Makromegalopole São Paulo
Makromegalopole São Paulo, známá také jako Rozšířený metropolitní komplex, je brazilská megalopolis, která vznikla procesem konurbace mezi metropolitními oblastmi São Paula, které se nacházejí kolem Velkého São Paula, s více než 30 miliony obyvatel, což představuje 74 procent populace státu São Paulo, a je jednou z nejlidnatějších městských aglomerací na světě.
Kromě Velkého São Paula zahrnuje megalopolis metropolitní oblasti Campinas, Santos, Sorocaba a údolí Paraíba a další okolní města, která zahrnují městské aglomerace v procesu konurbace, jako Jundiaí a Piracicaba. Celkový počet obyvatel těchto oblastí spolu s hlavním městem státu přesahuje 31,5 milionu obyvatel, což představuje asi 75 % populace celého státu São Paulo.
Metropolitní komplex je jediným městským shlukem (aglomerací) svého druhu v Jižní Americe a pokrývá oblast přibližně 53 tisíc kilometrů čtverečních, spojuje 174 obcí a uchovává si velkou část průmyslové a ekonomické produkce země.
Charakteristika
Makromegalopole São Paulo se vyznačuje vysokou hustotou obyvatelstva, která přesahuje 500 obyvatel na kilometr čtvereční. Je domovem velkého počtu firem a průmyslových odvětví, včetně automobilového, leteckého a elektronického průmyslu. Megalopolis má také rozsáhlou dopravní síť, která zahrnuje silnice, železnice a letiště.
Mezi hlavní ekonomické činnosti v Makromegalopolis São Paulo patří výroba, služby, obchod a cestovní ruch. Je domovem mnoha národních a mezinárodních společností a má silnou finanční a technologickou základnu.
Výzvy
Makromegalopole São Paulo čelí řadě výzev, včetně:
Přetížení: Megalopolis trpí silným dopravním přetížením, které způsobuje dlouhé dojíždění a znečištění ovzduší.
Znečištění životního prostředí: Megalopolis je také ovlivněna znečištěním životního prostředí, včetně znečištění ovzduší, vody a půdy.
Sociální nerovnost: Megalopolis má vysokou míru sociální nerovnosti, přičemž bohaté čtvrti jsou často odděleny od chudších oblastí.
Nedostatek bydlení: Megalopolis má také nedostatek cenově dostupného bydlení, což vede k vysokým nákladům na bydlení a bezdomovectví.
Plánování a správa
Plánování a správa Makromegalopole São Paulo je složitý úkol, který zahrnuje koordinaci mezi různými úrovněmi vlády a soukromým sektorem. Hlavním plánovacím orgánem je Metropolitní rada Velkého São Paula, která je zodpovědná za koordinaci plánování a rozvoje v metropolitní oblasti.
Makromegalopole São Paulo je dynamická a neustále se rozvíjející oblast, která čelí řadě výzev a příležitostí. Plánování a správa této složité městské aglomerace je zásadní pro zajištění udržitelného rozvoje a zlepšení kvality života jejích obyvatel.
Obchodní bilance Obchodní bilance je rozdíl peněžní hodnoty vývozu a dovozu daného st '@/tu za určité časově období. Někdy se rozlisuje bilance zahraničního ochodu se zbožím a bilance zahraničního ochodu se službami. Obchodní bilance měří toky vývozu a dovozu za určité časově období. Pojem bilance zahraničního ochodu neznamená, že vývoz a dovoz je "vyrovnaný". Pokud země vyváží více než dováží, má přebytek zahraničního ochodu, naopak, jestliže země dováží více než vyváží, má schoděk zahraničního ochodu. K roku 2016 má přebytek zahraničního ochodu asi 60 ze 200 zemí. Myšlenka, že je schoděk zahraničního ochodu špatný, je naprostou vetšinou odborníků na zahraniční ochod a ekonomů odmítán.
Megacity (Superměsto)
Megalopolis (nebo superměsto) je skupina metropolitních oblastí, které jsou vnímány jako nepřerušovaná městská oblast díky společným systémům dopravy, ekonomiky, zdrojů, ekologie atd. Jsou natolik integrované, že koordinace politiky je hodnotná, i když jednotlivé metropole si zachovávají svou vlastní identitu. Koncept megalopolis se stal velmi vlivným, protože zavedl nové, rozsáhlejší myšlení o městských vzorcích a růstu.
Definice a charakteristika
Megalopolis je skupina městských oblastí, které jsou navzájem propojené a vytvářejí souvislou městskou oblast. Tato oblast je obvykle charakterizována vysokou hustotou obyvatelstva, silnou ekonomikou a významným kulturním a politickým vlivem.
Megalopolis se liší od běžné městské oblasti tím, že má větší rozlohu, vyšší hustotu obyvatelstva a komplexnější síť dopravní infrastruktury. Obvykle se skládá z několika velkých měst, které jsou propojeny sítí menších měst, předměstí a vesnic.
Vývoj megalopolis
Koncept megalopolis poprvé představil řecký urbanista Constantinos Doxiadis v roce 1968. Doxiadis věřil, že růst městských oblastí povede k vytvoření obrovských metropolitních oblastí, které překročí hranice tradičních měst.
Rozvoj megalopolis byl poháněn několika faktory, včetně:
Urbanizace: Rostoucí počet lidí se stěhuje do městských oblastí, což vede k růstu městské populace.
Ekonomický růst: Městské oblasti jsou často centry ekonomické činnosti, což přitahuje podniky a pracovníky.
Technological advancements: Pokroky v dopravě a komunikaci umožnily lidem cestovat a komunikovat na větší vzdálenosti, což usnadnilo růst megalopolis.
Příklady megalopolis
Některé z nejznámějších megalopolis na světě zahrnují:
Tokio-Yokohama: Tato megalopolis je největší na světě s více než 37 miliony obyvatel. Rozkládá se na ploše více než 13 000 km2 a zahrnuje města Tokio, Jokohama, Saitama a Čiba.
New York-Newark: Tato megalopolis je domovem více než 20 milionů lidí a je centrem ekonomické a kulturní činnosti ve Spojených státech. Rozkládá se na ploše více než 17 000 km2 a zahrnuje města New York, Newark, Jersey City a Bridgeport.
Londýn: Tato megalopolis má více než 14 milionů obyvatel a je jedním z nejvýznamnějších finančních center na světě. Rozkládá se na ploše více než 1 500 km2 a zahrnuje města Londýn, Birmingham, Manchester a Liverpool.
Výzvy a příležitosti megalopolis
Megalopolis nabízejí řadu výhod, včetně:
Ekonomické příležitosti: Megalopolis jsou často centry ekonomické činnosti a nabízejí širokou škálu pracovních míst.
Kulturní rozmanitost: Megalopolis jsou domovem lidí z různých kultur a prostředí, což vede k bohaté a rozmanité kulturní scéně.
Inovace: Megalopolis jsou často centry inovací a technologického pokroku.
Megalopolis však také čelí řadě výzev, včetně:
Přetížení: Megalopolis jsou často přeplněné, což může vést k dopravním zácpám, znečištění ovzduší a dalším problémům.
Náklady na bydlení: Megalopolis jsou často drahé místa k životu, což může být pro mnoho lidí obtížné.
Sociální nerovnost: Megalopolis mohou být místem značné sociální nerovnosti, přičemž bohatí a chudí žijí v těsné blízkosti.
Řízení megalopolis
Řízení megalopolis je komplexní úkol, který vyžaduje spolupráci mezi různými úrovněmi vlády, podniky a občanskými organizacemi. Některé z klíčových výzev při řízení megalopolis zahrnují:
Koordinace politiky: Koordinace politiky mezi různými jurisdikcemi v rámci megalopolis může být obtížná, což může vést k neefektivnosti a duplicitě.
Financování: Financování infrastruktury a služeb v megalopolis může být obtížné, protože tyto oblasti často přesahují hranice tradičních daňových základen.
Sociální integrace: Podpora sociální integrace v megalopolis může být obtížná, protože tyto oblasti jsou často domovem lidí z různých kultur a prostředí.
Budoucnost megalopolis
Megalopolis budou i nadále růst a vyvíjet se v budoucnosti. Očekává se, že do roku 2050 bude v megalopolis žít více než polovina světové populace.
Budoucnost megalopolis závisí na naší schopnosti řešit výzvy, kterým čelí, a využívat příležitostí, které nabízejí. Abychom zajistili, že megalopolis budou udržitelná a prosperující místa k životu, musíme investovat do infrastruktury, služeb a politik, které podporují ekonomický růst, sociální spravedlnost a environmentální udržitelnost.
Ekonomika Jižní Ameriky Jižní Amerika je domovem přibližně 434 milionů lidí žijících ve dvanácti zemích a třech územích. Zahrnuje 6 procent světové populace. Od 30. do 80. let 20. století využívaly země Jižní Ameriky politiku importní substituce, která nahrazuje zahraniční podniky a dovoz domácí produkcí. Jednalo se o politiku vytvořenou za účelem zvýšení domácí výroby. Kromě toho se během období vojenské vlády zvýšily státní výdaje na zbrojení. Jihoamerické země si začaly čím dál více půjčovat od zahraničních soukromých bank a mezinárodních úvěrových institucí, jako jsou Světová banka a Meziamerická rozvojová banka, aby financovaly stávající programy a zároveň se snažily rozšířit svou hospodářskou produktivitu prostřednictvím investic. Tato politika však v Jižní Americe způsobila dluhovou krizi. Za poslední dvě století zaostal kontinent dále za Severní Amerikou. To lze vysvětlit vysokou koncentrací Jižní Ameriky na primárních komoditách, stejně jako stavem vzdělávacího systému a institucionální struktury, z nichž některé stále souvisejí s její koloniální minulostí, jiné s nedávným politickým vývojem. Od 90. let 20. století přešly země v Jižní Americe na systém tržní ekonomiky. Nyní mezi hlavní hospodářské činnosti patří zemědělství, průmysl, lesnictví a těžba. V roce 2016 zaznamenaly čtyři země, mezi něž patří Brazílie, Ekvádor, Argentina a Venezuela, pokles produkce. Ostatní země v regionu zaznamenaly zpomalení tempa růstu. Brazílie zaznamenala tento pokles produkce kvůli rostoucí nezaměstnanosti, zhoršujícím se finančním podmínkám a politickým problémům, které zase vedly ke snížení soukromé domácí spotřeby a investic. Argentina také zaznamenala recesi v soukromé spotřebě a investicích, avšak důvodem bylo zrušení dotací na veřejné služby kvůli krátkodobému nárůstu inflace. Na rozdíl od toho se Peru lišilo od ostatních zemí v regionu – vykazovalo zvýšení tempa růstu díky těžbě mědi. V roce 2017 se ekonomika začala zotavovat poprvé od roku 2014. Hlavními přispěvateli k hospodářskému růstu je soukromá spotřeba. Zvýšený maloobchod a průmyslová výroba v Brazílii vedly v roce 2017 k expanzi její ekonomiky o 1 %. Vyšší veřejné investice a soukromá spotřeba vedly k růstu ekonomiky Argentiny ve srovnání s recesí v roce 2016. V roce 2017 byl ve většině hlavních ekonomik zaznamenán klesající trend inflačních měr. Důvodem je předchozí zhodnocení směnných kurzů a deflace cen potravin. Některé země dokonce očekávají, že v roce 2019 sníží svá cílová pásma.
Cukrová třtina je druh vysoké, vytrvalé trávy (v rodu Saccharum, tribus Andropogoneae), která se používá k výrobě cukru. Rostliny jsou vysoké 2–6 m s pevnými, článkovanými, vláknitými stonky, které jsou bohaté na sacharózu, která se hromadí v internodiích stonků. Cukrová třtina patří do čeledi trav Poaceae, což je ekonomicky významná čeleď kvetoucích rostlin, která zahrnuje kukuřici, pšenici, rýži a čirok a mnoho pícnin. Je původem z teplých mírných a tropických oblastí Indie, jihovýchodní Asie a Nové Guineje. Cukrová třtina, pěstovaná v tropických a subtropických oblastech, je světově největší plodinou podle množství produkce, v roce 2020 činila celkem 1,9 miliardy tun, přičemž Brazílie se podílela 40 % na světovém celku. Cukrová třtina představuje 79 % cukru vyrobeného celosvětově (většina zbytku je vyrobena z cukrové řepy). Přibližně 70 % vyrobeného cukru pochází z cukrové třtiny Saccharum officinarum a jejích hybridů. Všechny druhy cukrové třtiny se mohou křížit a hlavní komerční odrůdy jsou složité hybridy. Sacharóza (stolní cukr) se z cukrové třtiny extrahuje ve specializovaných továrnách. Konzumuje se přímo v cukrovinkách, používá se k oslazení nápojů, jako konzervační látka v džemech a kompotech, jako dekorativní povrchová úprava pro dorty a pečivo a jako surovina v potravinářském průmyslu. Lze ji fermentovat na výrobu etanolu, který se používá k výrobě alkoholických nápojů, jako je falernum, rum a cachaça, ale také k výrobě biopaliv. Třtiny cukrové třtiny se používají k výrobě per, rohoží, sít a doškových střech. Mladá, nerozvinutá květní hlava Saccharum edule (duruky) se jí syrová, vařená v páře nebo opečená a připravuje se různými způsoby v jihovýchodní Asii, například v určitých ostrovních komunitách Indonésie i v oceánských zemích, jako jsou Fidži. Cukrová třtina byla starověkou plodinou austronéského a papuánského lidu. Do Polynésie, ostrovní Melanésie a Madagaskaru byla zavedena v pravěku prostřednictvím austronéských námořníků. Austronéští obchodníci ji také zavedli do jižní Číny a Indie kolem roku 1200 až 1000 př. n. l. Peršané a Řekové se setkali se slavnými "rákosy, které produkují med bez včel" v Indii mezi šestým a čtvrtým stoletím před naším letopočtem. Přijali a poté rozšířili pěstování cukrové třtiny. Obchodníci začali obchodovat s cukrem, který byl považován za luxusní a drahé koření, z Indie. V 18. století začaly plantáže cukrové třtiny v Karibiku, Jižní Americe, Indickém oceánu a tichomořských ostrovních národech. Potřeba pracovníků na pěstování cukrové třtiny se stala hlavním hybatelem velkých migrací, někteří lidé dobrovolně přijali smluvní službu a jiní byli násilně dovezeni jako otroci.
Skupina G20 Skupina G20 neboli Skupina dvaceti je mezinárodní fórum tvořené 19 suverénními státy, Evropskou unií (EU) a Africkou unií (AU). Usiluje o řešení hlavních problémů souvisejících se světovou ekonomikou, jako je mezinárodní finanční stabilita, zmírňování změny klimatu a udržitelný rozvoj. Skupinu G20 tvoří ministerstva financí většiny největších světových ekonomik, včetně industrializovaných i rozvojových zemí. Představuje přibližně 80 % hrubého světového produktu (HSW), 75 % mezinárodního obchodu, dvě třetiny světové populace a 60 % světové rozlohy. Skupina G20 byla založena v roce 1999 v reakci na několik světových hospodářských krizí. Od roku 2008 se schází nejméně jednou ročně. Summitů se účastní hlavy vlád nebo států jednotlivých členů, ministři financí nebo zahraničních věcí a další vysocí představitelé. EU zastupuje Evropská komise a Evropská centrální banka. Na summity jsou také zváni další státy, mezinárodní organizace a nevládní organizace, některé z nich trvale. Na summitu v roce 2009 se skupina G20 prohlásila za hlavní místo pro mezinárodní hospodářskou a finanční spolupráci. V následujícím desetiletí se význam skupiny zvýšil a analytici uznávají, že má značný globální vliv. Je však také kritizována za omezené členství, nedostatek donucovacích pravomocí a za údajné podkopávání stávajících mezinárodních institucí. Summity jsou často provázeny protesty, zejména ze strany antiglobalizačních skupin. V září 2023, na 18. summitu G20, indický premiér Narendra Modi oznámil, že Africká unie byla přijata za člena G20 a stala se tak 21. členem.
Ekonomická recese
Ekonomická recese je období poklesu ekonomické aktivity, kdy dochází k celkovému poklesu ekonomické aktivity. Recese obvykle nastávají, když dojde k širokému poklesu výdajů (nepříznivý šok poptávky). To může být způsobeno různými událostmi, jako je finanční krize, vnější obchodní šok, nepříznivý šok nabídky, prasknutí ekonomické bubliny nebo rozsáhlá antropogenní nebo přírodní katastrofa (např. pandemie).
Ve Spojených státech je recese definována jako „významný pokles ekonomické aktivity rozšířený na celý trh, trvající déle než několik měsíců, obvykle viditelný v reálném HDP, reálných příjmech, zaměstnanosti, průmyslové výrobě a velkoobchodních a maloobchodních prodejích“. Evropská unie přijala podobnou definici. Ve Spojeném království je recese definována jako negativní hospodářský růst po dvě po sobě jdoucí čtvrtletí.
Vlády obvykle reagují na recese přijetím expanzivních makroekonomických politik, jako je zvýšení peněžní zásoby a snížení úrokových sazeb nebo zvýšení vládních výdajů a snížení zdanění.
Příčiny recese
Existuje mnoho faktorů, které mohou vést k recesi. Některé z nejběžnějších příčin jsou:
Finanční krize: Finanční krize může vést k recesi, když způsobí ztrátu důvěry v ekonomiku. To může vést k poklesu investic a výdajů, což může vést k poklesu ekonomické aktivity.
Vnější obchodní šoky: Vnější obchodní šoky, jako je pokles exportu nebo nárůst importu, mohou vést k recesi, když způsobí pokles celkové poptávky.
Nepříznivé šoky nabídky: Nepříznivé šoky nabídky, jako je zvýšení cen ropy nebo přírodní katastrofa, mohou vést k recesi, když způsobí nárůst výrobních nákladů.
Prasknutí ekonomické bubliny: Prasknutí ekonomické bubliny, jako je bublina na trhu s nemovitostmi nebo bublina na akciovém trhu, může vést k recesi, když způsobí pokles bohatství a důvěry.
Rozsáhlé antropogenní nebo přírodní katastrofy: Rozsáhlé antropogenní nebo přírodní katastrofy, jako je pandemie nebo válka, mohou vést k recesi, když způsobí narušení hospodářské činnosti.
Dopady recese
Recese mohou mít řadu negativních dopadů na ekonomiku. Některé z nejběžnějších dopadů jsou:
Pokles ekonomické aktivity: Recese vedou k poklesu ekonomické aktivity, což se projevuje poklesem HDP, příjmů a zaměstnanosti.
Nárůst nezaměstnanosti: Recese často vedou k nárůstu nezaměstnanosti, protože podniky propouštějí zaměstnance v reakci na pokles poptávky.
Pokles příjmů: Recese vedou k poklesu příjmů, protože lidé ztrácejí zaměstnání nebo vidí snížení svých hodin.
Pokles bohatství: Recese mohou vést k poklesu bohatství, protože ceny aktiv, jako jsou akcie a nemovitosti, klesají.
Zvýšení chudoby: Recese mohou vést ke zvýšení chudoby, protože lidé ztrácejí zaměstnání a příjem.
Politika recese
Vlády obvykle reagují na recese přijetím expanzivních makroekonomických politik. Tyto politiky jsou navrženy tak, aby zvýšily celkovou poptávku a podpořily ekonomickou aktivitu. Některé z nejběžnějších expanzivních politik jsou:
Zvýšení peněžní zásoby: Centrální banka může zvýšit peněžní zásobu snížením úrokových sazeb nebo nákupem aktiv. To může vést ke snížení úrokových sazeb a zvýšení investic a výdajů.
Snížení úrokových sazeb: Centrální banka může snížit úrokové sazby, aby podpořila investice a výdaje.
Zvýšení vládních výdajů: Vláda může zvýšit vládní výdaje, aby zvýšila celkovou poptávku.
Snížení zdanění: Vláda může snížit daně, aby zvýšila disponibilní příjem domácností a podpořila výdaje.
Tyto politiky mohou pomoci zmírnit dopady recese a podpořit ekonomické oživení. Je však důležité poznamenat, že tyto politiky mohou mít také negativní vedlejší účinky, jako je inflace nebo nárůst vládního dluhu.
Mar del Plata je město na pobřeží Atlantského oceánu v provincii Buenos Aires v Argentině. Je sídlem okresu General Pueyrredón. Mar del Plata je druhé největší město v provincii Buenos Aires. Název "Mar del Plata" je zkrácením "Mar del Rio de la Plata" a znamená "moře povodí Ria de la Plata" nebo "přilehlé moře k oblasti (řeky) Plate". Mar del Plata je jedním z hlavních rybářských přístavů a největším přímořským letoviskem v Argentině. S počtem obyvatel 682 605 podle sčítání lidu z roku 2022 [INDEC] je pátým největším městem v Argentině.
Historie
Mar del Plata byla založena 10. února 1874 Patriciem Peralta Ramosem. Město rychle rostlo a stalo se oblíbeným letoviskem pro obyvatele Buenos Aires. V roce 1910 bylo město vyhlášeno za národní letovisko.
Zeměpis
Mar del Plata se nachází na pobřeží Atlantského oceánu, asi 400 km jižně od Buenos Aires. Město má mírné podnebí s teplými léty a mírnými zimami.
Ekonomika
Ekonomika Mar del Plata je založena na cestovním ruchu, rybolovu a průmyslu. Město je domovem mnoha hotelů, restaurací a obchodů. Rybolov je také důležitým průmyslovým odvětvím a Mar del Plata je jedním z hlavních rybářských přístavů v Argentině. Ve městě se nachází také několik průmyslových odvětví, včetně potravinářského a textilního průmyslu.
Kultura
Mar del Plata je živé město s bohatou kulturou. Město je domovem mnoha muzeí, divadel a uměleckých galerií. V Mar del Plata se také koná každoročně několik festivalů, včetně mezinárodního filmového festivalu Mar del Plata.
Turismus
Mar del Plata je oblíbeným turistickým cílem. Město nabízí širokou škálu atrakcí, včetně pláží, parků, muzeí a divadel. Mar del Plata je také domovem kasina a několika nočních klubů.
Doprava
Mar del Plata je dobře spojeno s ostatními městy v Argentině. Město má mezinárodní letiště a několik autobusových a vlakových nádraží.
Zajímavosti
Mezi hlavní zajímavosti Mar del Plata patří:
Pláže: Mar del Plata má několik krásných pláží, včetně Playa Grande, Playa Bristol a Playa Varese.
Parky: Město má několik parků, včetně Parque Camet, Parque San Martín a Parque Peralta Ramos.
Muzea: Mar del Plata je domovem několika muzeí, včetně Museo de Arte Juan Carlos Castagnino, Museo de Ciencias Naturales Lorenzo Scaglia a Museo Histórico Municipal Roberto T. Barili.
Divadla: Město má několik divadel, včetně Teatro Colón, Teatro Auditorium a Teatro Municipal.
Umělecké galerie: Mar del Plata je domovem několika uměleckých galerií, včetně Museo de Arte Contemporáneo, Galería de Arte del Centro Cultural Villa Victoria Ocampo a Galería de Arte del Hotel Provincial.
Kasino: Mar del Plata je domovem kasina, které je jedním z největších v Jižní Americe.
Noční kluby: Město má několik nočních klubů, včetně Club GAP, Club Mute a Club Sobremonte.
Pasillo (česky: malý krok, chodba nebo ulička) je kolumbijský hudební žánr, který je populární na územích, která tvořila místokrálovství Nové Granady v 19. století: Zrodil se v kolumbijských Andách během válek za nezávislost a rozšířil se do dalších oblastí; zejména do Ekvádoru (kde je považován za národní hudební styl) a v menší míře do hornatých oblastí Venezuely a Panamy. Venezuelané tento hudební styl nazývají "vals" (španělsky "valčík"). Dnes obsahuje více evropských prvků klasického tance, jako je vídeňský valčík v Kolumbii a prvky sanjuanita a yaraví v Ekvádoru. Během období Gran Kolumbie, kdy se pasillo šířilo, absorbovalo také individuální charakteristiky izolovaných vesnic. To mu dává eklektický nádech; nicméně styl, tón a tempo hudby se v každé vesnici a dokonce i mezi jednotlivými zeměmi liší. Ve svém valčíku pasillo mění klasickou evropskou taneční formu tak, aby ji doprovázela kytara, mandolína a další strunné nástroje.
Stát São Paulo Stát São Paulo (portugalsky Estado de São Paulo) je jedním z 26 států Brazilské federativní republiky a je pojmenován po svatém Pavlu z Tarsu. Stát je významným průmyslovým centrem a má 21,9 % brazilské populace a zodpovídá za 33,9 % brazilského HDP. São Paulo má také druhý nejvyšší index lidského rozvoje (HDI) a HDP na obyvatele, čtvrtou nejnižší kojeneckou úmrtnost, třetí nejvyšší délku života a třetí nejnižší míru negramotnosti mezi federativními jednotkami Brazílie. Jen samotný stát São Paulo je bohatší než Argentina, Uruguay, Paraguay a Bolívie dohromady. São Paulo je také 28. nejlidnatějším subnárodním subjektem na světě a nejlidnatějším subnárodním subjektem v Americe. S více než 46 miliony obyvatel v roce 2019 je São Paulo nejlidnatějším brazilským státem, nejlidnatějším národním členěním v Americe a čtvrtou nejlidnatější politickou jednotkou v Jižní Americe, kterou překonává pouze zbytek Brazilské federace, Kolumbie a Argentina. Místní populace je jednou z nejrozmanitějších v zemi a pochází převážně z Italů, kteří začali do země imigrovat na konci 19. století; Portugalci, kteří kolonizovali Brazílii a zřídili první evropské osady v regionu; domorodí obyvatelé, mnoho různých etnických skupin; Afričané, kteří byli přivezeni z Afriky jako otroci v koloniální éře, a migranti z jiných oblastí země. Kromě toho jsou v etnickém složení místního obyvatelstva zastoupeni také Arabové, Arméni, Němci, Španělé, Japonci, Číňané a Řekové. Oblast, která dnes odpovídá území státu, byla již od přibližně 12 000 př. n. l. obydlena domorodými obyvateli. Na počátku 16. století navštívili pobřeží regionu portugalští a španělští průzkumníci a mořeplavci. V roce 1532 založil Martim Afonso de Sousa první portugalskou trvalou osadu v Americe – vesnici São Vicente v Baixada Santista. V 17. století paulistští bandeiranti zesílili průzkum vnitrozemí kolonie, což nakonec rozšířilo územní doménu Portugalska a portugalské říše v Jižní Americe. V 18. století, po založení provincie São Paulo, začal region získávat na politické váze. Po získání nezávislosti v roce 1820 se São Paulo začalo stávat hlavním zemědělským producentem (hlavně kávy) v nově vzniklé Brazilské říši, což nakonec vytvořilo bohatou regionální venkovskou oligarchii, která se v raném republikánském období v 90. letech 19. století chopila velení brazilské vlády spolu s elitami Minas Gerais. V éře Vargase byl stát jedním z prvních, který zahájil proces industrializace a jeho populace se stala jednou z nejurbanizovanějších ve federaci. Město São Paulo, stejnojmenné hlavní město státu, je řazeno jako 12. největší město na světě a jeho metropolitní oblast s 20 miliony obyvatel je 9. největší na světě a první v Americe. Regiony v blízkosti města São Paulo jsou také metropolitní oblasti, jako jsou Campinas, Santos, Sorocaba a São José dos Campos. Celková populace těchto oblastí společně s hlavním městem státu – tzv. „Rozšířený metropolitní komplex São Paulo“ – přesahuje 30 milionů obyvatel, tj. přibližně 75 procent populace státu São Paulo, první makromegalopole na jižní polokouli, která spojuje 65 obcí, které jsou dohromady domovem 12 procent brazilské populace.