Detailní záběr (anglicky close-up nebo closeup) je ve filmu, televizi, fotografii a komiksu záběr, který těsně snímá osobu nebo předmět.
Detailní záběry jsou jedním ze standardních záběrů, které se běžně používají společně se středními a dlouhými záběry (filmové techniky). Detailní záběry zobrazují nejvíce detailů, ale nezahrnují širší scénu. Přibližování nebo oddalování detailního záběru je běžným typem zoomování.
Detailní záběr se pořizuje od hlavy po krk a poskytuje divákovi podrobný pohled na obličej subjektu.
Použití detailních záběrů
Detailní záběry se používají k řadě účelů, například:
K zaměření pozornosti diváka na konkrétní osobu nebo předmět
K odhalení emocí nebo výrazů postavy
K vytvoření intimní nebo klaustrofobní atmosféry
K zdůraznění důležitých detailů
K vytvoření dramatického efektu
Typy detailních záběrů
Existuje několik různých typů detailních záběrů, včetně:
Extrémní detailní záběr: Záběr, který snímá velmi těsně, například oči nebo ústa postavy.
Velký detailní záběr: Záběr, který snímá hlavu a ramena postavy.
Střední detailní záběr: Záběr, který snímá postavu od pasu nahoru.
Detailní záběr tří čtvrtin: Záběr, který snímá postavu od pasu nahoru a zahrnuje také část pozadí.
Techniky detailního záběru
Existuje několik technik, které lze použít k vytvoření efektivního detailního záběru, například:
Hloubka ostrosti: Hloubka ostrosti je oblast obrazu, která je zaostřená. V detailním záběru lze hloubku ostrosti použít k zaostření na konkrétní část obličeje nebo předmětu, zatímco pozadí zůstane rozmazané.
Osvětlení: Osvětlení lze použít k vytvoření nálady a atmosféry v detailním záběru. Například teplé světlo může vytvořit intimní atmosféru, zatímco studené světlo může vytvořit dramatický nebo napjatý efekt.
Kompozice: Kompozice je způsob, jakým jsou prvky v detailním záběru uspořádány. Efektivní kompozice může diváka vést očima po záběru a zaměřit jeho pozornost na důležité detaily.
Detailní záběry v různých médiích
Detailní záběry se používají v různých médiích, včetně:
Film: Detailní záběry se často používají ve filmech k zaměření pozornosti diváka na konkrétní postavu nebo předmět. Mohou být také použity k vytvoření emocionálního dopadu nebo k odhalení důležitých detailů zápletky.
Televize: Detailní záběry se v televizi často používají k zobrazení emocí nebo výrazů postav. Mohou být také použity k vytvoření napětí nebo dramatu.
Fotografie: Detailní záběry se v fotografii používají k zaměření pozornosti diváka na konkrétní detail nebo k vytvoření intimního portrétu.
Komikсы: Detailní záběry se v komiksech používají k zobrazení emocí nebo výrazů postav. Mohou být také použity k zdůraznění důležitých detailů nebo k vytvoření dramatického efektu.
Závěr
Detailní záběr je mocný nástroj, který lze použít k řadě účelů ve filmu, televizi, fotografii a komiksu. Efektivní použití detailních záběrů může pomoci divákům navázat spojení s postavami, prožít emoce a porozumět zápletce.
Jib (kamera)
Jib je v kinematografii jakékoliv rameno, na jehož jednom konci je kamera a na druhém protizávaží s ovládáním kamery. V zásadě funguje jako houpačka, přičemž bod rovnováhy je blíže k protizávaží, což umožňuje konci ramene s kamerou pohybovat se v prodlouženém oblouku. Jib obvykle umožňuje pohybovat kamerou vertikálně, horizontálně nebo kombinací obou směrů. Malý jib lze namontovat na stativ, ale mnoho větších, účelově vyrobených jibů má vlastní podpěrné stojany, často na kolečkách. Moderní jiby jsou obvykle modulární a lze je sestavit v různých délkách.
Obsluha jibů zezadu
Obsluha jibů zezadu je běžnou technikou, která umožňuje kameramanovi ovládat jib z bezprostřední blízkosti kamery. To poskytuje kameramanovi lepší kontrolu nad pohyby kamery a umožňuje mu provádět jemnější úpravy.
Při obsluze jibů zezadu se kameraman obvykle nachází za protizávažím a ovládá kameru pomocí dálkového ovládání nebo kabelového ovládání. To umožňuje kameramanovi pohybovat kamerou plynule a přesně, aniž by musel opustit svou pozici.
Obsluha jibů zezadu je vhodná zejména pro situace, kdy je třeba přesně ovládat pohyby kamery, například při natáčení rozhovorů nebo detailních záběrů. Tato technika také umožňuje kameramanovi zůstat v blízkosti subjektu a reagovat na změny v jeho pohybu nebo výrazu.
Výhody obsluhy jibů zezadu
Lepší kontrola nad pohyby kamery
Jemnější úpravy
Kameraman může zůstat v blízkosti subjektu
Vhodné pro přesné ovládání kamery
Nevýhody obsluhy jibů zezadu
Může být náročnější na nastavení
Vyžaduje dálkové ovládání nebo kabelové ovládání
Kameraman může být omezen v pohybu
Neomezená kamera (německy
entfesselte Kamera
) je inovace kameramana Karla Freunda, která filmařům umožnila natáčet záběry z kamer v pohybu, což jim umožnilo používat panoramatické záběry, záběry z jízdy, náklony, jeřábové záběry atd. Ačkoli jí předcházely filmy jako Sylvester: Tragödie einer Nacht z roku 1923, techniku rozšířil a zpopularizoval Freund v němém filmu Poslední smích z roku 1924 a je nepochybně nejdůležitější stylistickou inovací 20. století, která připravila půdu pro některé z nejběžněji používaných kinematografických technik moderního současného filmu.
Sklopení (kamery) Sklopení je kinematografická technika, při které kamera zůstává v pevné poloze, ale otáčí se nahoru/dolů ve svislé rovině. Sklopení kamery má za následek pohyb podobný tomu, když někdo zvedne nebo skloní hlavu, aby se podíval nahoru nebo dolů. Liší se od panorámování, při kterém se kamera otáčí vodorovně doleva nebo doprava. Panorámování a sklopení lze používat současně. V některých situacích lze samotný objektiv naklonit vzhledem k pevnému tělu kamery, aby se dosáhlo větší hloubky ostrosti. Sklopení kamery změní polohu horizontu a změní množství viditelné oblohy nebo země. Sklopení dolů je obvykle vyžadováno pro snímek z ptačí perspektivy a nadhled, zatímco sklopení nahoru je pro snímek z podhledu a žabí perspektivy. Vertikální posun mezi subjekty může odrážet rozdíly v síle, přičemž nadřazenost je výše. Sklopení lze použít jako odhalení, například nakloněním nahoru od pohledu na oběť vraždy k vražedné zbrani a poté k identitě vraha. Může to být také úvodní záběr, který se sklání dolů z vysoké dominanty k postavám nebo jako v úvodu Hvězdných válek: Nová naděje, kde se sklání dolů od hvězd k oblouku planety. Nakloněný pohled z pohledu první osoby vyjadřuje buď pozornost, nebo pohyb hlavy. Pozornost může vyjadřovat potenciální milostný zájem „výtahovýma očima“ nebo starost s posouzením soupeře. Pohyb hlavy může ukázat kývnutí „ano“. Kombinace sklonu s polohou kamery může ukázat zakopnutí o obličej nebo převrácení dozadu. Menší sklon se používá pro přerámování, aby se zachoval prostor nad hlavou. Extrémní sklon by sledoval subjekt za zenit nebo nadir do plných 180 stupňů, počínaje nebo konče převráceným pohledem na svět. Nizozemský úhel, známý také jako nizozemský sklon, je sklon hlavy na jednu stranu, je to typ kamerového záběru, při kterém je kamera nastavena v úhlu na své ose otáčení tak, že záběr je komponován se svislými čarami v úhlu ke straně rámu, nebo tak, že linie horizontu záběru není rovnoběžná se spodní stranou rámu kamery.
Filmová pojízdná plošina je vozík na kolečkách nebo podobné zařízení používané ve filmové a televizní produkci k vytváření plynulých horizontálních pohybů kamery. Kamera je připevněna k pojízdné plošině a kameraman a ostřič nebo asistent kamery obvykle sedí na pojízdné plošině a pohybují s ní dopředu a dozadu. Pojízdná plošina kamery se obecně používá k vytváření snímků, které zahrnují pohyb kamery směrem k objektu nebo od něj, zatímco je záznam pořizován, což je technika známá jako "záběr z pojízdné plošiny". Operátor pojízdné plošiny je specializovaný technik vyškolený k ovládání pojízdné plošiny jejím ručním posouváním dopředu a dozadu.
Whip pan je typ panorámování kamery, při kterém se kamera pohybuje tak rychle, že se obraz rozmaže na neostré pruhy. Běžně se používá jako přechodový záběr a může naznačovat uplynutí času nebo horečné tempo akce. Stejně jako přirozený panorámování, i whip pan, také známý jako flash pan, nabízí pohodlnou a vizuálně zajímavou motivaci pro přechod z jednoho záběru do druhého. Tuto techniku hojně využívají například tito reřiséři: Anatole Litvák, Sam Raimi, Damien Chazelle, James Wan, Wes Anderson a Edgar Wright. Často se objevuje i v boji umění filmech ze 70. let. V satirickém seriálu TV Offal od Victora Lewise-Smithe se používal často buď jako prostředek přechodu k divoce odlišeným tématům, nebo jako úvod ke zvlášť ostré vtipu na něčí účet.
Zoomování (filmařství) Zoomování je technika používaná ve filmařství a televizní produkci, při které se mění ohnisková vzdálenost zoomového objektivu (a tím i úhel záběru) během natáčení záběru. Tato technika se také nazývá zoom. Tato technika umožňuje během záběru přecházet ze záběru detailu na široký záběr (nebo naopak), což poskytuje filmaři určitou míru volnosti. Na rozdíl od změn polohy kamery však zoomování nemění perspektivu (relativní velikosti blízkých a vzdálených objektů); pouze zvětšuje nebo zmenšuje velikost celého obrazu jako celku. Zoomování lze provádět buď směrem k delším ohniskovým vzdálenostem, což vytváří efekt "zoom in": Zobrazovaný objekt se pak zvětší a na filmu je vidět méně objektů. Nebo se provádí směrem ke kratším ohniskovým vzdálenostem, což vytváří efekt "zoom out": Zobrazovaný objekt se zmenší a do záběru se dostane více objektů. Rychlost zoomování umožňuje další míru filmařské volnosti. V kombinaci s pojezdem kamery je možné vytvořit efekt zoomování s pojezdem. Mezi pozoruhodné kinematografické příklady použití pomalého zoomování patří film Barry Lyndon z roku 1975 od Stanleyho Kubricka, film Stalker z roku 1979 od Andreje Tarkovského a film Sátántangó z roku 1994 od Bély Tarra.
Třesoucí se kamera Třesoucí se kamera, také známá jako „shaky cam“, „jerky camera“, „queasy cam“ nebo „run-and-gun“ či „free camera“, je kinematografická technika, při které se záměrně upouští od stabilizace obrazu. Kamera se drží v ruce nebo se tváří, že je držena v ruce, a záběry jsou často omezeny na to, co by mohl jeden fotograf pořídit s jednou kamerou. Třesoucí se kamera se často používá k tomu, aby se filmové sekvenci dodal dojem provizorního zpravodajství, elektronického shromažďování zpráv nebo dokumentárního filmu. Naznačuje nepřipravené, nenacvičené natáčení reality a může vyvolat pocit dynamiky, ponoření, nestability nebo nervozity. Tato technika se může používat k tomu, aby se filmu dodal zdání pseudodokumentárního filmu nebo cinéma vérité. Příliš mnoho pohybu třesoucí se kamery však může u některých diváků vyvolat rozptýlení, závratě nebo nevolnost.
Holandsko-německý úhel (někdy označovaný také jako šikmý úhel nebo zkosený úhel) je filmový a fotografický záběr, při kterém je kamera natočena tak, že svislé linie svírají s okrajem snímku úhel nebo že horizontální linie snímku není rovnoběžná se spodní hranou snímku. To vytváří dojem, jako by se člověk díval šikmo ze strany.
V kinematografii se holandský úhel používá jako jedna z mnoha filmových technik k vyjádření psychického nepohodlí nebo napětí u filmovaného subjektu. Holandský úhel je silně spojen s německým expresionistickým filmem, který jej hojně využíval.
Historie
Původ holandského úhlu není zcela jasný, ale předpokládá se, že vznikl v Nizozemí v 17. století. První známé použití tohoto úhlu ve filmu se objevuje v německém expresionistickém filmu "Kabinet doktora Caligariho" (1920). Režisér Robert Wiene jej použil k vytvoření pocitu nestability a úzkosti.
Použití
Holandský úhel se často používá k vyjádření následujících emocí a myšlenek:
Neklid
Úzkost
Zmatek
Dezorientace
Šílenství
Opilost
Podřadnost
Nadřazenost
Může být také použit k vytvoření pocitu napětí nebo dramatu nebo k naznačení, že něco není v pořádku.
Technika
Holandský úhel lze vytvořit několika způsoby:
Nakloněním kamery na jednu stranu
Otočením kamery kolem její osy
Použitím objektivu se zkreslením
Příklady
Holandský úhel se objevuje v mnoha filmech, včetně:
"Kabinet doktora Caligariho" (1920)
"Metropolis" (1927)
"Psycho" (1960)
"Ptáci" (1963)
"Mechanický pomeranč" (1971)
"Taxi Driver" (1976)
"Čelisti" (1975)
"Temný rytíř" (2008)
Kontroverze
Holandský úhel je kontroverzní filmovou technikou. Někteří kritici tvrdí, že je příliš rušivý a že odvádí pozornost od příběhu. Jiní jej však považují za mocný nástroj, který lze použít k vytvoření jedinečných a silných filmových zážitků.
Závěr
Holandský úhel je jedinečná a výrazná filmový úhel, který lze použít k vytvoření široké škály emocí a myšlenek. Je to kontroverzní technika, ale může být také velmi účinná, když se používá správně.
Celkový záběr (neboli zkráceně master) je filmový záznam celé dramatizované scény, od začátku do konce, z takového úhlu kamery, který udržuje všechny herce v záběru. Často se jedná o dlouhý záběr, který může někdy plnit dvojí funkci jako uvozující záběr. Obvykle je celkový záběr prvním záběrem, který se zaškrtne při natáčení scény. Je základem toho, čemu se říká kamerové pokrytí, což jsou další záběry, které odhalují různé aspekty akce, seskupení dvou nebo tří herců v klíčových momentech, detailní záběry jednotlivců, vložené záběry různých rekvizit atd. Historicky byl celkový záběr nejdůležitějším záběrem každé dané scény. Všechny záběry v dané scéně nějak souvisely s tím, co se dělo v celkovém záběru. To je jeden z důvodů, proč jsou některé filmy z 30. a 40. let považovány dnešními měřítky za "divadelní". V 60. a 70. letech se styl natáčení a střihu filmů posunul k zahrnutí radikálních úhlů, které ve scénách zprostředkovávaly větší subjektivitu a intimitu. [1] Dnes je celkový záběr stále klíčovým prvkem filmové produkce, ale scény nejsou kolem celkového záběru budovány stejným způsobem, jako když byla profesionální tvorba filmů v plenkách.