Ledoborec Tajmyr (1909)
Tajmyr byl parní ledoborec o výtlaku 1200 tun postavený v roce 1909 v Petrohradě pro potřeby ruského carského námořnictva. Byl pojmenován po Tajmyrském poloostrově.
Tajmyr a jeho sesterská loď Vaigáč byly postaveny za účelem důkladného průzkumu neprobádaných oblastí severní mořské cesty. Tento podnik se stal známým jako Hydrografická expedice Severního ledového oceánu.
Historie
Tajmyr byl postaven v Něvské loděnici v Petrohradě. Na vodu byl spuštěn v roce 1909 a do služby vstoupil v roce 1910. Během první světové války sloužil v Baltském moři, kde se účastnil bitev u Gotlandu a Rižského zálivu.
Po válce byl Tajmyr převeden do Arktidy, kde se podílel na průzkumu a mapování severní mořské cesty. V roce 1932 se zúčastnil záchranné operace posádky vzducholodi Italia, která havarovala v Arktidě.
Během druhé světové války sloužil Tajmyr jako pomocná loď v Arktidě. Podporoval konvoje a prováděl průzkumné mise. Po válce se vrátil k průzkumným a mapovacím úkolům.
V roce 1950 byl Tajmyr vyřazen z provozu a následně sešrotován.
Technické údaje
Typ: ledoborec
Výtlak: 1349 tun
Délka: 60 m
Šířka: 11,9 m
Rychlost: 9 uzlů
Pohon: parní stroj o výkonu 1200 koní
Význam
Tajmyr byl významnou lodí v historii ruského námořnictva a průzkumu Arktidy. Byl jednou z prvních lodí, které propluly severní mořskou cestou, a jeho průzkumné práce pomohly k otevření této cesty pro obchod a dopravu. Tajmyr také sehrál důležitou roli v průběhu první a druhé světové války.
Ledoborec Vajgač (rusky: Вайгач) byl ledoborec střední velikosti postavený v roce 1909 v Petrohradu pro ruské carské námořnictvo. Byl pojmenován po ostrově Vajgač v ruské Arktidě. Vajgač a jeho sesterská loď Tajmyr byly postaveny za účelem důkladného průzkumu neprobádaných oblastí Severní mořské cesty. Tento podnik se stal známým jako Hydrografická expedice Severního ledového oceánu. První z řady průzkumů začala na podzim roku 1910, kdy Vajgač a Tajmyr opustily Vladivostok. Vpluli do Čukotského moře s vědci na palubě a zahájili svůj průzkum. Po dobu následujících pěti let tyto ledoborce prováděly měření hloubky a prováděly důležité průzkumy během tání. Před každou zimou, kdy se ledové podmínky staly příliš špatnými, se vrátily do Vladivostoku a čekaly na jaro. V roce 1911 vědci a posádka na palubě Vajgače a Tajmyru provedli první ruské přistání na ostrově Wrangela. V roce 1914 vyplul Vajgač společně s Tajmyrem, jehož kapitánem byl Boris Vilkickij, pod vedením plukovníka I. Sergejeva. Společně se pokusili překonat celou Severní cestu, aby dosáhli Archangelsku. Těžké povětrnostní podmínky a led jim však neumožnily překročit Karské moře a byli nuceni přezimovat v Bukhta Dika, nedaleko ostrovů Firnley. Průjezd tak mohli dokončit až v roce 1915. Mezi největší úspěchy expedice patřilo přesné zmapování Severní mořské cesty a objev Severní země v roce 1913. Tajmyr a Vajgač byly v té době považovány za nejlepší ledoborce na světě.
Mark Ivanovič Ševelev (rusky: Марк Иванович Шевелёв; 24. října [jul. 11. října] 1904 – 6. října 1991) byl sovětský pilot za druhé světové války a jeden ze zakladatelů sovětského polárního letectví. Byl vedoucím leteckého oddělení Aviaarktika Generálního ředitelství Severní mořské cesty, Hrdinou Sovětského svazu a později dosáhl hodnosti generálporučíka. Život a kariéra Mark Ševelev se narodil 24. října 1904 v Petrohradě v Ruském impériu. V roce 1922 vstoupil do Rudé armády a v roce 1925 absolvoval Jejskou leteckou školu. Poté sloužil jako pilot v různých leteckých jednotkách Sovětského svazu. V roce 1934 se stal velitelem letky 211. bombardovacího leteckého pluku. V roce 1937 byl jmenován zástupcem velitele 10. těžké bombardovací letecké brigády. V roce 1938 byl Ševelev pověřen vedením leteckého oddělení Aviaarktika Generálního ředitelství Severní mořské cesty. Toto oddělení bylo odpovědné za zajištění letecké podpory expedicám na Severní pól. Ševelev se účastnil řady polárních expedic, včetně expedice na Severní pól v roce 1937. V roce 1940 byl jmenován velitelem letecké skupiny expedice na Severní pól. Tato expedice provedla první přistání na Severním pólu. Druhá světová válka Během druhé světové války sloužil Ševelev jako velitel 25. letecké divize Dálného doletu. Tato divize se účastnila řady bojových operací, včetně bitvy o Moskvu, bitvy o Stalingrad a bitvy o Kursk. V roce 1944 byl Ševelev jmenován zástupcem velitele 18. letecké armády. V této funkci se účastnil osvobozování Ukrajiny, Polska a Československa. Poválečné období Po válce pokračoval Ševelev ve službě v Sovětském letectvu. V roce 1946 byl jmenován velitelem 15. letecké armády. V roce 1950 byl povýšen do hodnosti generálporučíka. V roce 1954 byl Ševelev jmenován zástupcem velitele Hlavního štábu Sovětského letectva. V této funkci působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1959. Ocenění a vyznamenání Mark Ševelev byl vyznamenán řadou ocenění a vyznamenání, včetně titulu Hrdina Sovětského svazu, Řádu Lenina, Řádu Rudého praporu a Řádu Suvorova. Odkaz Mark Ševelev byl jedním z nejvýznamnějších sovětských pilotů. Byl průkopníkem v oblasti polárního letectví a účastnil se řady důležitých expedic. Byl také zkušeným velitelem, který se vyznamenal během druhé světové války.
SS Čeljuskin (rusky: «Челю́скин», IPA: [tɕɪˈlʲuskʲɪn]) byla sovětská parní loď vyztužená pro plavbu polárním ledem, která v roce 1934 zamrzla v arktických vodách během plavby po Severní mořské cestě z Murmansku do Vladivostoku a potopila se. Na palubě Čeljuskina bylo 111 lidí a všichni kromě jednoho byli zachráněni letecky. Úkolem expedice bylo určit možnost plavby neledoborcem po Severní mořské cestě během jedné navigační sezóny. Byla postavena v Dánsku v roce 1933 společností Burmeister and Wain (B&W, Kodaň) a pojmenována po ruském polárním průzkumníkovi 18. století Semionu Ivanovičovi Čeljuskinovi. Vedoucím expedice byl Otto Julijevič Šmidt a kapitánem lodi byl V. I. Voronin. Na palubě parníku bylo 111 lidí, včetně sovětských kameramanů Marka Trojanovského a Arkadije Šafrana, kteří na film zdokumentovali celou plavbu včetně záchrany. Členové posádky byli známí jako Čeljuskinci, s jednotným tvarem „Čeljuskinec“. Stavba a konstrukce Čeljuskin byl postaven v loděnicích Burmeister and Wain v Kodani v Dánsku. Kýl lodi byl položen 1. srpna 1932 a loď byla spuštěna na vodu 11. března 1933. Loď byla dokončena v roce 1933 a do služby byla uvedena 6. května 1933. Čeljuskin byl velká parní loď s ocelovým trupem a parním strojem o výkonu 2 400 koní. Loď měla délku 310,2 stop (94,5 m), šířku 54,3 stop (16,6 m) a ponor 22,0 stop (6,7 m). Čeljuskin byl vyztužen pro plavbu v polárním ledu a měl zesílený trup a ledolam na přídi. Expedice na Severní mořskou cestu V roce 1933 se Čeljuskin vydal na expedici na Severní mořskou cestu, která vedla z Murmansku do Vladivostoku. Cílem expedice bylo určit možnost plavby neledoborcem po Severní mořské cestě během jedné navigační sezóny. Expedici vedl Otto Julijevič Šmidt, sovětský vědec a polární průzkumník. Kapitánem lodi byl V. I. Voronin. Na palubě Čeljuskina bylo 111 lidí, včetně vědců, námořníků a kameramanů. Čeljuskin opustil Murmansk 16. července 1933. Loď se plavila podél severního pobřeží Sovětského svazu a 2. září 1933 dorazila do průlivu Bering. Čeljuskin se však v průlivu Bering setkal s těžkým ledem a byl nucen se otočit. Čeljuskin se poté pokusil proplout Severní mořskou cestou východním směrem. Loď se však opět setkala s těžkým ledem a 23. září 1933 zamrzla v Čukotském moři. Záchrana posádky Čeljuskin zůstal zamrzlý v Čukotském moři po dobu několika měsíců. Posádka lodi byla nucena opustit loď a tábořit na ledu. Sovětská vláda zahájila rozsáhlou záchrannou operaci a do oblasti bylo vysláno několik letadel. První skupina posádky byla zachráněna 5. dubna 1934. Zbývající členové posádky byli zachráněni do 13. dubna 1934. Celkem bylo zachráněno 110 členů posádky. Jeden člen posádky, kapitán V. I. Voronin, zahynul během záchranné operace. Odkaz Záchrana posádky Čeljuskina byla velkým úspěchem sovětské vlády. Expedice Čeljuskina také prokázala možnost plavby neledoborcem po Severní mořské cestě během jedné navigační sezóny. Na počest expedice Čeljuskina bylo pojmenováno několik míst v Sovětském svazu, včetně poloostrova Čeljuskin na Tajmyrském poloostrově a města Čeljuskin v Krasnojarském kraji.
Sadko (rusky: Садко) byla sovětská ledoborná loď známá svou rolí ve vědeckých expedicích v Arktidě. Byla postavena v roce 1913 jako SS Lintrose pro trajektovou dopravu v Newfoundlandu a v roce 1915 byla prodána vládě Ruského impéria a přejmenována na Sadko. V Rusku byla používána jako nákladní loď v Arktidě, než v roce 1916 klesla ke dnu. V roce 1933 ji sovětská vláda vyzvedla a znovu uvedla do provozu jako arktickou vědeckou a průzkumnou loď. Zúčastnila se dvou obzvláště pozoruhodných expedic: jedné, která se v roce 1935 pokusila dosáhnout Kvitøyi, a druhé, která se v letech 1937–38 pokusila najít mytickou zemi Sannikov Land. Sadko v roce 1941 najela na mělčinu a potopila se podruhé během expedice v Karském moři. Historie Newfoundland SS Lintrose byla postavena v roce 1913 společností Swan, Hunter & Wigham Richardson Ltd. v Low Walker ve Velké Británii. Byla to ocelová parní loď s trojitým expanzním motorem a jedním lodním šroubem. Měla hrubou prostornost 1 616 tun a čistou prostornost 683 tun. Loď byla původně určena pro trajektovou dopravu mezi Port aux Basques a North Sydney. Byla však brzy prodána společnosti Reid Newfoundland Company a používána jako nákladní a osobní loď. Ruské impérium V roce 1915 byla SS Lintrose prodána ruské vládě a přejmenována na Sadko. Byla používána jako nákladní loď v Arktidě a zásobovala vzdálené osady a polární stanice. Dne 20. června 1916 se Sadko potopila v Karském moři po kolizi s ledovcem. Posádka byla zachráněna, ale loď se potopila do hloubky 120 metrů. Sovětský svaz V roce 1933 byla Sadko vyzvednuta sovětskou vládou a odtažena do Murmansku. Byla opravena a přestavěna na arktickou vědeckou a průzkumnou loď. V roce 1935 se Sadko zúčastnila expedice, která se pokusila dosáhnout Kvitøyi, vzdáleného ostrova v Barentsově moři. Expedici vedl Otto Schmidt a jejím cílem bylo provést vědecký výzkum a zřídit meteorologickou stanici. Sadko však nedokázala dosáhnout Kvitøyi kvůli těžkým ledovým podmínkám. V letech 1937–38 se Sadko zúčastnila expedice, která se pokusila najít mytickou zemi Sannikov Land, která se měla nacházet severně od Nové Sibiře. Expedici vedl Ivan Papanin a jejím cílem bylo provést vědecký výzkum a zmapovat oblast. Sadko však nedokázala najít Sannikov Land a expedice musela být ukončena. Během druhé světové války byla Sadko používána jako transportní loď a zásobovala sovětské jednotky v Arktidě. Dne 11. září 1941 najela Sadko na mělčinu v Karském moři a potopila se. Posádka byla zachráněna, ale loď byla ztracena. Odkaz Sadko byla významnou lodí v historii arktického průzkumu. Zúčastnila se řady vědeckých expedic a sehrála důležitou roli při zásobování sovětských jednotek v Arktidě během druhé světové války. Její vrak leží v Karském moři v hloubce 120 metrů.
Jaderný ledoborec Jaderný ledoborec je ledoborec s palubní jadernou elektrárnou, která vyrábí energii pro pohonný systém plavidla. Ačkoli je provoz jaderných ledoborců dražší, poskytují řadu výhod oproti jejich protějškům poháněným naftou, zejména podél Severní mořské cesty, kde je vysoká poptávka po energii spojená s lámáním ledu, omezená infrastruktura pro doplňování paliva podél sibiřského pobřeží a vytrvalost dělá provoz ledoborců poháněných naftou náročným. Od roku 2023 je Rusko jedinou zemí, která staví a provozuje jaderné ledoborce, přičemž od sovětské éry postavila řadu takových plavidel, aby pomohla přepravě podél Severní mořské cesty a ruských arktických základen. Historie První jaderný ledoborec, Lenin, byl postaven v Sovětském svazu v roce 1959. Lenin byl určen k plavbě v arktických vodách a prokázal se jako úspěšný. Sovětský svaz následně postavil dalších devět jaderných ledoborců, z nichž poslední, Rossija, byl dokončen v roce 1985. Konstrukce Jaderné ledoborce jsou obvykle větší než dieselové ledoborce a mají výkonnější motory. Mají také zesílený trup, který jim umožňuje prorážet tlustý led. Jaderné ledoborce jsou vybaveny dvěma nebo více jadernými reaktory, které vyrábějí páru pro pohon turbín. Turbíny pohánějí lodní šrouby, které pohánějí loď dopředu. Výhody Jaderné ledoborce mají oproti dieselovým ledoborcům řadu výhod. Jaderné ledoborce mají neomezený dosah, protože nemusí doplňovat palivo. Jsou také mnohem výkonnější než dieselové ledoborce a mohou prorážet tlustší led. Jaderné ledoborce jsou také spolehlivější než dieselové ledoborce a mohou pracovat v drsnějších podmínkách. Nevýhody Jaderné ledoborce jsou dražší na stavbu a provoz než dieselové ledoborce. Jsou také složitější na údržbu a vyžadují vyškolenou posádku. Jaderné ledoborce navíc představují bezpečnostní riziko, protože nesou jaderný materiál. Budoucnost Jaderné ledoborce budou i nadále hrát důležitou roli v arktické dopravě. Rusko plánuje postavit další jaderné ledoborce v příštích letech. Čína také vyvíjí jaderný ledoborec. Jaderné ledoborce pomohou zpřístupnit arktické vody pro přepravu a těžbu. Závěr Jaderné ledoborce jsou výkonná plavidla, která hrají důležitou roli v arktické dopravě. Jaderné ledoborce mají řadu výhod oproti dieselovým ledoborcům, ale jsou také dražší na stavbu a provoz. Jaderné ledoborce budou i nadále hrát důležitou roli v arktické dopravě v nadcházejících letech.
Ledoborec Krassin
Historie
Ledoborec Svatogor (později přejmenovaný na Krassin) byl dokončen v roce 1917.
Vlastník
Císařské ruské námořnictvo, poté sovětské námořnictvo
Konstruktér
Armstrong Whitworth, Newcastle upon Tyne
Číslo loděnice
904
Spuštění na vodu
3. srpna 1916
Dokončení
Únor 1917
Současný stav
Muzejní loď v Petrohradu
Obecné charakteristiky
Třída: Ledoborec
Trup: 6 048 GRT, 1 687 NRT, 4 220 t DWT
Délka: 99,80 m
Šířka: 21,65 m
Ponor: 7,5 m
Výzbroj (během druhé světové války)
Čtyři 76mm kanóny
Sedm 20mm protiletadlových kanónů
10 kulometů velkého kalibru
Poznámky
První ledoborec Krassin byl postaven pro Císařské ruské námořnictvo jako Svatogor.
Měl dlouhou a významnou kariéru v záchranných operacích a jako průzkumník a objevitel Severní mořské cesty.
Byl kompletně zrekonstruován do provozuschopného stavu a nyní je muzejní lodí v Petrohradu.
Třída Arktika
Třída Arktika je ruská (dříve sovětská) třída jaderných ledoborců. Dříve známá jako Projekt 10520 jaderný ledoborec, byla to do roku 2016, kdy byl spuštěn na vodu první ledoborec Projektu 22220, také pojmenovaný Arktika, největší a nejvýkonnější ledoborec na světě. [3] [4] Lodě třídy Arktika jsou ve vlastnictví federální vlády, ale do roku 2008 je provozovala Murmanská námořní společnost (MSCO), kdy byly převedeny do plně státní korporace Atomflot. Ze deseti civilních jaderných plavidel postavených Ruskem nebo Sovětským svazem bylo šest tohoto typu. Používají se k doprovodu obchodních lodí v Severním ledovém oceánu severně od Sibiře a také k vědeckým a rekreačním expedicím do Arktidy.
Charakteristika
Typ: Ledoborec
Trup: 20-24 000 GT
Výtlak: 23 000–25 168 tun
Délka: 148 m
Šířka: 30 m
Výška: 17,2 m
Ponor: 11 m
Instalovaný výkon: Dva jaderné reaktory OK-900A (2 × 171 MW) Dva parní turbogenerátory (2 × 27,6 MW)
Pohon: Jaderný turboelektrický Tři hřídele (3 × 18 MW)
Rychlost: 20,6 uzlů (38,2 km/h; 23,7 mph) (maximální)
Vytrvalost: 7,5 měsíce
Posádka: 189
Přepravovaná letadla: 1 × vrtulník Mi-2, Mi-8 nebo Ka-27
Letecké vybavení: Vrtulníkové přistávací plocha a hangár pro jeden vrtulník
Historie
Ledoborci třídy Arktika byli navrženi v 60. letech 20. století a stavěny v letech 1971 až 2007 v Baltské loděnici v Petrohradu. První loď třídy, Arktika, byla spuštěna na vodu v roce 1972 a uvedena do provozu v roce 1975. Celkem bylo postaveno šest ledoborců třídy Arktika:
Arktika (1975)
Sibir (1977)
Rossija (1985)
Sovetskij Sojuz (1989)
Jamal (1993)
50 Let Pobedy (2007)
Služba
Ledoborci třídy Arktika se používají k doprovodu obchodních lodí v Severním ledovém oceánu severně od Sibiře. Jsou také využívány pro vědecké a rekreační expedice do Arktidy. V roce 1977 se Arktika stala prvním povrchovým plavidlem, které dosáhlo severního pólu.
Současnost
V současné době jsou v aktivní službě dva ledoborci třídy Arktika: Arktika a 50 Let Pobedy. Zbývající čtyři ledoborci jsou v rezervě nebo byly vyřazeny z provozu.
Náhrada
Ledoborci třídy Arktika jsou postupně nahrazováni novými ledoborci Projektu 22220. První ledoborec tohoto typu, také pojmenovaný Arktika, byl spuštěn na vodu v roce 2016 a uveden do provozu v roce 2021. Ledoborci Projektu 22220 jsou větší a výkonnější než ledoborci třídy Arktika a jsou navrženy tak, aby zvládly náročnější ledové podmínky v Arktidě.
Ledoborec Ledoborec je speciálně konstruovaná loď nebo člun určený k plavbě a pohybu ve vodách pokrytých ledem a k vytváření bezpečných průplavů pro ostatní lodě a čluny. Ačkoli se tento pojem obvykle vztahuje na ledoborné lodě, může se také vztahovat na menší plavidla, jako jsou ledoborné čluny, které se kdysi používaly na kanálech ve Spojeném království. Aby byla loď považována za ledoborec, musí mít tři vlastnosti, které většině běžných lodí chybí: zesílený trup, tvar odklánějící led a sílu proplouvat mořským ledem. [1] Ledoborce vytvářejí průplavy tak, že plují přímo do zamrzlé vody nebo ledového příkrovu. Ohýbací pevnost mořského ledu je dostatečně nízká na to, aby se led obvykle lámal bez znatelné změny v náklonu lodi. V případě velmi silného ledu může ledoborec vyrazit svou příď na led a rozlomit ho pod tíhou lodi. Nahromadění rozbitého ledu před lodí ji může zpomalit mnohem více než samotné lámání ledu, takže ledoborce mají speciálně navržený trup, který odvádí rozbitý led kolem lodi nebo pod ní. Externí komponenty pohonného systému lodi (vrtule, hřídele vrtule atd.) jsou vystaveny většímu riziku poškození než trup lodi, takže schopnost ledoborce vytlačit se na led, rozlomit ho a úspěšně odstranit úlomky z jeho dráhy je nezbytná pro jeho bezpečnost. [2]
Jakov Jakovlevič Gakkel (rusky Яков Яковлевич Гаккель; 18. července 1901, Petrohrad – 30. prosince 1965, Leningrad) byl sovětský a ruský oceánograf, doktor geografických věd (1950), profesor, vedoucí oddělení geografie Arktického a antarktického výzkumného institutu, syn vědce Jakova Modestoviče Gakkela. Jakov Gakkel se zúčastnil řady arktických expedic, včetně expedic na ledoborci Sibirjakov (1932) a parníku Čeljuskin (1934). Jako první vytvořil batymetrickou mapu Arktické pánve. Za svou vědeckou kariéru byl Jakov Gakkel oceněn dvěma řády a několika medailemi. V roce 1966 byl po něm pojmenován jeden ze středooceánských hřbetů. Článek obsahuje informace převzaté z Velké sovětské encyklopedie, 1969–1978, která je částečně ve veřejné doméně.