Metodika v umění Metodika v umění se vztahuje na promyšlenou a neustále přehodnocovanou, zpochybňovanou metodu v rámci umění, na rozdíl od metody pouze aplikované (bez přemýšlení). Tento proces studia metody a přehodnocování její účinnosti umožňuje umění posouvat se a měnit se. Není to věc sama o sobě, ale je to nezbytná součást procesu. Umělec, který například kreslí, se může rozhodnout, že bude kreslit podle toho, co pozoruje před sebou, nebo podle toho, co si představuje, nebo podle toho, co již o daném tématu ví. Tyto 3 metody pravděpodobně vytvoří 3 velmi odlišné obrazy. Pečlivá metodika by zahrnovala zkoumání použitých materiálů a nástrojů a jak by jiný typ plátna/štětců/papíru/tužky/hadru/fotoaparátu/dláta atd. vytvořil jiný efekt. Umělec se může také podívat na různé efekty dosažené tím, že začne nejprve v jedné části plátna nebo tím, že bude pracovat rovnoměrně po celém povrchu. Autor může experimentovat s proudem psaní vědomí na rozdíl od naturalistického vyprávění nebo kombinací stylů.
Uzemněná teorie je systematická metodologie, která byla široce používána v kvalitativním výzkumu prováděném společenskými vědci. Metodologie zahrnuje vytváření hypotéz a teorií prostřednictvím sběru a analýzy dat. Uzemněná teorie zahrnuje použití induktivního uvažování. Metodologie kontrastuje s hypoteticko-deduktivním modelem používaným v tradičním vědeckém výzkumu. Studie založená na uzemněné teorii pravděpodobně začne otázkou nebo dokonce jen sběrem kvalitativních dat. Jak výzkumníci procházejí shromážděná data, stávají se pro ně zřejmé myšlenky nebo koncepty. Říká se, že tyto myšlenky/koncepty „vyplývají“ z dat. Výzkumníci označují tyto myšlenky/koncepty kódy, které stručně shrnují myšlenky/koncepty. Jak se shromažďuje a znovu prochází více dat, lze kódy seskupit do nadřazených konceptů a poté do kategorií. Tyto kategorie se stávají základem hypotézy nebo nové teorie. Uzemněná teorie se tedy značně liší od tradičního vědeckého modelu výzkumu, kdy si výzkumník vybere stávající teoretický rámec, vytvoří jednu nebo více hypotéz odvozených z tohoto rámce a teprve poté shromažďuje data za účelem posouzení platnosti hypotéz.
Metodologie Metodologie je v nejběžnějším pojetí studium metod výzkumu. Tento pojem se však může vztahovat i na samotné metody nebo na filozofickou diskusi o souvisejících základních předpokladech. Metoda je strukturovaný postup, jehož cílem je dosáhnout určitého cíle, jako je získání znalostí nebo ověření tvrzení o znalostech. To obvykle zahrnuje různé kroky, jako je výběr vzorku, sběr dat z tohoto vzorku a interpretace dat. Studium metod se týká podrobného popisu a analýzy těchto procesů. Zahrnuje hodnotící aspekty porovnáváním různých metod. Tímto způsobem se posuzuje, jaké mají výhody a nevýhody a pro jaké výzkumné cíle mohou být použity. Tyto popisy a hodnocení závisí na filozofických základních předpokladech. Příkladem je způsob, jak pojmově uchopit studovaný jev a co představuje důkaz pro nebo proti němu. V nejširším smyslu metodologie zahrnuje i diskusi o těchto abstraktnějších otázkách. Metodologie se tradičně dělí na kvantitativní a kvalitativní výzkum. Kvantitativní výzkum je hlavní metodologií přírodních věd. Používá přesná číselná měření. Jeho cílem je obvykle najít univerzální zákony používané k předpovídání budoucích událostí. Dominantní metodologií v přírodních vědách je tzv. vědecká metoda. Zahrnuje kroky jako pozorování a formulování hypotézy. Dalšími kroky jsou testování hypotézy pomocí experimentu, porovnání měření s očekávanými výsledky a zveřejnění zjištění. Kvalitativní výzkum je charakterističtější pro společenské vědy a klade menší důraz na přesná číselná měření. Zaměřuje se více na hluboké pochopení významu studovaných jevů a méně na univerzální a prediktivní zákony. Mezi běžné metody používané ve společenských vědách patří průzkumy, rozhovory, fokusní skupiny a technika nominální skupiny. Liší se od sebe velikostí vzorku, typem kladených otázek a obecným prostředím. V posledních desetiletích začalo mnoho společenských vědců používat smíšený výzkum, který kombinuje kvantitativní a kvalitativní metodologie. Mnoho diskusí v metodologii se týká otázky, zda je kvantitativní přístup lepší, zejména zda je adekvátní při aplikaci na společenskou oblast. Několik teoretiků odmítá metodologii jako disciplínu obecně. Někteří například tvrdí, že je zbytečná, protože metody by se měly používat, nikoli studovat. Jiní tvrdí, že je škodlivá, protože omezuje svobodu a kreativitu výzkumníků. Metodologové často reagují na tyto námitky tvrzením, že dobrá metodologie pomáhá výzkumníkům efektivně dospět ke spolehlivým teoriím. Na výběru metody často záleží, protože stejný faktický materiál může vést k různým závěrům v závislosti na použité metodě. Zájem o metodologii vzrostl ve 20. století kvůli zvýšenému významu interdisciplinární práce a překážkám bránícím efektivní spolupráci.
Narativní zkoumání Narativní zkoumání nebo narativní analýza se vyvinula jako disciplína v rámci širšího oboru kvalitativního výzkumu na počátku 20. století. Existují důkazy, že tato metoda byla používána v psychologii a sociologii. Narativní zkoumání využívá terénní texty, jako jsou příběhy, autobiografie, deníky, terénní poznámky, dopisy, konverzace, rozhovory, rodinné příběhy, fotografie (a další artefakty) a životní zkušenosti jako jednotky analýzy k výzkumu a pochopení způsobu, jakým lidé vytvářejí význam ve svých životech jako příběhy. Narativní zkoumání bylo použito jako nástroj analýzy v oborech kognitivní vědy, organizačních studií, teorie poznání, aplikované lingvistiky, sociologie, vědy o zaměstnání a pedagogických studií, mimo jiné. Další přístupy zahrnují vývoj kvantitativních metod a nástrojů založených na velkém objemu zachyceného fragmentárního anekdotického materiálu a toho, co je v okamžiku zachycení samo o sobě označeno nebo indexováno. Narativní zkoumání zpochybňuje filozofii za kvantitativním/zakotveným sběrem dat a zpochybňuje myšlenku "objektivních" dat; bylo však kritizováno za to, že není "dostatečně teoretické". V oborech, jako je aplikovaná lingvistika, vědecké práce poukázaly na to, že v oboru existuje dostatečná kritická masa studií, které tuto teorii používají, a že lze vytvořit rámec pro vedení její aplikace.
Akční výzkum je filosofie a metodologie výzkumu obecně aplikovaná ve společenských vědách. Usiluje o transformační změnu skrze současný proces provádění akce a provádění výzkumu, které jsou vzájemně propojeny kritickou reflexí. Termín „akční výzkum“ poprvé použil Kurt Lewin, tehdejší profesor na MIT, v roce 1944. Ve svém článku „Akční výzkum a problémy menšin“ z roku 1946 popsal akční výzkum jako „komparativní výzkum podmínek a účinků různých forem sociální akce a výzkumu vedoucího k sociální akci“, který využívá „spirálu kroků, z nichž každý se skládá z kruhu plánování, akce a zjišťování faktů o výsledku akce“.
Charakteristiky akčního výzkumu
Akční výzkum má několik klíčových charakteristik, které ho odlišují od jiných typů výzkumu:
Je cyklický: Akční výzkum je iterativní proces, který zahrnuje plánování, akci, pozorování a reflexi. Tento cyklus se opakuje, dokud se nedosáhne požadovaných změn.
Je kolaborativní: Akční výzkum zahrnuje spolupráci mezi výzkumníkem a účastníky výzkumu. Výzkumník a účastníci společně pracují na identifikaci problémů, vývoji řešení a hodnocení výsledků.
Je zaměřen na změnu: Akční výzkum je navržen tak, aby vedl k pozitivní změně. Výzkumník a účastníci spolupracují na vývoji a implementaci intervencí, které mají za cíl zlepšit situaci.
Je reflexivní: Akční výzkum zahrnuje neustálou reflexi výzkumníka o jeho roli ve výzkumném procesu. Výzkumník zkoumá své vlastní předpoklady, hodnoty a jednání a zvažuje, jak ovlivňují výzkum.
Výhody akčního výzkumu
Akční výzkum nabízí řadu výhod oproti jiným typům výzkumu:
Je relevantní: Akční výzkum je navržen tak, aby řešil skutečné problémy v reálném světě. Výzkumník a účastníci spolupracují na identifikaci problémů, které jsou pro ně důležité.
Je efektivní: Akční výzkum je efektivní způsob, jak dosáhnout změny. Výzkumník a účastníci společně pracují na vývoji a implementaci intervencí, které mají za cíl zlepšit situaci.
Je udržitelný: Akční výzkum je udržitelný proces, který může pokračovat i po skončení formálního výzkumného projektu. Výzkumník a účastníci mohou pokračovat ve spolupráci na zlepšování situace.
Omezení akčního výzkumu
Akční výzkum má také některá omezení:
Může být časově náročný: Akční výzkum je iterativní proces, který může být časově náročný. Výzkumník a účastníci musí být ochotni věnovat čas plánování, akci, pozorování a reflexi.
Může být náročný na zdroje: Akční výzkum může být náročný na zdroje, protože vyžaduje spolupráci výzkumníka a účastníků. Výzkumník musí zajistit, aby měli účastníci čas a zdroje potřebné k účasti na výzkumném procesu.
Může být obtížné zobecnit výsledky: Akční výzkum je často prováděn v konkrétním kontextu. Může být obtížné zobecnit výsledky výzkumu na jiné kontexty.
Aplikace akčního výzkumu
Akční výzkum lze použít v široké škále oblastí, včetně:
Vzdělávání: Akční výzkum lze použít ke zlepšení výuky a učení. Učitelé mohou spolupracovat s výzkumníky na vývoji a implementaci intervencí, které mají za cíl zlepšit výsledky studentů.
Zdravotnictví: Akční výzkum lze použít ke zlepšení zdravotní péče. Zdravotničtí pracovníci mohou spolupracovat s výzkumníky na vývoji a implementaci intervencí, které mají za cíl zlepšit výsledky pacientů.
Sociální práce: Akční výzkum lze použít ke zlepšení sociální práce. Sociální pracovníci mohou spolupracovat s výzkumníky na vývoji a implementaci intervencí, které mají za cíl zlepšit životy klientů.
Organizační rozvoj: Akční výzkum lze použít ke zlepšení organizačního rozvoje. Manažeři mohou spolupracovat s výzkumníky na vývoji a implementaci intervencí, které mají za cíl zlepšit výkonnost organizace.
Závěr
Akční výzkum je mocný nástroj, který lze použít ke zlepšení situace v reálném světě. Je to cyklický, kolaborativní, změna zaměřená a reflexivní proces. Akční výzkum má řadu výhod oproti jiným typům výzkumu, ale má také některá omezení. Akční výzkum lze použít v široké škále oblastí.
Analýza obsahu je studium dokumentů a komunikačních artefaktů, které mohou být texty různých formátů, obrázky, audio nebo video. Sociální vědci používají analýzu obsahu ke zkoumání vzorců v komunikaci reprodukovatelným a systematickým způsobem. Jednou z klíčových výhod použití analýzy obsahu k analýze sociálních jevů je jejich neinvazivní povaha, na rozdíl od simulace sociálních zkušeností nebo sběru odpovědí v průzkumech. Praktiky a filozofie analýzy obsahu se liší mezi akademickými disciplínami. Všechny zahrnují systematické čtení nebo pozorování textů nebo artefaktů, kterým jsou přiřazeny štítky (někdy nazývané kódy), aby označily přítomnost zajímavých, smysluplných částí obsahu. Systematickým označováním obsahu sady textů mohou výzkumníci analyzovat vzory obsahu kvantitativně pomocí statistických metod nebo použít kvalitativní metody k analýze významů obsahu v textech. Počítače se v analýze obsahu stále více používají k automatizaci označování (nebo kódování) dokumentů. Jednoduché výpočetní techniky mohou poskytovat popisná data, jako jsou frekvence slov a délky dokumentů. Klasifikátory strojového učení mohou výrazně zvýšit počet textů, které lze označit, ale vědecká užitečnost takového postupu je předmětem diskuse. Dále je k dispozici řada počítačových programů pro analýzu textu (CATA), které analyzují text na předem určené lingvistické, sémantické a psychologické charakteristiky.
Pragmatismus je filosofický směr, který chápe jazyk a myšlení jako nástroje pro předvídání, řešení problémů a jednání, nikoli jako popis, reprezentaci nebo zrcadlení reality. Pragmatikové tvrdí, že většina filosofických témat – jako je povaha poznání, jazyka, konceptů, významu, víry a vědy – je nejlépe vidět z hlediska jejich praktického využití a úspěchů.
Pragmatismus vznikl ve Spojených státech v 70. letech 19. století. Jeho původ je často připisován filozofům Charlesi Sandersovi Peircovi, Williamu Jamesovi a Johnu Deweymu. V roce 1878 Peirce popsal pragmatickou maximu: „Zvažte praktické důsledky předmětů vaší koncepce. Pak je vaše koncepce těchto důsledků celou vaší koncepcí předmětu.“
Pragmatismus se vyznačuje několika klíčovými myšlenkami:
Praktická hodnota: Pragmatikové věří, že pravdivost a význam myšlenek a teorií spočívá v jejich praktické užitečnosti. Myšlenky, které vedou k užitečným výsledkům, jsou považovány za pravdivé, zatímco myšlenky, které nemají praktickou hodnotu, jsou považovány za bezvýznamné.
Experimentální přístup: Pragmatikové se zaměřují na experimentální a empirické metody zkoumání. Věří, že nejlepší způsob, jak porozumět světu, je prostřednictvím pozorování a testování.
Pluralita pravd: Pragmatikové odmítají myšlenku jediné, absolutní pravdy. Místo toho věří, že pravda je relativní a závisí na kontextu. Různé myšlenky a teorie mohou být pravdivé v různých kontextech.
Antikartesianismus: Pragmatikové kritizují karteziánský dualismus, který odděluje mysl od těla. Věří, že mysl a tělo jsou vzájemně propojeny a že zkušenosti a jednání jsou nedílnou součástí poznání.
Pragmatismus měl významný vliv na různé oblasti filozofie, včetně epistemologie, etiky a estetiky. Byl také vlivný v oblastech jako psychologie, vzdělávání a sociální vědy.
Zde jsou některé z klíčových myšlenek pragmatismu ve vztahu k různým oblastem filozofie:
Epistemologie: Pragmatikové věří, že poznání je založeno na zkušenosti a jednání. Věří, že nejlepší způsob, jak porozumět světu, je prostřednictvím testování a ověřování myšlenek v praxi.
Etika: Pragmatikové věří, že etické chování je to, co vede k žádoucím výsledkům. Věří, že morálka je založena na zkušenosti a že etické principy by měly být flexibilní a přizpůsobitelné různým kontextům.
Estetika: Pragmatikové věří, že umění by mělo být hodnoceno podle jeho praktických účinků. Věří, že umění by mělo být krásné a inspirativní, ale mělo by také sloužit nějakému užitečnému účelu.
Pragmatismus je živá a vyvíjející se filosofická tradice, která nadále ovlivňuje myšlení filozofů a vědců po celém světě. Jeho zaměření na praktickou hodnotu, experimentální přístup a pluralitu pravd z něj činí důležitý nástroj pro pochopení světa a našeho místa v něm.
Případová studie je hloubkové, podrobné zkoumání konkrétního případu (nebo případů) v reálném kontextu. Například případové studie v medicíně se mohou zaměřit na jednotlivého pacienta nebo onemocnění; případové studie v podnikání mohou pokrývat strategii konkrétní firmy nebo širší trh; podobně se případové studie v politice mohou pohybovat od úzkého dění v čase, jako jsou operace konkrétní politické kampaně, až po obrovský podnik, jako je světová válka, nebo častěji analýzu politiky reálných problémů ovlivňujících více zainteresovaných stran. Obecně může případová studie zdůraznit téměř jakoukoli osobu, skupinu, organizaci, událost, systém víry nebo akci. Případová studie nemusí být nutně jedno pozorování (N = 1), ale může zahrnovat mnoho pozorování (jeden nebo více jednotlivců a entit v průběhu více časových období, vše v rámci stejné případové studie). Výzkumné projekty zahrnující četné případy se často nazývají křížové výzkumy, zatímco studie jednoho případu se nazývá výzkum v rámci případu. Výzkum případových studií byl rozsáhle praktikován jak ve společenských, tak v přírodních vědách.
Experiment Experiment je postup prováděný za účelem podpory nebo vyvrácení hypotézy nebo určení účinnosti či pravděpodobnosti něčeho dříve nevyzkoušeného. Experimenty poskytují náhled do příčiny a následku tím, že ukazují, jaký výsledek nastane, když je manipulováno s určitým faktorem. Experimenty se značně liší v cíli a rozsahu, ale vždy se spoléhají na opakovatelný postup a logickou analýzu výsledků. Existují také přirozené experimentální studie. Dítě může provádět základní experimenty, aby pochopilo, jak věci padají na zem, zatímco týmy vědců mohou provádět roky systematického zkoumání, aby prohloubily své chápání určitého jevu. Experimenty a další typy praktických činností jsou velmi důležité pro učení studentů ve výuce přírodních věd. Experimenty mohou zvýšit výsledky testů a pomoci studentovi, aby se více zapojil a zajímal o materiál, který se učí, zejména pokud jsou používány delší dobu. Experimenty se mohou lišit od osobních a neformálních přirozených srovnání (např. ochutnání řady čokolád, aby se našla oblíbená) až po vysoce kontrolované (např. testy vyžadující složité přístroje pod dohledem mnoha vědců, kteří doufají, že objeví informace o subatomárních částicích). Využití experimentů se značně liší mezi přírodními a humanitními vědami. Experimenty obvykle zahrnují kontroly, které jsou navrženy tak, aby minimalizovaly účinky jiných proměnných než jediné nezávislé proměnné. To zvyšuje spolehlivost výsledků, často prostřednictvím srovnání mezi kontrolními měřeními a dalšími měřeními. Vědecké kontroly jsou součástí vědecké metody. V ideálním případě jsou všechny proměnné v experimentu kontrolovány (zohledněny kontrolními měřeními) a žádná není nekontrolovaná. V takovém experimentu je možné, pokud všechny kontroly fungují podle očekávání, dospět k závěru, že experiment funguje podle očekávání a že výsledky jsou způsobeny účinkem testovaných proměnných.
Autoetnografie
Autoetnografie je forma etnografického výzkumu, ve kterém výzkumník spojuje osobní zkušenosti se širšími kulturními, politickými a společenskými významy a pochopením. Považuje se za formu kvalitativního a/nebo uměleckého výzkumu. Autoetnografie se používá v různých oborech, včetně antropologie, uměleckého vzdělávání, komunikačních studií, vzdělávání, správy vzdělávání, anglické literatury, etnických studií, genderových studií, historie, rozvoje lidských zdrojů, marketingu, ošetřovatelství, organizačního chování, zdravotnictví, studia výkonu, fyzioterapie, psychologie, sociální práce, sociologie, teologie a náboženských studií.
Charakteristika autoetnografie
Autoetnografie se vyznačuje několika klíčovými charakteristikami:
Zaměření na osobní zkušenost: Autoetnografie se zaměřuje na osobní zkušenosti výzkumníka jako primární zdroj dat.
Reflexivita: Autoetnografie je reflexivní proces, ve kterém výzkumník zkoumá a interpretuje své vlastní zkušenosti.
Interpretace kulturních významů: Autoetnografie usiluje o interpretaci kulturních významů, které jsou obsaženy v osobních zkušenostech.
Důraz na vyprávění: Autoetnografie často používá vyprávění jako způsob, jak prezentovat a analyzovat osobní zkušenosti.
Multimodalita: Autoetnografie může využívat různé způsoby vyjádření, včetně psaní, vizuálních uměleckých děl, zvuku a výkonu.
Typy autoetnografie
Existuje několik různých typů autoetnografie, včetně:
Individuální autoetnografie: Zaměřuje se na osobní zkušenosti jediného výzkumníka.
Kolektivní autoetnografie: Zapojuje více výzkumníků, kteří sdílejí podobné zkušenosti.
Analytická autoetnografie: Zdůrazňuje analytický a interpretační aspekt autoetnografie.
Kritická autoetnografie: Používá autoetnografii k odhalení a kritice mocenských struktur a sociální nespravedlnosti.
Metody autoetnografického výzkumu
Autoetnografický výzkum zahrnuje řadu metod, včetně:
Sbírání dat: Výzkumníci mohou sbírat data prostřednictvím různých metod, jako jsou rozhovory, pozorování, dokumentární analýza a vlastní reflexivní psaní.
Analýza dat: Data se analyzují pomocí různých přístupů, včetně tematické analýzy, narativní analýzy a diskurzní analýzy.
Interpretace: Výzkumníci interpretují data, aby odhalili kulturní významy a vytvořili porozumění sociálním jevům.
Prezentace: Autoetnografický výzkum lze prezentovat prostřednictvím různých forem, včetně článků, knih, přednášek a uměleckých děl.
Výhody autoetnografie
Autoetnografie nabízí řadu výhod, včetně:
Poskytuje jedinečné pohledy: Autoetnografie umožňuje výzkumníkům získat jedinečné pohledy na sociální jevy tím, že se zaměřuje na jejich osobní zkušenosti.
Podporuje reflexivitu: Autoetnografie podporuje reflexivitu, což umožňuje výzkumníkům kriticky zkoumat své vlastní předpoklady a zaujatosti.
Rozvíjí empatické porozumění: Autoetnografie může pomoci rozvíjet empatické porozumění mezi výzkumníky a účastníky výzkumu.
Přispívá k sociální změně: Autoetnografie může být použita k odhalení a kritice sociální nespravedlnosti a k podpoře sociální změny.
Nevýhody autoetnografie
Autoetnografie má také některé nevýhody, včetně:
Potenciál pro zkreslení: Autoetnografie se spoléhá na osobní zkušenosti, což může vést k potenciálu zkreslení.
Omezená zobecnitelnost: Výsledky autoetnografického výzkumu mohou být obtížně zobecnitelné na širší populaci.
Etické problémy: Autoetnografie může vyvolat etické problémy, zejména pokud výzkumník odhaluje citlivé osobní informace.
Celkově je autoetnografie cennou metodou výzkumu, která může poskytnout jedinečné pohledy na sociální jevy. Je však důležité být si vědom jejích výhod a nevýhod a používat ji odpovědně a eticky.