Bruceploitation
Bruceploitation je subžánr exploatačního filmu, který vznikl po smrti hvězdy filmů s bojovými uměními Bruce Leeho v roce 1973. V té době filmaři z Hongkongu, Tchaj-wanu a Jižní Koreje obsadili do svých napodobenin bojových umění herce, kteří se podobali Bruce Leeovi („Lee-alikes“), aby využili jeho náhlou mezinárodní popularitu. [1] Postavy podobné Bruce Leeovi se také běžně objevují v jiných médiích, včetně anime, komiksů, mangy a videoher.
Vlivy
Bruceploitation byl ovlivněn exploatačními filmy a filmy s bojovými uměními. Napodoboval také styl a témata Bruce Leeových filmů, jako je důraz na rychlou akci, násilí a filozofii bojových umění.
Hlavní osobnosti
Některé z nejznámějších osobností bruceploitation jsou:
Bruce Li
Bruce Le Dragon Lee
Hwang Jang-lee
Tan Tao-liang
Bolo Yeung
Dopad
Bruceploitation měl významný dopad na žánr filmů s bojovými uměními. Pomohl popularizovat tento žánr u západního publika a inspiroval mnoho pozdějších filmů s bojovými uměními, včetně filmů Jackieho Chana, Stephena Chowa a Samma Hunga. Bruceploitation také ovlivnil Quentina Tarantina, který do svých filmů často zahrnoval odkazy na tento subžánr.
Příklady filmů
Některé z nejznámějších filmů bruceploitation jsou:
Fist of Fury (1972)
Way of the Dragon (1972)
Enter the Dragon (1973)
Game of Death (1978)
Bruce Lee Fights Back from the Grave (1976)
Kritika
Bruceploitation byl kritizován za to, že využívá odkaz Bruce Leeho a že produkuje filmy nízké kvality. Někteří kritici také tvrdí, že tento subžánr posiluje stereotypy o Asiatech.
Závěr
Bruceploitation je fascinující subžánr exploatačního filmu, který odráží celosvětový fenomén Bruce Leeho. Přestože je často kritizován za svou nízkou kvalitu a využívání, měl významný dopad na žánr filmů s bojovými uměními.
Mecha (japonsky メカ, meka) je pojem používaný ve sci-fi, videohrách, anime a manze. Označuje obří roboty nebo stroje, které jsou obvykle vyobrazeny jako pilotované a jako humanoidní chodící stroje.
Pojem se poprvé začal používat v japonštině po zkrácení anglického výpůjčního slova „mechanism“ (メカニズム, mekanizumu) nebo „mechanical“ (メカニカル, mekanikaru), ale jeho význam v japonštině je širší a „robot“ (ロボット, robotto) nebo „obří robot“ je užší pojem.
Fiktivní mecha se značně liší velikostí a tvarem, ale od vozidel se liší svým humanoidním nebo biomorfním vzhledem, ačkoli jsou větší, často mnohem větší než lidé. Existují různé subžánry s různými konotacemi realismu. Pojem Super Robot a Real Robot jsou dva takové příklady, které se vyskytují v japonském anime a manze.
Pilotované humanoidní nebo nehumanoidní robotické platformy z reálného světa, které existují nebo jsou plánovány, mohou být také nazývány „mecha“. V japonštině může „mecha“ odkazovat na mobilní stroje nebo vozidla (včetně letadel) obecně, pilotovaná nebo jinak.
Typy mecha
Existuje mnoho různých typů mecha, ale některé z nejběžnějších zahrnují:
Super Robot: Super roboti jsou obvykle velké, silné a mají fantastické schopnosti. Často jsou pilotováni mladými hrdiny a bojují proti mimozemským hrozbám nebo zlým organizacím.
Real Robot: Real roboti jsou obvykle realističtější než super roboti. Jsou menší, slabší a mají omezenější schopnosti. Často jsou pilotováni vojáky nebo žoldáky a používají se k boji v realistických konfliktech.
Mecha-Musume: Mecha-musume jsou mecha, která jsou pilotována dívkami. Obvykle jsou roztomilé a sexy a často se objevují v anime a manze s tématikou moe.
Gundam: Gundam je specifický typ mecha, který se poprvé objevil v anime seriálu Mobile Suit Gundam. Gundamy jsou obvykle vysoké, štíhlé a mají humanoidní vzhled. Jsou pilotovány teenagery a bojují proti nepřátelským silám.
Mecha v kultuře
Mecha jsou oblíbeným tématem ve sci-fi, videohrách, anime a manze. Často se používají k vyprávění příběhů o hrdinství, dobrodružství a válce. Mecha jsou také populární sběratelské předměty a často se objevují v hračkách, modelech a dalších zbožích.
Budoucnost mecha
Mecha jsou stále populární a je pravděpodobné, že budou i nadále hrát důležitou roli ve sci-fi, videohrách, anime a manze. V budoucnu můžeme očekávat, že uvidíme ještě realističtější a pokročilejší mecha, protože se technologie neustále vyvíjí.
Wuxia (武俠) je žánr čínské beletrie, který pojednává o dobrodružstvích mistrů bojových umění ve starověké Číně. Ačkoli wuxia je tradičně formou historické fantasy literatury, její popularita vedla k její adaptaci do různých uměleckých forem, jako je čínská opera, manhua, televizní dramata, filmy a videohry. Je součástí populární kultury v mnoha čínsky mluvících komunitách po celém světě.
Podle hongkongského filmového režiséra, producenta a scenáristy Ronnyho Yu by se neměly zaměňovat filmy wuxia s filmy o bojových uměních. [1] Slovo „wǔxiá“ je složenina složených prvků wǔ (武, což znamená „bojový“, „vojenský“ nebo „ozbrojený“) a xiá (俠, což znamená „rytířský“, „bdělý“ nebo „hrdina“). Mistr bojových umění, který se řídí kodexem xia, je často označován jako xiákè (俠客, což znamená „následovník xia“) nebo yóuxiá (遊俠, což znamená „putovní xia“). V některých překladech je mistr bojových umění označován jako jiànxiá (劍俠) nebo jiànkè (劍客), což lze interpretovat jako „šermíř“ nebo „šermířka“, i když nemusí nutně ovládat meč.
Hrdinové ve wuxia beletrii obvykle neslouží žádnému pánu, neovládají vojenskou moc ani nepatří k aristokratické třídě. Často pocházejí z nižších společenských tříd starověké čínské společnosti. Kodex rytířství obvykle vyžaduje, aby hrdinové wuxia napravovali křivdy, bojovali za spravedlnost, odstraňovali utlačovatele a trestali za minulé prohřešky. Čínské tradice xia lze přirovnat k válečnickým kodexům z jiných kultur, jako je japonský samurajský bušidó.
Charakteristika wuxia
Wuxia se vyznačuje řadou charakteristických prvků, včetně:
Bojová umění: Hrdinové wuxia jsou mistři bojových umění, kteří ovládají širokou škálu technik a zbraní. Bojové scény jsou často detailní a působivé a zobrazují nadlidskou sílu, rychlost a obratnost.
Rytířský kodex: Hrdinové wuxia se řídí kodexem cti a spravedlnosti. Jsou loajální ke svým přátelům a rodině a vždy se snaží jednat správně.
Historické prostředí: Wuxia příběhy se obvykle odehrávají ve starověké Číně, často během dynastií Ming nebo Qing. Příběhy často zahrnují skutečné historické události a postavy.
Fantasy prvky: Ačkoli wuxia je převážně historickou fantasy, často obsahuje nadpřirozené prvky, jako jsou létající bojovníci, magické zbraně a zázračné schopnosti.
Historie wuxia
Kořeny wuxia lze vysledovat až do starověkých čínských příběhů o hrdinských bojovnících. Tyto příběhy byly často předávány ústně a později byly zaznamenány v psané podobě. Jedním z nejstarších známých wuxia románů je „Příběh o třech královstvích“ z 14. století, který vypráví o konfliktu mezi třemi královstvími ve starověké Číně.
Wuxia se stala populární v 19. století, kdy byla publikována řada úspěšných wuxia románů. Tyto romány často vycházely na pokračování v novinách a časopisech a přitahovaly široké publikum. Některými z nejznámějších wuxia románů z tohoto období jsou „Legenda o hrdinech z bažiny“ a „Příběh o létajícím meči“.
Ve 20. století wuxia pokračovala v popularitě prostřednictvím filmů, televizních seriálů a komiksů. Některé z nejznámějších wuxia filmů jsou „Tygr a drak“ a „Hrdina“. Wuxia televizní seriály, jako je „Legenda o hrdinech z bažiny“, jsou také velmi oblíbené.
Wuxia dnes
Wuxia zůstává populární žánr v čínské literatuře, filmu a televizi. Současní wuxia spisovatelé a filmaři často zkoumají nové a inovativní způsoby, jak vyprávět příběhy o mistrech bojových umění ve starověké Číně. Wuxia má také globální vliv, přičemž wuxia filmy a televizní seriály jsou populární v mnoha zemích po celém světě.
Partizánský film (srbsky a chorvatsky: partizanski film, партизански филм) je označení pro podžánr válečných filmů, které vznikaly v FPR/SFR Jugoslávii v 60., 70. a 80. letech 20. století. V nejširším smyslu slova jsou hlavními charakteristikami partizánských filmů zasazení do Jugoslávie během druhé světové války a hlavními postavami jsou jugoslávští partyzáni, zatímco protivníky jsou jednotky Osy a jejich kolaboranti. Podle chorvatského filmového historika Iva Škrabala je partizánský film "jedním z nejvíce autentických žánrů, které vzešly z jugoslávské kinematografie".
Přírodopisný dokument nebo dokument o divoké přírodě je žánr dokumentárního filmu nebo seriálu o zvířatech, rostlinách nebo jiných neživých tvorech, obvykle se zaměřuje na video pořízené v jejich přirozeném prostředí, ale často zahrnuje také záběry vycvičených a zajatých zvířat. Někdy se týkají divoké zvěře nebo ekosystémů ve vztahu k lidem. Takové programy se nejčastěji vyrábějí pro televizi, zejména pro veřejnoprávní kanály, ale některé se vyrábějí i pro filmové médium. K rozšíření tohoto žánru došlo téměř současně s produkcí podobných televizních seriálů, které se distribuují po celém světě.
Historie
Počátky přírodopisných dokumentů sahají do počátků kinematografie. Jedním z prvních příkladů je film The Life of Birds (1898) od francouzského režiséra Édouarda-Julese Mareyho. Film zachycuje ptáky v letu pomocí chronofotografie, což byla technika, která umožňovala zachytit pohyb v sérii snímků.
V první polovině 20. století se přírodopisné dokumenty staly populárnějšími díky práci průkopníků, jako byl britský přírodovědec David Attenborough. Attenboroughův průlomový seriál Zoo Quest (1954-1963) přinesl divákům záběry divoké zvěře z celého světa a pomohl popularizovat žánr.
V 60. a 70. letech 20. století došlo k explozi přírodopisných dokumentů díky rozvoji nových technologií, jako byly přenosné kamery a teleobjektivy. To umožnilo filmařům dostat se blíže k divoké zvěři a zachytit její chování z bezprostřední blízkosti.
V 80. a 90. letech 20. století se přírodopisné dokumenty staly ještě sofistikovanějšími díky použití počítačových technologií. To umožnilo filmařům vytvářet působivé vizuální efekty a animace, které pomáhaly vysvětlit složité vědecké koncepty.
Současný stav
Dnes jsou přírodopisné dokumenty jedním z nejoblíbenějších žánrů dokumentárních filmů. Jsou vysílány na televizních kanálech po celém světě a jsou k dispozici také na streamovacích službách.
Moderní přírodopisné dokumenty využívají nejnovější technologie, aby divákům přinesly ohromující záběry divoké zvěře. Filmaři používají drony, dálkově ovládané kamery a další zařízení, aby se dostali blíže k divoké zvěři než kdykoli předtím.
Přírodopisné dokumenty hrají také důležitou roli v ochraně přírody. Pomáhají zvyšovat povědomí o ohrožených druzích a ekosystémech a inspirují diváky, aby se zapojili do ochranářských snah.
Významné přírodopisné dokumenty
V průběhu let bylo natočeno mnoho pozoruhodných přírodopisných dokumentů. Zde je několik příkladů:
Serengeti Must Not Die (1959) od Bernharda Grzimeka
The Life of Birds (1979) od Davida Attenborougha
Planet Earth (2006) od BBC
Our Planet (2019) od Netflixu
My Octopus Teacher (2020) od Netflixu
Tyto dokumenty jsou jen několika příklady z mnoha skvělých přírodopisných dokumentů, které byly natočeny. Nabízejí divákům jedinečný pohled na svět přírody a pomáhají nám lépe porozumět naší planetě a jejímu úžasnému obyvatelstvu.
Znásilnění a pomsta
Znásilnění a pomsta je subžánr filmu, který se vyznačuje tím, že jedinec vykoná pomstu za znásilnění nebo jiné sexuální akty spáchané proti němu. Filmy o znásilnění a pomstě jsou běžně horory, thrillery nebo filmy o vigilantech.
Filmy o znásilnění a pomstě jsou známé svými grafickými zobrazeními násilí, znásilnění, mučení a sexuálních obrazů. Přitáhly pozornost kritiků a kontroverze, často si získaly kultovní následovníky a zpětně se spojily s New French Extremity, undergroundovou kinematografií a artovým kinem.
Historie
Subžánr znásilnění a pomsty se poprvé objevil v 70. letech 20. století. Jedním z prvních příkladů byl film "I Spit on Your Grave" (1978), který vypráví příběh ženy, která je znásilněna a následně se pomstí svým útočníkům.
Od té doby se filmy o znásilnění a pomstě staly mezinárodním fenoménem. Byly produkovány v různých zemích, včetně Spojených států, Švédska, Francie a Japonska.
Témata
Filmy o znásilnění a pomstě často zkoumají témata jako trauma, odplata a spravedlnost. Často zobrazují přeživší znásilnění, kteří se rozhodnou vzít věci do vlastních rukou a pomstít se svým útočníkům.
Tato témata mohou být kontroverzní a filmy o znásilnění a pomstě byly kritizovány za to, že jsou vykořisťovatelské a škodlivé. Někteří kritici tvrdí, že tyto filmy normalizují násilí a posilují stereotypy o obětech znásilnění.
Vliv
Filmy o znásilnění a pomstě měly významný vliv na kinematografii. Přispěly k rozvoji subžánru hororu, thrilleru a vigilante filmu. Ovlivnily také feministický film a New French Extremity.
Některé z nejznámějších filmů o znásilnění a pomstě zahrnují:
I Spit on Your Grave (1978)
Irreversible (2002)
Promising Young Woman (2020)
The Virgin Spring (1960)
Tyto filmy si získaly kultovní následovníky a jsou často považovány za klasiku svého žánru.
Trümmerfilm (anglicky: Ruiny filmu) byla estetická volba pro ty filmy, které vznikly těsně po druhé světové válce a zabývaly se dopadem bitev v zemích, které byly středem války. Tento styl používali především filmaři v obnoveném filmovém průmyslu ve východní Evropě, Itálii a bývalém nacistickém Německu.
Styl je charakteristický použitím exteriérů v lokacích mezi "sutinami" bombardovaných měst, aby přinesl drsnou, depresivní realitu života civilistů, kteří přežili v těch prvních letech.
Trümmerfilm se vyznačuje několika klíčovými vlastnostmi:
Lokace: Filmy se natáčely v reálných městech, která byla těžce poškozena válkou. To poskytlo filmařům autentické prostředí, ve kterém mohli vykreslit následky konfliktu.
Černobílá fotografie: Většina Trümmerfilmů byla natočena v černobílé barvě, což zdůrazňovalo ponurou a depresivní atmosféru filmů.
Realismus: Filmy se snažily vykreslit co nejrealističtější obraz života v poválečném období. To zahrnovalo zobrazování každodenních zápasů, traumatu a utrpení civilistů.
Neherci: Trümmerfilmy často využívaly neherce v hlavních rolích, aby dodaly filmům větší autenticitu.
Dokumentární prvky: Mnoho Trümmerfilmů obsahuje dokumentární prvky, jako jsou rozhovory s přeživšími a záběry skutečných událostí.
Trümmerfilm byl důležitým filmovým hnutím, které zachytilo jedinečnou dobu v historii. Filmy poskytují cenné svědectví o dopadu války na jednotlivce a společnost a zůstávají mocnými připomínkami hrůz konfliktu.
Zde je několik příkladů významných Trümmerfilmů:
Řím, otevřené město (1945)
Německo v roce nula (1948)
Ruiny (1951)
Pět zkroucených cest (1954)
Most (1959)
Trümmerfilm byl důležitou součástí evropské kinematografie poválečného období a jeho vliv je patrný dodnes. Filmy tohoto hnutí zůstávají mocnými připomínkami ničivých následků války a důležitosti paměti.
Nacistická exploatace Nacistická exploatace je podžánr exploatačního a sexploitačního filmu, který zahrnuje páchání sexuálních zločinů, často jako táboroví nebo vězenští dozorci během druhé světové války. Většina filmů tohoto žánru se řídí vzorcem "žena v kriminále", pouze přeneseným do koncentračního táboru, vyhlazovacího táboru nebo nacistického bordelu, a s přidaným důrazem na sadismus, násilí a degradaci. Nejslavnějším a nejvlivnějším titulem (který stanovil standardy tohoto žánru) je kanadská produkce Ilsa, She Wolf of the SS (1974). Její překvapivý úspěch a úspěch filmů Salon Kitty a Noční vrátný vedly evropské filmaře, především v Itálii, k produkci podobných filmů, z nichž během několika následujících let vyšlo něco málo přes tucet. Filmy byly exportovány do kin i na videokazety po celém světě, byly kriticky napadány a silně cenzurovány, a tento subžánr prakticky zmizel na konci sedmdesátých let. V Itálii jsou tyto filmy známy jako součást cyklu "il sadiconazista", který byl inspirován uměleckými filmy, jako je Saló, nebo 120 dnů Sodomy (1975) Piera Paola Pasoliniho a Salon Kitty (1976) Tinta Brassa. Mezi významné režiséry tohoto žánru patří Paolo Solvay (La Bestia in Calore, známý také jako The Beast in Heat a SS Hell Camp), Cesare Canevari (Poslední orgie třetí říše, známý také jako L'ultima orgia del III Reich, Poslední orgie gestapa a Caligula reinkarnovaný jako Hitler) a Alain Payet (Speciální vlak pro SS, známý také jako Speciální vlak pro Hitlera a Helltrain), všichni z roku 1977.
Špionážní film Špionážní film, také známý jako špionážní thriller, je žánr filmu, který se zabývá fiktivní špionáží, a to buď realistickým způsobem (například adaptace Johna le Carrého), nebo jako základ pro fantazii (jako mnoho filmů o Jamesi Bondovi). Mnoho románů v žánru špionážní beletrie bylo adaptováno do filmů, včetně děl Johna Buchanana, le Carrého, Iana Fleminga (Bond) a Lena Deightona. Je to významný aspekt britské kinematografie, přičemž významní britští režiséři jako Alfred Hitchcock a Carol Reed přispěli pozoruhodnými díly a mnoho filmů se odehrává v britské tajné službě. Špionážní filmy ukazují špionážní aktivity vládních agentů a jejich riziko, že budou odhaleni svými nepřáteli. Od nacistických špionážních thrillerů 40. let přes bondovky 60. let až po dnešní high-tech trháky byl špionážní film vždy populární u diváků po celém světě. Špionážní filmy nabízejí kombinaci vzrušujícího úniku, technologických vzrušení a exotických míst. Mnoho špionážních filmů kombinuje žánry akčních filmů a sci-fi a představuje jasně vymezené hrdiny, které diváci podporují, a padouchy, které nenávidí. Mohou také zahrnovat prvky politických thrillerů. Existuje však mnoho komediálních filmů (většinou akčních komedií, pokud spadají do tohoto žánru). James Bond je nejslavnějším filmovým špionem, ale existovaly také vážnější, pátrací práce jako le Carrého Špion, který se vrátil z chladu, které také vzešly ze studené války. Jak studená válka skončila, nejnovějším padouchem se stal terorismus a častěji se jednalo o Blízký východ.
Žánr jižních moří Žánr jižních moří je žánr, který zahrnuje různé výrazové formy, jako je literatura, film, výtvarné umění a zábava, které zobrazují ostrovy jižního Tichého oceánu prostřednictvím únikové narativní čočky. Příběhy se někdy odehrávají v tropickém prostředí, jako je Karibik nebo Bermudy. Mnoho hollywoodských filmů bylo natočeno ve studijních zázemích nebo na ostrově Santa Catalina. První hraný non-dokumentární film natočený na místě byl Lost and Found on a South Sea Island, který se natáčel na Tahiti. Žánr byl známý svým zobrazováním tropických mužů jako divochů a kanibalů a žen jako souměrných, nevinných a exotických krás. Ve 40. letech 20. století byl tento žánr považován filmovými studii za finančně výnosný, navzdory kritice, že je nerealistický a špatně informovaný. Typickými příklady jsou South of Tahiti z roku 1941 a White Savage z roku 1943. Filmy s ostrovní tematikou také sloužily jako druh cestopisu pro střední třídu, která si nemohla dovolit to, co bylo považováno za jedinečný romantický útěk jednou za život. Ti, kteří si mohli dovolit tropické ostrovní dovolené, museli vydržet týdenní cestu lodí. Později ve 20. století a s příchodem cestování tryskáči by byly takové dlouhé cesty do ostrovních rájů proveditelnější.