Futsal Futsal je hra podobná fotbalu, která se hraje na tvrdém povrchu, podobném basketbalovému hřišti, menším než fotbalové hřiště a převážně v hale. Má podobnosti s malou kopanou a sálovým fotbalem. Futsal se hraje mezi dvěma týmy po pěti hráčích, z nichž jeden je brankář. Je povoleno neomezené střídání. Na rozdíl od některých jiných forem sálového fotbalu se hraje na tvrdém povrchu hřiště vyznačeném čarami; stěny nebo mantinely se nepoužívají. Hraje se s menším, tvrdším míčem s nižším odrazem než v kopané. Povrch, míč a pravidla upřednostňují kontrolu míče a přihrávky v malých prostorech. Hra klade důraz na kontrolu, improvizaci, kreativitu a techniku.
Polo Polo je míčová hra hraná na koních, tradiční venkovní sport a jeden z nejstarších známých týmových sportů na světě. Hrají ji dva protichůdné týmy s cílem skórovat pomocí dlouhé dřevěné palice, kterou se snaží prosadit malý tvrdý míček brankou soupeřova týmu. Každý tým má čtyři jezdce na koních a hra obvykle trvá jednu až dvě hodiny, rozdělené do období nazývaných čakry nebo čakery. Polo bývá nazýváno "sportem králů" a stalo se diváckým sportem pro jezdce a vyšší společnost, často podporovaným sponzorstvím. Předchůdce pola a jeho variant existoval od 6. století př. n. l. do 1. století n. l. jako jezdecká hra hraná kočovnými íránskými a turkickými národy. V Persii, kde se sport vyvinul a rozvinul, to byla zpočátku tréninková hra pro jezdecké jednotky, obvykle královskou gardu nebo jiné elitní jednotky. Nyní je oblíbený po celém světě, má přes 100 členských zemí ve Federaci mezinárodního pola, profesionálně se hraje v 16 zemích a byl olympijským sportem od roku 1900 do roku 1936. Arénové polo je vnitřní nebo polovenkovní varianta s podobnými pravidly a hraje se se třemi jezdci v týmu. Hřiště je menší, uzavřené a obvykle z hutného písku nebo jemného kameniva a často se hraje uvnitř. Arénové polo má kvůli omezenému prostoru více manévrování a používá vzduchem nafouknutý míček o něco větší než tvrdý pevný míček používaný v pozemním polu. Používají se standardní palice, i když palice pro arénu s o něco větší hlavou jsou volitelné.
Motoristický sport
Motoristický sport je sportovní událost, soutěž nebo související aktivita, která primárně zahrnuje používání automobilů, motocyklů, motorových člunů a letadel s pohonem. Pro každý z těchto typů vozidel se může běžně používat konkrétnější označení automobilový sport, motocyklový sport, motorové člunářství a letecké sporty, nebo jej mohou oficiálně používat organizátoři a řídící orgány.
Různé projevy motoristického sportu s vlastními cíli a specifickými pravidly se nazývají disciplíny. Příklady zahrnují okruhové závody, rallye a trial. Řídící orgány, nazývané také sankční orgány, často mají obecná pravidla pro každou disciplínu, ale umožňují doplňková pravidla, která definují charakter konkrétní soutěže, série nebo šampionátu. Skupiny těchto pravidel jsou často neformálně kategorizovány, například podle typu vozidla, typu povrchu nebo způsobu pohonu. Příklady kategorií v rámci disciplíny jsou závody formulí, závody cestovních vozů, závody sportovních vozů atd.
Disciplíny motoristického sportu
Okruhové závody: Závody konané na uzavřených tratích, jako jsou okruhy nebo městské ulice. Vozidla soutěží o nejrychlejší časy na kolo nebo o nejvíce kol za stanovený čas.
Rallye: Závody konané na veřejných silnicích, které jsou uzavřeny pro běžný provoz. Vozidla soutěží o nejrychlejší časy na speciálních rychlostních zkouškách, které jsou spojeny přejezdovými úseky.
Trial: Závody, ve kterých vozidla soutěží o překonání překážek, jako jsou kameny, kmeny a svahy, bez dotyku nohou se zemí.
Autokros: Závody konané na nezpevněných tratích s různými typy překážek, jako jsou skoky a zatáčky.
Motokros: Závody konané na nezpevněných tratích s různými typy překážek, jako jsou skoky a zatáčky.
Enduro: Závody na dlouhé vzdálenosti konané v terénu, kde vozidla soutěží o nejrychlejší časy na speciálních rychlostních zkouškách.
Motorové člunářství: Závody konané na vodě s motorovými čluny různých typů, jako jsou motorové čluny, čluny s vodním pohonem a čluny s tryskovým pohonem.
Letecké sporty: Závody konané ve vzduchu s letadly různých typů, jako jsou letadla s pevnými křídly, vrtulníky a vzducholodě.
Řídící orgány motoristického sportu
Hlavními řídícími orgány motoristického sportu jsou:
Mezinárodní automobilová federace (FIA): Řídící orgán pro automobilový sport, včetně Formule 1, rallye a vytrvalostních závodů.
Mezinárodní motocyklová federace (FIM): Řídící orgán pro motocyklový sport, včetně MotoGP, Motocross a Trial.
Světová rada motorových člunů (UIM): Řídící orgán pro motorové člunářství, včetně Formule 1 Powerboat a Offshore Powerboat Racing.
Mezinárodní letecká federace (FAI): Řídící orgán pro letecké sporty, včetně leteckých závodů a akrobacie.
Haielleichtdball Hařená je týmová hra, ve které se dvě sedmičlenná družstva (šest hráčů v poli a brankář) snaží dopravit míč do soupeřovy branky. Standardní zápas se skládá ze dvou poločasů po 30 minutách a vítˇazí družstvo, které vstřelí více branek. Hařená se hraje na hřišti o rozměrech 40 x 20 metru s brankami uprostřed každé koncové čáry. Branky jsou obklopeny šestimetrovým brankovištěm, ve kterém se smí pohybovat pouze brankář. Branky se střílejí zpoza brankoviště nebo tzv. "skákaným" hodem z brankoviště. Hra se obvykle hraje v hale, existují však i venkovní varianty, jako je házená na trávě, na antuce (které byly dříve rozšířenější) a beach házená. Hra je rychlá a bohatá na góly: profesionální týmy v současnosti obvykle střílejí 20 až 35 branek na zápas, i když ještě před několika desítkami let nebyly výjimkou ani mnohem nižší skóre. Obranci se snaží útočníkům zabránit ve střelbě fyzickým kontaktem. Žádné ochranné pomůcky nejsou povinné, hráči však mohou nosit měkké chrániče a chrániče úst. Moderní pravidla byly zveřejněny v roce 1917 Karlem Schelenzem, Maxem Heiserem a Erichem Könighen v Berlíně, který se považuje za datum vzniku tohoto sportu. Pravidla byly od té doby několikrát revidovány. První oficiální házenkářský zápas se hrál v roce 1917 v Německu. Karl Schelenz upravil pravidla v roce 1919. První mezinárodní zápasy se hrály (podle těchto pravidel) s muži v roce 1925 (mezi Němci a Belgičany) a se ženami v roce 1930 (mezi Němci a Rakušany). Mužská házená se poprvé objevila na olympijských hrách v roce 1936 v Berlíně pod širým nebem a podruhé na olympijských hrách v roce 1972 v Mnichově v hale. Od té doby je házená trvalou součástí olympijských her. Ženská házená byla zařazena na olympijské hry v roce 1976. Mezinárodní házenkářská federace (IHF) byla založena v roce 1946 a v roce 2016 měla 197 členských zemí. Tento sport je nejpopulárnějsí v Evropě a evropské země vyhrály od roku 1938 všechny medaile kromě jedné na mistrovství světa mužů. Na mistrovství světa žen vyhrály titul pouze dvě neevropské země: Jižní Korea a Brazílie. Hra si také získala popularitu ve východní Asii, severní Africe a částech Jižní Ameriky.
Jihoamerické hry Zkratka: JJSS První ročník: 1978 v La Paz, Bolívie Konání: Každé čtyři roky Poslední ročník: 2022 v Asunción, Paraguay Příští ročník: 2026 v Rosario, Argentina Účel: Multisportovní akce pro Jižní Ameriku Webové stránky: odesur.org Jihoamerické hry (také známé jako hry ODESUR; španělsky: Juegos Suramericanos; portugalsky: Jogos Sul-Americanos), dříve Hry Jižního kříže (španělsky: Juegos Cruz del Sur), jsou regionální multisportovní akcí pořádanou mezi zeměmi Jižní Ameriky, kterou organizuje ODESUR (akronym pro "Organización Deportiva Suramericana" - Jihoamerická sportovní organizace). První hry se konaly v roce 1978 v La Paz v Bolívii. Od té doby se konají každé čtyři roky, přičemž poslední ročník se konal v roce 2018 v Cochabambě v Bolívii. Hry mají od svého vzniku ekvivalent olympijského ohně: Jihoamerický oheň, který se přenáší z Tiahuanaco v Bolívii do hostitelského města. Pro XI. ročník v roce 2018 byly dvě nabídky: Cochabamba, Bolívie a Barquisimeto, Venezuela, přičemž konečné rozhodnutí o pořádání bylo ve prospěch Cochabamby v roce 2011. Od ročníku 2014 se konají Jihoamerické para-hry pro jihoamerické paralympijské sportovce. Stejně jako u olympijských her je pořadatelským městem Jihoamerických her také pořadatelem Para-jihoamerických her. Podrobná historie Jihoamerických her spolu s rozsáhlým seznamem vítězů medailí byla zveřejněna v knize napsané (ve španělštině) argentinským novinářem Ernestem Rodríguezem III. s podporou Argentinského olympijského výboru pod záštitou ministerstva školství ve spolupráci se sportovním tajemníkem Argentiny.
Jihoamerické mistrovsví
Jihoamerické mistrovsví (španělsky: Campeonato Sudamericano de Cíquet, portugalsky: Campeonato Sulamerincado de Cíquerte) je mezinárodní turnaj s omezenými přestáveckami, který každoročně pořádá několik národních týmů z celé Latinské Ameriky a dalších přidružených týmů z jiných regionů. Turnaj se pořádá od 1. ročník u mužů v roce 1995 a 1. ročník u žen v roce 2007. Oba turnaje se konají současně, od 2013 se konají za sebou.
Nejúspěšnějším mužstvem jsou muže z Argentiny (12 titulů) a u žen také Argentina (7 titulů).
Formát turnaje
Jihoamerické mistrovsví se skaldá z několika skupin, ze které postoupí do finálového turnaje několik nejlépe umístených týmů.
Účastníci
Jihoamerické týmy:
Argetnina
Brazílie
Chile
Kolumbie
Guyana
Paraguay
Uruguay
Venezuela
Pozvaní účastníci:
Mexiko
Portoriko
Kostarika
VÍtězství
Mužský turnaj:
Argentina je nejúspěšnějším týmem s 12 tituly.
Rekordmanem v počtu titulů v řadě je Argentina, která vyhrála 3 první turnaje.
Ženskký turnaj:
Argentina je nejúspěšnějším týmem se 7 tituly.
Rekordmanem v počtu titulů v řadě je také Argentina, která vyhrála 3 první turnaje.
Zajímavosti
Guyana je jediný tým z karibské oblasti, který se účastnil turnaje. Vyhrála dvakrát.
Kolumbie se měla účastnit turnaje v roce 2000, ale až doposud se nezapojila.
Brazílie je zatím jediný tým, který vyhrál turnaj žen s týmem složením pouze z domácích hráček.
Všechny zápasy od turnaje v roce 2018 jsou považováné za T20I (Twenty20 International).
Topografie Topografie je vědní obor zabývající se studiem tvarů a vlastností zemského povrchu. Topografie oblasti se může týkat samotných tvarů a vlastností zemského povrchu nebo jejich popisu či zobrazení na mapách. Topografie je oborem geověd a planetárních věd a zabývá se obecně místními detaily, včetně nejen reliéfu, ale také přírodních, umělých a kulturních prvků, jako jsou silnice, hranice pozemků a budovy. Ve Spojených státech topografie často znamená konkrétně reliéf, i když topografické mapy USGS zaznamenávají nejen výškové křivky, ale také silnice, osídlená místa, stavby, hranice pozemků atd. Topografie v užším smyslu zahrnuje zaznamenávání reliéfu nebo terénu, trojrozměrné kvality povrchu a identifikaci specifických tvarů zemského povrchu; toto je také známé jako geomorfometrie. V moderním použití to zahrnuje generování výškových dat v digitální podobě (DEM). Často se uvažuje o tom, že zahrnuje grafické znázornění tvaru zemského povrchu na mapě pomocí různých kartografických technik znázornění reliéfu, včetně vrstevnic, hypsometrických odstínů a stínování reliéfu.
CONMEBOL Copa América Pořádající organizace: CONMEBOL Založeno: 1916 Region: Jižní Amerika Počet týmů: 16 (od 2024) Kvalifikace: CONMEBOL–UEFA Cup of Champions Související soutěže: Mistrovství Evropy ve fotbale UEFA, Copa Centenario, Revolución de Mayo Současný mistr: Argentina (15. titul) Nejúspěšnější tým(y): Argentina, Uruguay (15 titulů) Webové stránky: copaamerica.com Turnaje Copa América 1916, 1917, 1919, 1920, 1921, 1922, 1923, 1924, 1925, 1926, 1927, 1929, 1935, 1937, 1939, 1941, 1942, 1945, 1946, 1947, 1949, 1953, 1955, 1956, 1957, 1959 (A), 1959 (E), 1963, 1967, 1975, 1979, 1983, 1987, 1989, 1991, 1993, 1995, 1997, 1999, 2001, 2004, 2007, 2011, 2015, 2016, 2019, 2021, 2024 CONMEBOL Copa América (dříve známý jako Jihoamerické mistrovství ve fotbale) je nejvyšší mužský fotbalový turnaj mezi národními týmy z Jižní Ameriky. Je to nejstarší dosud probíhající kontinentální fotbalová soutěž a třetí nejsledovanější na světě. Soutěž určuje mistra Jižní Ameriky. Od 90. let 20. století se jí mohou účastnit také týmy ze Severní Ameriky a Asie. Od roku 1993 se turnaje obecně účastní 12 týmů – všech 10 týmů CONMEBOL a dva další týmy z jiných konfederací. Mexiko se účastnilo každého turnaje mezi lety 1993 a 2016, s jedním dalším týmem z CONCACAF, s výjimkou roku 1999, kdy soupisku 12 týmů doplnil tým AFC Japonsko, a roku 2019, kterého se zúčastnilo Japonsko a Katar. Verze akce z roku 2016, Copa América Centenario, představovala 16 týmů, přičemž kromě 10 týmů z CONMEBOL bylo přítomno šest týmů z CONCACAF. Druhá místa Mexika jsou nejvyšší pro tým mimo CONMEBOL. Od zahájení akce v roce 1916 vyhrálo turnaj osm z deseti národních týmů CONMEBOL, přičemž pouze Ekvádor a Venezuela ještě nevyhrály. Argentina a Uruguay mají v historii turnaje nejvíce mistrovství, každý 15 pohárů. Argentina, která hostila zahajovací ročník v roce 1916, pořádala turnaj nejčastěji (devětkrát). Spojené státy jsou jedinou zemí mimo CONMEBOL, která akci pořádala, a to v roce 2016, a znovu tak učiní v roce 2024. Ve třech případech (v letech 1975, 1979 a 1983) se turnaj konal ve více jihoamerických zemích.
Jednodenní kriket
Jednodenní kriket, také známý jako one-day cricket nebo white ball cricket, je verzí kriketu, ve které se zápas obvykle dokončí během jednoho dne. Existuje řada formátů, včetně List A kriketu (8hodinové hry), Twenty20 kriketu (3hodinové hry) a 100balového kriketu (2,5 hodiny). Název odráží pravidlo, že v zápase každý tým odhází stanovený maximální počet overů (sad 6 legálních míčků), obvykle mezi 20 a 50, ačkoli se hrály i kratší a delší formy jednodenního kriketu. Koncept se liší od testovacích a prvotřídních zápasů, které mohou trvat až pět dní. Jednodenní kriket je oblíbený u diváků, protože může povzbudit agresivní, riskantní a zábavné pálkování, často vede k napínavým koncům a zajišťuje, že divák může sledovat celý zápas, aniž by se zavázal k pěti dnům nepřetržité účasti.
Historie jednodenního kriketu
Jednodenní kriket se začal hrát v Anglii v 60. letech 20. století jako způsob, jak přilákat více diváků na kriket. První jednodenní mezinárodní zápas se hrál v roce 1971 mezi Austrálií a Anglií. Formát rychle získal popularitu a v roce 1975 se konal první mistrovství světa v kriketu.
Pravidla jednodenního kriketu
Pravidla jednodenního kriketu se v průběhu let měnila, ale základní principy zůstaly stejné. Zápas se hraje mezi dvěma týmy po 11 hráčích. Každý tým pálkuje a hází po dobu jednoho innings. Innings se skládá z maximálního počtu overů, který je předem stanoven. Cílem každého týmu je nastřílet co nejvíce běhů a poté zabránit soupeři v dosažení cíle.
Formáty jednodenního kriketu
Existují tři hlavní formáty jednodenního kriketu:
List A kriket: Nejdéle trvající formát jednodenního kriketu, který se hraje s maximem 50 overů na innings.
Twenty20 kriket: Kratší formát jednodenního kriketu, který se hraje s maximem 20 overů na innings.
100balový kriket: Nejnovější formát jednodenního kriketu, který se hraje s maximem 100 míčů na innings.
Mistrovství světa v kriketu
Mistrovství světa v kriketu je mezinárodní jednodenní kriketový turnaj, který se koná každé čtyři roky. Je to jedna z nejprestižnějších událostí ve světovém kriketu. První mistrovství světa v kriketu se konalo v roce 1975 a vyhrála ho Západní Indie. Nejvíce titulů mistrovství světa v kriketu získala Austrálie s pěti vítězstvími.
Jednodenní kriket v České republice
Jednodenní kriket je v České republice relativně nový sport, ale rychle získává na popularitě. Česká republika má svůj vlastní národní jednodenní kriketový tým, který soutěží v mezinárodních turnajích.
Termoelektrický jev
Termoelektrický jev je přímá přeměna teplotního rozdílu na elektrické napětí a naopak pomocí termočlánku. Termoelektrické zařízení vytváří napětí, když je na každé straně rozdílná teplota. Naopak, když je na něj přivedeno napětí, přenáší se teplo z jedné strany na druhou a vzniká teplotní rozdíl. Na atomové úrovni způsobuje aplikovaný teplotní gradient difuzi nosičů náboje v materiálu z horké strany na studenou stranu. Tento jev lze využít k výrobě elektřiny, měření teploty nebo ke změně teploty objektů. Protože směr ohřevu a chlazení je ovlivněn přivedeným napětím, lze termoelektrická zařízení použít jako regulátory teploty.
Termín „termoelektrický jev“ zahrnuje tři samostatně identifikované efekty: Seebeckův jev, Peltierův jev a Thomsonův jev. Seebeckův a Peltierův jev jsou různé projevy stejného fyzikálního procesu; učebnice mohou tento proces označovat jako Peltierův-Seebeckův jev (rozdíl vyplývá z nezávislých objevů francouzského fyzika Jeana Charlese Athanase Peltiera a baltského německého fyzika Thomase Johanna Seebecka). Thomsonův jev je rozšířením modelu Peltier-Seebeck a je přičítán Lordu Kelvinovi. Joulovo teplo, které vzniká vždy, když je proudem veden vodivým materiálem, se obecně nenazývá termoelektrickým jevem. Peltier-Seebeckův a Thomsonův jev jsou termodynamicky reverzibilní, zatímco Joulovo teplo nikoli.
Seebeckův jev
Seebeckův jev je vznik elektrického napětí mezi dvěma vodiči různých materiálů, které jsou spojeny na obou koncích a udržovány při různých teplotách. Napětí je úměrné teplotnímu rozdílu mezi konci vodičů. Seebeckův koeficient je materiálová konstanta, která udává velikost napětí vznikajícího na jednotku teplotního rozdílu.
Peltierův jev
Peltierův jev je absorpce nebo uvolňování tepla na rozhraní dvou různých vodičů, když jimi prochází elektrický proud. Když proud teče od horkého spoje ke studenému spoji, teplo se absorbuje; když proud teče od studeného spoje k horkému spoji, teplo se uvolňuje. Peltierovo teplo je úměrné proudu a teplotnímu rozdílu mezi spoji.
Thomsonův jev
Thomsonův jev je absorpce nebo uvolňování tepla v homogenním vodiči, kterým prochází elektrický proud a existuje v něm teplotní gradient. Když proud teče ve směru teplotního gradientu, teplo se absorbuje; když proud teče proti teplotnímu gradientu, teplo se uvolňuje. Thomsonovo teplo je úměrné proudu, teplotnímu gradientu a Thomsonovu koeficientu, který je materiálovou konstantou.
Aplikace termoelektrického jevu
Termoelektrický jev má řadu praktických aplikací, včetně:
Termočlánky: Zařízení, která měří teplotu pomocí termoelektrického napětí.
Termopily: Zařízení, která přeměňují teplotní rozdíly na elektrické napětí.
Termoelektrické chlazení: Zařízení, která využívají Peltierův jev k chlazení objektů.
Termoelektrické generátory: Zařízení, která využívají Seebeckův jev k výrobě elektřiny z teplotních rozdílů.
Radioizotopové termoelektrické generátory: Zařízení, která využívají radioaktivní rozpad k výrobě tepla pro termoelektrické generátory.
Automobilové termoelektrické generátory: Zařízení, která využívají odpadní teplo z motorů k výrobě elektřiny.