Sociální vztah je základní jednotkou analýzy v rámci společenských věd a popisuje jakýkoli dobrovolný nebo nedobrovolný mezilidský vztah mezi dvěma nebo více jedinci v rámci skupiny nebo mezi skupinami. Skupina může být jazyková nebo příbuzenská skupina, sociální instituce nebo organizace, ekonomická třída, národ nebo pohlaví. Sociální vztahy vyplývají z lidské behaviorální ekologie a jako celek tvoří soudržnou sociální strukturu, jejíž jednotlivé části jsou nejlépe pochopitelné ve vztahu k sobě navzájem a k sociálnímu ekosystému jako celku.
Typy sociálních vztahů
Existuje mnoho různých typů sociálních vztahů, které lze klasifikovat podle různých kritérií, například:
Podle trvání: krátkodobé (např. setkání s cizím člověkem na ulici) nebo dlouhodobé (např. manželství nebo přátelství)
Podle intenzity: slabé (např. známý) nebo silné (např. nejlepší přítel nebo rodinný příslušník)
Podle účelu: instrumentální (např. vztah zaměstnavatel-zaměstnanec) nebo afektivní (např. vztah lásky nebo přátelství)
Podle struktury: vertikální (např. vztah nadřízený-podřízený) nebo horizontální (např. vztah mezi přáteli)
Význam sociálních vztahů
Sociální vztahy jsou pro lidský život nezbytné. Poskytují nám:
Sociální podporu: Naši přátelé, rodina a další blízcí nám mohou poskytnout emocionální, praktickou a informační podporu.
Smyl a účel: Naše sociální vztahy nám pomáhají definovat, kdo jsme, a dávají našemu životu smysl a účel.
Zvýšená pohoda: Studie ukázaly, že lidé se silnými sociálními vztahy mají tendenci být šťastnější, zdravější a žít déle.
Ochrana před stresem: Naše sociální sítě nám mohou pomoci vyrovnat se se stresem a traumatem.
Sociální kapitál: Naše sociální vztahy nám mohou poskytnout přístup ke zdrojům, informacím a příležitostem, které by nám jinak nebyly dostupné.
Výzvy v sociálních vztazích
I když jsou sociální vztahy nezbytné pro naše blaho, mohou také představovat výzvy. Některé z běžných výzev patří:
Konflikty: Všechny vztahy mají občas konflikty. Je důležité naučit se řešit konflikty konstruktivním způsobem.
Zrada: Zrada důvěry může poškodit vztah a vést k jeho ukončení.
Osamělost: Osamělost je pocit izolace a odpojení od ostatních. Může to být způsobeno různými faktory, jako je ztráta blízké osoby, změna prostředí nebo nedostatek sociálních dovedností.
Závislost: V některých případech se může vztah stát závislým, což může být škodlivé pro obě zúčastněné strany.
Budování a udržování zdravých sociálních vztahů
Existuje několik věcí, které můžeme udělat pro budování a udržování zdravých sociálních vztahů:
Buďte otevření a upřímní: Sdílejte své myšlenky a pocity s ostatními a buďte ochotni naslouchat tomu, co mají ostatní na srdci.
Buďte spolehliví: Dodržujte své sliby a buďte tam pro ostatní, když vás potřebují.
Buďte laskaví a soucitní: Zacházejte s ostatními s respektem a porozuměním.
Buďte ochotni odpustit: Všichni děláme chyby. Je důležité naučit se odpouštět ostatním a jít dál.
Investujte čas a úsilí: Budování a udržování zdravých sociálních vztahů vyžaduje čas a úsilí. Udělejte si čas na své blízké a ukažte jim, že vám na nich záleží.
Archeologie Archeologie je věda, která zkoumá lidskou činnost prostřednictvím odkrývání a analýzy hmotné kultury. Archeologické záznamy se skládají z artefaktů, architektury, biofaktů nebo ekofaktů, nalezišť a kulturních krajin. Archeologie může být považována jak za společenskou vědu, tak za odvětví humanitních věd. Obvykle je považována za nezávislou akademickou disciplínu, ale může být také klasifikována jako součást antropologie (ve čtyřpolním přístupu v Severní Americe), historie nebo geografie. Archeologové studují lidskou prehistorii a historii, od vývoje prvních kamenných nástrojů v Lomekwi ve východní Africe před 3,3 miliony let až po nedávná desetiletí. Archeologie se liší od paleontologie, která studuje fosilní pozůstatky. Archeologie je obzvláště důležitá pro poznání prehistorických společností, pro které z definice neexistují žádné písemné záznamy. Prehistorie zahrnuje více než 99 % lidské minulosti, od paleolitu až po nástup gramotnosti ve společnostech po celém světě. Archeologie má různé cíle, které sahají od pochopení historie kultury přes rekonstrukci minulých způsobů života až po dokumentaci a vysvětlování změn v lidských společnostech v průběhu času. Termín archeologie, odvozený z řečtiny, znamená "studium starověkých dějin". Tato disciplína zahrnuje průzkum, vykopávky a následnou analýzu shromážděných údajů, aby se dozvěděla více o minulosti. Archeologie se v širokém měřítku opírá o interdisciplinární výzkum. Archeologie se vyvinula z antikvariátu v Evropě v 19. století a od té doby se stala disciplínou praktikovanou po celém světě. Archeologie byla využívána národními státy k vytváření konkrétních vizí minulosti. Od svého počátečního vývoje se vyvinuly různé specifické subdisciplíny archeologie, včetně námořní archeologie, feministické archeologie a archeoastronomie, a byly vyvinuty četné různé vědecké techniky na pomoc archeologickému výzkumu. Archeologové však dnes čelí mnoha problémům, jako je vypořádání se s pseudoarcheologií, rabování artefaktů, nedostatečný veřejný zájem a odpor proti vykopávkám lidských ostatků.
Madhya Pradesh Stát Madhya Pradesh Poloha: Madhya Pradesh je stát ve střední Indii. Jeho hlavním městem je Bhopal a největším městem Indore. Dalšími významnými městy jsou Gwalior, Jabalpur, Ujjain, Dewas, Sagar, Satna a Rewa. Sousední státy: Madhya Pradesh sousedí se státy Uttarpradéš na severovýchodě, Čhattisgarh na východě, Maháráštra na jihu, Gudžarát na západě a Rádžasthán na severozápadě. Rozloha a populace: Madhya Pradesh je druhý největší indický stát rozlohou a pátý největší populací s více než 72 miliony obyvatel. Historie: Oblast dnešního Madhjapradéše zahrnuje území starověké Avanti Mahajanapady, jejíž hlavní město Ujjain (také známé jako Avantika) se stalo významným městem během druhé vlny indické urbanizace v šestém století před naším letopočtem. Následně byla oblast ovládána hlavními indickými dynastiemi. V 18. století dominovala většině regionu Maráthská říše. Po anglo-maráthských válkách v 19. století byla oblast rozdělena na několik knížecích států pod britskou nadvládou a začleněna do Centrálních provincií a Beraru a Agentury ve střední Indii. Několik let po získání nezávislosti Indie byly Centrální provincie a Berar přejmenovány na Madhya Pradesh s hlavním městem v Nagpuru: tento stát zahrnoval jižní části dnešního Madhjapradéše a severovýchodní část dnešní Maháráštry. V roce 1956 byl tento stát reorganizován a jeho části byly sloučeny se státy Madhya Bhárat, Vindhya Pradesh a Bhopal za vzniku nového státu Madhya Pradesh. Maráthsky mluvící region Vidarbha byl vyňat a sloučen se státem Bombaj. Tento stát byl až do roku 2000 největší v Indii rozlohou, kdy byl jeho jihovýchodní region Čhattisgarh vyčleněn jako samostatný stát. Ekonomika: Ekonomika Madhjapradéše je desátou největší v Indii s hrubým domácím produktem státu (GSDP) ve výši 9,17 bilionu rupií (110 miliard USD) a má 26. nejvyšší příjem na obyvatele v zemi, který činí 109 372 rupií. Madhya Pradesh se řadí na 23. místo mezi indickými státy v indexu lidského rozvoje. Přírodní zdroje: Madhya Pradesh je bohatý na nerostné zdroje a má největší zásoby diamantů a mědi v Indii. 25,14 % jeho rozlohy pokrývají lesy. Cestovní ruch: Cestovní ruch v Madhjapradéši zaznamenal značný růst, přičemž stát v letech 2010-11 získal Národní ceny za cestovní ruch. Nedávný hospodářský růst: V posledních letech byl růst HDP státu nad celostátním průměrem. V letech 2019–2020 byl GSDP státu zaznamenán na úrovni 9,07.
Řecký tanec (choros; řecky: χορός, přepisem: chorós) je velmi stará tradice, o které se zmiňují autoři jako Platón, Aristotelés, Plutarchos a Lúkianos. Existují různé styly a interpretace ze všech ostrovů a okolních pevninských oblastí. Každý region si vytvořil vlastní choreografii a styl, aby se přizpůsobil vlastním zvykům. Například ostrovní tance mají plynulejší tok, zatímco pontský tanec blíže Černému moři je velmi ostrý. Existuje více než 10 000 tradičních tanců pocházejících ze všech regionů Řecka. Existují také panhelénské tance, které byly přijaty v celém řeckém světě. Patří mezi ně konkrétně Syrtos, Kalamatianos, Pyrrhichios, Ballos, Zeibekiko a hasapiko. Tradiční řecký tanec má především společenskou funkci. Spojuje komunitu v klíčových bodech roku, jako jsou Velikonoce, sběr hroznů nebo patronátní slavnosti; a v klíčových bodech života jednotlivců a rodin, jako jsou svatby. Z tohoto důvodu tradice často diktuje přísný pořádek v uspořádání tanečníků, například podle věku. Řecké tance se provádějí také v diasporních řeckých komunitách mezi mezinárodními folklorními tanečními skupinami.
Extáze (z řeckého ἔκστασις (ékstasis) „mimo sebe“) je subjektivní zkušenost úplného zaujetí subjektu objektem jeho vědomí. V klasické řecké literatuře se vztahuje k odstranění mysli nebo těla „z jeho obvyklého místa fungování“. [1] Úplné zaujetí objektem zájmu není běžným zážitkem. Extáze je příkladem změněného stavu vědomí charakterizovaného sníženým vědomím jiných objektů nebo úplnou absencí vědomí okolí a všeho kolem objektu. Slovo se také používá k označení jakéhokoli zvýšeného stavu vědomí nebo intenzivně příjemného zážitku. Používá se také konkrétněji k označení stavů vědomí mimořádných mentálních prostorů, které mohou být vnímány jako duchovní (tento typ extáze často nabývá podoby náboženské extáze).
Extáze je často spojována s náboženskými zážitky, ale může se vyskytnout i v sekulárních kontextech. Například lidé mohou zažít extázi při poslechu hudby, tanci nebo při účasti na sportovních akcích. Extáze může být také vyvolána užíváním drog, jako je LSD nebo MDMA.
Ačkoli extáze může být příjemným zážitkem, může být také ohromující a někdy i děsivá. Je důležité si uvědomit, že extáze není vždy pozitivní zkušenost a že může být nebezpečná, pokud je vyvolána užíváním drog.
Příznaky extáze
Příznaky extáze se mohou lišit v závislosti na jednotlivci a kontextu, ve kterém k ní dochází. Některé běžné příznaky extáze zahrnují:
Zvýšená srdeční frekvence a dýchání
Rozšířené zornice
Pocení
Třes
Pocit euforie
Ztráta zábran
Změněné vnímání času a prostoru
Duchovní nebo mystické zážitky
Příčiny extáze
Extáze může být vyvolána řadou faktorů, včetně:
Náboženské zážitky
Meditace
Tanec
Hudba
Sport
Užívání drog
Sex
Léčba extáze
Extáze obvykle nevyžaduje léčbu. Pokud však extáze způsobuje úzkost nebo jiné negativní příznaky, může být užitečná terapie.
Prevence extáze
Neexistuje žádný spolehlivý způsob, jak zabránit extázi. Existují však některé věci, které můžete udělat, abyste snížili riziko negativních zkušeností, například:
Vyhněte se užívání drog, které mohou vyvolat extázi.
Pokud zažíváte extázi, ujistěte se, že jste v bezpečném prostředí.
Pokud máte obavy z extáze, promluvte si s lékařem nebo terapeutem.
Plútarchos Plútarchos (kolem 46–119 n. l.) byl řecký středoplatónský filozof, historik, životopisec, esejista a kněz v chrámu Apollóna v Delfách. Známý je především díky svým Paralelním životům, sérii životopisů slavných Řeků a Římanů, a Moráliím, sbírce esejů a řečí. Po nabytí římského občanství dostal jméno Lucius Mestrius Plutarchus. Život Plútarchos se narodil v Chaeronii v Bojótii v Řecku. Studoval v Athénách, kde se setkal s platónským filozofem Ammoniom. Později se vrátil do Chaeronie, kde zastával různé funkce ve veřejné správě. Byl knězem v chrámu Apollóna v Delfách a zastával také funkci velvyslance v Římě. Dílo Plútarchovo nejznámější dílo jsou Paralelní životy, sbírka 23 životopisů slavných Řeků a Římanů. Životopisy jsou uspořádány do párů, přičemž každý pár tvoří Řek a Říman, kteří mají podobné vlastnosti nebo osudy. Mezi nejznámější životopisy patří Alexander Veliký, Julius Caesar, Perikles a Fabius Maximus. Moralia je sbírka 78 esejů a řečí na různá témata, včetně etiky, politiky, historie a náboženství. Mezi nejznámější eseje patří O výchově dětí, O osudu a O Isis a Osiris. Myšlení Plútarchos byl středoplatónským filozofem, což znamená, že jeho myšlení bylo ovlivněno Platónem, ale také stoickými a aristotelskými myšlenkami. Věřil v nesmrtelnost duše a v důležitost ctnosti. Zdůrazňoval také význam vzdělání a sebeovládání. Odkaz Plútarchos byl jedním z nejvýznamnějších řeckých spisovatelů a filozofů. Jeho díla byla široce čtena a překládána po celá staletí a měla velký vliv na západní myšlení. Paralelní životy jsou stále cenným zdrojem informací o životě a době starověkých Řeků a Římanů.
Lucián ze Samosaty Lucián ze Samosaty (asi 125 – po 180 n. l.) byl helenizovaný syrský satirik, rétor a pamfletista, který je známý především svým charakteristickým ironickým stylem, jímž často zesměšňoval pověry, náboženské praktiky a víru v nadpřirozeno. Přestože jeho rodným jazykem byla pravděpodobně syrština, všechna jeho dochovaná díla jsou napsána výhradně ve staré řečtině (většinou v attičeském dialektu, který byl populární v období druhé sofistiky). Vše, co víme o Luciánově životě, pochází z jeho vlastních spisů, které jsou často obtížné interpretovat kvůli jeho rozsáhlému používání sarkasmu. Podle jeho řeči Sen byl synem rodiny z nižší střední třídy z města Samosaty na březích Eufratu v odlehlé římské provincii Sýrie. Jako mladý muž byl dán do učení ke svému strýci, aby se stal sochařem, ale po neúspěšném pokusu o sochařství utekl, aby se vzdělával v Iónii. Možná se stal cestujícím přednášejícím a navštívil univerzity po celé Římské říši. Poté, co si díky svému učení získal slávu a bohatství, se Lucián nakonec na deset let usadil v Athénách, kde napsal většinu svých dochovaných děl. Ve svých padesáti letech byl možná jmenován vysoce placeným vládním úředníkem v Egyptě, po kterémžto okamžiku mizí z historických záznamů. Luciánova díla byla v antice velmi populární a do dnešních dnů se dochovalo více než osmdesát jemu připisovaných spisů, což je značně vyšší množství než u většiny ostatních klasických spisovatelů. Jeho nejslavnějším dílem je Pravdivý příběh, ironická satira proti autorům, kteří vyprávějí neuvěřitelné příběhy, která je některými považována za nejstarší známé dílo sci-fi. Lucián vynalezl žánr komického dialogu, parodii na tradiční sokratovský dialog. Jeho dialog Milovník lží si dělá legraci z lidí, kteří věří v nadpřirozeno, a obsahuje nejstarší známou verzi „Čarodějova učně“. Lucián napsal četné satiry, které si dělaly legraci z tradičních příběhů o bozích, včetně Dialogů bohů, Ikaromenippa, Zeusových hněvivých řečí, Zeusových katechizací a Parlamentu bohů. Jeho Dialogy mrtvých se zaměřují na kynické filozofy Diogena a Menippa. Filosofie na prodej a Hostina neboli Lapithové si dělají legraci z různých filozofických škol a Rybář neboli Mrtví přicházejí k životu je obhajobou této posměšnosti. Lucián často zesměšňoval veřejné osobnosti, jako byl kynický filozof Peregrinus Proteus v jeho dopise Smrt Peregrina a podvodný věštec Alexandr z Abonoteichu v jeho pojednání Alexandr falešný prorok. Luciánovo pojednání O syrské bohyni zesměšňuje kulturní rozdíly mezi Řeky a Syřany a je hlavním zdrojem informací o kultu Atargatis. Lucián měl obrovský a široký dopad na západní literaturu. Mezi díla inspirovaná jeho spisy patří Utopie Thomase Morea, díla Françoise Rabelaise, Timon athénský Williama Shakespeara a Gulliverovy cesty Jonathana Swifta.
Obecná éra (CE) a před obecným letopočtem (BCE) jsou označení let gregoriánského kalendáře (a jeho předchůdce, juliánského kalendáře), nejpoužívanějšího kalendáře na světě. Obecná éra a před obecným letopočtem jsou alternativy k původnímu označení Anno Domini (AD) a před Kristem (BC), které se používaly pro stejnou kalendářní éru. Oba systémy označování jsou číselně ekvivalentní: „2024 CE“ a „2024 AD“ označují stejný rok; „400 BCE“ a „400 BC“ jsou stejný rok. Původ tohoto výrazu lze vysledovat až do roku 1615, kdy se poprvé objevil v knize Johannese Keplera jako latinský výraz: annus aerae nostrae vulgaris (rok naší běžné éry), a v roce 1635 v angličtině jako „Vulgar Era“. Termín „obecná éra“ se v angličtině objevuje již v roce 1708 a v polovině 19. století jej začali častěji používat židovští náboženští učenci. Od konce 20. století se BCE a CE staly populárními v akademických a vědeckých publikacích, protože se jedná o nábožensky neutrální termíny. Byly prosazovány jako citlivější k nekřesťanům, protože se nevztahují k Ježíši Kristu, ústřední postavě křesťanství, zejména prostřednictvím náboženských pojmů „Kristus“ a Dominus („Pán“), které používají jiné zkratky.
Věštební kosti (čínsky: 甲骨; pinyin: jiǎgǔ) jsou kusy lopatky vola a krunýře želvy, které byly používány pro pyromancii – formu věštění – ve starověké Číně, především v pozdní dynastii Šang. Používal-li se pro věštění lopatka vola, jedná se konkrétně o skapulimancii, používal-li se krunýř želvy, o plastromancii. Nedávný výzkum odhadl, že existuje přibližně 13 000 kostí s celkem o něco více než 130 000 nápisy ve sbírkách v Číně a dalších asi čtrnácti zemích. [1] Věštci předkládali božstvům otázky týkající se počasí, výsadby plodin, osudu členů královské rodiny, vojenských snah a podobných témat. [2] Tyto otázky byly vyryty na kost nebo skořápku písmem na věštebních kostech pomocí ostrého nástroje. Poté bylo pomocí kovové tyče aplikováno intenzivní teplo, dokud kost nebo skořápka nepraskla v důsledku tepelné roztažnosti. Věštec pak interpretoval vzor prasklin a také na kus napsal předpověď. [3] Pyromancie s kostmi pokračovala v Číně do dynastie Čou, ale otázky a předpovědi byly stále častěji psány štětci a cinabarovým inkoustem, který se časem rozkládal. Věštební kosti nesou nejstarší známý významný korpus starověkého čínského písma, které používá ranou formu čínských znaků. [lower-alpha 1] Nápisy obsahují přibližně 5 000 různých znaků, [6] i když celkový počet je nejistý, protože některé mohou být různé verze téhož znaku. Specialisté se shodli na formě, významu a zvuku něco málo přes čtvrtiny z nich, zhruba 1 200 s jistotou, ale několik stovek dalších je předmětem diskuse. Tyto známé znaky tvoří velkou část základní slovní zásoby moderní čínštiny. [10] Poskytují důležité informace o pozdním období Šang a učenci rekonstruovali královskou genealogii Šang z cyklu zaznamenaných obětí předků. [11] [lower-alpha 2] Když byly objeveny na konci devatenáctého století a rozluštěny na počátku dvacátého století, [12] tyto záznamy potvrdily existenci Šangů, o kterých někteří učenci do té doby pochybovali. Orakulogie je disciplína pro studium věštebních kostí a písma na věštebních kostech. [13]
Natya Shastra: Umění tance, hudby a dramatu Natya Shastra je starobylý sanskrtský text, který se zabývá všemi aspekty dramatických umění, včetně tance, hudby a dramatu. Připisuje se mudrci Bharatovi a jeho první úplná kompilace se datuje mezi 200 př. n. l. a 200 n. l., ale odhady se pohybují mezi 500 př. n. l. a 500 n. l. Text se skládá ze 36 kapitol s celkovým počtem 6000 veršů popisujících různé druhy představení. Téma obsažena v této práci zahrnují dramatickou skladbu, strukturu hry a konstrukci jeviště pro její uspořádání, žánry herectví, pohyby těla, make-up a kostýmy, role a cíle uměleckého ředitele, hudební stupnice, hudební nástroje a začlenění hudby do uměleckého představení. Natya Shastra je pozoruhodné jako starověká encyklopedická práce o umění, která ovlivnila taneční, hudební a literární tradice v Indii. Je také pozoruhodná svou estetickou teorií „Rasa“, která tvrdí, že zábava je žádoucim účinkem představení, ale není hlavním cílem, a že hlavním cílem je přenést jednotlivce v publiku do paralelní reality, plné údivu, kde zažívá podstatu svého vlastního vědomí a přemýšlí o duchovních a morálných otázkách. Text dále inspiroval sekundární literaturu, jako je komentář Abhinavabharati z 10. století - příklad klasického sanskrtského bhasya („recenze a komentáře“) - napsaný Abhinavaguptou.