Osvětlení scény Osvětlení scény je obor, který se zabývá osvětlením divadelních, tanečních, operních a dalších uměleckých představení. Typy osvětlovacích přístrojů V tomto oboru se používá několik různých typů osvětlovacích přístrojů. Moderní osvětlení scény Kromě základního osvětlení může moderní osvětlení scény zahrnovat i speciální efekty, jako jsou lasery a mlhovače. Osoby pracující v osvětlení scény Lidé, kteří pracují v osvětlení scény, se běžně nazývají osvětlovači nebo světelní designéři. Vybavení pro osvětlení scény Vybavení používané pro osvětlení scény (kabely, stmívače, osvětlovací přístroje, řídicí systémy) se používá i v jiných aplikacích osvětlení, včetně firemních akcí, koncertů, výstav, televizního vysílání, filmové produkce, fotografických ateliérů a dalších typů živých akcí. Personál Personál potřebný k instalaci, obsluze a řízení zařízení se také pohybuje v těchto různých oblastech aplikací "osvětlení scény".
Prosthetic Makeup
Prosthetic makeup, také známý jako speciální efekty make-upu nebo FX protézy, je proces používání technik protetického sochařství, odlévání a odlévání k vytvoření pokročilých kosmetických efektů.
Protetický makeup má přímou spojitost s divadelním jevištěm a lze jej pozorovat již na počátku vědeckofantastického filmu s filmem Le Voyage dans La Lune, krátkým francouzským dobrodružným filmem z roku 1902 režírovaným průkopníkem speciálních efektů Georgesem Mélièsem.
Práce vizážisty Jacka Pierceho dále posunula ranou hollywoodskou protetickou práci a nejlépe je známá pro vytvoření ikonického make-upu, který nosil Boris Karloff ve Frankensteinovi, jeho make-up pro Wolfmana.
Typy protetického makeupu
Existuje mnoho různých typů protetického makeupu, včetně:
Appliance makeup: Jedná se o typ protetického makeupu, který se nanáší přímo na kůži pomocí lepidla. Appliance makeup se často používá k vytvoření ran, jizev a dalších speciálních efektů.
Prosthetic makeup: Jedná se o typ protetického makeupu, který se vyrábí z odlitku obličeje nebo jiné části těla. Protézy se často používají k vytvoření masek, postav a dalších speciálních efektů.
Special effects makeup: Jedná se o typ protetického makeupu, který se používá k vytvoření speciálních efektů, jako jsou výbuchy, požáry a další katastrofy.
Proces tvorby protetického makeupu
Proces tvorby protetického makeupu zahrnuje několik kroků:
1. Návrh: Prvním krokem je navržení protetického makeupu. Návrh by měl obsahovat podrobnosti o velikosti, tvaru a barvě protetického makeupu.
2. Sochařství: Jakmile je návrh schválen, umělec začne sochařit protetický makeup. Sochařství se obvykle provádí pomocí hlíny nebo vosku.
3. Odlévání: Jakmile je sochařství dokončeno, je odlito do formy. Forma se obvykle vyrábí z latexu nebo silikonu.
4. Odlévání: Odlitek je poté odlit do formy. Odlitek je obvykle vyroben z latexu nebo silikonu.
5. Malování: Jakmile je odlitek dokončen, je namalován tak, aby odpovídal tónu pleti nositele.
6. Aplikace: Jakmile je protetický makeup dokončen, je aplikován na nositele pomocí lepidla.
Použití protetického makeupu
Protetický makeup se používá v mnoha různých odvětvích, včetně:
Film: Protetický makeup se používá ve filmech k vytvoření speciálních efektů, jako jsou rány, jizvy a další zranění.
Televize: Protetický makeup se používá v televizních pořadech k vytvoření speciálních efektů, jako jsou rány, jizvy a další zranění.
Divadlo: Protetický makeup se používá v divadle k vytvoření masek, postav a dalších speciálních efektů.
Módní přehlídky: Protetický makeup se používá na módních přehlídkách k vytvoření speciálních efektů, jako jsou rány, jizvy a další zranění.
Speciální efekty: Protetický makeup se používá při speciálních efektech k vytvoření speciálních efektů, jako jsou výbuchy, požáry a další katastrofy.
Výhody protetického makeupu
Protetický makeup má mnoho výhod, včetně:
Realistický: Protetický makeup je velmi realistický, což z něj činí skvělou volbu pro vytváření speciálních efektů.
Odolný: Protetický makeup je velmi odolný, což z něj činí skvělou volbu pro použití v náročných prostředích.
Pohodlný: Protetický makeup je velmi pohodlný na nošení, což z něj činí skvělou volbu pro dlouhodobé použití.
Cenově výhodný: Protetický makeup je relativně cenově výhodný, což z něj činí skvělou volbu pro projekty s omezeným rozpočtem.
Nevýhody protetického makeupu
Protetický makeup má také některé nevýhody, včetně:
Časově náročný: Protetický makeup může být časově náročný na výrobu a aplikaci.
Drahý: Protetický makeup může být drahý, zvláště pokud je potřeba pro rozsáhlé speciální efekty.
Omezující: Protetický makeup může být omezující, protože může omezit rozsah pohybu nositele.
Alergický: Někteří lidé mohou být alergičtí na materiály používané v protetickém makeupu.
Celkově je protetický makeup výkonným nástrojem pro vytváření speciálních efektů. Je realistický, odolný, pohodlný a cenově výhodný. Má však také některé nevýhody, včetně toho, že je časově náročný, drahý, omezující a může způsobovat alergie.
Matná malba
Matná malba je malířské ztvárnění krajiny, scény nebo vzdáleného místa, které umožňuje filmařům vytvořit iluzi prostředí, které není přítomno v místě natáčení.
Historicky používali matní malíři a filmoví technici různé techniky, aby zkombinovali matně malovaný obraz se záznamy živé akce (kompozice). V nejlepším případě je v závislosti na úrovni dovedností umělců a techniků efekt plynulý a vytváří prostředí, která by jinak bylo nemožné nebo nákladné natáčet. V těchto scénách je malovaná část statická, zatímco na ni jsou integrovány pohyby.
Techniky matné malby
Existuje mnoho různých technik matné malby, které lze použít k vytvoření různých efektů. Některé z nejběžnějších technik zahrnují:
Digitální matná malba: Jedná se o nejběžnější typ matné malby, který používá počítačový software k vytvoření matně malovaných obrazů. Digitální matná malba umožňuje umělcům vytvářet velmi realistické a detailní obrazy, které lze snadno integrovat se záznamy živé akce.
Tradiční matná malba: Jedná se o tradiční typ matné malby, který používá fyzické barvy a plátna k vytvoření matně malovaných obrazů. Tradiční matná malba je časově náročnější než digitální matná malba, ale může vytvořit jedinečný a umělecký vzhled.
Projekční matná malba: Jedná se o typ matné malby, který používá projektor k promítání matně malovaného obrazu na scénu. Projekční matná malba se často používá k vytvoření pozadí pro scény, které jsou natáčeny ve studiu.
Použití matné malby
Matná malba se používá v široké škále filmových a televizních produkcí. Některé z nejběžnějších použití matné malby zahrnují:
Vytváření prostředí, která neexistují v místě natáčení: Matná malba se může použít k vytvoření prostředí, jako jsou vzdálené planety, historická města nebo fantasy krajiny, které by jinak bylo nemožné nebo nákladné natáčet.
Rozšíření existujících prostředí: Matná malba se může použít k rozšíření existujících prostředí, například k přidání hor do pozadí scény nebo k vytvoření iluze většího prostoru.
Nahrazení pozadí: Matná malba se může použít k nahrazení pozadí scény, například k nahrazení zeleného plátna obrázkem skutečného prostředí.
Význam matné malby
Matná malba je důležitou součástí filmové a televizní produkce. Umožňuje filmařům vytvářet realistická a přesvědčivá prostředí, která by jinak bylo nemožné nebo nákladné natáčet. Matná malba je také důležitým uměleckým nástrojem, který může být použit k vytvoření jedinečných a krásných obrazů.
Divadelní krev, divadelní krev nebo falešná krev je cokoli, co se používá jako náhrada krve v divadelním nebo filmovém představení.
Například ve filmovém průmyslu, když režisér potřebuje napodobit střelbu nebo pořezání herce, může být použita široká škála chemikálií a přírodních produktů. Nejběžnější je červené potravinářské barvivo, často uvnitř malých balónků spojených s výbušnými zařízeními nazývanými squibs.
Historie divadelní krve
Používání divadelní krve má dlouhou historii, která sahá až do starověkého Řecka a Říma. V těchto kulturách se krev používala k napodobení násilí v divadelních představeních. V průběhu staletí se používání divadelní krve vyvíjelo a v 19. století se stala běžnou součástí divadelních a filmových produkcí.
Druhy divadelní krve
Existuje mnoho různých typů divadelní krve, z nichž každý má své vlastní výhody a nevýhody. Některé z nejběžnějších typů divadelní krve zahrnují:
Červené potravinářské barvivo: Červené potravinářské barvivo je nejjednodušší a nejlevnější typ divadelní krve. Lze jej použít na různé povrchy, včetně pokožky, oblečení a rekvizit. Červené potravinářské barvivo však může být nepořádné a může zanechávat skvrny.
Falešná krev na bázi vody: Falešná krev na bázi vody je typ divadelní krve, která je vyrobena z vody, červeného potravinářského barviva a zahušťovadla. Falešná krev na bázi vody je realistická a snadno se aplikuje, ale může být nepořádná a může zanechávat skvrny.
Falešná krev na bázi oleje: Falešná krev na bázi oleje je typ divadelní krve, která je vyrobena z oleje, červeného potravinářského barviva a zahušťovadla. Falešná krev na bázi oleje je realistická a odolná vůči vodě, ale může být obtížné ji odstranit a může zanechávat skvrny.
Falešná krev na bázi gelu: Falešná krev na bázi gelu je typ divadelní krve, která je vyrobena z gelu, červeného potravinářského barviva a zahušťovadla. Falešná krev na bázi gelu je realistická, snadno se aplikuje a snadno se odstraňuje.
Falešná krev na bázi silikonu: Falešná krev na bázi silikonu je typ divadelní krve, která je vyrobena ze silikonu, červeného potravinářského barviva a zahušťovadla. Falešná krev na bázi silikonu je realistická, odolná vůči vodě a snadno se odstraňuje.
Použití divadelní krve
Divadelní krev se používá v široké škále divadelních a filmových produkcí. Lze jej použít k napodobení násilí, zranění a smrti. Divadelní krev lze také použít k vytvoření speciálních efektů, jako je např. krev stříkající z rány nebo krev na oblečení.
Bezpečnost divadelní krve
Při používání divadelní krve je důležité dodržovat bezpečnostní opatření. Některé divadelní krve mohou být toxické, pokud se spolknou, a jiné mohou dráždit pokožku nebo oči. Při používání divadelní krve je důležité vždy dodržovat pokyny výrobce a nosit ochranné pomůcky, jako jsou rukavice a brýle.
Závěr
Divadelní krev je důležitou součástí divadelních a filmových produkcí. Lze jej použít k napodobení násilí, zranění a smrti a lze jej také použít k vytvoření speciálních efektů. Při používání divadelní krve je důležité dodržovat bezpečnostní opatření a vždy dodržovat pokyny výrobce.
Zadní projekce (také známá jako zpětná projekce, procesní fotografie atd.) je jedna z mnoha filmových technik, která se používá při natáčení filmů pro kombinování výkonů v popředí s předfilmovanými pozadími. Byla široce používána po mnoho let v jízdních scénách nebo pro zobrazení jiných forem "vzdáleného" pohybu pozadí.
Zadní projekce funguje tak, že se předem natočené záběry pozadí promítají na průsvitnou obrazovku, která je umístěna za herci v popředí. Herci pak hrají svou roli před obrazovkou, zatímco kamera je umístěna před nimi a natáčí jak herce, tak promítané pozadí.
Tato technika umožňuje filmařům natáčet scény, které by jinak nebylo možné natočit v reálném prostředí, například scény odehrávající se v jiných zemích nebo na jiných planetách. Může být také použita k vytvoření speciálních efektů, například výbuchů nebo záběrů z pohledu první osoby.
Existují různé typy zadních projekcí, včetně:
Klasická zadní projekce: To je nejběžnější typ zadní projekce, který používá fyzickou průsvitnou obrazovku.
Modrá/zelená obrazovka: Tato technika používá modrou nebo zelenou obrazovku jako pozadí, která je později nahrazena digitálním pozadím.
Projekce na pozadí: Tato technika promítá pozadí přímo na pozadí scény, což eliminuje potřebu průsvitné obrazovky.
Zadní projekce má své výhody i nevýhody.
Výhody:
Umožňuje filmařům natáčet scény, které by jinak nebylo možné natočit v reálném prostředí.
Může být použita k vytvoření speciálních efektů.
Je relativně levná a snadno se nastavuje.
Nevýhody:
Obraz promítaný na obrazovce může být někdy viditelný, což může způsobit, že scéna bude vypadat nepřirozeně.
Herci mohou mít potíže s hraním před obrazovkou, protože nemohou vidět skutečné pozadí.
Zadní projekce může být časově náročná na nastavení a natáčení.
Celkově je zadní projekce cennou technikou, kterou filmaři používají k vytváření realistických a působivých scén.
Časosběrná fotografie je technika, při které je frekvence, při které jsou snímky filmu zachyceny (snímková frekvence), mnohem nižší než frekvence používaná ke sledování sekvence. Při přehrávání normální rychlostí se zdá, že se čas pohybuje rychleji a tím uplývá. Například obraz scény může být zachycen rychlostí 1 snímek za sekundu, ale poté přehráván rychlostí 30 snímků za sekundu; výsledkem je zjevné 30násobné zvýšení rychlosti. Podobně lze film také přehrávat mnohem nižší rychlostí, než při které byl pořízen, což zpomaluje jinak rychlou akci, jako je zpomalený záběr nebo vysokorychlostní fotografie. Procesy, které by se lidskému oku normálně jevily jako nenápadné a pomalé, jako je pohyb slunce a hvězd na obloze nebo růst rostliny, se stávají velmi výraznými. Časosběr je extrémní verzí kinematografické techniky undercrankingu. Srovnatelnou technikou je stop-motion animace; předmět, který se ve skutečnosti nepohybuje, jako je loutka, lze opakovaně manuálně posunout o malou vzdálenost a vyfotografovat. Poté lze fotografie přehrát jako film rychlostí, která ukazuje, že se předmět zdá být v pohybu.
Závěrka je zařízení, které umožňuje průchod světla po určitou dobu a vystavuje fotografický film nebo fotosenzitivní digitální snímač světlu, aby zachytilo trvalý obraz scény. Závěrka může být také použita k umožnění průchodu světelných pulzů směrem ven, jak je vidět u filmových projektorů nebo signálních lamp. Závěrka s proměnnou rychlostí se používá k ovládání expozičního času filmu. Závěrka je konstruována tak, aby se po určité požadované časové prodlevě automaticky zavřela. Rychlost závěrky je řízena buď automaticky fotoaparátem na základě celkového nastavení fotoaparátu, ručně prostřednictvím digitálního nastavení nebo ručně pomocí kroužku mimo fotoaparát, na kterém jsou označeny různé časování.
Typy závěrek
Existují dva hlavní typy závěrek:
Listová závěrka se skládá ze sady kovových lamel, které se pohybují před objektivem, aby odkryly a zakryly snímač. Listové závěrky jsou obvykle rychlejší než štěrbinové závěrky, ale mohou být také hlučnější.
Štěrbinová závěrka se skládá ze dvou závěsů, které se pohybují vodorovně před snímačem. Štěrbinové závěrky jsou obvykle tišší než listové závěrky, ale mohou být také pomalejší.
Funkce závěrky
Závěrka má několik důležitých funkcí:
Ovládá expozici: Závěrka řídí, kolik světla dopadne na snímač, což ovlivňuje jasnost obrazu.
Zastavuje pohyb: Závěrka může zastavit pohyb, což je užitečné pro zachycení ostrých snímků pohybujících se objektů.
Vytváří efekty: Závěrka může být použita k vytvoření různých efektů, jako jsou rozmazání pohybu a panoramatické snímky.
Rychlost závěrky
Rychlost závěrky se měří v sekundách nebo zlomcích sekundy. Čím rychlejší je rychlost závěrky, tím méně světla dopadne na snímač a tím tmavší bude obraz. Čím pomalejší je rychlost závěrky, tím více světla dopadne na snímač a tím světlejší bude obraz.
Volba rychlosti závěrky
Volba správné rychlosti závěrky závisí na řadě faktorů, včetně:
Jas scény: V jasných scénách můžete použít rychlejší rychlost závěrky, zatímco v tmavých scénách budete potřebovat pomalejší rychlost závěrky.
Pohyb: Pro zachycení ostrých snímků pohybujících se objektů budete potřebovat rychlejší rychlost závěrky.
Účinek: Různé rychlosti závěrky mohou vytvářet různé efekty, takže experimentujte s různými nastaveními, abyste zjistili, co funguje nejlépe pro danou scénu.
Závěr
Závěrka je důležitou součástí fotoaparátu, která hraje klíčovou roli v ovládání expozice, zastavení pohybu a vytváření efektů. Pochopením různých typů závěrek a toho, jak ovládají rychlost závěrky, můžete zlepšit své fotografické dovednosti a zachytit ohromující snímky.
Schüfftanova technika Schüfftanova technika je filmový trikový postup, který vynalezl německý kameraman Eugen Schüfftan (1893–1977). Tato technika umožňuje složit obraz z více částí zakrytím části záběru kamery zrcadlem. Byla hojně používána v první polovině 20. století, než ji téměř úplně nahradily triky s průsvitnou maskou a modrým plátnem. Tato technika byla poprvé použita ve filmu Metropolis z roku 1927. Spočívala v umístění skleněné desky v úhlu 45 stupňů mezi kamerou a miniaturami, která vymezovala oblast, do níž budou vloženi herci, a přenesení tohoto obrysu na zrcadlo. Postup je podobný triku „Pepperův duch“, což je divadelní technika z 19. století. Přestože byla Schüfftanova technika použita v mnoha filmech, včetně děl Alfreda Hitchcocka a Petera Jacksona, byla do značné míry nahrazena triky s matnými záběry a modrým plátnem. Nastavení Schüfftanovy techniky Na levém obrázku je kamera (ve spodní části obrázku) namířena na zrcadlo, ve kterém je vyříznut malý oblouk, kterým jsou vidět vzdálení herci, přičemž odrazivý povrch zrcadla odráží malý kamenný blok po jeho levé straně. Pravý obrázek ukazuje pohled z perspektivy kamery: obě postavy vypadají, že stojí v oblouku obrovského kamenného bloku.
Slit-scan fotografie Slit-scan fotografie je fotografická a kinematografická technika, při které se mezi fotoaparát a fotografovaný objekt vloží pohyblivý diapozitiv, do kterého je vyříznutý štěrbina. Obecněji se „slit-scan fotografie“ vztahuje na fotoaparáty, které používají štěrbinu, která se používá zejména ve skenovacích fotoaparátech v panoramatické fotografii. Má mnoho aplikací. Tento článek pojednává o manuální umělecké technice.
Časosběrná fotografie Časosběrná fotografie je technika, při níž je frekvence, s níž jsou zachycovány filmové snímky (snímková frekvence), mnohem nižší než frekvence používaná pro sledování sekvence. Při přehrávání normální rychlostí se zdá, že se čas pohybuje rychleji a tím pádem uplývá. Například snímek scény může být zachycen rychlostí 1 snímku za sekundu, ale poté přehrán rychlostí 30 snímků za sekundu; výsledkem je zjevné 30násobné zvýšení rychlosti. Podobně lze film přehrávat mnohem nižší rychlostí, než jakou byl zachycen, což zpomaluje jinak rychlou akci, jako je zpomalený záběr nebo vysokorychlostní fotografie. Procesy, které by se lidskému oku normálně jevily jako jemné a pomalé, jako je pohyb slunce a hvězd na obloze nebo růst rostliny, se stávají velmi výraznými. Časosběr je extrémní verzí kinematografické techniky podtáčení. Animace stop motion je srovnatelná technika; objekt, který se ve skutečnosti nepohybuje, jako je loutka, může být opakovaně ručně posouván o malou vzdálenost a fotografován. Poté lze fotografie přehrát jako film rychlostí, která ukazuje, že se objekt zdánlivě pohybuje.