Media, Entertainment & Arts Alliance (MEAA)
Založení: 1992
Sídlo: Redfern, Nový Jižní Wales
Působnost: Austrálie
Členové: 15 800 (k 31. prosinci 2022)
Klíčové osoby: Erin Madeleyová, generální ředitelka
Členství: ACTU (Australská rada odborů), FIA (Mezinárodní federace hudebníků), NSW Labor (Strana práce v Novém Jižním Walesu), SA Labor (Strana práce v Jižní Austrálii)
Webové stránky: www.meaa.org
Media, Entertainment & Arts Alliance (MEAA), někdy také označovaná jako Alliance, je australský odborový svaz a profesní organizace, která pokrývá odvětví médií, zábavy, sportu a umění.
Její sekce hudebníků se skládá z SOMA (Symphony Orchestra Musician Association), TOMA (Theatre Orchestra Musicians Association) a od prosince 2018 z nového odborového svazu pro hudebníky Musicians Australia (MA).
Historie
MEAA byla založena v roce 1992 sloučením řady odborových svazů a profesních organizací v oblasti médií, zábavy a umění. Mezi tyto organizace patřily:
Australian Journalists Association (Australská asociace novinářů)
Australian Screen Directors Association (Australská asociace filmových režisérů)
Equity (divadelní odborový svaz)
Federation of Australian Commercial Television Stations (Federace australských komerčních televizních stanic)
Media Guild of Australia (Australský mediální cech)
Musicians' Union of Australia (Australský hudební svaz)
Cíle
Hlavními cíli MEAA jsou:
Zastupovat zájmy svých členů v pracovních záležitostech
Poskytovat svým členům služby a podporu
Propagovat a chránit odvětví médií, zábavy a umění
Členství
MEAA má přes 15 800 členů, kteří pracují v široké škále odvětví, včetně:
Televize
Rádio
Tisk
Film
Hudba
Divadlo
Tanec
Vizuální umění
Sport
Struktura
MEAA je řízena národní výkonnou radou, která je volena na tříleté období. Národní výkonná rada se skládá z:
Prezidenta
Pokladníka
12 členů volených členy MEAA
3 členů jmenovaných přidruženými organizacemi
MEAA má také řadu sekcí a poboček, které zastupují konkrétní odvětví nebo oblasti.
Služby
MEAA poskytuje svým členům širokou škálu služeb, včetně:
Právní poradenství
Podpora při vyjednávání kolektivních smluv
Vzdělávání a profesní rozvoj
Pojištění a důchodové služby
Poradenství v oblasti duševního zdraví
Vztahy s jinými organizacemi
MEAA je členem ACTU (Australská rada odborů), FIA (Mezinárodní federace hudebníků) a dalších odborových svazů a profesních organizací.
MEAA také udržuje vztahy s vládními agenturami a průmyslovými orgány.
Výřečnost
Výřečnost je studium formální řeči ve výslovnosti, gramatice, stylu a tónu, stejně jako myšlenka a praxe účinné řeči a jejích forem. Vyplývá z myšlenky, že zatímco komunikace je symbolická, zvuky jsou konečné a přesvědčivé.
Výřečnost se objevila v Anglii v 18. a 19. století a ve Spojených státech v 19. století. Přínosy výřečnosti pro muže a ženy byly různé; celkovým konceptem bylo naučit oba, jak se stát lepšími, přesvědčivějšími řečníky, standardizovat chyby v mluvené a psané angličtině a diskutovat o začátcích formulace argumentu.
Historie
Počátky výřečnosti lze vysledovat až do starověkého Řecka, kde řečníci, jako například Démosthenes, rozvíjeli techniky, jak efektivně přednášet projevy. V 18. století se výřečnost stala populární v Anglii, kde se jí vyučovalo na školách a univerzitách. V 19. století se výřečnost rozšířila do Spojených států, kde se stala součástí vzdělávacího systému.
Význam
Výřečnost je důležitá, protože pomáhá lidem efektivně komunikovat. Učí lidi, jak mluvit jasně a přesvědčivě, a také jak používat svůj hlas a tělo k vyjádření svých myšlenek a emocí. Výřečnost může být užitečná v mnoha různých situacích, například při veřejném vystupování, obchodních jednáních a mezilidských vztazích.
Techniky
Existuje mnoho různých technik, které se používají k výuce výřečnosti. Některé z nejběžnějších technik zahrnují:
Dechová cvičení: Dechová cvičení pomáhají řečníkům kontrolovat svůj dech a promítat svůj hlas.
Cvičení artikulace: Cvičení artikulace pomáhají řečníkům jasně vyslovovat slova.
Cvičení intonace: Cvičení intonace pomáhají řečníkům používat svůj hlas k vyjádření emocí a zdůraznění určitých slov nebo frází.
Cvičení neverbální komunikace: Cvičení neverbální komunikace pomáhají řečníkům používat svůj tělo k vyjádření svých myšlenek a emocí.
Závěr
Výřečnost je důležitá dovednost, která může pomoci lidem efektivně komunikovat. Existuje mnoho různých technik, které se používají k výuce výřečnosti, a tyto techniky mohou být užitečné v mnoha různých situacích.
Ikoničnost je v kognitivní lingvistice a sémiotice chápaná jako podobnost nebo analogie mezi formou znaku (lingvistického či jiného) a jeho významem, na rozdíl od arbitrárnosti (která je typicky předpokládána ve strukturalistických, formalistických a generativistických přístupech k lingvistice). Princip ikoničnosti je sdílen také přístupem lingvistické typologie. Ikoničnost je tedy vlastnost znaku, kdy jeho forma nějakým způsobem odráží jeho význam. Například slovo „malý“ je často vyslovováno s menší hlasitostí než slovo „velký“. Podobně je slovo „vysoký“ často vyslovováno s vyšším tónem než slovo „nízký“. Ikoničnost může být také pozorována v gramatice. Například ve většině jazyků jsou slova, která označují předměty, skloňována v jednotném čísle, zatímco slova, která označují množinu, jsou skloňována v množném čísle. Podobně jsou slovesa, která označují přítomný čas, obvykle časována v přítomném čase, zatímco slovesa, která označují minulý čas, jsou obvykle časována v minulém čase. Ikoničnost je důležitým principem v lingvistice, protože pomáhá vysvětlit, proč jsou některé jazykové struktury častější než jiné. Například princip kvantity vysvětluje, proč jsou složitější koncepty obvykle vyjadřovány složitějšími jazykovými strukturami. Princip proximity vysvětluje, proč jsou koncepty, které jsou si blízké v prostoru nebo čase, obvykle vyjadřovány jazykovými strukturami, které jsou si blízké. A princip sekvenčního pořadí vysvětluje, proč je sekvenční pořadí událostí popsaných v řeči obvykle zrcadleno v řečovém řetězci. Ikoničnost je také důležitým principem v sémiotice, protože pomáhá vysvětlit, proč jsou některé znaky účinnější než jiné. Například ikonický znak je často účinnější než arbitrární znak, protože je pro příjemce snadnější porozumět. Ikoničnost je fascinující a složitý fenomén, který hraje důležitou roli v lingvistice a sémiotice. Je to oblast, která byla v posledních letech předmětem značného výzkumu a stále existuje mnoho toho, co se o ní dozvídáme.
Semiotická teorie Charlese Sanderse Peirce Charles Sanders Peirce, americký filozof, logik a vědec, rozvinul v 60. letech 19. století semiotiku, kterou nazýval také semeiotikou, tedy filozofické studium znaků. Během 20. století byl termín "semiotika" přijat k pokrytí všech tendencí výzkumu znaků, včetně sémiologie Ferdinanda de Saussura, která začala v lingvistice jako zcela samostatná tradice. Peirce přijal termín semióza (nebo semeióza) a definoval jej jako "činnost nebo vliv, který je nebo zahrnuje spolupráci tří subjektů, jako je znak, jeho objekt a jeho interpretant, přičemž tento trirelační vliv není nijak rozložitelný na akce mezi páry". Tento specifický typ triadické relace je základem Peirceova chápání "logiky jako formální semiotiky". "Logikou" měl na mysli filozofickou logiku. Nakonec rozdělil (filozofickou) logiku nebo formální semiotiku na (1) spekulativní gramatiku nebo stechiologii o prvcích semiotiky (znak, objekt, interpretant), jak mohou znaky označovat a v souvislosti s tím, jaké druhy znaků, objektů a interpretantů existují, jak se znaky kombinují a jak některé znaky ztělesňují nebo zahrnují jiné; (2) logický kritik nebo logiku jako takovou o způsobech inference; a (3) spekulativní rétoriku nebo metodologii, filozofickou teorii zkoumání, včetně jeho formy pragmatismu. Jeho spekulativní gramatika nebo stechiologie je předmětem tohoto článku. Peirce chápe a diskutuje o věcech, jako jsou reprezentace, interpretace a tvrzení, široce a z hlediska filozofické logiky, nikoli z hlediska psychologie, lingvistiky nebo společenských věd. Umísťuje filozofii na úroveň obecnosti mezi matematiku a speciální vědy o přírodě a mysli, takže čerpá principy z matematiky a dodává principy speciálním vědám. Na jedné straně se jeho semiotická teorie neobejde bez zvláštních zkušeností nebo zvláštních experimentů, aby vyřešila své otázky. Na druhé straně neustále čerpá z příkladů z běžné zkušenosti a jeho semiotika není obsažena v matematickém nebo deduktivním systému a neprobíhá především vyvozováním nezbytných závěrů o čistě hypotetických objektech nebo případech. Jako filozofická logika se týká vyvozování závěrů deduktivních, induktivních nebo hypoteticky vysvětlujících. Peirceova semiotika ve svých klasifikacích, kritické analýze druhů inference a teorii zkoumání je filozofická logika studovaná z hlediska znaků a jejich triadických vztahů jako pozitivních jevů obecně.
Prométheus poutaný Prométheus poutaný je starověká řecká tragédie, která je tradičně připisována Aischylovi a předpokládá se, že byla napsána někdy mezi lety 479 př. n. l. a 424 př. n. l. Tragédie vychází z mýtu o Prométheovi, Titánovi, který vzdoruje Diovi a chrání a dává lidstvu oheň, za což je podroben Diovu hněvu a potrestán. C. J. Herington tvrdí, že Aischylos rozhodně nezamýšlel Prométhea poutaného jako "samostatnou dramatickou jednotu" a naznačuje, že "většina moderních badatelů tohoto tématu by pravděpodobně souhlasila", že po Prométheovi poutaném následovalo dílo s názvem Prométheus lyomenos (Prométheus osvobozený). Herington dodává, že "některé velmi nepatrné důkazy" naznačují, že po Prométheovi osvobozeném "mohla následovat třetí hra", Prométheus pyrforos (Prométheus nositel ohně); poslední dvě z nich se dochovaly pouze ve zlomcích. Někteří učenci navrhli, že všechny tyto fragmenty pocházejí z Prométhea osvobozeného a že existovaly pouze dvě Prométheovy hry, nikoli tři. Protože poslední dvě dramata trilogie se ztratily, není znám záměr autora pro dílo jako celek. Přisuzování Aischylovi nebylo od starověku až do relativně nedávné doby nikdy zpochybněno. V 70. letech 20. století se R. P. Winnington-Ingram i Denys Page stali skeptičtí ohledně jeho autenticity, ale většina učenců stále potvrzovala tradiční přisuzování autorství. Nezávisle na sobě v roce 1977 Oliver Taplin i Mark Griffith přednesli přesvědčivé argumenty na základě jazykových, technických a scénických důvodů, aby zpochybnili jeho autenticitu, což podpořil M. L. West. Dosud nebyla v této věci dosažena shoda, i když nedávná počítačová stylometrická analýza přenesla důkazní břemeno na ty, kteří podporují tradiční tvrzení.
Eleutherai
Poloha
Eleutherai (starořecky: Ἐλευθεραί) je město v severní části Attiky, hraničící s územím Boiótie.
Historie
Jedna z nejlépe dochovaných pevností starověkého Řecka stojí nyní na místě hradu starověkých Eleutherai, datovaného mezi léta 370 a 360 př. n. l., s hradbami z velmi jemného zdiva o průměrné tloušťce 2,6 m. Okruh hradeb o délce 860 m obsahoval věže, z nichž 6 stále stojí podél severního okraje místa, zachovaných do výšky 4 až 6 m. Základy dalších věží jsou přítomny. Přestože není tak dobře zachována, je jasná linie zbytku obvodového opevnění, stejně jako umístění jedné velké, dvojité brány (západní) a jedné malé (jihovýchodní) brány. Na severní straně jsou dva malé výpady. Opevněná oblast je nepravidelná a má rozlohu cca 113 x 290 m.
Popis
Hradby starověké pevnosti Eleutherai, viděné zevnitř hradu
Délka: 113 m
Šířka: 290 m
Plocha: 3,3 ha
Stav
Zřícenina
Vlastnictví
Veřejné
Správa
3. eforát prehistorických a klasických starožitností
Veřejný přístup
Ano
Webová stránka
Helénské ministerstvo kultury a cestovního ruchu
Další informace
Eleutherai není totožné s EleutherAI. Tento článek pojednává o městě v Attice.
Pro město ve starověké Lýkii viz Eleutherai (Lýkie).
Pro ostrov na Bahamách viz Eleuthera.
Maurice Pate (narozený 1949) je americký profesor, herec a divadelní ředitel.
Působí jako profesor klasické filologie a divadla na University of California, Santa Cruz. Kromě toho pracuje jako herec a divadelní ředitel. Vydal řadu publikací o klasickém divadle.
Rehm je uměeckým ředitelem společnosti Santa Cruz Shakespeare (SCS), profesionálního divadelního souboru, který každé léto uvádí divadelní festival zaměřený na dílo významného dramatika. Letní festival SCS v roce 2016 s názvem „Takes a Stand“ se zaměřil na boj za práva dělníků.
Jako politický aktivista se Rehm angažuje v hnutích solidarity se Střední Amerikou a Kubou, podporoval východotimorský odpor proti indonéské invazi a okupaci, trvající boj za palestinská práva a boj proti americkému imperialismu. V roce 2014 získal cenu D'Arcy W. Roe Award za vynikající služby vysokoškolskému vzdělávání.
Akademická kariéra
Rehm získal doktorát z klasické filologie na Yaleově univerzitě. Před nástupem na University of California, Santa Cruz působil na Brown University a Stanford University.
Jeho výzkum se zaměřuje na řecké divadlo, zejména na dílo Aischyla a Sofokla. Publikoval řadu knih a článků o těchto autorech a jejich dílech.
Herecká a divadelní kariéra
Rehm je uznávaným hercem a divadelním ředitelem. Hrál v řadě divadelních produkcí, včetně inscenací her Williama Shakespeara, Sofokla a Euripida.
Režíroval také řadu divadelních inscenací, včetně inscenací her Williama Shakespeara, Antona Pavloviče Čechova a Tennessee Williamse.
Politický aktivismus
Rehm je aktivním politickým aktivistou. Podporuje řadu sociálně-politických příčin, včetně lidských práv, sociální a ekonomické sprawedlnosti a ochrany životního prostředí.
Byl členem správní rady organizace American Civil Liberties Union (ACLU) a aktivně se podílel na kampaních za jaderné odzbrojení a ukončení války v Iráku.
Ocenění
Rehm získal řadu cen a vyznamenání za svou akademickou práci, herecké a divadelní výstupy a politický aktivismus.
Mezi jeho nejvýznamější vyznamenání patří:
W. D'Arcy Roe Award za vynikající služby vysokoškolskému vzdělávání (2014)
Guggenheim Fellowship (1998)
MacArthur Fellowship (1993)
Tony Award za nejlepší mužský herecký výkon ve hře (1985)
Rhéssos (řecky: Ῥῆσος, Rhēsos) je aténská tragédie, která patří k dochovaným hrám Euripida. Její autorství je zpochybňováno již od starověku a tato otázka zaměstnává moderní vědu od 17. století, kdy byla autenticita hry zpochybněna nejprve Josephem Scaligerem a následně dalšími, částečně z estetických důvodů a částečně kvůli zvláštnostem ve slovní zásobě, stylu a technice hry. Konvenční připsání Euripidovi zůstává kontroverzní.
Rhéssos se odehrává během trojské války, v noci, kdy se Odysseus a Diomédés tajně vkradli do trojského tábora. Stejná událost je vyprávěna v 10. knize Homérovy epické básně Ilias.
Postavy
Odysseus
Diomédés
Hektór
Aeneas
Paris
Dolón
Athéna
Posel
Pastýř
Múza
Rhéssos
Děj
Hra začíná tím, že trojské stráže zahlédnou světla v dálce. Pošlou Dolóna, aby zjistil, co se děje. Dolón se setkává s Odysseem a Diomédem, kteří ho podplatí, aby jim řekl o trojských obranných plánech. Odysseus a Diomédés pak zabijí Dolóna a vplíží se do trojského tábora.
V táboře se setkají s pastýřem, který jim řekne, že trojský princ Rhéssos právě přijel se svými thráckými vojáky. Odysseus a Diomédés se rozhodnou zabít Rhéssa a ukrást jeho koně.
Odysseus a Diomédés se schovají a čekají na Rhéssa. Když Rhéssos dorazí, Odysseus ho zabije. Diomédés pak ukradne jeho koně.
Hra končí tím, že Athéna se objeví a pochválí Odyssea a Dioméda za jejich činy.
Autorství
Autorství Rhéssa je zpochybňováno již od starověku. Aristofanes z Byzance připisoval hru Euphorionovi, zatímco Aristarchos z Alexandrie ji považoval za dílo Ionika z Chios. V moderní době byla hra zpochybňována od 17. století, kdy Joseph Scaliger tvrdil, že není Euripidova. Od té doby se většina vědců shoduje na tom, že hra není Euripidova, ale autorství zůstává nejisté.
Styl a technika
Rhéssos je napsán ve stylu Euripida, ale existují určité zvláštnosti ve slovní zásobě, stylu a technice hry, které vedly některé vědce k pochybnostem o jejím autorství. Například hra obsahuje několik vzácných slov a frází, které se v jiných Euripidových hrách nevyskytují. Hra také používá některé neobvyklé metrické vzory.
Témata
Rhéssos zkoumá témata války, cti a hrdinství. Hra také zdůrazňuje důležitost chytrostí a vynalézavosti v bitvě.
Vliv
Rhéssos měl malý vliv na pozdější literaturu. Hra byla poprvé přeložena do angličtiny v roce 1594 Georgem Chapmanem. Hra byla také adaptována do opery francouzským skladatelem Jean-Baptiste Lullym v roce 1690.
Bojótie Bojótie (řecky Βοιωτία) je jednou z regionálních jednotek Řecka. Je součástí regionu Střední Řecko. Hlavním městem je Livadia a největším městem jsou Théby. Bojótie byla také regionem starověkého Řecka od 6. století před naším letopočtem. Geografie Bojótie se nachází ve středním Řecku a hraničí s regionálními jednotkami Fokida, Fthiotida, Attika, Euboia a Korint. Povrch Bojótie je převážně hornatý, s pohořími Parnas, Helikon a Kithairon. Hlavní řekou v Bojótii je Kefisos. Historie Bojótie byla osídlena již v neolitu. V době bronzové byla oblast součástí mykénské civilizace. Po pádu mykénské civilizace se Bojótie stala nezávislým městským státem. V 5. století před naším letopočtem se Bojótie stala součástí Athénského námořního spolku. V 4. století před naším letopočtem byla Bojótie dobyta Makedonií. V roce 146 před naším letopočtem se Bojótie stala součástí Římské říše. V roce 395 našeho letopočtu se Bojótie stala součástí Byzantské říše. V roce 1204 našeho letopočtu byla Bojótie dobyta křižáky a stala se součástí Latinského císařství. V roce 1261 našeho letopočtu byla Bojótie dobyta zpět Byzantinci. V roce 1456 našeho letopočtu byla Bojótie dobyta Osmanskou říší. V roce 1821 se Bojótie připojila k řecké válce za nezávislost. V roce 1830 se Bojótie stala součástí nezávislého Řecka. Ekonomika Ekonomika Bojótie je založena na zemědělství, průmyslu a cestovním ruchu. Hlavními zemědělskými produkty jsou olivy, víno a obilí. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou potravinářský průmysl, textilní průmysl a chemický průmysl. Hlavními turistickými atrakcemi jsou starověké město Théby, hora Helikon a klášter Osios Loukas. Kultura Bojótie je domovem mnoha historických a kulturních památek. Mezi nejvýznamnější památky patří starověké město Théby, hora Helikon a klášter Osios Loukas. Bojótie je také domovem mnoha muzeí, včetně Archeologického muzea v Thébách a Byzantského muzea v Livadii.
Peisistratos Peisistratos (řecky Πεισίστρατος, asi 600–527 př. n. l.) byl athénský politik, který ve starověkých Athénách vládl jako tyran na konci 50. let 6. století př. n. l., na začátku 50. let 6. století př. n. l. a od roku 546 př. n. l. až do své smrti. Jeho sjednocení Attiky, trojúhelníkového poloostrova v Řecku, na kterém se nacházejí Athény, spolu s ekonomickými a kulturními zlepšeními položilo základy pro pozdější nadřazenost Athén ve starověkém Řecku. [3] [4] Jeho odkaz spočívá především v zavedení Panathénských her, které jsou historicky datovány do roku 566 př. n. l., a následném prvním pokusu o vytvoření definitivní verze Homérových eposů. Peisistratovo prosazování nižší třídy v Athénách je raným příkladem populismu. [5] Během své vlády se nebál postavit aristokracii a značně omezit její výsady, zabavit její půdu a rozdat ji chudým. Peisistratos financoval mnoho náboženských a uměleckých programů [6], aby zlepšil ekonomiku a spravedlivěji rozdělil bohatství mezi athénský lid. Peisistratovci je běžné rodinné nebo klanové jméno pro tři tyrany, kteří vládli v Athénách v letech 546 až 510 př. n. l. a odkazují na Peisistrata a jeho dva syny, Hipparcha a Hippia.