Psychofyziologie (z řeckého ψῡχή, psȳkhē, „dech, život, duše“; φύσις, physis, „příroda, původ“; a -λογία, -logia) je odvětví psychologie, které se zabývá fyziologickými základy psychologických procesů. [1] Zatímco psychofyziologie byla v 60. a 70. letech 20. století obecným širokým polem výzkumu, nyní se stala poměrně specializovanou na základě metod, tématu studií a vědeckých tradic. Metody se liší jako kombinace elektrofyziologických metod (jako je EEG), neurozobrazování (MRI, PET) a neurochemie. Témata se rozdělila do subspecializací, jako je sociální, sportovní, kognitivní, kardiovaskulární, klinická a další odvětví psychofyziologie.
Historie
Kořeny psychofyziologie sahají až do 19. století, kdy vědci jako Wilhelm Wundt a Hermann von Helmholtz začali zkoumat vztah mezi fyziologickými procesy a psychologickými zážitky. V roce 1879 založil Wundt první psychologickou laboratoř na světě na univerzitě v Lipsku, kde prováděl průkopnické výzkumy v oblasti psychofyziky, která zkoumá vztah mezi fyzikálními podněty a psychologickými vjemy.
V první polovině 20. století se psychofyziologie stala samostatným oborem výzkumu. Vědci jako Ivan Pavlov, John B. Watson a B. F. Skinner vyvinuli behavioristické teorie, které zdůrazňovaly roli fyziologických podnětů v utváření chování. V 50. a 60. letech 20. století se psychofyziologie začala více zaměřovat na kognitivní procesy, jako je vnímání, paměť a myšlení.
Metody
Psychofyziologové používají širokou škálu metod ke studiu vztahu mezi fyziologickými procesy a psychologickými zážitky. Mezi běžně používané metody patří:
Elektrofyziologické metody: Tyto metody měří elektrickou aktivitu mozku, srdce a dalších orgánů. Elektroencefalografie (EEG) měří elektrickou aktivitu mozku, zatímco elektrokardiografie (EKG) měří elektrickou aktivitu srdce.
Neurozobrazovací metody: Tyto metody poskytují obrazy struktury a funkce mozku. Magnetická rezonance (MRI) a pozitronová emisní tomografie (PET) jsou dvě běžně používané neurozobrazovací metody.
Neurochemické metody: Tyto metody měří hladiny neurotransmiterů a dalších chemických látek v mozku. Vysokotlaká kapalinová chromatografie (HPLC) a plynová chromatografie-hmotnostní spektrometrie (GC-MS) jsou dvě běžně používané neurochemické metody.
Témata
Psychofyziologie se zabývá širokou škálou témat, včetně:
Sociální psychofyziologie: Tato oblast zkoumá fyziologické základy sociálního chování, jako je empatie, agrese a spolupráce.
Sportovní psychofyziologie: Tato oblast zkoumá fyziologické základy sportovního výkonu, jako je vytrvalost, síla a koordinace.
Kognitivní psychofyziologie: Tato oblast zkoumá fyziologické základy kognitivních procesů, jako je vnímání, paměť a myšlení.
Kardiovaskulární psychofyziologie: Tato oblast zkoumá fyziologické základy kardiovaskulárního systému, jako je srdeční frekvence a krevní tlak.
Klinická psychofyziologie: Tato oblast zkoumá fyziologické základy duševních poruch, jako je úzkost, deprese a schizofrenie.
Aplikace
Psychofyziologie má širokou škálu aplikací, včetně:
Diagnostika a léčba duševních poruch: Psychofyziologické metody lze použít k diagnostice a léčbě duševních poruch, jako je úzkost, deprese a schizofrenie.
Zlepšení sportovního výkonu: Psychofyziologické metody lze použít ke zlepšení sportovního výkonu identifikací fyziologických faktorů, které ovlivňují výkon.
Vývoj nových technologií: Psychofyziologické metody lze použít k vývoji nových technologií, jako jsou rozhraní mozek-počítač, která umožňují lidem ovládat zařízení pomocí svých myšlenek.
Závěr
Psychofyziologie je fascinující a rychle se rozvíjející obor, který se zabývá vztahem mezi fyziologickými procesy a psychologickými zážitky. Psychofyziologové používají širokou škálu metod ke studiu tohoto vztahu a jejich práce má širokou škálu aplikací, včetně diagnostiky a léčby duševních poruch, zlepšování sportovního výkonu a vývoje nových technologií.
Cestovní divadlo je nezávislé cestující divadlo, které je uváděno na různých místech v každém městě. Cestovní divadlo produkuje divadelní společnost, nazývaná produkční subjekt, často sídlící na jednom místě, a prodávána jako představení rezervačním agentem prezentujícím. Prezentující jsou zodpovědní za zajištění místa konání, místního štábu a všech dalších úvah potřebných a specifikovaných v jezdci. Prezentující platí výrobnímu subjektu stanovenou částku peněz a výrobní subjekt poté vyplácí cestujícímu štábu šekem nebo přímým vkladem. Představení může být na jedno představení jeden den nebo na „sezení“ týden nebo déle. Prodloužená angažmá mohou trvat šest týdnů nebo déle.
Interaktivní divadlo je forma nebo dílo představení či divadla, které narušuje „čtvrtou stěnu“, která tradičně odděluje účinkujícího od publika fyzicky i verbálně. V tradičním divadle je představení omezeno na vyhrazenou jevištní oblast a děj hry se odehrává bez účasti členů publika, kteří fungují jako pasivní pozorovatelé. Naopak v interaktivním divadle představení přímo zapojuje členy publika a dělá z nich aktivní účastníky hry. Interaktivní divadlo často jde ruku v ruce s imerzivním divadlem, které přivádí publikum do stejného hracího prostoru jako účinkující. Mohou být požádáni, aby drželi rekvizity, navrhovali herecké nápady (jako v improvizačním divadle), sdíleli skutečné (ne divadelní) prostředí děje (jako v divadle na konkrétním místě a imerzivním divadle) nebo se stali postavami ve hře. Mohou být také požádáni, aby se podíleli na změně průběhu hry tím, že společně hlasují, aby děj nasměrovali novým směrem, jako v případě fóra divadla Augusta Boala. V terapeutickém a vzdělávacím prostředí mohou být dokonce pozváni, aby s účinkujícími diskutovali o příslušných otázkách. Interaktivní divadlo není určeno pouze pro zábavu, ale často se uvádí k ilustraci skutečných politických a morálních debat. Umožňuje publiku ponořit se jako účastníci a stát se hlavním důvodem produkce. Mohou se dokonce stát hlavními postavami show. Interaktivní produkce jsou navrženy tak, aby vytvořily pocit reality, kde místo a prostředí udává tón produkce. Prostor je důležitý faktor: Interaktivní scénografové „chtějí místnosti s charakterem, s osobností, abychom mohli pracovat s [členem publika] jako s hercem.“ [1] Mezi divadelní společnosti a show, které pravidelně využívají publikum interaktivně, patří The Second City, pH, Supernatural Chicago, Dungeonmaster, Mystery on the Lake Productions a Walkabout Theatre.
Dramaturg
Dramaturg je literární poradce nebo editor v divadle, opeře nebo filmové společnosti, který zkoumá, vybírá, adaptuje, edituje a interpretuje scénáře, libreta, texty a tištěné programy (nebo s těmito úkoly pomáhá ostatním), konzultuje s autory a dělá práci v oblasti public relations. Jeho moderní funkce vznikla z inovací Gottholda Ephraima Lessinga, německého dramatika, filozofa a divadelního teoretika z 18. století.
Role dramaturga
Role dramaturga se může lišit v závislosti na typu organizace, ve které pracuje, a na konkrétním projektu, na kterém pracuje. Obecně platí, že dramaturgové:
Čtou a hodnotí scénáře, libreta a texty: Posuzují kvalitu psaní, strukturu příběhu, vývoj postav a celkovou vhodnost pro danou produkci.
Navrhují změny a úpravy: Spolupracují s autory na zlepšení jejich práce a zajišťují, aby byla vhodná pro cílové publikum a uměleckou vizi produkce.
Vyvíjejí interpretační koncepty: Pomáhají režisérovi a hercům pochopit záměr autora a vyvinout konzistentní a poutavou interpretaci díla.
Provádějí výzkum: Zkoumají historický, kulturní a sociální kontext díla, aby poskytli produkčnímu týmu informace a nápady.
Konzultují s autory: Poskytují autorům zpětnou vazbu a podporu a pomáhají jim rozvíjet jejich dílo.
Spolupracují s režisérem a herci: Pomáhají režisérovi a hercům porozumět textu a jeho záměru a poskytují jim zpětnou vazbu na jejich práci.
Dělají public relations práci: Pomáhají propagovat produkci a vzdělávat veřejnost o její umělecké hodnotě a významu.
Kvalifikace dramaturga
Dramaturgové obvykle mají vysokoškolské vzdělání v oboru dramaturgie, literatury, divadla nebo příbuzném oboru. Měli by mít také:
Vynikající znalosti dramatické literatury a divadelní praxe
Schopnost kriticky číst a analyzovat texty
Silné komunikační a mezilidské dovednosti
Schopnost pracovat samostatně i jako součást týmu
Zájem o spolupráci s autory a umělci
Vášeň pro divadlo, operu nebo film
Kariérní vyhlídky
Dramaturgové mohou pracovat v různých typech divadelních, operních a filmových společností. Mohou také pracovat jako nezávislí konzultanti nebo učitelé. Kariérní vyhlídky dramaturgů se mohou lišit v závislosti na jejich vzdělání, zkušenostech a síti kontaktů.
Jevištní šerm (také známý jako bojové umění na jevišti nebo choreografie boje) je speciální technika v divadle, jejímž cílem je vytvořit iluzi fyzického boje, aniž by došlo k poškození účinkujících. Používá se v živých divadelních hrách, operních a baletních inscenacích. S nástupem filmu a televize se tento termín rozšířil a zahrnuje také choreografii filmových bojových scén, na rozdíl od dřívějších živých vystoupení na jevišti. Úzce souvisí s praxí kaskadérů a je běžným studijním oborem pro herce. Herci proslulí svými dovednostmi v jevištním šermu často mají základy v tanci, gymnastice nebo výcviku bojových umění.
Techniky jevištního šermu
Jevištní šerm zahrnuje řadu technik, které umožňují hercům bezpečně a realisticky simulovat boj. Mezi tyto techniky patří:
Zbraně: Herci používají repliky zbraní, které jsou vyrobeny z lehkého materiálu, jako je hliník nebo guma. Tyto zbraně jsou navrženy tak, aby byly bezpečné, ale zároveň vypadaly realisticky.
Choreografie: Bojové scény jsou pečlivě choreografovány, aby zajistily bezpečnost herců a zároveň vytvořily iluzi skutečného boje. Choreografie zahrnuje nácvik pohybů, načasování a umístění.
Bezpečnost: Jevištní šerm klade velký důraz na bezpečnost. Herci musí být řádně vyškoleni a musí používat vhodné ochranné vybavení, jako jsou přilby, chrániče rukou a polstrování.
Realismus: Cílem jevištního šermu je vytvořit iluzi skutečného boje, aniž by došlo k poškození herců. Toho se dosahuje pomocí realistických pohybů, zvukových efektů a osvětlení.
Použití jevištního šermu
Jevištní šerm se používá v různých divadelních inscenacích, včetně:
Historické hry: Historické hry často obsahují bojové scény, které vyžadují použití jevištního šermu.
Akční filmy: Akční filmy často využívají jevištní šerm k vytvoření vzrušujících a realistických bojových scén.
Televizní seriály: Televizní seriály, zejména ty, které se odehrávají v historických obdobích nebo zahrnují akční scény, často používají jevištní šerm.
Opery a balety: Opery a balety někdy obsahují bojové scény, které jsou choreografovány pomocí jevištního šermu.
Výcvik v jevištním šermu
Výcvik v jevištním šermu je k dispozici na různých školách a divadlech. Výcvik obvykle zahrnuje:
Základní techniky: Základy jevištního šermu zahrnují nácvik základních pohybů, načasování a umístění.
Choreografie: Studenti se učí, jak choreografovat bojové scény a jak bezpečně provádět bojové pohyby.
Bezpečnost: Výcvik klade velký důraz na bezpečnost a studenti se učí, jak správně používat ochranné vybavení a jak předcházet zraněním.
Realismus: Studenti se učí, jak vytvářet iluzi skutečného boje pomocí realistických pohybů, zvukových efektů a osvětlení.
Jevištní šerm je náročná, ale obohacující dovednost, která umožňuje hercům bezpečně a realisticky simulovat boj na jevišti. Výcvik v jevištním šermu je k dispozici na různých školách a divadlech a může být cenným nástrojem pro herce, kteří chtějí zlepšit své dovednosti a obohatit své vystoupení.
Imerzivní divadlo se od tradičního divadla odlišuje tím, že ruší jeviště a diváky ponoří přímo do představení. Často se to děje využitím konkrétního místa (site-specific), což divákům umožňuje konverzovat s herci a interagovat s okolím (interaktivní), čímž se prolamuje čtvrtá stěna. (Imerzivní divadlo a interaktivní divadlo nejsou nutně synonyma; imerzivní divadlo nemusí vůbec obsahovat interaktivní prvky a interaktivní divadlo nemusí být imerzivní v základním smyslu.) V divadle "vyberte si své vlastní dobrodružství" má divák možnost podílet se na změně příběhu během představení. Bespoke divadlo, vynalezené společností Fondudes, rozšiřuje účast na předprodukci, takže každá show je přizpůsobena konkrétnímu publiku na úrovni scénáře. Moderní formy imerzivního divadla mají širokou škálu definic, které jsou všechny založeny na stupni a typu zapojení mezi herci a jejich publikem. Mezi kritiky probíhala značná debata ohledně těchto definic interakce, v jejichž jádru jsou pojmy jako vliv publika, účast, společenské konstrukce a role a zapojení, které všechny závisí na stupni zapojení potřebném pro průběh díla. Přestože mnoho kritiků tvrdí, že veškeré umění zahrnuje určitou míru spolupráce mezi jeho tvůrcem a divákem, imerzivní divadlo se liší v tom, že se od diváků očekává, že budou hrát nějakou úroveň aktivní role v tvůrčím procesu díla. Imerzivní divadlo může mít mnoho forem v závislosti na míře zapojení publika, od otevřeného uznání přítomnosti publika až po naprostou svobodu volby publika při určování příběhu. Interaktivita v imerzivním divadle je nejúspěšnější, když existuje vhodná rovnováha mezi tvůrčí svobodou členů publika a narativními strukturami, které jim jsou kladeny.
Equity (britské odborové sdružení) Equity je odborový svaz pro oblast umění a zábavy ve Spojeném království. Sdružuje umělce a technické pracovníky nejen z divadla, ale i z rozhlasu, filmu a televize. Historie Equity bylo založeno v roce 1930 skupinou herců z londýnského West Endu. Postupně se rozrostlo a začalo zastupovat umělce a technické pracovníky z celého Spojeného království. V roce 1967 se Equity sloučilo s Variety Artistes' Federation a dnes zastupuje většinu profesionálů, kteří pracují na jevišti nebo před kamerou. Členství K 31. prosinci 2021 mělo Equity 46 683 členů. Jsou mezi nimi herci, zpěváci, tanečníci, varietní umělci, modely, divadelní režiséři, choreografové, designéři a technický personál. Požadavky na členství Členové Equity musí mít jedinečné umělecké jméno, aby se předešlo záměnám s jinými umělci. Aktivity Equity se věnuje ochraně práv svých členů a zlepšování jejich pracovních podmínek. Sdružení vyjednává s producenty a zaměstnavateli o mzdových podmínkách, pracovních hodinách a dalších aspektech zaměstnání. Equity také poskytuje svým členům poradenství, právní pomoc a další služby. Mezinárodní spolupráce Equity je členem Mezinárodní federace divadelních odborů (FIA) a spolupracuje s odborovými svazy v dalších zemích. Sídlo Sídlo Equity se nachází v Guild House na Upper St Martin's Lane v Londýně.
Divadelní žánry Aristoteles definoval, implikoval nebo odvodil čtyři základní divadelní žánry: tragédii, komedii, melodrama a drama. K vyjádření těchto forem lze použít libovolný počet stylů. Dobrou pracovní definicí "stylu" je to, jak se něco dělá. Divadelní styly jsou ovlivněny dobou a místem, uměleckými a dalšími společenskými strukturami, stejně jako individuálním stylem konkrétního umělce nebo umělců. Vzhledem k tomu, že divadlo je smíšenou uměleckou formou, inscenace může mít nebo nemusí mít stylovou integritu s ohledem na scénář, herectví, režii, výpravu, hudbu a místo konání.
Kanadská asociace pro herecké právo
Kanadská asociace pro herecké právo (CAEA) je sdružení umělců v anglicky mluvící Kanadě, kteří se účastní živých vystoupení před placeným publikem v divadle, opeře a tanci. Vyjednává dohody a pracovní podmínky pro své členy a zastupuje přibližně 6 000 profesionálních umělců, mezi něž patří herci, tanečníci a operní zpěváci, stejně jako divadelní režiséři, choreografové, šermířští režiséři a jevištní manažeři.
Historie
CAEA byla založena v roce 1955 a sídlí v Torontu v Ontariu. Původně byla známá jako Sdružení kanadských herců (AEA), ale v roce 1985 změnila svůj název na současný.
Členství
Členství v CAEA je otevřeno profesionálním umělcům, kteří splňují určitá kritéria, včetně:
Mít profesionální zkušenosti v oblasti divadla, opery nebo tance
Splňovat požadavky na vzdělání nebo odbornou přípravu
Dodržovat etický kodex CAEA
Účel
Účelem CAEA je chránit a prosazovat práva a zájmy svých členů. Toho dosahuje vyjednáváním kolektivních smluv, poskytováním právního poradenství a zastupování, nabízením vzdělávacích a profesních rozvojových příležitostí a prosazováním spravedlivých pracovních podmínek.
Kolektivní smlouvy
CAEA vyjednává kolektivní smlouvy s různými divadly, operními společnostmi a tanečními soubory po celé Kanadě. Tyto smlouvy stanoví minimální mzdy, pracovní podmínky a další výhody pro členy CAEA.
Právní zastupování
CAEA poskytuje svým členům právní poradenství a zastupování v souvislosti s jejich profesními činnostmi. To může zahrnovat pomoc při řešení smluv, řešení pracovních sporů a ochranu jejich duševního vlastnictví.
Vzdělávání a profesní rozvoj
CAEA nabízí svým členům řadu vzdělávacích a profesních rozvojových příležitostí. To zahrnuje workshopy, semináře, kurzy a další programy určené k tomu, aby pomohly umělcům zlepšit jejich dovednosti a kariéru.
Prosazování spravedlivých pracovních podmínek
CAEA se zasazuje o spravedlivé pracovní podmínky pro své členy. To zahrnuje prosazování bezpečného a zdravého pracovního prostředí, spravedlivých mezd a příležitostí pro umělecký růst.
Struktura
CAEA je řízena výkonnou radou, která je volena členy. Rada je zodpovědná za stanovení politik a vedení asociace. CAEA má také řadu výborů, které se zaměřují na konkrétní oblasti, jako je kolektivní vyjednávání, právní záležitosti a vzdělávání.
Financování
CAEA je financována z členských příspěvků, příjmů z kolektivního vyjednávání a dalších zdrojů.
Mezinárodní vztahy
CAEA je členem Mezinárodní federace hereckých svazů (FIA), což je celosvětová organizace, která zastupuje více než 100 000 herců ve více než 60 zemích.
Černé divadlo
Černé divadlo je divadelní styl, který se vyznačuje použitím černé skříňky a iluzí černého světla. Tento druh divadla pochází z Asie a lze jej nalézt na mnoha místech po celém světě. Stalo se specialitou Prahy, kde jej využívá mnoho divadel.
Charakteristickými rysy "černého divadla" jsou černé závěsy, zatemněné jeviště a "černé osvětlení" (UV světlo) v kombinaci s fluorescenčními kostýmy, které vytvářejí složité vizuální iluze. Tato technika "černé skříňky" byla použita Georgesem Mélièsem a divadelním revolucionářem Konstantinem Stanislavským (zejména v jeho inscenaci Kain). Tato technika v kombinaci s expresivním uměním tance, pantomimy a akrobacie dokáže vytvořit pozoruhodné podívané.
Černé divadlo vzniklo v polovině 20. století v Praze. První představení tohoto typu se konalo v roce 1959 v divadle Rokoko. Zakladateli černého divadla byli Jiří Srnec a Jan Švankmajer.
Černé divadlo se rychle stalo populárním a rozšířilo se do dalších zemí. Dnes existují černá divadla po celém světě. Mezi nejznámější patří například Divadlo Alfreda Radoka v Praze, Divadlo Laterna magika v Praze, Divadlo Black Light Theatre v Praze a Divadlo UV v Budapešti.
Černé divadlo je unikátní divadelní styl, který nabízí divákům nezapomenutelný zážitek. Je to forma divadla, která využívá světlo a tmu k vytvoření úžasných vizuálních efektů. Černé divadlo je vhodné pro diváky všech věkových kategorií a je skvělou volbou pro ty, kteří hledají něco nového a jedinečného.
Zde jsou některé zajímavosti o černém divadle:
Černé divadlo se někdy nazývá také "UV divadlo" nebo "fluorescenční divadlo".
Černé divadlo se často používá k vyprávění příběhů nebo k vytvoření abstraktních vizuálních efektů.
Černé divadlo je často kombinováno s dalšími divadelními formami, jako je tanec, pantomimu a akrobacii.
Černé divadlo je oblíbenou turistickou atrakcí v Praze.
Černé divadlo bylo použito v řadě filmů a televizních pořadů.