Neolit Neolit je charakterizován stálými lidskými sídly. Rekonstrukce neolitického domu B v Aşıklı Höyük v dnešním Turecku. Období Závěrečné období doby kamenné Data 8 000–4 500 př. n. l. (2 200 př. n. l. v západní Evropě) Předcházelo Mezolit, Epipaleolit Následovalo Chalkolit Neolit neboli mladší doba kamenná (z řeckého νέος néos „nový“ a λίθος líthos „kámen“) je archeologické období, poslední část doby kamenné v Evropě, Asii a Africe. V tomto období proběhla neolitická revoluce, rozsáhlý soubor změn, které se nezávisle na sobě objevily v několika částech světa. Tento „neolitický balíček“ zahrnoval zavedení zemědělství, domestikaci zvířat a přechod od lovecko-sběračského způsobu života k usedlému způsobu života. Termín „neolit“ zavedl sir John Lubbock v roce 1865 jako zpřesnění třídobého systému. Neolit začal asi před 12 000 lety, kdy se zemědělství objevilo v epipaleolitickém Předním východě a později i v jiných částech světa. Na Předním východě trval až do přechodného období chalkolitu (měděného věku) zhruba před 6 500 lety (4 500 př. n. l.), které bylo charakterizováno rozvojem metalurgie, vedoucí k době bronzové a železné. Na jiných místech neolit následoval po mezolitu (střední doba kamenná) a poté trval déle. Ve starověkém Egyptě neolit trval až do protodynastického období, tj. cca. 3150 př. n. l. V Číně trval přibližně do roku 2000 př. n. l. se vznikem předšangské kultury Erlitou a ve Skandinávii trval neolit až do přibližně 2000 př. n. l.
Talmud Talmud je ústředním textem rabínského judaismu a primárním zdrojem židovského náboženského práva (halacha) a židovské teologie. [1] [2] Až do nástupu modernity byl Talmud v téměř všech židovských komunitách ústředním bodem židovského kulturního života a byl základem „všeho židovského myšlení a tužeb“ a sloužil také jako „průvodce každodenním životem“ Židů. [3] Termín Talmud se obvykle vztahuje ke sbírce spisů konkrétně nazývaných Babylonský Talmud (Talmud Bavli), sestavených v 5. století Rav Ašim a Ravinou II. Existuje také starší sbírka známá jako Jeruzalémský Talmud (Talmud Jerušalmi). [4] Tradičně se mu také může říkat Šas (ש״ס), hebrejská zkratka pro šišá sedarim nebo „šest řádů“ Mišny. Talmud se skládá ze dvou částí: Mišny (משנה, kolem 200 n. l.), psaného kompendia ústní Tóry; a Gemary (גמרא, kolem 500 n. l.), vysvětlení Mišny a souvisejících tannaitských spisů, které se často zabývá jinými tématy a široce rozebírá hebrejskou Bibli. Termín „Talmud“ se může vztahovat buď na samotnou Gemaru, nebo na Mišnu a Gemaru dohromady. Celý Talmud se skládá ze 63 traktátů a ve standardním tisku, nazývaném Vilna Šas, je 2 711 oboustranných folií. [5] Je napsán v mišnajské hebrejštině a židovské babylónské aramejštině a obsahuje učení a názory tisíců rabínů (pocházejících z doby před naším letopočtem až do pátého století) na řadu témat, včetně halachy, židovské etiky, filozofie, zvyků, historie a folkloru a mnoho dalších témat. Talmud je základem všech kodexů židovského práva a je široce citován v rabínské literatuře.
Bollywood Bollywood je označení pro indický filmový průmysl se sídlem v Bombaji (dnešním Mumbaji) ve státě Maháráštra. Produkuje filmy v hindštině. Název Bollywood je složeninou slov „Bombaj“ a „Hollywood“. Bollywood je součástí většího indického filmového průmyslu, který zahrnuje také jihoindický filmový průmysl a další menší filmové průmysly. V roce 2017 indický filmový průmysl vyprodukoval 1 986 celovečerních filmů, z nichž největší počet, 364, byl v hindštině. Podle údajů z roku 2014 představoval Bollywood 43 % čistých tržeb indické pokladny; tamilský a telugský film představovaly 36 % a zbývající regionální kina 21 %. Bollywood je jedním z největších center filmové produkce na světě. V roce 2019 bylo v Indii prodáno odhadem 341 milionů lístků na hindské filmy. Dřívější hindské filmy měly tendenci používat lidovou hindštinu, která byla vzájemně srozumitelná pro mluvčí hindštiny nebo urdštiny, zatímco moderní hindské produkce stále častěji začleňují prvky angličtiny. Nejoblíbenějším komerčním žánrem v Bollywoodu je od 70. let 20. století masala film, který volně míchá různé žánry včetně akce, komedie, romantiky, dramatu a melodramatu spolu s hudebními čísly. Masala filmy obecně spadají do žánru hudebních filmů, jejichž největším producentem je indický filmový průmysl od 60. let 20. století, kdy překonal celkovou hudební produkci amerického filmového průmyslu poté, co hudební filmy na Západě upadly. Němý film Dadá Sáheba Fálkeho Raja Hariščandra (1913) je první celovečerní film natočený v Indii. První indický hudební film byl Álam Árá (1931), čtyři roky po prvním hollywoodském zvukovém filmu The Jazz Singer (1927). Kromě komerčních masala filmů existuje také výrazný žánr uměleckých filmů známých jako paralelní kino, které představuje realistický obsah a vyhýbá se hudebním číslům. V posledních letech se rozdíl mezi komerčním masala a paralelním kinem postupně stírá a stále více mainstreamových filmů přijímá konvence, které byly kdysi přísně spojeny s paralelním kinem.
Historický tanec (nebo také starý tanec) je termín zahrnující širokou škálu západoevropských tanečních stylů z minulosti, které se tančí i v současnosti. Historické tance se dnes tančí jako představení, pro potěšení na tematických plesech nebo tanečních klubech, jako historická rekonstrukce nebo pro muzikologický či historický výzkum. Tance z počátku 20. století lze přesně rekonstruovat, protože jsou ještě v živé paměti a existují záznamy na filmu a videu. Starší taneční styly však musí být rekonstruovány z méně spolehlivých důkazů, jako jsou dochované zápisy a návody. Informace o tancích určených k předvádění naleznete v článku Historie tance.
Historický tanec zahrnuje mnoho různých stylů a období, od středověkého tance až po tanec 19. století. Mezi nejznámější historické tance patří:
Středověký tanec: Tanec z období středověku, který se vyznačuje jednoduchými kroky a často kruhovými formacemi.
Renesanční tanec: Tanec z období renesance, který je elegantnější a propracovanější než středověký tanec. Často se tančí v párech nebo skupinách.
Barokní tanec: Tanec z období baroka, který je ještě propracovanější a formálnější než renesanční tanec. Často se tančí na velkých dvorech a sály.
Klasický tanec: Tanec z období klasicismu, který je založen na přísných pravidlech a technikách. Často se tančí v divadlech a operních domech.
Romantický tanec: Tanec z období romantismu, který je méně formální a více expresivní než klasický tanec. Často se tančí na baletních jevištích.
Historický tanec se dnes tančí z různých důvodů. Někteří lidé tančí historické tance pro zábavu, zatímco jiní je tančí jako formu historické rekonstrukce. Historický tanec může být také použit k výzkumu hudební a taneční historie.
Pokud vás zajímá historický tanec, existuje mnoho způsobů, jak se o něm dozvědět více. Můžete se přihlásit do tanečního kurzu, navštívit historické taneční představení nebo si přečíst knihy a články o historickém tanci.
Stepování Stepování je forma tance, při kterém se zvuky stepových bot narážejících na podlahu používají jako forma perkuse; často je doprovázen hudbou. Stepování může být také a cappella, bez hudebního doprovodu; zvuk klepnutí je jeho vlastní hudba. Jedná se o americkou uměleckou formu, která vznikla spojením západoafrických a britských tanečních tradic: britských měkkých a tvrdých tanečních kroků a různých světských a náboženských afrických tanečních kroků. Spojení afrických rytmů a stylů představení s evropskými technikami práce s nohama vedlo ke vzniku stepování. Tato fúze začala v polovině 17. století, ale populární se stala až v polovině 19. století. Existují dvě hlavní verze stepování: rytmický (jazzový) step a broadwayský step. Broadwayský step se zaměřuje na tanec; je široce uváděn v muzikálovém divadle. Rytmický step se zaměřuje na muzikálnost a jeho praktikující se považují za součást jazzové tradice. Zvuk vydávají boty, které mají kovový "klep" na patě a špičce. Různé boty se mohou lišit svým zvukem.
Hudební žánr je konvenční kategorie (tj. žánr), která identifikuje některé hudební skladby jako patřící ke společné tradici nebo souboru konvencí. Žánr se má odlišovat od hudební formy a hudebního stylu, i když v praxi se tyto pojmy někdy používají zaměnitelně. Hudbu lze rozdělit do žánrů mnoha způsoby, někdy široce a s polaritou, jako například populární hudba na rozdíl od umělecké hudby nebo lidové hudby; nebo jako další příklad, náboženská hudba a světská hudba. Umělecká povaha hudby znamená, že tyto klasifikace jsou často subjektivní a kontroverzní a některé žánry se mohou překrývat. Jak se žánry vyvíjejí, někdy je nová hudba zařazena do stávajících kategorií nebo se začíná hromadit šíření odvozených subžánrů, fúzních žánrů a „mikročánrů“.
Definice
Hudební žánr je způsob kategorizace hudby na základě sdílených vlastností, jako je instrumentace, rytmus, harmonie, melodie a téma. Žánry se mohou vyvíjet v průběhu času a mohou být ovlivněny různými faktory, jako jsou kulturní vlivy, technologický pokrok a společenské trendy.
Klasifikace
Existuje mnoho různých způsobů, jak klasifikovat hudbu do žánrů. Některé z nejběžnějších klasifikací zahrnují:
Populární hudba: Žánr hudby, který je určen pro širokou veřejnost. Populární hudba se často vyznačuje chytlavými melodiemi, jednoduchými harmoniemi a tanečními rytmy.
Klasická hudba: Žánr hudby, který se vyznačuje komplexními melodiemi, harmoniemi a rytmy. Klasická hudba je často psána pro orchestr nebo sbor a často vyžaduje formální hudební vzdělání, aby byla plně oceněna.
Lidová hudba: Žánr hudby, který je úzce spojen s určitou kulturou nebo regionem. Lidová hudba se často předává z generace na generaci a často odráží tradice a hodnoty kultury.
Náboženská hudba: Žánr hudby, který je určen k provádění během náboženských obřadů nebo služeb. Náboženská hudba se často vyznačuje duchovními texty a povznášejícími melodiemi.
Světská hudba: Žánr hudby, který není určen k provádění během náboženských obřadů nebo služeb. Světská hudba zahrnuje širokou škálu stylů, od populární hudby po klasickou hudbu.
Vývoj
Hudební žánry se neustále vyvíjejí a nové žánry vznikají, zatímco jiné upadají v zapomnění. Tento vývoj je často poháněn technologickým pokrokem, kulturními změnami a společenskými trendy. Například vynález elektrické kytary v polovině 20. století vedl ke vzniku nových žánrů, jako je rock and roll a blues.
Význam
Hudební žánry hrají důležitou roli v našem životě. Pomáhají nám organizovat a kategorizovat hudbu, což nám usnadňuje najít hudbu, která se nám líbí. Žánry nám také mohou pomoci porozumět různým kulturám a společnostem.
Disco Disco je žánr taneční hudby a subkultura, která vznikla v 70. letech minulého století z městské noční scény Spojených států. Její zvuk je charakteristický čtyřdobými beaty, synkopovanými basovými linkami, smyčcovými sekcemi, žestěmi a trubkami, elektrickým pianem, syntezátory a elektrickými rytmickými kytarami. Disco začalo jako směs hudby z podniků oblíbených mezi Afroameričany, hispánskými/latinskoamerickými Američany, gay Američany a italskými Američany ve Philadelphii a New Yorku na konci 60. a na začátku 70. let. Disco lze považovat za reakci protikultury 60. let na dominanci rockové hudby a tehdejší stigmatizaci taneční hudby. V období popularity disco hudby v 70. letech ve Spojených státech vzniklo několik tanečních stylů, včetně "the Bump", "the Hustle", "the Watergate" a "the Busstop". V průběhu 70. let se disco hudba dále rozvíjela, a to především díky umělcům ze Spojených států a Evropy. Mezi známé umělce patřili Bee Gees, ABBA, Donna Summer, Gloria Gaynor, Giorgio Moroder, Baccara, Boney M., Earth Wind & Fire, Chaka Khan, Chic, KC and the Sunshine Band, Thelma Houston, Sister Sledge, Sylvester, The Trammps, Diana Ross, Kool & the Gang a Village People. Zatímco umělci získávali pozornost veřejnosti, producenti nahrávek pracující v zákulisí hráli důležitou roli ve vývoji žánru. Na konci 70. let měla většina velkých amerických měst prosperující disco klubové scény a DJové mixovali taneční desky v klubech jako Studio 54 na Manhattanu, který byl oblíbený mezi celebritami. Návštěvníci nočních klubů často nosili drahé, extravagantní oblečení, sestávající převážně z volných, splývavých kalhot nebo šatů pro snadnější pohyb při tanci. Na disco scéně byla také prosperující drogová subkultura, zejména pro drogy, které by umocnily zážitek z tance při hlasité hudbě a blikajících světlech, jako byl kokain a quaalude, které byly v disco subkultuře tak běžné, že se jim přezdívalo "disco biscuits". Disco kluby byly také spojovány s promiskuitou jako odrazem sexuální revoluce této éry v populární historii. Filmy jako Horečka sobotní noci (1977) a Thank God It's Friday (1978) přispěly k mainstreamové popularitě disco. Disco jako hlavní trend v populární hudbě ve Spojených státech upadalo po nechvalně známé Disco Demolition Night 12. července 1979 a v průběhu 80. let nadále prudce klesalo na popularitě v USA; v Itálii a některých evropských zemích však zůstalo po celá 80. léta populární a v té době se také začalo stávat módní i na jiných místech, včetně Indie a Blízkého východu, kde se aspekty disco mísily s regionálními lidovými styly, jako jsou ghazaly a břišní tanec. Disco se nakonec stalo klíčovým vlivem na vývoj elektronické taneční hudby, house music, hip hopu, new wave, dance-punku a post-disca. Tento styl zažil od 90. let několik oživení a vliv disca zůstává v americké a evropské popové hudbě silný. Oživení probíhá od počátku 10. let 21. století a velké popularity dosáhlo počátkem 20. let 21. století. Mezi alba, která k tomuto oživení přispěla, patří Confessions on a Dance Floor, Random Access Memories, Future Nostalgia a album Kylie Minogue s názvem Disco.
Klasický balet je tradiční, formální styl baletu, který výhradně využívá techniku klasického baletu. Je známý svou estetikou a přísnou technikou (jako je práce na špičkách, vytočení nohou a vysoké extenze), plynulými, přesnými pohyby a svou éterickou kvalitou. Existují stylové variace spojené s oblastí nebo původem, které jsou označeny klasifikacemi, jako je ruský balet, francouzský balet, britský balet a italský balet. Například ruský balet se vyznačuje vysokými extenzemi a dynamickými otočkami, zatímco italský balet bývá více uzemněný se zaměřením na rychlou, složitou práci nohou. Mnoho stylových variací je spojeno se specifickými tréninkovými metodami, které byly pojmenovány po jejich tvůrcích. Přes tyto variace jsou provedení a slovní zásoba klasického baletu po celém světě do značné míry konzistentní.
Technika klasického baletu
Technika klasického baletu je založena na pěti základních pozicích nohou, které jsou základem všech ostatních pohybů. Tyto pozice jsou:
První pozice: Paty jsou u sebe, prsty od sebe
Druhá pozice: Paty jsou od sebe na šířku ramen, prsty od sebe
Třetí pozice: Jedna pata je před druhou, prsty od sebe
Čtvrtá pozice: Jedna pata je za druhou, prsty od sebe
Pátá pozice: Paty jsou u sebe, prsty od sebe
Kromě pěti základních pozic existuje také řada dalších poloh nohou, jako je demi-plié (poloklek), grand plié (hluboký klek) a relevé (zvednutí na špičky).
Pohyby klasického baletu
Pohyby klasického baletu jsou plynulé, přesné a často velmi atletické. Zahrnují:
Adagia: Pomalé, lyrické pohyby, které se často používají k vyjádření emocí
Allegro: Rychlé, živé pohyby, které se často používají k zobrazení radosti nebo vzrušení
Sauté: Skoky, které se provádějí s různými výškami a rychlostmi
Pirouette: Otočky, které se provádějí na jedné noze
Balançoire: Houpání, které se provádí na jedné noze
Eterické kvality klasického baletu
Eterické kvality klasického baletu jsou to, co mu dodává jeho charakteristický vzhled a pocit. Tyto vlastnosti zahrnují:
Lehkost: Tanečníci se zdají, že se pohybují bez námahy, jako by pluli vzduchem
Vzdušnost: Tanečníci využívají své tělo k vytváření iluze, že se vznášejí
Elegance: Pohyby tanečníků jsou vždy elegantní a ladné
Stylové variace klasického baletu
Existuje mnoho různých stylových variací klasického baletu, z nichž každá má své vlastní jedinečné vlastnosti. Některé z nejznámějších stylových variací zahrnují:
Ruský balet: Ruský balet je známý svými vysokými extenzemi, dynamickými otočkami a atletickým provedením
Francouzský balet: Francouzský balet je známý svou elegancí, plynulostí a důrazem na linii
Britský balet: Britský balet je známý svým důrazem na vyprávění příběhů, dramatický výraz a technickou přesnost
Italský balet: Italský balet je známý svou rychlou, složitou prací nohou a důrazem na virtuozitu
Vliv klasického baletu
Klasický balet měl významný vliv na mnoho dalších forem tance, včetně moderního tance, jazzového tance a společenského tance. Je to také forma umění, která je oceňována pro svou krásu, atletismus a emocionální sílu.
Rytmus Rytmus (z řeckého ῥυθμός, rhythmos, „jakýkoli pravidelný opakující se pohyb, symetrie“ [1]) obecně znamená „pohyb vyznačující se pravidelným sledem silných a slabých prvků nebo opačných či odlišných podmínek“. [2] Tento obecný význam pravidelného opakování nebo vzoru v čase se může vztahovat na širokou škálu cyklických přírodních jevů, které mají periodicitu nebo frekvenci od mikrosekund po několik sekund (jako je riff v rockové písni); na několik minut nebo hodin, nebo v nejextrémnějším případě dokonce po mnoho let. Rytmus souvisí s pulsem, metrem a údery, ale odlišuje se od nich: Rytmus lze definovat jako způsob, jakým jsou jeden nebo více nepřízvučných úderů seskupeny ve vztahu k přízvučnému úderu. ... Rytmickou skupinu lze pochopit pouze tehdy, když jsou její prvky odlišeny od sebe, rytmus...vždy zahrnuje vzájemný vztah mezi jediným, přízvučným (silným) úderem a jedním nebo dvěma nepřízvučnými (slabými) údery. [3] Ve vystupujících uměních je rytmus načasování událostí v lidském měřítku; hudebních zvuků a ticha, které se vyskytují v čase, kroků tance nebo metru mluveného jazyka a poezie. V některých vystupujících uměních, jako je hip hopová hudba, je rytmický přednes textů jedním z nejdůležitějších prvků stylu. Rytmus se může vztahovat také na vizuální prezentaci, jako „časovaný pohyb prostorem“ [4] a společný jazyk vzoru spojuje rytmus s geometrií. Například architekti často mluví o rytmu budovy a odkazují na vzory v rozmístění oken, sloupů a dalších prvků fasády. V posledních letech se rytmus a metrum staly důležitou oblastí výzkumu mezi hudebními vědci. Mezi nedávné práce v těchto oblastech patří knihy Mauryho Yestona, [5] Freda Lerdahla a Raye Jackendoffa, [6] Jonathana Kramera, Christophera Hastyho, [7] Godfrieda Toussainta, [8] Williama Rothsteina, [9] Joela Lestera, [10] a Guerina Mazzola.
Metrum Metrum je v hudbě pravidelně se opakující vzor a akcenty, jako jsou takty a doby. Na rozdíl od rytmu nemusí být metrické nástupy nutně slyšet, ale přesto jsou hráčem (nebo hráči) naznačeny a posluchač je očekává. Po celém světě existuje celá řada systémů pro organizaci a hraní metrické hudby, jako je indický systém tala a podobné systémy v arabské a africké hudbě. Západní hudba zdědila koncept metra z poezie, kde označuje počet řádků ve verši, počet slabik v každém řádku a uspořádání těchto slabik jako dlouhých nebo krátkých, přízvučných nebo nepřízvučných. První soudržný systém rytmické notace v moderní západní hudbě byl založen na rytmických modelech odvozených ze základních typů metrické jednotky v kvantitativním metru klasické starořecké a latinské poezie. Pozdější hudba pro tance, jako je pavana a galliard, se skládala z hudebních frází, které doprovázely pevnou posloupnost základních kroků s definovaným tempem a taktovým označením. Anglické slovo „measure“, původně přesné nebo spravedlivé množství času, začalo označovat buď poetický rytmus, takt v hudbě, nebo celou melodickou sloku nebo tanec zahrnující sekvence not, slov nebo pohybů, které mohou trvat čtyři, osm nebo šestnáct taktů. Metrum souvisí a liší se od pulzu, rytmu (seskupení) a dob: Metrum je měření počtu pulsů mezi více či méně pravidelně se opakujícími akcenty. Proto, aby metrum existovalo, musí být některé pulsy v řadě akcentovány – označeny pro vědomí – ve vztahu k jiným. Když jsou tedy pulsy počítány v metrickém kontextu, označují se jako doby.