšlenku, že existuje pouze jedna jediná entita, která tvoří veškerou realitu. Odmítal existenci prostoru, času a pohybu. Aby tato tvrzení vyvrátil, vytvořil řadu paradoxů, které mají ukázat, proč jsou tyto pojmy nemožné. Ačkoli se jeho původní spisy nedochovaly, pozdější popisy od Platóna, Aristotela, Diogena Laertia a Simplikia z Kilikie umožnily studium jeho myšlenek. Zenónovy argumenty jsou rozděleny do dvou různých typů: jeho argumenty proti pluralitě, tedy existenci více objektů, a jeho argumenty proti pohybu. Ty proti pluralitě naznačují, že aby cokoli existovalo, musí být nekonečně dělitelné, což znamená, že by nutně mělo nekonečnou hmotnost a zároveň žádnou hmotnost. Ty proti pohybu se dovolávají myšlenky, že vzdálenost musí být nekonečně dělitelná, což znamená, že by bylo potřeba nekonečně mnoho kroků, aby se překonala jakákoli vzdálenost. Zenónova filozofie je dodnes předmětem diskusí a filozofové se neshodli na řešení jeho paradoxů. Jeho paradoxy ovlivnily filozofii a matematiku jak ve starověku, tak v moderní době. Mnoho jeho myšlenek bylo zpochybněno moderním vývojem ve fyzice a matematice, jako je atomová teorie, matematické limity a teorie množin.
Simonides z Keu Simonides z Keu (asi 556–468 př. n. l.) byl řecký lyrický básník, narozený v Ioulis na ostrově Kea. Učenci z helénistické Alexandrie ho zařadili na kanonický seznam devíti lyrických básníků, které považovali za hodné kritického studia. Na tomto seznamu byli také jeho synovec Bakchylides a Pindar, údajně jeho hořký rival, kteří oba těží z jeho inovativního přístupu k lyrické poezii. Simonides se však více než kterýkoli z nich zapojoval do důležitých událostí a znal osobnosti své doby. Lessing, který psal v době osvícenství, o něm hovořil jako o „řeckém Voltairovi“. Jeho všeobecná proslulost vděčí hodně tradičním zprávám o jeho pestrém životě, jako o jednom z nejmoudřejších mužů; jako o chamtivém lakomci; jako o vynálezci systému mnemotechniky; a jako o vynálezci některých písmen řecké abecedy (ω, η, ξ, ψ). Takové zprávy obsahují fantastické prvky, ale on měl skutečný vliv na sofistické osvícenství klasické éry. Jeho sláva jako básníka spočívá do značné míry v jeho schopnosti prezentovat základní lidské situace s působivou jednoduchostí. Římský rétor Quintilianus (35–100 n. l.) o něm řekl: Simonides má jednoduchý styl, ale lze ho pochválit za vhodnost jeho jazyka a za jistý půvab; jeho hlavní zásluha však spočívá v síle vyvolávat lítost, a to natolik, že ho někteří v tomto ohledu preferují před všemi ostatními autory tohoto žánru. Je populárně spojován s epitafy připomínajícími padlé válečníky, jako například s Lakedaimoňany v bitvě u Thermopyl: Ὦ ξεῖν', ἀγγέλλειν Λακεδαιμονίοις ὅτι τῇδε κείμεθα, τοῖς κείνων ῥήμασι πειθόμενοι. Pověz jim v Lakedaimónu, kolemjdoucí, že zde, poslušni jejich slov, ležíme, —přeložil F. L. Lucas jako anglický hrdinský dvojverší Dnes zůstávají z jeho poezie pouze fragmenty, ať už ve formě papyrových zlomků nebo citátů starověkých literárních osobností, ale nově objevené fragmenty neustále vykopávají archeologové v Oxyrhynchu, městě a archeologickém nalezišti v Egyptě, které za více než století vykopávek vydalo papyrové fragmenty. Je zahrnut do tak rozmanitých vyprávění jako je moderní historický román Marie Renault Zpěvák chvály (kde je vypravěčem a hlavní postavou), Platónův Prótagorás (kde je tématem rozhovoru) a některé verše v Kallimachových Aitiách (kde je zobrazen jako duch stěžující si na znesvěcení jeho vlastního hrobu v Akragantu).
Tyrtaios (
cca
polovina 7. století př. n. l.) byl starořecký elegický básník pocházející ze Sparty. Jeho dílo čítalo údajně pět knih. Dochovalo se pouze v citacích a na papyru a tvoří jej asi 250 veršů nebo jejich částí.
Tvořil v době dvou krizí, které postihly jeho rodné město. První z nich byla občanská nepokoje, které ohrožovaly autoritu králů a starších, o čemž pojednává báseň s názvem Eunomia („Zákon a pořádek“), ve které občany nabádá k respektování božské a ústavní role králů, rady a lidu. Druhou krizí byla druhá messenijská válka, během které Tyrtaios působil jako jakýsi „státní básník“ a povzbuzoval Sparťany, aby bojovali za své město až do smrti.
Ve 4. století př. n. l., kdy se Tyrtaios stal uznávanou klasikou, byla jeho poezie předčítána spartským armádám na válečných výpravách. Suda uvádí, že psal válečné písně, které hrály důležitou roli při spartských svátcích a byly přednášeny anapestem a jambem při ozbrojených tancích a průvodech.
Tyrtaiovo dílo
Tyrtaiovo dílo je charakteristické svým vlasteneckým a válečnickým duchem. Vyzdvihuje ctnosti, jako je odvaha, statečnost a obětavost. Jeho básně jsou psány jednoduchým a přímým jazykem, který je srozumitelný všem posluchačům.
Eunomia
Eunomia je báseň, ve které Tyrtaios nabádá občany Sparty, aby respektovali božskou a ústavní roli králů, rady a lidu. Zdůrazňuje, že dodržování zákona a pořádku je nezbytné pro blaho města.
Elegie na padlé ve druhé messenijské válce
V této elegii Tyrtaios opěvuje hrdinství spartských vojáků, kteří padli v druhé messenijské válce. Vybízí posluchače, aby si vážili jejich oběti a aby se inspirovali jejich příkladem.
Vliv Tyrtaiova díla
Tyrtaiovo dílo mělo velký vliv na spartskou společnost. Jeho vlastenecké a válečnické básně posilovaly morálku spartských vojáků a pomáhaly udržovat jejich bojového ducha. Jeho dílo se také stalo důležitou součástí spartského vzdělávacího systému a bylo studováno a memorováno mladými Sparťany.
Odkaz Tyrtaia
Tyrtaios je považován za jednoho z nejvýznamnějších řeckých elegických básníků. Jeho dílo bylo vysoce ceněno starověkými autory, jako byl Platón a Aristotelés, a stále zůstává oblíbené a studované i v dnešní době. Jeho básně jsou stále zdrojem inspirace a vlastenecké hrdosti pro Řeky i pro lidi z celého světa.