Poezie persony Poezie persony je poezie, která je psána z perspektivy „persony“, kterou básník vytvoří a která je mluvčím básně. Dramatické monology jsou typem personální básně, protože „jakmile musí vytvořit postavu, nutně vytvoří personu“. [1] Redaktoři A Face to Meet the Faces: The Anthology of Contemporary Persona Poetry uvádějí, že „literární tradice persony, psaní básní v hlasech nebo z jiných perspektiv, než je básníkova vlastní, má starobylý původ a současnou praxi.“ [2] Kromě toho je v personálních básních vytvořena široká škála postav z různých zdrojů, včetně „populární kultury, historie, Bible, literatury, mytologie, novinových výstřižků, legend, pohádek a komiksů.“ [2] Akciové postavy pantomimy a commedie dell'arte, jako je Pierrot, oživily básníci dvacátého století, jako jsou T. S. Eliot [3] a Giannina Braschi [4] a písničkáři jako David Bowie. [5] Modernističtí básníci Ezra Pound, [6] Fernando Pessoa, [7] Rainer Maria Rilke, [8] a zpovědní básnířka Sylvia Plath [9] také napsali personální básně. [10]
Poezie nahlas Poezie nahlas je veřejné ústní předčítání nebo recitace básní. Čtení poezie nahlas umožňuje čtenáři vyjádřit své vlastní zkušenosti prostřednictvím poezie a změnit báseň podle svých citů. Čtenář používá výšku a důraz a pauzy se stávají zřejmými. Poezie nahlas se obvykle koná na malé scéně v kavárně nebo knihkupectví, kde více básníků přednáší svou vlastní tvorbu. Na takové akci může být jako "hlavní hvězda" vybrán významnější básník a slavní básníci mohou vystoupit také na větším místě, jako je amfiteátr nebo vysokoškolská aula. Není jasné, jak byly rané básně, jako je Illiada, předávány posluchačům. Moderní čtení poezie se stalo populárním až v poslední polovině 20. století, přinejmenším ve Spojených státech, s hvězdami jako Dylan Thomas a Robert Frost. Populární zůstávají také živé soutěže v recitaci poezie, tzv. poetry slams, které se začaly konat v 80. letech 20. století. Také v Japonsku někteří básníci četli poezii na veřejnosti. Setsuko Chiba, japonská básnířka, vyvinula performativní poezii v Tokiu po svém debutu v New Yorku a práci v Paříži.
Fono-sémantický matching (PSM) je začlenění slova z jednoho jazyka do druhého, často s vytvořením neologismu, kde je nenativní kvalita slova skryta jeho nahrazením foneticky a sémanticky podobnými slovy nebo kořeny z přijímajícího jazyka. Takto se zachovává přibližný zvuk a význam původního výrazu ve zdrojovém jazyce, i když nový výraz (PSM – fono-sémantický match) v cílovém jazyce může znít nativně.
Fono-sémantický matching se liší od kalku, který zahrnuje (sémantický) překlad, ale nezahrnuje fonetický matching (tj. zachování přibližného zvuku vypůjčeného slova jeho přiřazením k podobně znějícímu předem existujícímu slovu nebo morfému v cílovém jazyce). Fono-sémantický matching se také liší od homofonního překladu, který zachovává zvuk slova, ale ne jeho význam.
Charakteristiky fono-sémantického matchingu
Inkorporace: PSM zahrnuje začlenění slova z jednoho jazyka do druhého.
Neologismus: PSM často vede k vytvoření neologismu, nového slova v přijímajícím jazyce.
Fono-sémantická podobnost: Slovo v PSM je nahrazeno foneticky a sémanticky podobnými slovy nebo kořeny z přijímajícího jazyka.
Zachování zvuku a významu: Přibližný zvuk a význam původního výrazu jsou zachovány, i když nový výraz může znít nativně.
Rozdíly mezi PSM a kalkem a homofonním překladem
PSM vs. kalk
PSM zahrnuje fonetický matching, zatímco kalk ne.
PSM často vede k vytvoření neologismu, zatímco kalk nikoli.
PSM vs. homofonní překlad
PSM zachovává zvuk a význam, zatímco homofonní překlad zachovává pouze zvuk.
PSM může vést k vytvoření neologismu, zatímco homofonní překlad nikoli.
Příklady fono-sémantického matchingu
Anglické slovo "computer" bylo v češtině převedeno na "počítač".
Japonské slovo "karaoke" bylo v angličtině převedeno na "karaoke".
Francouzské slovo "baguette" bylo v angličtině převedeno na "baguette".
Fono-sémantický matching v sociolingvistice
PSM hraje roli v sociolingvistice, protože odráží interakce mezi jazyky a kulturami. Může být ovlivněn faktory, jako jsou:
Prestiž: Jazyky s vyšší prestiží mohou mít větší vliv na PSM.
Kontakt: PSM je častější mezi jazyky, které jsou v kontaktu.
Potřeba: PSM může být použito k vyplnění mezer ve slovní zásobě přijímajícího jazyka.
Závěr
Fono-sémantický matching je proces, při kterém je slovo z jednoho jazyka začleněno do druhého a je mu dán nový fonetický a sémanticky podobný výraz. Liší se od kalku a homofonního překladu a může být ovlivněn sociolingvistickými faktory. PSM hraje roli v jazykové změně a vývoji nových slov a výrazů.
Nancy Katharine Sandars (29. června 1914 – 20. listopadu 2015) byla britská archeoložka a prehistorička. Jako nezávislá vědkyně napsala řadu knih a populární verzi Eposu o Gilgamešovi.
Životopis
Nancy Sandars se narodila 29. června 1914 v Little Tew v anglickém hrabství Oxfordshire. Studovala na londýnské univerzitě a na St Hugh's College v Oxfordu, kde získala titul BLitt (bakalář literatury).
Kariéra
Sandars se specializovala na archeologii doby bronzové v Evropě a na starověký Přední východ. Byla autorkou řady knih, včetně:
Prehistorická Británie a Evropa (1957)
Úvod do prehistorie (1968)
Bronzový věk Evropy (1979)
Epos o Gilgamešovi (1960, populární verze)
Sandars byla také členkou Společnosti londýnských starožitníků (FSA) a Britské akademie (FBA).
Příspěvky k archeologii
Sandars byla průkopnicí v oblasti archeologie doby bronzové. Její práce pomohla definovat chronologii a kulturu tohoto období v Evropě. Také provedla průkopnické výzkumy na starověkém Předním východě, zejména v Mezopotámii.
Sandars byla také známá svými jasnými a přístupnými spisy o archeologii. Její kniha "Úvod do prehistorie" je dodnes široce používanou učebnicí.
Ocenění a uznání
Sandars získala řadu ocenění a uznání za svou práci, včetně:
Členství ve Společnosti londýnských starožitníků (1957)
Členství v Britské akademii (1984)
Čestný doktorát z univerzity v Edinburghu (1994)
Odkaz
Nancy Sandars byla jednou z nejvýznamnějších britských archeoložek 20. století. Její práce měla zásadní vliv na náš současný pohled na dobu bronzovou v Evropě a na starověký Přední východ. Její jasné a přístupné spisy inspirovaly generace studentů a nadšenců archeologie.
Sémantický diferenciál
Sémantický diferenciál (SD) je měřicí škála navržená pro měření subjektivního vnímání osoby a afektivních reakcí na vlastnosti konceptů, objektů a událostí pomocí sady bipolárních škál. SD se používá k posouzení názorů, postojů a hodnot člověka týkajících se těchto konceptů, objektů a událostí kontrolovaným a platným způsobem. Respondenti jsou požádáni, aby si vybrali, kde leží jejich pozice na sadě škál s polárními přídavnými jmény (například: "sladký - hořký", "spravedlivý - nespravedlivý", "teplý - studený"). Ve srovnání s jinými technikami měření škálování, jako je Likertovo škálování, lze předpokládat, že SD je relativně spolehlivé, platné a robustní.
SD bylo použito jak obecně, tak i konkrétněji. Teorie sémantického diferenciálu Charlese E. Osgooda je příkladem obecnějšího pokusu změřit sémantiku nebo význam slov, zejména přídavných jmen, a jejich referenčních konceptů. V oborech, jako je marketing, psychologie, sociologie a informační systémy, se SD používá k měření subjektivního vnímání a afektivních reakcí na konkrétnější koncepty, jako je marketingová komunikace, političtí kandidáti, alkoholické nápoje a webové stránky.
Historie
Koncept sémantického diferenciálu poprvé představil Charles E. Osgood v roce 1952. Osgood navrhl, že význam slov lze měřit pomocí série bipolárních škál, přičemž každý pól představuje opačný konec sémantického rozměru. Například význam slova "štěstí" lze měřit pomocí škály "šťastný - smutný".
Struktura
SD se skládá ze sady bipolárních škál, z nichž každá je definována párem opačných přídavných jmen. Respondenti jsou požádáni, aby označili svou pozici na každé škále pomocí stupnice, která se obvykle pohybuje od 1 do 7. Například na škále "šťastný - smutný" by respondent mohl označit "4", aby naznačil, že se cítí spíše šťastný než smutný.
Použití
SD se používá v široké škále výzkumných oblastí, včetně:
Marketing: K měření postojů spotřebitelů k produktům, značkám a reklamám.
Psychologie: K měření osobnosti, postojů a emocí.
Sociologie: K měření sociálních norem a hodnot.
Informační systémy: K měření uživatelské zkušenosti s webovými stránkami a dalšími digitálními produkty.
Výhody
SD nabízí řadu výhod oproti jiným technikám měření škálování:
Spolehlivost: SD je považováno za vysoce spolehlivé, protože respondenti mají tendenci poskytovat konzistentní odpovědi na různé položky.
Platnost: SD měří subjektivní vnímání a afektivní reakce, což z něj činí platný nástroj pro zkoumání těchto konstruktů.
Robustnost: SD je robustní vůči různým faktorům, jako je pořadí položek a délka škály.
Omezení
SD má také některá omezení:
Subjektivita: SD měří subjektivní vnímání, které se může lišit v závislosti na individuálních zkušenostech a perspektivách.
Komplexita: SD může být komplexní na správu a analýzu, zejména pokud se používá velké množství škál.
Kulturní vliv: Význam slov a konceptů se může v různých kulturách lišit, což může ovlivnit platnost SD.
Závěr
Sémantický diferenciál je všestranný a spolehlivý nástroj pro měření subjektivního vnímání a afektivních reakcí. Používá se v široké škále výzkumných oblastí a může poskytnout cenné informace o názorech, postojích a hodnotách lidí.
Smrt autora "Smrt autora" (francouzsky: La mort de l'auteur) je esej francouzského literárního kritika a teoretika Rolanda Barthese (1915–1980) z roku 1967. Barthesův esej argumentuje proti tradiční literární kritice, která se spoléhá na záměry a životopis autora, aby definitivně vysvětlila "konečný význam" textu. Místo toho esej zdůrazňuje přednost výkladu díla každého jednotlivého čtenáře před jakýmkoli "definitivním" významem zamýšleným autorem, procesem, ve kterém mohou být odhaleny jemné nebo nepovšimnuté charakteristiky pro nový náhled. První anglicko-jazyčné vydání eseje bylo v americkém časopise Aspen, č. 5–6 v roce 1967; francouzský debut byl v časopise Manteia, č. 5 (1968). Esej se později objevila v antologii Barthesových esejů, Image-Music-Text (1977), knize, která také obsahovala jeho "Od díla k textu". Barthes tvrdí, že autor je mrtvý v tom smyslu, že text neexistuje, aby vyjádřil autorovy záměry nebo osobní zkušenosti. Místo toho text existuje jako nezávislá entita, která má svůj vlastní význam, který je nezávislý na autorovi. Čtenář je tím, kdo dává textu význam, a Barthes věří, že každý čtenář bude mít svůj vlastní jedinečný výklad textu. Barthesův esej měl významný vliv na literární teorii a kritiku. Pomohlo to rozšířit myšlenku, že text je nezávislý na autorovi a že význam textu je vytvářen čtenářem. Esej také pomohla rozšířit myšlenku, že text může mít více významů a že neexistuje jediný "správný" výklad textu. Barthesova "Smrt autora" je důležitým dílem literární teorie, které pomohlo změnit způsob, jakým přemýšlíme o textu a jeho významu. Esej je dodnes široce čtena a studována a její myšlenky nadále ovlivňují způsob, jakým se přibližujeme literatuře.
Marjorie Perloffová (rozená Gabriele Mintzová) se narodila 28. září 1931 ve Vídni v Rakousku. Je uznávanou americkou odbornicí na poezii a kritičkou.
Vzdělání
Perloffová získala titul bakaláře umění (A.B.) na Barnard College, magisterský titul (M.A.) a doktorát (Ph.D.) na Katolické univerzitě v Americe.
Kariéra
Perloffová působila jako profesorka na několika významných univerzitách, včetně Stanfordovy univerzity, Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) a University of Maryland. V současné době je profesorkou emeritní na Stanfordově univerzitě.
Oblasti zájmu
Hlavními oblastmi zájmu Perloffové jsou moderní poezie a poetika. Zabývá se především experimentální a avantgardní poezií a její vztahem k dalším uměleckým formám, jako je vizuální umění a hudba.
Dílo
Perloffová je autorkou řady významných děl o poezii, včetně:
"The Poetics of Indeterminacy" (1981)
"Wittgenstein's Ladder: Poetic Language and the Strangeness of the Ordinary" (1996)
"Twenty-First-Century Modernism: The "New" Poetics" (2002)
"Radical Artifice: Writing Poetry in the Age of Media" (2012)
Ocenění
Perloffová získala řadu ocenění za svou práci, včetně Ceny Modern Language Association za vynikající knihu v oblasti literatury (1982) a Ceny Bollingena za americkou poezii (2009).
Přínos
Marjorie Perloffová je považována za jednu z nejvlivnějších postav v oblasti studia moderní poezie. Její práce pomohla rozšířit chápání poezie a jejího vztahu k dalším uměleckým formám a kulturním kontextům.
Burton Watson
Burton Watson (13. června 1925 – 1. dubna 2017) byl americký sinolog, překladatel a spisovatel, který proslul svými anglickými překlady čínské a japonské literatury.
Watsonovy překlady získaly řadu ocenění, včetně Zlaté medaile překladatelského centra na Kolumbijské univerzitě v roce 1979, Ceny PEN za překlad v roce 1982 za jeho překlad antologie japonské poezie From the Country of Eight Islands: An Anthology of Japanese Poetry s Hiroakim Satem a znovu v roce 1995 za jeho překlad vybraných básní Su Tung-p'a. V roce 2015, ve věku 88 let, získal Watson Medaili PEN/Ralpha Manheima za překlad za svou dlouhou a plodou překladatelskou kariéru.
Watson se narodil v New Rochelle ve státě New York a vystudoval Kolumbijskou univerzitu, kde získal tituly BA, MA a PhD. Svou kariéru překladatele zahájil v 50. letech 20. století a jeho první významný překlad, kniha Chuang-c': mistr z jižního květu, byl vydán v roce 1964.
Watsonovy překlady se vyznačují přesností, citlivostí a důrazem na srozumitelnost. Přeložil širokou škálu čínské a japonské literatury, včetně klasické poezie, prózy, filozofie a historie. Mezi jeho nejznámější překlady patří:
Chuang-c': mistr z jižního květu
Kniha písní
Příběhy z Číny
Příběhy z Japonska
Od země osmi ostrovů: antologie japonské poezie (s Hiroakim Satem)
Vybrané básně Su Tung-p'a
Watson byl také plodným spisovatelem a vydal několik knih o čínské kultuře a historii, včetně:
Čínská lyrická poezie
Čínské myšlení
Dějiny čínského myšlení
Základy čínského buddhismu
Watson byl významným představitelem americké sinologie a jeho překlady měly zásadní vliv na studium a ocenění čínské a japonské literatury v anglicky mluvícím světě. Jeho práce nadále inspiruje a oslovuje čtenáře po celém světě.
Aga Khan III. (1877-1957) Aga Khan III. (rodným jménem Sultan Mohammad Shah) se narodil 2. listopadu 1877 v Karáčí v Britské Indii. Stal se 48. imámem nizárijské ismá'ílijské větve ší'itského islámu. Byl jedním ze zakladatelů a prvním stálým předsedou Všindické muslimské ligy (AIML). Jeho cílem bylo prosazování muslimských zájmů a ochrana práv muslimů v Britské Indii. Liga až do konce 30. let 20. století nebyla početnou organizací, ale zastupovala pozemkové a obchodní muslimské zájmy a zároveň prosazovala britské vzdělání v období britské nadvlády. V názorech na vzdělání se Aga Khan shodoval s dalšími muslimskými sociálními reformátory, ale vědec Shenila Khoja-Moolji tvrdí, že také projevil zvláštní zájem o prosazování vzdělání žen pro ně samé. Aga Khan vyzval britskou vládu, aby považovala muslimy za samostatný národ v rámci Indie, což je známá "teorie dvou národů". I poté, co v roce 1912 rezignoval na funkci předsedy AIML, měl stále velký vliv na její politiku. V roce 1932 byl jmenován zástupcem Indie ve Společnosti národů a v letech 1937 až 1938 působil jako předseda Společnosti národů. Aga Khan III. byl známý svým modernistickým přístupem k islámu a snahou o zlepšení postavení muslimů v Indii. Byl také známým filantropem a podporoval různé vzdělávací a charitativní projekty. Zemřel 11. července 1957 ve Versoixu u Ženevy ve Švýcarsku. Osobní život Aga Khan III. byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou byla princezna Begum Cleope Teresa Magliano, dcera italského hraběte. Jeho druhou manželkou byla Andrée Joséphine Carron, francouzská zpěvačka. Jeho třetí manželkou byla Begum Om Habibeh Aga Khan, dcera francouzského malíře. Měl tři syny: Giuseppe Mahdi Khan, Aly Salman Aga Khan a Sadruddin Aga Khan. Odkaz Aga Khan III. byl významnou osobností v indické historii. Byl vůdcem muslimské komunity, zastáncem vzdělání a modernizátorem islámu. Jeho odkaz pokračuje dodnes prostřednictvím Nadace Aga Khana, která podporuje rozvoj a vzdělání po celém světě.
Marilynne Robinson, rozená Neumayerová (26. listopadu 1943) je americká autorka románů a esejů. V průběhu své kariery obdržela řadu ocenění, mimojiné Pulitzerovu cenou za beletrii v roce 2005, Národním humanitním oceněním v roce 2012 a Cenou Kongresové knihovny za americkou beletrii v roce 2016. Časopis Time ji v roce 2016 zařadil na seznam 100 nejvlivnějších lidí. Od roku 1991 Robinsonová vyučovala na Iowské dílně a v roce 2016 odeшла do důchodu. Je nejvíce známá pro své romány Housekeeping (1980) a Gilead (2004). Její romány jsou pozoruhodné pro jejich tematické vyobrazení víry a venkovské života. Témata jejích esejů pokrývají řadu oblastí, včetně vztahu mezi náboženstvím a vědou, americkou historií, jaderným znečištěním, Johnem Calvínem a současnou americkou politikou. Raný život a vzdělání Marilynne Robinsonová se naroдила jako Neumayerová v Sandpointu v Idahu 26. listopadu 1943. Vystudovala anglickou literaturu na Pembroke College a získala titul Ph.D. na Washingtonské univerzitě. Literární kariéra První román Robinsonové, Housekeeping, byl vydán v roce 1980 a získal uznání kritiky. V roce 2004 vydala román Gilead, který získal Pulitzerovu cenou za beletrii. Mezi její další romány patří The Death of Adam (1998) a Home (2008). Kromě románů Robinsonová také vydala několik svazků esejů, včetně The Death of Adam: Essays on Modern Thought (1998) a Absence of Mind: The Thought of Jacques Lacan (2010). Styl psaní Psaní Robinsonové je charakteristické jeho lyrickým stylem, komplexními charaktery a zkoumáním témat víry, morálky a identity. Její práce byla srovnávána s díly Hermanna Melvilla, Williama Faulknera a Flannery O'Connorové. Ocenění a uznání Za svou práci získala Robinsonová řadu ocenění, mimojiné Pulitzerovu cenou za beletrii, Národním humanitním oceněním a Cenou Kongresové knihovny za americkou beletrii. V roce 2016 byla zařazena na seznam 100 nejvlivnějších lidí časopisu Time. Osobní život Marilynne Robinsonová byla dvakrát vdaná. Jejím prvním manželem byl Fred Miller Robinson, se kterým se rozvedla v roce 1989. Jejím současným manželem je John ACR' Elder Robinson. Má dvě děti, Anne a Francise.