Mumblecore
Mumblecore je subžánr nezávislého filmu, který se vyznačuje naturalistickým herectvím a (někdy improvizovanými) dialogy, nízkými rozpočty, důrazem na dialogy spíše než na zápletku a zaměřením na osobní vztahy mladých dospělých.
Mezi filmaře spojované s tímto žánrem patří Andrew Bujalski, Lynn Shelton, bratři Duplassovi Mark a Jay, Greta Gerwig, Aaron Katz, Joe Swanberg a Ry Russo-Young. V mnoha případech však tito režiséři tento pojem odmítají. Žánr je převážně americkým fenoménem. Související pojem mumblegore byl použit pro filmy kombinující žánry mumblecore a horor.
Charakteristika
Filmy mumblecore se často vyznačují následujícími charakteristikami:
Naturalistické herectví a dialogy, které jsou často improvizované
Nízké rozpočty
Důraz na dialogy spíše než na zápletku
Zaměření na osobní vztahy mladých dospělých
Realistické prostředí a lokace
Často se používají neznámí herci
Používání ručních kamer a improvizovaného osvětlení
Vlivy
Mumblecore byl ovlivněn řadou zdrojů, včetně:
Nezávislý film
DIY kultura
Dogme 95
Evropské artové kino
Reality televize
Vývoj
Mumblecore se objevil na počátku 21. století jako reakce na velké rozpočtové hollywoodské filmy a vzestup reality televize. Prvními filmy tohoto žánru byly „Funny Ha Ha“ (2002) Andrewa Bujalského a „The Puffy Chair“ (2005) Marka a Jaye Duplassových.
Žánr získal popularitu v polovině 2000. let díky filmům jako „Hannah Takes the Stairs“ (2007) Joe Swanberga a „Nights and Weekends“ (2008) Grete Gerwig.
V posledních letech mumblecore zůstal vlivným žánrem, který inspiroval řadu dalších nezávislých filmařů.
Kritika
Mumblecore byl kritizován za následující:
Nedostatek akce a zápletky
Používání neznámých herců
Nízká produkční hodnota
Sebevědomý a někdy nezajímavý obsah
Odkaz
Mumblecore měl významný vliv na nezávislý film a inspiroval řadu dalších filmařů. Žánr pomohl popularizovat naturalistické herectví a dialogy a také zaměření na osobní vztahy mladých dospělých.
Mumblecore je nadále vlivným žánrem a pravděpodobně bude i nadále inspirovat budoucí filmaře.
Nové extrémní filmy (někdy též označované jako Nová extremní vlna nebo Nová francouzská extremní vlna) představují řadu kontroverzních filmů, které vyvolaly značnou debatu a diskusi na přelomu 21. století. Tyto filmy byly známé tím, že obsahovaly explicitní záběry násilí, zejména sexuálního násilí a znásilnění, a také výslovně sexuální zobrazení. Filmy nelze označit za součást hnutí nebo vlny a samotní filmaři termín „nová extremní vlna“ nikdy nepřijali. Termín „extrémní“ se navíc spíše vztahuje na jednotlivé filmy než na filmaře, přičemž mnoho režisérů natočilo pouze jeden film, který by mohl být považován za extrémní. Termín „nová extrémní vlna“ spíše přijali kritici, vědci a diváci, aby popsali kinematografický trend zobrazování explicitního sexuálního a násilného obsahu, zejména ve Francii, ale obecněji i v celé Evropě od konce 90. let 20. století.
Charakteristiky nové extrémní vlny
Filmy nové extrémní vlny se vyznačují řadou charakteristik, které je odlišují od jiných filmů:
Explicitní zobrazení násilí a sexu: Filmy nové extrémní vlny jsou známé svým grafickým a realistickým zobrazováním násilí, zejména sexuálního násilí a znásilnění. Tyto scény jsou často dlouhé a detailní a mohou být pro diváky velmi znepokojivé.
Explicitní sexuální zobrazení: Filmy nové extrémní vlny také často obsahují explicitní sexuální zobrazení, včetně nahoty, sexu a masturbace. Tyto scény jsou často používány k tomu, aby diváky šokovaly a provokovaly.
Zpochybňování společenských norem: Filmy nové extrémní vlny často zpochybňují společenské normy a hodnoty. Zabývají se tématy jako násilí, sex, drogy a kriminalita a často nabízejí nejednoznačné nebo znepokojivé pohledy na tyto otázky.
Experimentální techniky: Filmy nové extrémní vlny často využívají experimentální filmové techniky, jako jsou ruční kamera, dlouhé záběry a nelineární vyprávění. Tyto techniky jsou používány k vytvoření pocitu realismu a autenticity a k tomu, aby diváky ještě více znepokojily.
Vlivy na novou extrémní vlnu
Filmy nové extrémní vlny byly ovlivněny řadou faktorů, včetně:
Evropské artové kino: Filmy nové extrémní vlny byly ovlivněny evropským artovým kinem, které je známé svým realistickým a provokativním zobrazováním násilí a sexu.
Exploatační filmy: Filmy nové extrémní vlny byly také ovlivněny exploatačními filmy, které jsou známé svým využíváním násilí, sexu a dalších šokujících prvků k přilákání diváků.
Sociální a politické změny: Filmy nové extrémní vlny byly také ovlivněny sociálními a politickými změnami, které probíhaly v Evropě v 90. letech 20. století. Tyto změny zahrnovaly nárůst násilí, sexuální promiskuity a drogové závislosti.
Významní představitelé nové extrémní vlny
Mezi významné představitele nové extrémní vlny patří:
Gaspar Noé: Noé je francouzský režisér, který je známý svými kontroverzními filmy, jako jsou „Nevratný“ a „Láska“.
Catherine Breillat: Breillat je francouzská režisérka, která je známá svými filmy, které zkoumají ženskou sexualitu, jako jsou „Romance X“ a „Anatomie pekla“.
Lars von Trier: Von Trier je dánský režisér, který je známý svými provokativními a kontroverzními filmy, jako jsou „Idioti“ a „Nymfomanka“.
Claire Denis: Denis je francouzská režisérka, která je známá svými filmy, které zkoumají témata jako kolonialismus, rasa a sexualita, jako jsou „Chocolat“ a „35 panáků rumu“.
Bruno Dumont: Dumont je francouzský režisér, který je známý svými filmy, které zkoumají násilí a náboženství, jako jsou „Lidskost“ a „Flandry“.
Philippe Grandrieux: Grandrieux je francouzský režisér, který je známý svými filmy, které zkoumají temné stránky lidské povahy, jako jsou „Sestra“ a „Vnitřnosti“.
Kontroverze a kritika
Filmy nové extrémní vlny byly předmětem značných kontroverzí a kritiky. Kritici těchto filmů tvrdí, že jsou příliš násilné, sexuálně explicitní a šokující. Tvrdí také, že tyto filmy neposkytují žádnou hodnotu a slouží pouze k tomu, aby diváky šokovaly a provokovaly.
Obhájci filmů nové extrémní vlny tvrdí, že tyto filmy jsou důležitými uměleckými díly, které zkoumají důležité otázky o lidské povaze. Tvrdí také, že tyto filmy jsou realistické a že odrážejí násilí a sexualitu, které jsou přítomny v moderní společnosti.
Debata o filmech nové extrémní vlny bude pravděpodobně pokračovat i nadále. Tyto filmy jsou však důležitou součástí filmové historie a pravděpodobně budou i nadále ovlivňovat filmaře a diváky v letech příštích.
Operetní filmy Operetní filmy (německy Operettenfilm) jsou žánrem hudebních filmů, které jsou spojeny především s německy mluvícím filmovým průmyslem. Žánr se začal rozvíjet na konci 20. let 20. století, ale jeho kořeny sahají až do tradice vídeňských operet z 19. století. Přestože některé něm filmy vycházely ze zápletek jevištních operet, tento žánr vznikl především v důsledku přechodu od němých k zvukovým filmům. Prvním celovečerním zvukovým filmem byl Píseň pouště (1929). Tato opereta byla natočena koncem roku 1928 a vydána počátkem roku 1929. Německý film Melodie srdce (1929) natočený studiem UFA je považován za první celovečerní "operetní film" natočený v Evropě. Původně měl být natočen jako němý film, ale díky dramatickému příchodu zvuku byla jeho produkce převedena na zvuk. Kombinace hudby a tance se ukázala jako úspěšný vzorec a následovalo mnoho podobných filmů. Během 30. let 20. století se tento trend rozšířil do Británie, kde bylo natočeno několik operetních filmů (často v koprodukci s německými nebo rakouskými studii), do Francie a do Spojených států. Mnoho německých emigrantů, kteří po nástupu nacistů k moci v roce 1933 hledali práci v zahraničí, našlo uplatnění v tomto žánru. Ve Spojených státech vznikla populární série operetních filmů s Jeanettou MacDonaldovou a Nelsonem Eddym. V Británii byl film Květinový čas (1934) s Richardem Tauberem velkým hitem, který inspiroval řadu napodobenin.
Detektivní filmy Detektivní filmy jsou žánrem filmů, které se točí okolo řešení problému nebo zločinu. Zaměřují se na úsilí detektiva, soukromého vyšetřovatele nebo amatérské špionky při řešení záhadných okolností případu za pomoci stop, vyšetřování a důvtipu. Do roku 2022 byly detektivní filmy obecně považovány za detektivní beletrii. I když se ve filmu objevovaly postavy jako Sherlock Holmes již na počátcích 20. století, objevily se i další podobné postavy jako Boston Blackie a The Lone Wolf. Několik sérií detektivních filmů začalo ve 30. letech 20. století s významnými studii, které uváděly detektivy jako Nick a Nora Charles, Perry Mason, Nancy Drew a Charlie Chan. Zatímco původní série detektivních filmů byly založeny na románech, do 40. let 20. století jich bylo mnoho převzato z komiksů a rádiových seriálů. Ve 40. letech 20. století byly takové série převážně produkovány jako béčkové filmy, přič emž v 50. letech 20. století nevz vznikla téměř žádná detektivní série. K o l o 2020 byla vydán a vlna populárních čistě detektivních filmů, a to jak v kinech, včetně Kenneth Brannagh's Murder on the Orient Express (2017) a Rian Johnson's Knife Out (2019), tak na streamovacích službách s filmem Murder Mystery (2019) s Adamem Sandlerem v hlavní ro li.
Musicarello
Musicarello je subžánr filmu, který vznikl v Itálii a vyznačuje se přítomností mladých zpěváků, již známých mezi svými vrstevníky, a jejich nového hudebního alba v hlavních rolích. Ve filmech se téměř vždy objevují něžné a cudné milostné příběhy doprovázené touhou bavit se a tančit bez myšlenek.
Musicarelli odrážejí touhu a potřebu emancipace mladých Italů a zdůrazňují některé generační třenice. Žánr vznikl na konci 50. let a vrcholu své produkce dosáhl v 60. letech.
Charakteristika
Hlavní role mladých zpěváků
Přítomnost nového hudebního alba
Něžné a cudné milostné příběhy
Touha po zábavě a tanci
Odraz touhy a potřeby emancipace mladých Italů
Zvýraznění generačních třenic
Historie
Musicarelli vznikly v Itálii na konci 50. let jako odpověď na rostoucí popularitu populární hudby mezi mladými lidmi. Prvním filmem tohoto žánru byl "Juke box - urli d'amore" (1959) s Adrianovou Celentanovou v hlavní roli.
Žánr se stal velmi populárním v 60. letech a vyprodukoval řadu úspěšných filmů, jako například "Una ragazza tutta d'oro" (1967) s Gigliolou Cinquettiovou, "Il ragazzo che sapeva amare" (1967) s Massimo Ranierim a "Nel sole" (1967) s Al Bano a Rominou Powerovou.
V 70. letech popularita musicarelli začala klesat, protože mladí lidé se začali zajímat o jiné hudební žánry, jako například rock a folk. Nicméně některé filmy tohoto žánru se stále vyráběly až do 80. let.
Význam
Musicarelli sehrály významnou roli v italské kultuře a společnosti. Odrážely touhy a potřeby mladých lidí té doby a přispěly k jejich emancipace. Filmy také pomohly popularizovat italskou populární hudbu po celém světě.
Příklady
Juke box - urli d'amore (1959)
Una ragazza tutta d'oro (1967)
Il ragazzo che sapeva amare (1967)
Nel sole (1967)
Bandiera gialla (1967)
L'estate (1966)
Amore all'italiana (1966)
Io, io, io... e gli altri (1966)
Il giorno della civetta (1968)
Il ragazzo che sorride (1968)
Whodunit nebo také whodunnit ( hovorové zkrácení anglické otázky "Who [has] done it?" - "Kdo to udělal?") je složitá zápletkově orientovaná odnož detektivní fikce, v níž je hlavním zaměřením hádanka ohledně toho, kdo spáchal zločin. Čtenáři či divákovi jsou poskytnuty stopy k případu, z nichž lze odvodit totožnost pachatele ještě před tím, než příběh ve svém vyvrcholení odhalí řešení. Vyšetřování obvykle provádí excentrický, amatérský nebo poloprofesionální detektiv.
Historie
Kořeny žánru whodunit lze vysledovat až do starověkého Řecka, kde se objevovaly hádanky a příběhy s detektivními prvky. V moderní podobě se whodunit začal rozvíjet v 19. století, kdy se objevili spisovatelé jako Edgar Allan Poe, Wilkie Collins a Arthur Conan Doyle. Poe je považován za otce detektivní fikce a jeho povídka "Vraždy v ulici Morgue" z roku 1841 představila postavu C. Augusta Dupina, prvního moderního detektiva. Collinsův román "Žena v bílém" z roku 1859 byl jedním z prvních whodunitů, které se zaměřily na složité zápletky a překvapivá rozuzlení. Doyleova postava Sherlocka Holmese, která se poprvé objevila v povídce "Studie v šarlatové" z roku 1887, se stala jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších postav v historii detektivní fikce.
Charakteristiky
Whodunit se vyznačuje několika charakteristickými rysy:
Složitá zápletka: Příběh je obvykle složitý a spletitý, s řadou postav a motivů. Čtenář je veden k tomu, aby hádal, kdo je pachatelem, na základě stop, které jsou mu poskytnuty.
Překvapivé rozuzlení: Identita pachatele je obvykle odhalena v překvapivém rozuzlení, které čtenáře šokuje a překvapí.
Excentrický detektiv: Vyšetřování obvykle provádí excentrický, amatérský nebo poloprofesionální detektiv. Tento detektiv má často neobvyklé metody a schopnosti, které mu pomáhají odhalit pravdu.
Červený sled: Whodunit často obsahuje červené sledy, které mají čtenáře zmást a odvést jeho pozornost od skutečného pachatele.
Uzavřený svět: Příběh se často odehrává v uzavřeném světě, jako je dům, ostrov nebo vesnice. To umožňuje detektivovi soustředit se na omezený počet podezřelých.
Slavní autoři
Mezi slavné autory whodunitů patří:
Agatha Christie
Dorothy L. Sayers
Ngaio Marsh
Rex Stout
Erle Stanley Gardner
John Dickson Carr
Ellery Queen
Vliv
Whodunit měl významný vliv na populární kulturu. Detektivní příběhy tohoto typu se objevily v knihách, filmech, televizních pořadech a divadelních hrách. Žánr whodunit také inspiroval vznik mnoha parodií a variací, jako je například "Cluedo" (známá také jako "Pachatel") nebo "Columbo".
Crossover je spojení dvou nebo více původně samostatných fikčních postav, prostředí nebo vesmírů do kontextu jednoho příběhu. Může vzniknout na základě právních dohod mezi příslušnými držiteli autorských práv (tzv. mezifiremní crossovery), společného vlastnictví korporací nebo neoficiálního úsilí fanoušků. Liší se od parodie, kde jedna samostatná postava, prostředí nebo vesmír kopíruje jinou postavu, prostředí nebo vesmír, často komediálním způsobem.
Druhy crossoverů
Existují různé typy crossoverů v závislosti na tom, jak jsou kombinovány původní vesmíry:
Kanonické crossovery: Jsou oficiálně schváleny držiteli autorských práv a považovány za součást oficiálního kánonu obou vesmírů.
Nekanonické crossovery: Nejsou oficiálně schváleny a nejsou považovány za součást oficiálního kánonu. Mohou být vytvořeny fanoušky nebo vydavateli, kteří nemají autorská práva na obě díla.
Intercompany crossovery: Jsou vytvářeny dohodou mezi dvěma nebo více společnostmi, které vlastní autorská práva k různým vesmírům.
Fan crossovery: Jsou vytvářeny fanoušky, kteří kombinují různé vesmíry bez oficiálního schválení.
Příklady crossoverů
Některé známé příklady crossoverů zahrnují:
Marvel vs. DC: Série komiksů, ve kterých se střetávají postavy z vesmírů Marvel a DC.
Star Trek vs. Babylon 5: Televizní film, který kombinuje postavy ze seriálů Star Trek a Babylon 5.
Super Smash Bros.: Videoherní série, ve které se objevují postavy z různých herních franšíz, jako je Mario, Zelda a Pokémon.
Důvody pro crossovery
Existuje několik důvodů, proč se vytvářejí crossovery:
Zábava: Crossovery mohou být zábavné pro fanoušky, kteří si mohou užít vidět své oblíbené postavy z různých vesmírů interagovat spolu.
Obchodní důvody: Crossovery mohou zvýšit prodej produktů spojených s oběma vesmíry, jako jsou komiksy, hračky a videohry.
Kreativní výzva: Crossovery mohou být pro autory a tvůrce kreativní výzvou, protože musí vymyslet způsob, jak zkombinovat různé vesmíry a postavy způsobem, který dává smysl.
Právní aspekty
Vytváření crossoverů může být právně složité, protože vyžaduje povolení od držitelů autorských práv k oběma vesmírům. Pokud není získáno řádné povolení, může to vést k porušení autorských práv.
Paranormální romance Paranormální romance je podžánr romantické fikce a spekulativní fikce. Zaměřuje se na romantickou lásku a zahrnuje prvky mimo rozsah vědeckého vysvětlení, z žánrů spekulativní fikce, jako jsou fantasy, sci-fi a horor. Paranormální romance se pohybuje od tradičních romancí s paranormálním prostředím až po příběhy s dějem založeným na sci-fi nebo fantasy s romantickou zápletkou. Běžné jsou romantické vztahy mezi lidmi a upíry, měniči tvarů, duchy a dalšími entitami fantastické nebo nadpozemské povahy. Kromě převládajících témat zahrnujících upíry, měniče tvarů, duchy nebo cestování časem mohou paranormální romance také zahrnovat knihy s postavami s psychickými schopnostmi, jako je telekineze nebo telepatie. Nejnovější oživení paranormální romance bylo podníceno technologiemi na přelomu 21. století, například internetem a elektronickým publikováním. Paranormální romance jsou jedním z nejrychleji rostoucích trendů v žánru romance. Příklady autorů specializujících se na tento žánr zahrnují Dani Harper, Nalini Singh, Jessica Bird, Kresley Cole, Christine Feehan, Kelley Armstrong a Stephenie Meyer, autorku série Twilight. Podle statistik z roku 2013 od vydavatele fantasy Tor Books je mezi autory městské fantasy nebo paranormální romance 57 % žen a 43 % mužů, zatímco muži převyšují ženy přibližně o dva ku jedné v psaní historické, epické nebo high fantasy.
Detektivní fikce
Detektivní fikce je podžánr kriminální fikce a mysteriózní fikce, ve kterém vyšetřovatel nebo detektiv – ať už profesionální, amatérský nebo v důchodu – vyšetřuje zločin, často vraždu.
Žánr detektivek začal přibližně ve stejné době jako spekulativní fikce a další žánrová fikce v polovině devatenáctého století a zůstal nesmírně populární, zejména v románech.
Mezi nejznámější hrdiny detektivní fikce patří C. Auguste Dupin, Sherlock Holmes a Hercule Poirot. Mládežnické příběhy s Hardyho chlapci, Nancy Drew a The Boxcar Children také zůstaly v tisku po několik desetiletí.
Charakteristika detektivní fikce
Detektivní fikce má obvykle následující charakteristiky:
Zločin: Zločin je obvykle vražda, ale může to být také jiný vážný zločin, jako je loupež, únos nebo vydírání.
Vyšetřovatel: Vyšetřovatel je obvykle profesionální detektiv, ale může to být také amatérský detektiv nebo někdo, kdo byl do případu vtažen proti své vůli.
Vyšetřování: Vyšetřovatel používá logiku, dedukci a pozorování k odhalení pachatele.
Řešení: Řešení zločinu je obvykle překvapivé a nečekané.
Historie detektivní fikce
Detektivní fikce vznikla v polovině devatenáctého století. Prvními významnými detektivními romány byly "Vraždy v ulici Morgue" od Edgara Allana Poea (1841) a "Tajemství Marie Rogerové" (1842). Tyto romány představily C. Augusta Dupina, prvního skutečného literárního detektiva.
V průběhu let se detektivní fikce vyvinula do mnoha různých subžánrů, včetně klasické detektivky, hardboiled detektivky a policejního procedurálu.
Známí detektivové
Detektivní fikce vytvořila řadu nezapomenutelných detektivů, včetně:
C. Auguste Dupin: První skutečný literární detektiv, vytvořený Edgarem Allanem Poem.
Sherlock Holmes: Nejznámější detektiv všech dob, vytvořený sirem Arthurem Conan Doylem.
Hercule Poirot: Belgaický detektiv vytvořený Agathou Christie.
Jessica Fletcherová: Amatérská detektivka vytvořená Donaldem Bainem.
Columbo: Neortodoxní detektiv vytvořený Richardem Levinsonem a Williamem Linkem.
Význam detektivní fikce
Detektivní fikce je populární žánr, který si získal miliony čtenářů po celém světě. Tento žánr poskytuje čtenářům únik z reality a umožňuje jim zažít vzrušení z řešení zločinů. Detektivní fikce také pomáhá rozvíjet kritické myšlení a logické uvažování.
Romantické filmy Romantické filmy jsou žánrem, který se zabývá příběhy o lásce. Jsou natočeny pro kina nebo televizi a zaměřují se na vášeň, emoce a milostné vztahy hlavních postav. Typicky se jedná o cestu postav od seznámení, přes námluvy až po manželství. Tyto filmy kladou hledání romantické lásky do středu děje. Občas se milenci potýkají s překážkami, jako jsou finance, fyzické nemoci, různé formy diskriminace, psychická omezení nebo odpor rodiny. Stejně jako ve všech silných, hlubokých a blízkých romantických vztazích, i v dějích romantických filmů se objevuje napětí každodenního života, pokušení (nevěra) a rozdíly v kompatibilitě. Romantické filmy často zkoumají základní témata lásky na první pohled, mladé a zralé lásky, neopětované lásky, posedlosti, sentimentální lásky, duchovní lásky, zakázané lásky, platonické lásky, sexuální a vášnivé lásky, obětavé lásky, výbušné a destruktivní lásky a tragické lásky. Romantické filmy slouží divákům jako skvělý únik a fantazie, zejména pokud dva hlavní hrdinové nakonec překonají své obtíže, vyznají si lásku a zažijí "šťastně až do smrti", což je často naznačeno setkáním a závěrečným polibkem. V romantických televizních seriálech se vývoj takových romantických vztahů může odehrávat v průběhu mnoha epizod nebo se mohou různé postavy prolínat v různých romantických obloucích. Scenárista a vědec Eric R. Williams identifikuje romantické filmy jako jeden z jedenácti superžánrů ve své taxonomii scenáristů a tvrdí, že všechny celovečerní narativní filmy lze klasifikovat podle těchto superžánrů. Dalších deset superžánrů je akční, kriminální, fantasy, horor, sci-fi, komedie, sportovní, thriller, válečný a western.