Německý expresionistický film je součástí několika souvisejících tvůrčích hnutí v Německu na počátku 20. století, která dosáhla vrcholu v Berlíně ve 20. letech 20. století. Tyto vývojové směry byly součástí širšího expresionistického hnutí ve středoevropské kultuře v oblastech, jako je architektura, tanec, malířství, sochařství a film.
Expresionistický film se vyznačuje svým vizuálním stylem, který je často zkreslený a stylizovaný. Režiséři expresionistických filmů často používali ostré úhly, stíny a kontrasty, aby vytvořili náladu strachu a úzkosti. Expresionistické filmy také často zkoumaly témata jako šílenství, smrt a sexualita.
Mezi nejznámější expresionistické filmy patří Kabinet doktora Caligariho (1920) Roberta Wieneho, Nosferatu, symfonie hrůzy (1922) F. W. Murnaua a Metropolis (1927) Fritze Langa. Expresionistický film měl velký vliv na pozdější kinematografii, včetně filmů noir, hororů a filmů gangsterského žánru.
Německý expresionistický film vznikl v době velké společenské a politické změny v Německu. První světová válka skončila v roce 1918 a Německo bylo poraženo. Výmarská republika, která nahradila Německé císařství, byla nestabilní a plná politických nepokojů. Tato atmosféra úzkosti a nejistoty se odrazila v expresionistických filmech, které často zkoumaly témata jako šílenství, smrt a sexualita.
Expresionistický film byl také ovlivněn německým romantismem. Němečtí romantici věřili v sílu představivosti a emocí. Chtěli vytvořit umění, které by vyvolalo silné emoce a které by odráželo vnitřní svět umělce. Expresionistický film sdílel tento cíl a jeho režiséři často používali stylizované obrazy a zkreslené perspektivy, aby vyvolali u diváků silné emoce.
Expresionistický film měl velký vliv na pozdější kinematografii. Jeho vizuální styl byl napodobován v mnoha pozdějších filmech, včetně filmů noir, hororů a filmů gangsterského žánru. Expresionistické filmy také zkoumaly témata, která jsou stále relevantní i dnes, jako je šílenství, smrt a sexualita. Expresionistický film je důležitou součástí dějin kinematografie a jeho vliv je dodnes patrný.
Zde jsou někteří z nejvýznamnějších režisérů německého expresionistického filmu:
Robert Wiene (1873-1938): Režisér filmu Kabinet doktora Caligariho, který je považován za jeden z prvních expresionistických filmů.
F. W. Murnau (1888-1931): Režisér filmů Nosferatu, symfonie hrůzy a Východ slunce. Murnau je považován za jednoho z největších režisérů německého expresionistického filmu.
Fritz Lang (1890-1976): Režisér filmů Metropolis, M - Vrah mezi námi a Nibelungové. Lang je jedním z nejznámějších německých režisérů všech dob.
Expresionistický film je důležitou součástí německé kultury a jeho vliv je dodnes patrný. Expresionistické filmy jsou vizuálně ohromující a často zkoumají hluboká a znepokojivá témata. Pokud máte zájem o historii filmu, určitě si nějaké expresionistické filmy prohlédněte.
Vzpoura v Los Angeles
Vzpoura v Los Angeles, někdy označovaná jako „Losangeleská škola černošských filmařů“ nebo „Vzpoura na UCLA“, odkazuje na novou generaci mladých afrických a afroamerických filmařů, kteří studovali na filmové škole UCLA od konce 60. let do konce 80. let a vytvořili černošskou kinematografii, která poskytuje alternativu ke klasické hollywoodské kinematografii.
Počátky
Počátky vzpoury v Los Angeles lze vysledovat do poloviny 60. let, kdy se skupina černošských studentů na UCLA začala organizovat a požadovat změny v učebních osnovách filmové školy. Tvrdily, že tradiční výuka se zaměřuje příliš na bílé, mužské filmaře a zanedbává perspektivy černošských a jiných marginalizovaných skupin.
V roce 1967 studenti úspěšně prosadili zavedení kurzu „Estetika afrického filmu“, který vyučoval kamerunský filmař Jean-Pierre Dikongué Pipa. Tento kurz se stal centrem vzpoury v Los Angeles a inspiroval studenty k vytváření filmů, které zkoumaly černošskou zkušenost v Americe.
Vliv
Vzpoura v Los Angeles byla ovlivněna řadou filmových hnutí po celém světě, včetně africké kinematografie, kubánské kinematografie, Cinema Novo, evropské umělecké kinematografie, francouzské nové vlny, italského neorealismu a latinskoamerické kinematografie. Tyto vlivy se projevily ve filmech vzpoury v Los Angeles, které často využívaly nekonvenční techniky vyprávění, experimentální formy a politické komentáře.
Hlavní postavy
Mezi hlavní postavy vzpoury v Los Angeles patří:
Charles Burnett
Larry Clark
Julie Dash
Zeinabu Irene Davis
Jamaa Fanaka
Haile Gerima
Alile Sharon Larkin
Billy Woodberry
Význam
Vzpoura v Los Angeles hrála zásadní roli v rozvoji americké nezávislé kinematografie a pomohla otevřít dveře pro větší rozmanitost a inkluzivitu ve filmovém průmyslu. Filmy vzpoury v Los Angeles byly kriticky uznávány a získaly řadu ocenění, včetně Oscara za nejlepší krátký dokumentární film pro film Charlese Burnetta „Killer of Sheep“ (1978).
Odkaz vzpoury v Los Angeles žije dál v díle současných černošských filmařů, kteří pokračují v průzkumu složitosti černošské zkušenosti a vytvářejí filmy, které jsou společensky relevantní a umělecky náročné.
Nová queer kinematografie
Nová queer kinematografie je termín, který poprvé použila akademička B. Ruby Rich ve filmovém časopise Sight & Sound v roce 1992 k definování a popisu hnutí v nezávislém queer filmovém průmyslu na počátku 90. let. Je také označováno jako „queer new wave“.
Počátky a kontext
Počátky nové queer kinematografie lze vysledovat k několika faktorům, včetně vzestupu aktivismu za práva LGBT, dostupnosti levnějších filmových technologií a rostoucího počtu queer umělců a filmařů, kteří se snažili vyjádřit své zkušenosti a perspektivy.
Charakteristiky
Filmy nové queer kinematografie se často vyznačují následujícími charakteristikami:
Queer témata a postavy: Filmy zkoumají queer identity, vztahy a zkušenosti.
Experimentální formy: Filmy často využívají nelineární vyprávění, fragmentaci a subjektivní kameru.
Nízký rozpočet a nezávislá produkce: Filmy jsou často produkovány s nízkým rozpočtem a mimo tradiční studiový systém.
Marginalizované hlasy: Filmy poskytují platformu pro queer hlasy, které byly dříve marginalizovány.
Politická angažovanost: Filmy často komentují sociální a politické problémy, kterým queer komunita čelí.
Významní filmaři a filmy
Mezi významné filmaře a filmy nové queer kinematografie patří:
Todd Haynes: „Poison“ (1991), „Far from Heaven“ (2002)
Gus Van Sant: „My Own Private Idaho“ (1991), „Drugstore Cowboy“ (1989)
Gregg Araki: „Totally F**
ed Up“ (1993), „The Doom Generation“ (1995)
Jennie Livingston: „Paris is Burning“ (1990)
Derek Jarman: „Edward II“ (1991), „Blue“ (1993)
Dopad a dědictví
Nová queer kinematografie měla významný dopad na queer kulturu a reprezentaci v médiích. Poskytla queer umělcům a filmařům prostor pro vyjádření jejich jedinečných perspektiv a zkušeností. Také pomohla zvýšit povědomí o problémech, kterým queer komunita čelí, a vyzvat tradiční normy sexuality a genderu.
Současný stav
Nová queer kinematografie se i nadále vyvíjí a roste, přičemž queer filmaři a filmařky pokračují v prozkoumávání inovativních a provokativních témat a forem. Současní queer filmaři, jako jsou Céline Sciamma, Luca Guadagnino a Andrew Haigh, pokračují v posouvání hranic queer reprezentace a vyprávění.
Nuevo Cine Mexicano Nuevo Cine Mexicano (NCM), česky Nová mexická kinematografie, je mexické filmové h editarnut skupiny umělců, které vzniklo počátkem 90. let 20. století. Režisстам, hercům a odborníkům se NCM jeví jako "znovuzrození" mexického filmu, jelikož přineslo vyšší kvalitu filmů. Toto znovuzrození mělo za následek mezinárodní uznání a úspěch u diváků, který se neviděl od zlatého věku mexické kinematografie v letech 1930 až 1960. Kvalita mexických filmů klesla v desetiletích po zlatém věku, částečně proto, že Mexičaneacute sledovali více zahraničních filmů, zejména hollywoodské produkce. To vedlo ke vzestupy nechvalně známých mexických žánrů, jako jsou luchadorské filmy, komedie se sexuálním podtextem a nakonec i nízkorozpočtové filmy přímo na video. Mnoho témat, kterým se NCM věnuje, zahrnuje identitu, tradice a sociálně-ekonomické konflikty v Mexiku. Hnut í dosáhlo mezinárodního úspěchu s filmy jako "A tvoje máma taky" (2001) od Alfonsa Cuaróna, který byl nominován na Oscara za nejlepší původní scénář a na Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film, a "Amores perros" (2000) od Alejandra G. Iňárritua, který byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Film "Faunův labyrint" (2006) od Guillerma del Tora, což je mexicko-španělská koprodukce, získal mnoho mezinárodních cen. Existuje debata o tom, kdy tato "nová vlna" mexické kinematografie začala a zda existují nějaké jasné parametry, jak ji odlišit od jiných mexických filmových hnut í kromě "nového publika". Někteří datují oživení mexické kinematografie do roku 1998, do období po zavedení NAFTA, počínaje filmem "Sexo, pudor y lágrimas" (Sex, hanba a slzy). Jiní se domnívají, že začala díky mezinárodnímu uznání filmů, jako je "Jako voda pro čokoládu" (1992), který získal Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film. Definování NCM vede také k otázce: "Co je mexický film?" - je mexický film mexický proto, kdo ho točí nebo v něm hraje, nebo proto, že se odehráva v Mexiku?
Nová nigerijská kinematografie Nová nigerijská kinematografie neboli éra Nové nigerijské kinematografie (také známá jako Nová vlna [1] [2] nebo kontroverzně jako Nollywood [3] [4]) je vznikající fází v nigerijské kinematografii, ve které došlo k zásadnímu posunu ve způsobu filmové produkce, od video formátu, který vznikl během video boomu, zpět k metodě kinematografie, která tvořila filmy produkované ve zlaté éře historie nigerijské kinematografie. [5] [6] [7] [8] [9] [10] Filmy v Nové vlně se vyznačují zejména zvýšenou komplexností vyprávění, estetickými nuancemi, mnohem vyššími rozpočty a pokročilými celkovými výrobními hodnotami ve srovnání s videofilmy od druhé generace filmařů. [2] [11] Většinou jsou vydávány v kinech, i když některé jsou stále vydávány přímo na DVD. Od počátku 2000. let proběhlo několik diskusí a konferencí na téma, jak oživit nigerijský filmový průmysl a přinést větší profesionalitu, jako tomu bylo ve zlaté éře. Během této doby se někteří další filmaři, jako například Tunde Kelani a Tade Ogidan, pokusili natočit „průlomové“ filmy, které se měly údajně lišit od normy. Nyní již neexistující produkční společnost Amstel Malta Box Office také natočila několik filmů s cílem změnit situaci. Všechny tyto filmy však byly také produkovány ve stejném video formátu, který používali ostatní filmaři, i když s kvalitními příběhy a lepší režií. [12] [13] Nová nigerijská kinematografie nakonec vznikla v polovině 2000. let s uvedením filmů jako Irapada (2006) a The Amazing Grace (2006). Figurína (2009) od Kunle Afolayana je obecně považována za průlomový film, který zvýšil mediální pozornost věnovanou revoluci „Nové nigerijské kinematografie“ díky svému kritickému a komerčnímu úspěchu v Nigérii a také díky promítání na významných mezinárodních filmových festivalech. [4] [14] Několik let po roce 2000 začala Nigérie zažívat růst kin, který byl zpočátku určen pro střední a vyšší třídu. Silverbird Group je první společností, která zahájila řadu moderních kin ve velkých městech v Nigérii, většinou umístěných v bohatých oblastech a čtvrtích. [15] [16] Své kinořetězce spustila v roce 2004, počínaje Silverbird Galleria ve Victoria Island, Lagos. Nedlouho po založení kin Silverbird byla také spuštěna kina Genesis Deluxe Cinemas a Ozone Cinemas, což vytvořilo konkurenci v kinoprůmyslu. [16] O mnoho později, v roce 2010, přišla do hry také kina Film House a Viva, což vedlo k širší dostupnosti kin v zemi a především k dostupnosti mimo bohaté čtvrti. Od roku 2006 poskytuje nigerijská vláda filmařům několik fondů „Project Nollywood“, které mají pomoci při produkci vysoce kvalitních filmů a také pomoci s řádnou distribuční infrastrukturou v celé zemi. [17] Granty byly také použity na pomoc většímu počtu nigerijských filmařů, aby mohli absolvovat formální školení ve filmových školách. [18] [19] V roce 2020 je nejvýdělečnějším filmem v současné nigerijské filmové historii Omo Ghetto: The Saga (2020), který vydělal přibližně ₦636 milionů. [20] Od roku 2013 je nigerijská kinematografie hodnocena jako třetí nejhodnotnější filmový průmysl na světě na základě své hodnoty a celkových dosažených příjmů. [21]
Polská filmová škola
Polská filmová škola (polsky: Polska Szkoła Filmowa) je neformální skupina polských filmových režisérů a scenáristů, kteří byli aktivní v letech 1956 až 1963. Mezi nejvýznamnější představitele školy patří Andrzej Wajda, Andrzej Munk a Jerzy Kawalerowicz.
Historie
Polská filmová škola vznikla v období politického uvolnění po smrti Stalina v roce 1953. V tomto období došlo k uvolnění cenzury a filmaři získali větší svobodu v tvorbě. Škola se rozvíjela na Lodžské filmové škole, kde studovalo mnoho pozdějších významných režisérů.
Estetika
Filmy Polské filmové školy se vyznačují realistickým zobrazením života v Polsku po válce. Režiséři často používali černobílou kameru a neherce v hlavních rolích. Jejich filmy se často zabývaly tématy války, okupace a morálních dilemat.
Vlivy
Polská filmová škola byla ovlivněna italským neorealismem, expresionismem a filmem noir. Čerpá také z polské literární tradice, zejména z děl Leopolda Tyrmanda a Marka Hłaska.
Význam
Polská filmová škola měla velký vliv na světovou kinematografii. Její filmy získaly řadu ocenění na mezinárodních filmových festivalech a inspirovaly další filmaře, jako například představitele československé nové vlny.
Hlavní představitelé
Andrzej Wajda (1926-2016) - Režisér filmů "Popel a démant", "Kanał" a "Člověk z mramoru".
Andrzej Munk (1921-1961) - Režisér filmů "Člověk na kolejích" a "Hrdinná epopej".
Jerzy Kawalerowicz (1922-2007) - Režisér filmů "Matka Joanna od andělů" a "Faraon".
Tadeusz Konwicki (1926-2015) - Režisér filmů "Poslední den léta" a "Malá apokalypsa".
Wojciech Jerzy Has (1925-2000) - Režisér filmů "Rukopis nalezený v Zaragoze" a "Svatební noc".
Kazimierz Kutz (1929-2018) - Režisér filmů "Sůl země černé" a "Perla v koruně".
Stanisław Różewicz (1924-2008) - Režisér filmů "Bezcitní" a "Walkover".
Odkaz
Polská filmová škola je považována za jednu z nejvýznamnějších filmových škol v historii. Její filmy stále inspirují současné filmaře a zůstávají důležitou součástí polské kultury.
Projekt Gutenberg Projekt Gutenberg je dobrovolnický projekt, jehož cílem je digitalizovat a archivovat kulturní díla a také "podporovat vytváření a distribuci e-knih". Založil jej v roce 1971 americký spisovatel Michael S. Hart a jedná se o nejstarší digitální knihovnu. Většina položek v její sbírce tvoří plné texty knih nebo samostatných povídek, které jsou ve veřejné doméně. Ke všem souborům lze zdarma přistupovat v otevřeném formátu, který je dostupný téměř na jakémkoli počítači. K 3. říjnu 2015 dosáhl Projekt Gutenberg 50 000 položek ve své sbírce bezplatných e-knih. Vydání jsou k dispozici v prostém textu i v jiných formátech, jako jsou HTML, PDF, EPUB, MOBI a Plucker, kdekoli je to možné. Většina vydání je v angličtině, ale k dispozici je také mnoho děl v jiných jazycích. Existuje několik přidružených projektů, které poskytují další obsah, včetně děl specifických pro daný region nebo jazyk. Projekt Gutenberg je úzce spjat s Distributed Proofreaders, internetovou komunitou pro korekturu naskenovaných textů. Projekt Gutenberg je pojmenován po vynálezci Johannesovi Gutenbergovi, jehož práce na vývoji tiskové technologie vedly k nárůstu masové dostupnosti knih a dalších textů.
Sikhové
Sikhové jsou etnoreligiózní skupina, která vyznává sikhismus, dharmské náboženství, které vzniklo koncem 15. století v regionu Paňdžáb na indickém subkontinentu na základě zjevení gurua Nánaka.
Termín sikh pochází ze sanskrtského slova śiṣya, které znamená „hledající“, „učedník“ nebo „student“. Podle článku I kapitoly 1 Sikh Rehat Maryada („kodex chování“) je definice sikha následující:
Každá lidská bytost, která věrně věří v:
Jednu nesmrtelnou bytost
Deset guruů, od gurua Nánaka Sahiba po gurua Gobinda Singha Sahiba
Guru Granth Sahib
Výroky a učení deseti guruů a
Křest zanechaný desátým guruem
a která se nehlásí k žádnému jinému náboženství, je sikh.
Mužští sikhové mají obvykle jako příjmení Singh („lev“), ačkoli ne všichni Singhové jsou nutně sikhové; podobně mají ženské sikhové jako příjmení Kaur („princezna“). Tato jedinečná příjmení dali sikhům guruové, aby se odlišili, a také jako akt vzdoru proti indickému kastovnímu systému, proti kterému guruové vždy vystupovali.
Sikhové pevně věří v myšlenku sarbat da bhala („blaho všech“) a často jsou viděni v první linii při poskytování humanitární pomoci po celém světě. Sikhové, kteří podstoupili Amrit Sanchar („křest Khandou“), iniciační obřad, jsou od dne své iniciace známí jako Khalsa a musí mít neustále na svém těle pět K:
kesh, nestříhané vlasy obvykle zakryté dastárem, známým také jako turban
kara, náramek ze železa nebo oceli
kirpan, dýkovitý meč zastrčený do řemínku gatra nebo opasku kamar kasa
kachera, bavlněné spodní prádlo
kanga, malý dřevěný hřeben
Region Paňdžáb na indickém subkontinentu byl historickou domovinou sikhů a sikhové jej dokonce ovládali po značnou část 18. a 19. století. Dnes má Kanada největší národní podíl sikhů (2,1 %) na světě, zatímco stát Paňdžáb v Indii má největší podíl sikhů (58 %) ze všech správních celků na světě. Mnoho zemí, jako je Kanada a Spojené království, uznává sikhy jako samostatné náboženství ve svých sčítáních lidu a od roku 2020 jsou sikhové ve Spojených státech považováni za samostatnou etnickou skupinu. Spojené království také považuje sikhy za etnoreligiózní lid, což je přímý důsledek případu Mandla v. Dowell-Lee z roku 1982.
Odissi
Klasický indický tanec
Původní název: ଓଡ଼ିଶୀ (odishí)
Žánr: indický klasický tanec
Původ: Odíša, Indie
Odissi (ଓଡ଼ିଶୀ) je hlavní starověký indický klasický tanec, který vznikl v chrámech v Odíši, východním pobřežním státě Indie. [1] [2] [3] V minulosti Odissi tančily především ženy [1] [4] a vyjadřovaly náboženské příběhy a duchovní myšlenky, zejména vaišnavismu prostřednictvím písní psaných a komponovaných podle raga a tala odissi hudby starověkými básníky státu. Představení Odissi také vyjadřovaly myšlenky jiných tradic, jako jsou ty, které souvisejí s hinduistickými bohy Šivou a Súrjou a hinduistickými bohyněmi (šaktismus). [5]
Teoretické základy Odissi sahají k starověkému sanskrtskému textu Náťašástra, jehož existence ve starověku je doložena tanečními pózami ve skulpturách kalingských chrámů [1] [6] a archeologických nalezištích souvisejících s hinduismem, buddhismem a džinismem. [7] [8] [9] Byl potlačen pod britskou nadvládou. [10] [11] Indové proti útlaku protestovali a po získání nezávislosti Indie na koloniální nadvládě následovalo jeho oživení, rekonstrukce a rozšíření. [8]
Odissi je tradičně tanečně-dramatický žánr performativního umění, ve kterém umělci a hudebníci hrají příběh, duchovní poselství nebo zbožnou báseň z hinduistických textů pomocí symbolických kostýmů, [12] pohybů těla, abhinaya (výrazů) a mudra (gest a znakové řeči) stanovených ve starověké sanskrtské literatuře. [13] Pro abhinaya se používá klasická odijská literatura a Gíta Góvinda v tradiční odissi hudbě.
Odissi se učí a provádí jako kompozice základního tanečního motivu nazývaného bhangas (symetrické ohyby těla, postoj). Zahrnuje spodní (nohy), střední (trup) a horní (ruce a hlava) části těla jako tři zdroje zdokonalování výrazu a zapojení publika s geometrickou symetrií a rytmickou hudební rezonancí. [14] [15]
Repertoár představení Odissi zahrnuje invokaci, nritta (čistý tanec), nritya (expresivní tanec), natya (taneční drama) a moksha (taneční vyvrcholení znamenající spásu duše a duchovní osvobození). [16] [17] Tradiční Odissi existuje ve dvou hlavních stylech, první zdokonalený ženami a zaměřený na slavnostní, duchovní chrámový tanec (maharis); druhý zdokonalený chlapci oblečenými jako dívky (gotipuas) [18], který se rozšířil o atletické a akrobatické pohyby a byl prováděn od slavnostních příležitostí v chrámech až po obecnou lidovou zábavu. [6] Moderní produkce Odissi od indických umělců představily rozmanitou škálu experimentálních nápadů, kulturních fúzí, témat a her. [19] Odissi byl jediným indickým tanečním stylem přítomným v Michaelově Jacksonově hitu Black or White z roku 1991.
Infračervená fotografie
Infračervená fotografie je fotografická technika, která využívá světlo z infračervené části spektra. Infračervené záření má vlnovou délku delší než viditelné světlo, ale kratší než mikrovlnné záření. Infračervená fotografie se používá v různých oblastech, včetně vědeckého výzkumu, průmyslové inspekce a umělecké fotografie.
Jak funguje infračervená fotografie?
Infračervená fotografie funguje tak, že se používá speciální film nebo digitální senzor, který je citlivý na infračervené světlo. Na objektiv fotoaparátu se nasazuje infračervený filtr, který propouští pouze infračervené světlo a blokuje viditelné světlo.
Efekty infračervené fotografie
Infračervená fotografie vytváří jedinečné obrazy, které se liší od fotografií pořízených ve viditelném světle. Mezi běžné efekty infračervené fotografie patří:
Falešné barvy: Infračervené světlo se odráží od různých objektů jinak než viditelné světlo. To může vést ke vzniku falešných barev na infračervených fotografiích. Například listí stromů se může na infračervených fotografiích jevit jako bílé, zatímco obloha může být tmavá.
Černé a bílé obrazy: Infračervené fotografie lze také pořizovat jako černobílé obrazy. Tyto obrazy mohou mít surrealistický nebo strašidelný vzhled.
Průnik mlhy: Infračervené světlo může pronikat mlhou a kouřem lépe než viditelné světlo. To umožňuje fotografům pořizovat jasnější fotografie v podmínkách nízké viditelnosti.
Zvýraznění detailů: Infračervené světlo může odhalit detaily, které nejsou viditelné ve viditelném světle. To může být užitečné pro vědecký výzkum a průmyslovou inspekci.
Použití infračervené fotografie
Infračervená fotografie se používá v různých oblastech, včetně:
Vědecký výzkum: Infračervená fotografie se používá ve vědeckém výzkumu ke studiu různých objektů a jevů. Například infračervená fotografie se používá ke studiu rostlin, zvířat a hvězd.
Průmyslová inspekce: Infračervená fotografie se používá v průmyslové inspekci k odhalení vad a problémů. Například infračervená fotografie se používá k odhalení úniků tepla, elektrických problémů a strukturálních vad.
Umělecká fotografie: Infračervená fotografie se používá v umělecké fotografii k vytváření jedinečných a kreativních obrazů. Infračervená fotografie se používá k vytváření krajin, portrétů a abstraktních obrazů.
Tipy pro infračervenou fotografii
Zde je několik tipů pro infračervenou fotografii:
Použijte stativ: Infračervená fotografie vyžaduje dlouhé expoziční časy, takže je důležité použít stativ, aby se zabránilo rozmazání obrazu.
Experimentujte s různými filtry: Existuje mnoho různých typů infračervených filtrů, které lze použít k dosažení různých efektů. Experimentujte s různými filtry, abyste zjistili, který z nich nejlépe vyhovuje vašim potřebám.
Zvyšte citlivost ISO: Při infračervené fotografii je často nutné zvýšit citlivost ISO, aby se získaly správně exponované snímky. Buďte však opatrní, protože zvýšení citlivosti ISO může vést ke zvýšení šumu obrazu.
Buďte kreativní: Infračervená fotografie je skvělý způsob, jak experimentovat s kreativitou. Zkuste fotografovat různé objekty a scény a zjistěte, jakých jedinečných efektů můžete dosáhnout.