Damaškování Damaškování je umělecké řemeslo, při kterém se do sebe vzájemně vykládají různé kovy – typicky zlato nebo stříbro do tmavě oxidovaného ocelového pozadí – a vytvářejí se tak složité vzory podobné nielu. Anglický termín pochází z vnímané podobnosti s bohatými vzory tkaniny damašku. Tento termín se také používá k popisu použití měděných propojů v integrovaných obvodech. Jak napovídá jeho název, damaškování dostalo své jméno podle Damašku v Sýrii a starověkých řemeslníků, kteří toto řemeslo vytvořili a vyváželi. Historie damaškování Počátky damaškování sahají do starověku. Nejstarší známé příklady tohoto řemesla pocházejí z Mezopotámie a starověkého Egypta. Damaškování se také praktikovalo v Indii, Číně a Japonsku. Do Evropy se damaškování dostalo prostřednictvím arabských obchodníků ve středověku. Řemeslo se rychle stalo populární v Itálii, Španělsku a Francii. Damaškové předměty byly často používány jako dary a jako známka bohatství a postavení. Technika damaškování Technika damaškování je složitá a vyžaduje zručného řemeslníka. Nejprve se ocelový předmět vyleští a zoxiduje, aby vzniklo tmavé pozadí. Poté se do oceli vyryjí vzory. Do vyrytých vzorů se pak vkládají zlaté nebo stříbrné dráty nebo pásky. Nakonec se předmět zahřeje, aby se kovy spojily. Použití damaškování Damaškování se používá k dekoraci široké škály předmětů, včetně zbraní, šperků, nádobí a nábytku. Damaškové předměty jsou často velmi cenné a jsou považovány za umělecká díla. Damašková ocel Termín "damašková ocel" se někdy používá k označení oceli, která byla zdobena damaškováním. Nicméně, damašková ocel je ve skutečnosti typ oceli, která byla vytvořena svařováním různých typů oceli dohromady. Damašková ocel je známá svou pevností a odolností. Damaškování v integrovaných obvodech Termín "damaškování" se také používá k popisu použití měděných propojů v integrovaných obvodech. Tyto propoje se používají k propojení různých částí čipu. Damaškování se používá ke zlepšení elektrických vlastností propojů.
Tradiční africké masky Tradiční africké masky hrají důležitou roli v obřadech, rituálech a maškarádách napříč západní, střední a jižní Afrikou. Obřady, při kterých se nosí masky, zahrnují oslavy sklizně, pohřby, iniciační rituály, svatby a korunovace. V některých společnostech se masky a maškary používají také k řešení sporů a společenských konfliktů. Například členové kultu maškar a bratrství Uma-Ada usnadňují procesy sociální spravedlnosti a usmíření mezi komunitami Igbo ve východní Nigérii prostřednictvím maškarních představení. Ženy Mende a Vai ze společnosti Sande v Sierra Leone si během iniciačních rituálů, zejména iniciačních obřadů pro mladé dívky, nasazují masku Sowei. [1] Dřevěná maska (Nwantantay) mezi lidem Bobo, Bwa a Mossi v Burkině Faso se objevuje během veřejných akcí, jako jsou pohřby a zemědělské festivaly. [2] Výroba a materiály Africké masky se vyrábějí z různých materiálů, včetně dřeva, slonoviny, kovu, kůže a látek. Proces výroby masky se liší podle regionu a kultury. Ve většině případů jsou masky vyřezávány ze dřeva. Řezbáři používají různé nástroje, jako jsou dláta, nože a sekery, aby vytvořili složité vzory a tvary. Některé masky jsou také zdobeny barvami, korálky a peřím. Symbolický význam Africké masky mají často hluboký symbolický význam. Mohou představovat duchy předků, bohy, mýtická stvoření nebo zvířata. Masky se používají k vyjádření různých emocí, jako je radost, smutek, hněv a strach. Mohou také symbolizovat různé aspekty lidské společnosti, jako je moc, autorita a hierarchie. Funkce Africké masky se používají při různých příležitostech, včetně náboženských obřadů, rituálů, maškarád a festivalů. Mohou být použity k ochraně nositele před zlými duchy, k přivolání duchů předků nebo k vyjádření identity komunity. Masky se také používají jako forma zábavy a k výuce mladých lidí o kultuře a tradicích jejich komunity. Kulturní význam Tradiční africké masky jsou důležitou součástí kulturního dědictví Afriky. Jsou symbolem africké kreativity, dovedností a spirituality. Masky jsou ceněny pro svou estetickou krásu a jsou často považovány za umělecká díla. V posledních letech se africké masky staly populárními sběratelskými předměty a lze je nalézt v muzeích a soukromých sbírkách po celém světě. Ohrožení Tradiční africké masky jsou ohroženy řadou faktorů, včetně ztráty tradičních znalostí a dovedností, komercializace a nelegálního obchodu s uměním. Abychom ochránili toto důležité kulturní dědictví, je nezbytné podporovat tradiční řemeslníky, vzdělávat mladé lidi o významu masek a prosazovat právní předpisy proti nelegálnímu obchodu s uměním.
Řeka Kongo (kongo: Nzâdi Kôngo, francouzsky: Fleuve Congo, portugalsky: Rio Congo), dříve známá také jako řeka Zaire, je druhou nejdelší řekou v Africe, kratší pouze než Nil, a také třetí největší řekou na světě podle objemu průtoku, za řekami Amazonka a Ganga. Je to nejhlubší zaznamenaná řeka na světě s naměřenými hloubkami kolem 220 m. Říční systém Kongo-Lualaba-Chambeshi má celkovou délku 4 700 km, což z ní činí devátou nejdelší řeku na světě. Chambeshi je přítokem řeky Lualaba a Lualaba je název řeky Kongo proti proudu od vodopádů Boyoma, které se rozprostírají na 1 800 km. Měřená spolu s Lualabou, hlavním přítokem, má řeka Kongo celkovou délku 4 370 km. Je to jediná velká řeka, která dvakrát překračuje rovník. Povodí Konga má celkovou rozlohu asi 4 000 000 km², což představuje 13 % celé africké pevniny.
Pramen a ústí
Řeka Kongo pramení na hranici mezi Demokratickou republikou Kongo a Zambií, kde se řeka Lualaba vlévá do vodopádů Boyoma. Odtud teče řeka na severozápad přes Demokratickou republiku Kongo, překračuje rovník a poté teče na jihozápad do Atlantského oceánu. Ústí řeky se nachází poblíž města Muanda v Demokratické republice Kongo.
Přítoky
Řeka Kongo má mnoho přítoků, z nichž nejvýznamnější jsou:
Levé přítoky: Lubudi, Lomami, Lulonga, Ikelemba, Ruki, Kasai, Inkisi
Pravé přítoky: Lufira, Luvua, Lukuga, Luama, Elila, Ulindi, Lowa, Maiko, Lindi, Aruwimi, Itimbiri, Mongala, Ubangi, Sangha, Likouala, Alima, Léfini
Vlastnosti
Řeka Kongo je známá svou velkou hloubkou, silným proudem a množstvím vodopádů. Největšími vodopády na řece jsou vodopády Boyoma, které mají výšku přes 100 m. Řeka má také mnoho peřejí, které ztěžují navigaci.
Povodí
Povodí řeky Kongo je největší v Africe a jedno z největších na světě. Povodí pokrývá celkovou plochu asi 4 000 000 km², což představuje 13 % celé africké pevniny. Povodí je domovem široké škály rostlin a živočichů, včetně mnoha endemických druhů.
Ekonomický význam
Řeka Kongo je důležitým ekonomickým zdrojem pro Demokratickou republiku Kongo a sousední země. Řeka se využívá k dopravě, zavlažování a výrobě vodní energie. Povodí Konga je také bohaté na nerostné suroviny, jako jsou diamanty, měď a kobalt.
Ekologický význam
Povodí řeky Kongo je jedním z nejdůležitějších ekosystémů na světě. Je domovem mnoha ohrožených druhů, včetně goril horských, šimpanzů a slonů. Povodí je také důležitým zdrojem sladké vody pro lidi a divokou zvěř.
Ohrožení
Řeka Kongo a její povodí čelí řadě hrozeb, včetně:
Odlesňování
Znečištění
Nadměrný rybolov
Těžba
Změna klimatu
Tyto hrozby ohrožují ekosystém řeky Kongo a živobytí lidí, kteří jsou na ní závislí. Je důležité přijmout opatření k ochraně této důležité řeky a jejího povodí.
Damašek
Damašek (arabsky: دمشق, Dimašq), také známý jako aš-Šám (الشام, aš-Šám), je hlavní město Sýrie, nejstarší hlavní město na světě a podle některých čtvrté nejposvátnější město islámu. V Sýrii je hovorově znám jako aš-Šám (الشام, aš-Šám) a poeticky je nazýván „Město jasmínu“ (مدينة الياسمين, Madínat al-Jasmín). Damašek je významným kulturním centrem Levanty a arabského světa.
Damašek se nachází v jihozápadní Sýrii a je centrem velké metropolitní oblasti. Je usazen mezi východními úpatí pohoří Antilibanon, 80 kilometrů (50 mil) ve vnitrozemí od východního pobřeží Středozemního moře na náhorní plošině 680 metrů (2 230 stop) nad mořem. Damašek má díky dešťovému stínu aridní klima. Řeka Barada protéká Damaškem.
Damašek je jedním z nejstarších nepřetržitě obývaných měst na světě. Poprvé bylo osídleno ve 3. tisíciletí př. n. l. a od roku 661 do 750 bylo vybráno jako hlavní město Umajjádského chalífátu. Po vítězství Abbásovců bylo sídlo islámské moci přesunuto do Bagdádu. Význam Damašku v době Abbásovců upadal, aby znovu získal význam v období Ajjúbovců a Mamlúků. Dnes je sídlem ústřední vlády Sýrie.
V září 2019, osm let po začátku syrské občanské války, byl Damašek jmenován nejméně obyvatelným městem ze 140 světových měst v žebříčku globální obyvatelnosti. V červnu 2023 bylo ve stejném žebříčku globální obyvatelnosti nejméně obyvatelné ze 173 světových měst.
Historie
Damašek byl osídlen již v neolitu, kolem roku 8000 př. n. l. První zmínka o Damašku pochází z doby kolem roku 2500 př. n. l. a město bylo důležitým obchodním centrem na Křižovatce karavan. Damašek byl postupně ovládán Egypťany, Asyřany, Babylóňany, Peršany, Řeky, Římany a Byzantinci.
V roce 636 n. l. byl Damašek dobyt muslimy a stal se hlavním městem Umajjádského chalífátu. Za vlády Umajjádců se Damašek stal jedním z nejvýznamnějších měst islámského světa. Byla postavena Velká mešita v Damašku, která je jednou z nejstarších a největších mešit na světě.
V roce 750 n. l. byl Umajjádský chalífát svržen Abbásovci a hlavní město islámské moci bylo přesunuto do Bagdádu. Význam Damašku v době Abbásovců upadal, ale zůstal důležitým obchodním a kulturním centrem.
V 12. století byl Damašek dobyt křižáky a stal se hlavním městem Jeruzalémského království. V roce 1187 n. l. byl Damašek dobyt Saladinem a stal se součástí Ajjúbovského sultanátu.
V 13. století byl Damašek dobyt Mamlúky a stal se součástí Mamlúckého sultanátu. Za vlády Mamlúků se Damašek stal jedním z nejbohatších a nejvýznamnějších měst islámského světa. Byly postaveny četné mešity, paláce a školy a město se stalo centrem islámského učení.
V roce 1516 n. l. byl Damašek dobyt Osmanskou říší a stal se součástí Osmanské říše. Za vlády Osmanů se Damašek stal důležitým obchodním centrem a byl známý svými výrobky z hedvábí, bavlny a vlny.
V roce 1918 n. l. byl Damašek dobyt Brity a stal se součástí francouzského mandátu pro Sýrii a Libanon. V roce 1946 n. l. získala Sýrie nezávislost a Damašek se stal jejím hlavním městem.
Geografie
Damašek se nachází v jihozápadní Sýrii, mezi východními úpatí pohoří Antilibanon a východním pobřežím Středozemního moře. Město je situováno na náhorní plošině 680 metrů (2 230 stop) nad mořem. Řeka Barada protéká Damaškem.
Damašek má aridní klima s horkými, suchými léty a mírnými, vlhkými zimami. Průměrná teplota v červenci je 30 °C (86 °F) a průměrná teplota v lednu je 5 °C (41 °F). Damašek má průměrné roční srážky 250 mm (10 palců).
Demografie
V Damašku žije asi 2,5 milionu lidí. Většinu obyvatelstva tvoří Arabové, ale existuje také významná kurdská menšina. Hlavním náboženstvím v Damašku je islám, ale existují také křesťanské a židovské menšiny.
Ekonomika
Damašek je hlavním ekonomickým centrem Sýrie. Město je domovem mnoha průmyslových odvětví, včetně textilního, potravinářského a chemického průmyslu. Damašek je také významným obchodním centrem.
Kultura
Damašek je významným kulturním centrem Levanty a arabského světa. Město je domovem mnoha historických mešit, paláců a škol. Damašek je také domovem mnoha muzeí a galerií umění.
Památky
Damašek je domovem mnoha historických památek, včetně:
Velká mešita v Damašku
Citadela Damašku
Azmův palác
Sulajmánijská mešita
Bab Tuma
Hamidije súk
Doprava
Damašek je hlavním dopravním uzlem v Sýrii. Město je obsluhováno mezinárodním letištěm Damašek. Damašek má také rozsáhlou síť silnic a železnic.
Partnerská města
Damašek má partnerská města:
Ammán, Jordánsko
Bagdád, Irák
Barcelona, Španělsko
Bejrút, Libanon
Bukurešť, Rumunsko
Káhira, Egypt
Dubaj, Spojené arabské emiráty
Isfahán, Írán
Istanbul, Turecko
Madrid, Španělsko
Moskva, Rusko
Peking, Čína
Rabat, Maroko
Rio de Janeiro, Brazílie
Řím, Itálie
Teherán, Írán
Tunis, Tunisko
Nok kultura Nok kultura je populace, jejíž hmotné pozůstatky jsou pojmenovány po vesnici Nok v jižním státě Kaduna v Nigérii, kde byly v roce 1928 poprvé objeveny jejich terakotové sochy. [1] [2] Lidé z Nok a lidé z Gajiganna mohli migrovat ze střední Sahary spolu s prosem a keramikou, rozdělit se před příchodem do severní oblasti Nigérie a následně se usadit na svých příslušných místech v oblasti Gajiganna a Nok. [3] Lidé z Nok mohli také migrovat ze západoafrického Sahelu do oblasti Nok. [4] Kultura Nok mohla vzniknout v roce 1500 př. n. l. a přetrvávat až do roku 1 př. n. l. [3] Lidé z Nok mohli vyvinout terakotové sochy prostřednictvím rozsáhlé ekonomické produkce [5] jako součást komplexní pohřební kultury [6], která mohla zahrnovat praktiky, jako je hostina. [3] Nejstarší terakotové sochy Nok se mohly vyvinout v roce 900 př. n. l. [3] Některé terakotové sochy Nok zobrazují postavy držící praky a luky a šípy, což může naznačovat, že lidé z Nok se zabývali lovem nebo chytáním nedomestikovaných zvířat. [7] Soška Nok zobrazuje dvě osoby spolu s jejich zbožím v kánoi. [7] Obě antropomorfní postavy ve vodním plavidle pádlují. [8] Zobrazení kánoe z terakoty Nok může naznačovat, že lidé z Nok používali kánoe k přepravě nákladu podél přítoků (např. řeky Gurara) řeky Niger a vyměňovali je v regionální obchodní síti. [8] Zobrazení postavy s mušlí na hlavě z terakoty Nok může naznačovat, že rozsah těchto říčních obchodních cest se mohl rozšířit až k pobřeží Atlantiku. [8] V námořní historii Afriky je starší kánoe Dufuna, která byla postavena přibližně před 8000 lety v severní oblasti Nigérie; jako druhá nejstarší forma vodního plavidla známá v subsaharské Africe bylo zobrazení kánoe z terakoty Nok vytvořeno v centrální oblasti Nigérie v prvním tisíciletí př. n. l. [8] Pozdější umělecké tradice západní Afriky – Bura z Nigeru (3. století n. l. – 10. století n. l.), Koma z Ghany (7. století n. l. – 15. století n. l.), Igbo-Ukwu z Nigérie (9. století n. l. – 10. století n. l. ), Jenne-Jeno z Mali (11. století n. l. – 12. století n. l.) a Ile Ife z Nigérie (11. století n. l. – 15. století n. l.) – mohly být utvářeny dřívější západoafrickou tradicí hliněné terakoty kultury Nok. [9] Osady Nok se často nacházejí na vrcholcích hor. [10] Metalurgie železa se mohla v kultuře Nok vyvinout nezávisle mezi lety 750 př. n. l. a 550 př. n. l. [3] [11] [12] [13]
Království Kuš Úvod Království Kuš, známé také jako Kušitská říše nebo jednoduše Kuš, bylo starověké království v Núbii, soustředěné podél údolí Nilu v dnešním severním Súdánu a jižním Egyptě. Oblast Núbie byla ranou kolébkou civilizace a zrodila několik složitých společností, které se zabývaly obchodem a průmyslem. Vzestup Kermy Městský stát Kerma se stal dominantní politickou silou mezi lety 2450 a 1450 př. n. l. a ovládal údolí Nilu mezi prvním a čtvrtým kataraktem, oblast stejně velkou jako Egypt. Egypťané byli první, kdo označil Kermu jako "Kuš" a během následujících několika století se tyto dvě civilizace zabývaly přerušovaným bojem, obchodem a kulturní výměnou. Kušitská říše Většina Núbie se dostala pod egyptskou nadvládu během období Nové říše (1550–1070 př. n. l.). Po rozpadu Egypta uprostřed kolapsu pozdní doby bronzové obnovili Kušité království v Napata (nyní moderní Karima, Súdán). Ačkoli Kuš vyvinul mnoho kulturních příbuzností s Egyptem, jako je uctívání Amona, a královské rodiny obou království se občas vzájemně vdávaly, kušitská kultura, jazyk a etnicita byly odlišné; Egyptské umění odlišovalo lid Kuše podle jejich oděvu, vzhledu a dokonce i způsobu přepravy. V 8. století př. n. l. se král Kashta ("Kušita") stal mírumilovným králem Horního Egypta, zatímco jeho dcera Amenirdis byla jmenována Božskou ctitelkou Amona v Thébách. Jeho nástupce Piye napadl Dolní Egypt a založil Kušity ovládanou Dvacátou pátou dynastii. Piyeova dcera, Shepenupet II, byla také jmenována Božskou ctitelkou Amona. Panovníci Kuše vládli Egyptu více než století až do asyrského dobytí a nakonec byli vyhnáni asyrskými králi Esarhaddonem a Ashurbanipalem v polovině sedmého století př. n. l. Po asyrském dobytí Po přerušení vazeb s Egyptem bylo kušitské imperiální hlavní město umístěno v Meroë, během této doby bylo Řeky známé jako Aithiopia. Od třetího století př. n. l. do třetího století n. l. byla severní Núbie napadena a anektována Egyptem. Toto území, ovládané Makedonci a Římany po dalších 600 let, bylo ve starověkém řecko-římském světě známé jako Dodekaschoinos. Později bylo znovu převzato pod kontrolu čtvrtým kušitským králem, Yesebokheamanim. Království Kuš přetrvalo jako významná regionální mocnost až do čtvrtého století n. l., kdy oslabilo a rozpadlo se z vnitřní vzpoury uprostřed zhoršujících se klimatických podmínek. Protože Noba a Blemmyes byli ve válce s Kušity, Aksumité toho využili, dobyli Meroë a vyplenili jeho zlato, což znamenalo konec království a jeho rozpad na tři politiky Nobatia, Makuria a Alodia, i když přítomnost Aksumitů v Meroë byla pravděpodobně krátkodobá. Krátce po této události by Království Alodia získalo kontrolu nad jižním územím bývalé Meroitické říše včetně částí Eritreje. Dlouho zastíněná svým prominentnějším egyptským sousedem, archeologické objevy od konce 20. století odhalily, že Kuš byla sama o sobě vyspělou civilizací. Kušité měli svůj vlastní jedinečný jazyk a písmo; udržovali složitou ekonomiku založenou na obchodu a průmyslu; ovládali lukostřelbu; a vytvořili komplexní, městskou společnost s jedinečně vysokou úrovní ženské účasti.
Akan zlaté váhy (místně známé jako mrammou) jsou váhy vyrobené z mosazi, které Akanové v západní Africe používají jako měřicí systém, zejména pro vážení zlata a zajištění spravedlivých obchodních podmínek. Pokud muž vlastnil kompletní sadu vah, jeho postavení se výrazně zvýšilo. Kompletní malé sady vah se darovaly novomanželům, aby bylo zajištěno, že budou moci důstojně a úspěšně vstoupit do obchodu. Kromě svého praktického využití jsou váhy také miniaturními reprezentacemi předmětů západoafrické kultury, jako jsou adinkra symboly, rostliny, zvířata a lidé.
Druhy Akan zlatých vah
Existuje mnoho různých typů Akan zlatých vah, z nichž každý má svůj jedinečný tvar a význam. Mezi nejběžnější typy patří:
Geometrické váhy: Tyto váhy mají jednoduché geometrické tvary, jako jsou kruhy, čtverce a trojúhelníky.
Figurální váhy: Tyto váhy mají tvar lidí, zvířat nebo jiných předmětů.
Adinkra váhy: Tyto váhy mají tvar adinkra symbolů, což jsou tradiční africké symboly, které představují různé koncepty a hodnoty.
Význam Akan zlatých vah
Akan zlaté váhy jsou více než jen měřicí nástroje. Jsou také symbolem bohatství, postavení a kultury. Pro Akany mají váhy velký kulturní význam a často se používají při tradičních obřadech a slavnostech.
Výroba Akan zlatých vah
Akan zlaté váhy se vyrábějí ručně pomocí tradičních technik. Zlato se nejprve roztaví a poté se odlévá do forem. Po vychladnutí se váhy vyleští a často se na ně vyryjí složité vzory.
Sbírání Akan zlatých vah
Akan zlaté váhy jsou oblíbenými sběratelskými předměty a jejich hodnota může být značná. Nejhodnotnější váhy jsou ty, které jsou staré, vzácné a v dobrém stavu.
Závěr
Akan zlaté váhy jsou krásné a jedinečné předměty, které mají velký kulturní význam. Jsou důležitou součástí Akan kultury a jsou vysoce ceněny sběrateli po celém světě.
Monolit Monolit je geologický útvar, který tvoří jediný masivní kámen nebo skála, jako jsou některé hory. Eroze obvykle odkrývá geologické formace, které jsou často vyrobeny z velmi tvrdé a pevné vyvřelé nebo metamorfované horniny. Některé monolity jsou sopečné zátky, ztuhlá láva, která vyplňuje otvor vyhaslé sopky. V architektuře se tento termín značně překrývá s megalitem, který se obvykle používá pro pravěk a může být použit v kontextech skalní architektury, která zůstává připevněna k pevné skále, jako je například monolitický kostel, nebo pro výjimečně velké kameny, jako jsou obelisky, sochy, monolitické sloupy nebo velké architrávy, které mohly být přesunuty značnou vzdálenost po kamenolomu. Může být také použit pro velké ledovcové balvany pohybované přírodními silami. Toto slovo pochází z latinského monolithus, z řeckého slova μονόλιθος (monólithos), z μόνος (mónos), což znamená „jeden“ nebo „jediný“ a λίθος (líthos), což znamená „kámen“.
Lid Mambila
Počet: 129 000 (1993)
Regiony s významnými populacemi:
Planina Mambila, Nigérie: 99 000
Kamerun: 30 000
Jazyky:
Mambila
Francouzština
Angličtina
Fulfulde
Náboženství:
Tradiční africká náboženství
Islám
Křesťanství
Lid Mambila žije na planině Mambila (v oblasti místní samosprávy "Sardauna" ve státě Taraba v Nigérii). Malá část migrantů Mambila opustila planinu Mambila a odešla na Ndomskou planinu (také známou jako severní Tikarská planina) na kamerunské straně mezinárodní hranice, stejně jako do několika malých vesnic, jako je New Namba na planině Gashaka na severu a oblast Jiini-Nyalang-Langa poblíž Kwanja. Dnes je preferované etnonymum psáno jako Mambila v Kamerunu a Mambilla v Nigérii. Používá se také slovo "Norr" (slovo pro osobu v nigerijských dialektech Mambila) (Bami-Yuno, 2013 ms).
Nok kultura Nok kultura je označení pro kulturu, jejíž hmotné pozůstatky byly poprvé objeveny v roce 1928 v terakotových sochách v hamské vesnici Nok v jižním státě Kaduna v Nigérii. [1] [2] Lidé z kultury Nok a lidé z kultury Gajiganna mohli migrovat ze střední Sahary spolu s perlovým prosem a keramikou, rozdělili se před příchodem do severní oblasti Nigérie a usadili se v příslušných lokalitách v oblasti Gajiganna a Nok. [3] Lidé z kultury Nok mohli také migrovat ze západoafrického Sahelu do oblasti Nok. [4] Kultura Nok mohla vzniknout v roce 1500 př. n. l. a přetrvávala až do roku 1 př. n. l. [3] Lidé z kultury Nok mohli vyvinout terakotové sochy prostřednictvím rozsáhlé ekonomické produkce [5] jako součást komplexní pohřební kultury, [6] která mohla zahrnovat praktiky jako hostiny. [3] Nejstarší terakotové sochy Nok se mohly vyvinout v roce 900 př. n. l. [3] Některé terakotové sochy Nok zobrazují postavy, které používají praky a luky a šípy, což může naznačovat, že se lidé z kultury Nok věnovali lovu nebo chytání nedomestikovaných zvířat. [7] Socha Nok zobrazuje dvě osoby spolu s jejich zbožím ve vydlabané kánoi. [7] Obě antropomorfní postavy ve člunu pádlují. [8] Terakotové vyobrazení vydlabané kánoe z kultury Nok může naznačovat, že lidé z kultury Nok používali vydlabané kánoe k přepravě nákladu podél přítoků (např. řeky Gurara) řeky Niger a vyměňovali je v regionální obchodní síti. [8] Terakotové vyobrazení postavy s mušlí na hlavě z kultury Nok může naznačovat, že rozsah těchto říčních obchodních cest se mohl rozšířit až k pobřeží Atlantiku. [8] V námořní historii Afriky existuje dřívější kánoe Dufuna, která byla postavena přibližně před 8000 lety v severní oblasti Nigérie; jako druhá nejstarší známá forma vodního plavidla v subsaharské Africe bylo terakotové vyobrazení vydlabané kánoe z kultury Nok vytvořeno v centrální oblasti Nigérie během prvního tisíciletí př. n. l. [8] Pozdější umělecké tradice západní Afriky – Bura v Nigeru (3. století n. l. – 10. století n. l.), Koma v Ghaně (7. století n. l. – 15. století n. l.), Igbo-Ukwu v Nigérii (9. století n. l. – 10. století n. l.), Jenne-Jeno v Mali (11. století n. l. – 12. století n. l.) a Ile Ife v Nigérii (11. století n. l. – 15. století n. l.) – mohly být ovlivněny dřívější západoafrickou tradicí hliněných terakotových výrobků kultury Nok. [9] Sídelní místa kultury Nok se často nacházejí na vrcholcích hor. [10] Hutnictví železa se mohlo v kultuře Nok vyvinout nezávisle v období mezi 750 př. n. l. a 550 př. n. l. [3] [11] [12] [13]