Konzervatismus ve Spojených státech amerických
Úvod
Konzervatismus je politická ideologie, která zdůrazňuje tradiční hodnoty, omezenou vládu a volný trh. Ve Spojených státech má konzervatismus dlouhou a bohatou historii, která se vyvíjela v průběhu času v reakci na měnící se společenské a politické podmínky.
Zásady
Základní zásady amerického konzervatismu zahrnují:
Americká výjimečnost: Víra, že Spojené státy jsou jedinečným národem, který byl vyvolen k velkým věcem.
Antikomunismus: Odpor vůči komunismu a jeho ideálům.
Křesťanský nacionalismus: Víra, že Spojené státy jsou křesťanským národem a že křesťanské hodnoty by měly hrát ústřední roli ve společnosti.
Klasický liberalismus: Víra v individuální svobodu, omezenou vládu a volný trh.
Ústavnost: Víra, že vláda by měla být omezena ústavou.
Hodnoty rodiny: Víra, že rodina je základní jednotkou společnosti a že by měla být chráněna.
Židovsko-křesťanské hodnoty: Víra, že židovsko-křesťanské hodnoty by měly hrát ústřední roli ve společnosti.
Omezená vláda: Víra, že vláda by měla být omezena na nezbytné funkce.
Militarismus: Víra, že Spojené státy by měly být silnou vojenskou mocností.
Morální absolutismus: Víra, že existují absolutní morální pravdy, které by měly být dodržovány bez ohledu na okolnosti.
Přirozené právo: Víra, že existují přirozená práva, která jsou vrozená všem lidem.
Patriotismus: Láska a oddanost ke Spojeným státům.
Republikanismus: Víra, že vláda by měla být republikou, v níž jsou představitelé voleni lidem.
Právo držet zbraně: Víra, že občané Spojených států mají právo držet a nosit zbraně.
Vláda zákona: Víra, že vláda by měla být založena na zákonech, nikoli na svévoli.
Tradice: Víra, že tradice a instituce by měly být zachovány a respektovány.
Historie
Konzervatismus ve Spojených státech má své kořeny v době americké revoluce. Otcové zakladatelé, jako byli John Adams a Alexander Hamilton, byli konzervativci, kteří věřili v omezenou vládu a volný trh. Konzervatismus zůstal dominantní politickou ideologií ve Spojených státech až do počátku 20. století, kdy vzrostla popularita liberalismu.
Ve 20. století se konzervatismus znovu objevil jako významná politická síla v reakci na Velkou hospodářskou krizi a vzestup komunismu. Konzervativní vůdci jako Robert Taft a Barry Goldwater obhajovali snížení daní, deregulaci a silnou národní obranu.
V 80. letech 20. století konzervatismus zažil obrodu pod vedením Ronalda Reagana. Reaganova politika, známá jako reaganomika, se zaměřila na snížení daní, snížení vládních výdajů a deregulaci. Reaganomika přispěla k ekonomickému růstu a prosperitě, ale také vedla k nárůstu státního dluhu.
V 90. letech 20. století konzervatismus zůstal dominantní politickou ideologií ve Spojených státech. Konzervativní vůdci jako Newt Gingrich a George W. Bush obhajovali pokračující snižování daní, deregulaci a omezení sociálních programů.
V 21. století konzervatismus zůstal významnou politickou silou ve Spojených státech. Konzervativní vůdci jako Donald Trump a Mitch McConnell obhajovali daňové škrty, deregulaci a konzervativní soudce.
Současný konzervatismus
Současný konzervatismus ve Spojených státech je složitou ideologií, která zahrnuje širokou škálu názorů. Někteří konzervativci jsou fiskální konzervativci, kteří se zaměřují na snížení daní a vládních výdajů. Jiní jsou sociální konzervativci, kteří se zaměřují na ochranu tradičních hodnot. A další jsou národní konzervativci, kteří se zaměřují na posílení národní suverenity a ochranu americké kultury.
Konzervatismus je ve Spojených státech nadále významnou politickou silou. Konzervativci kontrolují prezidentský úřad a většinu v Kongresu. Konzervativní myšlenky mají také významný vliv na Nejvyšší soud.
Kritika
Konzervatismus byl kritizován z řady důvodů. Někteří kritici tvrdí, že konzervatismus je příliš zaměřen na ochranu statu quo a že se brání změnám. Jiní tvrdí, že konzervatismus je příliš zaměřen na volný trh a že ignoruje potřebu vládní regulace. A další tvrdí, že konzervatismus je příliš zaměřen na tradiční hodnoty a že je nepřátelský vůči pokroku.
Přestože konzervatismus čelí kritice, zůstává ve Spojených státech významnou politickou silou. Konzervativní myšlenky nadále ovlivňují politický diskurz a budou pravděpodobně i nadále hrát významnou roli v americké politice.
Uranismus: utajená skupina homosexuálních spisovatelů
Termín uranismus se používá pro označení homosexuální terminologie. Uranité byli utajená skupina několika desítek homosexuálních básníků a prozaiků, kteří žili na konci 19. a na počátku 20. století a jejichž tvorba se převážně točila kolem lásky k (nebo od) dospívajících chlapců. V užším slova smyslu se jednalo o anglické literární a kulturní hnutí, v širším slova smyslu existovali také američtí uranité.
Hnutí vrcholilo mezi koncem 80. let 19. století a polovinou 90. let 19. století, ale jeho rozpětí se považuje za období od roku 1858, kdy vyšla sbírka básní Ionica od Williama Johnsona Coryho, do roku 1930, kdy vyšly sbírky Cameos of Boyhood and Other Poems od Samuela Elswortha Cottama a Boyhood od E. E. Bradforda.
Uranité byli často vzdělaní a pocházeli z vyšších společenských vrstev. Mnozí z nich byli členy Oxfordské a Cambridgeské univerzity. Jejich tvorba byla často alegorická a používala eufemismy a symboly, aby skryla jejich skutečný význam.
Uranité čelili značnému společenskému stigmatu a pronásledování. Homosexualita byla v té době považována za nezákonnou a neslušnou a uranité byli často vydíráni nebo dokonce vězněni. Mnozí z nich byli nuceni skrývat svou sexualitu a žít dvojí život.
Přesto uranité zanechali významný odkaz v anglické literatuře. Jejich tvorba poskytuje jedinečný pohled na homosexuální zkušenosti v době, kdy byla homosexualita přísně zakázána. Jejich díla také pomohla formovat moderní homosexuální identitu.
Klíčové postavy uranismu
William Johnson Cory (1823-1892): Básník a učitel, jehož sbírka Ionica z roku 1858 je považována za počátek uranismu.
John Addington Symonds (1840-1893): Historik umění a spisovatel, jehož díla o homosexuální lásce měla velký vliv na uranity.
Oscar Wilde (1854-1900): Dramatik, básník a prozaik, jehož román Obraz Doriana Graye je považován za jedno z nejvýznamnějších děl uranismu.
Lord Alfred Douglas (1870-1945): Básník a milenec Oscara Wildea, jehož díla často zobrazovala homosexuální lásku.
Samuel Elsworth Cottam (1860-1930): Básník a učitel, jehož sbírka Cameos of Boyhood and Other Poems z roku 1930 je považována za poslední významné dílo uranismu.
Odkaz uranismu
Uranismus byl významným hnutím v anglické literatuře, které pomohlo formovat moderní homosexuální identitu. Díla uranitů poskytují jedinečný pohled na homosexuální zkušenosti v době, kdy byla homosexualita přísně zakázána. Jejich odkaz je stále relevantní i dnes a jejich díla jsou stále studována a oceňována.
Moderní afghánská poezie má starobylé kořeny a je psána převážně v jazyce darí a paštú.
Afghánská poezie odráží kulturu Afghánistánu a je součástí afghánské literatury.
Historie
Afghánská poezie má bohatou a dlouhou historii, která sahá až do předislámských dob. Jedním z nejstarších známých afghánských básníků byl Rúdakí, který žil v 10. století a je považován za otce perské poezie. V průběhu staletí afghánští básníci psali v různých žánrech, včetně lyriky, epiky a mystické poezie.
Hlavní témata
Hlavními tématy afghánské poezie jsou láska, ztráta, válka a národní identita. Afghánští básníci často vyjadřují své osobní pocity a zkušenosti, ale také píší o širších politických a sociálních otázkách.
Vliv
Afghánská poezie byla ovlivněna řadou různých kultur, včetně perské, indické a arabské kultury. Afghánští básníci si také osvojili západní vlivy, zejména v moderní době.
Významní básníci
Mezi nejvýznamnější afghánské básníky patří:
Rúdakí (10. století)
Sanáí (12. století)
Džaláleddín Rúmí (13. století)
Háfiz (14. století)
Abdul Rahman Džámí (15. století)
Khushal Khan Khattak (17. století)
Rahman Baba (18. století)
Ghulam Mohammad Tarzí (19. století)
Mahmud Tarzí (20. století)
Khalilullah Khalili (20. století)
Abdul Hakim Latif (21. století)
Moderní afghánská poezie
Moderní afghánská poezie se vyznačuje svou rozmanitostí a experimentováním. Afghánští básníci píší v široké škále stylů, od tradičních až po moderní. Mezi současné trendy v afghánské poezii patří:
Používání volného verše
Zkoumání osobních a společenských otázek
Experimenty s jazykem a formou
Afghánská poezie v exilu
V důsledku válek a konfliktů v Afghánistánu mnoho afghánských básníků bylo nuceno opustit svou zemi. V exilu tito básníci pokračují ve psaní poezie, která často vyjadřuje jejich zkušenosti s vyhnanstvím a steskem po domově.
Afghánská poezie jako odraz kultury
Afghánská poezie je nedílnou součástí afghánské kultury. Vyjadřuje bohatou historii, rozmanitost a ducha afghánského lidu. Afghánští básníci hrají důležitou roli při utváření národní identity a vyjadřování aspirací a nadějí afghánského lidu.
Anglo-welšská literatura (velšsky: Llenyddiaeth Gymreig yn Saesneg) je termín používaný k popisu děl psaných v angličtině velšskými spisovateli.
Termín „anglo-welšský“ nahradil dřívější pokus definovat tuto kategorii psaní jako „anglo-cymrickou“. Forma „anglo-welšský“ byla použita Idrisem Bellem v roce 1922 a obnovena Raymondem Garlickem a Rolandem Mathiasem, když přejmenovali svůj literární časopis „Dock Leaves“ na „The Anglo-Welsh Review“ a později tento termín dále definovali ve své antologii Anglo-Welsh Poetry 1480-1980 jako označení literatury, ve které „první prvek sloučeniny označuje jazyk a druhý původ psaní“.
Ačkoli byla uznána jako samostatný subjekt až ve 20. století, Garlick a Mathias se snažili identifikovat tradici psaní v angličtině ve Walesu sahající mnohem dále. Potřeba samostatné identity pro tento druh psaní vznikla proto, že termín „velšská literatura“ popisuje velšsky psanou literaturu, která má svou vlastní nepřetržitou tradici sahající až k básni ze šestého století známé jako Y Gododdin.
Historie
Počátky anglo-welšské literatury lze vysledovat až do středověku, kdy velšští písaři překládali velšské texty do angličtiny. Prvním známým dílem anglo-welšské literatury je „The Book of Taliesin“, sbírka básní přeložená z velštiny do angličtiny v 14. století.
V 16. století se anglo-welšská literatura začala rozvíjet s příchodem tisku. První tištěnou anglo-welšskou knihou byla „The Acts and Monuments of the Church in Wales“ od Johna Davisea, vydaná v roce 1607.
V 17. a 18. století pokračovala anglo-welšská literatura v rozvoji s díly spisovatelů jako Henry Vaughan, Thomas Traherne a William Williams Pantycelyn.
V 19. století se anglo-welšská literatura stala výraznějším hlasem s díly spisovatelů jako John Ceiriog Hughes, Daniel Owen a Ernest Rhys.
Ve 20. století se anglo-welšská literatura stala uznávaným literárním hnutím s díly spisovatelů jako Dylan Thomas, Idris Davies a R. S. Thomas.
Témata
Anglo-welšská literatura často zkoumá témata velšské identity, kultury a historie. Spisovatelé jako Dylan Thomas a R. S. Thomas často psali o svých zkušenostech s životem ve Walesu a jejich vztahu k velšskému jazyku a kultuře.
Dalšími běžnými tématy v anglo-welšské literatuře jsou náboženství, příroda a láska.
Významní spisovatelé
Někteří z nejvýznamnějších anglo-welšských spisovatelů patří:
Dylan Thomas
Idris Davies
R. S. Thomas
John Ceiriog Hughes
Daniel Owen
Ernest Rhys
Henry Vaughan
Thomas Traherne
William Williams Pantycelyn
Odkaz
Anglo-welšská literatura je důležitou součástí velšské kultury a identity. Pomohla dát hlas velšským zkušenostem a perspektivám a přispěla k širšímu chápání Walesu a jeho lidu.
Australská literatura je psaným nebo literárním dílem, které vzniklo v oblasti Commonwealthu Austrálie nebo jeho předchozích kolonií, případně pochází od obyvatel těchto oblastí. V rané západní historii byla Austrálie souborem britských kolonií. Z tohoto důvodu se její uznávaná literární tradice začíná a je spojena s širší tradicí anglické literatury. Nicméně narativní umění australských spisovatelů od roku 1788 představilo do literatury charakter nového kontinentu a zkoumalo témata jako je domorodost, kamarádství, rovnostářství, demokracie, národní identita, migrace, jedinečná poloha a geografie Austrálie, složitosti městského života a „krása a hrůza“ života v australském buši.
Historie
Nejranější formy australské literatury se objevily v podobě deníků a dopisů průzkumníků, námořníků a odsouzenců, kteří cestovali do Austrálie v 18. století. Tyto spisy často poskytovaly živé popisy australské krajiny, flóry a fauny, stejně jako interakcí mezi domorodými obyvateli a evropskými osadníky.
V 19. století se začala rozvíjet australská beletrie a poezie. Mezi první významné australské spisovatele patřili Charles Harpur, Henry Lawson a Banjo Paterson. Tito spisovatelé často psali o životě v australském buši a zkoumali témata jako mužství, kamarádství a vztah mezi člověkem a přírodou.
Ve 20. století se australská literatura stala rozmanitější a začala odrážet rostoucí multikulturní charakter země. Mezi významné australské spisovatele 20. století patří Patrick White, Christina Stead, David Malouf a Tim Winton. Tito spisovatelé psali o široké škále témat, včetně městského života, imigrace, historie a identity.
Hlavní témata
Některá z hlavních témat zkoumaných v australské literatuře zahrnují:
Domorodost: vztah mezi domorodými obyvateli Austrálie a evropskými osadníky
Kamarádství: silné pouto loajality a podpory mezi přáteli a kolegy
Rovnostářství: přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni
Demokracie: vláda lidu, pro lid a lidem
Národní identita: co to znamená být Australanem
Migrace: zkušenosti lidí, kteří se přistěhovali do Austrálie
Austrálská krajina: jedinečná geografie a ekosystémy Austrálie
Složitosti městského života: výzvy a příležitosti života ve městech
Krása a hrůza života v buši: drsná a někdy nebezpečná, ale také krásná a inspirativní povaha australského vnitrozemí
Mezinárodní význam
Australská literatura získala mezinárodní uznání a australským spisovatelům byla udělena řada významných literárních cen, včetně Nobelovy ceny za literaturu, kterou v roce 1973 získal Patrick White. Australská literatura je také široce překládána do jiných jazyků a čte se po celém světě.
Australská literatura dnes
Australská literatura pokračuje v rozkvětu a dnes existuje široká škála australských spisovatelů, kteří píší v různých žánrech, včetně beletrie, poezie, dramatu a literatury faktu. Australská literatura zůstává důležitým způsobem, jak pochopit australskou společnost a kulturu a nadále zkoumá klíčová témata, která utvářela australskou identitu.
Malířské umění Malířství je výtvarné umění, které se vyznačuje aplikací barvy, pigmentu, inkoustu nebo jiného média na pevný povrch (nazývaný "matrice" nebo "podklad"). Médium se běžně nanáší na podklad štětcem, ale lze použít i jiné nástroje, jako jsou nože, houby a airbrushe. V umění termín "malba" popisuje jak akt, tak i výsledek akce (finální dílo se nazývá "obraz"). Podkladem pro obrazy jsou různé povrchy, jako jsou stěny, papír, plátno, dřevo, sklo, lak, keramika, list, měď a beton. Malba může zahrnovat i další materiály, jako je písek, hlína, papír, sádra, plátkové zlato a dokonce i celé předměty. Malířství je důležitou formou výtvarného umění, která přináší prvky jako kresba, kompozice, gesta, vyprávění a abstrakce. Obrazy mohou být naturalistické a reprezentační (jako v zátiší a krajinomalbě), fotografické, abstraktní, narativní, symbolické (jako v symbolismu), emotivní (jako v expresionismu) nebo politické (jako v artivismu). Část historie malířství jak ve východním, tak v západním umění dominuje náboženské umění. Příklady tohoto typu malby sahají od uměleckých děl zobrazujících mytologické postavy na keramice až po biblické výjevy na stropě Sixtinské kaple a výjevy ze života Buddhy (nebo jiné obrazy východního náboženského původu). Vybrané obecné články Obrázek 1 Zobrazování noci v malířství je běžné v západním umění. Obrazy, které mají za téma noční scénu, mohou být náboženské nebo historické malby, žánrové scény, portréty, krajiny nebo jiné typy námětů. Některá umělecká díla zahrnují náboženská nebo fantasy témata a využívají kvality tlumeného nočního světla k vytvoření tajemných atmosfér. Zdroj osvětlení v noční scéně – ať už jde o měsíc nebo umělý zdroj světla – může být zobrazen přímo, nebo může být naznačen charakterem a zabarvením světla, které se odráží od zobrazovaných předmětů. Obrázek 2 Ve výtvarném umění je styl "... charakteristický způsob, který umožňuje seskupovat díla do souvisejících kategorií" nebo "... jakýkoli výrazný a tedy rozpoznatelný způsob, jakým je akt prováděn nebo artefakt vyroben nebo by měl být prováděn a vyroben". Styl se vztahuje na vizuální vzhled uměleckého díla, který souvisí s jinými díly se stejnými estetickými kořeny, od stejného umělce nebo ze stejného období, výcviku, místa, "školy", uměleckého hnutí nebo archeologické kultury: "Pojem stylu je již dlouho hlavním způsobem historiků klasifikace uměleckých děl". Styl lze rozdělit na obecný styl období, země nebo kulturní skupiny, skupinu umělců nebo umělecké hnutí a individuální styl umělce v rámci tohoto skupinového stylu. Často se provádějí dělení v rámci obou typů stylů, například mezi "raným", "středním" nebo "pozdním". U některých umělců, například u Picassa, mohou být tato rozdělení výrazná a snadno rozpoznatelná; u jiných jsou jemnější. Styl je obvykle považován za dynamický, ve většině období se vždy mění postupným procesem, i když rychlost této změny se značně liší, od velmi pomalého vývoje ve stylu typického pro prehistorické umění nebo staroegyptské umění až po rychlé změny v moderních uměleckých stylech. Styl se často vyvíjí v řadě skoků, kdy relativně náhlým změnám následují období pomalejšího vývoje. Obrázek 3 Figura serpentinata (doslova 'hadí postava') je styl v malířství a sochařství, který má za cíl učinit postavu dynamičtější, což je typické pro manýrismus. Je podobný, ale ne identický s kontrapostem a představuje postavy často ve spirálové póze. Rané příklady lze vidět v díle Leonarda da Vinciho, Raffaela a Michelangela. Emil Maurer píše o malíři a teoretikovi Gian Paolovi Lomazzovi (1538–1600): "Doporučená ideální forma spojuje, podle Lomazza, tři kvality: pyramidu, pohyb serpentinata a určitý číselný poměr, všechny tři spojené do jednoho celku. Současně je dávána přednost "moto", tedy klikatému pohybu, který by měl přesně přeměnit pyramidu na geometrický tvar kužele." Obrázek 4 Historická analýza barev, neboli výzkum architektonických nátěrů, je vědecká analýza široké škály architektonických povrchových úprav a používá se především ke stanovení barvy a chování povrchových úprav v daném okamžiku. To nám pomáhá pochopit stavební historii budovy a jak se její vzhled v průběhu času měnil. Historická analýza barev sdílí společnou metodiku s konzervací a restaurováním obrazů, která se používá ke konzervaci a restaurování dvou- a trojrozměrných uměleckých děl. Zahrnuje identifikaci složek, jako jsou organické nebo anorganické pigmenty a barviva obsažené v pigmentech. Historická analýza barev také identifikuje pojiva pigmentů, jako je (voda, olej nebo latex) a související podklad barev. K identifikaci a analýze vrstev pigmentu a expozice povrchové úpravy se používá řada technik, včetně expozice povrchové úpravy, optické mikroskopie, fluorescenční světelné mikroskopie, polarizované světelné mikroskopie a Fourier-transformované infračervené spektroskopie. Obrázek 5 V malířství je lokální barva barvou objektu, když je viděn pod plochým bílým světlem bez úpravy pro stínování formy nebo barvy světla nebo sekundárních světelných zdrojů. Příkladem by mohl být předpoklad, že jablko je "červené", když ve skutečnosti závisí na barvě světla, které na něj dopadá, barvě objektů kolem něj, lesku a variacích v barvách na povrchu samotného jablka. Lokální barva se učí v dětství, aby pomohla zjednodušit a dát smysl světu. Omalovánky posilují myšlenku zjednodušení barev. "Nebe je modré", "trá Malířské techniky Malířské techniky se týkají metod a materiálů používaných k vytváření obrazů na povrchu. Zahrnují různé techniky, jako je malba olejem, akvarelem, temperou, akrylem a další. Každá technika má své jedinečné vlastnosti a estetické možnosti. Malířské médium Malířské médium je substance, která se smíchá s pigmentem za účelem vytvoření barvy. Médium může ovlivnit konzistenci, transparentnost a trvanlivost barvy. Například olejové médium je viskózní a pomalu schne, což umožňuje umělcům míchat barvy a vytvářet jemné přechody. Akvarelové médium je na vodní bázi a rychle schne, což vede k průhledným a vzdušným obrazům. Pigment Pigment je barevná látka, která se používá k vytvoření barvy. Pigmenty mohou být přírodní nebo syntetické a mohou se lišit v barvě, tónu a intenzitě. Různé pigmenty reagují odlišně na různá média, což vede k široké škále možností barev a efektů. Povrch Povrch, na který se maluje, může ovlivnit vzhled a trvanlivost obrazu. Mezi běžně používané povrchy patří plátno, dřevo, papír a kov. Každý povrch má své jedinečné vlastnosti, jako je textura, absorpční schopnost a pružnost. Štětce a nástroje Štětce a nástroje se používají k nanášení a tvarování barvy. Existuje široká škála štětců různých velikostí, tvarů a štětin, které umožňují umělcům vytvářet různé efekty. Špachtle, houby a další nástroje lze také použít k vytváření textur a zvláštních efektů. Techniky nanášení barvy Existují různé techniky nanášení barvy, jako je glazování, impasto a lazur. Glazování zahrnuje nanášení tenkých vrstev průhledné barvy, které vytvářejí hloubku a průhlednost. Impasto je technika, při které se barva nanáší v silných, viditelných vrstvách, což vytváří texturu a objem. Lazura je tenká, průhledná vrstva barvy, která se nanáší přes jiné barvy, aby se změnil jejich tón nebo vytvořil speciální efekty. Kompozice a perspektiva Kompozice a perspektiva jsou důležité prvky malířství, které ovlivňují vizuální uspořádání a hloubku obrazu. Kompozice se týká způsobu, jakým jsou prvky obrazu uspořádány a jak interagují. Perspektiva vytváří iluzi hloubky a prostoru na dvourozměrném povrchu. Barevná teorie Barevná teorie se zabývá vztahy mezi barvami a jejich vlivem na obraz. Zahrnuje pojmy, jako je barevný kruh, barevné harmonie a kontrast. Umělci používají barevnou teorii k vytváření vizuálně přitažlivých a emotivně působivých obrazů. Historie malířství Historie malířství sahá tisíce let zpět, od prehistorických jeskynních maleb až po současné umělecké směry. Malířství se vyvíjelo prostřednictvím různých kultur a období, přičemž každý styl a technika odráží umělecké, kulturní a technologické vlivy své doby. Kapková malba Kapková malba je technika, při které se barvy nechají kapat nebo cákat na povrch plátna. Tuto techniku proslavil Jackson Pollock, který ji používal k vytvoření abstraktních expresionistických děl. Sušší štětec Sušší štětec je technika, při které se na štětec nanese pouze malé množství barvy a poté se štětec použije k vytvoření texturovaného efektu na povrchu plátna. Tuto techniku lze použít k vytvoření realistických efektů, jako jsou vlasy nebo kůže. Elektrostatický nástřik Elektrostatický nástřik je technika, při které se elektrický náboj používá k přilnutí barvy k povrchu. Tuto techniku lze použít k vytvoření rovnoměrného a hladkého povrchu. Enkaustická malba Enkaustická malba je technika, při které se pigmenty mísí s roztaveným voskem a poté se nanášejí na povrch. Tuto techniku lze použít k vytvoření trvanlivých a voděodolných děl. Tlustá přes hubenou Tlustá přes hubenou je technika, při které se na povrch plátna nanášejí vrstvy barvy, přičemž každá vrstva je tlustší než předchozí. Tuto techniku lze použít k vytvoření hloubky a textury. Figůrní malba Figůrní malba je malba, která zobrazuje lidskou postavu. Tuto techniku lze použít k vytvoření portrétů, aktů a dalších typů děl. Malba prsty Malba prsty je technika, při které se barvy nanášejí prsty místo štětce. Tuto techniku lze použít k vytvoření texturovaných a expresivních děl. Malba přední hrany Malba přední hrany je technika, při které se barvy nanášejí na přední hranu knihy. Tuto techniku lze použít k vytvoření dekorativních efektů. Malba volnou rukou Malba volnou rukou je technika, při které se barvy nanášejí na povrch bez použití šablony nebo jiného nástroje. Tuto techniku lze použít k vytvoření organických a expresivních děl. Freska Freska je technika, při které se barvy nanášejí na vlhkou omítku. Tuto techniku lze použít k vytvoření trvanlivých a voděodolných děl. Fresco-secco Fresco-secco je technika, při které se barvy nanášejí na suchou omítku. Tuto techniku lze použít k vytvoření méně trvanlivých děl, než je tomu u fresky. Proces Gambier Parry Proces Gambier Parry je technika, při které se na povrch plátna nanese vrstva klihu a poté se na ni přenese obraz z jiné povrch. Tuto techniku lze použít k vytvoření replik a kopií. Generativní umění Generativní umění je umění, které je vytvořeno pomocí algoritmů nebo jiných automatizovaných procesů. Tuto techniku lze použít k vytvoření abstraktních a geometrických děl. Giornata Giornata je italské slovo, které znamená "den". V malbě se jedná o vrstvu barvy, která se nanese na povrch plátna během jednoho dne. Glazura Glazura je průhledná nebo poloprůhledná vrstva barvy, která se nanáší na povrch plátna. Tuto techniku lze použít k vytvoření hloubky a lesku. Klíhová velikost Klíhová velikost je směs klihu a vody, která se nanáší na povrch plátna před malováním. Tuto techniku lze použít k zpevnění plátna a zabránění průsaku barvy. Gongbi Gongbi je čínská malířská technika, která se vyznačuje pečlivým a detailním zobrazením. Tuto techniku lze použít k vytvoření realistických a dekorativních děl. Graffiti Graffiti je umění, které se vytváří na veřejných místech bez povolení. Tuto techniku lze použít k vytvoření politických, sociálních a osobních sdělení. Zrnění Zrnění je technika, při které se na povrch plátna nanese vrstva písku nebo jiného materiálu. Tuto techniku lze použít k vytvoření texturovaného efektu. Grisaille Grisaille je technika, při které se barvy nanášejí ve stupních šedi. Tuto techniku lze použít k vytvoření realistických a iluzivních děl. Haboku Haboku je japonská malířská technika, která se vyznačuje rychlými a spontánními tahy štětcem. Tuto techniku lze použít k vytvoření expresivních a atmosférických děl. Iluzionismus Iluzionismus je umělecká technika, která vytváří iluzi prostoru a hloubky. Tuto techniku lze použít k vytvoření realistických a fantastických děl. Iluzionistická stropní malba Iluzionistická stropní malba je technika, při které se malba používá k vytvoření iluze architektury nebo prostoru na stropě. Tuto techniku lze použít k vytvoření velkolepých a dramatických efektů. Impasto Impasto je technika, při které se barvy nanášejí na povrch plátna v tlustých vrstvách. Tuto techniku lze použít k vytvoření texturovaného a expresivního efektu. Imprimatura Imprimatura je základní vrstva barvy, která se nanáší na povrch plátna před malováním. Tuto techniku lze použít k vytvoření tónu a atmosféry. Průmyslová malba Průmyslová malba je malba, která se používá k dekoraci nebo ochraně průmyslových výrobků. Tuto techniku lze použít k vytvoření trvanlivých a funkčních děl. Malba inkoustem Malba inkoustem je technika, při které se inkoust používá k vytvoření obrazů na papíře nebo jiných površích. Tuto techniku lze použít k vytvoření jemných a detailních děl. Intonaco Intonaco je italské slovo, které znamená "omítka". V malbě se jedná o vrstvu omítky, která se nanáší na povrch plátna před malováním freskou. Keimův proces Keimův proces je technika, při které se na povrch plátna nanese vrstva minerálních pigmentů. Tuto techniku lze použít k vytvoření trvanlivých a voděodolných děl. Lakování Lakování je technika, při které se na povrch plátna nanese vrstva laku. Tuto techniku lze použít k ochraně barvy a dodání lesku. Listová malba Listová malba je technika, při které se na povrch plátna nanese zlatý list nebo jiný kovový list. Tuto techniku lze použít k vytvoření dekorativních a okázalých děl. Lízací úprava Lízací úprava je technika, při které se na povrch plátna nanese vrstva barvy a poté se olízne. Tuto techniku lze použít k vytvoření hladkého a rovnoměrného povrchu. Lining obrazů Lining obrazů je technika, při které se na zadní stranu plátna nanese nová vrstva plátna. Tuto techniku lze použít k posílení plátna a zabránění jeho poškození. Maki-e Maki-e je japonská malířská technika, která se vyznačuje použitím zlatého a stříbrného prášku. Tuto techniku lze použít k vytvoření dekorativních a propracovaných děl. Marouflage Marouflage je technika, při které se na povrch plátna nalepí jiný materiál, jako je papír nebo látka. Tuto techniku lze použít k vytvoření koláží a jiných smíšených médií. Maskování Maskování je technika, při které se na povrch plátna nanese maska, aby se zabránilo barvení určitých oblastí. Tuto techniku lze použít k vytvoření ostrých a přesných linií. Matná malba Matná malba je technika, při které se na povrch plátna nanese vrstva matné barvy. Tuto techniku lze použít k vytvoření tlumeného a nenápadného efektu. Mikrobiální umění Mikrobiální umění je umění, které se vytváří pomocí mikroorganismů, jako jsou bakterie a plísně. Tuto techniku lze použít k vytvoření organických a experimentálních děl. Minerální malba Minerální malba je technika, při které se barvy vyrábějí z minerálů. Tuto techniku lze použít k vytvoření trvanlivých a voděodolných děl. Mischtechnik Mischtechnik je technika, při které se kombinují různé malířské techniky v jednom díle. Tuto techniku lze použít k vytvoření složitých a experimentálních děl. Malování plísní Malování plísní je technika, při které se na povrch plátna nanese plíseň. Tuto techniku lze použít k vytvoření organických a experimentálních děl. Malování ústy a nohou Malování ústy a nohou je technika, kterou používají lidé se zdravotním postižením, kteří nemohou používat ruce. Tuto techniku lze použít k vytvoření inspirativních a expresivních děl. Nokturno Nokturno je malba, která zobrazuje noční scénu. Tuto techniku lze použít k vytvoření atmosférických a romantických děl. Notan Notan je japonský termín, který se týká rovnováhy světla a tmy v malbě. Tuto techniku lze použít k vytvoření harmonických a esteticky příjemných děl. Olejová skica Olejová skica je malba, která je vytvořena pomocí olejových barev. Tuto techniku lze použít k vytvoření rychlých a spontánních děl. Ombré Ombré je technika, při které se barvy nanášejí ve stupních intenzity. Tuto techniku lze použít k vytvoření jemných a atmosférických děl. Přemalování Přemalování je technika, při které se na povrch plátna nanese nová vrstva barvy. Tuto techniku lze použít k opravě chyb nebo k vytvoření nových efektů. Přestřik Přestřik je technika, při které se na povrch plátna nanese vrstva barvy pomocí spreje. Tuto techniku lze použít k vytvoření rovnoměrného a hladkého povrchu. Malování podle čísel Malování podle čísel je technika, při které se na povrch plátna nanesou čísla, která odpovídají různým barvám. Tuto techniku lze použít k vytvoření snadno proveditelných a zábavných děl. Panelová malba Panelová malba je malba, která je vytvořena na dřevěném panelu. Tuto techniku lze použít k vytvoření trvanlivých a přenosných děl. Papier collé Papier collé je technika, při které se na povrch plátna nalepí papír. Tuto techniku lze použít k vytvoření koláží a jiných smíšených médií. Pastiglia Pastiglia je technika, při které se na povrch plátna nanese pasta z křídy a klihu. Tuto techniku lze použít k vytvoření reliéfních a trojrozměrných efektů. Perová malba Perová malba je technika, při které se pero používá k vytvoření obrazů na papíře nebo jiných površích. Tuto techniku lze použít k vytvoření jemných a detailních děl. Pinstriping Pinstriping je technika, při které se na povrch plátna nanášejí tenké linky barvy. Tuto techniku lze použít k vytvoření dekorativních a personalizovaných děl. Pointillismus Pointillismus je technika, při které se obrazy vytvářejí pomocí teček barvy. Tuto techniku lze použít k vytvoření jemných a atmosférických děl. Polychromie Polychromie je technika, při které se v jednom díle používá mnoho barev. Tuto techniku lze použít k vytvoření bohatých a ozdobných děl. Práškové lakování Práškové lakování je technika, při které se na povrch plátna nanáší prášková barva. Tuto techniku lze použít k vytvoření trvanlivých a odolných povrchů. Prestezza Prestezza je italský termín, který se týká rychlé a spontánní malby. Tuto techniku lze použít k vytvoření dynamických a expresivních děl. Protoquadro Protoquadro je technika, při které se na povrch plátna nanese řada průhledných vrstev barvy. Tuto techniku lze použít k vytvoření jemných a atmosférických děl. Quadratura Quadratura je technika, při které se malba používá k vytvoření iluze architektury nebo prostoru na stěně nebo stropě. Tuto techniku lze použít k vytvoření velkolepých a dramatických efektů. Quadro riportato Quadro riportato je technika, při které se na povrch plátna nalepí jiný obraz. Tuto techniku lze použít k vytvoření koláží a jiných smíšených médií. Repoussoir Repoussoir je technika, při které se v popředí obrazu umístí tmavý objekt, aby se zdůraznil prostor a hloubka. Tuto techniku lze použít k vytvoření dramatických a atmosférických děl. Malování na sklo Malování na sklo je technika, při které se na povrch skla nanášejí barvy. Tuto techniku lze použít k vytvoření dekorativních a funkčních děl. Rosemåling Rosemåling je technika, při které se na povrch dřeva nanášejí tradiční norské květinové vzory. Tuto techniku lze použít k vytvoření dekorativních a folklórních děl. Rotační malba zvonu Rotační malba zvonu je technika, při které se na povrch zvonu nanášejí barvy pomocí rotujícího nástroje. Tuto techniku lze použít k vytvoření dekorativních a funkčních děl. Malování pískem Malování pískem je technika, při které se na povrch plátna nanáší písek. Tuto techniku lze použít k vytvoření texturovaných a atmosférických děl. Sfumato Sfumato je technika, při které se barvy nanášejí měkce a postupně, aby se vytvořily jemné přechody. Tuto techniku lze použít k vytvoření atmosférických a tajemných děl. Tvarované plátno Tvarované plátno je plátno, které má nepravidelný nebo neobvyklý tvar. Tuto techniku lze použít k vytvoření jedinečných a dynamických děl. Shigajiku Shigajiku je japonská technika, při které se na povrch plátna nanáší vrstvy tuše a vody. Tuto techniku lze použít k vytvoření jemných a atmosférických děl. Malování hedvábí Malování hedvábí je technika, při které se na povrch hedvábí nanášejí barvy. Tuto techniku lze použít k vytvoření jemných a elegantních děl. Linka rychlosti Linka rychlosti je technika, při které se na povrch plátna nanášejí čáry, aby se naznačil pohyb. Tuto techniku lze použít k vytvoření dynamických a vzrušujících děl. Rychlé malování Rychlé malování je technika, při které se obraz vytvoří během krátké doby. Tuto techniku lze použít k zachycení momentu nebo k vytvoření spontánních a expresivních děl. Sprejové malování Sprejové malování je technika, při které se na povrch plátna nanášejí barvy pomocí spreje. Tuto techniku lze použít k vytvoření rovnoměrného a hladkého povrchu nebo k vytvoření graffiti a pouličního umění. Tempera Tempera je technika, při které se barvy vyrábějí smícháním pigmentů s vaječným žloutkem. Tuto techniku lze použít k vytvoření trvanlivých a detailních děl. Textura Textura je technika, při které se na povrch plátna nanáší různé materiály, aby se vytvořil hmatový efekt. Tuto techniku lze použít k vytvoření organických a experimentálních děl. Teoretická šablona Teoretická šablona je šablona, která se používá k vytvoření vzoru nebo designu na povrchu plátna. Tuto techniku lze použít k vytvoření přesných a opakovatelných děl. Trompe-l'œil Trompe-l'œil je technika, při které se malba používá k vytvoření iluze trojrozměrného prostoru. Tuto techniku lze použít k vytvoření realistických a okouzlujících děl. Podkresba Podkresba je skica, která se vytváří na povrchu plátna před nanesením barvy. Tuto techniku lze použít k vytvoření struktury a kompozice obrazu. Podmalba Podmalba je první vrstva barvy, která se nanáší na povrch plátna. Tuto techniku lze použít k vytvoření tónu a hloubky obrazu. Unione Unione je technika, při které se na povrch plátna nanese vrstva glazury, aby se vytvořil jednotný a hladký povrch. Tuto techniku lze použít k vytvoření lesklých a rafinovaných děl. Sametové malování Sametové malování je technika, při které se na povrch plátna nanáší sametový prášek, aby se vytvořil sametový efekt. Tuto techniku lze použít k vytvoření bohatých a dekorativních děl. Verdaccio Verdaccio je zelená podmalba, která se používá k vytvoření tónu a hloubky obrazu. Tuto techniku lze použít k vytvoření základny pro pozdější vrstvy barvy. Verdaille Verdaille je zelená glazura, která se používá k vytvoření lesklého a rafinovaného povrchu. Tuto techniku lze použovat k vytvoření hloubky a záře obrazu. Vitreografie Vitreografie je technika, při které se na povrch skla nanáší emulze, aby se vytvořil obraz. Tuto techniku lze použít k vytvoření transparentních a atmosférických děl. Laváž Laváž je technika, při které se na povrch plátna nanáší zředěná barva, aby se vytvořil jemný a průhledný efekt. Tuto techniku lze použít k vytvoření atmosféry a hloubky obrazu. Malba vodovými barvami Malba vodovými barvami je technika, při které se barvy vyrábějí smícháním pigmentů s vodou. Tuto techniku lze použít k vytvoření jemných a transparentních děl. Mokré na mokré Mokré na mokré je technika, při které se na povrch plátna nanáší barva, která ještě nevyschla. Tuto techniku lze použít k vytvoření měkkých a plynulých přechodů. Práce ve vrstvách Práce ve vrstvách je technika, při které se na povrch plátna nanáší několik vrstev barvy, aby se vytvořila hloubka a složitost. Tuto techniku lze použít k vytvoření realistických a detailních děl.
Hindská literatura
Hindská literatura zahrnuje literaturu v různých hindských jazycích, které mají odlišné systémy písma.
Nejstarší formy hindské literatury se objevují v poezii v apabhramšských jazycích, jako je awadhi, magadhi, ardhamagadhi a marvárština. Hindská literatura se skládá ze tří hlavních stylů:
गद्य (Gadya) - próza
पद्य (Padya) - poezie
चम्प्पू (Campū) - próza smíšená s poezií
Z hlediska historického vývoje se hindská literatura obecně dělí do pěti hlavních období (žánrů) podle data vzniku:
Ādi Kāl / Vīr-Gāthā Kāl (आदि काल/वीरगाथा काल) - [do 14. století n. l. včetně] Toto období bylo charakterizováno básněmi oslavujícími statečné válečníky.
Bhakti Kāl (भक्ति काल) - [14. - 18. století n. l.] Hlavním žánrem tohoto období byla oddaná poezie v důsledku bhaktického hnutí.
Rīti Kāl / Śṛṅgār Kāl (रीति काल/ शृंगार काल) - [18. - 20. století n. l.] Hlavním žánrem tohoto období je milostná poezie, která se vyznačuje vysokou zdobností.
Ādhunik Kāl (आधुनिक काल) - [od roku 1850 n. l.] Doslovně znamená moderní literatura.
Nayvottar Kāl (नव्योत्तर काल) - [od roku 1980 n. l.] Doslovně znamená postmoderní literatura.
Literatura byla psána v dialektech, jako je khariboli, braj, bundeli, awadhi, kannaujština, stejně jako marvárština, magahi, bhojpuri a chhattisgarhština.
Od 20. století jsou díla napsaná v moderní spisovné hindštině, což je registr hindustánštiny psané písmem dévanágarí, někdy považována za jediný základ moderní literatury v hindštině (s výjimkou urdské literatury hindustánštiny).
Irská poezie
Irská poezie je poezie psaná básníky z Irska, politicky Irské republiky a dnešního Severního Irska. Je psána především v irštině, i když některá díla jsou v angličtině, skotské gaelštině a další v hiberno-latině. Komplexní vzájemné působení mezi dvěma hlavními tradicemi a mezi oběma a dalšími básníky v angličtině a skotské gaelštině vytvořilo soubor děl, který je jak bohatý na rozmanitost, tak obtížně kategorizovatelný. Nejstarší dochované básně v irštině pocházejí ze 6. století, zatímco první známé básně v angličtině z Irska pocházejí ze 14. století. Ačkoli vždy docházelo k určitému vzájemnému oplodnění mezi těmito dvěma jazykovými tradicemi, anglicky psaná poezie, která vstřebala témata a modely z irštiny, se konečně objevila až v 19. století. To vyvrcholilo v díle básníků irského literárního obrození na konci 19. a počátku 20. století. Ke konci poslední čtvrtiny 20. století měla moderní irská poezie tendenci k široké škále rozmanitosti, od básníků severní školy po spisovatele ovlivněné modernistickou tradicí a ty, kteří čelili otázkám kladeným stále více městskou a kosmopolitní společností.
Nejvýznamnější irští básníci
William Butler Yeats: Nobelova cena za literaturu 1923, jeden z nejvýznamnějších básníků 20. století.
Seamus Heaney: Nobelova cena za literaturu 1995, známý svými básněmi o irském venkově a severním Irsku.
Patrick Kavanagh: Známý svými básněmi o irském venkově a každodenním životě.
Louis MacNeice: Irský básník a dramatik, který psal v angličtině.
John Montague: Irský básník, který psal v angličtině a irštině.
Eavan Boland: Irská básnířka, která píše o ženských zkušenostech a irské historii.
Derek Mahon: Irský básník, který píše o irské historii a kultuře.
Michael Longley: Severoirský básník, který píše o irském venkově a severním Irsku.
Paul Muldoon: Severoirský básník, který píše o irské historii a kultuře.
Medbh McGuckian: Severoirská básnířka, která píše o ženských zkušenostech a irské historii.
Témata irské poezie
Irská krajina a venkov
Irská historie a kultura
Národní identita
Náboženství
Láska a ztráta
Život a smrt
Styly irské poezie
Tradiční irská poezie: Charakteristická svými rýmy, metrem a přírodními obrazy.
Moderní irská poezie: Charakteristická svou volnou formou, experimentálním jazykem a odkazy na současné události.
Postmoderní irská poezie: Charakteristická svým důrazem na fragmentaci, intertextualitu a ironii.
Irská poezie v současnosti
Irská poezie je dnes živá a prosperující tradice. Současní irští básníci pokračují v zkoumání témat irské historie, kultury a identity, stejně jako osobnějších témat lásky, ztráty a života a smrti. Irská poezie je také stále více ovlivňována globálními událostmi a problémy, jako je globalizace, migrace a klimatická změna.
Jèrriaiská literatura je literatura v jèrriaiském jazyce, normanském dialektu ostrova Jersey v Normanských ostrovech. Literární tradice na Jersey sahá až k Waceovi, básníkovi z Jersey ze 12. století, i když se dochovalo jen málo jèrriaiské literatury z doby před zavedením prvního tiskařského lisu na Jersey v 80. letech 18. století. První tištěné jèrriaiské texty se objevují v prvních novinách na konci 18. století a nejstarším známým datovaným příkladem tištěné poezie je fragment od Matchi L'Gé (Matthew Le Geyt, 1777–1849) z roku 1795. V 19. století se jèrriaiská literatura začala rozvíjet, protože tisk umožnil širšímu publiku přístup k jèrriaiským textům. Mezi významné jèrriaiské spisovatele z tohoto období patří Philippe Le Sueur (1790–1852), autor prvního románu v jèrriaiském jazyce "Les Chroniques de Jersey" (Kroniky Jersey), a George Métivier (1815–1881), básník a dramatik. Ve 20. století pokračovala jèrriaiská literatura ve vývoji a objevila se řada nových spisovatelů. Mezi ně patří Gerald Le Maistre (1926–2016), autor několika románů a sbírek povídek, a Jean Le Maistre (1941–2019), básník a dramatik. V současné době je jèrriaiská literatura živou a aktivní tradicí. Vycházejí nové knihy v jèrriaiském jazyce a jèrriaiská literatura se vyučuje na školách na Jersey. Existuje také řada jèrriaiských literárních časopisů a organizací, které podporují jèrriaiský jazyk a literaturu. Jèrriaiská literatura je důležitou součástí kulturního dědictví Jersey. Poskytuje jedinečný pohled na historii, kulturu a jazyk ostrova. Jèrriaiská literatura je také cenným zdrojem pro studium normanských dialektů a historie francouzského jazyka.
Italská poezie je kategorií italské literatury. Má svůj původ ve třináctém století a výrazně ovlivnila poetické tradice mnoha evropských jazyků, včetně angličtiny. Středověk Nejranější dochovaná italská poezie pochází z 13. století a je psána v sicilském dialektu. Nejvýznamnějším básníkem tohoto období byl Giacomo da Lentini, který je považován za zakladatele sonetu. Sonet je čtrnáctiřádková báseň s pevným schématem rýmů a metrem. Stal se jednou z nejpopulárnějších forem poezie v italské literatuře a ovlivnil i anglickou poezii. Dalším významným středověkým básníkem byl Guido Guinizelli, který rozvinul koncept "dolce stil novo" (sladký nový styl). Dolce stil novo byla poetická škola, která se zaměřovala na lásku a spiritualitu. Nejznámějším básníkem této školy byl Dante Alighieri, jehož epická báseň "Božská komedie" je považována za jedno z největších děl světové literatury. Renesance Během renesance italská poezie vzkvétala. Humanismus a klasicismus této doby vedly k obnovenému zájmu o antickou poezii. Nejvýznamnějšími renesančními básníky byli Francesco Petrarca, Giovanni Boccaccio a Ludovico Ariosto. Petrarca je známý svými sonety, které oslavují jeho lásku k Lauře. Boccaccio je autorem sbírky povídek "Dekameron" a epické básně "Teseida". Ariosto je autorem epické básně "Zuřivý Roland", která vypráví příběh rytíře Rolanda a jeho lásky k Angelice. Baroko a osvícenství V období baroka a osvícenství se italská poezie stala více zdobnou a didaktickou. Nejvýznamnějšími básníky tohoto období byli Giambattista Marino a Pietro Metastasio. Marino je známý svým stylem "marinismus", který se vyznačuje nadměrným používáním metafor a přirovnání. Metastasio je známý svými operními libreta, která měla velký vliv na vývoj opery. 19. století V 19. století se italská poezie stala více romantickou a vlasteneckou. Nejvýznamnějšími básníky tohoto období byli Giacomo Leopardi, Alessandro Manzoni a Giosuè Carducci. Leopardi je známý svými pesimistickými básněmi, které zkoumají témata smrti, lásky a utrpení. Manzoni je autorem vlastenecké básně "Inni sacri" a historického románu "Snoubenci". Carducci je známý svými ódami a básněmi o italské historii a kultuře. 20. století Ve 20. století se italská poezie stala více experimentální a avantgardní. Nejvýznamnějšími básníky tohoto období byli Filippo Tommaso Marinetti, Eugenio Montale a Salvatore Quasimodo. Marinetti je zakladatelem futurismu, uměleckého hnutí, které oslavovalo rychlost, technologii a moderní život. Montale je známý svými hermetickými básněmi, které jsou plné symbolů a alegorií. Quasimodo je známý svými básněmi o válce, exilu a lidském utrpení. Současná italská poezie Současná italská poezie je rozmanitá a zahrnuje širokou škálu stylů a témat. Mezi nejvýznamnější současné italské básníky patří Andrea Zanzotto, Patrizia Cavalli a Valerio Magrelli. Zanzotto je známý svými experimentálními básněmi, které zkoumají témata paměti, identity a jazyka. Cavalli je známá svými feministickými básněmi, které zkoumají témata lásky, sexuality a genderové identity. Magrelli je známý svými ironickými a hravými básněmi, které zkoumají témata každodenního života a jazyka.