Dramatická teorie
Dramatická teorie se zabývá tvorbou teorií o divadle a dramatu. Drama je definováno jako forma umění, ve které je psaná hra použita jako základ pro představení. Dramatická teorie se studuje jako součást divadelních studií.
Drama vytváří smyslový dojem u svých diváků během představení. To je hlavní rozdíl od poezie a epiky, které vyvolávají představivost čtenáře.
O dramatické teorii se již diskutovalo ve starověku Aristotelem (Poetika) ve starověkém Řecku a Bharata Muni (Natyasastra) ve starověké Indii. Někteří se snažili systematizovat existující hry na základě společných rysů nebo je ospravedlnit ve srovnání s jinými typy her. Jiní vytvořili schémata pro budoucí hry, aby dosáhli politických nebo etických cílů nebo jednoduše jako návod pro vytváření dobrých her.
Moderní dramatická teorie je založena na myšlence, že drama je multimediální forma umění. Proto nelze drama zcela pochopit pouze z textu. Pochopení vyžaduje kombinaci textu jako substrátu a konkrétního provedení hry. Starší teorie považovaly představení za omezené na interpretaci textu.
Účel dramatické teorie
Účelem dramatické teorie je:
Pochopit povahu dramatu a jeho místo v umění
Analyzovat a interpretovat divadelní představení
Vyvinout nové teoretické přístupy k dramatu
Poskytnout teoretický základ pro divadelní praxi
Hlavní oblasti dramatické teorie
Hlavní oblasti dramatické teorie zahrnují:
Dramatická struktura: Studuje strukturu a organizaci divadelních představení, včetně prvků jako expozice, stoupající akce, vyvrcholení, klesající akce a rozuzlení.
Dramatické postavy: Zabývá se tvorbou, motivací a vývojem postav v divadelních představeních.
Dramatický jazyk: Analyzuje použití jazyka v divadelních představeních, včetně jeho funkce, stylu a významu.
Dramatická scénografie: Studuje roli scénografie, kostýmů, osvětlení a dalších prvků při vytváření dramatického dojmu.
Režie: Zabývá se uměním a technikami režie divadelních představení.
Herectví: Analyzuje teorii a praxi herectví, včetně technik, výcviku a etických úvah.
Divácká recepce: Studuje způsob, jakým diváci interpretují a reagují na divadelní představení.
Význam dramatické teorie
Dramatická teorie je nezbytná pro pochopení a ocenění divadla a dramatu. Poskytuje teoretický základ pro divadelní praxi a pomáhá nám lépe porozumět lidské zkušenosti a jejímu vyjádření v dramatické formě.
Peršané
Peršané je starověká řecká tragédie napsaná během klasického období starověkého Řecka řeckým tragédem Aischylem. Je to druhá a jediná dochovaná část nyní jinak ztracené trilogie, která získala první cenu na dramatických soutěžích na athénském festivalu City Dionysia v roce 472 př. n. l., přičemž choregem byl Periklés.
Děj
Hra se odehrává v královském paláci v Súsách, hlavním městě Perské říše. Královna Atossa, manželka krále Dareia I., má znepokojivý sen a obává se o osud svého syna Xerxa, který vede perskou armádu proti Řekům. Sbor perských starších ji uklidňuje a ujišťuje ji, že bohové jsou na jejich straně.
Zpráva však přináší zprávy o perské porážce v bitvě u Salamíny. Atossa je zděšena a volá svého syna, aby jí řekl o katastrofě. Xerxés se vrací poražený a zoufalý a obviňuje bohy z toho, že ho zradili.
Náhle se z hrobu objeví duch Dareia I. a kárá Xerxa za jeho aroganci a pýchu. Varuje ho, že Peršané budou za svou porážku potrestáni dalšími neštěstími. Xerxés je duchem otce hluboce otřesen a přijímá svou porážku.
Témata
Peršané zkoumají témata jako:
Pýcha a arogance: Xerxésova pýcha a přesvědčení, že je neporazitelný, vedou k jeho pádu.
Boží spravedlnost: Aischylos věřil, že bohové trestají ty, kteří jsou příliš pyšní nebo arogantní.
Osud: Hra naznačuje, že lidský osud je v rukou bohů a že jejich vůli nelze uniknout.
Válka a její důsledky: Peršané zobrazují hrůzy války a její ničivé účinky na lidské životy.
Historický kontext
Hra byla napsána krátce po perské invazi do Řecka v roce 480 př. n. l. Aischylos byl sám veteránem bitvy u Marathónu, kde Řekové porazili perskou armádu. Peršané sloužili jako připomínka řeckého vítězství a varování před nebezpečím perské agrese.
Význam
Peršané jsou považováni za jednu z největších řeckých tragédií. Je to mistrovské dílo dramatické formy a zůstává jedním z nejčastěji uváděných a studovaných řeckých dramat. Hra zkoumá nadčasová témata, která jsou stále relevantní v dnešním světě.
Titus Maccius Plautus (cca 254 – 184 př. n. l.) byl římský dramatik období staré latiny. Jeho komedie jsou nejstaršími latinskými literárními díly, které se dochovaly v úplnosti. Psal palliata comoedia, žánr vytvořený Liviem Andronicem, průkopníkem latinské literatury. Slovo plautovský se vztahuje jak na Plautova vlastní díla, tak na díla podobná nebo ovlivněná jeho tvorbou.
Život
O Plautově životě se toho ví jen málo. Narodil se kolem roku 254 př. n. l. v Sarsině v Umbrii. Podle některých pramenů se jmenoval Titus Maccius, podle jiných Marcus Accius. Předpokládá se, že jeho rodiče byli otroci.
Plautus se přestěhoval do Říma, kde pracoval jako herec a spisovatel. Získal úspěch svými komediemi, které byly uváděny v římských divadlech. Jeho hry byly populární u všech vrstev společnosti, od patricijů až po plebejce.
Plautus zemřel v Římě v roce 184 př. n. l. ve věku asi 70 let. Byl pohřben v Římě na Esquilinu.
Dílo
Plautus napsal celkem 130 komedií, z nichž se dochovalo 20. Jeho hry jsou rozděleny do tří kategorií:
Fabulae palliatae (komedie s řeckým námětem)
Fabulae togatae (komedie s římským námětem)
Fabulae Atellanae (krátké lidové komedie)
Plautovy hry jsou známé svým vtipem, humorem a živým jazykem. Často využíval slovní hříčky, dvojsmysly a gagy. Jeho postavy jsou často typické postavy, jako jsou otroci, otrokáři, vojáci a mladí milenci.
Vliv
Plautus byl jedním z nejvlivnějších dramatiků starověkého Říma. Jeho hry byly hrány po celém Římské říši a později i v Evropě. Jeho dílo ovlivnilo mnoho pozdějších dramatiků, včetně Shakespeara.
Plautovy hry jsou dodnes populární a uvádějí se v divadlech po celém světě. Jeho dílo je považováno za jeden z vrcholů latinské literatury.
Menandros
Menandros byl řecký dramatik a nejznámější představitel aténské Nové komedie. Narodil se v roce 342 nebo 341 př. n. l. v Kéfisii poblíž Athén a zemřel kolem roku 290 př. n. l. ve věku 50 nebo 52 let. Studoval u Theofrasta na Lyceu a napsal 108 komedií, z nichž osm získalo cenu na festivalu Lenaia. Jeho úspěchy na městských Dionýsiích nejsou známy.
Menandros byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů a nejvíce obdivovaných básníků starověku, ale jeho dílo bylo považováno za ztracené až do raného středověku. Nyní se dochovalo pouze v latinských adaptacích Terentia a Plauta a v původní řečtině ve velmi fragmentární podobě, z níž většina byla objevena na papyru v egyptských hrobkách v průběhu 20. století. V padesátých letech 20. století bylo oznámeno, že byla konečně znovu objevena jedna Menandrova hra, Dyskolos, v papyru Bodmer, dostatečně neporušená, aby mohla být uvedena.
Tvorba
Menandros napsal 108 komedií, z nichž se dochovalo pouze asi 1000 veršů. Jeho hry se vyznačují realistickými postavami, každodenními situacemi a šťastnými konci. Často se zabývají tématy lásky, manželství a rodiny.
Mezi jeho nejznámější hry patří:
Dyskolos (Misantrop)
Samia (Dívka ze Samu)
Aspis (Štít)
Epitrepontes (Rozhodčí)
Perikeiromené (Oholená žena)
Vliv
Menandros měl velký vliv na pozdější komediografy, včetně Plauta, Terentia a Shakespeara. Jeho hry byly přeloženy do mnoha jazyků a stále se hrají dodnes.
Odkaz
Menandros je považován za jednoho z největších řeckých dramatiků a jeho hry jsou cenným zdrojem informací o životě a kultuře v Athénách ve 4. století př. n. l. Jeho dílo je stále studováno a oceňováno pro svou literární hodnotu a nadčasová témata.
Pouliční divadlo je forma divadelního představení a prezentace na venkovních veřejných prostranstvích bez specifického platícího publika. Tato místa mohou být kdekoli, včetně nákupních center, parkovišť, rekreačních oblastí, univerzitních kampusů a pouličních rohů. Objevují se zejména na venkovních místech, kde se shromažďuje velké množství lidí. Herci, kteří se věnují pouličnímu divadlu, sahají od pouličních hudebníků až po organizované divadelní společnosti nebo skupiny, které chtějí experimentovat s prostory pro představení nebo propagovat svou hlavní práci. Bylo zdrojem informací pro lidi v době, kdy neexistovaly zdroje informací, jako je televize, rádio atd. V dnešní době se pouliční divadlo používá k předávání poselství publiku, které jej sleduje. Pouliční divadlo je považováno za nejsyrovější formu herectví, protože herec nemá k dispozici mikrofon ani reproduktory. Někdy jsou umělci pověřeni, zejména pro pouliční festivaly, dětské představení nebo průvody, ale častěji jsou umělci pouličního divadla neplacení nebo získávají nějaký příjem prostřednictvím vhození mince do klobouku diváky. Logistika pouličního divadla vyžaduje jednoduché kostýmy a rekvizity a často dochází k malému nebo žádnému zesílení zvuku, přičemž herci se spoléhají na své přirozené vokální a fyzické schopnosti. Tento problém se zvukem způsobil, že fyzické divadlo, včetně tance, pantomimy a frašky, je velmi populárním žánrem ve venkovním prostředí. Představení musí být dobře viditelná, hlasitá a jednoduchá, aby přilákala dav. Pouliční divadlo je třeba odlišovat od jiných formálnějších venkovních divadelních představení, jako jsou představení v parku nebo zahradě, kde je vyhrazený prostor (nebo ohrazený) a publikum s lístky. V některých případech musí umělci pouličního divadla získat licenci nebo zvláštní povolení od místních nebo státních úřadů, aby mohli vystupovat. Mnoho umělců cestuje mezinárodně [1] na určitá pozoruhodná místa. Pouliční divadlo je pravděpodobně nejstarší formou divadla, která existuje: většinu hlavních zábavních médií lze vysledovat zpět k původu pouličního umění, včetně náboženských pašijových her a mnoha dalších forem. V poslední době umělci, kteří by se před sto lety živili prací v estrádních divadlech, music hallech a ve vaudeville, nyní často vystupují profesionálně v mnoha známých oblastech pouličních představení po celém světě. Mezi pozoruhodné umělce, kteří začali svou kariéru jako pouliční umělci, patří Robin Williams, [2] David Bowie, Jewel a Harry Anderson. Pouliční divadlo je způsob, jak zpřístupnit tradiční divadlo těm, kteří by se jinak nemohli zúčastnit nebo si nemohli dovolit vstupenky. Publikum se obvykle skládá z každého, kdo chce sledovat, a pro většinu představení je to bezplatná veřejná zábava.
Římské divadlo
Římské divadlo bylo architektonickou formou, která se později stala základem známějších příkladů z 1. století př. n. l. až 3. století n. l. Termín "římské divadlo" se vztahuje na období, kdy se v Římě konaly divadelní představení. Tato tradice sahá až do 4. století př. n. l., kdy se stát změnil z monarchie na republiku.
Divadlo v tomto období se obecně dělilo na žánry tragédie a komedie, které se vyznačovaly specifickým architektonickým stylem a typem divadelní hry. Představení sloužila divákům čistě jako forma zábavy a kontroly. Římané dávali přednost zábavě a představením před tragédií a dramatem, což vedlo k modernější formě divadla, která se používá dodnes. "Spektakl" se stal nedílnou součástí každodenních očekávání Římanů od divadla.
Některá díla Plauta, Terentia a Seneky mladšího, která se dochovala dodnes, vyzdvihují různé aspekty římské společnosti a kultury té doby, včetně pokroků v římské literatuře a divadle. Divadlo v tomto období se stalo důležitým aspektem římské společnosti v republikánském i císařském období Říma.
Architektura římského divadla
Římské divadlo bylo obvykle postaveno na svahu kopce, což umožňovalo dobré výhledy pro diváky. Hlediště bylo rozděleno na tři části: ima cavea (nejnižší úroveň), media cavea (střední úroveň) a summa cavea (nejvyšší úroveň). Sedadla byla uspořádána do řad, přičemž ty nejnižší řady byly vyhrazeny pro bohaté a vlivné osoby.
Scéna byla obvykle obdélníková a byla umístěna na opačném konci hlediště. Byla vyvýšena a měla několik vchodů, které hercům umožňovaly vstoupit a odejít. Za scénou byla budova zvaná skéné, která sloužila jako šatna a úložný prostor pro rekvizity a kostýmy.
Druhy římských divadel
V Římě existovaly dva hlavní typy divadel:
Odeon: Odeon byl menší typ divadla, který se používal pro hudební a poetické představení. Byl postaven ve stylu řeckého divadla a měl kruhové hlediště.
Amfiteátr: Amfiteátr byl větší typ divadla, který se používal pro gladiátorské zápasy a další formy zábavy. Měl oválné hlediště a mohl pojmout tisíce diváků.
Slavná římská divadla
Nejznámější římská divadla jsou:
Koloseum: Koloseum bylo největším amfiteátrem v Římě a mohlo pojmout až 80 000 diváků. Bylo postaveno v 1. století n. l. a používalo se pro gladiátorské zápasy a jiné formy zábavy.
Pompejské divadlo: Pompejské divadlo je dobře zachovaným příkladem římského divadla. Bylo postaveno v 1. století př. n. l. a mohlo pojmout až 5 000 diváků.
Římské divadlo v Orange: Římské divadlo v Orange je dalším dobře zachovaným příkladem římského divadla. Bylo postaveno v 1. století n. l. a mohlo pojmout až 10 000 diváků.
Titus Livius (59 př. n. l. – 17 n. l.)
Titus Livius, známý jako Livius, byl římský historik, který žil v 1. století př. n. l. a na počátku 1. století n. l. Narodil se v Pataviu (dnešní Padova v Itálii) a zemřel tamtéž ve věku 74 nebo 75 let.
Livius je nejznámější svým rozsáhlým historickým dílem s názvem Ab Urbe Condita (Od založení města), které popisuje dějiny Říma od jeho mytických počátků až do doby vlády císaře Augusta. Dílo se skládalo ze 142 knih, z nichž se dochovalo pouze 35.
Livius byl ovlivněn dílem řeckého historika Polybia a římského řečníka Cicerona. Jeho vlastní historická práce se vyznačuje důrazem na přesnost a objektivitu, stejně jako živým a poutavým stylem psaní.
Livius byl blízkým přítelem císaře Augusta a jeho rodiny. Povzbudil mladého Claudiova synovce, budoucího císaře Claudia, aby se věnoval psaní historie. Livius je považován za jednoho z největších římských historiků a jeho dílo zůstává dodnes cenným zdrojem informací o starověkém Římě.
Hlavní díla:
Ab Urbe Condita (Od založení města)
Hlavní zájmy:
Historie
Biografie
Řečnictví
Vlivy:
Polybius
Cicero
Akademická práce:
Historie
Disciplína:
Historie
Okupaci:
Historik
Doba působení:
Zlatý věk latinské literatury
Helenizace je proces přijímání řecké kultury, náboženství, jazyka a identity neřeckými národy.
V antickém období vedla kolonizace často k helenizaci původního obyvatelstva. V helénistickém období byla helenizována mnohá území dobytá Alexandrem Velikým. Východořímská (byzantská) říše helenizovala velkou část svého území.
Helenizace probíhala prostřednictvím:
Kulturního vlivu: Řecká kultura byla velmi vlivná v celém středomořském regionu. Řecká filozofie, umění, literatura a věda byly přijímány a napodobovány jinými národy.
Vojenských výbojů: Alexandr Veliký dobyl rozsáhlé území, která byla následně helenizována. Řecká města byla zakládána v dobytých územích a stala se centry řecké kultury.
Obchodu: Řecký obchod byl rozšířen po celém středomoří a přinášel s sebou řecké zboží, nápady a zvyky.
Náboženství: Řecké náboženství bylo přijímáno mnoha neřeckými národy. Řecké bohy a bohyně byli uctíváni v chrámech a svatyních po celém středomořském regionu.
Helenizace měla významný dopad na kulturu a dějiny mnoha národů. Řecký jazyk se stal lingua franca východního Středomoří. Řecká filozofie, umění a věda měly hluboký vliv na vývoj západní civilizace.
Mezi příklady helenizace patří:
Přijetí řeckého jazyka a kultury v Egyptě po dobytí Alexandrem Velikým.
Rozšíření řeckého náboženství a kultury v říši Seleukovců.
Přijetí řeckého jazyka a kultury v říši Ptolemaiovců.
Helenizace židovské kultury v Alexandrii.
Helenizace byla komplexním procesem, který probíhal po mnoho století. Měla významný dopad na kulturu a dějiny mnoha národů.
Seneca Mladší Životopis Lucius Annaeus Seneca Mladší (cca 4 př. n. l. – 65 n. l.), obvykle známý pouze jako Seneca, byl stoický filozof starověkého Říma, státník, dramatik a v jednom případě i satirik z pozdněaugustovské doby latinské literatury. Seneca se narodil v Cordubě v Hispánii a vyrůstal v Římě, kde se vzdělával v rétorice a filozofii. Jeho otcem byl Seneca Starší, jeho starším bratrem Lucius Junius Gallio Annaeanus a jeho synovcem básník Lucanus. V roce 41 n. l. byl Seneca za císaře Claudia vyhnán na ostrov Korsiku, ale v roce 49 se mohl vrátit, aby se stal učitelem Nerona. Když se Nero stal v roce 54 císařem, Seneca se stal jeho poradcem a společně s pretoriánským prefektem Sextem Afraniem Burrusem zajistil v prvních pěti letech Neronova panování kompetentní vládu. Senecův vliv na Nerona však s časem klesal a v roce 65 byl Seneca donucen spáchat sebevraždu kvůli údajné spoluúčasti na Pisonově spiknutí s cílem zavraždit Nerona, na kterém se pravděpodobně nepodílel. Jeho stoická a klidná sebevražda se stala předmětem mnoha obrazů. Dílo Jako spisovatel je Seneca známý svými filozofickými díly a svými hrami, které jsou všechny tragédie. Jeho prozaická díla zahrnují 12 esejů a 124 dopisů pojednávajících o morálních otázkách. Tato díla představují jeden z nejdůležitějších souborů primárního materiálu pro starověký stoicismus. Jako tragéd je nejznámější svými hrami jako Médea, Thyestes a Faidra. Seneca měl obrovský vliv na pozdější generace – během renesance byl „mudrcem obdivovaným a uctívaným jako věštba mravní, dokonce i křesťanské výchovy; mistrem literárního stylu a modelem pro dramatické umění“.
Svátky ve starověkém Římě
Svátky ve starověkém Římě hrály velmi důležitou roli v náboženském životě jak v republikánské, tak i v císařské éře a byly jedním z hlavních rysů římského kalendáře.
Feriae („svátky“ ve smyslu „svatých dnů“; v jednotném čísle také feriae nebo dies ferialis) byly buď veřejné (publicae), nebo soukromé (privatae). Státní svátky oslavoval římský lid a byly financovány z veřejných prostředků. Hry (ludi), jako například Ludi Apollinares, technicky nebyly feriae, ale dny, kdy se slavily, byly dies festi, svátky v moderním smyslu dnů pracovního volna. Přestože feriae byly hrazeny státem, ludi byly často financovány bohatými jednotlivci. Feriae privatae byly svátky slavené na počest soukromých osob nebo rodin.
Tento článek se zabývá pouze státními svátky, včetně obřadů slavených státními kněžími Říma v chrámech, stejně jako oslav sousedství, rodin a přátel, které se konaly současně v celém Římě.
Feriae publicae byly tří druhů:
Stativae byly každoroční svátky, které měly pevné nebo stabilní datum v kalendáři.
Conceptivae byly každoroční svátky, které byly pohyblivými svátky (jako Velikonoce v křesťanském kalendáři nebo Den díkůvzdání v Severní Americe); datum oznámili úředníci nebo kněží, kteří za ně byli zodpovědní.
Imperativae byly svátky konané „na vyžádání“ (od slovesa impero, imperare, „nařídit, přikázat“), když byly vyžadovány zvláštní oslavy nebo smíření.
Jedním z nejdůležitějších zdrojů římských svátků je Ovidiovo dílo Fasti, neúplná báseň, která popisuje a poskytuje původ svátků od ledna do června v době Augusta.